Příspěvky uživatele

< návrat zpět

I když byl můj pohled při přiznání strachu zvláštně posmutnělý, nedokázal jsem ho udržet a místo toho jsem se smířlivě usmál. Umírání bylo přirozeným procesem života, který byl také zcela poslední. Po smrti už nic nebylo, ale bylo převážně jenom na vlkovi a jeho chování, kdy ukončí svůj život. Někdo mohl být jako otec a mohl prožít dlouhý život. A jiní mohli být jako bratr a nepoznat pomalu ani to, jaké to je být po všech stránkách dospělý. „Nemusíš se omlouvat. Nic se neděje,“ usmál jsem se na Litai o něco více, aby pochopila, že mi to vážně nevadí. Kdyby mi vadilo o tom mluvit, tak jí to řeknu a nesvěřil bych jí, co je můj největší strach. Takže... Že bych se už vlastně ničeho nebál? zapřemýšlel jsem. Když jsem rodinu už v podstatě neměl, tak se nebylo o co bát, což znamenalo, že jsem v uvozovkách beze strachu? Asi ne. Něčeho se určitě ještě bojím, ale nejsem si toho vědom. Touhle myšlenkou jsem to přemýšlení o strachu tak nějak uzavřel.
Nejspíše – určitě – měla v tom pro a proti u každé etapy pravdu. Jenom každá etapa to nemohla mít určitě vyrovnané. Kolik mohlo mít třeba stáří pro? Jedno? Dvě? A kolik proti? Mnoho. Vlk už nebyl tak rychlý, silný, naopak slábnul, všechno ho muselo bolet, nemohl se pomalu postarat sám o sebe a musel cítit, že se jeho dny na tomhle světě blíží ke konci. A co vlčata? Ta mohla mít zase více pro. Neměla žádné povinnosti, jenom poznávala, objevovala, hrála si, učila se novým věcem. Ale zase nemohla jít tam, kam chtěla jít. Dospělost byla něco mezi tím. Alespoň mi to tak přišlo. „Jo, jistě. Ta volnost je na tom asi nejlepší. A ty nepatříš k žádné smečce, že?“ Alespoň jsem si to tak myslel. „Takže máš volnost zcela neomezenou.“ To jsem tak trochu po té době tuláctví záviděl. Ale zase se mi líbilo, že jsem se měl kam vracet. A určitě bych se měl zase na nějakou dobu vrátit. Ale má to vůbec cenu? Posledně to cenu nemělo. A předposledně to bylo, jako kdybych byl jenom kůlem v plotu.

//Shame... Shame... Shame...

Potěšilo mě, že alespoň v tomhle mi někdo odporoval. Alespoň jsem minimálně na povrch pro ostatní nebyl chorý, i když jsem nemohl tušit, co si myslí doopravdy. Na odpověď jsem se lehce na Litai pousmál a akorát úsměv ještě více rozšířil, když řekla, že jsem sympatický. Více jsem momentálně nepotřeboval.
„To asi ano,“ přitakal jsem. Sice byla psychika vlka kouzelná, silná a odolná věc, ale představa, že jeden žije v neustálém strachu z padajícího lístku, který ho může i zabít nebo z tekutého písku na pláži a podobně, mě pomalu i dohánělo k šílenství. Nedokázal bych tak žít. Se lží? Ano, klidně. Budu žít se lží a budu lhát, ale bát se, ošívat se a nikomu nikdy nedůvěřovat? To nikdy... Každý z nás měl nějaké ty hranice ve psychice a paranoia byla nejspíše tou mojí hranicí.
Lehce jsem trhnul celým tělem, když se Litai zeptala, zda jsem z něčeho měl strach. Úsměv mi pomalu slezl z tváře, ale nemračil jsem se. Jenom jsem se na rudošedou vlčí dámu s jakýmsi nic nevypovídajícím, trochu posmutnělým pohledem. „Bál jsem se, že přijdu o rodinu,“ přiznal jsem. Neskutečně jsem se toho bál a mohl za to otec. Odjakživa jsem ho viděl jako starého a nemocného, věděl jsem, že brzy odejde a to mě nutilo jít spát každou noc se strachem, že zatímco se já ráno probudím, on ne. Tenhle strach bohužel paranoidní nebyl, povzdechl jsem si. Vlci a rodina nás bohužel opouští. Ať už navždy nebo dočasně.
Litai má slova dořekla, sice jsem je myslel trochu jinak, ale hlavní podstatu vystihla. „Jo... přesně tak,“ přikývl jsem, „ale být vlčetem pro mě bylo asi to... Nejzáživnější,“ dodal jsem s pohledem na jezero. „Co pro tebe? Dospělost? Bytí vlčetem? Nebo se snad těšíš na staří?“ ušklíbl jsem se na ni. Na stáří se asi netěšil nikdo. Minimálně já ne, protože jsem nechtěl být křehkým, zranitelným a... sešlým.

Doufal jsem, že Litai mojí poznámku pochopí jako vtip, ale nedivil jsem se, že to tak nevzala. Ani jsem tónem nenaznačil, že by to měl být vtip a akorát jsem tak mladou vlčici znervóznil. „Ne,“ zavrtěl jsem hlavou a dodal: „Je to jenom výmysl mé choré mysli.“ Choré a paranoidní. Pořád jsem čekal, kde na mě vyskočí někdo z bývalé smečky a začne na mě ječet, že jsem odešel, nechal tam smečku Kevosovi a navíc jsem zdrhnul, protože jsem chtěl být sám sebou a zase jím nejsem. Těžký život lháře...
„Do určité míry je však paranoia dobrá, jeden je rázem opatrnější a kolikrát se vyhne malérům. Jenom se to nesmí přehánět,“ mrkl jsem na ni s lehkým úsměvem na jeden koutek. I mně by se hodilo být opatrnější, uvědomil jsem si. Vyhnul bych se mnoha problémům a třeba ani nezajistil to, co se stalo v norách. Třeba bych ještě teď mohl být s Leou, povzdechl jsem si hlasitěji, zatřásl hlavou a raději další pochmurný myšlenky zahnal a věnoval se raději Litai.
„Já to pesimisticky neberu, alespoň můžu okukovat ostatní a vychytávat jejich fígle s magií.“ Neměl jsem už ale co okukovat. Když jsem se nad tím zamyslel, tak jsem iluze ovládal dobře. Mnohem lépe než vodu, i když o tu jsem jevil zcela minimální zájem. Třeba díky tomu už zanikla... Vytratila se z mého těla a ani ji použít nemohu, zamyslel jsem se. Klidně to mohla být pravda. Když se magie dokázala objevit, tak se přeci musela dokázat i ztratit, ne?
„To ti řekl? Inu, jestli je to tak, tak je asi lepší počkat,“ zamrmlal jsem. Trochu zvláštní, čekal bych, že Život bude ten, kdo i s tou magií pomůže, ale očividně ne. Nemůže však dělat všechno. A už vůbec nás nemůže provádět naším vlastním životem...
„Vlk je v jednu chvíli sotva vlče, co rozlepuje oči a najednou... Najednou... Nechci říct, že umírá, to je hnusné, tak... Sleduj, jak ho opouští vlastní potomci? Ne... Taky nepříjemné...“ Chtěl jsem nějak naznačit, jak rychle ten život utíká, ale nenacházel jsem dobré přirovnání. Jak jinak...

// V pořádku :) a taky se rovnou omlouvám, ale nevšimla jsem si :D

Musel jsem se zamyšleně zamračit. „A nepronásleduje tě náhodou jenom tak někdo, kdo si z tebe dělá šprťouchlata?“ zeptal jsem se nakonec, i když jsem si byl jist, že nikdo by přeci nebyl tak škodolibý, aby trýznil mladou vlčici, která chce akorát objevit konečně svou magii a ovládnout ji. Vlastně jsem jednoho takového vlka znával. Bratr by udělal cokoli, aby si z někoho vystřelil. Hlavně by si udělal srandu z kohokoli, kdo by ovládal magii jako on. Nechtěl by, aby byl lepší než on, protože to on musel být vždy nejlepší a ostatní byli naprosté nic proti jeho velikosti. Ale bratr nebyl, nemohl si z Litai dělat srandu, protože byl mrtvý a doufal jsem, že už nikdo jako on neexistuje. Že nejsou vlci, co by chtěli ostatním pouze škodit a nikdy nepomoct.
„Jednou se ti o povede ovládnout. Vážně, ber si příklad ze mně. Nikdo, absolutně nikdo nikdy nebude v magii tak opožděný a špatný jako já. Jestli magii ovládneš za měsíc nebo dva, tak budeš furt o mnoho na před,“ mrknul jsem zlehka s úsměvem.
„Buď to přání nebo třeba nějaké optání Života, zda by to projevení nedokázal uspíšit. Nebo by mohla pomoct i Smrt, ale to je hodně riskantní a taky nedokážu zaručit výsledky. Ten Život je přeci jenom milejší,“ zavzpomínal jsem tak na shledání s Životem. Byl to pěkný den, dost mi zvedl náladu a zařídil tak moc věcí, co jsem v životě chtěl. Alespoň, co se týkalo tak nějak mého těla a vnitřku, ten zbytek si musím zařídit sám. No a zatím bez výsledku, povzdechl jsem si tiše.
Souhlasně jsem nad její otázkou přikývl. Také mi to přišlo. Hlavně ten poslední rok uběhl strašně moc rychle. A navíc jsem si z něho ani moc věcí nepamatoval, což bylo to nejsmutnější. „Je to až děsivé, nemyslíš?“

Krapet nechápavě jsem se na Litai zamračil. Očividně jsem to s tou její magií nepochopil. Ne očividně, ale ani trochu jsem to nepochopil. Myslel jsem si, že Litai svou magii našla a ovládla, ale jak jsem pochopil později, tak Litai magii nedokáže ovládat, pouze jí zná a jenom se u ní někdy projeví. „Ach tak... Takže svou magii znáš, občas se ti i ukáže, že skutečně existuje, ale vlastně nevíš, jak ji ovládnout?“ zeptal jsem se, abych se ujistil, že tomu skutečně rozumím. Stejně jsem o tom pochyboval.
„Ale alespoň víš, co je v tobě, ne? Jednou se to i naučíš ovládat... Mně to trvalo.. Řekněme, že asi pět let,“ ušklíbl jsem se. Když jsem to počítal od narození až do konečného projevení mé ne-tak-zcela-vrozené-magie, tak mi to trvalo více než pět let. Litai koneckonců nevěděla, jak svou magii probudit. Věděla, o kterou se jedná, dokonce se i projevila, ale netušila, jak ji ovládnout. Pokusil jsem se nad tím zamyslet. Sám jsem tu magii ovládnul... Touhou. chtěl jsem ji ovládat, proč se prostě nezaměřit na to, že je to přání?
Sice jsem nevěřil, že tohle vyjde i u někoho jiného, než jsem byl já, protože já sám jsem o sobě tak trochu výjimečný případ. I když ne zrovna v dobrém slova smyslu. „Co třeba... Nevím, já si tu magii prostě přál ovládnout, proč to nezkusit pronést jako přání? Prostě si to přát a doufat, že ti něco – nebo někdo – to přání splní,“ navrhnul jsem, ale pochyboval jsem, že si to Litai promyslí nebo nad tím zauvažuje. Ale alespoň jsem se o to pokusil. „Nebo to bude potřebovat čas, kdo ví,“ vydechl jsem poslední myšlenku. Tu nejzoufalejší, jak jinak.

Usadil jsem se na zem až ve chvíli, kdy Litai řekla, že se zdržet můžu. Alespoň že tak, vydechl jsem si úlevně. Obmotal jsem si ocas kolem tlap, protáhl lehce ztuhlý krk, přičemž jsem se zase zadíval krátce na oblohu a snažil se, aby mi za krkem křuplu. Už od rána jsem cítil divný tlak, který mě dost štval. A pak najednou konečně křupnutí, které v konečné fázi bolelo více než ten tlak, ale zase to byla úleva.
Po krátké bolesti za krkem, hlasitějším křupnutí a snad až nekonečnému dívání na oblohu jsem se konečně zadíval na Litai. Očekával jsem od ni pár vět, nějaké stručné vyprávění toho, kde za ten snad i půl rok byla nebo třeba s kým, ale vážně jsem neočekával, že se rozmluví až tolik. Překvapeně jsem zamrkal a docela i chápal, proč mě někdy vlci zastavují, abych si srovnal slova a posloupnost, protože melu páté přes deváté. Litai sice nemlela, ale v jednom kuse a bez přestávky mi řekla vše, co prožila – nebo alespoň kousek, ale kdo ví – a udělala mezi tím jenom jednu krátkou pauzu na to, aby se mohla zasmát. Páni, překvapilo mě to až. Vážně jsem to nečekal.
„Jo,“ přitakal jsem. „Život je sympaťák, také jsem ho už jednou potkal, když jsem se ještě potuloval na jihu, ale to je už tu tam,“ zavrtěl jsem hlavou. „Takže jsi objevila iluze, chápu dobře?“ Sám jsem tu magii... Získal až do Života. Nejspíše. Vlastně ani nevím, jak se ta magie u mně projevila, ale jednoho dne zkrátka byla. Prý to bylo tím, že jsem to moc chtěl... Tak to řekl život, zamyslel jsem se zase nad tím, jak se u mně ta magie projevila, ale netušil jsem. Ale byla, což bylo jedině dobře.
„Nechceš mi předvést ukázku tvé magie?“ zeptal jsem se s úsměvem. Nechtěl jsem nic obrovského, jenom nějakou drobotu.

Byl jsem rád, že jsem po delší době potkal nějakou známou tvář, která by navíc proti mě nemusela mít nějakou negativní vzpomínky nebo výtku ohledně mého chování, konání a samotné existence. Alespoň v to doufám, polkl jsem na sucho, ale podle Litainina (//wut?) původního nadšení jsem si troufl hádat, že nic takového by proti mně mít nemusela. Nebo to uměla velice dobře skrývat. Vlastně mě i donutila ihned se ze začátku pousmát. „Ach tak. A není ti tu trochu smutno? Že bych se tu na chvíli zdržel,“ zeptal jsem se jí a rovnou i podal menší otázku, zda by jí nevadila alespoň chvíli moje přítomnost. Stejně jsem nikam nespěchal a zase tak nutně jsem se pohybovat nepotřeboval. Spíše jsem potřeboval někoho po svém boku, s kým bych si mohl popovídat a zahnat chmurné myšlenky na událost v norách. Ale něco mi říkalo, že ty myšlenky tam zůstanou. Někde daleko v mé mysli, že na ně třeba i zapomenu, ale pak si vzpomenu a nebudu se jich moct zbavit. Jako všech těchto myšlenek, kdy jsem někomu ublížil, zradil ho, donutil ho nenávidět mě a podobně. Těch vlků bylo docela dost. Ale někteří už byli mrtví... Heh... To uchechtnutí nebylo pobavené, ale spíše smutné... Trochu i sarkastické.
„Jestli se tomu tak dá říkat. Spíše jsem se jenom potřeboval nechat vítr vyhnat mi nějaké myšlenky z hlavy a navát nové, nápaditější a veselejší. nic víc,“ zakroutil jsem s letmým úsměvem nesouhlasně hlavou. Možná jsem to udělal právě proto, abych ty hloupé myšlenky dostal z hlavy rychleji. „Tak kde ses od té doby toulala? Už to nějaký ten den bude, co jsme se neviděli. Nějaká zajímavá místa? Další světélkující lesy? Nebo třeba levitující kameny? Řeka žhavé lávy, či snad místo, kde zem přechází v nebe?“ vyzvídal jsem.

Při mé cestě kolem jezera se už zase začalo ozývat slunce, co se postupně objevovalo na východě. První sluneční paprsky mi začaly dopadat na záda, takže to bylo příjemné prohřátí kožichu, který byl po dlouhé noci trochu promrzlý. Jednou jsem se i zastavil, abych si protáhl ztuhlá záda a procvičil si tlapky, které byly už po dlouhé chůzi nesmírně bolavé.
Třeba bych se mohl jít mrknout na sever. Nebo zase do toho světélkujícího lesa. Do hor... Záleželo vlastně jenom na tom, kam pro tentokrát stočím svůj směr. Prozatím jsem se však držel podél jezera, abych případně našel něco zajímavého na jeho břehu naprostou náhodou. Někdy asi bylo lepší nemyslet na cestu a nesoustředit se na přesný cíl. Vlk pak narazí na zajímavé věci. Takhle jsem v podstatě narazil na Leu... Ale asi by bylo lepší, kdybych tak neudělal. Kdybych jí nepotkal, tak by se mnou pak nešla k těm norám, nespadla by, já bych ji neztratil a ona by nemusela poznat, jaký to je, když ji někdo zklame. A já bych nad tím teď nemusel přemýšlet. Naprosto jsem se ztratil v těch melancholických myšlenkách, ale naštěstí mě z nich probralo zavolání mého jména.
Zvedl jsem hlavu, našpicoval uši a snažil se pochytit, odkud zvuk přicházel. Ale u jezera byl jenom jeden vlk, kterého jsem navíc i poznával. Ah... Litai, docvaklo mi. když ne podle hlasu, tak podle toho rudošedého kožichu. „Zdravím... Co tě přivádí takhle brzo k jezeru?“ zeptal jsem se okamžitě, když jsem se konečně zastavil kousek od ní.

// Borůvkový les (přes řeku Mahtaë)

Ani jsem si nevzpomínal, zda jsem k tomu jezeru už někdy zavítal. Nepoznával jsem ho, ale bylo možné, že jsem kolem něho už párkrát prošel nebo jsem ho minimálně zahlédl z dálky, když jsem procházel okolím kdo ví kam.
Celou cestu od smečky se do mě opíral nepříjemný vítr. Štípal, pohrával si s mojí srstí, metl mi smetí do očí, takže jsem toho moc neviděl. Snažil jsem se mít oči přivřené, ale smetí si beztak našlo cestu, takže jsem dost mrkal, abych nečistoty dostal pryč. Byla to však zbytečná práce, protože jedno smítko ven, další dvě dovnitř. Chtělo by to nějaké závětří, pomyslel jsem si, ale netušil jsem, kde něco takového mám zde hledat. Nedaleko byl les, to ano, ale musel bych kvůli tomu překročit řeku a to se mi dvakrát nechtělo. Nechtěl jsem totiž být zbytečně mokrý, když venku nebylo velké teplo, abych ihned uschnul.
Zastavil jsem své kroky až u obrovského jezera. Chtěl jsem se z něho napít, ale místo toho, abych hlavu sklonil, jsem ji zaklonil a čekal, zda měsíc vyjde zpoza černých mračen. Měl by být úplněk. A vypadá to tak, ale skrývá se přede mnou, povzdechl jsem si.
Úplněk vylézt nechtěl, tak jsem tedy jenom sklonil tu hlavu, napil se z chladných vod jezera, a když mi voda stékala ještě po odřené tlamě z toho, jak jsem se svezl z kopce k řece, zadíval jsem se na jeho druhý břeh snad s nadějí, že tam někoho spatřim, ale bylo tam pusto. další povzdech. Až nedobrovolně jsem se vyškrábal zpět na nohy a rozešel se po břehu jezera... Jenom tak. Abych nezdřevěněl.

Nebyl jsem si jistý, zda by dobře, že jsem usnul. i ve spánku jsem musel myslet na jednoho z mých mnoha selhání. Myslel jsem jenom na to, jak jsem se pozdě dostal na místo, kde Lea už nebyla. Teď je nejspíše u smečky. Ohrnuje čenich nad neschopným šedivákem, co nebyl schopný následovat svůj čenich, aby ji našel. Místo toho jí tam nechal s bolavou tlapou, aby se o sebe postarala... Jsem zklamání, povzdechl jsem si, zaryl čenich do vlhké země a dlouhou dobu ho tam nechal. Přestal jsem vlastně až ve chvíli, kdy mi začínal docházet dech. Zvedl jsem hlavu, rozhlédl se po tichém lese, který přeci jen překypoval pachy, které jsem však neznal. Jak bych také mohl... Však jsem se sem šel vyspat, řekl jsem si až s úšklebkem a lehce sarkastickým smíchem proti vlastní osobě.
Nechtělo se mi tam zase dvakrát zůstávat. Jít k řece na jihu by však byla vzhledem k mému poslednímu jednání naprostá hloupost a opovážlivost. Zůstal mi sever, který jsem už z větší části prošel, ale proč si nedat další kolečko, že? Třeba se najde někdo, kdo mě pořádně propleskne za mé chování, pověděl jsem si celkem povzbudivě. Hodil by se mi nějaký rádce, co by mě kopnul pokaždé, když bych udělal něco špatně. Čili furt.

//VVJ (lenost vyhrála :))

// Zelené nory

A tak jsem se vrátil do smečky. Proč? Asi kvůli tomu, že nemělo cenu jít k řece. Pach Ley se vytrácel směrem její smečky, věřil jsem, že se vrátila. A věděl jsem, že mě nebude chtít vidět. Nikdy více. Posledně jsem z lesa odcházel s poměrně dobrou náladou, kterou mi zvedla Tailla, i když mě děsila pár fakty. Nevadí. A přicházel jsem opět s náladou, jako kdyby nade mnou celý život visel deštivý mrak, zatímco ostatní se mohli slunit na jarním sluníčku a užívat si pohledu na kvetoucí květiny. Já musel snášet věčně smáčený kožich a šlapat bahnem, kde ani tráva pomalu nezvládala růst.
Se svým mrakem jsem se dostal i za hranice. Už jsem cítil... Ostatní. Ne. Cítím Storma. Kdo jsou ti ostatní? Neznám je. Jsou to ti, jež ignorovali šedý kožich kříčící se poblíž Vločky? Ano... Kdo jiný, povzdechl jsem si a kráčel dál. Stále mě to trápilo. Stál jsem tam vedle ní, ale nebyl jsem viděn. Byl jsem ignorován všemi přítomnými, jako by byl duch, který pouze sledoval, jak se živí umí bavit.
Šel jsem, jako kdybych jenom procházel. Nesl jsem si svůj pomyslný mrak nad hlavou, sledoval jsem zemi a přemýšlel. Jediné, co jsem chtěl, bylo to, abych si neznepřátelil všechny okolo sebe. A čeho jsem docílil? Nenávisti ze strany sestry, která nesnesla pomyšlení na to, že si hraju na někoho, kým nejsem, nenávist vůči sobě samému, protože nedokážu přestat lhát, nenávist ze strany Ley, protože jsem neschopný a ignorace smečky, která mě zprvu přijala mezi sebe.
Posadil jsem se někde uprostřed lesa na zem, hlavu stále sklopenou. Pak si mé tělo samo od sebe lehlo únavou. Oči jsem nechával otevřené, díval jsem se na jeden vysoký strom před mýma očima a snažil se myslet na něco pěkného. Na cokoli, kohokoli.

Odmítl jsem odejít. Nemohl jsem ji tam nechat na pospas osudu. Co bych to byl za vlka? Co bych byl za vlka, kdybych nechal na pospas svému osudu vlčici, která potřebovala pomoci? Nebyl bych už nic. Byl bych hůř než nic. Nemohl bych ani pohledět na svůj odraz v jezeře. Dříve jsem na sebe hleděl jako na méněcenného vlka, co nedokázal zastavit vlastního bratra od vykročení ke smrti, teď jsem na sebe hleděl jako na lhář a potom? Potom bych hleděl na někoho, kdo raději šel odpočívat pod strom, než aby pomohl někomu, kdo to potřeboval.
Pobíhal jsem po okolí, srdce mi div nevyskočilo z hrudi a měl jsem pocit, že vykašlu plíce. Byl jsem unavený, nohy mě pálily, jako kdybych je měl položené v ohni a to samé se mi dělo s krkem. Někdo v něm rozpoutal požár a nešel uhasit. Bolelo to, ale více bolela myšlenka, že bych tam Leu nechal.
Konečně jsem se dostal do nor. Pobíhal jsem po nich, volal jsem donekonečna její jméno, naslouchal jsem, vnímal jsem každý tichý zvuk, pátral jsem, hrabal jsem, znova jsem volal a křičel. Ale nikdo neodpovídal. Leo? volal jsem nakonec jenom ve své hlavě, když jsem se už sotva nesl. Došel jsem k místu, kam proudilo sluneční světlo, zvedl jsem hlavu a podíval se na povrch. Muselo to být to místo, kde spadla Lea. Ale ona tam nebyla. Leo..., řekl jsem její jméno a sklopil zrak. Byla pryč. Musela se pokusit dostat ven sama, protože musela pochopit, že jsem neschopný. Nedokázal jsem ji dostat pryč. Nedokázal jsem ji ani najít.
Na místě, kde spadla, jsem se posadil. Sklopil jsem zrak a díval se do udusané země. Teď je asi pryč... Navždycky, šeptl jsem. Tušil jsem, že už nikdy nebude chtít spatřit vlka, co ani nebyl schopen pomoci. Proč by ho vlastně chtěla potkat? Neměla nejmenší důvod. U řeky se už asi nesejdeme, povzdechl jsem si, svěsil uši a se sklopenou hlavou se vydal hledat východ, abych se vrátil tam, kam jsem patřil. Nebo spíše tam, kam jsem si nalhával, že patřím.

//Borůvkový les

Cukal jsem pohledem po celé díře, do které Lea spadla a přemýšlel nad tím, jak vlčici dostat ven. Nenapadal mě jediný způsob, jak Leu dostat nahoru ke mně, jelikož jsem neovládal žádnou magii, která by mi v tomhle dokázala pomoci a ani jsem si nevěřil, že bych jí dokázal vytáhnout. Nebo jenom vylézt z té díry sám, natož ještě s další vahou. „Co se stalo s tvou tlapou?“ zeptal jsem se, když jsem si všiml té pozvednuté tlapy, na které neměla ani gram vlastní váhy.
Těkal jsem pohledem stále po díře a zároveň i po povrchu. Vždycky musela existovat cesta ven, případně se dala vytvořit, ale věřil (a doufal) v to první. „Je tam nějaký průchod? Tunel? Nebo něco takového?“ zeptal jsem se bílé vlčice v díře. Vlezl bych dovnitř, ale byl tam problém ohledně toho, že se mi dovnitř nechtělo skákat, jelikož by se mi mohlo také něco mohlo stát, případně bych mohl skočit rovnou na Leu – tohle u mě bylo naprosto normální – a v nejhorším případě bych spadl na Leu, udělal něco sobě a ublížil jí ještě více. Tohle vážně nemám zapotřebí, řekl jsem si, přestal se předklánět nad díru a raději našpicoval uši. Cítil jsem přibližující se déšť... Hodně velký déšť. To mi moc nepomůže, polkl jsem. Naopak mi to mělo ještě přitížit v tom, že to rozmáčí půdu, zem se bude propadávat a všechno bude tedy na pytel. Nesnášim tenhle pocit, zavrčel jsem si v hlavě. To tepání nepřestávalo.

V hlavě se mi začalo ozývat nepříjemné tepání. Bylo to, jako kdyby mi mozek narážel od jedné strany lebky k druhé a přitom nepříjemně klapal zuby strachem z toho, co se mohlo stát, a co se stalo. Podobný pocit jsem už jednou zažil a nedopadlo to nijak příjemně, naopak to dopadlo dost špatně. Stejně mi tepalo v hlavě ve chvíli, kdy jsem sledoval svého bratra, jak se rozbíhá proti obrovskému zvířeti s myšlenkou, že jedině on sám ho dokáže skolit. Nakonec skolilo zvíře mého bratra a moje lebka se smrskla natolik, že jsem si myslel, že umřu bolestí. Začínala se mě zmocňovat panika. Nečekal jsem nic dobrého, čekal jsem něco zlého, co se mohlo Lee poblíž stát. Automaticky jsem si to dával za vinu, jelikož jsem se já zastavil, abych popadl dech, já nedával pozor, kam jde a já nebyl schopný ji ani najít, když to bylo potřeba. Kdybych se tak dlouho nezdržoval u řeky, nemusela by se tam tak dlouho zdržet ani ona. Mohla by se vrátit ke smečce, neviděla by vlka s křídly, nelekla by se, neutíkala by sem a... Neztratila se, polkl jsem si nervózně a kousl se přitom do jazyka. Možná se ale neztratila... Jeno... Odešla, napadlo mě rázem. Svěsil jsem uši, porozhlédl se naposledy kolem sebe a myslel si, že to hledání i vzdám, protože to třeba byla věc, kterou nechtěla – aby ji někdo našel. Leo? zavolal jsem naposledy ve své hlavě už se zoufalostí ve vnitřním hlase.
V tom se však ozvalo tiché zakňučení. Bylo to slabé, sotva slyšitelné, ale v tom tichu jsem to zaznamenal. Pár sekund jsem bez hnutí stál, rozhlížel se kolem sebe a snažil se pochytit, odkud to přišlo. Musel jsem to z velké části jenom odhadovat, ale přibližný směr jsem přeci jenom pochytil a rozhodl se tím směrem vydat s tím, že jsem se stále díval po zemi, zda tam nebude nějaká past v podobě propadlé země nebo tak. A skutečně tam jedna taková past za dalším malým kopečkem byla. A byla dostatečně velká na to, aby se jí dokázal propadnout dospělý vlk. „Leo?“ zavolal jsem mírnějším hlasem do díry a natáhl hlavu nad díru, abych se tam mohl podívat.

// Řeka Midiam

Po celou dobu jsem se držel za Leou, ale každou chvíli se mezera mezi námi dvěma prohlubovala. Nebyl jsem tak statný běžec, abych s ní dokázal po celou dobu držet krok. Při proplétání mezi stromy jsem už jenom občas zahlédl bílý kožich, který se hnal přede mnou do bezpečí, snažil jsem se nepouštět z vlčice zrak, ale při probíhání mezi vysokými stromy to jenom tak nešlo. Na pár sekund jsem musel zastavit, sklonil jsem hlavu, několikrát se zhluboka nadechl, chytil druhou mízu a znova se rozeběhl směrem, který jsem tušil, že by mohl být i směrem bílé vlčice. Kam zmizela? ptal jsem se zmateně, když se les rozprostřel. Neviděl jsem ani jeden bílý chloupek, pouze jsem chvíli předtím slyšel hluk, ale nic víc.
Zamračil jsem se, zůstal raději stát na místě a pozorně začal točit hlavu ze strany na stranu, abych prozkoumal okolí. „Leo?“ pronesl jsem její jméno do prázdna. Nechtěl jsem křičet, ale ani jsem to nešeptal... Bylo to takové tiché volání, trochu ze zoufalosti, trochu ze strachu.
Udělal jsem několik opatrných kroků dopředu, stále jsem se rozhlížel dokola a hledal jakýkoli důkaz o přítomnosti bílé vlčice. Tak dlouhý odpočinek jsem neměl... Nemohla utéct daleko, říkal jsem si se zamračeným pohledem. „Leo?“ zavolal jsem tentokrát o něco hlasitěji. Cítil jsem, že mi buší mnohem rychleji srdce a nebylo to z běhu, spíše z nervozity a strachu ohledně toho, kde se Lea nachází. Dalších pár kroků jsem udělal do strany, ale ani za menším kopečkem jsem vlčici nespatřil. Vrátil jsem se tedy k původnímu místu, kde jsem zase začal marně koukat po místě, které bylo plné malých kopečků, měkké půdy a děr, které vypadali jako propadlé myší díry. Jako velké myší díry.