Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kam zmizel vlk, co se ode mně nechtěl hnout najednou zmizel. Netušil jsem, kam zmizel, proč tak najednou zmizel – respektive, jak se vůbec objevil – ale zkrátka byl pryč. Lothiela asi ze všeho nejvíce zajímalo pouze to, kde jsem získal náramky. Anebo ho trápil ten hlad, který jsem si u něho všiml již na Vyhlídce. Ale maskoval ho. Až doteď. Chvilku jsem se na Lothiela zvědavě díval, přemýšlel, co má za lubem a přemýšlel i nad tím, že bych šel s ním, protože jsem byl také trochu hladový a jídlo by bodlo. Jenže zmizel dříve, než jsem vůbec dokázal něco říct. „Inu... Tak se měj,“ zamručel jsem k němu lehce zmateně. Rozhodl jsem se však jeho chování neřešit, jelikož jsem se ve vlcích a jejich chování nedokázal vyznat. A ani v sobě, což bylo dost smutné.
Takže bych už taky měl jít, vydechl jsem dlouze svou myšlenku do prázdné jeskyně. Pomalu jsem se vyškrábal na nohy s tím, že bych se měl vrátit ke smečce, ale přemohla mě žízeň. Pít vodu v jeskyni se mi nechtělo, protože byla stojatá a až ke smečce bych to nevydržel. Řeka? napadlo mě. Byla blízko, znal jsem to tam, tak proč ne?
Když jsem tam nějak zjistil, že si cestu ven pamatuju, šel jsem více k jihu, abych došel k řece a ne zpátky ke smečce.

//Řeka Midiam

Přemýšlel jsem nad tím, kolik jeskyň, vchodů, východů, slepých uliček a propadů se tak v tom skalním bludišti nacházelo. Mohlo tam toho být desítky nebo snad i stovky, ale jakýsi strach z toho, že bych se už nemusel vrátit, mi v tom zabraňoval. A já mu tak nějak děkoval, protože zemřít při pádu nebo vyhladověním z toho, že bych se ztratil, nebyla má vysněná smrt. Budu se muset vrátit ve svých stoupách a doufat, že jsem nezapomněl své kroky, usmál jsem se zlehka. Snad mě paměť natolik neklamala... I když, kdo ví.
Lothiel na mě doléhal ohledně mých náramků. Musel si jich všimnout už dříve, ale neptal se, což mi přišlo zvláštní, ale konečně jsem to moc neřešil. Kdo ví. Vlčí chování je zvláštní věc, povzdechl jsem si lehce se zakroucením hlavy a raději se rozhodl, že Lothielovi místo nálezu prozradím. „Na Vyhlídce. To je to místo, kde jsme byli předtím.“ Pokud však chtěl ještě přesnější umístění, tak měl smůlu, protože za jakým kamenem náramky leželi, jsem už nevěděl. A kdo by si to také pamatoval...
Pro jistotu jsem zaklepal nohou, zjistil jsem, že ji stále objímají čtyři stříbrné náramky jako před pár týdny. Jak bych je také mohl ztratit... protáhnout je bylo těžké, zpátky to jenom tak gravitace nedostane, ušklíbl jsem.

O Existenci slunce, měsíce, kolenou a tak vůbec
Šup sem a šup tam. A zase sem a tam. Sem a tam. A takhle furt dokola. Nikdy se to nezastavilo, nikdy se to nad ničím nezamyslelo, pouze to běhalo ze strany na stranu, doleva, doprava, na sever, na jih, na severojih. Prostě to běželo tam, kam se tomu zachtělo, nikdo to nezastavil a nikdo se o to ani nepokoušel. Bylo to moc divoké, hyperaktivní, zkrátka nezastavitelné. Když se to však na chvilku zastavilo, aby to nabralo dech a energii a našel se zároveň někdo, kdo by se odvážil s tím promluvit, tak vlk prostě zmizel s jeho energickým rozloučení, které znělo pouze: „Frnk!“
Vlastně to bylo snad to jediné, co uměl říct. Nic jiného k životu ani nepotřeboval. Teoreticky by se dalo říct, že ten vlk byl bojácný, co se týkalo styku s ostatními vlky, ač byl sám pro sebe tím nejživějším a nejveselejším stvořením pod sluncem a měsícem – i když on sám si myslel, že měsíc je pouze druhá strana slunce, ale raději mu tu pravdu neříkejte, jinak propukne v nezastavitelný pláč. Jeho mozková kapacita by nepobrala, že na obloze mohou být dvě podobně kulatá tělesa. Existenci slunce i měsíce zavrhnul ve chvíli, kdy mu došlo, že by jedna z těch koulí měla na půl dne umřít.
Možná to bylo svojí hyperaktivitou nebo neschopností zůstat ve vlčí společnosti, ale největším problémem onoho vlka byla chvíle, kdy se dostal do křížku s jednou rudou srstí. Navíc to bylo ve chvíli, kdy ten vlček potřeboval nabrat šťávu. Zastavil se, vyplázl jazyk a plácl sebou na zem. Pro jeho smůlu to bylo hlavou rovnou do malé tůňky, před kterou se původně zastavil, aby nabral trochu tekutin. Teď tu vodu nabíral i čenichem. Bublinky mu vycházely od čumáku, jak vydechoval zbytky kyslíku z plic, ale nedocházelo mu, že potřebuje i nějaký jeho příjem než pouze výdej.
No, pro jeho štěstí (nebo smůlu, záleží totiž na úhlu pohledu – z mého osobního hlediska šlo o smůlu) se kolem tůňky potulovala vlčice rudá a nehorázně pro svět protivná. Každému muselo rázem dojít, že to byla Setia. A komu ne, tak ten by se měl ve vlcích trochu přiučit.
Prolezla jedním trnitým keřem poblíže tůně, ale ani jeden osten jí nezůstal v srsti, protože se ten keř neodvážil byť jenom jednou ji bodnout – protože Setia ovládá oheň a oheň spaluje dřevo, keř nebyl natolik hloupý, aby spáchal sebevraždu dobrovolným upálením za živa.
„Vlk, co chce být ryba?“ nechápala Setia při pohledu na vlčí tělo ležící u tůně. Chvíli doufala, že je to vlčí tělo bez hlavy, ale hlava bohužel v tůni.
Bublinek bylo stále méně a méně, až ta poslední praskla na hladině čistě modré vody a… Ticho.
„He?“ nechápala rudá vlčice. Pomalu se přibližovala k vlčímu tělu, natahovala k němu hlavu, zase odtahovala a dost nechápala, o co se vlk pokoušel. Vlk se však nepokoušel o nic, protože byl už tak trochu mimo.
Pokusila se ho probudit, ale drknutím tlapy nebo vytažením za srst na krku se jí nezamlouvalo. Pomalu se přiblížila k oháňce polomrtvého vlka, rozhlédla se, zda nikde nikdo (ale i kdyby byl, tak jí to je jedno) a po zjištění, že je tam s vlčí rybou samotná, otevřela tlamu, odhalila své nažloutlé tesáky, natáhla hlavu ještě blíže k nožce vlčka a… Cvak.
Vlčkova hlava z vody vylétla snad ještě předtím, než se Setiiny zuby zakously do jeho masa. S hrknutím ze sebe dostal akorát: „Jsem volný!“
S odfrknutím od něho Setia odcupitala s povýšeneckým výrazem. „Ne, jsi živý,“ opravila ho s káravým pohledem a tiším hlasem. Vlk však neslyšel, protože byl zaměstnaný sledováním rozčeřené vodní hladiny.
Po chvíli už však cukal pohledem po okolí, kapky z jeho hlavy odlétávaly na všechny strany. Ač seděl, tak se musel stále hýbat, hlava lítala do všech stran, ocas mával do všech světových stran (i na severojih!) a noha, do které ho Setia kousla, sebou bolestí škubala. „Něco mě drželo pod hladinou! Mocná síla, co mi nedovolovala vylézt!“ hulákal na všechny strany, i když od něho Setia byla jenom pár kroků.
„To já tě vytáhla!“ zakřičela na něho Setia s vyceněnýma tesáky.
Vlček škubnul celým svým tělem, nadskočil, dopadl o kousek vedle, nahrbil se a dosti podezíravě se díval na rudě zbarvenou vlčici, která ho spalovala pohledem (nebo magií, kdo ví).
„Frnk?“ zamumlal vlček, ale jakmile chtěl vyběhnout, aby od vlčice zmizel, ozvalo se křupnutí v noze, do kterého se Setia kousla. Modlil se, aby to bylo křupnutí větvičky pod jeho nohou, ale zvláštní zkřivený tvar jeho nohy mu napověděl, že to nebyla žádná větvička, nýbrž jeho vlastní nožička. Z vlkova hrdla se vydralo dlouhé, bolestivé vykřiknutí bolestí plné agónie. To samozřejmě v Setiiných uších znělo jako óda na radost – byla to pěkně divná vlčice s divnými choutkami… Ostatně můžeme být rádi, že ta vlčice byla a už více nebude.
Jakmile vlk utichl, začal výt dlouze bolestí, že je jeho noha zlomená a nikdy více nebude moci běhat po planinách, hopsat z kamene na kámen a ani nebude moci utíkat a zbude mu akorát ono topení v tůňce, kde se původně hodlal pouze napít.
Setia však na onoho vlka koukala dosti nechápavě, trochu s opovržením, výsměchem a hlavně s tou nechápavostí. Střídavě sledovala nohu, do které se zakousla, poté sledovala vyjícího vlka, nakonec si jazykem přejela po všech zubech a nechápala, jak bylo možné, že její milé polechtání mohlo vlkovi zlomit nohu. No, nakonec to pochopila. Otevřela tlamu, aby mohla něco říct, ale v té chvíli z vlkovi tlamy vyšlo jeho oblíbené: „Frnk!“
A pak se Setii naskytl pohled na vlka, co si to pomalu hopsal po třech nohách od tůňky, jazyk vyplazenej a rychlost hlemýždě. Pomalu se rozlešla za ním, což vlka donutilo zrychlit, ale Setia ho lehce dohnala.
„Hej,“ okřikla ho. Vlk zase zrychlil. Jeho hopsání bylo komické, i Setii do donutilo zasmát se. Ale pouze v její hlavě.
„Ta noha není zlomená,“ zamručela. „To je koleno,“ dodala. Vlk ztuhl, pohleděl na svou nohu, postavil se, pohlédl na vlčici, pochopil, že to vážně bylo křupnutí větvičky a pověděl:
„Frnk!“
A byl pryč. Jak jinak.

Po vzoru Lothiela jsem své tělo pomalu složil na kamenitou zem kousek od něho. Hlavu jsem však držel vzpřímenou, rozhlížel jsem se po okolí, sledoval něco na způsob rampouchů, co se drželo na stropě jeskyně a přemýšlel, jak se tam ta věc vzala. Nevypadalo to jako rampouch, alespoň barevně, i když tvarově ano. Je to zajímavé, napadlo mě. Stejně jako zajímavé mi to však přišlo i nebezpečné. Kdyby to spadlo, tak by to dokázalo jednoho zranit, né-li zabít.
Na rozdíl od mnoha míst bylo tohle neuvěřitelné ticho. Žádný vítr, vlci, bubnování deště a podobně. Zkrátka klid, který každý občas potřeboval, ale ne každý si ho dokážal dopřát, protože neznal místo, kde by dokázal alespoň chvilku relaxovat, vypnout a ignorovat veškeré ostatní vlky v jeho okolí, které měl rád, ale občas prostě chvilku pro sebe potřeboval. Třeba chvíle pro přemýšlení... Sám bych si to měl už promyslet... Všechno. A co nejrychleji, protože prý stárnu. Kupodivu, ušklíbl jsem se.
Lothiel mi položil otázku, ale zprvu jsem nepochopil, co má na mysli. To mi došlo až ve chvíli, kdy jsem si všiml, kam poukazuje jeho čumák. Zlehka jsem zvedl pravou nohu, zaposlouchal se do cinkání svých náramků a lehce se pousmál. „Jedna vlčice mi řekla, abych se díval, tak jsem se díval,“ dopověděl jsem s menší oklikou, ale odpověděl. A byla to pravda. Derian mi poradila, já se tím řídil a po nějaké době jsem s tím i uspěl a mohl tak poslouchat tiché cinkání kovu.

//Vyhlídka

Jednou jsem se musel vrátit trochu do kopce, protože cestu, kterou jsem si vymyslel v hlavě, byla trochu horší, než jsem si původně myslel. Byla kluzká a to docela dost, než jsem očekával. „No, snad nevadí kratší oklika,“ odmlčel jsem s mírným omluvným úsměvem. Zem byla stále dost kluzká, kameny ledové, ale pršelo na mě méně a méně, což byla jedna pozitivní věc.
Jednou mé tlapy dopadly do kaluže vody, která se postupně zvětšila díky tomu, že do ní ze stropu občas kápla jedna větší kapka vody. Vítr se do nás již neopíral, ale chlad byl v jeskyni stejný, možná trochu větší. Takže moc vhodné místo to není, zamračil jsem se zlehka nad svým výběrem. „Není tu takové teplo, jako jsem očekával,“ řekl jsem Lothielovi a zaposlouchal se rovnou i do ozvěny, která se roznesla komplexem jeskyň. Bylo tolik možností, kam mohl vlk jít, ale raději jsem se zastavil na prvním místě, které bylo suché, nepršelo tam a nefoukalo. Raději. Nechtělo se mi několik dní hledat nějaký východ zcela vyhladovělý a zoufalý. „Stačí to zde?“ Mně minimálně ano. Alespoň dočastně jsem se usadil na zem, protáhl si ztuhlý krok a čekal, co na to Lothiel. Zda bude chtít jít dál nebo mu ta schovka bude stačit alespoň zde.

Na nos mi dopadlo pár ledových kapek deště. Zvedl jsem hlavu, abych se přesvědčil, že se mi to nezdálo, ale byla to pravda. Začínalo pršet, zvedl se vítr a venek začínal být postupně nepříjemný i mně samému. A co teprve jemu. Krátce jsem se podíval na Lothiela, který se ještě před chvilkou klepal jako osika. „Jelikož začíná pršet a je poměrně dost i zima, tak jsem pro celým svým tělem,“ promluvil jsem k němu s mírným úsměvem.
S tim jsem zvedl i své tělo ze země, krátce se oklepal, ale bylo to marné, protože kapky, které ze mě odlétly, ihned nahradily jiné kapky z nebe, které se každou chvíli zdály ledovější a lehčí. Že by se to měnilo ve sníh? Opět? ptal jsem se sebe samého, když jsem v noci pátral po cestě, která by vedla k těm jeskyním, které jsem měl na mysli. Orientace ve tmě však nebyla mou předností. Zkusil jsem to tedy vzít tak, jak jsem si pamatoval cestu dolů k řece. Někde tam se přeci muselo dát uhnout, aby jeden došel do těch jeskyní.
„Můžeme vyrazit?“ zeptal jsem se opatrně, když jsem si v hlavě alespoň přibližně představil cestu, kterou jsme měli vykonat. „Ale dej si pozor na cestu. Kameny budou klouzat,“ dodal jsem po chvíli raději, kývl na Lothiela a pomalu se vydal směrem, který jsem odhadoval.

//Zrcadlové jeskyně

//Jajaja >:3

Trochu mě zamrzelo, když Lothiel na mou otázku o poroučení odpověděl kladně. Na povrch jsem to dal najevo pouze lítostivým zamračením, které vydrželo jen pár sekund, posléze se změnilo do údivu, když prohlásil, že pro mě udělá cokoli. To není normální. Tohle... Tohle by měl říkat někomu jinému, nechápal jsem, ale Lothielovi jsem věnoval pouze jedno nesouhlasné zakroucení hlavy, že tak to asi správně nebude. Nepotřeboval jsem roznášet rozkazy, mně stačilo rozkazy do určité úrovně splňovat.
„No, ano. Do Borůvkové, je to pod tímhle kopcem.“ Hlavou jsem tak přibližně naznačil polohu smečky a rovnou tam i obrátil hlavu, abych se ujistil, že za těch pár hodin nelehnul les popelem nebo se něco závažného neděje, ale nevypadalo to - alespoň z dálky ne.
Většinu času jsem se snažil věnovat a soustředit se na svého společníka, ale občas se můj pohled stočil k okolí, protože v noci vypadalo ještě zajímavěji. Měsíc a hvězdy, odraz jezer ve světle, chládek, bezvětří. Co více chtít? Možná, že kdyby byl úplněk, tak by bylo více světla, ale noc temná má být. To však byla maličkost, která mi nezabránila v tom, abych se na noc a okolí zeširoka usmál.
Na další otázku jsem odpověděl lehkým přikývnutím. Nebyl důvod odpovídat slovy nebo rozsáhleji, i když ta další otázka – určitě to měla být otázka – by si asi slovní odpověď zasloužila. Bohužel, otázka nebyla dopovězena a já na to ani odpověď nenacházel. Dokázal jsem si odvodit, jak měla otázka končit a upřímně se mi to dvakrát nepozdávalo. Tak celkově to nebylo něco, po čem bych dvakrát do vlka toužil.
„Takhle jsem to nemyslel. Jen si myslím, že tvé tělo není stavěné na zimu a tady není ani žádné závětří. Sám jsem tam dole nikdy nebyl, takže by mi ani nevadilo porozhlédnout se tam,“ vysvětlil jsem mu. Snad tentokrát lépe.

1. Jezero
2. Řeka
3. Kámen
4. Tmavý
5. Chladný
6. Tichý
7. Lothiel
8. Upovídaný
9. Au
10. Fuj

//Za tu absenci počasí nabodneme Skylieth na kůl!

Začal jsem být nějak zmatený ohledně toho, co si o Lothielovi myslet a jak ho brát. Nejdříve vypadal vážně jako extravagantní vlk, následně mě přesvědčil v tom, že je upovídaný a otevřený ke světu. A vzápětí ode mně couval, koktal a odmítal se na mě jakkoli podívat. Že bych za to mohl snad já? Nebo je takto roztěkaný furt? pokládal jsem sobě samému tyhle otázky, na které jsem bohužel neměl odpověď a docela mě to tedy štvalo. Ostatně jsem se mohl vlka zeptat, ale představa, jak by se asi musel pod palbou těch otázek cítit, byla nepříjemná i mě, tudíž jsem to všechno zavrhnul a smířil se s tím, že ten vlk zkrátka takový je a asi ho jenom tak jedním setkáním nezměním. Ani nemám právo měnit ho.
„Nemáš zač,“ odpověděl jsem otřepaně na jeho dík. Nic více jsem ohledně jmen už asi na srdci neměl. Minimálně ne teď, takže mi to přišlo jako uzavřená věc. Naneštěstí ta věc ohledně lovu uzavřená nebyla. Slyšel jsem Lothielův hlad, jeho žaludek ho prozradil, ale on lovit nechtěl a donutil mě zajíknout se, když se mě zeptal, zda má jít lovit. „Myslíš si, že ti to poroučím?“ vykoktal jsem ze sebe překvapeně. Nikomu jsem nic neporoučel... Nebo snad ano? „Jen jsem to myslel tak, že jestli hlad máš, tak se jdi najíst. Já tu budu určitě přes noc, protože se mi už ke smečce vracet nechce. A nikam jinam se mi nechce, tudíž je možné mě tu později nalézt.“ Zase jsem to trochu rozvedl. Doufal jsem, že tentokrát to Lothiel pochopí už dobře a kdyby ne... Nasadil jsem k tomu letmý úsměv, aby pochopil, že to vážně není žádný rozkaz, nýbrž jen nabídka.
Vysvětlení, proč se ode mně vzdálil mě překvapila snad ještě více než to, že jsem mu "rozkázal" vzdálit se. Možná to nepřekvapilo tolik, ale přesto překvapilo. „Jsem seveřan, já pojem ‚osobní prostor‘ neznám,“ zašklebil jsem se na něho. Jeden zahříval druhého, teplo pouze u jiného vlka a tak dále. To, že byl ode mně vzdálen dva kroky mi vážně osobní prostor nenarušovalo. Narušení by bylo, kdyby se pokoušel zjistit, jak mám třeba dlouhý krk. To by nepříjemné bylo. „Zůstaň na místě. Nebo se přibliž – je to tvá věc. Takto na tebe musím akorát zvyšovat hlas.“ S odpovědí jsem se natočil celičkým tělem do strany, abych byl opět Lothielovi čelem a nemusel si lámat krk.
Samotná Lothielova srst vykřikovala, že není ze severu, není zvyklý na teplo a otevřený prostor na hoře v zimě a navíc večer pro něho nemohla být příjemnou věcí.
„Když jsem tu jednou procházel, tak jsem směrem na jih narazil na malé jeskyně. Trochu zrádné, nikterak teplé, ale nefouká tam.“ Narážel jsem na jeho koktavá slova, ale otevřeně a zpříma jsem to říkat nechtěl.

Vyslechl jsem si krátké povídání o svém jméně a donutil se sklopit zrak, jakmile zaznělo, že ke mně sedí. Jméno pro hnědého syna. Jméno Aston sedělo pouze na jednoho vlka a já si ho sprostě přivlastnil, ale... Znělo lépe, než mé staré. Jinks bylo jméno pro vlče, zatímco Aston označovalo samce, ať mě jakoukoli barvu srsti. Pro hnědého by však pasovalo více než pro šedého. Ohledně mého jména jsem zareagoval pouze letmým úsměvem, protože už nebylo jak více to komentovat.
„Ano. Dlouhá jména jsou nepraktická, ale zase značí, že vlk je tak nějak... Vznešený, ale trochu moc nafrněný. Takové středně dlouhé jméno je už praktičtější, dá se zapamatovat a je menší pravděpodobnost, že se bude podobat jinému. A navíc se dosti zvláštně, ale přitom vyslovuje... Teď myslím to tvoje,“ rozvedl jsem svou myšlenku. Alespoň mi to přišlo vhodné, když tak překvapeně ohledně svého jména zareagoval. Možná jsem se rozpovídal až moc. Má slabina – sebemenší myšlenku, která šla říct pěti slovy, jsem rozvedl do rozsáhlého románu a nevěděl, kdy zavřít tlamu, protože mého společníka má slova nudí. Ticho, už toho bylo dost! okřikl jsem se pro jistotu, zavřel pootevřenou tlamu a pouze ji využíval k tomu, abych mohl vydechnout.
„Neměl bys ignorovat hlad, dokud máš sílu lovit. Kdo ví, kdy bude zase tolik klidu, aby se mohl jeden vydat lovit?“ I přes odpor k lovu to bylo stále důležité. Na bobulích vlk nepřežije a už vůbec ne v zimě. A kořist ti pod čumák taky nespadne každý den.
Rychlost zrzavého vlka mě překvapila. Takhle rychle se zvednout? Na to jsem nikdy neměl sílu. Jenže důvod, proč se zvednul, nebyl tak vtipný. Spíše pro mě zarážející. Nebo možná pro oba dva z nás. Já zaražený z toho, že mám nádherné oči a on... Z mé reakce? Kdo ví.
Omlouval se. Proč? Netušil jsem. Seděl jsem lehce nahrbený na svém místě a pouze otáčel hlavou po směru, jak odcházel. To jsem od sebe tedy velmi rychle vlka vyplašil... Ale on se zastavil. Jen zkrátka nechtěl být v mé blízkosti. Řekl jsem něco špatného? Nechápal jsem to. Přehrával jsem si poslední minutu v hlavě, ale... Nic špatného jsem neviděl. „Řekl jsem něco, co tě urazilo?“ optal jsem se opatrně s hlavou tak mezi výhledem na Gallireu a na Lothiela.

Byl to poměrně zvláštní vlk. Minimálně byl hodně otevřený k světu a zároveň k vlkovi, v jehož společnosti pobýval. Alespoň u mně to tak bylo. Chovat se takto před vlčicemi, tak na ně ihned zapůsobí, zasmál jsem se ve své hlavě. Byla to pravda, i když ne každá vlčice by asi takovou otevřenost ocenila. „Také je mi ctí,“ zareagoval jsem na jeho slova. Připadalo mi neslušné, že bych pouze monotónně odpovídal na jeho otázky a nic jiného neříkal. Alespoň menší odplatu jeho slov to požadovalo. A navíc nejsem žádný suchar.
Na pár sekund jsem svůj zrak odpoutal od zrzavého vlka a zadíval se na okolí. Líbilo se mi. Klidné, tiché, pod náporem pozdní zimy. „Je to jen jméno,“ namítl jsem se zakroucením hlavy, ale přesto jsem se lehce usmíval. Mohlo znít jakkoli, ale mělo citovou hodnotu, ač mi bylo přiděleno životem a ne rodiči. Stačilo mi to. Důležité bylo, že jsem jméno měl, miloval ho a... Očividně se i někomu líbilo. Zhluboka jsem se nadechl, opět jsem se to pokusil ze slušnosti nějak oplatit. „A co Lothiel? Nezní to jako prach obyčejné jméno. Takové... Na jazyku zní docela královsky.“ Hlavu jsem při zamyšlení, jak jméno nazvat, jsem natočil zlehka do strany. Navíc barva jeho kožichu mě akorát utvrzovala v tom, že na něm nebude nic všední a okoukané. Pověděl, že hlad nemá, ale nabídl mi lov a jeho žaludek ho prozradil. „Tvé tělo tvrdí něco jiného,“ pokynul jsem čumákem k jeho břichu – nedalo se to přeslechnout. „Jestli máš hlad, tak jdi lovit. Případně by nebylo špatné abych si také něco chytil. Jen nejsem talent na velkou kořist a raději si chytám menší obědy pro sebe,“ obeznámil jsem ho. Možná by to jídlo přeci jenom přišlo vhod.
Výhled na okolí mi zastínil Lothiel, který si přede mě lehl a položil mi další otázku. Na tu jsem odpověděl pouze souhlasným přikývnutím s letmým úsměvem. To místo jsem miloval. A to jsem ho neznal tak dlouho... Zkrátka mi ukradlo srdce.
Pouze mě překvapoval, ale zatím jsem to na řeči svého těla nedal znát, dokud nepověděl fakt o mých očích. Zatím jsem se v tom utvrzoval pouze já sám, což bylo sebestředné, ale když to někdo řekl nahlas... Znělo to příjemně, i když i trochu... Znervózňovalo mě to. „Nepamatuji si, že by to kdokoli řekl...“ Nervozita v mém hlase byla znát a anvíc se má hlava trochu odtáhla dozadu.

Plánoval jsem tam nahoře sedět co nejdéle. Dokud mi nezdřevění nohy, nebudu umírat hlady a žízní nebo neumrznu. Líbilo se mi tam, byl tam klid, ticho, většinou i prázdno, ale občas se tam mihl nějaký ten vlk. Ale nevypadalo to, že se tam nahoře vlci zdržovali. Možná až na mě a nějaký výjimky, které se mi zatím nepovedlo potkat.
Možná jsem na takového vlka narazil nyní. Nevnímal jsem ho, díval jsem se do krajiny, ale neuniklo mi, že se rapidně přibližoval. Občas jsem se jeho směrem podíval koutkem oka, pokoušel si na něho udělat předčasný obrázek, ale neškatulkovat ho. A z ničeho nic pozdravil způsobem, který jsem od vlka jakživ neslyšel. „Také tě zdravím.“ když se usmál on, tak jsem se usmál i já, abych se neukázal jako morous. Ta pochmurná nálada mě přešla výšlapem na Vyhlídku. Měl jsem to udělat už dříve. Ušetřil bych si celý den trápení, zavrtěl jsem nad tím vším hlavou, lehce natočil hlavu k vlkovi, který si mě prohlížel a vyčkával, zda jen prochází nebo bude chtít navázat nějakou konverzaci, či zda má nějakou otázku, kterou by chtěl zodpovědět.
Otázka tolik překvapivá nebyla, jen důvod mě poměrně překvapil. Vyvalil jsem oči, ztuhl a nakonec odpověděl: „No, děkuji a společnost mi vadit nebude, myslím.“ Jeho chování mě trochu vyvedlo z míry. Očividně jsem nemohl dát na první pohled. Čekal jsem, že to bude mrzutý vlk, co se věčně jen mračí a roznáší kyselou poznámku se sarkasmem na počkání. Ale jeho první otázka nebyla tak překvapivá jako ta druhá. Nelovil jsem s vlky, co jsem sotva poznal. Vlastně jsem nikdy nelovil s vlky a ani je nenechával, aby mi lovili jídlo. Na to je to moc nebezpečné, povzdechl jsem si a snažil se pro toho zrzka zformulovat odpověď, ale předběhl mě a představil se.
„Mé jméno není vznešené,“ zasmál jsem se tiše. „Jmenuji se Aston, Lothieli.“ Musel jsem k tomu nasadit letmý úsměv. Pobavilo mě totiž, že by mé jméno mělo být vznešené. „A co se týče lovu, nejsem nijak hladový, ale pokud jsi, tak si klidně něco chyť a pak se vrať. Já se v blízké době nikam nechystám.“

//Borůvkový les

Musel jsem si to místo oblíbit. Muselo mi přirůst k srdci stejně jako Ageronský les, protože to bylo už počtvrté, co jsem se tam vyskytnul. Kopec už nebyl pro mé tělo natolik strmý a namáhavý, kroky známé a radostné. Šel jsem tu s Litai a poté dvakrát sám. Jednou jsem zde našel své náramky, usmál jsem se nad vzpomínkou a zároveň se podíval na svou pravou přední tlapku, která cinkala při každém kroku. Byl to příjemný zvuk pro mé uši, barva zase ladila k mé srsti a celkově mi přišlo, že neexistovalo nic lepšího, co bych mohl naleznout. Prosté, nezdobené náramky. Nebyl jsem takový i já? Prostý, ničím nezajímavý, ale někomu jsem přeci jenom mohl přinést radost. Důležité beztak je, že se líbí mě, usmál jsem se podruhé, zakroutil hlavou a raději přidal do kroku, abyc byl na Vyhlídce co nejrychleji.
Vzduch byl příjemně vlhký (//kdyby bylo počasí, tak si nemusím vymýšlet!), den celkově příjemný a chladný. Prostě den stvořený pro procházku o samotě. Když to s nikým nešlo... K jihu jsou Močály a tím pádem i Lea. K severu smečka, ale... Chci vůbec jedním tím směrem? přemýšlel jsem nad tím vším, ale oba dva návrhy zavrhnul. Chtělo to chvilku samoty na jednom z nejhezčích míst.
Vítr mi však napověděl, že sám nebudu. Někdo tam nahoře byl. „Škoda,“ špitnul jsem, usadil se na zem, tělo posazené směrem k výhledu směrem na jih a očekával jsem, zda se něco bude dít, zda vlk přijde nebo pouze prochází.

Sledoval jsem, jak si mě Tailla prohlíží. Podezření? Nedůvěra? Věděla, že lžu? Nelžu. Ovládám iluze mnohem lépe než vodu. Iluze mi jsou bližší, ač mi byla voda přidělena Životem. Já si vybral magnetovou barvu neexistujících věcí, Nijak jsem to více nekomentoval, pouze jsem sledoval Taillu, co si mě prohlížela a čekal, zda promluví nebo konečně řekne "jsi zatracený lhář." Ale nic neřekla. Vyrušil nás totiž ten hnědý vlček... Faelnir a Tailla se začala věnovat jemu, což pro mě bylo dobré. Směr konverzace se mi ani trochu nelíbil a dost mě ohrožoval na životě, který jsem si zvolil za vlastní.
Snažil jsem se rozhovor těch dvou neposlouchat, jelikož pro mé uši stvořen nebyl, ale přesto mi jeho pointa neunikla. Týkalo se to partnerství, rodičovství a vlastně kompletně toho milostného a rodinného života. To zní jako věc, která jde zcela mimo mě, že? povzdechl jsem si nad otázkou, co jsem si sám položil.
Zatímco hnědý vlk na mou otázku ohledně odchodu odpověděl tak nějak... Příliš suše, možná s náznakem skrývané nenávisti, kdo ví, tak Tailla mi odpověděla tím způsobem, co jsem neměl v lásce. Dala mi na výběr, ale podala to tak, abych se cítil špatně při jakémkoli výběru. Ale při odchodu se nebudu muset alespoň dívat do jejich naštvaných tváří... Rozhodl jsem se tedy odejít. V lese někdo byl a já si potřeboval nahnat do mozku trochu čistého vzduchu mimo území. „Jsem Aston,“ přikývl jsem s náznakem letmého úsměvu, protáhl si všechny čtyři končetiny, pokývl oběma vlkům lehce na rozloučenou a pomalu se začal vytrácet z lesa.

//Vyhlídka

Začínal jsem pociťovat oteplení, což se mi dvakrát nelíbilo. Zima nebyla tak dlouhá. Ještě by mohla pár dní zůstat, řekl jsem si tiše svou skromnou prosbu. Dobře jsem věděl, že mnoho vlků to cítí zcela opačně, že se těší už na jaro a posléze léto, ale pro mě byla zima právě číslo jedna a dal bych cokoli za to, aby vydržela ještě o pár dní déle a já se tak mohl bavit podobně jako teď. Sledoval jsem ze své polohy na zemi nebe, doufal v nějaký ten mrak, který by přinesl pár sněhových vloček, ale nic nepřicházelo. Místo toho se k mým uším donesla otázka od černobílé vlčice. Snažil jsem se na sobě nedat nic znát při položení té otázky, ale bylo to jako bodnutí ostrým rampouchem přímo do srdce. Jako bodnutí tisícem takových rampouchů do jednoho malého srdce, co se schovávalo uvnitř mého hrudníku a usilovně bilo. „Bohužel hádáš špatně,“ zamumlal jsem s klidem k nebi, ale pak hlavu sklopil. Zvedl jsem se ze země, oklepal se a podal krátké vysvětlení. „Ovládám iluze už od útlého věku.“ Alespoň jsem doufal, že to bude stačit, protože jsem se v tom nechtěl více rýpat. Hlavně ne s cizí vlčicí, u které jsem neznal ani její jméno. Jmenuji se Aston, zašeptal jsem si, chvíli sledoval černobílou vlčici s modrýma očima před sebou, ale pak zrak odvrátil opět k nebi a pozoroval jsem ranní oblohu. Jestli je takové teplo už ráno, co teprve odpoledne, poznamenal jsem s tichým povzdechem. Bylo zvláštní, že počasí mě trápilo mnohem více než otázka od vlčice, která se rozhodla rýpat ve mně samotném. Ale chápal jsem to... I když možná ne.
A jako blesk z čistého nebe prolomil ticho mezi námi dvěma hnědý vlk s tyrkysovýma očima, které jsem v létě jednou potkal. Bratr Derian, nemýlím-li se... Přihnal se rovnou k černobílé, položil jí otázku, kterou jsem nepochopil a očividně to moc nepochopila ani vlčice, kterou nazval Taillou. Tailla? zeptal jsem se. To jméno jsem znal a netrvalo mi dlouho, než jsem si přiřadil, kde jsem to jméno slyšel. Alfa? Ona je ta alfa? Hrál jsem si tu s alfou? nechápal jsem to všechno. Vždy jsem bral alfy jako seriózní vlky a možná i suchary, ale tahle se na to nezdála. Opět jsem sklopil zrak k zemi. Cítil jsem se jaksi ponížený a ani nevím proč. „Mám vás nechat o samotě?“