Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stále jsem to nechápal a nerozuměl jsem tomu. Keř, co se zjevil, omladil vlky, následně zmizel a jinými bobulemi, které se našli na keři, který se taky někde našel, zase vlky nechal zestárnout? Pochopil jsme to všechno správně? Určitě ne, zní to divně. Musí to mít logičtější vysvětlení, které jsem asi u Vločky přeslechl, vrtěl jsem furt hlavou ze strany na stranu, div jsem si nezlomil vaz.
„Ou...,“ sklopil jsem trochu mrzutě uši. Nevěděl jsem toho moc, ale přesto jsem toho v té chvíli věděl nejspíše více než Vločka. Docela mě to mrzelo... Můj přehled o věcech kolem byl vážně nulový a to nebylo dobré. Musel jsem to v blízké době nějak napravit, jenže, kdo ví, kdy se dostanu k někomu, kdo onen přehled má a povypráví mi o nynějším stavu smečky. Nakonec jsem si nad tím vším povzdechl... Všechno mi přišlo děsně zmatené a to mě štvalo. Není to jako dříve... Tam jsem věděl o všem, o každém a... Asi jsem to také vědět musel, byla to má povinnosti, zamračil jsem se do sněhu opodál. Sice jsem věděl více věcí, ale v Borůvkáči jsem zase neměl takřka žádné povinnosti a to bylo pro mě dobré.
„Uhm... Jo, to vim a moc se mi tam kvůli tomu nechce,“ přiznal jsem s pootočením hlavy do strany. Byla pravda, že jsem byl tak trochu srab ohledně téhle věci.
Můj přehled byl vážně špatný, když jsem ani netušil, že byli Coffin s Vločkou povýšeni. A Naomi a Tavem... Kterého jsem ještě neznal, zase byli deltami. „Tak to ti gratuluji. A až potkám ostatní, tak pogratuluji i ostatním,“ usmál jsem se zlehka.

Zatímco jsem s Vločkou mluvil jsem si nevšiml, že se z oblohy v barvě mého kožichu začala snášet další sněhová nadílka. A tentokrát vypadala mnohem nadějněji, protože neroztála ihned poté, co dopadla na zem, ale držela se a tvořila vrstvičky. „Takže se objevuje a zase mizí?“ vyptával jsem se nadále nevěřícně a sníh se pokusil tak nějak ignorovat, abych náhodou nezakřikl, že konečně sněží a bude pořádná zima.
Když už Vločka mluvila o členech, uvědomil jsem si, že tak trochu nevím, zda přišel někdo nový nebo odešel. Vážně jsem byl dlouho mimo a to nebylo zrovna milé. Původně jsem se styděl zeptat, protože to poukázalo na to, jak malý přehled o smečce mám, ale pak jsem se odhodlal. „A nevíš rovnou o nějakých nových členech? Vím, že odešla Litai, ale dál netuším nic,“ zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou. Možná, že kdybych byl trochu zvědavější, tak bych se Vločky nemusel ptát, protože bych vše věděl, ale já se tak nesmírně nerad pletl do cizích věcí a vyptával se...
„Tak to neboj, na jih a ani k Životu momentálně neplánuji jít...,“ zasmál jsem se tiše. „Spíše hledám odhodlání na to, abych navštívil onu Smrt, o které mi už bylo řečeno,“ otřásl jsem se zlehka. Chtěl jsem tam, ale zároveň... To vědění, že je to Smrt a ne Život, který byl milý. Smrt bude jeho opakem a to mě děsí.
Až po chvilce mi došlo, že jsem to podal tak, že bych raději odešel ze smečky a nechal les bez jediného člena, jen abych se nenudil... Jenomže jsem to tak nemyslel. Spíše jsem to špatně podal. „No tak, když vím, že tu někdo je, ale má u sebe někoho, tak samozřejmě na chvíli odejdu, ale pokud bych tu měl být sám, tak pro jistotu zůstanu... A budu si povídat sám se sebou,“ ušklíbnul jsem se. Sice jsem si nerad povídal sám se sebou, protože jsem si neměl co říct, ale... Co nadělat.
„Ty jsi gamma?“ vyhrkl jsem. Další věc, co jsem netušil...

S tichým nevěřícným zamručením jsem natočil hlavu zlehka do strany a pokusil se krátce zrekapitulovat to, co mi zde řekla Vločka. Nebo alespoň naznačila. „Takže ty mi chceš říct, že existuje strom nebo keř, na kterém rostou plody, které dokážou dospěláky udělat vlčaty a vlčata zase dospěláky?“ Pokud jsem to pochopil dobře, tak přesně takto to Vločka myslela. A nijak jinak to ani nevyznělo. Zkrátka musela existovat nějaká rostlina, která tohle dokázala. Měl bych se jí si vyhnout... Vlčetem by mohlo být zase fajn, ale ztráta paměti? Ne... To bych nemohl, zavrtěl jsem stále nevěřícně hlavou a zároveň i odmítaje něco takového pozřít.
Poradila mi, že se mám zeptat Coffina, pokud jí nevěřím, jenže já neměl důvod nevěřit. Jen jsem spíše nebral v potaz ten fakt, že by něco takového mohlo existovat a moc se mi tomu nechtělo věřit. I když jsem jako malý bral i jako zvláštnost magie a to je má každý vlk, zasmál jsem se tiše sám sobě.
Pak se však konverzace o vlčatech, podivné větvi s bobulemi a tím vším obrátila ke mně a k tomu, co jsem prožil. Vločka měla jen jednu otázku, ale celkově dost na má slova reagovala, což moc vlků nedělalo, protože je zážitky jiných nezajímali a raději si jen vyslechli to, co bylo potřebné a pak se zeptali, zda nemá vlk něco k jídlu... Bohužel, Vločce jsem na otázku odpovědět nemohl, jelikož jsem sám odpověď neznal. Pokrčil jsem tedy ohledně toho rameny. „Na to se budeš muset zeptat Storma. Povídal jsem si s Megan jen chvíli, než přišel Storm, pak jsem je nechal osamotě a šel se projít,“ zakroutil jsem navíc zase hlavou ze strany na stranu. Nechtělo se mi nikde dělat křena... I když jsem jako křen mohl dostatečně vypadat a možná se tak i chovat. A možná jsem jím i nějaký ten měsíc dříve byl. Do Ageronského lesa chtěla jednou zavést. S tichým zasmátím jsem to odsouhlasil. „Jasně! Není to daleko, tak až budeš chtít, tak mě někde odhchytni.“ I poté se z mé tlamy ozvalo tiché zasmátí a úsměv mi na tlamě setrval.
„Ale jo... Nerad se nudím, takže se na chvíli raději ztratím z vlků prázdné smečky, než abych na zábavu a někoho čekal... Raději si někoho najdu.“ A přišlo mi, že Vločka je na podobné vlně. I když já dokázal chvíli sedět na místě, ona vypadala, že nedokáže ležet ani ve spaní. Při otázce budoucnosti jsem musel dlouze vydechnout, abych se mohl zamyslet. „Já ti nevím... Spíše myslím do budoucnosti, která jsem vzdálená rok, možná dva... Záleží na mé šikovnosti, ale do zítřka nebo do večera nemyslím... Takže co ty?“ zavrtěl jsem navíc nesouhlasně hlavou.

Ta noc mi přišla neskutečně tichá – pokud jsem nepočítal Vločku a její vyprávění. Žádný vítr, déšť, vytí vlků nebo jenom zurčení čehokoli a kdekoli. To ticho mě poměrně znervózňovalo... Nebylo přeci možné, aby všechno bylo tak tiché. Možná je to těma skalama... Zvuk se od nich odráží a k nám tedy žádný nedoputuje, zamyslel jsem se, zvedl hlavu a pozoroval nebe, které bylo neskutečně temné.
Hlavu jsem nechápavě nakláněl ze strany na stranu. Hlava mi brala, že se chtěla vydat mimo území smečky, chápal jsem, že jí lákalo některé místo, že dokonce něco sežrala, ale že se probudila jako vlče společně s dalšíma a pak zase musela něco sežrat a vyrůst? To mi hlava nedokázala pobrat. „Tohle mi hlava nebere, vážně ne,“ kroutil jsem hlavou ze strany na stranu tak rychle, že mi ta hlava div nevylítla z krku.„Dokud to nezažiju, tak to nepochopím,“ ukončil jsem to tak nějak. Potřeboval jsem důkaz... Nebo to vážně zažít, ale tohle mi jeden nakecat nemohl. Nebo jo? povzdechl jsem si a netušil, zda se tyhle věci mohou nebo nemohou dít.
Začal jsem se tedy soustředit na otázku, kterou mi položila Vločka. Ohledně toho, co jsem sám zažil... Dlouho se mě na to už nikdo nezeptal. Tak budiž, nadechl jsem se zhluboka a začal.
„Chvíli jsem se potuloval po smečce a prozkoumával, pak jsem se odhodlal jít na přilehlá území, potkal jsem pár vlků, kteří... No, jeden byl vážně zvláštní, takový strašně šílený a dětinský. No pak jsem se vrátil, jenže smečka byla vlku prázdná, takže jsem vyběhl k řece, kde jsem potkal jednu zvláštně pěkně zbarvenou vlčici... Byla poměrně smutná, ale to je tak nějak vedlejší. Inu, později jsem odešel zpátky do smečky. Byl tam jen Storm a Megan, taková černá vlčice. Raději jsem je nechal o samotě a šel na sever. Potkal jsem tam Fey. Ukázalo mi jeden smečkový les... Tedy teď ne už smečkový, ona se ta smečka rozpadla. Mají vážně kouzelný les. V noci jim tam svítí mech. Jednou ti to musím ukázat!“ vyhrkl jsem ze sebe se zašviháním ocasu. Měl jsem zapotřebí ten les ukázat každému. „A pak jsem narazil na Litai, ukázala mi Kaskády a Vyhlídku... Tam však narazila na Coffina, tak jsem je nechal o samotě, protože to vypadalo, že chtějí být sami a vrátil jsem se sem... A to by bylo asi vše,“ ukončil jsem své vyprávění.

I když u tůně nasněžilo o něco více než jinde, tak mi stejně přišlo, že sněhu rychle ubývá a nikde jinde už snad sníh ani nebude. Další teplá zima? zeptal jsem se se značným povzdechem. Do toho se mi už znova nechtělo. Nebavilo mě vědět, že přichází zima, ale teploty odpovídají tropům... Tentokrát to sice nevypadalo na tropy, ale na sníh taky ne. A co byla zima bez sněhu? Naprosté nic...
Marně jsem v té tůni hledal nějaké ovoce, ale přes zimu se tam nejspíše nevyskytuje. Přestal jsem proto sledovat vodu a raději se zaměřil na Vločku. Pro jistotu jsem si však sedl kousek od tůně, jelikož jsem do ní nechtěl zahučet. Nebylo by příjemné v tomhle počasí sušit kožich a klepat kosu několik hodin se mi ani trošku nechtělo. Vloččino vykřiknutí, že bych nevěřil mě poměrně dost vyděsilo, ale rychle jsem se uklidnil, posadil se konečně na tu zem a zaposlouchal se. Nejdříve jsem tomu odmítal věřit. Vločka vypadala jako už pár let dospělá vlčice a tak mi přišlo nemožné, že by rázem byla vlčetem. Pokud nemyslela po psychické stránce, což mohlo být možné, ale po fyzické asi nereálné. Jenže ona tvrdila, že byla v těle vlčete... Magie? podal jsem se jediný logický řešení, ale stejně jsem tomu odmítal věřit.
Pak spustila o tom, co jsem slyšet chtěl. Kde sehnala tu vločku, co měla na krku. Dle všeho zde při té chumelenici. Ach tak... Takže ho našla. Podobně jako Derian, uvědomil jsem si a souhlasně přikývnul.
„Jo, sedí to vážně trefně,“ přitakal jsem s pokývnutím hlavy. „Tákže...,“ odkašlal jsem si. „Jak je možné, že ses zjevila v těle vlčete?“ zeptal jsem se.

Sněžení zcela ustalo. Nevím, jestli to je dobře nebo ne, ale už tomu tak nebylo. Počasí jsem ovlivnit nedokázal, abych nechal sníh opětovně padat směrem k zemi a vytvářet tak jemnou pokrývku na zemi.
Přikráčel jsem po pozdravu o něco blíže k Vločce, kde jsem se usadil u tůně a pozoroval ji. Posledně byla plná ovoce. Bude tomu tak i v zimě? No uvidíme, přitakal jsem si zlehka a začal si tůňku prohlížet, zda nějaké to ovoce nevyplave na hladinu nebo se jako kouzlem nezjeví přímo pod mým čumákem. Stále jsem byl zamyšlený ohledně toho sněžení. Přeci jenom tak nemohlo na jednom místě sněžit více než jinde. Hlavně, když ta místa od sebe byla vzdálena pět kroků. „Je to zvláštní,“ zavrtěl jsem nad tím nakonec hlavou a rozhodl se to alespoň ne nahlas neřešit, abych neunudil svou momentální společnici k smrti hloupou úvahou o množství sněhu na různých území a místech.
Otočil jsem svůj zrak od tůně a zadíval se na společnici. Všiml jsem si něčeho nového nebo zvláštního, co jsem u vlků zde občas potkával. „Nezasekla se ti jedna vločka na krku, Vločko?“ zeptal jsem se s úsměvem a poukázal na její krk. Určitě to musela pochopit. Ale bylo to trochu vtipné... Vločka s vločkou... Nebo vločka s Vločkou?

// Kaskády (přes Borůvkáč)

Lesem jsem to vzal poměrně rychle. Bylo tam mnoho pachů v malých skupinkách a tak nějak se mi zase příčilo, že bych se měl mezi někoho narvat. Stačilo mi, že jsem se tam ukázal, že jsem se neztratil, nezemřel nebo tak a nyní jsem mohl jít se někam projít.
Šel jsem k Ovocné tůni. Posledně se mi tam dost líbilo a v zimě by to tam mohlo být zajímavé. Vykročil jsem tedy směrem k Ovocné tůni a přitom si tiše užíval to, jak se sněhové vločky pozvolna snášejí k zemi. Čím víc jsem se však k tůni přibližoval, tím více mi připadalo, že tam jich je víc. Jakoby tam víc sněžilo, zastříhal jsem zmateně ušima, ale nakonec nad tím pokrčil rameny a mlčky šel dál.
Moje hypotéza se nakonec musela potvrdit. U Ovocné tůně bylo mnohem více sněhu a o něco více intenzivněji tam i sněžilo. Divné... Za to mohou ty skály? položil jsem si jednu zkoumavou otázku, ale nechal to být. Všiml jsem si totiž, že mezi skalami se nachází bílá vlčice ze smečky. Vločka. Tak přeci jenom někdo, pousmál jsem se zlehka.
Něco tam zkoumala, snažil jsem se naklonit hlavu, abych na onu věc viděl, ale nic. přistoupil jsem tedy o pár kroků blíže a raději na sebe upozornil pozdravem. „Zdravím tě, Vločko,“ usmál jsem se k tomu a udělal ještě několik kroků. „Nepřijde ti také, že tu o něco víc sněží?“ zeptal jsem se jí rovnou.

Celý ten pomalý příchod zimy a mé drobné vyčlenění ze společnosti ve mě vyvolalo nostalgii ohledně mé první zimy, otcovy poslední a tak toho všeho. Doufal jsem tento rok v tužší zimu, než byla minulý rok, jelikož ta mě zklamala na plné čáře svou teplotou a skoro stoprocentní absencí sněhu. až na konci se malá nadílka objevila, ale to bylo zcela všechno. Zároveň jsem však přemýšlel nad slabšími a staršími vlky, pro které je zima takovým bílým hrobem. On ji také nezvládl a kvůli tomu nás opustil, zamračil jsem se na sněhovou vločku, která se mi pozvolna usazovala na čenich, kde díky mému tělesnému teplu takřka okamžitě roztála.
Coffin se mě sice značil přesvědčit v tom, že mohu zůstat s nimi, ale podle jejich přivítání mě usvědčilo v tom, že bych měl možná co nejrychleji odejít, protože mě budou akorát v mysli proklínat z toho, že zůstávám tam, kde už nemám co pohledávat. Ani Litai nebyla proti mé přítomnosti, ale já sám proti tomu nápadu byl, takže jsem byl rozhodnutý odejít a to jsem dal najevo zvednutím ze země a oklepáním toho sněhu ze sebe. Následně jsem odpověděl Coffinovi na jeho dotaz ohledně mých očí. „No, ano. Ale jako u tebe,“ poukázal jsem čenichem na jeho nohy, které jsem si pamatoval černé. „Odpověď je zcela stejná,“ mrkl jsem s úsměvem. Život byl vážně úctyhodný vlk, když dokázal změnit i Coffinovi barvu kožichu. A určitě jsme nebyli jediní dva. Muselo být mnoho vlků, co prošlo podobnou proměnou. Třeba Storm. Ta jeho pletenina na noze nevypadá přirozeně.
„Sice si vážím toho, že mě nevyháníte, ale...,“ pokrčil jsem rameny a svou větu nedokončil. Nechtěl jsem, aby to vyznělo tak, že jsem vůči nim a tomu, že chtějí být sami, naštvaný. A taky jsem nechtěl, aby to vyznělo sarkasticky. Mělo to zkrátka vyznít tak, jak to ode mně vždy vyznít mělo. Tady nemám co pohledávat. Nijak jinak.
„Tak se tedy loučím, Litai,“ pokynul jsem k rudošedé vlčici s úsměvem hlavou. Ke Coffinovi jsem hlavu natočil jen krátce a řekl: „A my se snad brzy potkáme ve smečce, kde si třeba promluvíme,“ usmál jsem se povzbudivě, zašvihal oběma vlkům ocasem na rozloučenou a pomalu se vydal směrem ke smečce, kam se měla má trasa stočit už před dávnou dobou.

//Ovocná tůň přes Borůvkový les

// Pardon za čekání

Čekal jsem, že zjevení Coffina na stejném území byla náhoda, kdy si nás ani nevšimne, projde s oním černým vlkem dál a ty pozdravy mu nakonec přeci jen vyřídím ve smečce. Ale nestalo se tomu. Černý vlk odkráčel a Coffin naopak přikráčel k nám s lichotivými slovy k Litai.
instinktivně jsem odstoupil o pár kroků dozadu, abych těm dvěma dal prostor, jelikož jsem netušil, co mezi nimi jen a ani jsem to nechtěl dvakrát zkoumat a rušit je. Zůstaňme trochu opodál. Je to i lepší. Na výsluní sis užil už dlouhou dobu, pobízel jsem sebe samého ve třetí osobně a navíc v množném, což bylo dost divné. Ale jako bych mluvil na sebe a své já v duchu - to by znělo i logicky.
Usadil jsem se na své místo opodál, s mírným nadšením sledoval, jak se první sněhové vločky snášely k zemi a doufal, že se pořádně rozsněží, aby na nás už ráno čekala hustá sněhová pokrývka čistě bílé barvě, ledovým nádechem a jemným štípáním do tlapek. Ale podle hustoty sněžení to tak nevypadalo.
Zvedl jsem zrovna hlavu k nebi, abych se na něho podíval, když mi Coffin položil otázku. Spíše ze slušnosti, ale přeci jen mi ji položil. „Máme se fajn,“ pousmál jsem se a sklopil hlavu do normální polohy.
„Chcete být sami?“ zeptal jsem se upřímně bez okolků.

Bíločerný flekatý vlk? zopakoval jsem si otázkou Liatiin popis vlka, kterému jsem měl vyřídit ve smečce pozdravy. Myslí... Coffina? Syna alfy? Snažil jsem se toho flekatého vlka zařadit do smečky a zároveň k němu přiřadit i přesnější vzhled, protože jsem si nedokázal vzpomenout. Byla to už nějaká doba, co jsem ho viděl při mém přijímání a poté jsme se už nikdy nepotkali a nebavili se spolu. Třeba si už ani nepamatuje, že tam nějaký šedivák jako já žije, ušklíbl jsem se, ale směrem k Litai jen souhlasně přikývl. „Budu ho od tebe pozdravovat,“ dodal jsem ke svým slovům navíc úsměv.
Ohledně druhé prosby jsem jen mlčky souhlasně přikývl s tím, že vyřídím. Tak hlavně nezapomeň, popíchl jsem sebe samého v myšlenkách, protože i to by se mohlo stát. Ale důležité věci se prý nezapomínají... Nebo se na ně alespoň rychle vzpomíná. Snad.
Den zase pomalu končil, obloha se projasnila a už ze začátku mi bylo jasné, že budou vidět hvězdy, což mezi stromy není sice žádná výhra, ale alespoň nějaké pozitivum, že bude pěkná noc. Očima jsem brouzdal pro Kaskádách, všímal si okolních věcí a hlavně vnímal zvuky a pachy. Zaregistroval jsem jich mnoho, ale neviděl jsem je. Až pak jsem si všiml dvou vlků. Jednoho převážně černého a druhého flekatého. Že by tu běhalo více takových? naklonil jsem hlavu zvědavě do strany, ale pak to zamítl. Dva vlci s takovýmhle zbarvením nebudou stejní.
„Myslim, že asi nic nebudu muset nic vzkazovat,“ zamumlal jsem Litaiiným směrem, ale čumákem poukazoval k dvěma vlkům. Vlastně už jen k jednomu, protože druhý se měl k odchodu.

S přihlédnutím na terén bych při normálních okolnostech, jako byla procházka, průzkum nebo toulání, bych si dával perfektní pozor na to, kam kladu jednotlivé tlapy a určitě bych tolik nespěchal jako ve chvíli, kdy jsem věděl, že jdu za něčím úžasným, co se mi určitě ještě nepoštěstilo nikdy vidět a kam jsem už tak vážil dost dlouhou cestu přes několik území a ne zrovna jen jeden den. Cesta sama o sobě trvala poměrně dlouho, proto jsem spěchal, abych si už konečně mohl užít odměnu za ty nachozené kilometry v tlapách.
A cesta určitě stála za ten výhled a hluk padající vody, který se mi v cíli naskytl. Usadil jsem se na zadek s údivem ve tváři, roztaženýma zorničkama a celkově tak s pohledem malého vlčete, co poprvé vylezlo z nory a vidí prvně v životě východ slunce, slyší zpívat ptáky a pod nohama se mu mačká čerstvá tráva s ranní rosou. I po šesti letech tuhle tvář stále umím nasadit, uchechtl jsem se sám nad sebou a nepřestával se sledováním Kaskád. Na otázku Litai, zda se mi tu líbí, musel odpovědět můj výraz, ale raději jsem to ještě řekl slovně: „Líbí a moc.“
Pak však vlčice mlčela, tak jsem mlče také a jen sledoval stékající vodu s kontrastem vycházejícího podzimního slunce, které se prodíralo přes větve opadaných stromů, chladných teplot a občastným opozdilým lístkem, který se teprve teď rozhodl spadnout z nedalekých stromů.
Byl jsem však nucen otočit hlavu od Kaskád k Litai, jelikož mě o něco chtěla poprosit a mě velmi zajímalo, co má na srdci. „Jistě, že můžeš,“ usmál jsem se na ni.

// Vyhlídka

Už při procházení skrze stromy jsem slyšel zurčení vody, což mi napovídalo, že Kaskády budou už velice blízko. A také byly. Ještě jsem však žádnou vodu neviděl, tak jsem se ji pokusil vypustit z hlavy a přemýšlel ještě nad tím, co se stane, až přijdu zpět do smečky. „Třeba jo. Ale to ostatně uvidím, až se vrátím,“ ušklíbl jsem se zlehka. Při nejhorším mě... Vyhodí, polkl jsem si tiše. Původně jsem si to chtěl říce více ze srandy, ale neznělo to zase tak vtipně. Alespoň ne pro vlka, kterej bral smečku jako jistotu, domov a jako tulák prakticky nedokázal žít, jelikož neuměl snášet dlouhodobější samotu a oddělení od okolního světa.
„Né-li hůř,“ zamumlal jsem za poznámku Litai o houpání se na ocase. Nijak jsem to raději dál nerozváděl, protože by to nemuselo být zrovna... Příjemné pro uši. Snad. Divných věcí však není nikdy dost, takže jeden neví, na co ještě za ten den narazíme... Snad už na nic, ale to se ovlivnit moc nedalo.
Po zbytek cesty ke Kaskádám jsme mlčeli. Chtěl jsem jít co nejrychleji, abych tam byl co nejdříve, ale zároveň jsem nechtěl spěchat, abych se neukázal jako nedočkavý a netrpělivý. Tiše jsem krotil své vlastní tlapy, ale dalo se všimnout, že se mé kroky pozvolna zrychlují, až se konečně zastavily na skalním převisu.
Tam jsem zůstal stát s pootevřenou tlamou, ocasem jsem jen párkrát zašvihal do strany, ale jinak ani nemukl. Fialové oči mi těkaly od kamene ke kameni, snažil jsem se sledovat vodu, ale ta přede mnou utíkala pryč. Chtěl jsem tedy sledovat kameny ve vodě, ale ty se mi roztékaly pod všechnou tou vodou.

„Také ho moc neznám... Což může být o to těžší. Takřka neznámý člen se mu dlouhou dobu potuluje mimo území a pak si v klidu nakráčí s hloupým promiň... To jednoho alfu může poměrně dost namítnout. Hlavně jsem ani neřekl, že jdu mimo území, prostě jsem šel,“ pokrčil jsem nad koncem rameny a snažil se tvářit, že mě to nijak moc netrápí. Ale popravdě jsem byl jak na jehlách a doufal, že má nepřítomnost nikomu tolik neublíží. Mohlo se stát něco zásadního... Určitě se něco stalo! A já u toho nebyl! zanadával jsem si se zakloněním hlavy. To jsem byl prostě celý já... Propásl to dobré a důležité a nachomýtl se ke všemu smutnému a zlému.
Můj mozek pracoval na plné obrátky. Ten vlk prostě kolem nás prošel, roztáhl křídla a vyletěl někam do neznáma. No bylo tohle snad normální? Ne, to nemůže být normální... Normální je, že vlci rozpohybují vodu, nechají vyrůst strom, vytvoří tornádo nebo iluzi zvířete, ale přeci není normální, aby si jenom tak lítali! supěl jsem naštván tím, že nechápu, jak to onen vlk mohl udělat. Pak mi to však docvaklo - alespoň jsem si to tedy myslel. Že by to byla nějaká magie? Život nebo smrt? Kdo ví, kdo napoví...
„Něco divnějšího? Jako že by se tu nějaký vlk jenom tak začal houpat za ocas po stromech?“ zeptal jsem se s ušklíbnutím a raději vyšel za Litai ke Kaskádám. Toho zvláštního bylo pro jeden den až až.

//Kaskády

Sice jsem v životě už lepší východ slunce viděl, ale i tento postačil. Ráno se však rychlo změnilo do odpoledne a půl den byl už opět za námi. Střídavě jsem k ránu sledoval právě ten východ slunce a také výrazy Litai a hlavně, zda něco neřekne nebo nepoloží nějakou filozofickou otázku, na kteru bych nemusel odpovídat, ale mohl alespoň dumat v hlavě při dlouhých chvílích, nocích bez spánků a při tichých cestách do neznáma o samotě. Ale nic nezaznělo. Nevadí. Třeba řekne něco později, pokusil jsem se povzbudit sebe samého, otočil jsem hlavu k východu slunce a odpověděl alespoň na otázku, kam půjdu po Kaskádách. „Měl bych se vrátit ke smečce,“ odpověděl jsem tiše. „Aby si Storm nemyslel, že jsem se na to vykašlal... Což ne. Jen poznávám.“ Druhá část ze mě vyšla celkově posmutněle, zklamaně ze sebe samého, ale nic jsem s tím už bohužel nezmohl. Mohl jsem si za tu dlouhou absenci od smečky ostatně sám a nešlo z toho nikoho vinit. Pokaždé se nechám rozptýlit já od vlků, oni to záměrně nedělají, kroutil jsem nad tím nesouhlasně hlavou, div mi krk nevyskočil z pantů.
Pak jsem toho však nechal, usmál se, natočil hlavu zlehka do strany k Litai a zeptal se: „Můžeme vyrazit ke Kaskádám? Východ slunce už neuvidíme, tak ať tu nezakořeníme,“ zeptal jsem se s mírným úšklebkem a pro jistotu už vstal ze země, abych mohl v případě vyrazit za Litai nejbližší cestou ke Kaskádám.
Krátce poté, co jsem však vstal, se kolem nás prohnal vlk. Řekl, že nebude vyrušovat a následně zmizel. Zajímavější bylo to, jak zmizel. Prostě odletěl. Donutilo mě to otevřít tlamu a nechápavě vydat: „Vidělas to?!“ Směrem k Litai.

//Pardon, pardon :/

// Zelené nory

Neuniklo mi, že kameny pod mýma nohama jsou v důsledku mrholení mokré a tím pádem kluzké. No super, ušklíbl jsem se ve tmě, když mi poprvé lehce podklouzla noha, ale dokázal jsem to všechno vyrovnat. Když jsem v potaz vzal ještě vysoké stoupání... Nelíbilo se mi to. Nesnáším kopce, zakňučel jsem si jako otrávené vlče, co musí dělat to, co nechce, protože by si nejraději někde hrálo se sourozenci, ale místo toho se musí učit stopovat a lovit.
Co nejopatrněji, ale ne zrovna pomaličku jsem našlapoval kousek od Litai, abych ji při případném pádu nepodmetl a nevzal sebou dolu. To by nebylo příjemné ani pro jednoho z nás, protože představa těch modřin, co by se místo objevily na svou místo na jednom... Nepříjemné. A ještě navíc hrozilo to, že bych pádem mohl vážněji ublížit Litai a ta by určitě šťastná nebyla. A její rodiče také ne..., zavrtěl jsem si nad tím hlavou a nakračoval dál.
Pak mě Litai na něco upozornila, zastavil jsem se, rozhlédl se ve tmě okolo a až po chvíli si všiml té horský kozy, kterou jsem se nikdy neodvážil lovit právě kvůli jejímu výskytu. „Vidím,“ přitakal jsem k Litai a mlčky kamzíka sledoval. Stál jsem přikrčený poblíž Litai, chvíli sledoval kamzíka a po jeho úprku se znova vydal na pochod s tím, že má ostražitost ohledně mokrých kamenů polevila, takže jsem zanedlouho letěl k zemi s tím, že jsem to vychytal tak, abych si nenamlel kokos, ale pouze se uhodil do hrudníku. Chmf, odfrkl jsem si, když jsem se zvedal. Nebylo mi zrovna příjemné letět k zemi.
Snažil jsem se tvářit, jako by se nic nestalo, šel jsem tedy v klidu dál a přitom poslouchal Litai. Určitě měla pravdu, jen nebylo vhodné počasí a denní doba na nějaké pozorování. „A co počkat do rána? Třeba se nám poštěstí a bude pěkné počasí,“ navrhl jsem s mírným úsměvem.

//Pardon, chtěla jsem napsat už odpoledne, ale učila jsem se a nechala post rozepsaný :D