Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ježčí plácek

Háti se stavěla k magiím a obecně kouzlům nějak odmítavě, nebo mu to tak alespoň přišlo. Zcela určitě už věděl, že nemá ráda jakoukoli manipulaci s její osobností a náladou, takže něco, co odporovalo zákonům přírody se k tomu dost dobře mohlo také pojit. no, on sám na magie nadaný nebyl, takže to trochu chápal a manipulace... dokázal se léta sám manipulovat, aby věděl, že to není nic příjemného.
Nechal je povídat si, vlastně se od jejich rozhovoru dokázal dost dobře odpoutat, sice ho slyšel, ale šel mu jedním uchem tam a druhým ven, takže kdyby tam řekli nejniternější tajemství, vůbec by ho nezaregistroval. Ale filtr k němu donesl otázku, která byla mířená k němu. Pootočil k Wizku hlavu, chvíli neodpovídal, protože přemítal, jak srovnat časovou osu. „Přišel jsem podruhé. Poprvé před hodně lety a podruhé před... dvěma roky jsem potkal Baghý,“ docela ten čas letěl, co? „Byl jsem v jiné smečce, ale pár drobností mi uspíšilo přesun zpátky do Borůvkového lesa,“ dodal. Drobnosti jménem vlčata, ale co.

//Borůvka přes jezírka

//Konec světa

Najednou se mu domů moc nechtělo. Za prvé se vůbec nerozmyslel o té alfě, akorát to bylo něco, co proti němu mohla využít Háti. A taky ten fakt, že Háti plánovala odejít a to mu prostě... nedělalo dobře. Přitom sám odešel a to měl mnohem větší povinnosti. Nic neříkal, když to Háti prohlásila, jenom sklopil zrak a vracel se k severu.
Snažil se nedělat moc dlouhé kroky, šel docela pomalu, nepokoušel se jít rychle, držel tempo s vlčicemi a přitom poslouchal, jak mu náramky cinkají na noze. Co bych měl Baghý říct? přemýšlel s polknutím. Pohled upřený k zemi, ani nic neříkal, jenom poslouchal ostatní, pokud si něco říkají. Jedna dcera odchází a já se kroutím od všeho, co ona musí dělat, povzdechl si sám nad sebou. Prostě potřeboval jenom kopnout do zadku, aby něco dělal a rozhodl se, protože on sám to očividně udělat neuměl. Není nějaká šance zbavit vlka svéprávnosti? určitě by to baghý uvítala, pak by mohla rozhodnout za něj.

//Středozemka přes nějakou říčku

//Oáza

Byl docela společenský a měl pocit, že se umí ve větší skupině orientovat, ale tady mu šla hlava ze všeho kolem. Protože netušil, zda má reagovat, na co má reagovat, co se ho netýká, i když je to vlastně o něm. Jenom v něm rezonovalo to o alfě. Protože... se cítil divně. Divně z toho, že by to měl vzít, divně z toho, že by v tom měl Baghý nechat, protože to byla jeho partnerka a partneři měli držet spolu. Zhluboka se nadechl, ale nic neřekl, nechal to být.
Využil krátce toho, že se Háti zajímala o kouzlo, které Wizku cítila. Sama byla jednou očarována Vlčíškem a od tý doby tyhle věci nemusela a nelíbilo se jí, když měla dělat, co jiní řeknou. Nikdo to nechtěl poslouchat. Jemu však v téhle chvíli stačilo, že Háti upoutala svoji pozornost a Wizku se třeba rozruší z toho, co se dělo předtím. A on bude přemýšlet nad alfou.
Vedl obě vlčice mezi skalami, které se před nimi otevřeli po snad nekonečné poušit. Nejdříve jenom kamení, studené slunce, ale pak i zápach soli, šum a nakonec ještě nekonečnější modrý plac. „Tohle je moře,“ řekl Háti s pokynutím, „je slané, sůl budeš cítit ještě dlouho poté a jsou v něm ryby a stvoření, které jinde nenajdeš,“ dodal svoje poznatky, ale víc jich neměl. Jenom na to moře chvíli koukal, nechal jí čas, aby ho mohla poznat, jak jenom chce.
A pak docela intuitivně padlo, že by se měli už vrátit. Života nenavštívil, ale to počká, nemůže se radit s jinými o svém životě.

//Ježčí plácek přes Eucalyptový les

Rozhodl se Wizku raději neodpovědět, protože si nebyl jistý, zda to má být výhružka nebo přání. Nebyl si u ní jistý vůbec ničím a nejistota ho přiváděla do rozpaků. Měl navíc jiné starosti, Háti se urazila, odcházela a on ji samozřejmě následoval. Kdyby se třeba urazila v lese, snad by ji nechal, ale tady bylo okolí cizí pro něho, natož pro ni a mohla se dost snadno ztratit a už nikdy nenajít.
Vyrazil, vyrazila s ním i Wizku, kterou moc nevnímal. Háti se pak zastavila a vypálila na něj slova, která ho zastavila. Lehce se zamračil, protože... měla pravdu? „Nic není jednoduché,“ zopakoval po Háti, protože na to neměl co jiného říct. Ani tohle, ani nic jiného, co ho mohlo nebo ji čekat. Žádný život nemohl být jednoduchý.
A do toho do něj začala hučet Wizku, že se omlouvá za své chování, protože byla snad omámena kouzlem. Cukal zase hlavou mezi těma dvěma, moc nechápal, co se děje, které má reagovat dřív a vůbec. „To je v pořádku,“ vysoukal ze sebe k Wizku. Chtěl se věnovat zase Háti, ale tu spíše zaujalo kouzlo a... možná ji to i trochu vrátilo k jiným myšlenkám? Šla k němu blíž a opřela si o něj obličej, on jenom sklopil hlavu a sledoval ji. „Nemusíš se omlouvat,“ řekl klidným hlasem, který se mu konečně vrátil. „Jo, vydáme se k němu a pak aspoň na chvilku domů,“ přitakal a zvedl pohled k Wizku. „Půjdeš s námi?“ zajímal se, než směrem k moři vyrazil.

//Konec světa přes poušť

„Ano,“ přitakal okamžitě na Wizku, že má skutečně dvě dcery s Baghý, protože se z toho zdála trochu vykolejená a docela doufal, že ji to nějak usadí do správných kolejí a skončí s tím chováním, ze kterého měl žaludek na vodě, protože nechápal, jak má tyto věci řešit. Nikdy se mu to nestalo a nikdy si nepřál, aby se mu to stalo. „Ano, myslím, že máme harmonický vztah,“ dodal ještě s poloúsměvem. Trošku jim tam teď zaváděla ta alfa záležitost, ale... to se dalo nějak vyřešit. Tiše si nad tím povzdechl, moc se k tomu vracet nechtěl, ale bylo to tady a hlodalo ho to v mozku.
Černobílá vlčice se od něho trochu vzdálila, ale její slova byla stále stejná. Najednou měl zbožné přání, aby mu všichni říkali už navždy jenom jménem a nijak jinak. Tiše polkl, měl odpustit? Asi ano, bylo to správné, ale furt mu bylo nějak nepíjemno. Jenom lehce přikývl a nijak to nekomentoval.
Wizku mu dala i za pravdu, že je Háti ještě mladá, ale to přišel protest, že malá není a naopak je dospělá. Zdála se z toho dost naštvaná, ale když nechápala o co jde, bylo nepříjemný to začít z ničeho nic popisovat. „Háti, počkej,“ křikl na ni, zvedl se ze země a dlouhými kroky začal dceru dohánět a trochu opomněl společnost. „Víš, jak jsme si říkali o zamilování? Navazuje to na to a není to úplně jednoduché,“ vysvětloval z dálky, protože po prvních delších krocích svoje tempo zvolnil, aby jí dal prostor.

Otevřel tlamu, aby mohl hrdě říct, že mu ta jména něco říkají a Baghý docela podrobně, protože by tento fakt taky mohl Wizku... uklidnit. Nebylo mu úplně příjemné, jak mluvila, navíc před Háti a tyhle věci jeho mozek neupěl úplně zpracovávat. Jenže slov se ujala Háti, která do toho skočila, že Baghý je její máma a pokud on byl otec, nebylo moc složité si dát dvě a dvě dohromady. Střelil krátkým pohledem po dceři, poté se podíval k Wizku a lehce se usmál, „no a společně máme ještě jednu dceru,“ dodal k tomu, čímž nepřímo potvrdil, že dvě a dvě se rovnají čtyřem.
Nejraději by háti použil jako živý štít před vším, co se tam dělo, protože neuměl konfrontovat vlčici, že se mu tohle nelíbí, ale Háti vydala zvuk, jako kdyby zvracela, i když žádný obsah žaludku nevyzvrátila. Jemně se zamračil, ale zase už mířil pohledem na Wizku. „Děkuju,“ breptnul ohledně svého jméno, „ale tohle mi není úplně příjemné,“ vysoukal ze sebe se staženým žaludkem, protože mu celé tohle prohlášení přišlo ještě horší než ta situace, do které se dostal.
Jestli bylo nebo nebylo horší prohlášení Háti bylo otázkou. Tuhle konverzaci si plánoval schovat na nikdy a nikdy se o tom před ní ani nezmínit, protože měl problém o tom mluvit a ještě před cizím. Jenže WIzku namítala, že není důvod, proč o tom před cizími nemluvit a navíc ví, jak na vlčata, čehož se Háti chytla jak moucha na lep. „Ne, Háti,“ odpověděl, „to je soukromá věc.“ A pak se mu hrdlo zase stáhlo z Wizku, že musel udělat krok vzad.

Byl klidný, jako tomu bylo vždy. Háti vypadala trochu znuděně, seděla tam v písku a vydrbávala ze sebe písek. Ostatně jí slíbil, že půjdou někam dál a furt chtěl ještě vidět Života, ale to celé mohlo počkat, protože cizinka řekla něco, co ho zaujalo – že je z Borůvkové smečky taky. Tedy bývala. „Oh, opravdu?“ zeptal se. Nepamatoval si ji, ačkoli vypadala trochu jako Tailla, ale nebyla to ona. Nemohli se znát, musela tam bý tedy v době, kdy on už ne. Ale Baghý tedy znát musí, ne? přemítal nad tím, ale než se mohl na cokoli zeptat, vlčice pokračovala a dost ho znejistila. „Ehm, uhm,“ vykoktal ze sebe, lehce se zaklonil, aby dostal hlavu dál od vlčice a vykooktal ze sebe: „Já jsem Jinks. A tohle je Háti... Eä,“ dodal, protože tak trochu zapomněl, že Háti není jenom Háti, že to tehdy nějak padlo dohromady a má trochu delší jméno, které beztak nikdo nikdy nepoužívá.
Wizku na něm visela pohledem, i když odpovídala Háti. Cukal pohledem mezi dcerou a Wizku, protože netušil, co by měl říct, ale co řekla jeho dcera, ho skoro zabila. „Cožechceš?“ vysoukal ze sebe nesrozumitelně a už jenom visel pohledem na Háti. „No uhm, my,“ koktal, protože na tuhle otázku nebyl připraven a už vůbec ne na to, že se na to Háti ptá i cizí vlčice. „Háti, na tohle se cizích neptá,“ sykl pořád úplně mimo z toho všeho. „Tohle... si pak probereme s mámou,“ dodal. Bylo mu najednou vedro, fakt tam bylo takové vedro?

„Měl jsem to na mysli trochu jinak,“ podotkl k Háti, ale tímhle se zase vraceli k tomu faktu, že se dcera neprokázala moc jako smečkový typ vlka, protože ostatní brala spíše jako nepotřebnou sebranku, která by jí přidělávala starosti a nic jiného.
Menší černobílá vlčice, která mohla klidně být dosti průměrně vysoká, ale pro něho byli všichni malí, se zajímala, jestli jsou zdejší, tedy gallirejští. Byl? Asi už ano, i když s pauzou. Háti zcela určitě ano, narodila se tam, on se tam prostě připletl a přivlastnil si, co jenom mohl. „Jsme z Borůvkového lesa,“ odpověděl jí, „sem jsme se šli jenom projít a trochu se tu zastavili v té zimě, co na severu bublá,“ rozmluvil se, ačkoli zcela stačilo, aby řekl jenom tu první část a nic jiného. Jenže to on neuměl, mluvil prostě zbytečně moc.
Háti moc z cizinky nadšená nebyla, nebo spíše šetřila slov a emoce, protože poušť se prostě jenom dala a nic víc. Chvíli dceru sledoval, ale moc její chování neřešil, dokud nebyla zbytečně drzá a hrubá k cizincům.

„Ne to ne, spíš bych třeba mohl žárlit, kdyby delší dobu nebyla se mnou, ale s někým jiným ano.“ Těžko říct, jestli ho vůbec žárlivost sžírala, nikdy je nezažil, neměl jediný důvod, ale když nad tim přemýšlel... Asi by žárlil? Přestože Baghý věřil a neměl důvod ne, asi by se bál toho, zda nebude náhodou vyměněn za někoho... mladšího.
„Hledej si svoje kamarády,“ pobídl ji. V tomhle ohledu byl spíše někdo, kdo měl povrchové známosti, nepotřeboval úplně blízké vlky, stačilo mu jich pár a ty nějak měl. Navíc měl pravdu v tom, že v jeho věku už prostě vlci odcházejí na furt. „Já si nějak vystačim se svými schopnostmi hledat vlastní přátele,“ rýpl do ni a ještě otočil zpátky to ucho, aby jí tak nezůstalo. To by vysvětlovat nechtěl.
Ulevilo se mu, že Háti ještě nemá myšlenky na nějakou lásku, mohl to řešení (řešení svojí mentality s tim spojenou) odložit na později a brát, že je pořád ještě malé stvoření lezoucí na stromy. „Až se ti tenhle názor změní, obeznam mě o tom, prosím,“ povzdechl si s úsměvem, ale bylo mu jasné, že tohle se vůbec nestane a určitě bude poslední, kdo zjistí, že někoho má.
Moc si nevšímal okolí, což asi měl, protože černobílou vlčici v poušti zaznemanl až potom, co Háti na její přítomnost hučela a poukazovala na to, že to bude jeho nová kamarádka. Nejraději by jí chytil tlamu, ať je ticho a neukazuje, že její otec nemá přátele, ale už se stalo. Nasadil tak jenom lehký úsměv a přitáhl ocas v sedě blíž k tělu. „Trošku jsme si zašli poznávat různé oblasti, co okolí nabízí.“

„Kamarádi nejsou to samé,“ namítl slabě, „kamarádů můžeš mít více, můžeš mít lepší, můžeš mít povrchová přátelství, které navážet třeba s každým, kdo ti je sympatičtější, ale láska je v něčem trochu jiná. Dáváš ji jednomu, je to pro tebe přítel, ale vlastně to není přítel, je to někdo víc, koho chceš mít u sebe a snad ti i vadí, když je poblíž někdo jiný nebo se delší dobu nevidíte... Každá láska je jiná, je to ošemetný, za co ji vůbec brát.“ Žárlivost ho asi moc nesžírala, ale chyběla mu Baghý? Určitě. Chyběli mu i ostatní, ale ona mu chyběla jinak, jak nedokázal popsat.
Něco ho ale bodlo u srdíčka a to bodnutí bylo nepříjemné do starého vlka. „Pár jich snad ještě mám, ale spíše už ne,“ povzdechl si, „vlci odcházejí a někdy napořád.“ Ale kdyby měl teď ukázat na přítele, kterého měl poblíž? No, asi by pohořel. Kde se toulá Světluška? Měl jít do toho Sarumenu...
Tiše zamyšleně zamručel, asi zvolil špatná slova, která si Háti vzala až osobně. Lehce se pousmál, trochu se nahrbil a hlavu naklonil do strany. „Trubka, trouba, to je jedno,“ mávl nad tím symbolicky tlapou, ačkoli byla pravda... jak by se s tím vyrovnal? Štěstí potomků je vše, to je zřejmá, ale zároveň se s tím reálně nikdy nepotkal? A netušil, co s tím? Vzít je, fajn. Ale přitom mu to přišlo cizí. „Já jenom doufám, že se nezamiluješ do hovada,“ sumarizoval to slovem, které bylo prostě TO a mohlo být tedy čímkoli. A taky to na něj bylo docela horší slovo, až ho snad bolelo na jazyku.

Hlava mu lehce padla ke straně. Protože věděl, že byla doba, kdy ji neznal, doba, kdy ji znal a následně doba, kdy už ji začal milovat a byli spolu. Jenže někde musel být ten zlom, zlom poznání byl jasný, ale zlom v těch citech? Jemně se zamračil, jak nad tím přemýšlel. „Nevím, kdy přesně,“ přiznal, protože o tomhle nechtěl lhát, „ale v jedné chvíli mi došlo, že bych se měl vrátit do vlastní smečky, ale došlo mi, že od ní nechci odejít.“ Trochu se o tom všem rozmluvil, ale to bylo u něho dost normální. „Chtěl jsem zůstat s ní, neodcházet, přidat se do její smečky a být tam s ní, ale... ne, že bychom se viděli a mohli si povídat, ale zkrátka s ní.“ Na chvíli se nad tím zarazil, pokoušel se ty myšlenky ještě nějak zformulovat, ale nakonec se prostě jenom podíval na Háti. „Najednou mi přišlo, že jestli nebude v mém životě, nebude to už vše kompletní.“
Zvedl lehce tlapu, aby z ní dostal trochu písku za uchem a neodpustil si, aby jí přitom ohnul ucho dozadu, že jí chlupy z uší trčely do všech stran. A pak se zarazil na otázkou, protože to znamenalo, že by si měla někoho přitáhnout domů a na to se odmítal mentálně připravit. Polknul sliny, nad kterými se skoro udusil a lehce se pousmál. „Každý se může zamilovat... Ale prosím, ať to není trubka a nechová se k tobě špatně.“

Zamyšleně nad tím zamručel. Ne, že by si to nepamatoval nebo o tom nechtěl mluvit, spíš přemítal, kde by měl začít, protože situace předtím byla zvláštní. Prostě se tam oba zjevili, jako by vesmír chtěl, aby tam spolu byli. Chvíli koukal k vodě, tehdy také byli u vody, ale bylo to naopak. V teple se oni vyskytovali v chladu a teď byl v teple, když okolo panoval chlad. „Potkali jsme se u takového malého jezírka daleko v horách na severu,“ začal pomalu, „povídali jsme si a řekla mi, že žije ve smečce, kterou jsem znal a měl v ní přátele, ale zapomněla mi zmínit, že tu smečku nyní vede. Nějakou dobu jsme pak spolu putovali ze severu, podívali se do lesa, poté šli ještě kousek dál a... pak se vrátili zas k lesu, ale tentokrát už... spolu, jako spolu.“ Že v mezidobí druhého návratu do lesa už existovalo pár jejích buněk zmiňovat nepotřeboval, žádný potomek tohle slyšet nechtěl.
„Celý vesmír proti mně, takovému chudákovi?“ povzdechl si přehrávaně a stáhl přitom uši vzad, že tohle všechno ho brzy trefí přímo do tlamy.
Situace se nějak uklidnila, Háti seděla u vody, on trochu dál a přemítal, jestli nemají jít dál. Chtěl k Životu, chtěl se podívat do Sarumenu a zatím se vyhýbal všemu.

Vlastně to byla dobrá otázka. Plavání pro ně přirozený nebylo, neměli ploutve. Převážná většina vlků neměla ani křídla, létání tak pro ně bylo nemožné, ale Baghý křídla měla – znamenalo to, že pro ni létání přirozené bylo? „Pamatuju si, že když jsme se s maminkou potkali, nikdy předtím nelétala,“ pronesl zamyšleně, „ale zdálo se mi, že to pro ni není cizí, protože ta křídla má.“ Na chvíli se odmlčel, aby se nad tím zamyslel, jestli to dává smysl a nakonec to shrnul: „Pro ni to přirozené snad bude, má křídla. Pro nás ostatní ne, ne-li to bude nemožné.“ A popravdě by to ani zažít nechtěl, výška ho moc nelákala, stačila ta, do které sám narostl.
Snažil se Háti přemluvit k hloupostem, nebo spíše k nevědomělému drbání v kožichu, až se jí do něj nachytá písek a bude ho tam nacházet ještě na jaře. Nepočítal s tím, že by mu nevěřila, písek neznala a lhal jí snad někdy? Teď poprvé a jak uvěřila.
Z hnědé barvy se stala zlatá písková, lezlo to úplně všude a on se nad tím usmíval jako měsíček na hnoji. „Já se bavím převelice,“ dodal do toho s hloupým úsměvem, než se po něm dcera vrhla a on před ní uskakoval, aby nenachytal písek i na sebe. Ale už jenom tím, jak skákala vířil okolí to na něj padalo. „Tahám za nos vlastní dceru, to ode mě vesmír očekává,“ bránil se její nepřímé výhružce, oklepal ze sebe vodu, písek a pak se posadil, zatímco se Háti odebrala zpět k vodě.

Úplně zapomněl na nějaký čas, povinnosti nebo to, že měl přemýšlet nad tím, zda vůbec bude alfou. Užíval si jenom prostě to, že byl s dcerou mimo zimu, která mu sice nevadila, ale nemusel ji ani tolik řešit z pohledu Háti. Sice ho vzadu v hlavě šimrala myšlenka, že by se měli vrátit, neměli být tak dlouho mimo, ale... nechtěl se ještě vracet. S Háti moc daleko nikdy nebyl.
Sledoval ji, jak plave, občas se sám taky odhodlal hlouběji, aby i on musel vykopnout vpřed, ale spíše se držel tam, kde stačil. Nejdříve se Háti stále kymácela do stran, poté se její pohyb nějak srovnal a plavala vpřed. Až v jedné chvíli začala zase padat ke dnu, z čehož se mu na sekundu zastavilo srdce a vypálil vpřed, než se uklidnil, když se zase objevila na hladině. Úlevně vydechl, přešel blíže k ní, protože na tyhle věci byl už starý a bylo docela načase, protože zahučela (trošku jinak, než čekal) a chytila se ho za záda, aby si mohla odpočinout. „Chce to cvik, ale plavání není chození, není to pro nás přirozený,“ řekl jí klidně a pomalu šel vpřed ke břehu, aby si mohla odpočinout na břehu v písku. Voda mu odtékala z kožichu v potůčcích, ale nechtěl se ještě oklepávat, aby veškerou salvu nehodil na dceru. „Víš, jak se dá vždycky vyválet v trávě, aby ses vysušila z vody? Písek je na to mnohem lepší, chytí více vody a odpadne z tebe,“ nadhodil s pokynutím hlavy k písku. Kecal, strašně moc, ale bylo to neškodné.

Nic už dál neříkal, nechtěl ji zahltit zmateným popisem, který by jí možná tak uškodil, ale zcela nepřispěl k umění plavat. Nejdřív základy, udržet se na hladině a pak možná nějaká technika. Podplul pod Háti, aby jí udělal místo a okamžitě se i otočil, až udělal menší vlnu, aby na ni hned viděl, kdyby náhodou jako šutr zapadla pod hladinu, ale nemyslel si, že to nastane. Nenastalo, držela se na hladině, nohama plácala jak přiopilý pavouk do všech stran, ale hýbala se vpřed a hlavně neplula dolů jako kotva.
„Koukám!“ zavolal na ni a pomalu se vydal i jejím směrem, aby byl blíž, ale jemu stále stačilo jenom chodit. „Teď zkus nohama hýbat jenom jedním směrem vpřed, jako kdyby ses snažila chodit,“ dodal další pokyn, když se už nějak ujistil, že ví, co má dělat, aby se nemusela odrážet ode dna.
Pomalu přitom ustupoval vzad, tak, aby ji nutil plavat a nedovolil se chytit za jakoukoli část jeho těla, ale přitom blízko, kdyby náhodou zajela přímo pod hladinu. „Až nebudeš moct, tak zahuč,“ dodal.