Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Snažil jsem se o to, aby mě slova jiných nepřekvapovala. A hlavně, aby mě nevykolejila a já pak neměl co říct. Přesto se mi to moc často nedělilo, jako třeba teď. Netušil jsem, co odvětit, protože jsem už dlouho nenarazil na někoho, kdo by s šedivým lhářem chtěl trávit čas. „Inu tak... Mohla bys mě provést po lese...?“ navrhnul jsem první věc, která mě napadla. Netušil jsem, jak moc velký les je, zda má nějaké zákoutí, úkryt nebo i jiné menší území, které by k němu patřilo. Borůvková smečka měla třeba tu ovocnou tůň, kde jsem byl jednou s Vločkou.
Vyslechl jsem si krátké a strohé vyprávění (pokud se to tak dalo naznat) o magiích. Moc se z toho pochopit nedalo, ale nepřišlo mi vhodné a slušné vyptávat se na to, co se jí stalo. „Za to mohla magie?“ zeptal jsem se přeci jen. Strašně moc jsem chtěl zjistit, proč lžou jiní o tom, kým jsou. Pochyboval jsem, že má stejný důvod a proto mě to zajímalo ještě více. Byla to hádanka. Ona sama jí byla.
Vstal jsem z vlhké země, oklepal se a přitom poslouchal její názor. Já to chápal. Nebo jsem chápal jeden z mnoha důvodů, proč to vlci dělají. „Někdy jo. Jsou tu tací, kteří tady mají rodiny a chtějí je chránit. Nebo také chtějí ochránit sebe před jinými a naopak,“ pronesl jsem svou vlastní myšlenku nahlas. Byl to můj případ. Iluze pro zdokonalení lži, abych mohl tvrdit, že jsem po otci a neproniknutelné lhaní, abych uchránil sebe před ostatními. Lhář, chce lhát dál! zazněla mi slova Smrti v hlavě.

Zvedl jsem zrak, abych se pokusil skrze větve košatých stromů dohlédnout na oblohu. Cítil jsem za nimi slunce, už muselo konečně začít hřát a to znamenalo, že další zima musela být definitivně pryč. Tak zase za rok, rozloučil jsem se s ní krátce. Doma bychom zbytek sněhu ještě nějaký ten den určitě měli a teploty by určitě byly nižší než tady, tím jsem si byl jistý, ale nějak mě to už po těch letech netrápilo - zvykl jsem si na místo, kde žiju. A neplánuju to snad ani měnit, dodal jsem si. Měl jsem na mysli to okolí, kde jsem se proplétal. Tolik zajímavých míst jsem jakživ neviděl, bylo to příjemné, okouzlující a nějak se mi nechtělo věřit, že tyhle okázalosti by byly i někde jinde v takovém hojném počtu.
„Fajn. Spí se dobře, když jeden ví, že někam... patří.“ Dlouho jsem přemýšlel, jaké slovo použít na závěr. Tohle mi na mysl přišlo jako první, ale použít jsem ho z neznámého důvodu nechtěl. Nakonec to stejně padlo na něj a já ho řekl. Otřepané, dodal jsem si. Proto jsem ho ostatně říct nechtěl.
„Nevím,“ zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou. Obvykle jsem neplánoval, pouze konal, i když jsem nad svým konáním raději dvakrát popřemýšlel, jestli by to nemohlo způsobit nějakou zkázu mě samotného nebo snad i celého světa. „Co budeš dělat ty?“ vyhrkl jsem rázem jednu svou otázku, která zněla úplně stejně jako ta Survaki.
Vyslechl jsem si její krátká slova o magiích. Pohledem jsem přitom zabloudil opět k té květině, která včera v noci vyrostla díky její moci. „Tobě nějaká ublížila...?“ zeptal jsem se nechápavě tichým hlasem. Vyznělo mi to tak podle jejích slov.

Zatímco jsem se poslední dny probouzel buď pod širým nebem, kdy na mě pršelo, pálilo do mě sluníčko nebo se do mého těla opíral silný vítr, tentokrát mě chránil všudypřítomný les a jediný, co mě tak mohlo trápit, byla vlhká půda pod mým břichem a vlhký vzduch okolo, který jsou celou noc dýchal. Byla to příjemná vůně, ale snad i silnější než předchozího odpoledne, když jsem sem dorazil.
Možná se mi zdál ještě nějaký sen. Byl jsem v takovém polospánku, kdy jsem byl schopen slyšet, co se děje okolo, ale zároveň mé tělo stále spalo a mysl snila. Jako kdybych byl připravený v nejhorším případě vystartovat a zachránit si vlastní kůži před možnou smrtí nebo jiným ohrožením, které mohlo přijít z neznámého místa, kde jsem trávil teprve první noc svého života.
Ucítil jsem tlak na čumáku, což nebylo nic přirozeného, co by mé tělo mohlo vyhodnotit jako normální a nechalo by mě spát dál. Tělo se mi napnulo k prasknutí, mozek začal pracovat na plné obrátky a vyhodnocovat, co se asi mohlo stát, ale nic kloudného nevymyslel. Musel jsem proto zapojit oči a zbývající mysli, aby situaci odhalily. Očima jsem těkal po celém okolí, hledal cokoli, co by bylo viníkem, ale přitom se stačilo podívat pouze klidně před sebe a trochu zvednout hlavu, abych neviděl pouze černé tlapky přecházející do bílých nohou.
„Dobré,“ přitakal jsem po uklidnění, že žádné ohrožení nejspíše nehrozí a jednalo se pouze o probuzení někoho, kdo by byl schopen spát i do pravého poledne, pokud by na to přišlo. Pomalu jsem se posadil, přitom se snažil i protáhnout si záda a všechny čtyři končetiny. „Vyspala ses?“ zeptal jsem se ze slušnosti.

V magiích jsem na tom dost dlouho byl podobně. Bylo mi to cizí, občas se pohnula nějaká ta vlna, aniž bych si to více přál a takřka nikdy jsem na to nereagoval. Voda mi byla cizí, ignoroval jsem ji a raději si nalhával, že vládnu něčemu jinému nebo raději ničemu. A najednou tomu tak i bylo, i když se nedalo říct, že bych tím pádem hned magii využíval na každém kroku, vychloubal se a předváděl své dovednosti. Byla mi spíše na okrasu a drobností v mých prostých lžích. „Ona magie nakonec nebude něčím, čím by se vlk v životě neobešel. Je to vlastně jenom perlička na vrcholu toho všeho, co se okolo děje,“ řekl jsem svou skromnou myšlenku polo šeptem, jako kdybych se za ni styděl, což tak zcela pravdou nebylo. Pouze jsem si nikdy nebyl jist tím, když jsem svůj názor měl říkat nahlas. Protože jiní mohli mít odlišný názor, z toho vznikal spor, ze sporu hádka, rvačka a najednou se ztratil vztah, kteří vlci měsíce nebo i roky budovali. To jsem zapotřebí skutečně neměl.
V hlavě jsem uvažoval nad čímkoli zajímavým. Ohledně světa, okolí, dokonce i nad sebou jsem přemýšlel. Nic mi však na mysl nepřicházelo a nechtěl jsem bezmyšlenkovitě tlachat, jelikož mi bylo jasné, že by to bylo pouze tlachání v monologu, které by akorát Survaki uspalo nudou.
To jsem očividně už... stihl, uvědomil jsem si rázem, když jsem se k ní podíval koutkem oka a zjistil, že už spí. Takže asi nic, povzdechl jsem si s kapkou úlevy, jelikož jsem nic vymýšlet nemusel. Vzal jsem to rovnou jako výzvu, abych se sám odebral na pár hodin spánku a dopřál tak tělu za celý ten dlouhý den odpočinek. Položil jsem si hlavu na tlapy, zadíval se na krátko před sebe a v té chvíli si také uvědomil, že bych měl něco zajímavého, o čem bych mohl mluvit. Ageron... Světélkující les. Ale bylo pozdě. Pokusil jsem si to alespoň zapamatovat, než jsem usnul.

Naklonil jsem zvědavě hlavu do strany, sledoval květinu, která vyrostla ještě v odcházející zimě a byl si stoprocentně jistý, že tam nepatřila. Za prvné vykvetla moc rychle a za druhé se mi nezdála jako první jarní květina. Magie... Ovšem, říkala mi o tom, uvědomil jsem si záhy, co jsem si spojil blízkost té květiny k Survaki. Bylo to její dílo, ať už vědomé nebo zcela bez jejího ovlivnění. „Hezká práce,“ pronesl jsem s úsměvem a hlavou lehce poukázal k té drobné květině, která si své místo našla uprostřed bažin a navíc ještě v zimě. Skutečně zvláštní místo pro život. Jak pro vlčí, tak pro ten osamocených květin.
Dle odpovědi to neznělo, že má odpověď Survaki uspokojila. Já však nerad dělal unáhlená rozhodnutí a vytvářel si obrázek na něco, co jsem neznal, jelikož jsem následně nesnášel jeho mazání a následné přemalovávání. Zbytek toho původního názoru totiž vždy zůstal a kazil dojem toho nového. Nešlo to ovlivnit, nešlo to zcela předělat, bylo to pokažené a nešlo to vrátit.
Počkal jsem, co Survaki udělá. Hlavně ohledně toho, jestli jsem neodpověděl na hloupost, která by mému pomalejšímu chápání mohla docházet později, než by bylo zdrávo a příjemné.
Pokradmo jsem sledoval, jak se zvedá, tiše se přibližuje a následně si i lehá poblíž. Skutečně mi to nedocházelo okamžitě? Možná to bylo způsobené distancem, který jsem měl ke všem vlkům celý život a pojem "za tebou" bych bral, jako kdybych byl tisíce kroků vzdálen a ne pouhých pět krůčků. Ale nechal jsem ji, nevadilo mi to, bylo to i příjemné. Cítění, že alespoň někdo cítí k šedému vlku důvěru a nepovažuje ho za zrádce nebo prachobyčejného, nezajímavého a nepotřebného k poznání a důkladnému prostudování.
„Nevím, co považuješ za zajímavé,“ zamumlal jsem nejistě poté, co jsem se pokusil ve své hlavě najít něco, co by stálo za zmínku. Všechno mi to přišlo smutné, neetické nebo zlé. A to určitě nebylo zajímavé a potřebné slyšet.

Ač jsem měl mozek zrovna rozdělený na tři části a každá se věnovala jinému kousku mého života, všem třem se značně ulevilo, když jsem konečně domluvil, zhluboka se nadechl a dal také Survaki prostor, aby buď řekla něco svého nebo mě vyzvala k tomu, abych zmlknul nebo své informace alespoň smrsknul na ty podstatné a žádoucí. Protože jí může být zcela jedno, že jsem neochutnal žádné ovoce, rýpl jsem si do sebe ve své hlavě, krátce se nad sebou zamračil, ale co nejrychleji se toho pochmurného výrazu zbavil a raději nasadil ten lehce neutrální s velice mírným úsměvem, který vyzýval ke klidu.
„To ještě nevím,“ přiznal jsem s kapkou nejistoty v hlase, „Sotva jsem odešel, sotva jsem přišel. Zkus se mě na tu otázku zeptat třeba za měsíc a dostane se ti kloudnější odpovědi,“ usmál jsem se zlehka a stejně tak krátce. Potřeboval jsem čas rozkoukat se, zvyknout si a nejlépe poznat alespoň trochu zdejší vlky, aby to nedopadlo tak, jak to dopadlo posledně. Protože to by pak odpověď pro Survaki mohla znít i negativně a to by nepotěšilo minimálně moje a možná i nějaké jiné uši.
Ač jsem se snažil dávat sebevětší pozor na svá slova, na své okolí a slova Survaki, chvíli mi trvalo, než mi došlo, co tím myslela. Do té doby jsem tak nějak mlčel, v hlavě mi šrotovalo, přehrával jsem si svá slova a konečně to po pár trapných vteřinách ticha pochopil. Bohužel jsem však netušil, jak na to odpovědět, protože jsem se cítil trochu vykolejen. Nebo to... nechápu? zeptal jsem se pro jistotu sám sebe a rozhodl se hledat univerzální odpověď na její otázku. „Jestli chceš,“ odpověděl jsem krátce a snad i správně. Čímž jsem si nebyl ani trochu jist. Každopádně jsem k tomu přidal i jeden z těch letmých úsměvů, aby to nevyznělo tak suše.

Hlavu jsem měl rozpolcenou na tři části. Jedna přemýšlela nad tím, co jsem za celičký ten život provedl a třídila to do košů s názvem "dobré" a "špatné". Z počátku byl koš s dobrými věcmi plnější, dokonce i znatelně, ale čím dál jsem se ve svém životě dostával, tím víc bylo skóre vyrovnané, až jsem se začal bát toho, že to zlo v mém případě vyhrávalo. Druhá část mého mozku ze zabývala budoucností. Stavěla vzdušné zámky, polemizovala, představovala si a uvažovala, co by se mohlo stát dál, ať to byl sebesměšnější a nerealizovatelnější scénář... A ta poslední část dávala pozor, co se děje v realitě. Naslouchala každému křupnutí sněhu, poryvu větru, hlásku a celkově všemu, co se v mém blízkém okolí dělo, aby mi nic neuniklo a nebyl jsem zase překvapený a nevypadal jako hlupák.
A i přesto, že jsem byl připraven na to, že Survaki promluví, že se propadnu do země nebo na jakýkoli jiný podmět, přesto ze mě vyšlo tiché překvapené heknutí, když pronikla do mého osobního prostoru a zabořila do zacuchané srsti na nekonečně modré oči. Nebyl jsem si jistý, co dělat, proto jsem se rozhodl nedělat nic. Protože ničím nikdy nic nezkazíte... Pokud nejste mnou a nestojíte právě někde na propadající se zemi a vaše společnice se zrovna propadla... V takové chvíli by skutečně chtělo něco dělat.
Vyzvala mne, abych řekl něco víc o té smečce. Tiše jsem si zamručel na souhlas a snažil si v hlavě uspořádat informace, abych neplácal páté přes deváté, jak jsem měl ve zvyku. Nakonec mi to přemýšlení bylo beztak houby platné.
Survaki mezitím sebou plácla na zem. Posadil jsem se kousek od ní, ale nakonec jsem i já pomalu sjel předníma tlapama trochu dopředu a ocitl se v leže na zemi, přičemž jsem hlavu držel vysoko. „Sídlí na severu, ale to jsem ti asi říkal někdy minule... Nevím, nejsem si jist. Jmenovala se Borůvková, borůvčí tam bylo vážně požehnaně, ale kromě toho tam taky měli tůň, kde plavalo všemožný ovoce. Nevim jak, proč, ale prostě to tak bylo. Žádný jsem neochutnal, ani nevim proč.“ Už tady jsem si uvědomil, že melu nesmyslné informace, ale zpátky jsem je vzít nemohl. „moc vlků jsem tam neznal... Prakticky jenom pár vlčic. Vločku, Naomi a Taillu, to bylo asi vše. Poté ještě Litai, to byla ta červená u řeky,“ mrmlal jsem dál další zbytečnosti a proklínal se, „a Coffina, syna alfy... I když... Možná i ten byl trochu důvodem, proč jsem odešel, i když tam sám ani už nepatřil. Nevadí, není podstatné. Odešel jsem sám, ani jsem to neřekl přímo alfovi, jenom jeho... partnerce? Nevím, jak to mezi nimi je. A to je asi tak vše. Jenomže nejsem správným tulákem, neumím spoléhat jenom na sebe, takže jsem se vydal no... Když si štěstí nehledalo celý život mě, rozhodl jsem se ho jít vydat sám a jsem... tady,“ ukončil jsem to s lehkým pokrčením ramen.

Jakmile jsem se jenom přiblížil, zpomalil jsem krok, abych jí zbytečně nepředbíhal. Rozhlížel jsem se postupně kolem sebe, zatímco jsem naslouchal tichému křupání sněhu pod našima nohama. Snažil jsem se, aby mi každý kousek toho lesa vlezl co nejrychleji do paměti, i když se mi popravdě skoro každý les zdál tak nějak stejný. Po jisté době se les samotný vždy opakoval, což bylo trochu unavující. Ale některé lesy si najdou svá specifika a nejsou nudné, pomyslel jsem si krátce, když jsem si rázem vzpomněl na Ageron, který byl daleko na severu a v blízké době se nezdálo, že bych se do něho mohl podívat. Ale jednou za čas...? položil jsem si mírnou otázku, na kterou jsem si nakonec neodpověděl. Ostatně stačilo říct Skylieth, že jedno odpoledne zmizím, večer budu v Ageronu a dopoledne se vrátím zpět ke smečce, pokud mě nezastaví nějaká síla.
Moc jsem nevnímal, hlavou jsem létal někde v oblacích, ale slova s tónem známého hlasu mě probudila. Našpicoval jsem uši, podíval se k Survaki, chvíli si její slova přehrával v hlavě a přemýšlel, jak jí co nejrychleji a za použitím co nejméně slov odpovědět. „Ta smečka mě nepřijala, nebyl pro mne důvod zůstávat.“ Řekl jsem to krátce a po pravdě, jak jsem to já sám viděl a cítil.
„Snad nevadí, že jsem zde,“ zašeptal jsem s malým zamračením a proviněním v hlase. V té chvíli mi to přišlo, jako kdybych udělal špatnou věc, že jsem jednu opustil a přišel do jiné. Dvě, opustil si dvě a přidal se dvakrát, uvědomil jsem si.

Seděl jsem na místě, prakticky jsem se ani nehýbal, poslouchal o Smrti a Životě, ale slova vpouštěl jedním uchem tam a druhým ven. Znal jsem je osobně, myslel jsem si o nich svoje, poznal jejich moc a také se mi navždycky po paměti zaryl smích té černé vlčice s toxickýma očima, která hulákala na celou svou jeskyni slova: Zlý vlk, lhář, chce lhát dál!
Zaryla se mi ta slova do paměti, prožrala si tam místo na výsluní, kde jsem až do té doby měl šťastné chvilky. Doufal jsem, že je zase nějaká vzpomínka, pocit nebo cokoli jiného nahradí, že jednou na ta slova zapomenu a na Smrt budu vzpomínat pouze jako na... zážitek. Vracet se k ní už nemusím, ne? zeptal jsem se sebe samého pro jistotu. Nemyslel jsem si, že bych po ní cokoli žádal, nic mi na mysl nevyšlo, pouze malá výstražná žárovička, která mi říkala, ať tam raději nechodím, jinak bych mohl dopadnout zle.
Skupinka se pomalu rozcházela, každý očividně mířil někam jinam, někdy s někým, někdy sami, ale ve finále to dopadlo tak, že zůstala už poměrně menší skupinka, kde jsem stále mlčky seděl, rozhlížel se po zbývajících a přemýšlel, zda-li něco říct. Ale vzhledem k tomu, že nebylo co, usoudil jsem, že mlčení bude lepší než nesmyslné tlachání a zbytečné upozorňování na sebe samého.
I Survaki se zvedla s tím, že beze slov začala odcházet. Opět bylo o vlka méně, i když tady mi to začalo být líto z toho důvodu, že byla jediným vlkem zde, koho jsem znal více než jménem (ne, že bych těch, co jsem znal jménem bylo moc), takže mi to bylo poměrně líto. Párkrát jsem se po ní ohlédl, abych alespoň přibližně věděl, kam mizí. Všiml jsem si přitom, že se vícekrát otočila i ona, jako kdyby vybízela, abych se vydal za ní. Už se beztak nic neřeší, ne? pomyslel jsem si, než jsem se za ní pomalu otočil a vydal se po jejích stopách trochu rychlejším krokem, abych ji dohnal.

Po očku jsem sledoval, jak se všichni přibližují. Dlouho jsem neviděl pohromadě takové množství vlků a nebyl jsem si jistý, že budu v ten den schopný si zapamatovat všechna jména. Znal jsem Survaki, poznal jsem alfu a slyšel další čtyři jména, ale pouze dvě byla obohacena o popis alfy. Jakási hnědá Neilynn a flekatý Samuru. Onoho flekatého nebylo těžké přehlédnout, navíc byl oproti Neilynn přítomen. Střelil jsem po něm krátce očkem, měl skutečně zajímavé a nezvyklé zbarvení.
Zaslechl jsem ještě dvě další jména, Amaya a Scrooty. Rozhlédl jsem se okolo, snažil se zjistit, kdo ti dva vlci jsou, ale jeden tam dle slov alfy ani nebyl. Zmatené, povzdechl jsem si. Ostatní informace jsem poslouchal spíše na půl, protože jsem se snažil zorientovat. Neustále jsem po vlcích těkal pohledem, hledal v nich jakékoli známé tváře, ale všichni pro mě byli cizinci. V Borůvkáči tomu tak i zůstali, poznal jsem pouze maličkou část smečky a zbytek nikdy. Nebyl na to prostor, všichni byli semknutí k sobě a já tam byl více méně navíc.
V neposlední řadě jeden vlk i smečku opustil. Kdyby měl Storm podobný přístup, asi bych ve smečce nebyl už dlouho, ušklíbl jsem se pro sebe, ač to moc k smíchu nebylo. Jenže Storm sám nebyl ve smečce, alespoň chvíli nebyl, tak to už bylo jedno.

Lehce jsem přkývl ohledně jména alfy. Nepřišlo mi, že byla potřeba to nadále komentovat. Pouze jsem mlčky šel kolem jí, rozhlížel se, snažil se, aby se mi ten les vryl do paměti co nejrychleji a nehrozilo, že v něm budu následně další měsíce nechápavě blloumat a přemýšlet, kde se vlastně nacházím, abych poté zjistil, že jsem na kilometry daleko už od lesa.
Poté, co Skylieth zavyla, se postupně začali slejzat vlci. První byl celočerný vlk, který přitáhl kořist. Snažil jsem se, abych na něho moc nezíral, ale přesto mi neunikl ten řetěz, který měl na krku. Říct si, že je jako utržený ze řetězu, by bylo hodně hloupé... A nevkusné, pomyslel jsem si. Proto jsem raději neříkal nic, jenom kývl na náznak jakéhosi letmého pozdravu, který jsem moc často neprovozoval.
Další to byla bílošedá vlčice se zlatýma očima, které jsem před více než rokem také sám ještě měl... A to jsem nebyl už zrovna vlče.
Jako třetí bíločerná vlčice, která se trochu podobala Vločce se zlatými kameny v hlavě. Jako Tailla? To je nějaké... populární mezi vlčicema? zeptal jsem se nechápajíc. Tohle šlo asi mimo mě, já byl totiž více než spokojený se čtyřmi náramky na své tlapě.
Postával jsem kousek od alfy, rozhlížel se kolem sebe, čekal jsem. Možná na nějaké znamení z hůry nebo nějaká větší slova od kohokoli, ale nakonec jsem se spokojil s mlčením, které přišlo. Nebylo to poprvé, co jsem její příchod a přítomnost nezaregistroval ihned, byla skutečně tichá, jako kdyby se pohybovala ve stínech a splynula s nimi. Ale stála opodál a pach mě nemohl zklamat. Lehce jsem k ní natočil hlavu, jenom nepatrně se na nějakou chvíli usmál s tichým prostým pozdravem. „Ahoj.“

„Děkuju,“ hlesl jsem s úsměvem. Trochu jsem se toho obával, aby to nedopadlo tak, jak to dopadlo předtím, ale doufal jsem, že dvakrát do stejné louže šlápnout nemohu. Když se budu dívat pod nohy, tak určitě ne, řekl jsem si. Pro jistotu jsem se pod sebe podíval, ale vypadalo to docela dobře... A to jsem byl v močálech.
„Nejsem k tomu stvořený. Nejsem vůdce, ale následovník,“ vysvětlil jsem krátce. Potřeboval jsem jistoty, že je někdo nade mnou, kdo dokáže ovlivnit ještě to, co udělám, usměrní mě, když půjdu špatně a případně mě zastaví. A to jsem v té pozici nemohl.
Přikývl jsem, jakmile mě vybídla, abych šel za ní. Přizpůsobil jsem se rychlosti jejích kroků a také si v té chvíli uvědomil, že nevím její jméno. Chtěl jsem se co nejrychleji zeptat, než na to zapomenu a budu tak riskovat, že se ho zase dozvím kdo ví kdy. „Klidně to udělám sám. Ale možná by nebylo špatné je obeznámit, že je tu někdo... nový,“ polkl jsem tiše.
„Můžu vědět no... Jméno alfy?“ zeptal jsem se konečně, když se k tomu naskytl mezi chůzí a mluvením prostor.
Pomalu jsem nasával okolní pachy. Sice jsem nějakou dobu byl poblíž smečky u řeky, kde bylo území poměrně cítit, ale tady to bylo silnější a s tamtím se to nedalo srovnávat.

„S tím nebude problém,“ přikývl jsem. Líbilo se mi to. Šlo vlastně jen o chození, pamatování si věcí, předávání informací, vyznání se v terénu a trochu i toho mluvení. Žádná speciální pozice, žádné plnění speciální funkce, prostě... Astonování.
Lehce jsem se ještě pousmál, ale jakmile řekla, že by chtěla vědět něco zkráceně o mně, zamrazilo mě. Měl jsem poněkud zvláštní minulost. Minimálně jsem to tak viděl já, nebyl jsem si tím zrovna moc jistý a pro jiné to taky nemuselo být příjemné. „Rodiče vedli smečku na severu... Mimo odtud, poměrně dost vzdálená. Otec byl starý, slepý, už i senilní, když jsem se narodil. Bratr nás poměrně brzy opustil, posléze i otec... Chvíli jsem vedl smečku, dokud se nenašel někdo lepší. Pak jsem odešel, poznával a... jsem zde,“ řekl jsem to krátce, stručně. Řekl jsem dva důležité milníky, smrt půlky mé rodiny a to, že jsem chvíli vedl nedobrovolně smečku, ale nic víc. Jak bratr zemřel, co se dělo potom, proč jsem z té smečky odešel, kde jsem se potuloval ty roky... Nepřišlo mi to podstatné.
„Jo, Survaki. Myslím, že jsem je cítil... Byla lovit s ostatními?“ zeptal jsem se. Vzhledem k tomu, že jsem na severu cítil mnoho vlků a krev, sedělo by mi to. Ale mohl jsem se plést a nebylo by to ojedinělé.

Čekal jsem něco jako: "Fajn... Tak vypadni." Kdo by chtěl vlka, co sám neví, co je za osobnost? Viděl jsem to špatně, ale tyhle věci jsem prakticky jinak ani vidět nemohl. Věřit si by bylo namyšlené, doufat by bylo dobré, ale v případě neúspěchu by to rapidně snížilo sebevědomí. Nic neočekávat znamenalo nebýt překvapeným a případně být náramně překvapeným a potěšením. Proto si nikdy nevěřím, řekl jsem si pro sebe, ale dle očí alfy... Slyšet to mohla. Mohla slyšet všechny mé myšlenky... Ale nevadilo mi to.
Překvapilo mě, co nakonec řekla. Trochu jsem pozvedl hlavu, našpicoval uši, hlavu naklonil trochu do strany. Bylo to překvapivé a zároveň mě i potěšilo, že lovec se ve smečce už nacházel a nehrozilo tak, že by to někdy padlo na má bedra. Ale tohle se mi líbí, uvědomil jsem si. Nebylo to nic, co by vyžadovalo fyzickou sílu nebo rozhodování mezi dobrým a špatným. Bylo to něco, co mi ke mně sedělo. „To zní fajn,“ usmál jsem se zlehka s přikývnutím. Jestli to i podle ní ke mně sedělo - když mně znala pár minut -, musel jsem být tím nejprokouknutelnějším vlkem na planetě.
„Znám Survaki,“ odpověděl jsem. Chvíli jsem bojoval s vlastním jazykem, který chtěl říct "Leu", ale hlava ho přeprala. Naštěstí, ale ne překvapivě. Často jsem dřív myslel a pak mluvil. Naštěstí.

Musel jsem začít vzpomínat, co jsem řekl tentokrát. Ale nevzpomínal jsem si, v hlavě jsem měl prázdno, nic jsem v ní nedokázal najít. Hledal jsem tedy ve svém nitru, snažil se najít něco, v čem jsem byl dobrý... cokoli. Vzpomínal jsem na lovy, na ty úspěšné, kdy jsem nemusel sledovat, jak můj jediný bratr umírá, ale... moc jich nebylo. Pouze ty předtím, když jsem v nich neměl tak důležitou roli. Jakmile bratr zemřel, nelovil jsem. Nechal jsem to na lovcích, Kevosovi a sestře. Já je pouze sledoval z dálky, naslouchal otci a alespoň kvůli němu se snažil být dobrým alfou.
„Říkali mi, že jsem dobrý lovec, ale to jsem byl podstatně mladší a kdo ví, zdali to neříkali ze slušnosti. Ale ve skutečnosti jsem... Klidný. Nevyvolávám spory, spíše se je snažím uklidnit, nemám potřebu na sebe zbytečně upozorňovat a... Blbě se asi popisuju... Jsem přizpůsobivý, když bych musel, přeměnil bych se do krychle, abych se přizpůsobil světu. Když by byla vyžadována koule, stal bych se koulí.“ Chápal jsem, co za hlouposti říkám, ale říkal jsem pravdivé hlouposti. Hlupáku, povzdechl si můj vnitřní hlas. Co jsem to kruci řekl?
„Nevím, jak je vlk schopen popsat sebe samého. Je to těžké a vždy jsou upřímnější slov slyšena od někoho třetího. Někoho tu znám, mohla by říct, jak mě vidí ona... Možná by Vám přišla i důvěryhodnější než někdo, kdo zrovna přišel na vaše území,“ dodal jsem. Sice jsem i já sám cítil jistotu ve svém hlase, ale hlava to už viděla trochu jinak.