Gallirea - Příspěvky uživatele

Jakmile jsem utichl, sklopil jsem hlavu k zemi. Díval jsem se na studenou zem, přemítal, vzpomínal a hledal ve svých vzpomínkách cokoli, co by souviselo s tím, jak jsem se já nebo někdo jiný pokoušel dostat do smečky. Sám jsem se dostával jenom do Borůvkáče a uspěl. Ale několikrát jsem byl i na opačné straně, sledoval, jak Kevos nebo otec přijímají a zamítají žádosti cizích vlků o tu naši smečku a párkrát jsem to byl já, kdo měl rozhodnout. Stál jsem na hranicích, sledoval pouhé, kolikrát vyhladovělé tuláky a přemýšlel, zda je přijmout nebo ne. Tohle rozhodování o vlčím osudu nebylo mojí parketou, ale znal jsem to z obou stran a alespoň mě to přišlo tak, že stát na jedné nebo druhé straně není zcela příjemné.
Očividně jsem přemítal tak dlouho, že mezitím někdo dorazil. Zvedl jsem hlavu, ale ne moc vysoko, spíše jsem jenom zvedl zrak, abych si dotyčného... dotyčnou prohlédl. Alfa? Beta? zeptal jsem se sebe samého. Ale stačila mi další slova, která následovala hned po těch, kterými představila území, na které jsem vkročil. Alfa, řekl jsem si. Ne, že by to určovalo mé chování, jenom jsem to chtěl vědět. „Rád bych se přidal. Nejsem tu, abych narušoval území a klid smečky,“ řekl jsem tím tónem hlasu, který mi u sebe už dlouho chyběl. Přímý, bez zádrhelů a negativních emocí. „Jmenuji se Aston,“ dodal jsem.

// Východní hvozd

Poměrně dost mě bolel žaludek. Ale ne od přecpání, hladu nebo špatného jídla, které bych snědl. Tím jsem si byl jistý, jelikož jsem už nějakou dobu nejedl. Ani to nemohlo být z hladu, neměl jsem hlad, netrápilo mě to. Ta bolest byla způsobena nervozitou, nejistotou a tím, že jsem se zkrátka moc stresoval celým svým životem a vším okolo. A ne snad? Nemám na to právo? Dnešek je dlouhý den..., povzdechl jsem si. Byl jsem u Smrti, která se mi vysmála, že jsem lhář, odešel jsem ze smečky a někomu přiznal, jak jsem se cítil. A o co jsem se pokoušel teď? Dostat se jinam a proč? Protože jsem se snažil nalhat si, že to bude lepší. Tuláctví nebylo nic pro mě, potřeboval jsem půdu pod nohama, ale zároveň jsem potřeboval vědět, že jsem chtěný a ne přehlížený.
Zhluboka jsem se nadechl, zastavil se na hranicích, rozhlédl se kolem sebe a chvíli mlčel. Ještě jsem si to mohl rozmyslet, stačilo se otočit a zdrhnout, dokud někdo nezaznamená můj pach, ale na to jsem si už nestačil. Zhluboka jsem se nadechl, nasál do plic co nejvíce ledového vzduchu jsem mohl, chvíli ho v nich držel, pak zaklonil hlavu a táhle zavyl. Nerad jsem na sebe tímhle způsobem strhával pozornost, vadilo mi to, ale nic jiného jsem dělat nemohl. Musel jsem, pokud jsem to chtěl... A já chtěl. Co vlastně?

//Východní Galtavar

Sám jsem nechápal, kde se ve mě vzalo odhodlání a síla pokračovat. Nechápal jsem, proč jsem si nesedl do nějakého temného koutu na kraji země, nesklonil hlavu k zemi a nepřiznal si, že jsem svůj život vedl špatným směrem. Měl jsem tolik možností, jak to obrátit k lepšímu, stát se lepším vlkem a napravit vše, co jsem udělal, ale když jsem si mohl tuhle cestu vybrat, šel jsem tou druhou, která vedla k více lžím a většímu oddělení od mého starého já.
Chybělo mi být tím malým bratrem, tím, který se snažil uklidnit rozbouřené moře a nikdy nevyvolával spory, ale věděl jsem, že se k němu nelze jednoduše vrátit. Musel bych se vrátit po svých stopách o mnoho let dozadu a doufat, že mi bude všemi, co jsem kdy potkal, odpuštěno. Ale nebyl jsem tak naivní, abych věřil, že mi to kdokoli odpustí nebo to pochopí. Musel jsem se naučit žít s tím, co jsem provedl a najít cestu, která by vedla alespoň k trochu šťastnému cíli. Hlavně ne ke špatnému...
Na chvíli jsem se zastavil, zvedl jsem hlavu a nasál pachy. Cítil jsem vlky, hodně vlků... Skupina a k tomu krev zvířete. Musel tu být před nedávnem lov. Otřásl jsem se, měl jsem na něj špatné vzpomínky, nerad jsem lovil... Ale o to ani tolik nešlo. Cítil jsem Leu. Survaki. Kdybych byl jedním nebo druhým bratrem, ale ne oběma, možná bych ji obvinil z těch lží, možná ji pochopil, ale neodpustil, ale v mé pozici? Přál jsem si pouze poznat její důvod. Třeba ho zjistím... Třeba to odnese vítr a bude to, napadlo mě, jakmile jsem udělal další kroky.

//Maharské močály

//VVJ

Přišel jsem si neuvěřitelně moc pod psa, i když jsem konečně řekl to, co jsem potřeboval říct několik měsíců nějaké živé duši, která by to pochopila. Čekal jsem, že se mi uleví, ale nebylo tomu tak. Akorát jsem se cítil sám, ač tak jsem se cítil i předtím, když jsem byl ještě ve smečce. Jeto divné, povzdechl jsem si, ohlédl se za sebe k jezeru, kde jsem mluvil s Taillou, poté se podíval k místu, kde ležel Borůvkáč, kam mi byl už oficiálně zamítnut přístup. Vzpomněl jsem si, jak jsem z Litai cítil ještě jemný pach borůvek, který postupně odezněl. Věděl jsem, že takové to bude i se mnou, že ze mně smečka do pár dnů zcela sleze.
Přemýšlel jsem, co dělat dál. Měl jsem strohý plán, netušil jsem, zda vyjde, zda je vůbec možné, aby něco takového šlo uskutečnit, ale potřeboval jsem to risknout. To znamenalo, že musím jít k jihu. A pokud to nevyjde ani tam? zeptal jsem se sebe samého a pozastavil se nad tím. Nic by mi už asi nezbývalo, buď se do nekonečna toulat sám někde v lesích a horách, zůstat ležet do konce věků na Vyhlídce nebo se jako zbabělý pes vrátit po svých stopách a hledat smečku, kterou jsem opustil zcela jako první. Třeba by mě nikdo nepřivítal už ani tam, ale... Nemám co ztratit.
Teď jsem každopádně mířil k jihu, pomalu, ale jistě... Vlastně nejistě.

//Východní hvozd

Tak jsem to řekl. Po těch měsících, co mě to trápilo, jsem to konečně řekl nějaké živoucí osobě, která mě buď mohla pochopit, utěšit nebo nade mnou ohrnout čumák a říct, abych se sebral, že nejsem první a ani poslední, co někdy tohle zažije a není kvůli tomu důvod stahovat ocas a utéct. Jenže Tailla řekla jenom to, že jí to mrzí a to bylo vše.
Ale více jsem očekávat nemohl. Vlastně to i stačilo, byl jsem rád, že jsem to mohl někomu říct a to bylo nejdůležitější, někdo znal mé důvody, někdo mě nedržel ve smečce, kde jsem se necítil dobře... Na tom jediném záleželo. Alespoň teď.
Nechtěl jsem říkat jméno toho, kdo to byl. Nepříslušelo se mi to říct, protože to byl přeci jenom syn alfy. Ale zeptala se a já to nechtěl zamlčovat. „Coffin,“ řekl jsem co nejtišeji. Hlavu jsem držel stále sklopenou, hlavně kvůli tomu, že se o mně opírala Tailla, aby mě snad i... podpořila.
Brzy ze mě však slezla. Trochu jsem hlavu zvedl, ale stále spíše sledoval zem než ji. Lehce jsem se pousmál, „někdy se sejdeme,“ přitakal jsem. Nechal jsem ji, aby do mě lehce vrazila tlapou. Naopak jsem jí v tom ještě "podpořil" v tom, že jsem se trochu nahnul do strany, v náznaku toho, že mě její síla "odhodila". „Jo... přátelé,“ pousmál jsem se ještě jednou a tentokrát i vstal. Nebyl důvod déle zůstávat.
„Řekni Stormovi prosím, ať se na mě nezlobí,“ šeptl jsem ještě. „A žij blaze,“ dodal jsem a pomalu docházel pryč. Bohužel jsem odcházel na opačnou cestu, než byla ta druhá vlčice, tudíž jsem se s ní nerozloučil, ale to určitě nevadilo.

//Východní Galtavar

Chvíli jsem doufal, že Tailla řekne pouze to první. že to vyřídí a nechá mě být, já odejdu a už nikdo nikdy v Borůvkáči neštěkne po nějakém šedivákovi, kterého tam ani nikdo pořádně neznal. Jenže pak mi položila otázku, proč chci odejít. Na dvě sekundy jsem zavřel oči, přehrál si v hlavě to, co bylo takovým spouštěcím zařízením toho všeho, pocítil bodnutí v srdci a otevřel oči.
Krátce jsem se podíval na Taillu, zahrabal tlapou ve sněhu, poníženě sklonil hlavu k zemi, abych se přitom nemusel dívat na ni. Ale popravdě bych se nedokázal v takové chvíli dívat na nikoho... Protože to docela bolelo. „Nepatřil jsem tam... Nikdy. Když jsem jednou šel s Vločkou, potkali jsme Storma a další... Chystali se k lovu. Všichni zdravili Vločku a vzali ji na lov. Já tam jenom stál a byl pro ně stínem. Vždy, když jsem tam přišel, cítil jsem se neuvěřitelně sám... Nebyl tam nikdo. Ten, kdo mě jako první uvítal ve smečce, mi potom chtěl rozsápat hrdlo... Pořád neznám důvod, proč to chtěl udělat...“ řekl jsem asi vše, co mě tak nejvíce trápilo. Stačí? zeptal jsem se tiše. Už jsem neměl co jiného říct, ani jsem nebyl schopný zvednout hlavu a podívat se na Taillu. Stál jsem u ní s hlavou sklopenou, přivřenýma očima, tělem ochablým a... Byl jsem zkrátka smutný z toho všeho, co bylo.

Neznámá mi oplatila pozdrav. Lehce jsem kývl s mírným úsměvem, ale stáhl ho, jakmile poodešla dál a nechala mě tam samotného s Taillou, ač to bylo přesně to, co jsem v té chvíli chtěl. Ale ne na dlouho. Trochu jsem se bál, že by se mohlo něco stát, že by mě třeba Tailla... Přemlouvala, abych zůstal ve smečce. „Ne, tentokrát ne,“ zakroutil jsem hlavou. Neměl jsem chuť hrát si a ani náladu. Doufal jsem, že jí to jako odpověď stačí, i když mi to drknutí do mě přišlo trochu jako výzva. Nutil jsem se však k tomu, abych alespoň někdy řešil vážnější věci a nemyslel pouze na hlouposti a věci bez hlubšího smyslu.
„Chtěl jsem mluvit se Stormem, ale je zaneprázdněný a nechtěl jsem ho rušit,“ začala jsem. V hlavěmi postupně začalo tepat, ztrácel jsem slova a netušil, jak to všechno správně zformulovat. Bylo to tak prosté, zkrátka jsem chtěl odejít, jednou jsem to už udělal, i když to bylo z jakéhosi donucení, že jsem tam... nepatřil. Není to i důvod tentokrát? uvědomil jsem si. Rodná smečka nebyla pro mě, protože po mně chtěli moc věcí a Borůvková... mě nepřijala. „A ty k němu i smečce máš přeci jen blíže,“ pokračoval jsem po delší odmlce.
Odvrátil jsem zrak do strany, zadíval jsem se do ušlapaného sněhu, olízl jsem si čenich, lehce sklopil zrak a nadával si, že dělám ty hloupé dramatické pauzy, protože neumím pořádně mluvit. „Chtěl bych jenom říct, že chci opustit smečku. A nerad bych se do lesa vracel jenom kvůli tomu, abych řekl jenom tohle,“ dopověděl jsem. V hlavě jsem si však ještě dodal: Protože stejně nikdo neví, kdo jsem a ty nebo Storm v lese nejste.

//Jedlový pás

Už jsem ztrácel po té hodně rychlé chůzi dech. Musel jsem zpomalit, na pár sekund jsem se i zastavil, divoce oddechoval, od úst mi stoupala pára, nohy se mi třásly. Zatímco pach Storma a mnoha dalších vlků se ztrácel, pach Tailly sílil. Sice jsem to původně neplánoval, ale musel jsem se k ní přiblížit. Nestačilo by říct to jí? Ona... by to už vyřídila, ne? ptal jsem se sebe samého, v hlavě mi stále tepalo, netušil jsem, zda to chci vážně říct a udělat.
Zhluboka jsem se nadechl, olízl si čenich a snažil se zjistit, kde by se mohla nacházet. Musela být blízko, ale pletlo se mi to s mnoha dalšími vlky, kteří se u jezera nacházeli. Přišel jsem už volnějším krokem blíže k jezeru, pátral očima po okolí, hledal černobílou vlčici s modrými kameny na hlavě a spatřil ji.
Byla tam ještě s někým, ale snad to nevadilo. Potřeboval jsem jenom pár minut jejího života, klidně jenom jednu nebo dvě... Více ne. Pomalu jsem vyrazil, mířil jsem k ní a k té druhé vlčici, čumákem ryl prakticky v zemi, cítil jsem se dost pod psa. Ale nakonec jsem k nim dorazil. Stál jsem tak tři metry od nich, nevydal ani hlásku, přemýšlel, jak to rychle sfouknout a mít za sebou. „Taillo?“ oslovil jsem ji nakonec, abych na sebe upozornil.
Lehce jsem kývl na pozdrav té druhé vlčici, ale více se soustředil na tu, kterou jsem znal. „Mohl bych s tebou... Na pár sekund mluvit? Maximálně minut... Nezabere to hodně času,“ promluvil jsem s jistou nejistotou v hlase. Nebo spíše s nervozitou.

Tabeki se zdál, že moc nevnímá. Nechal jsem ho být, mlčel jsem, ohlížel se za Zříceninou, přemýšlel nad ní a uvažoval, zda jsem udělal správně. Část mě říkala, že ano, ta druhá nade mnou kroutila hlavou a ptala se, co by na to řekla sestra, matka, Kevos... Co by na to řekl otec a bratr, kdyby byli stále mezi námi. Nemysli na to, snažil jsem se přesvědčit. Zatínal jsem drápy do ledové země, srst na krku se mi ježila, jak jsem byl znechucen sám nad sebou.
Zavětřil jsem ve vzduchu mnoho pachů. Pár jsem jich znal, cítil jsem Taillu, dokonce i Storma, kterého jsem hledal. Takže kdybych se ke smečce vrátil... Šel bych tam zbytečně, když je tady, napadlo mě. Mohl jsem si alespoň ušetřit cestu a vyřešit to s ním, ale cítil jsem v jeho okolí mnoho dalších vlků. Nebylo by dobré ho rušit, třeba by i řekl, že to vyřešíme až v lese a do toho se mi nechtělo. Tiše jsem si povzdechl, rozloučil se s Tabekim, že přeci jenom mám něco neodkladného na práci, co už poměrně dost hoří a pomalu se vydal pryč od Smrti a toho pásu jedlí.
Šel jsem poměrně rychle. Nikdy jsem tolik nespěchal, takřka jsem běžel, snažil jsem se však svou rychlost regulovat, abych nikam nesprintoval a nepřerazil se o nějaký kořen, ležícího vlka, kámen nebo cokoli dalšího. Na to jsem byl totiž mistr.
Poslouchal jsem rytmické cinkání náramků na mé tlapě, chvílemi to bylo nepohodlné, ale na druhou stranu se mi líbilo, že ke mně něco patřilo.

//VVJ

Podle jeho slov jsem uznal, že na zimu není nijak zvyklý. Mně to nevadilo, sníh zkrátka byl, někde se držel déle, někde třeba nebyl vůbec, ale tak moc na jihu jsem se nikdy nevyskytoval, abych se v tomhle mohl ujistit. Pokud však existovalo místo, kde byl sníh po celý rok, muselo z pravidla existovat místo, kde sníh neexistuje.
„Určitě něco brzy najdeš,“ ujistil jsem ho. „K jednomu z těch míst jsem plánoval cestu, klidně ti ho ukážu,“ navrhnul jsem. Ty nekonečné nory a malé jeskyně byly jenom kousek od lesa, kam jsem mířil, při nejhorším jsem mohl doprovodit až tam a poté se vrátil, navíc bych toho tolik nenachodil a zda-li přijdu teď nebo o hodinu později už nemělo moc velký vliv a ani to nemohlo být už velkým rozdílem. Beztak tam chci jít jenom na skok, povzdechl jsem si, od tlamy mi vyklouzl obláček bílé páry, který se okamžitě rozplynul na ledovém vzduchu.
Jemně jsem přikývl, ani se to nedalo považovat za souhlas, spíše to vypadalo jako drobné cuknutí hlavy bez většího smyslu, proto jsem raději promluvil, abych Tabekimu odpověděl. „Do lesa smečky, ale to počká, nikam nespěchám,“ ujistil jsem ho. Upřímně jsem už o tom pochyboval, že by se se mnou počítalo. Ani posledně to tak nevypadalo. Alfa i ostatní mě přehlíželi, byl jsem tam jenom do počtu. Třeba mě na tom území už ani chtít nebudou, napadlo mě. Třeba jsem už byl považován za tuláka... Nebylo by to v tom případě mnohem snadnější? Sice jsem Stormovi slíbil, že smečce zůstanu věrný, ale šlo to? Byl jsem sice z počátku představen alespoň pár vlkům, ale dál? I když jsem tam byl, byl jsem šedivá skvrna na okraji. Zkrátka jsem šlápl vedle, kousl jsem se do jazyka, zakroutil hlavou z strany na stranu a vyhnal tyhle špatné myšlenky z hlavy.

Ten vnitřní hlásek přímo volal potom, abych se zašel do toho lesa podívat, protože kdo ví, kdy se zase k severu dostanu. Na druhou stranu mi prakticky nic nebránilo v tom, abych na ten sever zašel, tudíž jsem se s tím nemusel tolik trápit. Stačilo si vytyčit jeden den času pro procházku k Ageronu, užít si tam jednu noc v doprovodu světélkujícího mechu a jiných zvířat a následně se zase vydat dál, odkud jsem přišel.
Vlk, tedy Tabeki, mezitím přitakal, že skutečně z hor přišel. Nebylo to nic, co se nedalo logicky odvodit, zeptal jsem se jenom pro to, aby řeč nestála a nenastalo delší trapné ticho, ze kterého bychom se dlouho nevyhrabali. Akorát by to skončilo odloučením a kdo ví...? Kolikrát jsem si myslel, že pouhá náhodná setkání budou vždycky náhodná setkání bez hlubšího smyslu. Ale náhodou jsem potkal Vločku a následně se dostal do smečky. Náhodou jsem potkal Litai a našel kamarádku, náhodou jsem potkal Survaki a... Ehm, povzdechl jsem si v hlavě a raději nad tím přestal přemýšlet.
Přikývl jsem. „Trochu na jihu, v takových kopcích, je mnoho nor. Jenom je tam křehká půda, tak se musí dávat pozor. Kousek odtud je také jeden les... Je tu skutečně mnoho míst, kde se může jeden ukrýt. A smečky, které mají své úkryty, samozřejmě,“ odpověděl jsem mu trochu zdlouhavěji na jeho otázku. Nestačilo by mu prosté ano? Vážně jsem se musel zase tolik rozmluvit? pokáral jsem se.

Nevím, proč mě při pohledu na toho vlka napadlo oslovení "liška". Snad to bylo tím, že se mi zdál menší a rezavý kožich (i když nebyl tak úplně oranžový) byl typický právě pro ta zvířata. Neměl však jejich černé nohy a stavbou těla to byl stoprocentní vlk. Jenom hloupé, až urážlivé oslovení, které jsem si právě vymyslel, zavrtěl jsem imaginárně sám nad sebou hlavou a rozhodl se, že poznámku o lišce si nechám pouze pro sebe a nebudu ji před vlkem pronášet.
Trochu mě překvapila jeho... otázka ohledně pozdravu. Jako by si nebyl jistý, zda mě má skutečně pozdravit. Ještě jednou jsem přikývl na důkaz pozdravu, ale mlčel. Vyhovovalo mi to poslední dobou více a více, čím méně slov, tím méně jsem toho mohl pokazit a méně vlků jsem tak i urazil. Navíc mi přišlo, že nikdo má slova nechtěl slyšet, tak jsem jim v tom vyhovoval a mlčel.
Podle jeho koktavého pozdravu jsem usoudil, že toho asi moc nenamluví, ale pletl jsem se, protože toho řekl už v té chvíli víc než já samotné Smrti. „Aston,“ představil jsem se sám krátce. Přišlo mi, že mi z počátku to jméno nešlo přes jazyk, po tolika letech, ale sám jsem si byl jistý, že to mé jméno bylo.
„Inu... Na někoho jsi narazil. Nebo on na tebe, záleží na úhlu pohledu,“ rozmluvil jsem se konečně trochu. Nebylo to nic, co by mohlo rozproudit konverzaci. Neuměl jsem to. Mohl jsem se tak zeptat, jaké je počasí, ale skutečně si chtěl povídat o počasí? Přemýšlel jsem, zda mé kroky i nadále směřují k Ageronskému lesu. Chtěl jsem tam jít, ale... Chtěl jsem tam jít s někým cizím? Nechci to tajemství lesa ukazovat všem, povzdechl jsem si a krátce se po směru lesa podíval. Nakonec jsem ho nechal plavat a podíval se k tomu, kdo si říkal Tabeki.
Přemýšlel jsem, odkud by mohl přijít. Snad jedině z hor? Nevypadal jako někdo, kdo by byl znalý okolím. „Přišels od hor, Tabeki?“ zeptal jsem se nakonec. Vyznělo to jako lepší otázka než ta o počasí.

Přemýšlel jsem, co mě tak tolik změnilo. Vždy jsem si totiž o sobě myslel, že jsem docela optimistický, ale přesto realistický vlk, který má průměrné a splnitelné sny, výslovně neexistoval někdo, kdo by mě měl rád a řekl bych, že jsem na všechny, kteří neznali mé tajemství, musel působit vcelku v dobrém světle. Ale poslední dobu? Přišel jsem si... Jako chodící smůla a neštěstí. Nedokázal jsem se pořádně zasmát, strachoval jsem se a neustále jsem nad vším moc přemýšlel, což mě přivádělo ještě do většího smutku. Ani ve společnosti jsem se nedokázal dostatečně usmívat a působit klidným dojmem jako dříve. Čím to ale bylo? Nedokázal jsem si na to odpovědět. Nebo jsem se bál odpovědět si a nalhával jsem si, že je to prostě jenom špatné období, které jednou zmizí, až bude načase.
Pokračoval jsem ve své cestě. Napadlo mě, že bych se mohl na chvíli zastavit v Ageronském lese, ale rozednívalo se. Musel bych počkat celý den, než bych spatřil jeho krásu a navíc jsem si nebyl jistý, zda si tu krásu sám dokážu užít. Vždy jsem tam byl s někým, dvakrát s Litai, jednou s Fey, která mi ho ukázala. Kde ta má asi konce? napadlo mě. Už dlouho jsem ji nepotkal. Možná odešla někam jinam... Kdo ví.
Pomaličku jsem se k Ageronskému lesu vydal, jenom tak, potřeboval jsem se uklidnit a třeba i vychodit tu smůlu a neštěstí ze svého života. Cítil jsem dva pachy, jeden vzdalující se, druhý naopak přibližující se. Mohl jsem jeho majitele najít, třeba by se mi poštěstilo na někoho zajímavého narazit, ale bál jsem se, že bych mu tím zničil den.
Anebo ne... Co ty víš? zeptal jsem se sebe samého, tiše si polkl a vydal se pomaličku za tím pachem.
Trvalo mi pár minut volné chůze, než jsem mezi stromy spatřil vlka. Nebylo možné ho pro jeho srst přehlédnout. Zrzek? Potkal jsem už jednoho takového, kterého nešlo přehlédnout, tenhle na tom byl podobně, ale přesto neměl na Litai, která byla zkrátka červená. Netušil jsem, zda něco říct, protože jsem se už dlouho nepředstavoval. Nakonec jsem jenom pokývl hlavou na důkaz pozdravu, který sice k rozhovoru nevyzval, ale mohl.

//Zřícenina

Dostal jsem se od Smrti. Byl jsem živý, zdravý, měl jsem všechny končetiny, dvě uši, dvě oči, všechny šedé chlupy, i svoje náramky a dušení zdraví. Nic se mi nestalo, pokud jsem nepočítal drobné zakopnutí, které bolelo pouze pár minut, poté bolest odezněla. Žádnou památku na ni nemám? zeptal jsem se sám sebe, zatímco jsem si prohlížel všechny nohy a kam jsem dohlédl. Litai ostatně odešla s "dárkem", ale to neznamenalo, že jsem také mohl mít takové štěstí, mě mohla nasadit nějakého červa, blechy a kdo ví co dalšího. A to jsem se snažil od ní držet dál.
Nic jsem na svém těle neshledal cizího a neznámého, proto jsem se rozhodl odpochodovat co nejdále od těch kamenů, které nasvědčovaly tomu, že nějaké podivné stvoření v tomto lese žije, a raději se pokusil vrátit do realita. Trápila mě však otázka, zda Smrt skutečně splní, oč jsem ji žádal. Mohla lhát, nepřekvapovalo by mě to, ale na druhou stranu se mé prosbě smála, snad se jí i líbila. Protože je to špatnost, uvědomil jsem si už před dlouhou dobou. Byl to však také způsob, jak sebe chránit před jinými vlky a jejich obvinění, že jsem lhář prolhaný. Teď jsem... mistr lhář, polkl jsem na sucho, sklopil hlavu k zemi a tak zůstal stát v lese. Možná někde hluboko uvnitř šťastný, ale zároveň smutný a zoufalý.