Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Jedlový pás

Cítil jsem, že mám srdce až v krku. Div jsem ho nevyzvrátil. Pokračoval jsem pomalu, sníh pode mnou tiše rytmicky křupal a to bylo také jediným zvukem v tom neuvěřitelně tichém večeru. Až mě to děsilo. Napadlo mě, zda nebude lepší jít za Smrtí ve dne, ale bylo pozdě na to, abych se vrátil a počkal do rozednění. Dokončím to, řekl jsem si odhodlaně, ač to tak vůbec neznělo. Byla to špatně řečená lež. A přesně kvůli tomu jsem tam šel... Kvůli lžím.
Kolem mě bylo velké množství kamenů. Podobný jsem viděl osamoceně stát na jihu, ale tady jich bylo mnohem více. Akorát mě to přivedlo opět na myšlenku, jak se tam dostal ten na jihu, protože pokud zde sídlila Smrt, znělo poměrně logicky, že bude žít na neobvyklém místě. Ale ten na jihu? Kdo ví. Ale kameny nebyly tím jediným, co mě na tom místě zaujalo. To přišlo až po chvíli, co sestavení kamenů bylo za mnou.
Nedokázal jsem to správně popsat, ale bylo to obrovské a i přes své zřejmé stáří honosné a, spjaté s přírodou a i přes rozboření to bylo... Nádherné. Sice tajemné, už na pohled se zdálo jako sídlo nějakého hodně zlého stvoření, ale přímo to volalo po prozkoumání. Kdybych netušil, co tam nejspíše najdu, asi bych se do toho průzkumu vrhl s nadšením, ale já šel se strachem, knedlíkem v krku a tak zběsilým bušením, že ještě přidat o pár bouchnutí a srdce by mi vypovědělo službu. Uklidni se, uklidni se, šeptal jsem si, zhluboka dýchal, zatínal zuby a snažil se projít průchodem. Tam bude Smrt...?
Prošel jsem. Nejdříve jsem si myslel, že se mi to zdá a mám vidiny, ale ukázalo se, že mé podvědomí mi nelhalo. Skutečně tam uvnitř něco plápolalo, ale obyčejný oheň to nebyl. Mělo to snad všechny odstíny zelené, olizovalo to zatuchlý vzduch a vrhalo dlouhé stíny na všechny stěny okolo. Oheň jsem zase tolikrát za svůj život neviděl, ale věděl jsem, že zelený není nijak obvyklý a musí to mít na svědomí Smrt samotná.
A když jsem nad ní přemýšlel... Kde se nacházela? Nebylo možné, abych našel špatné místo, někde tam musela být. Ale kde? polkl jsem netrpělivě, cítil, jak se mi zase roztřásly všechny končetiny a tentokrát jsem je už nedokázal uklidnit. Musel jsem je tak nechat a postoupit hlouběji do nitra té zříceniny, abych Smrt našel. Pokud si ona nenajde mě.
Rozhlédl jsem se, všiml jsem si, že jsou tři možnosti, kam jít. Buď do rozpadlé části, kam se mi ani trochu nechtělo, schody vedoucí výše na místo, kde bylo plno děr v podlaze a do místnosti, do které bych musel projít oválným průchodem. Takže...? rozhodoval jsem se. Nejraději bych zůstal na místě, ale vzhledem k tomu, že jsem nikoho nikde neviděl – naštěstí i žádnou mrtvolu – musel jsem pokročit.
Rozhodl jsem se jít vpravo.
Dorazil jsem sotva k oblouku, když jsem zaslechl něco, co se dalo přirovnat pouze k drápkům dopadající na kámen. Otočil jsem se, ale nic jsem neviděl. Pouze zelené plameny a stíny olizující hladké bílé stěny. Zakroutil jsem nad tím hlavou, nejspíše jsem musel slyšet vlastní drápky v ozvěně. Šel jsem dále do místnosti, ale už předběžný průzkum mi napověděl, že tam Smrt také není. Takže... nahoru? Nebo jsem se skutečně spletl? otázal jsem se, pomalu otočil své tělo, jakmile jsem očima ještě jednou prozkoumal místnost a začal se vracet.
A zase jsem zaslechl drápky na kameni. Ztuhl jsem, zrak mi těkal po té první místnosti se zeleným ohněm a tehdy jsem ji spatřil poprvé. Stála ve stínu, její černá srst nebyla prakticky vidět, ale ty zářící jedovatě zelené oči, drápky a srst na ocase ji prozradila.
Krev mi v té chvíli ztuhla v žilách, byl bych udělal několik kroků dozadu, abych se dostal co nejdále od ní, ale stál jsem jako přibitý. Srdce mi pro tentokrát údery vynechávalo, ale když tlouklo, muselo to být slyšet i v tom jedlovém lese.
Netušil jsem, zda mám promluvit první nebo ne, proto jsem mlčel. I Smrt mlčela, ale pomalu se přibližovala. Krok měla ladný, hlavu přikrčenou k zemi, ale čím blíže byla, tím více se narovnávala a tím děsivější se v záři ohně zdála. Přikrčil jsem se, zatajil dech a vyslechl si první slova Smrti, která jsem v životě zaslechl. „Vypadni odtud nebo už nikdy nespatříš sluneční paprsky!“ vyprskla na mě jedovatě vysokým hlasem, který mi trhal ušní bubínky.
Tiše jsem polkl, snažil se nalézt jakákoli slova, ale hlasivky jako by zcela ztratily svou schopnost. „Neslyšels?!“ zavřeštěla Smrt a ještě se přiblížila. Po těch slovech zmlkla, ale to jí na děsivosti neubralo. Já díky tomu však nalezl slov. „Já, Smrti, já... Rád bych tě o něco... požádal,“ vykoktal jsem ze sebe s odvráceným pohledem.
„No já ale prosby neplnim, padej!“ vyprskla, mrskla zeleným ocasem a nadzvednutou bradou otočila hlavu do strany. „Pokud nemáš... kameny,“ zamumlala skoro neslyšně.
„Mám kameny,“ přitakal jsem nejistým hlasem. Všiml jsem si periferním viděním, že jsem jí tím upoutal. Upřela na mě jedovaté oči a snad čekala, co řeknu. Musel jsem se nejdříve uklidnit a uvědomit si, co chci říct, až pak jsem byl schopen to podat. „Chtěl bych... Aby nikdo neprokoukl mé lži. Nikdy,“ šeptl jsem poslední slovo a zavřel na krátko oči. Nahlas ta prosba zněla tak... zle.
Smála se. Smála se hlasitě, vysoko a mě bylo jasné, že se směje tomu, oč žádám. Kolik vlků jí žádalo o to, aby mohli lhát a nikdy nebýt prokouknuti? „Zlý vlk, lhář, chce lhát dál!“ křičela nadšením mezi smíchem a jakýmsi vrčení. „Máš to mít, lháři!“ zasmála se naposledy a sklonila hlavu zpátky ke mně s nebezpečnou jiskrou v oku.
Ulevilo se mi, ale neochabl jsem v pozornosti, na to jsem si netroufl – pořád jsem mohl být ten, kdo zemře tlapami Smrti.
„Ty jsi ještě... tady?“ zeptala se z čista jasna. Pochopil jsem to jako jasnou výzvu, aby odešel, pokud nechci zemřít. Tiše jsem polkl, poručil svému tělu, aby se pohnulo a pak vyběhl. Mezitím jsem si však dokázal v jedné malé díře v zemi zvrátit nohu, čemuž se Smrt z dálky ještě zasmála. I přes pichlavou bolest v jedné noze jsem dokázal běžet zpátky do lesa s tepáním v hlavě a kyselou pachutí v tlamě.

//Jedlový pás

//Západní Galtavar

Kdybych býval tehdy šel s Litai, tušil bych, kam mám přesně jít a nebloudil jako zbloudilá duše po neznámém lese hledajíc jakousi Smrt, o které jsem toho věděl velice málo a stále ani netušil, zda o ní chci vědět více tím, že se s ní setkám. Furt se můžeš otočit..., nabádal mě vnitřní hlásek, ale úspěšně jsem ho ignoroval a kráčel dál s tím, že tu Smrt už navštívím a pokusím své štěstí, zda-li ze mě udělá ještě o něco lepšího lháře, než jsem. Skutečně? Vážně se snažím být mistrem lhářů? Vážně... To je...zklamání, uvědomil jsem si. Zastavil jsem se, svěsil uši, hlavu sklopil co nejníže s ponížením k zemi, nahrbil se, ocas schoval mezi zadní nohy a v duchu se lynčoval.
Celičký život jsem se snažil být hodným a správným vlkem. Snažil jsem se pomáhat, přátelit se se všemi, chtěl jsem radit a dozvídat se nové věci. Rád jsem poslouchal cizí příběhy a pozoroval ostatní v jejich radosti. A najednou jsem si přál... Abych mohl lhát. Všem a byl jištěný Smrtí tím, že mě nikdo nikdy neodhalí. Jsi špatný vlk, Astone, řekl jsem si a zdůraznil to jméno, kterým jsem se nazýval, abych své lži dal váhu, kterou si zasloužila.
Když jsem si už konečně přiznal, že jsem špatným, mohl jsem pokračovat ve svém bloumání. Převážně jsem se vedl instinktem a ten mě dovedl až k prapodivným vztyčeným kamenům, podobný je na jihu,uvědomil jsem si. Kousl jsem se do jazyka, jestli se mi to nezdá, ale vypadalo to jako realita a muselo to být to místo.
Zhluboka jsem se nadechl a nakonec i šel. Cesty zpět už nebylo.

//Zřícenina

// Východní Galtavar

Už jsem tam skoro byl. Viděl jsem ten les na obzoru a čím více se mi z něho odhalovalo, tím pomaleji jsem šel. Strach mě pomalu doháněl a divil jsem se, že až tak pozdě. To se snad teď otočím? Půjdu zpět a budu dělat, že se nic nestalo? Že jsem nikdy nad touto cestou nepřemýšlel? ptal jsem se nechápavě sám sebe.
Celou cestu jsem si říkal, že je to důležité, přivedla mě na to Survaki, ale začínalo mě napadat, že je to hloupé a sobecké. Snažil jsem se tak moc skrýt své lži, až jsem kvůli tomu plánoval jít za samotnou Smrtí, aby mi s tím pomohla.
Třásl jsem se, ale ne mrazem, nýbrž nervozitou. Žaludek jsem měl stažený do velikosti uschlé švestky, plíce špatně nabíraly vzduch. A to jsem ještě Smrt nespatřil! Co se stane, až ji uvidím? To rovnou umřu strachem? No, alespoň by se nalezla otázka na to, zda Smrt už někoho zabila, zašklebil jsem se sám nad sebou. Potřeboval jsem se trochu uvolnit a humor se zdál jako dobrým řešením.
Les jsem měl už na dosah, takřka jsem do něho vkročil, když jsem se na pár minut zastavil, abych popadl dech z té dlouhé cesty a obecně.

//Jedlový pás

//Vyhlídka

Moc nadšený jsem z toho nebyl. Venku sice sněžilo, nefoukal vítr a byla zima tak akorát, jak jsem to měl rád, ale obecně jsem mohl říct, že to nestálo za nic. Celkem ten den a to, kam jsem se hnal. Přemýšlel jsem, zda jsem hloupý, zoufalý anebo až moc odvážný. Možná jsem byl všechno zároveň, což se ukázalo jako příšerná kombinace, protože jsem právě kráčel vstříc Smrti – doslova a do písmene.
Uklidňoval jsem se tím, že nejsem první ani poslední, co se tam žene. Přede mnou jich bylo mraky, po mně půjdou další a snad všichni přežili. Nerozebíral jsem tohle s Litai? napadlo mě. Odpověď byla ano. Kloudné odpovědi jsme se myslím nedočkali, protože jsme netušili, jak zjistit, jestli někoho zabila. Nebyl nikdo, kdo by to o zabití řekl, ale zase nikdo ani netvrdil, že někoho zabila. Byla to otázka, na kterou znala odpověď snad jenom a pouze Smrt samotná, ale já nebyl tak hloupý, abych se jí zeptal... I má hloupost měla své meze.

//Západní Východní Galtavar (přes řeku Mahtaë, ale tam se mi už fakt nechce psát :C)

//Řeka Midiam

Šel jsem poměrně rychle. Nehnal jsem, ale nebylo to mé obvyklé tempo. Snažil jsem se jít tak, abych se zbytečně nezdržoval, ani jsem se nekochal okolím, což jsem vždycky dělal, ale zároveň jsem šel dostatečně pomalu, abych si dokázal urovnat myšlenky a promyslet si to, co jsem chtěl udělat. Hlavní otázkou byla, zda jsem to skutečně chtěl udělat. Je to nebezpečné... Ale zvládla to Litai, proč bych nemohl já? polkl jsem si nervózně, zase si povzdechl, což jsem poslední dny dělával častěji, než mi bylo milé a trochu jsem zrychlil. Najednou jsem to chtěl mít totiž za sebou.
Vyhoví Smrt vůbec někomu, jako jsem já? Lhářovi? zeptal jsem se větru, ale neodpověděl mi. Snažil jsem se nalézt odpověď sám. Smrt sama o sobě musela být zlá a ulhaná, proč by nemohla pomoc jinému lhářovi dál lhát? Třeba by jí mohlo potěšit, že po zemi chodí takovýto vlci... Hloupá a naivní myšlenka.
Pomalu jsem slézal z Vyhlídky. Přemýšlel jsem, zda stočit svůj směr ke smečce nebo jít dál. Alespoň se ohlásit... Kousl jsem se do jazyka, chvíli stál, ale nakonec nad tím zavrtěl hlavou a šel dál k severu, přesně tím směrem, odkud jsem šel předtím s Litai.

//Západní Galtavar

Přímé odpovědi jsem se nedočkal. Mohl jsem si vybrat, jak ji mohu říkat, ale já netušil. Byl jsem zvyklý na Leu, ale jmenovala se Survaki. Zároveň však i Lea. Je to zmatené..., povzdechl jsem si.
Nejvíce mě na tom však trápilo, že jsem už nic nemohl říct. Protože zmizela. Jako dva údery bleskem – přitom prvním přiběhla černošedá vlčice a otřela se bokem o Leu... Survaki. Achjo... Při druhém úderu bleskem modrooká zmizela. Ač nerad, dal jsem to za vinu oné černošedé, ale tipoval jsem, že i ode mě by dříve nebo později utekla, protože by to nebylo poprvé a určitě ani naposledy, pokud se tedy ještě někdy potkáme. Ale kdo ví, pošeptal jsem si, trochu sklopil uši a díval se, jak mizela někde v dálce zpátky do lesa odkud přišla. Na Morfeuse jsem se zeptal, omluvil jsem se... Svoje jsem si vyřídil, ale beztak by mi nevadila její společnost déle, povzdechl jsem si, vydechl malý obláček bílého kouře a podíval se k černošedé. „Snad s ní budeš mít štěstí jindy,“ zamumlal jsem k ní s menším úsměvem na jeden koutek a vstal.
Lea mě totiž přivedla na jednu myšlenku, která mě každou sekundou trápila více a více. Potřeboval jsem ji vyřešit a čím dříve, tím lépe.
Netušil jsem, zda k vlčici něco říct nebo ne. Ostatně ani nepřišla za mnou a o moji společnost nestála. Pouze jsem jí pokynul na rozloučenou, otočil se a s křupajícím sněhem pod nohama se vydal zpátky na sever.

//Vyhlídka

Musel jsem mít hlavu minimálně trojnásobně velikou. Nebylo by to ani tolik tím, že jsem nechápal, co se děje. Spíše jsem nechápal, že to dělá ještě někdo jako já. Navíc mi přišlo, že zatímco já si dobře svoje lži uvědomoval a byl si jich vědom, Lea... Nebo... Modrooká si to asi moc neuvědomovala a netušila, prčo vůbec lhala.
Survaki... A Lea, zopakoval jsem si obě dvě jména. Alespoň jich neměla více. Tiše jsem polkl, odvrátil hlavu do strany, podíval se k řece, chvíli mlčel a přemítal si v hlavě to, co se tu zase stalo. Tahle řeka musí plakat nad tím, co se v její blízkosti děje, povzdechl jsem si a vrátil hlavu zpět k... Modrooké. „A jak ti mám říkat já?“ Nemohl jsem ji nijak soudit. Mohl jsem prostě buď odejít anebo zůstat a přijmout fakt, že tyhle věci jsou vážně... alespoň v mé přítomnosti možné a prostě se někdy stávají. Nebo se mi osud snaží něco říct? otázal jsem se sám sebe, ale odpověď nenalezl. Nebo jsem se bál ji nalézt.
„Seš tím, kým chceš být. To bohatě stačí.“ Pokusil jsem se ji alespoň trochu podpořit. Ale já v těhle věcech skutečně nebyl dobrý.

„Nepřišlo mi, že by ses chovala moc divně,“ zamumlal jsem si spíše pod vousy. Říct, že se chovala zcela normálně nešlo, to minimálně měla abnormální charakter, který jsem u někoho viděl prvně v životě. A jestli byl minimálně abnormální, tak nebyl zcela normální. Takže ani její chování nemohlo být zcela normální... Ale co na tom?
Ta odpověď mě překvapila, ale že by mi zcela vyrazila dech, to se říct nedalo. Tvrdila mi, že je někdo jiný? zeptal jsem se, abych si to srovnal v hlavě. Jestli ano, mohl jsem jí soudit? Odpověď byla, že nemohl. Já tvrdil už mnoho let, že jsem někdo jiný, že můj nebohý mladší bratr Jinks zahynul při lovu, že jsem prvorozený a tak... Lhal jsem všem a vždy. Nemohl jsem soudit jiné lháře, pokud lhali pro stejný důvod jako já - pro lepší svět pro ostatní vlky. Nikdo nechtěl Jinkse, všichni chtěli nejstaršího sebevědomého Astona. Nemohla... Nemohla alespoň základ té lži mít Lea stejný? Prosím.
„Co tím myslíš...?“ nakračoval jsem v otázkách co nejopatrněji. Chtěl jsem znát pravdu, ale nechtěl jsem ji z ní páčit násilím. Teplo, které předtím polylo mé tělo bylo fuč, přišel chlad a lehký třes celého těla.

Zklamaně, i když ne překvapeně jsem sklopil uši. Kdybych se neptal, nevěděl bych to a žil ve lži, že se nezlobí, uvědomil jsem si a zároveň s tím si i tiše polkl. Cítil jsem se trochu nesvůj, hlavně kvůli tomu, že za poslední dva nebo tři roky jsem neměl nikoho blízkého, kdo by se ke mně přiblížil, aniž by to nebylo bez nějakého omylu nebo nucené a potřebné.
Uši jsem však vrátil do normální polohy, když řekla, že přátelé si odpouští. Trochu mi to zvedlo náladu, ale to neznamenalo, že na to zapomněla. Odpustit, ale nezapomenout, tak to dělají přátelé... Nikdy si nesmí zapomenout ty křivdy, které si provedli, dodal jsem si pro sebe o trochu rozsáhleji. Zapomenout, ale neodpustit... Tak to dělají ti, kteří milují, dodal jsem. Nahlas jsem však nic neřekl, byl to jenom můj názor na tyhle věci a všeho okolo toho.
Lehce jsem natáčel hlavu do strany, abych sledoval Leu, jak mě obchází. Nespouštěl jsem z ní zrak, čekal, co provede a přitom ani nedutal. „Co?“ hlesl jsem tiše. Lehce jsem se otřásl, srdce se sotva zklidnilo a zase se rozpumpovalo rychleji, než mělo být. To nemůže být zdravé, zakroutil jsem sám nad sebou hlavou a rázem ztuhl.
Tu otázku jsem nechápal... Jako kdyby tam najednou stála na chlup stejná, ale zcela jiná vlčice. „Ty jsi... Lea,“ zamumlal jsem nejistě s hlavou lehce odtaženou a nedůvěřivým pohledem.

Nečekal jsem žádné dlouhé věty nebo vylití srdce. Ale čekal jsem alespoň pár slov nebo jinou verbální reakce, ale žádná nepřišla. Musel jsem číst pouze z řeči těla a v tom jsem nebyl zcela nejlepší. Možná tak průměrný, nijak nevynikající, ale zároveň jsem nebyl ani zcela tupý, abych netušil, co mi ostatní chtěli říct jenom tím, jak stáli.
Trochu jsem se začal třást, i když to nebylo zimou. Bylo mi poměrně teplo, i když venku ležela hromada sněhu a zároveň ještě další padala. Jižnějším vlkům musela být zima, seveřanům nemohlo být minimálně vedro, ale chlad cítit moc nemohli. Řadil jsem se spíše k té druhé severské skupině, ale beztak mi bylo vedro, chtěl jsem si sundat kožich nebo se alespoň smočit v řece. Obklopilo mě to zvláštní vnitřní teplo, které se rozlévalo od srdce, stahovalo žaludek a zároveň v něm i příjemně lechtalo.
Žaludek se mi stáhl ještě o něco málo více, když se mi až s překvapivou rychlostí Lea otřela o kožich. Překvapeně jsem lehce odtáhl hlavu dozadu, nejdříve měl trochu nejistý výraz, ale dokázal se až usmát. Nebylo to zlé a ani se to jako špatné znamení nejevilo. Spíše naopak. Přesto mě však trápil ten fakt, co jsem to předtím udělal. Bylo to špatné a zbabělé, ale Lea přesto vypadala, že ji to netrápí. Nevyznám se v jiných, uvědomil jsem si a přitom se kousl i do jazyka. Byla to smutná pravda. A navíc jsem za ty roky tuhle schopnost nedokázal vypilovat a zlepšit se v ní. „Leo? Nezlobíš se na mě... Za to?“ zeptal jsem se opatrně se stále malým knedlíkem v krku. Potřeboval jsem se přesvědčit a ujistit.

//Dala jsem post jako jednoruký kyklop! Chyby omluv :D

V hlavě mi neskutečně moc tepalo. Mozek se chtěl prorazit z lebky, která mu byla malá a všechny myšlenky a vzpomínky se chtěli rozutéct do všech stran, jenom aby nebyly se mnou. Chápu je. Také bych od sebe někdy nejraději utekl, protože to nebylo zrovna nejsnadnější se sebou žít. A hlavně žít s tim, co jsem provedl. Ostatní to netušili, neznali toho šedivého vlka a jeho minulost, ale já věděl, co jsem provedl. Jak jsem lhal, klamal a odmítl se vrátit k tomu starému vlkovi, kterým jsem býval.
„Omlouvám,“ přitakal jsem tichým šeptem, který byl určen spíše jenom pro mě. Rád bych se otřásl nad tím, co se stalo, ale byl jsem ztuhlý. Nemohl jsem se pohnout, mohl jsem jenom mělce dýchat a i to bylo dosti bolestivé. Knedlík v krku se mi zvětšoval, tuhnul a bál jsem se, že jestli to bude ještě chvíli pokračovat - udusím se.
A pak se rozmluvila. Překvapilo mě to, netušil jsem, jestli jsem od ní někdy slyšel tolik slov souvisle za sebou. Poslouchal jsem, aby mi neuniklo jediné slovo, každou větu jsem si zopakoval a přebral dvakrát v hlavě, abych ji dokonale pochopil.
Byl jsem rád, že se nezlobila, ale to neznamenalo, že jsem neměl pykat za to, co jsem udělal. Ale ten zbytek slov už byl trochu... Trochu mě zneklidňoval. Ne negativně, ale trochu v pozitivním slova smyslu. I když ani to nebyla zrovna pravda... Bylo to trochu zneklidňující, ale... Potěšilo mě to. Ne třeba to, že s ní nikdo nevydržel, ale to, že já jsem byl ten, kdo s ní dokázal být. Není to těžké.
Podle ní stačilo, abych cokoli řekl a odejde. Tak jsem mlčel, nic jsem neříkal, protože to znamenalo, že neodejde. Po celou dobu, co mluvila, byla o mě opřená, cítil jsem dokonale její pach, cítil v srsti její dech a na jedné tváři i cítil její srst. Hlavu jsem měl skloněnou až do té doby, než zase ustoupila a má hlava tak zase o něco poklesla, když neměla oporu.
Konečně jsem tu hlavu zvedl, sledoval stále s lehce posmutnělým výrazem, jak se krčí kousek ode mně a říká jedna negativní slova za druhými, jako kdyby byla parazitem. „Tak... Budu tedy chodit po dně,“ zamumlal jsem na to.

Lehce jsem se na Litai usmál, než se zvedla, poděkovala a následně i odešla, i když špatným směrem. Snažil jsem se ze všech sil ponechat neutrální tvář, ale skutečně jsem nechápal, proč se otočila a šla zpět. Dnešek je skutečně zvláštní, řekl jsem si, imaginárně nad tím zakroutil hlavou, počkal, dokud se rudá vlčice ještě trochu nevzdálila a až poté jsem natočil hlavu zpět k té modrooké, která – pro mé štěstí nebo smůlu – ještě neodešla. Nemohl jsem říct, zda jsem za to byl rád nebo ne, jelikož jsem měl potřebu a musel se omluvit za to, co se stalo, ale zároveň jsem netušil, jak svou neschopnost omluvit. Promiň mi, že jsem hlupák? pokládal jsem si v hlavě výmluvy s otazníkem na konci, ale netušil jsem, co z toho použít. Byla vůbec potřeba nějaká výmluva? Měl jsem zapotřebí vymlouvat se před někým, komu jsem nedokázal pomoci? Stále hloupé vlče, které nezná svět a vlky... A to jsem nebyl zrovna mládě.
Zdálo se, že Lea chce sama něco říct, ale zastavila se po jednom slově, což bylo o jedno slovo více, než jsem dokázal říct já. Její konání mi však dodalo alespoň trochu odvahy, abych řekl dvě slova, která byla na místě, ale určitě nemohla smazat to, co jsem provedl.
„Omlouvám se.“
Snažil jsem se chytit její pohled, ale uhnula. Trochu jsem sklopil uši, tiše polkl a sklonil poníženě hlavu k zemi. Nejraději bych se do té země propadnul! zaklel jsem si tiše. Ironií bylo, že právě kvůli propadání do země jsem tam musel nad těmi věcmi přemýšlet...

Nepřekvapilo by mě, kdyby mi neodpověděla. Dokonce jsem se s tím možným faktem i smiřoval, ač jsem netušil, co bych na to řekl Litai, protože jsem ji táhl takovou dálku, dával falešnou naději a nakonec ji pohřbil tím, že jsem někdy předtím udělal jednu hloupost. Více hloupostí, tohle byla akorát jedna z nich, opravil jsem se, v duchu si i povzdechl, ale v realitě se tvářil víceméně kamenně s malou jiskřičkou naděje a prosby v očích.
Lea toho moc nedělala. Nejdříve se jenom choulila ve sněhu, pak se ale zvedla a trochu se přiblížila. Nic však neřekla, ani jediné "ne", které bych slyšel mnohem raději než mrtvolné a nebezpečné ticho, které se kolem nás rozprostíralo. Začal jsem být trochu nervózní z toho, jak se stále přibližovala blíže ke mně, ale zároveň nic neříkala, paranoidní část mého já čekala, až z ničeho nic otevře tlamu a zakousne se za trest do mého hrdla, ale ta rozumnější část říkala, že by to bylo zcela v rozporu s tou vlčicí, kterou jsem potkal takřka před rokem právě u této řeky a posléze ji nechal v norách, odkud se musela dostat sama, jelikož já byl moc neschopný, abych ten úkol zvládl.
Litai stále stála poblíž, viděl jsem ji pouze periferně, ani ona nemluvila. Bylo to docela deprimující. Zadržel jsem na pár vteřin dech, když se nakonec Leina hlava dotkla mého hrudníku, načež srdce odpovědělo zrychlením tepu a až bolestivým bušením. Až teprve potom začala modrooká mluvit tak tiše, že jsem se musel zcela soustředit pouze na její hlas, aby mi neuniklo jediné podstatné slovíčko. Budu jí to muset přeříkat, uvědomil jsem si. Pochyboval jsem totiž, že by Litai mohla zaslechnout alespoň pár podstatných slov o tom, kde by se Morfeus mohl nacházet.
„Nic mu o tobě... neřeknu,“ zašeptal jsem stejně potichu, než se potom Lea odlepila. Netušil jsem, proč nechtěla, aby o ní Morfeus věděl, ale přišlo mi nevhodné a drzé ptát se. Hlavu jsem otočil lehce k Litai, abych jí mohl podat alespoň pár instrukcí. „V lese na jihu odtud. Vtéká tam jedno rameno řeky a to druhé do nějakého jezera, měla bys je tam najít.“ Trochu jsem Leina slova zkrátil, hlavně kvůli tomu, že jsem nechtěl moc narušovat to ticho.
„Zvládneš to dál sama? Neyteri mě nezná, nemá důvod mě potkávat a já tě aspoň už nebudu muset zdržovat,“ otázal jsem se ještě Litai. Navíc jsem pochyboval, že by mě tam chtěla. Až v té chvíli mi došlo, že ten slib, který jsem před chvílí řekl Lee byl zbytečný – já jejího bratra nehodlal potkat, natož abych mu o ní něco říkal, dělal jsem to akorát pro Litai.

Hlasitě jsem si pár minut po zavytí povzdechl směrem od Močálů. Možná jsem byl netrpělivý, ale možná se vážně dlouho nic nedělo a povzdechnutí z neúspěchu po dlouhé cestě bylo na místě. Nebylo to tak dlouho... Ne? ujišťoval jsem jednu svou část, která už chtěla nervózně přešlapovat z tlapy na tlapu a se staženým ocasem vypadnout od řeky a vrátit se na severní část, kde bych měl zabořit hlavu do ledové země a už ji nikdy nevytáhnout.
Ale pak, když jsem to začal vzdávat, jsem zaznamenal pohyb. Byla to pouze černá šmouha, která se mihla v bílém sněhu s dvěma safíry uprostřed. Přišla? zeptal jsem se, našpicoval zvědavě uši a upřel zrak přímo tím směrem, abych ji našel.
Otevřel jsem tlamu, abych promluvil a oslovil Leu první, přeci jen jsem ji volal já a znal jsem ji, ale než jsem se k tomu přemohl, Litai ji pozdravila první. Tiše jsem polkl, olízl si čenich a udělal pár nejistých kroků v křupavém sněhu blíže k modrooké.
„Jenom... Máme jednu otázku,“ dodal jsem tiše po Litai se zrakem upřeným někam za Leu, nějak jsem se nepřemohl k tomu, abych se díval přímo na ni. „Víš, kde by se mohl nacházet Morfeus? My... Tedy Litai...,“ vykoktal jsem, „někoho hledá. A ten někdo by měl být poblíž Morfeuse,“ dovysvětlil jsem trochu. Přišlo mi hloupé vysvětlovat to celé... A možná by bylo prostě nejelpší zeptat se jenom na to, kde se nachází Morfeus a nerozpatlávat to.

Možná měla Litai pravdu, ale to jsem nemohl zjistit, dokud tam Lea nebyla. Navíc Litai netušila, co přesně se stalo a co jsem provedl, možná, že kdyby to věděla, tak by sama uznala, že by na místě Ley byla naštvaná nebo mi to minimálně neodpustila a tvářila se nemile, kdyby mě znovu potkala, jak okouním poblíž území její smečky. „No, musím doufat, že vyprchala. A pokud ne... Snad alespoň pomůže tobě,“ dodal jsem po krátké odmlce s povzdechem a z mé tlamy tak unikl další obláček bílé páry, která se ve vzduchu rozpustila a zmizela.
Buď se mi to zdálo anebo to byl fakt, ale snad ve mně každým dnem klesala hladina sebevědomí a optimismu. Myslel jsem pouze na špatnéa nešťastné věci, v těch dobrých jsem hledal negativní věci. Zkrátka přesný opak toho, co jsem dělal dříve. Nelíbilo se mi, čím jsem se stával, ale nemohl jsem s tím bojovat. Nebo se mi zdálo, že s tím nejde bojovat.
Lehce jsem se usmál, když do mě Litai šťouchla a řekla, abych si to nevyčítal; minimálně jsem se o to snažil.
„To máš taky pravdu,“ uznal jsem s přikývnutím. Zaklonil jsem hlavu, nadechl se, ale vypustil jsem jenom bílý obláček. Nějak jsem se na to špatně připravil. Nadechl jsem se ještě jednou, tentokrát více a zavyl. Nebylo to moc dlouhé, ale snad dostatečně hlasité.