Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Mám podobnou, ale je tam "peníze" :/ :D

Čekal jsem, že Lea řekne něco v tom smyslu, že už musí odejít, protože má povinnosti ve smečce. Také by to znělo logicky. Také mě napadla ta možnost, že má společnost ji už nudila, tak se rozhodla odejít, jen neměla tu odvahu mi to otevřeně říct. Dyštak zase přeskáču řeku a vrátím se do lesa. Nebo to projdu okolo, času mám určitě dost. Třeba si mi přitom povede na někoho narazit, kdo ví. Už jsem si plánoval, kudy se vydám domu, protože jsem vážně dával největší pravděpodobnost tomu, že Leu má společnost omrzela a chce se vrátit. Navíc žije jen o území vedle, to nemá cenu ji ani doprovázet, došlo mi ihned poté, co jsem si v dálce všiml tmavých obrysů stromů, které ohraničovaly močály, jak Lea předtím říkala. Doslovná hranice.
Nakonec se vlčice přeci jenom rozmluvila a řekla, co měla na srdci. Nevím, co mě překvapilo více. Nejdříve se Lea zdála jako vlčice, co je plachá, odmítá mluvit nebo si kohokoli pustit k tělu. A docela se tak i chovala. Milý? Strach? Musí se vrátit? Mám pěkné oči? naklonil jsem pro tentokrát hlavu na druhou stranu. Čtyři informace na jeden nádech. Bylo to zajímavé, ale očividně modroočko řeklo vše, co měla v té chvíli na srdci. Nevěděl jsem, jak na to všechno odpovědět. Hlavně v jakém pořadí. „Inu... Jestli máš strach ze mě, tak není důvod. Jsem neškodný asi jako zrovna narozené vlče a... Co se týče těch očí,“ udělal jsem mezi slovy kratší pauzu. Netušil jsem, jak přesně odpovídat. „Děkuji ti, ale znám hezčí oči.“ K tomu jsem přidal lehký úsměv a doufal, že to Lea pochopí. Modré oči jsem měl raději. I voda se mi líbila více než iluze, ale co jsem mohl dělat. „A pokud potřebuješ už jít... Bude vadit, když tě alespoň k hranicím smečky doprovodím?“ optal jsem se opatrně.

// Předposlední odstavec mě začíná děsit :D

Koutky mi spadly o trochu níže, když Lea řekla, že to o těch bludičkách netuší. Bude to jen pohádka... Magie ano, ale kouzla ne, zavrtěl jsem zlehka hlavou. Vlastně ani netuším, zda je dobře nebo špatně, že ty bludičky nejspíše nejsou. Zcela jsem zapomněl, jakou funkci a schopnosti bludičky měly, takže jsem netušil, zda to jsou ty hodné nebo zlé bytůstky, co dokáží vlka zamordovat nebo mu naopak ukázat kouzlo světa a života.
Protože jsem už neměl otázku, kterou jsem mohl Lee položit, s dlouhým výdechem bílého obláčku jsem zvedl hlavu do vzduchu a zadíval se na oblohu, která byla místy plná mraků, ale občas se objevilo i místečko, kde převládaly hvězdy a občas jsem zachytil i kousek měsíce, co se ihned schoval za jeden tmavý mrak a poukázal tak jinou část oblohy posetou hvězdami.
Mé uši však zaslechly, jak Lee vypustila z tlamy jedno slovo, ale posléze mlčela. Sklopil jsem hlavu, zvědavě se na ni podíval a vyčkával, zda řekne něco více nebo jenom to zájmeno. Bohužel z ní nic nevypadlo, ale chtěl jsem příšerně vědět, co mi chtěla říct. „Ano?“ pokusil jsem se ji popostrčit a k tomu jsem i zvědavě zamrkal. Když už to nakousla, tak by mohla odpovědět. Už jsem si dával malou naději, že jsem vlčici tak nějak rozmluvil a nebudu tak muset pokládat otázky jenom já a doufat, že se to nějak vyvrbí.

//Bohužel :D

Nevím, zda jsem raději poslouchal nebo vyprávěl. Bavilo mě oboje, ale jenom jedno mi šlo. A to bylo právě to poslouchání, kdy jsem nikomu do ničeho neremcal a nezatěžoval všechny detailama, ale pouze kladl otázky na jejich vyprávění, abych o tom zjistil co nejvíce a vše pochopil nejlépe, jak to jenom šlo.
Lea sice nevyprávěla, ale za to popisovala, jak vlastně vypadají ty močály. Sice jsem přes ně procházel, ale takto jsem je nevnímal. Nebyl to můj domov a navíc jsem si v té chvíli myslel pouze to, že je to zabahněná část Gallirei, přes kterou bych už nechtěl nadále přecházet, protože se mi nelíbilo, jak se mi bahno lepí na šedé tlapky. Když jsem však tak o močálech poslouchal, tak nezněly tak špatně - až na to, že je to tam trochu strašidelné, ale to asi z prvotního pohledu, než si vlk zvykne na tu mlhu a to bahno. Ale beztak mi přišlo, že Borůvkáč je takový... Vhodnější pro pobyt smečky. I když podle počtu vlků, co jsem tam spatřil posledně, mi začalo připadat, že je tam poměrně těsno. Minimálně ve chvílích, kdy jsou všichni vlci na stejném místě a jeden ani nezná jejich jména. Ze všech jsem poznával jenom Storma a Vločku... Smutné, povzdechl jsem si tiše.
Snažil jsem se však nad Borůvkáčem moc nepřemýšlet, zvedl jsem hlavu k Lee, naklonil ji zlehka do strany a začal se vyptávat. „Když jsem byl malý... To je nějaký ten rok zpátky, tak mi otec říkával, že na místech, jako jsou močály, žijou bludičky... Je to pohádka nebo pravda?“ usmál jsem se zlehka. Věřil jsem spíše v to, že je to pohádka, ale kdo ví... Už jsem potkal mnoho magií a tohle mohla být také pouhá magie, kterou někdo roznesl po světě jako pohádku.

//Proto je furt tak veselej :D

„Bylo to asi před rokem,“ upřesnil jsem svůj přechod přes močály. Ale asi to muselo být ve chvílích, kdy tam smečka ještě nesídlila. Alespoň tu smečky jenom nezanikají, ale i vznikají... Škoda Ageronu a jejich překrásného lesu, povzdechl jsem si lehce. Sice Fey říkala, že z Ageronu odejde, ale stejně mi přišlo smutné, že přišla kompletně o domov a společně s ní i hrstka jiných vlků, co tam vydrželo až do posledních okamžiků smečky. Takže... Kolik je to smeček? Borůvková, pak ta Maharská, do které patří Lea, ty vě poblíž Borůvkové a zaniklá Ageronská... To je vše? Nebo ještě nějaké? přemýšlel jsem, ale nahlas se raději neptal, protože moc vlků nemuselo zajímat, kolik je smeček v okolí. Hlavně ve chvílích, kdy už smečku má a jinou nepotřebuje.
Marně jsem si myslel, že Leu trochu rozmluvím, ale po odpovědi ohledně smeček myslela a dokonce odvrátila zrak. Sledovala řeku, já sledoval ji. Měla zvláštně zbarvený kožich. Nedokázal jsem přesně určit, zda byl vhodný na sever, protože její černá tvář, ouško a obrysy nohou a ocasu byly jako pěst na oko v bělostném sněhu. A ty oči také. Dva smaragdy, dodal jsem mlčky. Neměl jsem však co kritizovat její kožich. Já sám měl zcela šedý kožich a ten seděl maximálně do zamlžených nížin, na které jsem ještě nenarazil.
„Jaké je to žít v močálech? Posledně jsem si tam pěkně zašpinil tlapy. Více, než teď tady v řece,“ usmál jsem se lehce a jen na krátkou chvíli zabrousil k hnědému bahnu, co ulpíval na mých tlapách.

// :D

„Ze severu?“ zeptal jsem se, i když to bylo jasné. „Ten je mi tak trochu známý,“ usmál jsem se zlehka, i když sever, odkud jsem pocházel já, nebyl nejspíše tím krutým severem, který myslela Lea. Dokonce mi prozradila z jaké smečky je a naznačila, kde i leží. Pokud se ta Gallieře nenacházelo více močálů, tak jsem tušil, kde její smečka leží, jelikož jsem sám tím územím procházel. Ale smečku jsem tam necítil, zamračil jsem se zamyšleně. Nakonec jsem se rozhodl zeptat a ujistit, zda jsem posledně nepřešel po cizím území, aniž bych na sebe upozornil nebo to někomu obeznámil. „Jak dlouho se tam tvá smečka nachází? Pamatuji si zde jedny močály a přes ty jsem procházel... A buď mě rozptyloval pach samotných močálů nebo tam smečka ještě nesídlila,“ podal jsem rovnou i vysvětlení, proč chci vědět, jak dlouho jejich smečka existuje.
Potěšilo mě, když se vlčice uvolnila a usadilo se. Asi mě už nebrala jako hrozbu nebo někoho, kdo by jí ublížil. Ani neublížím... A už vůbec ne vlčici. To bylo proti mým zásadám.
Ač potichu, dokonce se zeptala, odkud pocházím já sám, ale nepřipadalo mi, že se ptala ze zvědavosti, spíše ze slušnosti. To mi však stačilo. „Narodil jsem se na severu, ale momentálně jsem v Borůvkové smečce. Ta je něco málo na sever od téhlé řeky,“ poukázal jsem tím směrem čumákem, ale pak vrátil zrak k modrým očím a černé tváři.

// Tim odpočítáváním mi Survaki připomněla Olafa :D

I když jsem měl tlapky ještě mokré a navíc zabahněné, rozhodl jsem se usadit, protože postávání mě beztak nebavilo a navíc to působilo mnohem více uvolněněji než stání v pozoru a čekání, zda se ten druhý pohne, zaútočí, uteče nebo vlka jen tak z ničeho nic povalí na zem. Takhle jsem měl vlastně i jistou výhodu v rovnováze, protože bylo těžší povalit mě. Ale pochybuji, že zrovna takováhle vlčice to udělá, zakroutil jsem lehce hlavou. Snažil jsem se ostatní nepodezírat, a tak jsem to nedělal ani u Lei. Sám jsem byl vlkem, co měl být stále z něčeho podezírán.
Přemýšlel jsem, zda mám mlčet podobně jako modrooká vlčice, ale to mi po pár chvílích začalo připadat nudné, jednotvárné a pro mlčení jsem ani nemusel překračovat řeku. Proto jsem si vybral tedy nějakou jednoduchou otázku, co jsem Lee položil a doufal, že ji tak alespoň trochu rozmluvím. „Ty jsi odtuď? Nebo se touláš světem?“ Zároveň jsem tím chtěl tak nějak zjistit, jestli jsou v okolí i nějaké smečky, abych měl přehled a věděl, kolik míst pro mě bude tedy zakázaných.

//nom, taky krátký...

Jelikož modrooká neodpovídala, musel jsem se spokojit s gestikulací a řečí těla. Jméno jsem pro tentokrát podle přikývnutí řekl dobře, což byl bod k tomu ztracenému za první spletení. „Fajn, takže Lea,“ zašeptal jsem si tiše jenom pro sebe a stále jsem tak nějak prozkoumával, kde bych mohl řeku přebrodit a dostat se snad co nejsušší na druhou strany. A hlavně se pak budu muset dostat ještě zpátky, tak bych si tu cestu mohl zapamatovat, upozornil jsme se hlavně. Nebyla by novinka, kdybych na tuhle věc zapomněl a ke smečce se pak vracel kdo ví kudy a kdo ví jak dlouho navíc.
Podle dalšího zakroucení hlavy jsem uznal, že mám svolen přejít na druhou stranu řeky. Stačilo jenom domyslet, jak se na druhou stranu dostanu. Pomalu jsem otáčel hlavu po proudu a proti proudu řeky, stačil jsem si totiž všimnout, že všude je mnoho kamenů a přeci se nějaký určitě najdou i v řece, přes které bych mohl přeskákat.
Pak jsem si všiml. Byly to tři kameny tak akorát, aby se na ně vešla vlčí tlapa a ten poslední byl o něco větší. Bohužel, sahaly jen do více než půlky řeky, což znamenalo, že ten zbytek budu muset přeskočit a modlit se, abych nezahučel do řeky. A pokud ano, tak maximálně zadníma nohama a do mělčiny, abych nedostal šok a neutopil se.
„Dej mi minutku,“ usmál jsem se na Leu a odklusal k těm kamenům. Pomalu jsem na ně klad tlapy, dokud jsem nestál na tom posledním a hledal odvahu přeskočit. Soustředil jsem se, abych všechnu sílu přenesl do zadních končetin, abych se mohl pořádně odrazit a vyskočit co tak nejdál.
Poměrně daleko jsem vyskočil, ale beztak to nestačilo a zadní nohy se mi zabořily do ledového bahna ve vodě. Bylo to nepříjemné, proto jsem co nejrychleji vyběhl a oklepal si nohy, které zároveň schytaly i malý nános hnědé barvy. A má světlá tlapka je fuč, ušklíbl jsem se lehce, oklepal se a pomalu se přiblížil k Lee, ale rozhodl se, že si od ní nechám menší odstup, aby necítila, že je nějak ohrožená. „Mistrovský skok to nebyl, ale postačil,“ usmál jsem se lehce nad svou neschopností skákat.

„Lea?“ zopakoval jsem její jméno znova a tentokrát už snad správně. Pochopil jsem, že jsem udělal chybu, což jsem se snažil odčinit letmým úsměvem se sklopením zraku do strany a tichou omluvou (ale moc tichá nebyla, protože jsem se snažil, aby ji Lea slyšela i na druhé straně řeky). „Promiň mi, přes tu řeku toho moc neslyším.“ Nakonec jsem se nad tím i tiše zasmál, přesto, že to k smíchu moc nebylo.
Na pár sekund jsem odvrátil hlavu od bílé vlčice Lei a zadíval se na řeku. Kdyby alespoň byla tichá... Nebo kdyby někdo alespoň trochu zklidnil její tok, aby mi nezabraňovala v poslouchání bílé vlčice. Ale takhle daleko má magie nesahá, zamračil jsem se a podíval se zpět na vlčici. Přesněji do jejích očí. I kdyby byla v magii lepší... Nemohu ji žádat, aby plýtvala svou energii na takovou hloupost, zamítl jsem si plán s magií a raději se vlčice upřímně zeptal: „Vadilo by ti, kdybych se nějak dostal na druhou stranu, abych neměl takový potíž poslouchat tě?“ A přidal jsem k tomu i jeden z těch mírných úsměvů, aby to nevypadalo nějak, že mám postranní úmysly. Jenom jsem chtěl společnost, která by se nerozhodla ignorovat mě.
„Pokud ano, tak nevadí,“ dodal jsem, přešlápl z tlapy na tlapu a jen se porozhlédl po řece, jestli by se náhodou nenašlo nějaké místo, kde by se dala řeka přebrodit nebo přeskákat.

Nelíbilo se mi, jaké ticho bylo. Vlastně jediným pohybem od nás obou mohlo být pouze dýchání a následné vypouštění bílých obláčků kouře z tlamy, což způsobovala ta nízká teplota. Na tyhle vlky se musí pomalu a opatrně, uvědomil jsem si. Alespoň tak jsem to vypozoroval u sestry. Nikdo na ní nesměl moc zhurta nebo se hned dožadovat tomu, aby s ním mluvila nebo se bavila. Potřebovala se rozkoukat, když to řeknu jednodudše. I když mi přesně nedocházelo, jak přesně mám vlčici nechat rozkoukat se, rozhodl jsem se, že budu mlčet, pokusím se občas položit nějakou otázku a uvidím, zda to zabere. Zatím odpovídala... Myslím. Pozdrav jsem sice nezaslechl, ale spíše viděl, jak se jí pomalu dral z tlamy a její jméno jsem zaslechl i přes šumění řeky. Potřeboval jsem se však přesvědčit, zda jsem ho zaznamenal správně, tak jsem se rozhodl zopakovat ho. „Lia?“
Nenapadalo mě však, na co jiného bych se té vlčice mohl zeptat. Proto jsem se usadil na zem, hlavu stále lehce nakloněnou do strany a vyčkával jsem. Třeba mě nějaká otázka přepadne nebo napadne třeba nějaká i tu bílou vlčici. Kdo ví... Třeba se ráda vyptává, než aby sama na otázky cizích vlků odpovídala.
Už dlouho jsem se s takovým vlkem nesetkal... Je to dobře? Nevím, ale alespoň je to změna,“ zamýšlel jsem se stále nad mlčenlivostí vlčice. Protentokrát budu tedy já ten upovídanější.

Nestávalo se mi, že by můj pozdrav nebo jen má přítomnost někoho vyděsila. Vlastně se mi to stalo za ty roky poprvé. Bílá vlčice s modrýma očima stáhla uši, schovala ocas a snad se i proměnila v kámen, jelikož jsem si pak od ní nevšiml už žádného pohybu. To jsem děsivý? zeptal jsem se nechápajíc s hlavou nakloněnou jemně do strany.
Sám jsem se neodvážil hýbat, i když nevím proč. Stál jsem podobně bez hnutí jako ta vlčice, ale nebyl jsem tolik ztuhlý a kamenný. Naopak jsem byl poměrně dost uvolněný s očima jemně sklopenýma a výrazem neutrálním. Trochu mi připomínala mou sestru. Alespoň v té odtažitosti, které jsem si prvotně u bílé vlčice všiml. Ani má sestra tolik nemluvila a spíše se před vlky skrývala – tahle to měla nejspíše podobně. Nechápal jsem, jak by někdo mohl být rád sám a mimo dohled jakéhokoli jiného vlka, ale budiž. Každý svého života strůjce.
Možná se mi to jenom zdálo, ale možná také ne. Vlčice pohnula tlamou a možná ze sebe vydala i nějaký tichá pozdrav nebo výzvu, abych odešel... Kdo ví. Doufal jsem však v to, že to bylo to první. Kdyby mě vyzvala, abych odešel... Šel bych zpátky ke smečce, která je teď pustá až na jednu nebo dvě výjimky, které jsou zalezlé na svých místech, sklopil jsem mírně uši k hlavě, jako to udělala předtím ta vlčice, ale v menší míře.
„Jsem Aston,“ představil jsem se a chtěl udělat alespoň krok blíže. Zvedl jsem jednu přední tlapu, tu, která cinkala, ale pak ji položil zpět na původní místo. Řeku jsem jenom tak překročit nemohl a do bahna se sněhem na břehu jsem jenom tak vkročit nechtěl. „A... Můžu vědět, kdo jsi ty?“ optal jsem se opatrně.

// Vyhlídka

Ač jsem neměl výhled na slunce, tak jsem tipoval, že bude už něco po poledni, možná i blížící se podvečer, ale kdo ví... V tomhle období byla tma poměrně brzo a tak se to blbě určovalo. Důležité však bylo, že bylo ještě světlo, viděl jsem na své tlapy, které každou chvilku zacinkaly díky náramkům, co jsem našel na Vyhlídce. Jestli si na ten zvuk nikdy nezvyknu, tak budu muset vyřešit, jak ty věci sundám, zamračil jsem se zlehka. V hloubi duše jsem však doufal v to, že to cinkání mě nikdy štvát nebude. A že nebude štvát ani nikoho ze smečky. Kde teď asi jsou? napadlo mě. Šli lovit na sever. Stále mě tak nějak trápilo, že jsem s nimi nešel, že jsem se k nim otočil zády a místo toho jsem se šel projít... Ale co jsem mohl dělat? Nedokáži lovit. Ne kvůli neschopnosti, ale strachu. Mohl bych zazmatkovat, pokazit to a nedejbože zavinit něčí nebo i vlastní smrt, polkl jsem tu myšlenku se sklopenýma ušima k hlavě. Ta představa byla strašlivá, ale zároveň tak reálná. Hlavně, když vlk už viděl jiného zemřít při lovu... Poznamená ho to. A já poznamenaný byl.
S poměrně dost skleslou tváří a náladou jsem se dostal až k řece, kde jsem rovnou bez čekání přikráčel k tomu, kde jsem ponořil čumák a hltavě se napil vody, která mi svou teplotou stáhla hrdlo a na pár sekund i nepříjemně zmrazila mozek. Zašklebil jsem se, když mi do hlavy postoupilo nepříjemné štípání z pití a zvedl hlavy. Bleh, otřásl jsem se a rozhlédl se kolem řeky. Nejdříve jsem si myslel, že jsem viděl jen přelud, ale pak jsem si všiml, že na druhé straně je vlčice. Bylo těžké rozpoznat její bílý kožich ve sněhu, ale černá tvář a modré oči podle magie vody mi v tom pomohli. O co se asi snaží? Chce řeku překročit suchou nohou nebo na někoho čeká? Nebo chce chytit oběd? ptal jsem se sebe samého. Velmi pomalu, ale díky cinkání ne tiše, jsem přikráčel blíže k vlčici (i když jsem byl na druhém břehu) a snažil se, aby slyšela můj pozdrav. „Ahoj.“

// Borůvkový les

Při minulé cestě na Vyhlídku jsem si dával pozor, kam šlapu. Nechtěl jsem totiž uklouznout, ublížit si nebo náhodou i ublížit Litai, která kráčela poblíž mě. Teď jsem však byl sám, má mysl byla ztracená v minulosti, ve vzpomínkách na mého bratra, ale ne na Jinkse. Na Astona. Na toho, jehož jsem přivlastnil za svou vlastní osobnost. Proč to vůbec dělám? Proč všem lžu? ptal jsem se nechápajíc sebe samého. Bylo tak nesmyslné lhát o svém původu, ale přesto jsem to stále dělal. Snad jsem se bál, že pokud nebudu Astonem, tak budu nic. Bud stejné nic, jako jsem býval jako malý. To bude tím problémem, uvědomil jsem si krátce, sklopil hlavu a zrak a došel těch pár posledních kroků, co mi zbývalo na samý vrchol vyhlídky.
Sněžilo. Líbilo se mi to, protože ten sníh dělal všechno tak neuvěřitelně tichým a příjemným. Postávání ve sněhu, dívání se do neznámého, ale i známého okolí, dýchání čerstvého vzduchu, ze kterého jsem cítil příjemný chad, který se mi zažíral do těla... Pro takové místo jsem byl stvořen - pro hory, kde panovala zima. Jsem Aston, nesmím zapomenout, upozorňoval jsem sám sebe se zatínáním zubů. Nikdy jsem na to nezapomínal, ale v téhle chvíli jsem se bál, že zapomenu, že se zase začnu považovat za Jinkse a stanu se nickou. Ale já jsem Aston. Jsem prvorozený vlka Methena. Byl jsem alfou, ovládám iluze, mám sestru Kenzi a měl jsem mladšího bratra Jinkse, který zahynul při lovu. Proto nerad lovím, opakoval jsem si dokolečka, co jsem zač. A s tím jsem se i vydal dál. Dostal jsem žízeň, tak jsem se vydal hledat nějaký vodní tok, kde bych si mohl namočit hrdlo ledovou vodou.
Cestou z Vyhlídky jsem však na něco narazil. Na něco jsem šlápl. Bylo to na dotek ledové, ledovější než sníh. Hlavně to sníh nebyl. Zastříhal jsem ušima a do sněhu hrábl. Ukázalo se, že je to nějaký kov ve tvaru kruhu. Co je to? ptal jsem se nechápajíc. Vyhrabal jsem to ze země a všiml si, že takové kroužky tam jsou mezi kameny ještě další tři. Derian říkala, ať se pozorně dívám... Myslela to takhle? zeptal jsem se, naklonil hlavu do strany a věcičky začal zkoumat. Kroužky, které bych mohl akorát protáhnout tlapou. Pokusil jsem se o jeden a vyšlo to. Šel trochu ztuhla, ale zůstal ležet na mé tlapě. Výš je nedostanu... Mají být takto? ptal jsem se mezitím, co jsem na svou pravou přední dostal další tři náramky. Udělal jsem s nimi zkouškový krok a byl překvapený z jejich cinkání. Teď už je asi jenom tak nesundám, zamračil jsem se. Možná jsem udělal chybu, ale kdo ví... Třeba někdo určil to, že jsem je měl najít a nosit na své tlapě.
S novým cinkáním při každém kroku jsem se tedy vydal z Vyhlídky a přemýšlel, zda to někdo neztratil a nebude se dožadovat návratu. Nesundám to. A to byl případný problém.

//Řeka Midiam

Pochopil jsem, že se jednalo o lov a to ve mně probudilo... Hořkost. Vzpomněl jsem si na staré časy, na poslední smečkový lov, kterého jsem se účastnil společně s bratrem. A z kterého se vrátil pouze jeden z nás. Od té doby jsem nikdy s nikým nelovil. A respektovali to... Co zde? Nepochopí to a obviní mě z lenosti, povzdechl jsem si sklesle. Svým způsobem jsem teď bral jako pozitivum, že jsem na lov nebyl pozván a pozornost se věnovala pouze Vločce. Alespoň mě nikdo nemohl obvinit z toho, že jsem ještě nebyl na nohou připravený vyrazit skolit nějakou vysokou nebo co bylo v plánu. Chybí mi bratr, povzdechl jsem si tiše, svěsil hlavu a na krátkou chvíli také zavřel fialová očka. Snažil jsem si ho představit v hlavě. Jeho hnědou srst, stejně zbarvené oči, povýšenecký úsměv a hlas, který mi diktoval, co mám a nemám říkat. Ale rázem se mi nad jeho hlavou zjevilo jméno. Jinks. Mé rodné jméno, které zemřelo s mým bratrem. Bylo to řešení, jak mohli přežít oba dva synové. Nebo jak oba dva zemřeli? Nevím. Ta lež už byla zažitá.
A v té chvíli mě v tom i utvrdila Vločka, která na mě zavolala jménem, které jsem jí sdělil. Aston. „Já nemohu,“ zašeptal jsem, ale nemohla mě slyšet. Ona a i zbytek byl již na nohou směrem na sever. Jen já tam seděl jako tvrdé Y. Nebyl jsem ještě připravený na lov. S povzdechem jsem sledoval, jak vlci mizí mezi stromy, přitom jsem ze své tváře nedokázal sundat to zklamání a smutek. Potřebuji se projít... zase, stiskl jsem zuby. Jít po lese pro mě nemělo cenu. Navíc jsem cítil, že se tu někdo nachází... A tak jsem zmizel směrem k Vyhlídce, kde jsem měl v plánu provětrat si hlavu plnou vzpomínek a zaprášené historie.

//Vyhlídka

// Ovocná tůň

Šel jsem poblíže Vločky do lesa. Mezitím se zase rozsněžilo a ochladilo se. Už jsem tak nějak začínal tušit, že tentokrát nebude tak divná zima jako minulý rok. Vločka při cestě nemluvila, tak jsem také nemluvil, jelikož nebylo o čem. Chvílema mi připadalo, že zase kráčím po zcela cizím lese, jelikož jsem byl vážně dlouhou dobu pryč a nelíbilo se mi to. Ale pozitivum - už jsem byl zase v lese a cítil jsem mnoho pachů, i když jsem z nich poznával pouze Storma. To je tolik nových členů? divil jsem se. Na pár sekund jsem se zcela překvapen zastavil, zamrkal jsem, ale pak se zase rozešel za Vločkou s tím, že se přesvědčím, zda to jsou vážně noví členi nebo jen případní zájemci. Nebo další známí, co se jenom zastavili, jako o posledně udělala Megan.
Pak jsem všechny ty vlky spatřil. Storm, tři vlci, jedna vlčice a řítící se Vločka, která ihned vychrlila otázky na Storma. storm ji také pozdravil, ale mně buď přehlédl nebo ignoroval... Kdo ví. Usadil jsem se tedy poblíž Vločky zcela mlčky a čekal, co se bude dít. Jenže v tom se Storm zvedl a odcházel pryč s tím, že vlastně nějak pozval i Vločku. Lov? Chápu dobře? ptal jsem se sebe samého, protože mi přišlo blbé ptát se nahlas. Za ním se pomalu rozešel ještě jeden vlk s rudýma nohama, který zároveň i někoho pobídl do lovu. Dobře... A já? zeptal jsem se s natočením hlavy do strany, ale nic jsem neříkal. Já nejsem zván, sklopil jsem hlavu.

Jednou věcí byl dobrý pocit ze setkání se Smrtí a radost z nových magií, ale druhou věcí bylo zase přežít ono setkání. Kdo mi zajišťoval, že to setkání přežiji a nebudu další mrtvolkou v její jeskyni? Nebo kde to vlastně žije. „Já nějak nemám zájem o mnoho magií,“ zakroutil jsem zlehka hlavou. Ani jsem vlastně neušil, co bych od Smrti chtěl, ale ani jsem moc neušil, co vše mi může Smrt darovat. Musel bych se jí zeptat, ale to znamená, že za ní musím dojít. A to se mi právě dvakrát nechce. Tohle je nekonečný kruh, vrtěl jsem nechápaje hlavou nad vlastní inteligencí.
Vločka pak navrhla to, co mě mělo už dávno napadnout. Nahlášení ostatním. Už nějakou chvíli jsme se oba dva nacházeli na území smečky, ale zatím jsme na sebe neupozornili a věnovali se pouze pokecu o tom, co jsme prožili, co se stalo a koho jsme potkali. A přitom zrovna teď se může Storm vztekat, že mu zmizeli dva členi, zamračil jsem se zlehka a jen k Vločce pokývnul, že je to dobrý nápad.
„Dobrý nápad... S těmi novými taky můžeme zjistit, zda se někdo z lesa nevytratil a tak,“ usmál jsem se zlehka, i když to moc pozitivně neznělo. Ale chtěl jsem to vědět. Vločka mohla být na cestě do lesa tak dvě sekundy a už jsem jí byl v patách.

//Borůvkový les