Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„No... ano. I takoví ignorantští vlci existují,“ přikývl jsem souhlasně. Dokonce jsem si byl jistý, že bych dokázal nejednoho takového vlka z fleku říct, ale stejně tak jsem dokázal říct vlka, který by si tohle místo zamiloval a vlka, který by si toto místo nikdy neužil, protože nemohl. Vtipné bylo, že všichni ti tři vlci byli z mé rodiny, ale dva už zesnuli a jeden mě nejspíše nenáviděl pro má sobecká rozhodnutí o tom, jak budu žít svůj život.
„Ano, smečka,“ vydechl jsem dlouze, ale zároveň i strašně tiše. Měl bych sebou pohnout, pomyslel jsem si. Ale zároveň se mi vůbec nechtělo vracet, protože jsem netušil, zda tam nejsou další noví členi, kteří mne budou přehlížet stejně jako ti posledně. Neměl bych být zase tolik pesimistický, okřikl jsem se ve své mysli, zakroutil nad svou vlastní hloupostí nesouhlasně hlavou a raději se začal věnovat opět Litai, která se podobně jako já přesunula na místo, kde mnohem méně pršelo, takže už ani jednomu z nás nehrozilo tak velké zmoknutí a posléze nachlazení, protože v tomhle období bylo už prakticky nemožné, aby nám sluníčko vysušilo kožichy do sucha.
„Přežít? Plánuješ přežít, ale nežít?“ zeptal jsem se nechápavě s krátkým zamračením. „To není zrovna něco, co bych od tebe čekal,“ zamumlal jsem s hlavou lehce odvrácenou od Litai. I když sám jsem dlouho žil život, při kterém jsem jenom přežíval a nežil. A nebylo to nic pěkného. „Jak se a kamarádka jmenuje? Možná jsem ji někde potkal.“ Alespoň trochu jsem mohl pomoct, když jsem nebyl zrovna dobrá opora. A ani jsem nebyl zrovna nejlepší kamarád, ale co se dalo očekávat od vlka, který trávil dlouhé měsíce pouze s arogantním bratrem, slepým otcem anebo se svými vlastními myšlenkami.

Díval jsem se nahoru a sledoval déšť. Nejdříve jsem si jenom myslel, že začíná sílit, ale nakonec se mi to potvrdilo a větve stromů už nedokázaly zadržet veškerou vodu a minimálně na mě začalo řádně pršet a občasná kapka na srsti se změnila v kompletně mokrá záda a hlavu. Měl bych se alespoň přemístit pod hustší stromy, řekl jsem si jenom krátce, ale nakonec jsem to neudělal. Tak nějak jsem doufal, že déšť za pár minut přestane.
„To je taky pravda, ale tenhle les není zrovna skrytý před světem, nemůže být pro všechny tak neznámý.“ Když jeden vzal v potaz, že nedaleko sídlila Smrt, museli tu vlci poměrně často procházet, ale očividně se nezdržovali. Nebo to tu zkrátka ignorovali a chodili nejkratší cestou? Nebo tudy procházeli jenom za dne? Kdo ví... Existovalo mnoho možností, proč tu nikdo nikdy nebyl. „Možná sem ale nikdo nechodí, protože tu dříve byla smečka,“ zamyslel jsem se nahlas. Vzpomněl jsem si totiž na Fey, ukázalo mi to tu, řekla mi něco o tom lese a smečku zmínila. Ale ta smečka zanikla. „Tak se vlci tomuhle místu vyhýbají, protože asi o zániku netuší,“ dodal jsem zamyšleně. Na krátko mi slezl úsměv, protože zánik něčeho, co někteří považovali za domov, bylo strašné.
Už jsem se musel zvednout, vadila mi mokrá záda. Přesunul jsem se jenom o kousek dál pod stromy, kde na mě už tolik nepršelo, ale ještě předtím jsem se oklepal, abych ze sebe setřásl přebytečnou vodu.
„Neutším,“ broukl jsem na otázku o zimě. „Asi bych měl být se smečkou, bylo by to férové, ale rád bych se podíval k jihu. Mám tam něco nedořešeného,“ povzdechl jsem si. „Ty se někam plánuješ vypravit?“ Jako tulák jsem já sám v podstatě jenom chodil, nezastavil jsem se, ale Litai třeba už mohla mít vyhlédnuto, kde se zastaví.

„To pak ano, věděl by o tom každý vlk, ale já osobně o tom víc nevím, takže buď nikoho nezabila nebo o tom nikdo neví,“ pokračoval jsem ve svém názoru hned po názoru Litai, takže z toho konečně vznikla po delší době nějaká ta kvalitnější debata, která mne i bavila a nutila mě i zamyslet se. Smrt by měla sídlit nedaleko, že? Skutečně by někoho zabila? Její jméno říká ano, ale její činy? A můžu vůbec soudit někoho, koho jsem ani v životě nepotkal? Odpověď zněla, že ne, mohl jsem jen poslouchat, jak ji vidí ostatní a věřit tomu nebo to jít zkusit na vlastní kůži.
Na pár sekund jsem zavřel oči, zhluboka se nadechl, vychutnal si jemnou vůni toho lesa a zaposlouchal se i do jeho hlasu. Byl neuvěřitelně tichý, na stromy sice dopadaly kapky deště, v dálce tiše šelestil vítr, ale jinak bylo ticho, žádný nepříjemný ruch a nic, co by nelahodilo vlčím uším. „Nemáš vůbec zač,“ usmál jsem se na Litai, i když jsem měl ještě zavřené oči. Pomalu jsem je hned po těch slovech otevřel, nepřestával se lehce usmívat a přemýšlel, zda něco dodat. „Asi bych špatně spal, kdybych tenhle les nikomu neukázal, bylo by to neférové.“
Nejednou mi na hustý kožich dopadla kapka vody, necítil jsem ji, jenom jsem si všiml toho, jak srst na jednom místě najednou ztmavla a nečepýřila se. Klasický podzimní den. V mém životě to je můj osmý podzim, ale narodil jsem se v létě. Takže můj sedmý rok na tomto světě. A přesto jsem nic nedokázal, povzdechl jsem si dlouze. Jeden mohl být se svým životem v rámci možností spokojený, ale když jediné věci, které nedokázal, jsou pro něho jediné cíle, je to docela na nic.
Překvapilo mě Litaiino (//?) překvapení. „Proč by ne?“ odpověděl jsem na otázku otázkou, zvedl halvu ze země, lehce ji naklonil do strany a zastříhal ušima. „Nechce snad odvahu jít za někým, kdo se jmenuje Smrt?“ otázal jsem se spíše zvědavě. V téhle krajině to mohlo být třeba jinak, ale věřil jsem, že kdokoli z mé rodné smečky by to za odvahu bral, protože my jsme nic takového poblíž neměli.

//Západní Galtavar

A byli jsme tam. Měli jsme ten kouzelný les na dosah, stačilo pár posledních kousků, pak jsme mohli už jenom vdechovat vlhkost, pozorovat zářící mech a odpočívat nikým nerušený, hlavně ne okolními problémy, které prostě do toho lesa neměly povolený vstup. „Ale na třetí stranu, jak bychom se dozvěděli, že někoho zabila, když se od ní dotyčný nevrátil?“ Byla to už zcela jenom hypotetická otázka. Bylo mi jasné, že každého vlka by někdo postrádal, že by si jiní všimli, kdyby jeden z ničeho nic zmizel (byl zabit Smrtí v tomto případě).
„Jo, s tím s tebou souhlasím. Je to tady úžasné,“ přikývl jsem s jemným úsměvem, když má levá přední dopadla na první kousek toho mechu, který nás přivítal hned na kraji lesa a lákal nás dál a dál, dokud mechu nebylo tolik, že by si tím jeden mohl vystlat celou noru od shora až dolů. Svítil by ten mech i tam? napadlo mě, ale odpovědět jsem si neuměl. A ani jsem to nechtěl zkoušet, nechtěl jsem kousek mechu vytrhnout a odnést – nemohl bych ten les o kousek té krásy okrást.
Litai dopadla do mechu jako jablko na podzim ze stromu. Ani jsem si nevšiml, že najednou nebyla ve stejné výšce jako já, takže jsem se chvilku rozhlížel, než jsem si všiml, že leží na zemi. Krátce po ní jsem udělal to samé, i když pomaleji a zůstal jsem ležet pouze na břiše s tím, že jsem si opřel bradu o ten měkký mech. „Na skonání máš ještě mnoho let času. Zatím si to tu užívej živá, zdravá, plná života a odvahy, díky které dokážeš navštívit Smrt.“

//VVJ

Pochodoval jsem po boku Litai, každým krokem ze mě opadával malý kousek špatné nálady a smutku a místo toho jsem nabíral zase svou pozitivní energii, pročisťoval si mysl a navíc jsem se těšil z toho, že se zase podívám na ten zářící mech, už to přeci jenom bylo pár měsíců, co jsem ho neviděl.
„Já ti nevím, nechci soudit, ale když se jmenuje Smrt, asi má důvod se tak jmenovat, takže ty zvěsti o ní budou asi vážně pravdivé,“ zamyslel jsem se nahlas. Alespoň u Života to tak platilo, tak proč ne u Smrti? Navíc jsem měl sám zkušenosti s tím, že sourozenci mohou být úplně rozdílní, zažil jsem to – tři sourozenci a ani trochu stejní, spíše jako cizinci, kteří však sdíleli stejnou krev, ale ne osobnost. Důvod Litai se mi však zdál prostý, pochopitelný, jenom já bych si upřímně vybral k téhle pomoci Život a ne Smrt, ale kdo ví, třeba tohle probuzení moci není v jeho kompetenci a proto je tu ta Smrt.
Ten klid kolem se mi líbil, nic rušivého, nic, co by rozptylovalo, pouze příjemné ticho, chladný vzduch, tmavnoucí obloha a vlhká tráva. A samozřejmě společnice Litai. „Stejné je to kolikrát i s vlky,“ prohlásil jsem mimoděk. „Chovají se tak, ale když jsou někde jinde nebo s někým jiným, chovají se onak. Jako ten les,“ dovysvětlil jsem, aby mne Litai pochopila.
„Je stejně divné, že tam nikdo nežije,“ zamyslel jsem se, než se mi na obzoru objevil začátek jehličnatého lesa.

//Ageronský les

„Dobrou náladu bych ti přál,“ přikývl jsem lehce. Jenom a představa, že bych jenom tak zašel k Zřícenině s Litai a vracel se bez Litai byla nepříjemná, svírala mi žaludek a na jazyku jsem cítil hořkost a smutek, který jsem už jednou zažil. Pokaždé, když se z cest vrátilo méně vlků, bylo to smutné a zažít něco takového dvakrát za život? Ne... Ne, děkuji. Nepříjemného jablka v krku jsem se nezbavil ani poté, co jsem na to přestal myslet a začal se soustředit raději na světélkující les nedaleko od nás. Už jsem v něm chtěl být, chtěl jsem šlapat na měkký mech, chtěl jsem cítit tu vlhkost smíšenou s vůní jehličí a dřeva. A to všechno pod černou oblohou.
Pomalu jsem se začal zvedat, i když jakýkoli pokyn k pochodu ještě ani od jednoho z nás nezazněl, potřeboval jsem se ujistit, že mám ještě funkční nohy, které mě do lesa a následně i k Zřícenině (nebo opačně) donesou a neselžou v půlce cesty.
„A co vlastně chce někdo jako ty u Smrti? Nebo tě k ní táhne jenom čirá zvědavost?“ zeptal jsem se. Zajímalo mě to, protože mě osobně by čistá zvědavost dotáhla pouze k Životu, na Smrt bych si netroufnul a ke Smrti bych šel jen v případě, že bych k tomu měl pádný důvod a nešlo by to odložit nebo vyřešit nějak jinak. „Je to sice škoda, ale ve dne by to nebylo tak pěkné a navíc, noc je každý den, takže nemusíme čekat jako na úplněk měsíc, ale pouze pár hodin.“ Bral jsem to pozitivně, pesimismus nebyl mou silnou stránkou. Vzal jsem to jako pokyn k chůzi, nožky chvíli protestovaly, ale pak pochopily, co je jejich funkcí.

//Západní Galtavar

Ach... Smrt, vydechl jsem dlouze. O té jsem slyšel, dokonce jsem si i myslel, že bych se mohl podívat, kdo to je, ale nakonec to dopadlo tak, že jsem navštívil pouze jejího bratra, mnohem milejšího bratra, který udělal vše, co jsem si přál – mít fialové oči. Měl je bratr a dříve určitě i otec, ale to nevím, ostatně byl slepý a nepamatuji si ho jinak než s mléčně zbarvenýma očima a světle šedýma zorničkami. „Znám ji od poslechu,“ odpověděl jsem Litai. Jak jsem tedy z toho pochopil, Zřícenina byla místem, kde Smrt přebývala, podobně jako měl Život ty vysoké zlaté kopce, ona měla něco, co se nazývalo Zříceninou, ale jak to vypadá, to jsem netušil. Ale podle názvu to muselo být něco, co bylo rozpadlé, poničené, ve špatném stavu. Uvidím... Někdy se tam musim zajít podívat. A bylo mi nějak jedno, že jsem netušil, kde to je. „Nedivím se, že z ní mají strach. Smrt je pro vlka konečná, a když se někdo Smrt jmenuje... Nelze od ní čekat nějaké vřelé přivítání.“
„Mohl bych?“ zastříhal jsem překvapeně ušima. Na tváři se mi prohnal krátký úsměv, když do mě Litai lehce dloubla, bylo to, jako kdyby do mě vpustila novou dávku pozitivní energie, kterou jsem nutně potřeboval. „Šel bych rád,“ vydechl jsem úlevně. Stejně jsem tam chtěl jít, abych zahna všechny ty chmury. „Stihneme tam dojít do východu slunce?“ zeptal jsem se s pohledem na černou oblohu. Bylo by zbytečné jít do toho lesa, abychom nakonec viděli jen... les.

Potajmo jsem doufal, že mi dá Litai další typy, kam se dříve nebo později vydat. Posledně mě dovedla na Vyhlídku, kam jsem se později i vrátil a přinesl si odtamtud čtyři lesklé věcičky, které jsem doteď měl navlečené na přední tlapě. A nebylo to jenom kvůli tomu, že jsem je nemohl sundat, ani jsem nechtěl, líbilo se mi to. Nebyly nijak moc výrazné, někdy si jich nedalo ani všimnout, ale zároveň mohli všichni slyšet tiché cinkání a vědět, že ty náramky zkrátka mám. Krátce jsem se na ně podíval, lehce zatřásl i nohou, abych se ujistil, že tam stále ty čtyři kroužky jsou, i když za tu dobu, co jsme s nimi chodil, schytaly pár škrábanců, více i méně viditelných, ale nevadilo mi to. Alespoň to značilo, že jsem s tím už něco zažil a že to má nějakou historii.
„Zřícenině?“ zeptal jsem se nechápavě. Nic mi to neříkalo, bylo to nějaké další fascinující místo v okolí? Alespoň to znělo jako nějaké místo. „Nějaké další místo podobné Vyhlídce nebo tomu světélkujícímu lesu?“ zeptal jsem se Litai a bylo mi jedno, jestli vyzním jako neznalý hlupák. Dělal jsem to celý život, ptal jsem se často a rád.
Nad Litaiinou zmínkou o tom lese jsem se lehce pousmál. Nebylo by od věci se tam zase v noci vrátit a prohlédnout si ten les, protože nebyla možnost nabažit se toho pohledu, té atmosféry a celkově úplně všeho. „Stmívá se... Jestli chceš, je poměrně příhodná chvíle, aby se tam vlk zašel podívat,“ pronesl jsem tiše do větru.

Byl bych rád, kdybych mohl být alespoň na Coffina nějak viditelně naštvaný. Nebo klidně i vnitřně, ale nepřišlo mi, že by ve mně nějaký zárodek vzteku nebo zlosti proti flekatému vlkovi byl. Spíše mě štval fakt, že jsem ještě před chvílí ležel na zemi smířený s tím, že zkrátka zemřu, aniž bych tomu vlkovi cokoli udělal. Byli vlci, kteří alespoň měli důvod nenávidět mě a usilovat mi o život, ale Coffin ne – nebo jsem si nepamatoval, že bych mu něco udělal, kromě toho, že jsem mu lhal jako všem ostatním na tomhle světě posledních pár let. Na to si ale už museli i oni sami zvyknout.
„Neřešme to, Litai. Beztak se nikam nedohrabeme, když tu Coffin není,“ pronesl jsem s větším důrazem na první větu. Už jsem to chtěl dusit jenom v sobě a nezahlcovat tím i jiné, i když byli přítomní, když se ta věc stala. A furt lepší vylít si vztek na někoho, jako jsem já než na vlčici, která v životě ještě ani neměla šanci udělat nic špatného.
Po vyřčení otázky, zda se Litai hodlá jít někam toulat, mi došlo, že já sám bych se měl zatoulat na území smečky, abych dal alespoň najevo, že jsem stále živý. Ale zároveň mě lákalo to, že bych se šel ještě někam projít, pročistit si hlavu, zakopat někde daleko a hluboko všechny chmury, které mě doprovázely poslední dny a až poté se vrátit do lesa s tou náladou, se kterou jsem tam přišel zcela poprvé před nějakými těmi měsíci.
„Jakým směrem tentokrát?“ zeptal jsem se z čiré zvědavosti. Rád bych zase viděl tu řeku na jihu... Kdyby mi přálo štěstí, ale po třetí? A po tom všem, co jsem provedl a neprovedl? Ukázat se tam, hanba by mě profackovala, povzdechl jsem si tiše. Ale zase teď je hanba fackovala, že jsem nic neudělal.

Chvíli mi přišlo, jako kdyby se mi někdo smál. Někde tam vzadu v mé hlavě jsem slyšel tlumený smích někoho známého, ale netušil jsem koho. Snažil jsem se ho okřiknout, prosil jsem ho, aby byl ticho ať to byl kdokoli, ale ten smích tam stále byl. Směju se sám sobě za to, co se děje? Tak hloupé, povzdechl jsem si sám nad sebou, zakroutil hlavou a doufal tak, že mi veškeré ty starosti a smích vyletí z uší. Nepomohlo to, stále to tam vzadu někde bylo, ale už jsem na to tolik nemyslel, snažil jsem se věnovat Litai.
„To je dobrý. Asi neměl svůj den,“ odpověděl jsem tiše. I když můj výraz říkal asi něco jiného, nebylo mi to jedno a ani jsem moc nevěřil, že by to bylo něco, co Coffina hned přejde, zdál se dost... naštvaný. A raději bych tu omluvu slyšel od něho, dodal jsem si, ale to bylo zrovna něco, co jsem nahlas říct nechtěl. Akorát by to ranilo a nechtěl jsem být zlý, chtěl jsem tu... zlobu – jestli se to dalo tak nazvat – dusit v sobě, dokud nezemře. Dostat ji na povrch a projevit se... by nepomohlo nikomu z nás, proč se tedy trápit?
Se zamyšleným výrazem jsem se podíval pod své nohy na studenou zem. Ochladilo se, i když slunce svítilo. Přijde chlad, přijde zima, zašeptal jsem pro sebe. Zimu jsem měl rád, to bylo fajn, ale ten rychlý odchod tepla se mi moc nelíbil. A také jsem doufal v pořádnou zimu, ta poslední nebyla nic moc, co se sněhu týkalo.
„Půjdeš teď najít Coffina nebo se vydáš na toulky?“ zeptal jsem se Litai, i když jsem k ní nezvedl hlavu, jenom jsem lehce zastříhal ušima, díval se na jeden trs trávy přede mnou a přemýšlel, co budu já sám dělat.

Voda konečně přestala odkapávat z mé srsti. Mohl jsem konečně vylézt z jezera, abych zjistil, že to tam prořídlo. Ten, kdo se mi ještě před chvílí snažil rozsápat hrdlo byl pryč a zůstala tam pouze sklíčená Litai. Vyla, jako kdyby Coffina volala zpět i přesto, co udělal, ale on se nevracel, což pro Litai byla špatná zpráva, zatímco pro mě to byla malá úleva, jelikož jsem v té chvíli nechtěl, aby se vracel.
Vylezl jsem z toho jezera, usadil se se svým sklíčeným pohledem na břehu a přemýšlel, kam půjdu dále. Zda se mám vrátit ke smečce a vytěsnit tento zážitek z hlavy nebo jít naopak někam dál, urovnat si všechny myšlenky a zapomenout na všechno, co se stalo, co mi bylo řečeno a co jsem si řekl já sám. Musím se srovnat. Jinak zničím sebe samého, uvědomil jsem si s kousnutím do jazyka. A jestli zničím sebe, zničím i památku na svého bratra, slova mého otce a vlastně vše, co se mne týkalo.
Pak tiché okolí protnulo mé jméno. Našpicoval jsem uši, ač se můj skleslý výraz nezměnil. Hlava se však natočila k Litai, která se pomalu přiblížila a zeptala se, zda jsem v pořádku. Mučivě jsem se pousmál a rval se sám se sebou, aby ten skleslý výraz nasadil ten klasický, který bylo možné u mě vídat po mnoho let. A nakonec se mi to i povedlo, mírný úsměv, oči opět s náznakem života, i když má pozitivní aura nějak slábla. „Jsem v pořádku,“ odpověděl jsem s přikývnutím a chvíli mlčel.
Nějak jsem netušil, co mám říct, zda mám vůbec něco říct. „A ty? Seš v pořádku?“ zeptal jsem se jí nakonec. To, zda byla ona v pořádku, bylo momentálně důležitější než to, jestli jsem byl já. Hlavně kvůli tomu, že zatímco já Coffina neznal, ona ano. Jí musel děsit více než mě.

Konej dobro a zlo se ti vymstí, pomyslel jsem si krátce předtím, než jsem v hlavě zaslechl další slova, která už stoprocentně patřila mně a měla mě zastrašit. Ač se říkalo, že "konej dobro a dobro se ti vrátí", nepřišlo mi to tak. Snažil jsem se být hodný celý život, snažil jsem se své lži kompenzovat svým chováním, ochotou, postavením k ostatním, ale dobro se ke mně otočilo zády a doprovázelo mě pouze všechno negativní. A přišlo mi, že boj s negativizmem prohrávám. Ať to bylo neštěstí v podobě toho, že jsem se ztratil a nebyl tak schopen pomoc zraněné vlčici nebo to, že jsem byl ignorován vlastní smečkou a jejími členy už po mnoho měsíců. A pak, když jsem se snažil pomoci jednomu vlkovi – přiznávám, že násilím, protože jsem jinou možnost neviděl – byl jsem povalen na zem a odsouzen k rozsápání hrdla.
Vyhrkl jsem, když mé tělo padlo na rozbahněnou zem, ale nebránil jsem se. Ani jsem to totiž nestihl. To jediné, co se dalo z Coffina vyčíst bylo to, že mě chce zabít, protože jsem chtěl pomoci. Snažil jsem se svůj strach a zklamání ze svého života maskovat za roušku lítosti. Nemilován, nechtěn, nevítán... Takhle má zemřít vlk, co chtěl pro všechny vždy to nejlepší? zeptal jsem se. Na odpověď jsem však nemusel čekat, znal jsem ji. Ano. Nevím proč jsem si to "ano" řekl v hlavě bratrovým hlasem.
Syn alfy zabit synem alfy, probesklo mi ještě hlavou. Jediný výhled jsem měl na tlamu plnou ostrých tesáků, které měly jediný úkol – zaseknout se do hrdla kompulzivního lháře, sraba a přehnaného optimisty, který měl už dříve pochopit, že se svět neskládá pouze z bílé, ale také z černé a odstínů šedé. Pozdě, vlčku, ozvalo se ve mně. Ale zkus se uvolnit, třeba to bude bolet méně. Poslední lež, co jsem si mohl říct ve svém životě. Bylo mi jasné, že to bude bolet.
Zavřel jsem oči, ale nic se nedělo. Žádné tesáky v mém krku, žádná bolest. I tlak Coffinových tlap na mém těle ustupoval. Svobodný? A živý? nechápal jsem. Otevřel jsem proto oči a přesvědčil se o tom, že jsem skutečně volný a vidím na větší prostor než na Cofinovy tesáky. Čekal jsem, až Coffin odstoupí k Litai. Nezdálo se, že jí chce také ublížit.
A tak jsem vstal. Šedé tělo bylo z velké části od bahna, oči bez klasické jiskřičky, která by značila radost a nadšení. Kousek jsem od těch dvou poodstoupil, usadil se a hlavu natočil směrem k jezeru. Měl bych se umýt, než to bahno uschne. Ale je to potřebné? zamyslel jsem se. Nakonec to bylo jedno, ale neměl jsem co dělat. Nechtěn, nemilován, nevítán... Vždy a všude. I zde, zopakoval jsem si svou mantru. Mantra měla být sice optimistická, ale ke mně to sedělo. A protože jsem byl nevítán, zvedl jsem se a šel k jezeru. Vlezl jsem do něho jenom lehce nad kolena, to stačilo k tomu, abych si do něj mohl lehnout a smyl tak ze sebe bahno. Díval jsem se přitom celou dobu na oblohu, která měla stejnou barvu jako má srst. Asi zmoknu, pomyslel jsem si. Ale nevadilo mi to.
Voda kolem mně se postupně zbarvovala do hnědé. Párkrát jsem se oklepal, abych ze sebe setřásl zbytek bahna. Pak jsem s tou mokrou srstí vstal a čekal jsem, až přebytečné množství vody steče zpátky do jezera. Suchou jsem měl vlastně jeho hlavu, i když i ta byla špinavá. Nějak jsem se zamyslel, když jsem měl prostor jenom pro sebe. Rychle jsem zfouknul celý svůj život, viděl jsem sebe, jako mladšího bratra, jako toho druhého, později toho, co přežil a nezastavil bratra, jako lháře, alfu, zrádce, sraba, tuláka, na to, jak jsem poznal nové vlky, Života a jak jsem byl přijat do smečky. To jsem si ostatně myslel, že jsem našel domov, pousmál jsem se sklíčeně. Z počátku to tak vypadalo. Byl jsem přijat, slyšel vřelá slova, ale nevydrželo to dlouho. Alfou a členy ignorován a ten, co mě nazval bratrem, mi šel před pár minutami po krku. Potom mi i ten sklíčený úsměv slezl a koutky spadly dolů.

Musel jsem odtáhnout lehce hlavu od šedého vlka, jehož chování nebylo v mezích normálnosti. Alespoň ne tentokrát. A co ta slova? Myslel jsem ta, která jsem slyšel předtím a Litai také. Stejně jako ji, i mě ta slova děsila. Nebyla to slova, co by chtěl jeden slyšet a už vůbec ne své hlavě. Tohle se mu honí hlavou? napadlo mě. Musela to způsobovat Coffinova přítomnost, protože jsem předtím nic neslyšel, musela to být slova v jeho hlavě, která se nějakou ošklivou náhodou donesla až k nám.
A pokračovalo to. A bylo to ještě hnusnější než předtím. Něco o zlu, o zlu, které je někde uvnitř vlka a jednoho dne se dostane na povrch. Výraz se mi díky tomu ještě více změnil do zmateného a zděšeného. Raději jsem od něho o krok ustoupil, protože mi nepřišlo vhodné, abych v takovou chvíli byl v jeho blízkosti. Mohlo se totiž stát ledacos.
Prober se... No tak! Nechtělo se mi na Coffina mluvit nahlas. Jenom to potřebovalo něco, co by ho buď na chvíli omráčila nebo uvedlo do stavu, který odpovídal normálnosti.
Většinou jsem násilnický nebyl, to spíše sedělo na bratra, já byl ten, kterému ubližováno bylo (nebo jsem si spíše ubližovat nechal, abych si bratra neznepřátelil). Každopádně jsem zkusil být kompletním Astonem. Krátce jsem se zamračil, udělal ke Coffinovi dva kroky, zhluboka se nadechl, odrazil se od země, abych zůstal na dvou zadních a při pádu předních tlap na zem jsem pravou přední – protože jsem tam měl ty náramky – vrazil Coffinovi jednu ránu přes čumák. Mířit na hlavu se mi nechtělo, když to byla první rána.

Když jsem Coffina potkal naposledy, tak mi připadal jako normální vlk. Alespoň se nechoval tak podivínsky. Jenom přišel, plácnul sebou na zem, usnul, rázem se probudil a zamířil si to kolíbavým krokem k jezeru, jako by nikdo kolem něho neexistoval. Pomalu ani nevnímal Litai, která byla celou dobu kousek od něho.
Sám jsem se snažil držet si od něho menší odstup, už jenom kvůli tomu, že jsem ho tak dobře neznal a hlavně pro mojí i jeho bezpečnost, kdyby chytil ještě nějaký ten amok. Litai mi pouze potvrdila, že Coffinovo chování nebylo normální, což bylo o něco více děsivější, než kdyby normální bylo. Na rozdíl ode mně však Litai alespoň jednala a snažila se Coffinovi pomoci. Já ho pouze sledoval z povzdálí a snažil se zjistit, co by jeho chování mohlo způsobit. Že by něco sežral? Praštil se do hlavy? Nebo nějaký obrovský nával nějaké magie? Nebo si třeba z něho někdo udělal svou loutku a trápil ho právě nějakou magií a on s tim nemohl nic dělat? Nepravděpodobné.
A do toho všeho jsem i já sám začal slyšet nějaké hlasy. Znělo to jako hádka, ale nikde kolem nebyli vlci, co by se takto mohli hádat. Bylo to divné. „Slyšíš je také?“ zeptal jsem se Litai, která byla sice trochu dál, ale stejně mě mohla slyšet.
Ta hádka skončila tím, že někdo nenechá někoho nikdy odejít. Trochu děsivé. Snažil jsem se však v tom moc nehrabat, protože jsem doufal, že mi to bude vysvětleno, pokud však někdo ví, co to mělo znamenat.
Že by se už probral z toho amoku? zeptal jsem se sebe samého, když se Coffin začal pomalu vracet. Aby nemusel jít zase tak daleko, šel jsem mu pomalu mokrou trávou naproti s dosti tázavým výrazem a možná i krapet nedůvěřivým. Protože to nebylo normální, co se stalo.

Když jí volnost závidím, tak proč neudělám to, co ona? ptal jsem se neustále dokolečka. Začala se mi volnost líbit poté, co jsem opustil rodnou smečku, protože tam byla miliarda povinností, která padala pouze na mojí hlavu, protože tam nebyl nikdo jiný, kdo by je kromě mě a Kevose mohl řešit. Já je samozřejmě sobecky hodil na Kevose a utekl jsem. A přesto, že jsem už ty povinnosti znal, přidal jsem se do jiné smečky a... Odmítl s ní trávit čas. Proč? Protože jsem byl hlupák, co ani nevěděl, co vlastně chce. Uvidíme, až se vrátím. Třeba už nebudu vítán a bude to.
„Taky musíš procestovat pořádný kus světa, co?“ řekl jsem, ale bylo to myšleno spíše jako řečnická otázka. Bylo mi jasné, že tulák toho procestuje mnohem více než vlk ze smečky, který by se měl potulovat v okolí smečky, kde je zapotřebí. Což poslední dobou nedělám, ušklíbl jsem se, ale nechal to být. Ostatně jsem čekal jenom na to, až se Litai vrátí společník, aby tady nebyla sama.
Ani jsem déšť nezaregistroval. Ale zaregistroval jsem už to, že ustával a zanechal mi pouze mokrý kožich a půdu všude kolem. Osvěžení v létě, příjemné. Ohlédl jsem se při té myšlence k Borůvkáči, jestli náhodou už za tu dobu nelehl popelem, ale neviděl jsem na něho. Nevadí. V té chvíli také Litai uprostřed ticha "vykřikla" a zeptala se, co že mi to leží na pacce.
Úplně jsem na ty náramky zapomněl. Jak jsem se nehýbal, neslyšel jsem jejich cinkání a přes srst jsem je ani necítil. Každopádně jsem při upozornění tlapku lehce nadzvedl, nechal je tak zacinkat a prohlédl si je, i když jsem je znal už nazpaměť. „Našel jsem to na Vyhlídce, kam si mě jednou vzala, pamatuješ? Později jsem se tam nějak potuloval a leželo to tam mezi kameny, tak jsem si to drze přivlastnil,“ ujasnil jsem. Až poté jsem nějak zaregistroval, že nějaký ten šperk má i Litai na krku. Ale... Ten vypadá trochu jako ten, co má Coffin. Je jeho? Alespoň mi tak připadal. Coffina jsem sice moc neznal, ale na jeho šedobílém kožichu a věc zářila jako pěst na oko, takže si toho jeden všiml dost rychle. „To, co máš na krku, je Coffinovo, že? Alespoň mi to tak připadá. Nejedenkrát jsem to viděl na jeho krku.“ Snažil jsem se zeptat opatrně, spíše zvědavým hlasem. Nechtělo se mi do toho moc šťourat. Nebyla to ostatně moje věc. Ani trochu...
A pak přišel i vlk, kterého jsem považoval za majitele, nebo možná za bývalého majitele, onoho přívěsku. Přišel bez pozdravu, ale to se dalo považovat za logické, když si jenom odskočil, nebyl důvod zdravit. Ale tak... Alespoň šedého vlka? Ne...? Trochu zklamání pro mou osobu. Ale jak jinak. Nečekán, nevítán... Nechtěn. Jinak to nebylo.
A Coffin ulehl do... Velmi živého spánku. Nejdříve začal blikat. Zděšeně jsem od něho odskočil, protože jsem nepotkal vlka, co by ve spánku blikal. „Je... V pořádku?“ vykoktal jsem k Litai dostatečným šeptem, abych Coffina neprobudil. Kdo ví, co by se stalo, kdyby se probudil, když už i jeho spánek vypadá dost... Divně? Pak blikat přestal, ale očekával jsem zase něco divného. Neměl bych přeci jenom odejít? Netušil jsem. Ale přišlo mi, že odcházení bylo v mém případě to nejlepší, co jsem mohl udělat.
Ještě jednou jsem uskočil ve chvíli, kdy se Coffin probudil a mířil k jezeru. Ani trochu mi to nepřišlo normální. Bylo to za mezí normálnosti, kterou jsem si za těch pár let vytvořil. „Moc Coffina neznám, ale je to u něho normální? Nebo ne? Neměli bychom něco udělat?“ Další trochu koktavá otázka k Litai.