Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ani trochu se mi nelíbilo, že jsem viděl tu vlčici zrovna v takovém rozpoložení. Sice by se mi nelíbí vidět kohokoli v tomto rozpoložení, ale u téhle vlčice to bolelo o něco více. Ještě před chvílí se usmívala, povzdechl jsem si. Proč tomu nemohlo být i v té chvíli? Všechno by bylo rázem lepší, hezčí a veselejší.
„Pod zem?“ nechápal jsem. Představil jsem si totiž, že se momentálně chce Lea prokopat kilometry pod zem a to vlci zkrátka nedělali. Nebo chtěla najít nějakou noru, ale kdo ví. Chtěla se nejspíše skrýt před vlky na obloze a to znamenalo, že potřebovala najít nějakou střechu nad hlavou, proto "pod zem". A nestačila by jeskyně? Před chvílí jsem z jednich odešel, tak by to mohlo jít, zamyslel jsem se, ale ještě svůj návrh neříkal nahlas. Slyšel jsem sice pojď a viděl, že se Lea pohnula, ale nečekal jsem, že se dá tak rychle do běhu. Zmateně jsem vyběhl za ní, ale po celou dobu se držel tak nějak v jejím závěsu. Kam míří? ptal jsem se sebe samého, ale nahlas nic neříkal. Jen jsem běžel v závěsu bílé vlčice a čekal, kam mě dovede.
Jenom jsem doufal, že ví, kam jde, jelikož můj orientační smysl nebyl nejlepší a nechtěl jsem se někde ztratit. Třeba ty jeskyně vypadaly jako pořádné bludiště mnoha malých uliček a jestli tam mířila... Měli jsme se na co těšit.

//Zelené nory

Odpovídal jsem Lee na otázku a zároveň se s tím usazoval k zemi, „přesně tyhle myslím,“ řekl jsem tiším mumlavým tónem. Na pár sekund se můj zrak stočil směrem ke kopcům, ale ihned se vrátil zpět k Lee. Čekal jsem, zda se ptala záměrně, že se potřebovala o něčem přesvědčit nebo na ty kopce měla otázky, protože by to nebylo překvapující. Sám jsem na ty kopce měl otázky, na některé jsem si však odpověděl sám, na jiné zase jiní vlci a některé zůstaly nezodpovězené, ale to se třeba časem vyřeší.
Nestačilo mi uniknout, že ve vzduchu se něco velkého pohybovalo, zvedl jsem hlavu, přimhouřil zrak a sledoval vlka s křídly, co se snášel nad jezerem. Asi bych měl být překvapený, ale já jednoho takového už potkal. A to jsem tenkrát překvapený byl. Teď jsem s tím byl už tak nějak smířený, že vlci dokáží zkrátka i létat a nohy nejsou jejich jediným prostředkem pro přemístění z bodu A do bodu B. Sledoval jsem onoho vlka, dokud nezmizel, pak jsem se podíval na Leu a chtěl zjistit, zda něco takového viděla poprvé nebo už s tím byla také seznámena. Ale její výraz mluvil jasně – nic takového neviděla.
„Kam pryč?“ nechápal jsem. To jí létající vlk natolik vyděsil? No... To by překvapivé nebylo, ale Lea se kromě toho i dost klepala, což spíš značilo strach než údiv a překvapení. Bleskurychle jsem se zvedl ze země, udělal jeden opatrný krok k vlčici, ale pak se raději zastavil a zůstal stát pár kroků od ní. „V pořádku?“ zeptal jsem se, i když její řeč těla jasně značila, že nic není v pořádku. „Kam chceš jít?“

Otázka od Survaki mě zarazila. Už dlouho jsem na takový dotaz neodpovídal, jelikož jsem si vždycky zábavu našel s vlky jsem poslední dobou nic nepodnikal, jelikož na to asi nebyl čas nebo nálada z jedné nebo druhé strany. „Popravdě netuším. Tuhle část Gallirei moc neznám. Vlastně jen okolí těch žlutých kopců. Vážně nemám ponětí, jaké možnosti tu jsou,“ povzdechl se si tiše, lehce svěsil ocas a rozhlédl se po okolí. Otáčel jsem hlavu ze strany na stranu, hledal záchytný bod nebo nějaké místo, kam by se dalo jít, kde by šlo něco podniknout, ale buď jsem nic neviděl nebo jsem nedokázal nic kloudného vymyslet.
Pokusil jsem se zadívat směrem k Borůvkovému lesu, ale ve výhled mi zamezoval kopec. Mohl jsem se alespoň přibližně koukat do dálky, kde asi tak leží smečkový les, kde jsem zrovna teď měl mít své velectěné pozadí, i když všichni byli určitě pryč, les zel prázdnotou a pokud ne, tak ho obývali vlci, kteří si dokázali vystačit sami se sebou nebo s někým, koho znali déle než toho šedého vlka, co jednou přišel a posléze odešel pokaždé, když na něho kdokoli koukl.
Trochu hlasitěji jsem si povzdechl, hlavu jsem natočil k Lee, protože to přeci jenom byla zajímavější podívaná než neustálé koukání do lesů za kopcem. Z kterého jsem navíc spadl.

A zajímalo mě to vůbec? Svým způsobem jsem chtěl vědět, jak je možné, že po dvou návštěvách jednoho místa jsem narazil na tu stejnou vlčici, ale vlastně jsem ani nechtěl vědět, čím to je. Mohla to být pouhá náhoda, ale třeba také ne, i když to bylo nepravděpodobné. Mohl jsem se spokojit s fantazírováním, ale já musel prolomit ticho, že? napomenul jsem sebe samého a už jenom mlčky sledoval, jak se Lea zvedá ze země a přibližuje se k řece. V prvních krocích jsem si myslel, že zkrátka odchází jako posledně, ale žádné zavytí od alfy jsem tentokrát nezaslechl. Podle zívnutí mě ještě napadlo, že je unavená, takže by šla do úkrytu smečky, ale vydala se k té řece. Divné, pomyslel jsem si, ale nechal to být. Nechtěl jsem se ptát, co dělá, tak jsem raději mlčky sledoval bílý kožich a čekal, zda-li něco řekne, zbude to na mě nebo necháme ticho i nadále mezi námi dvěma.
Ještě mě napadlo, že se jde k řece pouze napít, ale ona šla podél řeky zkrátka pryč. Uhm? Trochu mě to zarazilo i zmátlo. Naklonil jsem hlavu do strany, sledoval vlčici a čekal jakékoli znamení, které nakonec i přišlo. Podívala se mým směrem, stále nic neříkala, ale mně tak nějak přišlo, že se v hlavě a očima ptá na otázku. Jen jsem netušil na jakou, ale instinkt mi říkal, že bych měl jít blíže. Zvedl jsem tedy své tělo ze země, oklepal se, aby ze mě spadl větší nepořádek a pomalým klusem dorazil kousek od Ley s našpicovanýma ušiskama.

Bylo mi líto, že jsem nedokázal říct něco více. Na jazyk mi nepřicházelo jediné správné slovo, co bych mohl v téhle situaci říct. Když jsem já sám viděl v něčem problém, tak jsem se před ním pokusil utéct co nejdále to šlo, ale v tomhle případě by útěk znamenal tuláctví a říct někomu, ať opustí smečku, mi nepřišlo ani trochu správné. Spíše arogantní, protože to muselo vyznít tak, že se mi buď nad věcí nechce přemýšlet nebo mi jsou její problémy naprosto ukradené. A když řeknu "to je mi líto"? Vyzním, jako někdo, kdo neposlouchá a jsou mu ty věci jedno. Existují na tyhle věci vůbec správné odpovědi? Přišlo mi, že odpovědi neexistují, že to jsou slepé uličky, do kterých se vlk dostane dobrovolně, protože to chce slyšet, ale pak netuší, co dělat a pouze zmatkuje a rozbolí ho z přemýšlení hlava.
Lea nejspíše čekala, zda ještě něco řeknu, protože mlčela. Akorát mi tak nějak odsouhlasila, že se měnit nebude a to bylo dobře, protože to nebylo řešení. Kdybych se se svou změnou tolik nezažil a nebral to jako pravdu, tak bych se třeba také pokusil navést na starý život, ale po těch letech to už jít nemohlo. S lehce pootevřenou tlamou jsem sledoval prostor před sebou. Stále mi na jazyk nepřicházela špatná slova, takže bylo ticho a netušil jsem, zda je to příjemné ticho nebo to trapné, kdy ani jeden neví, co má říct. Pokusil jsem se změnit téma, i když mi to stále leželo v hlavě a nepřišlo mi, že se toho lehce zbavím. „Chodíš k téhle řece často nebo tahle setkání byla pouze náhodná?“ zeptal jsem se, protože mě to zajímalo.

Když jsem řekl, že bych chtěl, aby se usmála, tak jsem čekal jenom pozvednutí koutků nebo krátký úsměv, který by okamžitě zmizel, ale Lea dokázala vyčarovat něco úžasného, co dokázalo na její tváři setrvat tak neskutečně dlouho, že mi to přišlo i jako věčnost nacpaná do několika mála sekund. „Ani nedokážu říct, zda se na mě někdo takhle někdy usmál,“ řekl jsem v úžasu, i když to měla být pouze myšlenka určená pro mě samotného. Ale vyplula na povrch, vyšla mou tlamou a nešla už vzít zpět. Ale já to vlastně ani nechci vzít zpět, je to pravda. Nedokázal jsem přestat koukat, zírat, civět, viset na Lee očima. Zkrátka to nešlo a věděl jsem, že úsměv za chvíli pomine a jenom tak se ho už znova nedočkám, zda-li se ho ještě někdy dočkám. Sice děkovala Lea, ale přišlo mi, že bych měl děkovat spíše já, protože to mě zvedla náladu pouze obyčejným gestem, které dokázala převést do neskutečně kouzelného a nádherného. A to gesto ještě prohloubila tím, že zmenšila mezeru mezi námi dvěma více než předtím. Což znamenalo, že tu mezeru zcela zrušila a opřela se její drobnou hlavou o můj krk. Ani tohle už nikdo dlouho neudělal, uvědomil jsem si. Naposledy má sestra, když se dozvěděla o Astonově smrti, ale pak? Už nikdy. Ani matka nebo kdokoli jiný.
Přesto se mi leknutím z toho činu sevřelo hrdlo a na krátkou dobu i zastavil dech. Jestli mi však přišlo, že Leiin úsměv trval pouze pár sekund, tak její přitisknutí ke mně trvalo jako půl mrknutí oka. Z ničeho nic byla pryč, seděla vedle mě, i když kousek, tak oproti tomu předtím to bylo neuvěřitelně daleko. „A myslím, že tohle jsem nezažil ještě déle,“ vypravil jsem ze sebe po chvilce. Netušil jsem, co jiného říct, i když bylo nejspíše nejlepší mlčet a jen si užívat onen pocit, kdy vlk cítí někoho poblíž sebe, i když ví, že dotyčnému lže o sobě, zatímco on se pro něho usmál a natiskl se k němu.
Ze všemožného snění mě do reality navrátila opět Lea a její první slova o smečce. Našpicoval jsem uši a plánoval pochytit každé slovo, které o smečce řekne. Ona měla problémy s tím, že se cítila sama, já se cítil odstrčený. Ona měla dvě vlčice, co ji dokázali snést, já viděl pouze ty, co mě odstrkují. Ale měli jsme společné to, že jsme se ve smečce necítili jako doma a oba dva jsme se báli. Ona se bála společnosti a vlčat, já se bál toho, že budu ve smečce zapomenut a nucený odejít a stát se opět tulákem, který nemá ve světě už vůbec žádné místo. Takhle jsem se mohl alespoň někam s nadějí vracet. Jenže naděje pozhasínala.
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že domluvila. Mlčel jsem, přemýšlel, co říct, protože radit někomu nebylo mou silnou stránkou. Nevěděl jsem, jak té vlčici pomoci, protože říct "opusť smečku" by jí mohlo ublížit. Hlavně, když říkala to o jídle jednou za tři týdny a navíc žraní mršin. Nemohl jsem ani říct "překousni společnost", protože já také nemohl překousnout samotu.
Pokusil jsem se říct alespoň na její závěrečná slova. Moc dobře jsem věděl, co změna obnáší a nebylo to nic příjemného. Vlk se nesměl měnit. Ani jméno, magii, postavení, minulost nebo povahu. Jedině svou srst. „Prosím, neměň se. Na první pohled může být změna dobrým řešením, ale není dlouhodobým.“

Moc jsem nevěřil tomu, že by se někdo usmál jenom kvůli tomu, že to chci. Ale přesto jsem to zkusil, doufal v to a vyčkával s neustálým pohledem na Leu, zda to udělá nebo odmítne a raději odejde nebo tak. Ale neodešla a to bylo pro vlka, jako jsem byl já, takové malé vítězství v jeho pochmurné náladě, která se ho držela a odmítala pustit, protože věděla, že je nerozhodný, moc přemýšlí nad minulostí, sní o budoucnosti a ignoruje přítomnost.
Ale v té chvíli jsem se snažil neignorovat přítomnost, ale vnímat ji všemi doušky. Upřeně jsem pozoroval bílou vlčici, až to muselo začít být nepříjemné a čekal jsem jakoukoli reakci. Výsměch, odchod, odmítnutí nebo ten úsměv. Asi jsem si tyhle požadavky na vlky a život už vybral... Chtěl jsem, abych byl nazýván Astonem a oni mi vyhověli. Chtěl jsem odejít a oni mě nedrželi. Chtěl jsem se k nim připojit a oni mě přijali. Více toho už chtít asi nemohu, povzdechl jsem si. Na sekundu jsem přitom zavřel oči. Aston se ke mně přivázal... Odešel jsem a ztratil místo... Připojil jsem se, ale nezapadl, dodal jsem k předchozí myšlence. Všechno se mi vymstilo. S tou myšlenkou jsem otevřel oči, pohlédl na mlčící Leu a už si myslel, že nakonec budu ve svém požadavku odmítnut.
Hlavu měla skloněnou, sklopil jsem tedy vlastní zrak, sklonil hlavu a sledoval trávu pokrytou snad už posledním sněhem. Ale koutkem oka jsem zaznamenal, že zvedá hlavu. Zvedl jsem ji krátce po ní a nestačil se divit. Zorničky se mi zúžily, jako kdybych se díval přímo do nitra slunce, našpicoval jsem uši a pootevřel tlamu nejdříve nechápavě, ale to se začalo roztahovat do širokého úsměvu. „Takhle,“ šeptl jsem úžasem.

Tak nějak smířeně a trochu i strhaně jsem se usmál. „Já vím. Ale bylo by to na pár chvil pěkné, ne?“ I vlk, co měl rád společnost a nevydržel dlouho být sám občas toužil po samotě. A když mu byla dopřána, tak se z ničeho nic cítil osamělý. Chtěl jsem být sám... Dříve, protože na mě toho bylo moc. Teď, když tomu tak je, tak cítím osamělost a jako bych na tomhle světě neměl msto, došlo mi.
Nemohl jsem si nevšimnout toho, že se usmála. Přišlo mi, že se vlci obvykle usmívají až ve chvíli, co je ten druhý v melancholii, takže bych v tom pro úsměv Ley klidně i povrchově přetrvával, ale byly tu dva problémy. Za prvné, kdybych v té schránce zůstal, tak by mi to vlezlo na mozek a pocitu bych se nezbavil. A za druhé, Lea prosila, abych smutný nebyl. Nemohl jsem říct – nebo se minimálně neusmát. Melancholii jsem vyhnal ze své hlavy i výrazu, narovnal se, našpicoval uši a ze všech sil se snažil úsměv udržet. „Nebudu skleslý, když se ještě usměješ... Na delší dobu,“ podal jsem mumlavě jeden návrh, aniž bych čekal, zda vyjde nebo ne, ale za pokus vlk nic nedá. Snad.
Nečekal jsem, že mi Lea prozradí pravý důvod, ale doufal jsem, že bych ho mohl minimálně časem zjistit. Pro mé štěstí – jestli se to tak dalo nazvat – mi však bylo tak nějak nabídnuto, že si mohu důvody vyslechnout. Pomalu jsem položil své tělo na zem, hlavu nechal zvednutou, díval se směrem k bílé vlčici s černým obličejem a pověděl: „To asi ne, ale rád bych si vyslechl slova a fakta milé vlčice. K čemu jí bude, když to bude dusit v sobě?“

Někteří vlci se asi rádi schovávali před ostatními. Jako třeba Lea, i když ta měla značnou výhodu v barvě své srsti, i když měla svoje tmavší části. Přesto bych ve hře na schovávanou uspěla mnohonásobně lépe než celo šedý vlk, jako jsem byl třeba já. „Někdy nemusí být od věci schovat se před světem,“ pověděl jsem nahlas, i když to byla pouze hlasitá myšlenka pronesena do větru, na kterou jsem ani neočekával reakci nebo souhlas. Lea teoreticky odpověděla už předtím, já to pouze zkonstatoval.
Možná poprvé to může někomu přijít milé, ale podruhé už ne. Potřetí to bude otravné a na počtvrté už nebude moci vystát tvé vyprávění, pomyslel jsem si. Respektive jsem to věděl, protože tomu tak bylo. Neuměl jsem zkrátka vyprávět, jelikož jsem potřeboval říct naprosto všechno, ale hlavně jsem to všechno vyprávěl ve špatném pořadí, skákal od jedné věci k druhé a zase se vracel. V těchto ohledech jsem vždy doufal, že se toho ujme někdo jiný. „Ale zkráceně. Jednoho zrzavého vlka jsem potkal,“ ukončil jsem svůj proslov lehkým odmlčením, zadíval se na protékající řeku a zase hlavu vrátil k Lee, jako bych na netušil, kam se vůbec dívat.
Tak nějak jsem doufal, že uslyším více slov ohledně smečky. Já neměl co říct, protože... Už teoreticky po třetí jsem odtamtud odešel, protože jsem se necítil vítaný. Poprvé, když tam byla Megan. Bylo logické, že jsem ji nechal se Stormem osamotě. Když mě však Storm ignoroval před lovem mi přišlo už poměrně smutné. A pak Faelnir, který mě také tak nějak odignoroval, vystrčil mě od Tailly a mě nezbývalo nic jiného, než odejít a probrat si opět myšlenky, zda do té smečky patřím. „Takže také nic moc?“ vydechl jsem dlouze do země. Po chvilce ticha jsem se odvážil zeptat na jednu otázku: „Také se tak nějak cítíš ve smečce sama nebo máš jiný důvod?“

Nox
Za břízou 10,
Zlatavý les
Příloha
-------------------
Setia se snažila pomoct hloupému vlkovi, kterého potkala u tůně.

Krapet mě znervóznilo, když bylo vysloveno mé jméno bez dalších slov. Řekla pouze Astone a nic víc. Nejdříve jsem jenom tiše polkl, protože jsem čekal, co řekne dál, ale nic nepřišlo, což mě donutilo stáhnout uši zlehka dozadu nervozitou, která ze mě opadla až ve chvíli, kdy mi na čumák dopadlo pár chuchvalců z vloček. Pozvedl jsem zrak, sledoval pár chvil zamračenou oblohu z které sníh odpadával a až po nabažení toho pohledu jsem zrak zase sklopil. Nebyl jsem sice odpůrce sněhu, právě naopak, ale přišlo mi, že zima je proti minulému roku až moc dlouhá a pro některé vlky až moc namáhavá. A taky byla namáhavá pro moji tlamu.
Odsedla si? zeptal jsem se, když se můj zrak vrátil do původní pozice a Lea už nebyla tak blízko, jako byla předtím.
S otázkou, proč se odsunula jsem se jí krátce zadíval do očí, ale nahlas jsem otázku nevyslovil, protože mi nepřišlo správné ptát se na to vlčice, kterou jsem potkal podruhé v životě pouhou náhodou. Ona sice odešla, ale zase přišel pozdrav. Uvědomil jsem si až po ní, že jsem jí předtím nepozdravil a rovnou přišel s otázkou. Alespoň o něco později jsem to napravil. „Ahoj.“ Přidal jsem k tomu i lehký úsměv, jak jsem měl tak nějak ve zvyku, i když poslední dny značně na mé tváři pokulhával díky všem těm věcem, co se děli, ač třeba s Taillou jsem se smál. Smích nebyl úsměv a ke mně více seděl pouze ten lehký úsměv, kterým jsem snažil vlky povzbudit a ujistit je. Nechtěl jsem je zase tolik rozesmávat a ani ten smích nebyl zrovna mým oborem. „Tebe je také příjemné vidět. I když ve sněhu to je poměrně složité,“ zamračil jsem se lehce na padající vločky. Mohlo by přijít jaro, pomyslel jsem si k tomu a zároveň to pronesl jako tichou modlitbu.
Snad ještě více než řečení mého jména bez dalších slov byla otázka ohledně zrzavého vlka. Prohlédl jsem si sebe samého se zjištěním, že vážně zrzavé chlupy na šedém vlkovi září snad více než fialové oči, ale stejně mě překvapilo, že si toho Lea všimla. Však je už světlo. Je to logické. Tlapou jsem se pokusil ze sebe pár chlupů smést, ale nějak to nešlo, tak jsem to raději nechal být. „Jo... No, na kopci jeden takový byl. Byla mu zima, tak jsem mu ukázal jeskyně, ale zmizel, že má hlad, i když mi předtím říkal, že nemá takový hlad, aby šel lovit, takže se mnou klidně do těch jeskyní šel, ale zase se musel hned kvůli hladu vrátit a...,“ zasekl jsem uprostřed věty, když mi došlo, že zase melu páté přes deváté beze smyslu a jakéhokoli důvodu. Stačilo říct, že jsem potkal zrzavého vlka a tečka. „Promiň mi, melu nepotřebné hlouposti,“ vrtěl jsem hlavou s lehkým úsměvem.
Ale na poslední otázku ohledně smečky jsem dokázal odpovědět zcela lehce. Úsměv mi z tlamy slezl, když jsem odpovídal do země před Leou. „Jde to.“ Viděl jsem světlé chvilky, ale zároveň... Zároveň mi přišlo, že se to všechno naprosto bortilo a pro šedého vlka tam místo nebylo. „Co vaše jezírka a ostrůvky?“ zeptal jsem se na oplátku, abych vyhnal pochmurné myšlenky. S tím jsem i zvedl hlavu s tím původním úsměvem.

Trochu ztřeštěný vlk se potřeboval napít z tůně. Avšak z vyčerpání, které ho přemohlo, padl hlavou do tůně a neměl ani sílu zvednout ji nad hladinu. Pro jeho štěstí – nebo smůlu – šla kolem rudá vlčice Setia, která se rozhodla „pomoci“ mu tak, že ho kousla do nohy, aby ho donutila zvednout hlavu. Vlk sice hlavu zvednul, ale lekl se natolik, že si myslel, že mu Setia zlomila nohu. Snažil se po třech odskákat do bezpečí co nejdále od Setiy, vlčice se snažila mu říct, že není zraněný. Nakonec v tom i uspěla, vlk se postavil na všechny čtyři a utekl.

Snažil jsem se moc nehýbat, ale přesto jsem nakláněl hlavu do strany, natahoval krk a snažil se spatřit větší část bílé vlčice, i když mi to strom velkou částí zamezoval. Kdybych udělal dva kroky do strany, zamyslel jsem se. Viděl bych na vlčici líp, ale musel bych se pohnout a nepřišlo mi, že to bylo vhodné. Buď vyjde ona nebo zkrátka odejdu. Jiné východisko jsem neviděl, nechtěl jsem nikoho obtěžovat, narušovat jeho klid a už vůbec jsem nechtěl nutit ho do trávení času ve společnosti, kde dotyčný – v tomhle případě Lea – nechtěl ani být.
Pak vyšla, překvapeně jsem nad tím zastříhal ušima a trochu se podivil nad tím, co... Nejspíše nedořekla. Ae? Ahoj? Astone? Jiné možnosti na a? přemýšlení nad slovy nad A mě trochu zaměstnalo, ale ne na tak dlouho, abych přestal vnímat svět. Neuniklo mi nic.
Stejně jako minule, i tentokrát měla uši připláclé k hlavě, jako by se snad bála. Třeba i ano, jen jsem nechápal, čeho se mohla bát. Mně? Já jsem neškodnější než novorozené vlče, pomyslel jsem si se zakroucením hlavy. Možná, že to vlče by přeci jenom bylo krapet bezpečnější než já, ale to podstatné nebylo. Neublížil bych vlkovi a už vůbec ne vlčici.
Nešlo mi moc skrývat překvapení z toho, že zatímco před pár minutami se Lea skrývala za stromy, tak najednou stála jenom pár centimetrů ode mně. Kromě překvapeného pohledu jsem to překvapení nijak neprojevoval a byl za to i rád, jelikož se mi nechtělo v bíločerné vlčici šťourat. „Tak pravda, že normální vlk by asi uprostřed noci nekřičel jak na lesy, no,“ zakýval jsem hlavou ze strany na stranu. To volání moc moudré nebylo, ale mně se chtělo.
Přišla mi jako zvláštní náhoda, že jsem k této řece šel dvakrát a dvakrát potkal jednu a tu samou vlčici. Každopádně mi to přišlo svým způsobem i milé. Srovnala uši, poznamenal jsem.

Bolela mě tlama. Ale nemohl jsem si na to nijak více stěžovat, když jsem spadl vlastní vinou, když jsem moc dobře věděl, že jít ve tmě bude nebezpečné a určitě nevyváznu bez toho, abych se nějak zranil, škrábl nebo si při trochu více smůly i něco nalomil. Tlama je ještě v pořádku, noha by byla už vážnějším problémem pomyslel jsem si. Protože to nešlo ani považovat za nějaké zranění, ignoroval jsem to a raději jsem pomalu kráčel za bílým flekem s tmavšími částmi těla, který se však nezdál, že by si mě pamatoval nebo mě snad i znal.
Zastavil jsem se kousek od lesíka, kde se vlčice schovávala, hlavu jsem neklonil do strany a zamyslel se. Nemusí si mě pamatovat. Nebo mě nemusí chtít vidět. Třeba sem šla kvůli tomu, že sem v noci nikdy nechodí, ale já jí vyrušil. Pátral jsem v mysl po všech možnostech, které by vysvětlovaly, proč se Lea schovávala v lese, ale všechny jsem bral jako dosti možné a netušil, která by pro mě samotného byla jako nejlepší možnost. Kdyby si mě nepamatovala, tak by to vadilo akorát tak mně, protože by to znamenalo, že jsem tak nevýrazný a nepodstatný, že vlci nemají důvod pamatovat si mě. Kdyby mě však nechtěla vidět, tak by to znamenalo, že jsem vlkům natolik odpudivý a otravný, že udělají cokoli, aby se mi vyhnuli. A třeba chtěla být jenom sama, povzdechl jsem si. Někde hluboko v sobě jsem doufal pro tu třetí možnost, protože ta by bolela nejméně.
„Vyrušuji tě?“ zeptal jsem se opatrně a raději se už nepřibližoval k lesíku. Alespoň bych si ve třetím případě ušetřil pár kroků, až bych se vydal zpátky ke smečce.

// Zrcadlové jeskyně

Kráčet z jeskyní uprostřed noci asi nebyl nejlepší nápad. Šel jsem tak pomalu, že by mě i šnek předběhl. mým cílem bylo, abych si důkladně rozmýšlel, kam kladu tlapy, abych neuklouzl a nesvalil se dolů jako shnilé jablko, co padá ze stromu. Hlavně jsem nechtěl dopadnout rozmačkaný a hnusný jako to červy prolezlé jablko.
Ale já jsem zkrátka smolař. Jedno špatné položení tlapy na kámen, ten podjel, já neudržel rovnováhu a spadl jsem přímo na tlamu. Aby toho však nebylo málo, tak jediný ostrý kámen v okolí se nacházel přímo před mou tlamou, což zapříčinilo to, že jsem se mohl po světě na dalších pár dní procházet s odřenou spodní čelistí a s narudlou srstí, dokud nedorazím k řece, abych si tu nádheru mohl z tlamy umýt. Na pády a selhání mám beztak kliku, ušklíbl jsem se. Snažil jsem se to brát do jisté míry s humorem, protože nadávky a lítost by mi nikterak nepomohlo.
Zbytek cesty byl už však v pořádku. Šel jsem po rovné zemi k řece, na spodní čelisti lehké pálení, menší žízeň, ale jinak všechno v pořádku. Noc byla pustá, všude ticho, ostatně jsem ani nic jiného neočekával. Ale poblíž je smečka. Třeba to tady berou jako zdroj vody... Někdo by se tu mohl vyskytnout, ne? napadlo mě. Kapka naděje se však rychle vytratila, protože mě napadlo, kdo by se chodil uprostřed noci napít – kromě mě.
Kapka naděje však zase dopadla na můj čumák ve chvíli, kdy mé oči kromě řeky zpozorovaly také bílý flek s méně viditelnějšími – nejspíše černými – částmi těla a tmavé oči, které musely být za světla sami o sobě tmavé, ale jejich barva musela jít snadno rozeznat. Že by? usmál jsem se zlehka. Že by mě kromě smůly občas i potkalo štěstí v tom, že potkám vlky, které jsem potkal už dříve? Nejspíše.
Automaticky jsem bez jakéhokoli upozornění na sebe přešel k místu, kde jsem řeku přeskákal i posledně, ač tentokrát dvojnásobně opatrněji, protože byla tma a já už jednou upadl. A tentokrát to dopadlo na rozdíl od sestupu dobře a mohl jsem se vesele roztahovat na druhém břehu řeky. „Leo?“ ozval jsem se do tmy. Lepší na sebe upozornit později než... Později.