Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Trochu se rozkročil, zapřel se nohama do písku, do kterého se silou kopání dcery bořil, ale furt to bylo poměrně snesitelné. A bylo to i zajímavé protažení někoho, kdo nikdy moc nebyl na... pohyb? Většinu života prožil klidně, žádný adrenalin, žádná nutná potřeba používat sílu nebo cokoli, co by ho donutilo zvýšit tep.
„Teď to samé budeš muset udělat i předníma nohama, aby se ti celé tělo drželo na hladině,“ dodal bod číslo dva, ale to pro něho znamenalo, že bude muset uhnout a nechat ji plavat o samotě, jestli tedy nepůjde hned ke dnu, ale nemyslel si to. Stál ještě chvilku na místě, nechal ji kopat, aby si ten pohyb dostatečně osvojila a přemítal nad tím, jak se pohne, aby ji nechal plavat bez nutnosti zastavit ten pohyb. „Fajn, teď uhnu a jakmile uhnu, začneš kopat předníma a zároveň zadníma, jo?“ zopakoval ještě ten pokyn, chvilku čekal a následně se pomalu začal podlamovat v kolenou, že musel i kousek hlavy ponořit pod vodu, aby dál Háti prostor hned začít kopat s vědomím, že možná pár kopanců dostane do zad. Zadníma nohama se odrazil ode dna vpřed, aby jí co nejrychleji uhnul, vynořil se, otočil a čekal, jestli bude dcera na dně nebo na hladině.

Jemně se zamračil, protože nějak naivně doufal, že by snad Háti mohla vědět, co se minule stalo, že svého bratra viděl, ačkoli byl mrtvý. Ale nevěděla, viděla to všechno jenom v hypotetické rovině, kdy mohla nad mrtvými (které v životě snad neměla?) jenom přemýšlet a vidět je ve vlastní představivosti a srdci. „Asi máš pravdu,“ řekl nad tím krátce a nevěnoval pozornost tomu, že on bratra viděl. To, že ho viděl, bylo ostatně špatně, Aston pro to trpěl i léta po vlastní smrti.
Věnoval se spíš tomu, aby jednoho dne neviděl jako ducha vlastní dceru, protože eventuelně narazí na vodu, kdy se nebude moct odrážet ode dna. Výhoda jeho velikosti mu furt dovolila stát ve vodě, ačkoli mu sahala už ke krku a Háti přitom mohla zkoušet skutečně plavat a nehopsat jako nějaký vodní zajíc. Chytla se, zadek jí šel jako kotva dolů a v reakci na to kopala, ale země pod ní nikde nebyla. „Kopej. Když vykopneš silně, od té vody se odrazíš, věř mi. A střídej ty nohy. Donuť ten zadek, ať se dostane nahoru a nevisí,“ vysvětloval polopatě, co má dělat a zapíral se přitom proti jejímu kopání, aby je neposouvala jinam a nepřekotila ho... Což by asi jenom tak nedala.

„Některé věci nejsou o samotném výsledku, ale o cestě za ním,“ namítl trošku více filozoficky, než se na debatu o sundávání ze stromu slušelo. Ale bylo to i poučení do života, že jde o to, aby každý den stál za to a jeden de netěšil jenom na určité situace.
„Dá se s nimi povídat?“ zeptal se. Nechtěl to ani více rozebírat, jenom ho zajímalo, zda Háti někdy viděla ducha? Protože on ano, dosti ho to rozhodilo, ale také mu to pomohlo najít nějaké výsledky toho všeho, co se stalo v průběhu mnoha let. A taky se musel smířit s tím, že na tom měl sakra velkou vinu, která ho tížila, i když mu bratr odpustil. Kdyby to počkalo o pár měsíců tak by je alespoň viděl, vydechl a netušil, co si o tom přesně myslet. Nechtěl ho trápit, ale chtěl, aby věděl, že jejich rodina pokračuje dál.
Stál po kolena ve vodě, takže docela hluboko na poměry normálních vlků a sledoval Háti, jestli se furt vynořuje na hladinu a zkouší skutečné plavání. Nejdříve zmizela pod vodou, pak se objevila na hladině, ale netrvalo to moc dlouho, protože zas padala dolů. Zasmál se nad tím, pak si povzdechl a šel hlouběji do vody, ale tak, aby nemusel furt plavat. „Skákat umíš, to se uznat musí,“ přitakal, „teď se mě chyť za záda nebo něco a dáme si lekci plavání.“

„Netrefila,“ souhlasil s Háti, „ale protože by tě nechtěla trefit,“ dodal k tomu. Měla jedno oko, ale to neznamenalo, že nedokáže prásknout bleskem přesně tam, kam se jí chce. A upřímně by byl rád, kdyby svoje dcery už na stromě nepotkal, nebyl to úplně příjemný pohled, protože sám o sobě v takové chvíli nemohl nic dělat, magie nevlastnil a síla by mu moc ve šplhání na strom nepomohla, akorát by sám slítnul.
„Když jsem byl nějak tvého věku, měli jsme tehdy doma nehodu a můj bratr – tvůj strýc Aston – u toho zemřel,“ řekl s mezerou mezi jednotlivými slovy, protože o tom nechtěl moc mluvit, ale zase bylo fajn to vůbec říct nahlas.„A ani po těch letech jsem úplně nechtěl vzít v potaz, že je mrtvý, protože furt vyprávěl, kolik toho pro něj život nachystal.“
Nějak v něm nálada na pár chvil povadla a úplně netušil, jak se z toho krátkého splínu dostat. Jenom tedy mlčky šel, jednu se pousmál na Háti, když přitákala, že je podle ní silný, ale už k tomu nic moc neříkal.
„Jestli se ti stýskalo, tak jsem rád, aspoň budeš mít důvod se vracet pravidelně,“ rýpl si do ní pro změnu on, než se rozeběhla do vody, aby mu ukázala, jak umí plavat. Svoje vlastní tempo nepřidával, klidně došel k vodě, která byla příjemně teplá a přitom pohled držel u Háti, jestli nemá hlavu pod hladinou... A ona ji tam měla dost často? To není plavání, uvědomil si, šel dál k vodě a přitom volal: „A umíš to bez skákání ode dna?“ zatím nepanikařil, dokud má energii skákat a voda není hlubší.

„Jestli tohle budeš zkoušet, já u toho nebudu. Nejsem nejmladší a nepotřebuju srdeční příhodu.“ Zakazovat to nemělo smysl, akorát by to v jejích uších znělo jako "ano, rád se podívám, jak lezeš na ten největší strom, do kterého už třikrát třískl blesk a padají z něho větve při každém poryvu větru". A ve chvíli, kdy oznámila, že je vlastně komplic, trochu mu ztuhl úsměv na tváři a uši stáhl zpátky. Uhm, zasekl se, hodil pohled ze strany na Háti a zamumlal: „Tohle před nikým neříkej.“
„Občas si jeden potřebuje ujasnit pár myšlenek mimo jeho nejbližší,“ povzdechl si, „minulý rok mi Život pomohl se smířit s jednou věcí, které jsem dlouho nechtěl věřit. Mnohem déle, než ty jsi naživu,“ rozmluvil se, než to prostě utnul. Sice ho nepoznala, ale furt to byl i její příbuzný, zamyslel se nad tím, ale nebyl si jistý, jestli o tom mluvit.
„Myslíš?“ zeptal se překvapeně. Bral to spíš tak, že je prostě velký. A otázka, jestli velikost koresponduje se sílou. Větší padají z větší výšky, nebo jak se to přesně říká. „Tak děkuju,“ dodal s pousmáním.
Vrhnul se do jámy lvové, u třetího jména se ztratil, moc věcí na S, moc vlků, ale snažil se držet krok. Proximu už viděl a s tou očividně byla nejdéle, jejich les páchl – páchl? Jako močály v Maharu? Ale ten už neexistoval. Ale plavat už umí, povzdechl si. A jaký ostrov? nechápal. „No, očividně si měla zajímavé léto,“ sumarizoval to, „co mi ukázat to plavání?“ navrhnul s cuknutím hlavy před ně, kde se voda nacházela. A divné stromy z pouště.
Bylo to zajímavé místo, bylo tam teplo, přestože byla zima, ale přitom to vypadalo strašně opuštěně. „jsou to divné stromy,“ souhlasil s Háti, „ale kdyby tu rostl smrk, bylo by to divnější.“

//Narrské kopce

„V této chvíli vím já, že si nás poslouchala, co kdyby to zjistila máma? Ta, která tě ze stromu skoro sundala bleskem?“ Nechtěl děsit jiným rodičem, nebral Baghý jako agresivního jedince, ale byla to matka, to bylo horší. A tohle měla být jejich konverzace. „Ale já bych tě vlastně nepráskl,“ dodal po kratším zamyšlení.
„Chtěl jsem jít za Životem do těch kopců, ale to počká. Chtěl jsem se ho zeptat spíš na tu alfa záležitost, ale to jsem už vyřešil s tebou.“ Tedy furt tam chtěl jít, ujasnit si hodně věcí a nejraději by viděl Astona, se kterým by si o tom snad i lépe promluvil potom, co všechno mu provedl. Ale jaká je šance, že uvidí svého bratra podruhé? Nevěřil tomu ani jednou. „Taky by mi třeba Život dal nějakou sílu, pokud bych měl být alfou,“ podotkl s trochu zoufalejším povzdechem.
„Ale budeš,“ namítl, „můžeme to nazvat třeba drbem – zdrbeš se mnou úplně každého, kdo se ti připletl pod nohy. Jména, jaký je, odkud je, co udělal, úplně všechno se mnou zdrbeš.“ Bořil se při těch slovech do písku, mířil někam dál, ani netušil pořádně kam, ale za horizontem před nimi se něco v písku formovalo, tak mířil tam. „A pak mě vytáhneš někam ven a ukážeš, co si viděla. A koho si potkala.“

Lehce se nad tím pousmál, ale bylo za tím i trochu smutku, protože vzít kus lesa by furt znamenalo odejít ze smečky a to on nechtěl. Měl tu smečku rád, nikdy z ní nechtěl odejít poprvé, ale stalo se a nakonec v ní opět skončil a měl tam rodinu. „To by bylo pěkné,“ podotkl ještě s úsměvem, ale nechtěl se tomu úplně už věnovat. Byl z toho zmatený a Háti na tom nemohla být o moc lépe.
„Potom si s ní promluvím,“ přikývl souhlasně, ale neodpustil si jedno malé rýpnutí, „ale až nás nebude nikdo tajně odposlouchávat.“
Trochu ho mrzelo, že mu do hlavy lezla myšlenka, že Háti nebude chtít úplně zůstat ve smečce, ale mohl to sám nějak soudit? Také odešel. Většina odešla a bylo to jenom dobře, poznat okolní svět a buď se vrátit domu nebo najít jiné místo, které bude pro toho vlka důležité. Jenže byl rodič a nelíbilo se mu, že by měl jednoho potomka ztratit. Byl proto i rád, že se to všechno otočilo spíše k novému poznávání. Zvedl hlavu ke kopcům, chtěl jít tam nahoru, ale nechtěl Háti zdržovat a ani ji tahat nahoru. Ono to počká, uznal, otočil pohled k dceři a pokývl hlavou někam do neznáma. „Tak pojďme,“ navrhnul jeden směr a vykročil s píchnutím u srdíčka. „To bude tvoje povinnost se vracet,“ podotkl k Háti vážně, ale pořád s úsměvem. „Za prvé mi budeš hlásit, co zajímavého si viděla a za druhé taky popíšeš každého, koho si potkala.“ Protože asi mentálně nedá, až přijde ta část života s oapčným pohlavím.

//Oáza přes poušť

„I tomu se vyhnem,“ skočil do toho před svým velkým proslovem, který považoval za nesrozumitelný, protože se nikdy pořádně nenaučil posloupnost vyprávění.
No, na jednu stranu bral výsledek pozitivně, asi to chápala, na druhou stranu to celé vyústilo v útěk z lesa, což... nechtěl. Měl ten les rád a nechtěl, aby to vyznělo tak, že smečka je něco strašného, čeho se musí chtít zbavit za každou cenu. Vyčerpaně si nad tím povzdechl a pousmál se. Chvíli mlčel, sledoval dceru a udělal od ní krok vzad, aby jí dal trochu osobní svobody. „Mám ten les rád a máma také, jinak by v něm alfa nebyla,“ namítl. A on měl rád mámu a tu byl zakopaný pes v tom jeho přemýšlení nad tím, jestli vůbec alfou být. Chtěl tam být pro Baghý, ale přitom věděl, jaký on sám je. Byl by jenom stínem, podpora v soukromí, ale pro ostatní jenom tichý závan bez autority. „Vlci jsou různí. Někdo se cítí spokojený, pokud je na světě sám a není svazován smečkou, rodinou a společností celkově. Někdo se cítí nejpříjemněji mezi jinými, ale kde nemá mnoho povinností a autority. Někdo se zase narodil, aby vedl jiné. Každý se ve světě musí nějak najít, nemyslíš?“ snažil se mluvit klidně, což problém nebyl, ale zároveň i tak, aby svoje názory a myšlenky nikomu nenutil. „Jsem v té smečce rád, blízko vás, blízko mamky, ale úplně nechci držet nad ostatními autoritu, kterou necítím. Zároveň by mi ale chybělo, kdybychom neměli stálý domov a místo, kam se vracet, takže být s vámi ve smečce je pro mě nejlepší,“ pousmál se na závěr. „Ale je v pořádku, pokud to ty cítíš jinak a chceš vědět, co se skrývá za horizontem,“ dodal s jedním trochu smutnějším pohledem někam jinam, „můžeme se za něj jít spolu podívat. Najít moře a další věci, které si ještě neviděla.“

„Táhlo to z tebe jako z tchoře,“ zazubil se a aby tomu dal nějakou váhu, tlapou si mávl párkrát před čenichem, že se snažil ještě roztrousit ten zápach, který z ní táhl. No, zcela měl potvrzeno, že Háti spánek předstírala, ale bylo mu to nějak jasné podle první reakce, kdy vyšel ven.
Potřeboval se zastavit a posadit. Kopce byly už beztak blízko, stále nikam nepospíchal, ale netušil, jak by měl pořádně vysvětlit, co to znamená být alfou a všechno to okolo, co brala Háti zcela jinak, než to myslel. „Tahání se se sestrou a cizincem, co ti vzal tvé, je něco jiného,“ zakroutil hlavou. Než se ale mohl pustit do jiného vysvětlení, Háti se obhajovala, že nepotřebuje, aby se o ni někdo staral a pak měla obecně problém s tím, jak vnímat jiné vlky jinak než neschopné. „Měli bychom zcela vynechat slovo neschopní,“ pronesl se vší vážností. „Aranel a Awarak jsou bety, jsou v hierarchii hned po mamince, takže budou zcela určitě schopní. Jde ale o to, že kdo je ve stejné smečce, to je tvá rodina – a o rodinu by ses měla postarat. Když ty ulovíš a dáš jim najíst, oni se ti třeba postarají o budoucí vlčata. Někdo se bude starat o to, aby vždy byl les označkovaný a nevnikl tam cizinec a na druhou stranu se bude očekávat, že ty jim pomůžeš s výchovou jejich vlčat. A v tomhle všem je na samém vrcholku alfa. Ta, která se stará, aby tu všichni byli pro sebe, ale hlavně tu ona je pro všechny a ručí za jejich pohodu a bezpečí.“ Na chvíli se odmlčel, nadechl, vydechl, dal tam prostor na chvíli přemýšlení. „Být alfou znamená mít moc a moc přináší povinnosti, které nemůžeš jenom tak zahodit a jít se bavit.“
„Můžeme se pak jít k moři podívat,“ pousmál se zlehka. Alespoň přijde na jiné myšlenky a nebude se muset nutit přemýšlet nad tou alfou, kterou se pokusil definovat už asi čtyřikrát.
Ale v tom všem ho nějak trápilo to, jak Háti vnímala veškeré ty emoce a kde ležel zakopaný pes v tom všem. Pro jeho úlevu nešlo o to, že by Háti nechtěla cítit radost, ale nechtěla být nucena něco cítit. Soucitně se pousmál, přešel blíž k dceři a čenichem jí přejel po čele. „S tím pak souhlasím,“ přitakal, „nedělej nic, co ty sama nechceš.“

„Bylo to z tebe bohužel cítit,“ zakroutil hlavou. Taková lež, ale vlastně to mohla být pojistka proti lhaní. Anebo na to hned zapomene a nebude řešit, jestli jde vycítit, když někdo ve skutečnosti nespí, lže, předstírá a podobný věci, kterých se on sám dopouštěl.
Nahlas se zasmál nad prohlášením, že les přeci jenom nemůže utéct. Pravda, myslel to jinak, ale malá mysl si to převzala zcela jinak, než to mělo být. „Ne, to máš pravdu. Ale někdo by se ti do toho lesa mohl dostat. Cizinec, který nemá čisté myšlenky a chce ti to místo vzít nebo zničit.“ Vlastně si tímhle vším dával výčet, proč alfou být nechce a Háti ho v tom nevědomky postrkovala vpřed, aby... skutečně byl nadále nikým. „Ty už taky nejsi děcko, ne?“ zeptal se, „ale furt jsi moje dcera a musím se ujistit, že se o sebe umíš postarat, že se najíš, že jsi v bezpečí. Alfa je jako rodič pro všechny.“
V životě už byl všudemožně a neuvědomil si, že písek může být nová komodita, která bude pro Háti neznámá. Zastavil se, sledoval ji, jak se pere s pískem, ve kterém se jí noří tlapy a moc jí nepomohl v tom, že trochu písku nabral a hodil jí ho do výšky nohou, aby se vyhnul tlamě a očím. „Písek. Je na místech, kde je hodně sucho a pak u moře. Moře si už viděla?“
Chtěl už začít šplhat nahoru k Životu, ale zastavil se. Sledoval Háti, hlavu lehce nakloněnou do strany a snažil se to pochopit, jenže mu to celé moc nedocházelo. „Nechtěla si tehdy, nebo nechceš nikdy?“ zeptal se opatrně, protože se mu celý ten tón předtím nelíbil.

//Tmavé smrčiny

„Všiml jsem si,“ pousmál se. Nezlobil se, zcela určitě to taky dělal, i když by to nahlas nepřiznal. Zvědavý byl a zajímalo ho, co se okolo dělo, až později se nějak naučil, že mu úplně do všeho nic není a každý má ty svoje věci.
I přes první rok života si ještě Háti nesundala z čenichu růžové brýle, ale to je taky dobře, protože vše viděla jenom v tom dobrém a nehleděla na povinnosti, které za tím vším ležely. „Čím výše jsi v hierarchii, tím více máš také povinností,“ namítl. Vysoké zlaté kopce se už tyčily kousek před nimi, nespěchal, táhl se líně pískem a užíval si prostě jenom času s dcerou, „Můžeš jít na výlet, ale také se musíš ujistit, že někdo jiný pohlídá území, že je chráněno a tvoje nepřítomnost nikomu neublíží. Spíš v té nejvyšší jeskyni, ale také musíš zajistit, aby měli všichni co jíst a kde spát. Každá zábava má svou povinnost,“ dokončil s lehkým povzdechem, ale stále si nějak držel úsměv na tlamě. Posadil se kousek od kopců na zem, na jihu bylo tepleji, ale s nocí byla dost podobná zima jako kdekoli jinde.
Naklonil lehce hlavu do strany, nerozuměl, co se Háti honí hlavou, „vysvětlíš mi to?“ zeptal se.

//Esíčka

„No, myslím, že máma je docela silná, ale aby táhla moji váhu na sobě? To si nemyslim. Lítání s ní mi nehrozí,“ pousmál se. Raději byl na pevné zemi, ani ne na vysokých převisech, prostě někde v bezpečí, kde mu nic děsného nehrozilo, kdyby se mu náhodou zatočila hlava.
„Byl bych rád sám, ale raději půjdu s tebou,“ řekl v průběhu té dlouhé cesty, která by ho ve skutečnosti sužovala. Skutečně si myslel, že samota byla občas fajn a jednomu prospěla, ale na takovou dlouhou cestu sám jít nechtěl. Navíc se chtěl ukázat v Sarumenu a nebylo by od věci ukázat, proč vlastně odešel, i když v té době ještě netušil, že je Baghý nosí pod srdcem. No, vlastně si ušetřil cestu, kdy by to Maple šel říct a akorát by tak minul jejich narození. Jemně se zamračil, ačkoli si myslel, že Háti nespala a otočil k ní hlavu, „já měl pocit, že si spala,“ řekl a vyhnul se tim odpovědi, protože ano. Přesně proto si potřeboval upořádat myšlenky a zatim se k tomu nedostal.
Zamračil se pak ještě jednou, zavrtěl hlavou a přestal se mračit, „ne, proč bych měl? Jenom je alfa moc velká zodpovědnost a... nikdo nad alfou už není. Překvapilo mě, že se o tom nezmínila,“ vysvětlil, ale zase do toho nevkládal to, že znal dřívější alfu Borůvky a myslel si, že je Storm stále alfou. Ani netušil, že jednu alfu přeskočil.
„To je ale zmetek,“ zasmál se s překvapeným pohledem, „co je špatného na veselí?“

//Vršky

//Vyhlídka přes Zarostlý les

Zasmál se nad trochu podivnou otázkou svojí dcery, „nebojím. Spíše mě děsí výšky,“ přiznal. Háti se do toho chvástala, že se ničeho nebojí, ale bral to spíše jako hrdou nadsázku způsobenou pubertou, která ji přejde. Ale zase byl rád, že nebyla zbabělá, ačkoli by se mohla trochu bát lezení na stromy. „Někdy je samota příjemná, jeden si uspořádá myšlenky a to, co se mu všechno stalo. Ale máš pravdu, že být s někým je fajn. Nechala bys mě snad, abych na takovou dlouhou cestu šel sám a nudil se?“ zajímal se s hraným zamračením, že by ho snad nechala samotného.
„Ne, nejsou to moji přátelé,“ zavrtěl hlavou, ale neměl moc šancí pořádně nic při cestě vysvětlovat, protože na vše měla hned Háti svoje vlastní myšlenky, o které se musela podělit. „Saelind je také z té Mechové smečky?“ zeptal se. Života se Smrtí nechal na později, stejně měli ještě dlouhou cestu.
„a Dráz s Omórikou,“ podotkl, „potkali jsme s maminkou u jednoho jezera daleko na severu. Ona byla alfou – ale to mi prosím pěkně neřekla–, já žil tam na jihu, ale pak jste přišli vy a já se přemístil za vámi.“
Motali se okolo řeky, táhli se podél ní dlouho a ještě dlouho budou, jak tušil. No, hodně času na otázky. „Proč byl podle tebe škaredý?“ Sám nebyl mladý krasavec, ale aspoň uměl schovávat svoje šediny za přirozenou barvou.

//Tmavé smrčiny přes Tenebrae

//Úkryt přes les

Usmál se nad Háti, která vylezla ze svého hlubokého spánku zrovna včas, aby ho slyšela, jak navrhnul možnou procházku za novými věcmi. „Jsem rád, že nemusím jít sám,“ vydechl úlevně a tlapou lehce dloubl do ramene Háti, když se k němu připojila.
Les se ukládal k podzimu, listí opadalo, borůvčí bylo zcela holé, ráno bylo i docela chladné, ale na srst mu to nevadilo a bylo takové akorát počasí na procházku. „Slyšela si už o Životě a Smrti?“ zajímal se. Kdo ví, co všechno už věděli, ale čím víc se jim do hlaviček nasype, tím lépe pro ně. „Chtěl bych právě Života navštívit a potom se na krátko zastavit na jihu v jedné smečce,“ osvětlil krátce jeho plán při šplhání do kopce, kde před tolika lety naše svoje náramky. Divil se, že mu po tolika letech nezarostly do kůže. „Dříve jsem v té smečce žil,“ dodal polohlasem. Zdálo se mu, že to byla věčnost, co se to všechno událo, ale přitom... to byl rok, co se narodili? A tím pádem možná tak rok a půl, co u toho tmavě modrého jezírka potkal Baghý.

//Esíčka přes Zarostlý les