Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Při troše štěstí ji poznáš,“ mrkl jsem lehce na Litai a krátce se pousmál na jeden koutek tlamy, který byl k Litai blíže. Fialovýma očima jsem hypnotizoval Močály, čekal jsem, že se něco stane, že z nich někdo vyleze, prostě cokoli, co by mě zachránilo od vytí a upozorňování na naši přítomnost.
Pochyboval jsem, že bych vůbec mohl zavýt. V krku jsem měl knedlík ze studu a strachu, který mi zamezoval mluvit, natož vydávat nějaký větší zvuk, který na nás měl upozornit. Chjo, povzdechl jsem si, zakroutil sám nad sebou nechápavě hlavou a zrak odvrátil po proudu řeky k jezeru, kam se vlévala.
„Ale ne, Litai,“ namítl jsem zhurta. „Už jsme tu, tak to dokončíme. Jenom jsem se minule nerozešel s Leou zrovna v dobrém, tak mám trochu špatné svědomí a nemyslím si, že bude zrovna nadšená, že mě uvidí,“ přiznal jsem jí a kdybych mohl, asi bych v té chvíli zrudl studem, ale to přes srst vidět nešlo, akorát jsem tedy stáhl ocas mezi nohy, lehce se nahrbil a zase si povzdechl nad sebou samým.

Souhlasně jsem přikývl, i když se mi do toho dvakrát nechtělo. Popoháněl mě akorát fakt, že by bylo hloupé to nezkusit, když už jsme byli tak blízko. „Fajn, tak dobře, zavyjeme,“ ukončil jsem to s tichým povzdechem, protože jsem doufal, že by se tohoto mohla ujmout Litai, ale vzhledem k tomu, o čí nápad se jednalo...
Očima jsem hypnotizoval ten les a močály, hledal jsem mezi nimi jakýkoli náznak bíločerné srsti, ale přes sníh a tmu toho moc vidět nebylo. Ale zároveň ten bílý sníh byl něčím, co k ní dokonale sedělo a snad jí to i dokonale popisovalo. Ne, že by bylo taková chladná, ale spíše... Nevinná, mírná?
„Bílá vlčice s hlubokýma modrýma očima, černou tváří a tlapkami,“ popsal jsem ji krátce, ale zase výstižně. Alespoň mi to jako výstižné přišlo a krátké zrovna tak, vzhledem k tomu, že jsem i drobný list dokázal popisovat půl dne bez toho, abych vůbec zmínil, jak sakra ten list vypadá, akorát jsem vlkům motal hlavu. „Jmenuje se Lea,“ dodal jsem po chvíli mlčení, obrátil hlavu k močálům a přimhouřil fialové oči. Na jednu stranu bych tam rád šel, na druhou jsem byl rád, že jsem byl za hranicemi.
Sklopil jsem halvu mezi lopatky, uši trochu stáhl dozadu a znova si povzdechl. Z mé tlamy vystoupal obláček bílého kouře, který po pár vteřinách zmizel. „Abych byl upřímný, moc se mi do toho nechce,“ zamumlal jsem si pod vousy spíše pro sebe. Vycouvat jsem už nemohl a vlastně ani nechtěl, jenom se mi trochu příčil žaludek.

Posadil jsem se, zíral jsem tupě k Močálům, hlavu lehce nakloněnou do strany s výrazem zmučeného, který netušil, co provedl. I když já věděl, co jsem provedl, přemítal jsem nad tím furt a stále, nadával si za to a přemýšlel, jak to odčinit. „Ne, nic se neděje,“ odpověděl jsem Litai s delší odmlkou mezi větami, „jenom přemýšlím. Moc se mi na území smečky nechce jít a nejsem si jistý, že zavytí na jejich hranicích by přivedlo toho správného vlka,“ dodal jsem.
Jenže se mi to zdálo jako jediné možné řešení. Sezení na místě a čekání na zázrak by mohlo být až moc zdlouhavé, vkročení za hranice troufalé a to zavytí se zdálo jako zlatý střed, na který jsem však moc neměl odvahu, protože jsem si nebyl jist, že by někdo mém přání posléze vyhověl. Spíše by se mi jenom vysmáli a poslali nás pryč, ať táhneme odkud jsme přišli. Nechtěl jsem Litai zklamat, bylo mi tedy jasné, že musím něco udělat, ale nebylo mi jasné, co přesně. Vlastně jo, potřebuju najít vlčici, která by mohla vědět, kde by se mohla zdržovat Neyteri. Anebo alespoň Morfeus a ten by Neyteri věděl.
„Ale ne, v pořádku, můžeme jít alespoň blíže k těm hranicím, třeba se nám poštěstí a na někoho narazíme nebo si někoho přivoláme, ale když už jsme tu cestu absolvovali, tak to dotáhneme do konce, ne?“ usmál jsem se na Litai zlehka, zvedl se a vydal se pomalu dál od řeku blíže k hranicím smečky, ale dával si bedlivý pozor, abych byl stále každičkým chloupkem na těle tam, kde se ještě mohu nacházet.

//Vyhlídka

A najednou jsem zase stál na tom místě, sledoval rozvodněnou řeku, hledal to místo, kde jsem minule hopsal, abych se dostal na stejnou stranu řeky, jako byla bíločerná vlčice s nekonečně modrýma očima s nadějí, že s ní navážu nějaký rozhovor a zvednu si trochu pochmurnou náladu, která se mě toho dne držela jako klíště. „Jo, to jo... Ale snad to ráno neroztaje,“ přikývl jsem souhlasně.
Pokynul jsem Litai hlavou na náznak toho, že řeku potřebujeme přeskákat. Šel jsem první, abych hlavně otestoval kameny, které byly přikryty ledovou přikrývkou, značně klouzaly a jedna noha mi při prvním kroku podjela a skončila v ledové vodě. „Hups,“ zašklebil jsem se na to, vrátil ji na jeden klouzavý kámen a klad větší důraz při dalších krocích na opatrnost.
„Poslední dobou se v zimě skoro vždy toulám, hledám nové a nepoznané, ale někdy jenom tak rád ležím na suchém místě a užívám si to ticho, které je, když padá sníh,“ odpověděl jsem s mírným úsměvem. Popravdě mi trochu chybělo i to dovádění ve sněhu, ale to bylo minulostí, už jsem nebyl vlče a neměl jsem nikoho, kdo by na chvíli zahodil dospělost a bavil se. Až na Taillu, ta se vlastně se mnou posledně bavila, uvědomil jsem si, ale tu jsem už také dlouho neviděl.
Poslední kámen a stál jsem zase na pevné zemi. Oklepal jsem se, hlavně kvůli sněhu, který mi za cestu dopadl na záda a proměnil se do ledových kapiček. A teď? uvědomil jsem si. Co jsem měl dělat? Přemýšlel jsem nad tím vůbec? Ne, nepřemýšlel. Myslel jsem si, že budu mít zase štěstí, ale to byla hloupost. Měl jsem jít na území smečky, tam se ohlásit a hledat ji, abych umožnil Litai najít její kamarádku? Nejsem já vlastně hloupý vlk...?

// Východní Galtavar

„Snad ano,“ zamumlal jsem ještě tiše k Litai a následně mlčel. Neměl jsem co říct, nic mě nenapadalo, pouze jsem stále do kolečka kladl nohu přes nohu, tím se pohyboval vpřed, posléze i vzhůru, když se země začala svažovat směrem vzhůru.
Litai dobře poznamenala, že sněží. Lehce jsem se nad tím pousmál, souhlasně přikývl a zamával ocasem. Konečně sněží, poupravil jsem trochu Litaina slova, která více seděla alespoň ke mně. Netušil jsem - nebo jsem zapomněl -, jak to má ona, ale nezdála se mi zrovna jako zimní typ... Spíše jarní.
Cestou na Vyhlídku jsem zavzpomínal na to, jak jsem se na tom místě objevil poprvé. To jsem byl s Litai a podruhé to bylo ve chvíli, kdy jsem se šel jenom tak projít, našel svoje stříbrné náramky a posléze i potkal Leu... Hlupáku, okřikl jsem se okamžitě. Zakroutil jsem sám nad sebou hlavou, kousl se za trest i do jazyka a mírně přidal do kroku.
„Doufám, že letošní sněhová nadílka bude stát za to. První zimu, co jsem tu prožil, nebyla takřka žádná,“ zadoufal jsem nahlas s mírným povzdechem. Doufal jsem tak, že alespoň trochu navedu na nějaký rozhovor, alespoň maličký... Nechtělo se mi stále mlčet.

//Řeka Midiam

Byl jsem neskutečně moc rád, že ta páchnoucí řeka byla již za námi. Zápach postupně slábl, až zcela vymizel a zůstala pouze jemná vlhkost ve vzduchu a příjemná zima. Alespoň příjemná pro ty, kteří zimu upřednostňovali – takže třeba pro mě. Už jsem se těšil na všechen ten sníh, krátké dny, ticho a celičkou tu atmosféru.
„Nejsem zrovna nejlehčí vlk, ale i mně to uneslo a nepotopil jsem se. Jenom jsem byl trochu špinavý, ale při troše štěstí tam nebudeme muset ani vkročit...,“ odpověděl jsem Litai, ale na konci se odmlčel. Ani jsem netušil, jak jsem to plánoval, prostě jsem jenom... Doufal v to štěstí, které mě předtím potkalo dvakrát. Tentokrát jsem to však nechtěl pro sebe, protože setkání by mi bylo spíše trestem, ale pro Litai, aby mohla najít Neyteri. Jestli jsem si ji s někým spletl a Lea o ní nic nebude vědět... Budu za strašného vlka, povzdechl jsem si v hlavě. Ostatně, to, že jsem strašný, o mně už nejeden vlk věděl, ale to neznamenalo, že o tom musela vědět ještě Litai.
Na chvíli jsem se zastavil, sledoval jednu obzvlášť velkou vločku, jak se snáší před mým čumákem líně k zemi, počkal si, dokud nedopadla skoro až na zem, foukl do ni, aby si ještě na chvíli užila pocit létání a vydal se s mírným úsměvem dál do kopce, kterým nám stál v cestě. Snad cesta nebude klouzat, řekl jsem si tichou prosbičku, zamával ocasem a trochu zvolnil chůzi.
„Bylo mi řečeno, že pokud v Močálech víš, kam šlapat, není to špatné místo k životu,“ odpověděl jsem Litai ještě na otázku.

//Vyhlídka

//Západní Galtavar

Ten zápach mě nepříjemně štípal v čumáku. Nebylo to nic příjemného, každým krokem to sílilo a netušil jsem, proč tomu tak bylo. Co jsem to ksakru vybral za směr?! obořil jsem se sám na sebe, když jsem se až moc zhluboka nadechl a zařídil si tak nepříjemnou závrať ze zápachu. „Byl to ode mně hloupý nápad, abychom šli tudy,“ prohodil jsem provinile, když jsme se dostali až k řece, kde byl zápach nejsilnější a dalo se tedy logicky brát, že zápach pocházel z právě té řeky.
„Jednou jsem přes ty močály prošel, to tam ještě nebyla smečka. Když nevíš kam šlápnout, tak je pro tebe nemožné vyjít ven čistý,“ odpověděl jsem ještě Litai na otázku, než jsem sám sobě jednu položil. A to bylo to, jak tu páchnoucí řeku překročíme. V té bych se nerad smočil, ušklíbl jsem se. Nikdo nemohl být tak hloupý, aby se vydal koupat (nebo napít) právě do té řeky... Však páchla!
„Asi to budeme muset vzít přes ty kameny,“ navrhl jsem Litai a čumák namířil ke kamenům poblíž místa, kde se řeka vlévala do jezera. Vypadalo to jako jediné relativně dostačující místo k přechodu. Navíc bylo hloupé obcházet celé jezero, takže se to nakonec dalo považovat za jedinou viditelnou cestu přes řeku.

//Východní Galtavar

„To netuším,“ zakroutil jsem nad tím nesouhlasně hlavou. Dárek od Smrti nezněl dobře, ale když dáme pryč to "od Smrti", zůstane nám pouze dárek a dárek nezní špatně. „Jestli se ti to nelíbí, mohu ti pomoct sundat to, ale nevidím důvod,“ navrhl jsem. Sám jsem měl nějakou tu věc na noze, i když dobrovolně, dokonce jsem byl i rád, že jsem to našel, ale ne každý to tak mohl vidět. A hlavně, když to dostane chvíli poté, co odejdete od Smrti.
„Na Vyhlídku, z Vyhlídky poté dolů, překročíme řeku, co tam protéká a pak k Močálům. Při troše štěstí tam zjistíme, kde by se Neyteri mohla nacházet,“ popsal jsem ve stručnosti náš plán a to bylo překvapivé, protože já nikdy nic neuměl podat ve stručnosti. Ale tohle bylo bez zbytečného protahování... Snad jsem musel být nemocný, protože jiné vysvětlení jsem neměl. Anebo neexistuje možnost, jak tuhle stručnou informaci rozvést do románu, pomyslel jsem si. Ale nebylo to koneckonců jedno?
„Můžeme tedy jít?“ zeptal jsem se s pokynutím hlavy přibližným směrem naší cesty. Nebyl to zrovna ten nejkratší výlet, ale zase to mělo být po poměrně známých místech, takže nehrozilo ani žádné ztracení nebo zbytečné bloudění.

//Aina

Všiml jsem si jednoho listu, který se mi zachytil na lopatce. Nejdříve jsem sebou jenom párkrát cuknul, aby list spadnul, ale nestalo se tak. Foukl jsem na něj, ale přesto se držel. Vytrvalý list, pomyslel jsem si, než jsem zatřásl silněji celým tělem, ale i tak nažloutlý list zůstával na svém místě a odmítal se mě pustit. Tak tedy počkám, než se pustíš sám od sebe, pousmál jsem se na něj lehce a nechal ho být.
Kosti? Že by se od ní skutečně nějací jedinci nevrátili? zeptal bych se, ale to bych Litai musel skočit do řeči a beztak řekla, že raději nechce vědět, čí to jsou kosti. A možná to tak bylo i lepší, sladká nevědomost.
Nad dalšími slovy jsem se lehce zamračil, kdyby Litai neviděl právě před sebou živou a zdravou, musel bych přemýšlet, zda z toho setkání vyšla v pořádku a nic se jí nestalo, ale nekulhala, neměla žádná povrchové zranění a ani nevypadala, že by byla zraněná na duši. A u těch kamenů si našla tu věc na tvé noze? Chtěl jsem se zeptat, ale stále jsem nechtěl skákat do řeči, raději jsem si ty otázky jenom opakoval, abych je potom nezapomněl a mohl se na ně zeptat.
Jenže Litai ohledně věci na své noze vypadala stejně překvapeně jako já. Dokonce si toho všimla později než já! „Počkej,“ ozval jsem se, vstal a stoupl si k Litai tak, abych viděl lépe na její nohu, kterou obalovala bílá látka a lesklý fialovorůžový kámen. Jako mé oči... Ale to zní nafoukaně, zakroutil jsem nad tím hlavou, udělal krok dozadu a raději se přestal dívat na Litaiinu nohu. „Nevypadá to nijak nebezpečně nebo urážlivě. Třeba to může být zajímavá forma dárku,“ zamyslel jsem se nahlas. Ale dárek od Smrti? To spíše od Života, ne?

Nepamatuji si, kdy jsem byl naposledy povalen k zemi, ale jestli mě paměť neklamala, tak i poslední důvod mého povalení byla Litai. Jistý jsem si tím však moc nebyl a obviňovat ji z takového projevu nadšení by nebylo správné, tak jsem to nechal být a raději se snažil s úsměvem dostat opět na nohy s co nejmenším obsahem nepořádku v mé srsti.
„Jsem v pořádku, ale co ty? Byla Smrt tak strašlivá, jak její jméno a reputace napovídá?“ zeptal jsem se se zvědavostí, našpicoval jsem proto pozorně obě dvě uši, nespouštěl z Litai oči a čekal, jak důkladně onu návštěvu popíše. Ale jelikož stále měla dvě oči, dvě uši, jeden ocas a čtyři nohy, tak špatně to dopadnout nemohlo. Moment...? To na noze předtím neměla, nebo ano? položil jsem sám sobě jednu otázku. Musel jsem se nad tím zamyslet, ale nepamatoval jsem si, že by něco takového měla a tak nevšímavý jsem být nemohl.
Rozhodl jsem se ale s otázkou na onu ozdobu počkat, třeba mi to zmíní sama od sebe, alespoň já bych to zmínil, a když ne, tak se zkrátka zeptám. Nechtělo se mi hned vyrazit na cestu k jihu - jestli tam Litai stále chce jít -, takže jsem se posadil na zem, obmotal ocas kolem tlape, lehce naklonil hlavu na levou stranu a počkal si na vyprávění.
Možná bych měl Smrt také navštívit. Už jenom z principu, ale když po ní nic nebudu chtít a nic mít nebudu, mohla by se naštvat a to by pro mne nemuselo dopadnout dobře. Co mi vůbec taková Smrt může nabídnout? Život mi dal to, co jsem potřeboval a nenapadá mě, co jiného ještě chtít v oblasti magií a těhle věcí... Jenže mi nikdy nebylo řečeno, co přesně mi Smrt může dát, třeba by se mi něco hodit mohlo.

// Ageronský les

Dal jsem si hodně načas. Neměl jsem totiž pocit, že bych měl pospíchat, protože Litaiina cesta byla poměrně delší, namáhavější a nepřišlo mi, že by se mohla na smluvené místo dostat dříve než já.
Šel jsem ale asi moc pomalu, rozhlížel jsem se po lese, vnímal každičký detail, chtěl jsem si zapamatovat i ten nejzazší kout, který v tom lese byl. Mnohokrát jsem se i zastavil, sledoval jsem kousek nebe skrz větve stromů, hledal v nich nějaké odpovědi nebo alespoň pomoc, ale nenašel jsem ani jedno. Šel jsem tedy dál a tentokrát už z lesa, protože mi došlo, že jsem se toulal déle, než jsem chtěl. Začalo pomalu hrozit, že bude muset Litai čekat na mě a ne já na ni.
Jakmile má noha dopadla na ledovou trávu, nasál jsem okolní pachy, ale nic jsem necítil, to bylo dobré znamení, byl jsem tam první, ale můj zrak říkal něco jiného. Tak pach zklamal. Protože to v dálce musela být Litai, i v noci jsem viděl tu rudou barvu jejího kožichu, nebyl o tom pochyb.
Rozklusal jsem se jejím směrem, ale jelikož běh nikdy nebyl mojí silnou parketou, zmohlo mě to o něco více, než jsem původně čekal, takže jsem se po více jak půlce musel krátce zastavit, rozdýchat se a zbytek dojít s omluvou: „Promiň mi, nějak jsem se cestou ztratil ve vlastních myšlenkách.“

Anebo také ne, dodal jsem, ale raději jenom ve své hlavě. Zase tolik negativistický jsem být nemohl. Nesouhlasně jsem sám nad sebou zakroutil hlavou, povzdechl si a pokusil se zase vyhnat chmurné myšlenky ze své hlavy, ale tentokrát to tak moc dobře nešlo. Když jsem byl negativistický vůči sobě, tak to tolik nevadilo, ale když proti ostatním, tak to už bylo poměrně špatné a dost nepřející ke štěstí ostatních.
Potěšilo mě, že Litai nakonec na plán kývla, alespoň jsme si zase mohli protáhnout nohy a obejít další pěkné kousky tohohle světa. Půjdeme přes Vyhlídku. To je dobré, pousmál jsem se lehce, zašvihal ocasem ze strany na stranu a s tím se i zvedl, že nebudu dále otálet a vyrazím s Litai na cestu, ta mě však zastavila, protože ještě plánovala onu cestu ke Smrti a navrhla mi, abychom se setkali nedaleko a vyrazili směrem k jihu.
„Fajn, proč ne? Počkám někde tam na té louce, kdybych nebyl vidět, tak prostě jenom zavyj,“ přikývl jsem s lehkým souhlasem, oklepal se, abych ze sebe shodil jehličí a drobné klacíky a s lehkým přikývnutím k Litai jsem vyrazil na smluvené místo poměrně dost pomalým vycházkovým krokem. Nebylo kam spěchat.

//Západní Galtavar

Nad Litaiiným díkem jsem se jenom lehce pousmál, nebylo co dalšího říkat. Donutila mě zase vzpomenout si alespoň krátce na rodinu. Bylo to zvláštní... Vlk považoval za členy své rodiny čtyři vlky, ale dva z toho byli mrtví a bylo tedy jasné, že je už nikdy neuvidí, pokud nebude mít nějakou zvláštní moc mluvit s mrtvými. A ti zbylí dva členové mě určitě vidět nechtěli, protože jsem je zradil a hrál si na někoho, kdo nejsem. A stále si hraji, povzdechl jsem si tiše. Do jisté míry ty moje lži už byly závislostí, které jsem se nemohl zbavit, i kdybych se sebevíce snažil.
Beztak, ať byl bratr sebehorší a sebestřednější vlk, stýskalo se mi po něm. I po jeho řečech, bláznivých snech a názorech na celičký svět. „Třeba se tvé vztahy s rodinou ještě srovnají. Nic není ztraceno,“ pokusil jsem se Litai ještě trochu povzbudit. Alespoň u ní nemohlo být pozdě, pořád tu ostatní někde měla a mohla s nimi vztahy urovnat, u mě už to tak reálné nebylo, spíše se to přehupovalo k hloupému snu naivního vlka, který by měl už pochopit, že svět není tak jednoduchý a ne všechno dopadne šťastně.
„Žádné plány nemám, spíše by se dalo říct, že tam na jihu mám trochu nevyřešené účty a někomu něco dlužím, tak bych to při troše štěstí mohl spojit do jedné cesty.“ Ale pořád tu byla ta šance, že dotyčnou nemusíme najít a nic nezjistíme. Ale za zkoušku přeci nic nedáme. „Chtěla bys to risknout a vydat se k jihu?“ zeptal jsem se nakonec se zastříháním uší a rovnou jsem se i posadil a protáhl si záda na náznak toho, že jestli zavelí, tak můžeme i rovnou vyrazit, není nutné zdržovat se.

Ač Litai svá slova myslela obrazně, neodpustil jsem si jednu trochu povzbuzující poznámku, která zněla: „nejsi ani trochu černá.“ Každopádně se mi moc nezamlouvalo, co Litai řekla. Byla pravda, že každá rodina tuhle černou ovci, i když v té naší rodině bylo diskutabilní, kdo jí byl, protože každý z nás na tu ovci tak trochu seděl. Ale Litai si očividně svou rolí jistá byla a to je smutné.
Ale její důvod mi byl docela blízký, privilegovaný bratříček... Znal jsem to. Vlastně ne. Já jsem ten privilegovaný bratříček. Jsem Aston... Aston byl privilegovaný, opravil jsem se rázem, tím jsem si uvědomil, že to, co prožívala Litai, jsem já neznal. Já si totiž užíval to, co ona musela trpět – pravý opak jejího života. „S bratry je někdy těžké vyjít. Hlavně, když jste úplně odlišní a máte jiné názory, věř mi, znám to. Naši bratři budou asi podobní, i když žádný na světě nebude sebestřednější než ten můj,“ zasmál jsem se tiše nad svou poslední poznámkou. Neexistovalo vlka, který by si už jako vlče vyskakoval na gamma vlka a oháněl se tím, co je zač, i když nebyl zhola nic. Pouze vlče.
Všiml jsem si, že se začalo rozjasňovat, světla z mechu začalo slábnout, svět se probouzel, zdálo se mi, že se i trochu otepluje, ale obloha byla zamračená. Slunci je už zkrátka konec. Chvíli jsem držel hlavu zvednutou, čekal jsem, jestli se poslední slunce probojuje skrz mraky, ale nevypadalo to, že by to zvládlo, nevadí.
„Napadá mě, kdo by asi mohl vědět, kde by Neyteri mohla být, ale byla by to poměrně delší cesta a nevím, jestli by se nám vůbec dotyčnou povedlo nalézt,“ povzdechl jsem si. Nápad to byl, ale ohledně realizace jsem si nebyl jistý. A také nebylo zcela jisté, že by Lea věděla, kde se její bratr s partnerkou přesně nachází, sám jsem o své sestře neměl přehled, ale pravděpodobné bylo, že zůstala ve smečce s matkou, Kevosem a ostatními.

Ucítil jsem to lehké drknutí do ramene, trochu jsem to zveličil a naklonil se do strany, jako kdyby do mě Litai nějak silně vrazila, krátce jsem se zašklebil, ale pak to srovnal do lehkého úsměvu.
Nemá s kým žít? zeptal jsem se pouze sebe samého a navíc ve své hlavě. Bylo to smutné, už jenom kvůli tomu, že Litai rodinu měla. Sice s ní nebyla, což bylo normální, nic zvláštního, ale takhle to vyznělo i tak, že nemá ani důvod žít pro svou rodinu. A rodina by měla být všechno. Co já můžu vědět o tom, jaká její rodina je? Kdo ví, jak to mezi nimi je, mohou mít nějaký problém nebo tak... Kdo ví. A nakonec i tak nějak zmínila, jak to s rodinou má. „Vykašlala? Jako... že tě zavrhla?“ nechápal jsem. Nebo jsem se alespoň snažil nechápat to a nepřijmout jako fakt, že takové rodiny existují. „Coffin měl jenom špatný den. Vyspí se z toho a bude líp, neboj se,“ pokusil jsem se Litai alespoň trochu ohledně Coffina zvednout náladu.
„Neyteri?“ Věděl jsem, že jsem jméno už někdy zaslechl, možná od Litai, ale pravděpodobnější bylo, že mi to říkal někdo jiný. Po krátkém popisu vzhledu mi dokonce došlo, kde jsem to jméno slyšel. „Nepatřila nebo nepatří k Borůvkové smečce?“ zeptal jsem se. Viděl jsem ji na území s tím... No, jejím partnerem, ale jenom jednou. A ten partner byl i bratr Ley. Který je podle jejích slov kdo ví kde... Původně jsem si chtěl jenom spojit fakty, co jsem znal, do souvislostí, jestli náhodou nějakou dedukční schopností neodhalim, kde by se tak přibližně mohl nacházet, ale bohužel jsem se nedopracoval nikam daleko. Akorát jsem si zase vzpomněl na mé selhání, které mě asi bude doprovázet do konce života jako to nejtěžší možné břemeno. „Vím, jakou myslíš. Ale netuším, kde by mohla být,“ zavrtěl jsem nakonec hlavou ze strany na stranu.