Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lehce jsem se usmíval nad faktem, že je vlčice bombardována něčím, co vlastně ani neexistuje, ale přesto to cítí a třeba i vnímá, že má kvůli tomu mokrou srst. Magie je zajímavá věc, poznamenal jsem si tiše v hlavě, zatímco vlčice zachytila můj pohled a přimhouřila oči. Donutilo mě to pousmát se ještě více a vydat z tlamy i tiché něco, co mohlo naznačovat smích.
Bavilo mě, jak vlčici neustále něco zasahuje, ale zároveň jsem tak nějak věděl, že to nesmím přehánět, protože v nejlepším se má přestat a někdy je i ze zábavy průser. A to jsem ani trochu nechtěl. Ve chvíli, kdy jsem se to snažil už nějak ukončit mě však zasáhla jedna koule pod pravé ucho. Nechápavě jsem se rozhlédl k místu, odkud měla koule vyletět, ale mezitím mě další zasáhla do zadní nohy. To si způsobuji sám nebo to dělá ona? zamyslel jsem se. Mezitím jsem dostal další zásah do břicha a pochopil jsem, že to nedělám já, protože jsem se na tohle nesoustředil. Takže také iluze? Modré oči vody, ale iluze? Podobně jako já... Až na ty oči. V té chvíli sice nebylo správné zamýšlet se, když jsem byl pod podobnou palbou jako ona, ale přesto mě to zaujalo. Vlastně mě nejvíc udivovalo to, že vlk může vlastnit více magií, i když jsem mezi ty vlky také patřil... Bylo to zkrátka zvláštní a mě to nelezlo do hlavy.
Dobře, vážně by to mohlo už stačit, pověděl jsem si, když jsem si už všiml toho, že vlčice leží ve sněhu. Muselo to být už nepříjemné... A mě to také vadilo. Uši jsem měl připláclé k hlavě, oči jako dvě úzké štěrbiny a nos u země, abych alespoň do těchto tří míst schytal co nejméně koulí, ale beztak to začínalo být otravné, když to trvalo déle. Než jsem stačil cokoli podniknout, tak vlčice přispěchala ke mně, opřela se o mé tělo, já zavrávoral, ale nakonec jsem přeci jen rovnováhu udržel, i když jsem musel trpět i palbu, která byla určena pro ni. Kousnutí do ucha, výzva o míru a povalení na zem mě přeci jenom už donutilo nechat veškerou svou iluzi zmizet. „Mír,“ přikývl jsem, zaklepal hlavou, abych ze sebe setřásl kousky sněhu, ale zůstal jsem ležet na zemi. Nechtělo se mi zvedat.

Nikdy jsem netušil, co přesně si mohu k vlčicím dovolit. Nechápal jsem, kde hraničí hra s ublížením a jak daleko mohu tuhle hranici překročit, aby to i ona brala jako hru a ne brutalitu z mé strany. Proto jsem i po zvednutí na nohy stál, pozorně sledoval vlčici a přitom se snažil tu hranici najít. Ale bylo to těžké. Základem bylo to, že jsem už od sražení cítil, že bude vlčice silnější než já, ale zároveň jsem tipoval i fakt, že bude o něco málo starší než-li já. Starší, ale přeci si jen hraje... Možná jen kvůli tomu, aby jednomu hlupákovi zvedla náladu, ale přesto... Kolik takových vlků by tohle pro naprostého cizince udělalo? zamyslel jsem se, což znamenalo, že jsem musel na chvíli přestat vnímat okolní svět. Naštěstí tenhle tranz trval jen pár sekund, a když jsem se z něho probral, tak jsem se odhodlal i k tomu, abych vyzkoušel, kde ta hranice hry a ublížení leží. Problémem bylo to, že se vlčice rozhodla mě ještě trochu popíchnout, jelikož jsem se očividně do ničeho neměl.
Než jsem si vůbec dokázal položit otázku, proč vlčice řekla "jejda", tak jsem už cítil, jak mi na záda a hlavu dopadá kopa mokrého a těžkého sněhu ze stromu, pod kterým jsem stál. Magie? Dobře..., řekl jsme si jenom krátce, vyskočil z hromady sněhu, která se na mě nakupila, oklepal jsem se a přitom i přemýšlel, co bych mohl provést já. Bohužel, mou jedinou magií byla iluze a jak to bylo v názvu... Byla to nereálná věc, která mohla z počátku jenom zmást. „Nebo bych si měl dát minimálně pozor, s kým mám tu čest, že?“ poupravil jsem její tvrzení a ještě zaklepal hlavou, abych smetl malou hromádku, co se mi usídlila na hlavě.
Mé představivost a veškeré myšlení muselo být nejspíše značně omezené, jelikož jsem nedokázal přijít na nic, co bych pomocí magie mohl vlčici provést. Tak mysli, okřikoval jsem neustále sám sebe. Na pár vteřin jsem zavřel oči, doufal, že za tu chvíli vlčice nic neudělá a přitom se i soustředil na to, co jsem chtěl. Z nebe se sneslo větší množství sněhu než to, co dopadlo na mě a zahalilo vlčici. Sice to byla jenom iluze, ale stačilo to k tomu, abych dokončil to, co jsem si přál. (//Jestli teď trochu manipuluji, tak se omlouvám) Sotva však ze sebe vlčice mohla stihnout setřást hromadu ledového sněhu, který po pádu na zem zmizel, tak mohla zareagovat na to, jak ji nejdříve do boku zasáhla hromádka sněhu, následně do druhého boku, do nohy a konečně i do hlavy. Sice se sníh krátce po rozprsknutí na jejím těle vytratil do neznáma, ale to neznamenalo, že jsem s tím skoncoval ihned. Naopak jsem nechal iluzi, aby do vlčice narážela z různých stran rychleji a rychleji.

Možná ta vlčice měla pravdu. Třeba jsem si jenom nalhával, že jsem smutný a přitom jsem mohl být úplně normální, jako každý jiný den. „Ale třeba má každý právo být chvíli smutný,“ namítl jsem přeci jen po chvíli mlčení. Alespoň jsem to tak viděl a cítil. Nebylo snad normální, že jeden neměl zrovna svůj den, že se mu něco nepovedlo, tak se rozhodl být alespoň pro pár hodin smutným a zamlklým? Pokud to však u někoho netrvá měsíce... Nebo třeba celý život, to už pak normální asi není, zamyslel jsem se rovnou, ale myšlenku co nejrychlěji vypudil z hlavy, jelikož já takovým vlkem nebyl. Já byl optimista, usmíval jsem se, snažil jsem se být někým, kdo i ostatním zvedne náladu, ale... I takový vlk má přeci právo být chvíli smutným.
„Až se vyspím, tak bude vše v pořádku,“ ujistil jsem vlčici s přídavkem jednoho krátkého úsměvu, který byl pro tento den možná i první. Nebo druhý? Nejsem si zrovna jistý, ale nebyl tak obvyklý jako jiné dny. Doufejme. Stát se může přece cokoli, dodal jsem v hlavě, protože tohle nevypadalo na věc, co chtěla vlčice slyšet. Ba naopak.
Našpicoval jsem uši jen díky slovu "hele". Vždy mě to donutilo poslouchat onoho vlka, co to řekl, přesto, že většina vlků naopak poslouchat přestala, protože se jim to oslovení nelíbí. Mě to nevadilo, spíše mi to přišlo jako zvýraznění toho, co chce vlk říct. Tahle vlčice však chtěla říct jenom to, že bych měl přestat na to, co mě trápí. „Trochu čeho?“ zeptal jsem se zmateně, když vlčice nedomluvila. Bylo to poměrně matoucí, když svou větu nedořekla. Vyhoupl jsem se na nohy, zastříhal ušima a čekal, než to vlčice dořekne, ale nic se nedělo. Akorát začala odcházet... Minimálně se vzdálila o pár kroků, otočila se a... něco měla za lubem. Jen jsem netušil, co to bylo. Pak se však proti mě rozeběhla. přesto mi to nějak nedocházelo, stál jsem na místě, sledoval vlčici a pouze vyhrkl, když se do mě opřely její tlapy a já tak letěl k zemi. Žuchnutím jsem dopadl do mokrého sněhu a okamžitě se na mě začal hrnout i další sníh, který na mě kupila černobílá.
Párkrát jsem se pokusil sníh oklepat z čumáku který na mě dopadl, ale nakonec jsem to vzdal a pokusil se tak akorát sníh chytat do tlamy. „Jako vlče,“ ušklíbl jsem se, když vlčice poodskočila dál, ale nezdálo se, že by s tím vším končila. Zůstal jsem ležet ve sněhu, nechápavě sledoval i vlčici, i když mi tentokrát na tváři hrál pobavený úšklebek. Možná to chce jenom odreagovat, napadlo mě, i když to očividně jako první napadlo černobílou. S oklepáním jsem se dostal na nohy a postavil se proti vlčici čekajíc, co udělá tentokrát.

Co si pamatuji, tak mi Storm při přijetí řekl, že ve smečce je asi patnáct nebo šestnáct členů. K tomu další přišli, ale já znal pouze dvě členky. A ani ty neznám nějak více... Je to smutné, povzdechl jsem si tiše pro sebe a pro tentokrát zvedl hlavu k nebi. Sledoval jsem mraky na obloze, které se z ní odmítali pohnout a přitom mlčky přemýšlel nad tím, co udělat, aby mi smečka nebyla tak cizí, jako momentálně byla. Ani alfu neznám. Znám jen gammu a... Kappu? Nebo jak to tou hierarchií je... Opět jsem na krátce zamračil oči, nějak se mi to všechno přestálo zdát, ale co jsem mohl dělat. Nic.
Sklopil jsem hlavu do normální pozice, protože jsem už začal cítit, že z toho předklonu a záklonu mě bolí za krkem a není to žádná příjemná bolest, nýbrž nepříjemně štiplavá až pálivá. Po mé otázce ohledně toho, proč se vlčice ptala, odpověděla tak zhurta, že jsem sebou i lehce cuknul, protože jsem nic tak... prudkého neočekával. Spíše jsem čekal klidnou odpověď nebo jen pokrčení ramenou, že vlastně ani neví, proč se ptala. A vlastně mi to i řekla, jen trochu prudčeji.
Další otázka mě donutila trochu se zastydět. Týkalo se to mé nálady a dle všeho si mé přešlosti šlo lehce všimnout. Čekal bych to od vlka, které znám, že pozná, že se mnou není něco v pořádku, ale tahle vlčice mě viděla prvně v životě a přesto si dokázala všimnout mé přešlé nálady ze všeho možného. „Jenom dnes. Nějak se mi všechno nedaří,“ odpověděl jsem popravdě, protože nemělo smysl lhát. Vlastně se dalo říct, že tohle byl zatím první vlk, kterému jsem neřekl ani jednu lež... Ale to jen kvůli tomu, že nechtěla znát mé jméno a já tak nebyl nucený lhát. Nelíbilo se mi, jak se mým směrem vlčice kouká, tak jsem raději otočil zrak do strany a až poté promluvil. „Je to jenom jeden náhlá přešlost. Až se vyspím, tak bude všechno lepší. Nic mě netrápí,“ zakroutil jsem hlavou. Ale byla to lež. Něco mě žralo, ale nepřišlo mi vhodné, abych se o tom zmiňoval právě tady a před ní. Přeci se to jenom týkalo smečky...

Ač jsem to moc často nedělal, tak jsem pro tentokrát sklopil zrak k zemi a díval se do sněhu kousek přede mnou. Většinou jsem se snažil dívat po okolí nebo alespoň na vlky, s kterým jsem právě hovořil, ale má momentální nálada, děsivě mrtvý les a snad i zima způsobila to, že jsem měl svůj zrak zabodnutý k zemi a tak nějak ho odmítal zvednout a zadívat se po okolí. Tohle nejsem já... Tohle je spíše chování mé sestry... Že bych byl pro jistotu třemi vlky? Vzhledově Jinks, jménem Aston, ale povahou Kenzi? zeptal jsem se sebe samého s krátkým zamračením. Nelíbilo se mi mé vlastní chování, ale zároveň jsem neměl žádný důvod s tím cokoli dělat. Bylo zvláštní, jak vlka mohla na lopatky položit v podstatě prkotina v tom, jak ho ostatní ignorují ve smečce a nepozvou na lov. Na můj vkus mě ta hloupost trápila dlouho, ale zároveň mi přišlo, že by mě to možná mělo více štvát, než trápit. Jenom dýchej... Přejde to, až se vyspíš, poručil jsem si a rovnou se s tím i dlouze nadechl, vydechl, znova nadechl a při dalším výdechu jsem odpověděl i černobílé vlčici na její otázku. Bohužel jsem neměl na co moc odpovídat.
„Nevím, co bych měl přesně říct... Znám více akorát dva vlky. Naomi a Vločku. Obě jsou hodné a fajn, ale ostatní jsem neměl tu čest poznat... Stále,“ odmlčel jsem se před posledním slovem. Byla to z části i moje vina, věděl jsem to, ale beztak mi přišlo, že v tomhle bude něco víc než to, že jsem vždycky náhodou na špatném místě, kde nikdo není.
„Proč se ptáš?“ musel jsem se nakonec vlčice zeptat. I když jsem neměl zrovna náladu se usmívat a zářit jako měsíček na hnoji, tak mě zvědavost neopustila.

Vlčice odpověděla tak, jak jsem mohl očekávat. I tomu nejhloupějšímu vlkovi muselo být jasné, že pokud je vlčice tady, tak nemůže být zároveň na lovu, což tedy znamená, že zůstala na území a má otázka byla tedy více než nepotřebná a hloupá. „Promiň,“ špitnul jsem omluvně a hlavu odvrátil do strany. Poslední dobou jsem se omlouval více než normálně. A to jsem se i normálně omlouval často. Začínalo to být poměrně dost smutné a otravné – i já si toho začínal všímat.
Usadil jsem se do ledového sněhu, zatímco mi ona položila jednu otázku. A to o tom, zda jsem tady dlouho. Nedocházelo mi však, zda myslí ve smečce jako celkově nebo momentálně na území. Tak dyštak zase vyzním jako hlupák. Beztak si to už bude myslet, vydechl jsem dlouze bílý obláček a po dalším nádechu odpověděl. „Ve smečce od léta... Nebo nějak tak. Ale jestli myslíš, kdy jsem se vrátil na území, tak zrovna před chvilkou,“ pojistil jsem si to dvojitou odpovědí a tak nějak vyčkával, zda na to zareaguje.
Když jsem zvedl hlavu k černobílé, abych si ji lépe prohédnul, tak jsem simusel položit otázku, kterou jsem ještě nikdy v životě neřekl. Proč má sakra kameny v hlavě? Bylo to zvláštní. A tak trochu se mi příčilo pomyšlení, že bych měl mít v hlavě zaražené kameny... Muselo to určitě bolet.

//Promiň za krátkost, jenom nemám čas... A náladu

// Řeka Midiam (Přes Vyhlídku)

Cesta do lesa mi trvala déle, než jsem původně odhadoval. A to jsem se ani nikde nezastavoval, pouze jsem šel s lehce sklopenou hlavou, pohledem stále upřeným k zemi a přivřenýma očima. Jediným zvukem v dalekém okolí bylo cinkání náramků na mé noze, křupání sněhu pod mou vahou a tiché oddechování, které doprovázel pokaždé obláček bílého kouře, co se okamžitě rozplynou. Les je tichý... A prázdný. Zase, pomyslel jsem si, když jsem už překračoval hranice smečky. Cítil jsem vlastně jen jeden slabý pach, který jsem k nikomu nedokázal přiřadit a mizející pach dalšího vlka, kterého jsem však už trochu podle pachu poznával. Ale přesto mi byl jakýmsi cizincem, jelikož jsem neznal jeho vzhled nebo jméno. A není to i koneckonců jedno? zeptal jsem se s přimhouřením očí. Možná, že ano. Ale možná ne... Kdo ví. Na poznání smečky mám ještě dost času. Pokud zase někdo nezmizí a noví se neobjeví. Špatně se pak drží krok... Kdo byl ten barevný vlk? Ten hnědobílý, ta bílá vlčice a ten pískový? Co jsou zač pachy, co cítím? ptal jsem se na půl zmateně sám sebe. Částečně mi to všechno bylo jedno, ale částečně jsem chtěl všechny poznat a zjistit, co jsou zač. Alespoň jejich jména, když ne víc. A mohl bych začít hned, uvědomil jsem si krátce a vydal se po stopách jedinému pachu, co jsem cítil.
Všechno napovídalo tomu, že momentálně jediný obyvatel lesa se nachází u tůně. Kde také jinde, vždycky tam bylo mnoho vlků... Pokud jsem tam však nešel já, protože v tom případě bylo vždycky u tůně prázdno až mrtvo. Jen voda a já, ale pokud mě čenich neklame, tak by tomu tak nemuselo být, zamýšlel jsem se furt dokola.
Pak nastalo malé vítězství, protože přeci jen se u tůně nalézala černobílá vlčice sedící ke mně zády. Musela slyšet mé kroky ve sněhu, tak jsem se rovnou bez okolků zeptal: „Ty jsi nešla lovit se smečkou?“ Ihned jsem totiž zavrhnul, že by byla cizinkou... Alespoň její pach tu byl mnohem déle, než by na cizince bylo vhodné. A navíc by tu Storm určitě nenechal cizího vlka samotného.

Očividně jsem nedokázal rozeznat ani pocit zmatení od smutku. Ale nemůže to být do jisté míry to samé? zeptal jsem se pro jistotu sebe samého, jako bych čekal, že si na to i odpovím. Neodpovím, protože odpověď neznám. Nikdy neznám odpověď a je to na mně znát.
Protože Lea na to nic jiného neřekla a já neměl jak odvětit, díval jsem se zklamaně do řeky, soustředil se na jeden oblázek, co se nacházel někde na dně a přemýšlel, jak dlouho tam tak může ležet... Hloupé myšlenky, ale nic jiného jsem na práci neměl.
Ale stejně jako Lea, i já jsem zaslechl vytí, které muselo přicházet z močálů. Kdyby tam nesídlila smečka, tak bych to asi přešel bez jakékoli reakce, ale Lea se okamžitě zvedla s tím, že alfa volá a musí tedy odejít. Pootočil jsem zklamaně hlavu do strany, znamenalo to, že jsem přišel o jednu klidnou společnost, ve které se mi i líbilo být. „Sbohem, Leo,“ šeptl jsem na rozloučenou a už jenom čekal, než se Lea začne vzdalovat, abych se ujistil, že se něco na té krátké cestě nestane. Ale nejdříve se něco stalo v mé blízkosti. Na krátkou dobu se ke mně natiskla, ale než jsem zareagoval, tak už byla pryč společně s teplem, které vydával její kožich a mířila ke smečce. Nechápavě s pootevřenou tlamou jsem k ní otočil hlavu, div jsem si nezlomil krk a sledoval, jak mizí v závěji bílého sněhu.
Neskrýval jsem, že mě mrzí, že už odchází. Bylo to vidět v mém výrazu, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Smečka byla smečka a já sám jít za ní nemohl, protože... Protože ta smečka. Teď se sám mohu vrátit ke smečce... Kde není nikdo jako Lea. Ale to možná bude tím, že ty vlky neznám,“ povzdechl jsem si, když už její kožich začal splývat se sněhem a černé lemování na její srsti mizelo v dálce.
Se stejným (možná větším) poklesnutým výrazem, jako když jsem přicházel, jsem hledal nějaké místo, kde bych mohl přeskákat na druhou stranu řeky. Tentokrát se mi to suchou nohou povedlo, ale musel jsem jít poměrně déle proti proudu řeky, než jsem to místo našel.
A pak jsem už zase mířil přes Vyhlídku do Borůvkového lesa, ale pro tentokrát jsem se ani na chvilku nezastavil. Pouze jsem robotiky šel domů.

//Borůvkový les (přes Vyhlídku)

Tak moc jsem doufal ve vysvětlení toho, jak je možné, že má Lea dvoje rodiče. Neměla to logiku, nedávalo mi to smysl a nesmírně jsem chtěl vědět, jak to Lea myslela. Jak to bylo možné, proč to neporušovalo pravidla přírody a... Jakto, že vlčice netušila, jak je to možné. Cože? vyjekl jsem. Na povrchu jsem to dal však znát pouze nechápavým vykulením očí a zalapáním po dechu.
Vlčice pomalu přecházela očima od mých očí k vodě a takhle stále dokolečka. Tentokrát se dívala do tekoucí vody a poměrně déle než kdykoli předtím. Nacházel jsem se od ní jenom pár metrů, mlčky jsem sledoval bílou vlčici s černými obrysy na nohou a špičce ocasu a doufal, že něco řekne. Sice netušila, jak je to s rodiči možné, ale doufal jsem, že se mi to pokusí alespoň trochu objasnit. Bohužel ne. Nechala mě rvát se s mými myšlenkami a to se mi nelíbilo, protože mě to bolelo. Pak promluvila, ale řekla to, co jsem nechtěl. Nechápala. Ale co nechápala? Já taky nic nechápu, chtěl jsem už říct, ale to by Lee moc nepomohlo. Místo toho jsem jen sledoval, jak se pomalu sesunuje k zemi a snaží se dát tlapu do vody. Naštěstí to neudělala. Voda byla ledová a nebylo by nic příjemného skočit tam nebo spadnout.
Pomalu jsem začal přistupovat blíže k ní, i když to nebylo ani trochu tiché. Ledová krusta křupala pod mou vahou a jednou se mi stalo, že jsem se i propadl dolu. Těžký vlk, protočil jsem panenkami a byl rád, že Lea nebyla nějak moc daleko. „Nejsem dobrý řečník a už vůbec neumím volit dobře slova, aby si je vlk nepřebral ihned zcela jinak, než jsem to myslel, ale...,“ vydechl jsem pár slov, usadil se pár centimetrů od Ley a stejně jako ona jsem sledoval tu protékající řeku do neznáma.
„Prosím, nebuď smutná.“ Nic víc jsem ze sebe nedostal. Neuměl jsem mluvit a tohle možná bylo to nejlepší, co jsem dokázal říct.

Všechno mi přišlo tak neskutečně tiché. I řeka snad ztlumila svůj spád a vytvářela tak mnohonásobnější ticho, které mezi námi panovalo. Už mi začalo připadat, že jsem svou otázkou něco pokazil, že to byla věc, o které Lea mluvit nechtěla, ale já ji nějak donutil, aby mi to řekla.
Nechápavě jsem špicoval uši, když se snažila ze sebe dostat nějakou souvislou větu, ale místo toho říkala jen jednotlivá slova, která nedávala ani jednoduchou větu dohromady. Neskákal jsem jí do řeči, měl jsem trpělivost a čekal jsem, zda něco řekne nebo se rozhodne, že bude mlčet. Nebo snad i odejde. Chápal bych to. Zvedá se, uvědomil jsem si. Podle toho, kde jsem si pamatoval močály jsem čekal, že se odebere k jihu, ale místo toho jen přešla k řece, zadívala se do hlubin ledové vody a stále se pokoušela říct cokoli souvislého. A stále se jí to nedařilo. Chudák. Trápím ji tím vším, svěsil jsem uši potupně a zase sklopil zrak.
Ale zvedl jsem ho, když se na mě podívala. Už dlouho jsem nezažil, že by se mi někdo tak často díval do očí. Většina vlků se očnímu kontaktu vyhýbala a aplikovala ho pouze v důležitých situacích, Lea se mi do očí dívala stále. Je to zvláštně nepříjemně příjemné, otřásl jsem se.
Rozmluvila se. Pozorně jsem poslouchal, jak to Survaki měla s tou rodinou. Pochopil jsem, že měla matku Miskaveru a otce Miseye. Pak bratra, kterého jsem dokonce znal, i když nijak více. Pouze jeho jméno, jak vypadal a také jsem znal jeho partnerku. A samozřejmě fakt, že dříve patřil do Borůvkové smečky, ale pak oba dva odešli kdo ví kam. Ze sester jsem zjistil jenom jméno jedné – Prády –, protože Lea si jich více nepamatovala. Jakto? nechápal jsem. To jich bylo tolik, že si nepamatovala jejich jména nebo je kvůli něčemu zapomněla? To o nepřátelské smečce se mi nelíbilo, ale dokázal jsem říct pouze: „To je mi líto.“
Do této chvíle jsem všechno chápal, ale poté mluvila o dalších rodičích a bratrovi. To jsem již nechápal. Hlavně ten konec s lovci a tím, že její sestra Práda zabila zabila tatínka. Jakého? nechápal jsem. Ani trochu. Ta druhá část šla zcela mimo moje chápání.
„Jak je možné, že si měla dvoje rodiče?“ zeptal jsem se nakloněním hlavy zase do strany. Když už jsem to věděl, chtěl jsem to pochopit.

Tohle byla asi nejvážnější konverzace, co jsem za celý pobyt zde vedl. A netuším, zda mi to bylo příjemné nebo mi to vadilo. Možná oboje zároveň... Samotná rodina pro někoho mohla být příjemným tématem na dlouhé dny, ale mně to přišlo krapet nepříjemné. Půlka mé rodiny byla mrtvá, ta druhá půlka si zase musela myslet, že jsem je zradil vším, co jsem provedl za posledních pár let.
Po zvednutí modrooké jsem si myslel, že se rozhodla odejít, ale místo toho se jenom prošla pro sněhové krustě a prošla se po ní až ke mně, kde se usadila. Už jsem tak nějak zapomněl, jaké to je koukat se na vlka zdola. Naposledy se mi tohle dělo, když jsem byl vlčetem. Pár sekund mi to dokonce navodilo pocit, že jsem zase vlčetem a nemusím řešit nic, co řeším nyní, že jsem místo toho doma, ve smečce, mám rodinu a přátele. Ale to byla chyba. Už jenom ta vlčice vedle mně mi připomínala, že tohle rodná smečka není, protože ona v ní nikdy nežila. Potkal jsem ji až v Gallieře, kam jsem odcestoval před více jak rokem.
Byl bych odpověděl, ale to, co Lea dodala o své rodině... Rodinách mě donutilo zmlknout a sklopit zrak k zemi. „Asi ti na tu otázku neodpovím,“ odmlčel jsem se po dlouhé době a sváděl vnitřní boj, zda se zeptat, co Lea mínila tím, že nepotkala ani jednu rodinu. Ale už to nakousla, nadechl jsem se zhluboka a rovnou se i zeptal: „Co si myslela tím, že si nepamatuješ ani jednu rodinu?“

Vlastně jsem i chápal, že mě vlčice nepochopila. Neuměl jsem nic vysvětlit a na některé věci jsem měl názor, který ostatním mohl připadat hloupý a nesmyslný. Tohle byl třeba jeden z nich. Podle některých iluze nemusela být lží, ale já to tak zkrátka bral. „Nech to být,“ zakroutil jsem raději jen hlavou a doufal, že zrovna na tohle budu moct brzy zapomenout, jelikož na to už myslet nechci. Nechci myslet na lži a na to, jak je vlci berou. A jak by vlci vzali to, že já sám jsem jedna velká chodící lež.
Doufal jsem, že by mi Lea mohla ukázat magii vody. Sám jsem ji moc ovládat nedokázal, maximálně vlnky, ale dle všeho to měla vlčice zcela stejně jako já. „Škoda... Ale i to je magie,“ podotkl jsem, i když jsem své zklamání schovávat nedokázal. Strašně jsem chtěl vidět někoho ovládat vodu, ale sám jsem to neuměl, Vločka by mi to asi jenom tak zase nepředvedla a Fey byla někde ztracena na severu kdo ví kde. Jiné vlky ovládající vodu jsem bohužel neznal a to mě mrzelo. Ale vlastně ano. Matka a sestra... Jenže kde je těmhle konec? zeptal jsem se sebe samého a ihned si odpověděl, že ve smečce. Tam, kde jsem měl být i já. Ale bylo pozdě a vrátit jsem se nemohl. A navíc mi Gallirea za ten rok přirostla až moc k srdci společně s vlky, co v ní žili.
Očekával jsem už to trapné ticho, když v tom mi Lea položila dlouhou otázku, která byla spíše subjektivní než objektivní. Alespoň moje odpověď na ni taková byla. „Chtějí opustit rodinu, aby svou vlastní mohli založit jinde a tam sledovat, jak jejich potomci rostou. A chtějí vytvořit svým potomkům domov tak, jak to udělali jeho rodiče. Alespoň takhle si to myslím já,“ dodal jsem poslední větu. Kdo ví, jak to bral jiný vlk nebo třeba Lea. Stále existovala možnost, že se na tomhle místě narodila - ač třeba v jiné smečce - a pouze sledovala, jak jiní vlci přicházejí. „Proč se mě ptáš na takové otázky?“ zeptal jsem se po chvilce s natočením hlavy zase do strany. Docela mě to zajímalo. A Leina odpověď dvojnásobně.

//První post roku 2016! :D

„Ty ano?“ zeptal jsem se krapet nedůvěřivě. Alespoň mi to tak vyznělo a docela by by to vysvětlovali i to, proč se Lea ptala, zda-li jde iluzi prokouknout a uniknout z ní. Stinná stránka každé magie a vlka... Ublíží, podotkl jsem si mlčky a lehce sklopené oči otočil k tekoucí řece. Ten zvuk proudící vody uklidňoval, ale zároveň mě rozrušoval. Kolik vody se už muselo převalit za tu dobu, co jsem si tu povídal s modrookou Leou? Mnoho. A třeba se ještě mnoho převalí, než se odhodlám vrátit se ke smečce.
Kdybych nebyl opatrný a zároveň takový strašpytel, že se něco pokazí – přesněji má iluze — a já to přestanu kontrolovat, tak bych jelena nechal procházet se okolo déle. Jenže já jsem strašpytel byl. Což také vypovídalo o tom, proč sedím ve sněhu u řeky a nelovím se smečkou. Jednou ten strach překonám, vydechl jsem tu myšlenku. Ta hrůza z lovů mě trápila už dlouho a bylo na čase to překonat... Ale svou šanci jsem promarnil, takže jsem to alespoň pro tentokrát mohl nechat plavat společně s těmi litry vody, co se ženou kdo ví kam do nejbližšího jezera.
Lea se zeptala, proč by mě ostatní mohli za iluze nenávidět. Ke sklopeným očím jsem sklopil i uši podobně, jako to předtím udělala ona. „Iluze je lež. Vlci nenávidějí lži, ale tyhle... milé lži jim nebudou snad vadit. Nebo je alespoň jako lži ani brát nebudou.“ Marně jsem vysvětloval své myšlení, kterého jsem se beztak nedržel. Lhal jsem té vlčici v podstatě i teď. A předtím a určitě budu i později, pokud samozřejmě neodejde.
Protože se mi o iluzích a lži nemluvilo lehce, pokusil jsem se stočit konverzaci více k Lee. „Co ty a tvá magie? Voda je krásná... Co s ní svedeš?“ optal jsem se opatrně s úsměvem, abych nevypadal tak sklesle jako předtím, než jsem otočil zrak od řeky na ni.

V noci vločky nepadaly, ale k ránu jsem si všiml, že se jich zase pár snáší už na zmrzlou zemi, kde začaly vytvářet další vrstvu. V téhle zimě už mohlo zamrznout pár menších jezer... Chytání ryb k obědu tam tedy bude asi tabu, zamyslel jsem se nad lovem, který jsem ani neměl v plánu, protože chuť rybiny mi moc nelahodila a raději jsem šel prohnat nějakého zajíce po louce. Teď jsem to však moc v plánu neměl a hlad mě taky nijak zvlášť nesužoval.
Lea stále chtěla vědět něco o iluzích. Chtěl jsem se jí zeptat, proč o nich chce tolik vědět, ale pak mě napadlo, že to mže být něco soukromého a nemá chuť to vykládat polocizímu vlkovi, kterého potkala jen před pár hodinami. Zeptám se na to tedy později. Protože mě to zajímalo... „To nevím. Ale každá iluze musí mít asi nějakou slabinu. Nebo musíš riskovat a do toho ohně vlézt... V tomhle ti bohužel asi neporadím – nikdy jsem v cizí iluzi chycený nebyl.“ A byl jsem za to i rád. Netuším, co bych dělal, kdyby mě někdo do nějaké silné iluze chytil a nedokázal bych se udržet v klidu. Asi by to by vážný problém.
„Dokáže, ale silná vůle to prokouknout dokáže,“ hádal jsem. Ale snažil se mluvit tak, že o tom alespoň něco vím. Alespoň jsem to tak cítil. Nikdo mi nikdy o iluzích nevyprávěl a neučil mě, protože to nikdo neměl za potřebí. Měl jsem více poslouchat, ale v tý době jsem si myslel, že iluze jsou pro mě nereálnou věcí, povzdechl jsem si tiše. Většinou jsem poslouchal vše a každého, jenom otcovo poslední blábolení jsem nevnímal.
Myslel jsem si, že ze mě vlčice už strach nějak nemá nebo si alespoň nemyslí, že jsem nějak zlý. Pak jsem si však všiml, že ucouvla, sklopila uši a ještě se mě tak nějak snažila propálit pohledem. „Myslím takovéhle iluze,“ vysvětlil jsem nejdříve jen slovy. Potřeboval jsem se soustředit. Alespoň jsem si myslel, že mi Lea nevěří kvůli tomu, co jsem řekl o iluzích. Po pár sekundách jsem otočil hlavu do strany dál od řeky, přimhouřil oči, soustředil jsem se na jedno místo a vyčkával. Po pár sekundách jsem otočil hlavu k Lee, očima těknul k volnému prostranství a poukázal na majestáného bílého jelena s pronikavě modrýma očima, co se tam procházel, jako by se nechumelilo. Možná to bylo kvůli tomu, že neexistoval. „Já se iluzemi bavím. A zkouším tím pobavit i ostatní... Nebo se jim snažim ukázat něco pěkného, nechci totiž mást jejich smysly a dávat jim důvod nenávidět mě,“ dovysvětlil jsem. Nechal jsem jelena ještě pár sekund procházet klidně po sněhu, ale pak se najednou začal rozplývat, jako kdyby ho odnášel vítr, který bohužel teď nefoukal, takže to nemělo takový efekt.

Kdybych teď zůstal v Borůvkáči, tak asi budu litovat, co všechno bych prošvihnul. Stalo se toho na můj vkus docela dost. Našel jsem náramky, skoro jsem přeskočil řeku, abych mohl lépe slyšet ne moc výmluvnou vlčici, zjistil něco o další smečce a močálech, dozvěděl jsem se, že mám pěkné oči a bonusově mi moc nelezlo do hlavy to, že i přesto, že by se vlčice měla vrátit ke smečce, tak se vracet nechce. Nevyznělo to tak, že by močály byly špatné, takže pes bude zakopaný jinde... Ve mně? ptal jsem se sebe samého a nad tou myšlenkou zakroutil hlavou. Hloupost.
Líbila se mi Leina (//tfuj :D) reakce, když jsem opáčil, že znám hezčí oči. Měl jsem rád úsměvy, ale ty upřímné, potěšené nebo pobavené. Očividně to pochopila tak, jak jsem to myslel. A já to nemyslel pouze jako lichotku, ale také jako holý fakt. Přes veškerou snahu jsem měl stále pouto s vodou, potkával jsem ty modré oči na vlčici, která mě porodila a milovala i přesto, kým jsem se stal a také jsem je mohl nést já sám. Kdyby mi tedy Život alespoň trochu přál. Ale ten musel tušit, co budu zač, tak mi nechal pro ochranu oči zlaté. Nebo jsem si to alespoň takhle vymýšlel a představoval.
Otázka modrooké na iluze mě překvapila. Uvěznění... To by byla bratrova parketa, zamračil jsem se zamyšleně. „Je to jenom iluze. Vytvoříš něco reálného, ale neexistuje to. Takže se před tím dá bránit. Třeba, kdyby kolem tebe někdo vytvořil ohnivý kruh, tak se bát nemusíš, protože oheň bez žáru není žádný oheň. Iluzí teplo nevytvoříš,“ zakroutil jsem při poslední větě hlavou. „Ale já se soustředím na jiné iluze,“ dodal jsem. Trápit vlky tím, že je uzavřu do něčeho, z čeho na první pohled není úniku, jsem neměl nikdy v plánu. Spíše jsem chtěl vlky svými iluzemi donutit smát se nebo je jenom uchvátit dočasnou krásou.