Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Po chvíli stání, zatímco Skylieth reagovala na moji odpověď, jsem se rozhodl posadit se, omotat si ocas kolem tlap, aby nebyl "pohozený" všude kolem a nehrozilo, že by mi na něj nějaký kolemjdoucí šlápl. „No, zatim jsem měl tu možnost seznámit se více pouze se Survaki. A tu jsem znal už delší dobu z dřívějších náhodných setkání u řeky,“ odpověděl jsem trochu rozsáhleji - a ještě bych toho dokázal i více říct. „S Judayem jsem ještě tu čest neměl... To je ten černý vlk s řetězem kolem krku?“ zeptal jsem se s nervózní vráskou, jakmile jsem se na reakci na to nemile zamračil. Minimálně by mi alespoň vzhledově neseděl nikdo jiný, kromě toho černého vlka s rudýma očima. Bylo sice povrchní odsuzovat ho dle vzhledu, ale přeci jsem to jenom dělal - pouze ve své hlavě, svoje nemilé názory jsem nehodlal s nikým jiným sdílet, abych je nijak neovlivňoval a neroznášel klevety.
„Lov? Jako smečkový nebo zkrátka jenom...“ Hledal jsem vhodných slov, jak to pronést, ale proto jsem musel chvíli mlčet. „Singl lov pro ukojení choutek a zažehnání hladu?“ lepší popis mě nenapadl, ale má otázka byla přesto zřejmá. Zajímalo mě, zda to bude v pořádku, nebo budu muset vysvětlit, jak to se mnou a s lovem je - byl to prostě strach a štítění se něčeho, co mě připravilo o bratra.
„Jo... snad jo,“ přitakal jsem ještě na poslední poznámku, která se týkala ostatních a smečky celkově.

Už jsem pochopil, kam mohu a kam nemohu šlapat, pokud si chci tlapy udržet čisté a nešlapat do neustále do bahna. Zase tak těžké to pochopit nebylo... oproti té době, kdy jsem tu procházel po neutrálním území a byl zabahněný až po břicho, což pak zapříčinilo nemilé mytí v ledové řece, s čímž mi nakonec musela pomoct Vločka... No a pak začala ta estráda v Borůvkáči, dokud jsem před nějakou dobou neodešel.
Z mého rozjímání nad minulostí mě vytrhlo až zvolání pozdravu někde kousek ode mě. Zpozorněl jsem, zastříhal krátce nechápavě ušima a začal hlavu natáčet do té doby, než jsem našel původce pozdravu, kterého jsem však poznal už po samotném hlase. „Ahoj,“ hlesl jsem ke Skylieth, stočil své kroky o kousek blíže k ní, ale držel si jistý odstup, abych nenarušoval osobní a jakýsi slušný prostor pro konverzaci dvou vlků, kteří nejsou žádní blízcí přátelé. „Inu, zatím jsem většinu času tady prospal, abych nabral ztracenou energii a zbytek času... prohluboval vztahy –“ jeden vztah „,– takže se daří poměrně dobře.
Jenom si mi nějak nedaří najít... no... ostatní,“ zamyslel jsem se s krátkým zamračením a rozhlédnutím kolem sebe. „Jak se daří tobě?“ otázal jsem se na oplátku, když jsem hlavu začal vracet ke Skylieth, abych se při rozhovoru s ní nedíval do prázdna.

Mlčky jsem přihlížel tomu, co se dělo. Rozhodl jsem se pouze naslouchat, protože jsem se do toho nechtěl zapojovat. Očima jsem těkal mezi Amayou a hnědou vlčicí, jejíž jméno buď nezaznělo, anebo jsem ho přeslechl. Každopádně... záleželo na tom?
Vyslechl jsem si její problém, zhodnotil ho jako něco, s čím mi nepomůžeme, protože jsme nebyli žádní léčitelé a vlci mimo území také nespadali pod naší kompetenci. Kdybych třeba věděl, jak takovému vlkovi pomoci, třeba bych se za ní i vydal najít ho, ale já netušil, co dělat. Zůstal jsem tedy stát na místě, sledoval, jak vlčice nakonec odchází pouze se skromnou radou od šedo uché a nechal to být.
Krátce poté se vrátila i alfa. Mlčky jsem přikývl na náznak dalšího tichého pozdravu, přešlápl z tlapy na tlapu o trochu dál a sledoval další krátký rozhovor mezi Skylieth a Amayou. Skylieth se následně vydala lehnout si někam opodál a já furt stál jako tvrdé Y na místě a uvažoval nad tím, co mám krucinál dělat. Chtěl jsem se neskutečně moc seznámit s vlky ze smečky, abych se zase nedostal do ústraní, ale teď tu prakticky nikdo nebyl až na Amayu a Skylieth.
A kam se poděla Survaki? Šla se projít vlastně. Protože já byl unavený... Bohužel.
Hloupá únava,“ zaklel jsem tiše. Pomalu jsem vykročil, ze stání mě už bolely nohy a potřeboval jsem se trochu... socializovat. Nečekal jsem, že bych s tímhle měl mít někdy problémy...

Ze srdce mi spadl menší balvan, když se ukázala světlá vlčice s bílým uchem. Amaya...
Šedé ucho... Amaya delta! ulevilo se mi. Kdybych se nenápadně vypařil někam do neznáma, nikomu by to vadit nemělo... Byl jsem ostatně jenom pouhá kappa. Jenže mi to přišlo už nevhodné, když jsem tam stál a dokonce i promluvil.
Amaye jsem na pozdrav pouze mlčky přikývl a cukl do krátkého úsměvu. Vzhledem k tomu, že nebyl čas a ani příležitost na seznamování, věnoval jsem svou pozornost více té hnědé vlčici se světle modrýma očima. Naklonil jsem hlavu zkoumavě do strany, sledoval ji, poslouchal a nakonec se lehce zamračil. Třešňový lesík mi sice nic neříkal, ale dle všeho měl být hned vedle. Podstatnější bylo, že se v něm někdo zranil a ona pro něho hledala pomoc. Ah, povzdechl jsem si tiše, mlčky oči natočil k šedo uché a čekal, co na to řekne ona - její slovo mělo větší váhu než to moje.

//Omlouvám se za krátkost, jsem nadopovaná prášky proti bolesti, ale moc nepomáhají :/

Vyslechl jsem si jejich krátký popis s hlavou položenou na předních tlapách a očima zvednutýma nahoru, abych na Survaki viděl. Snažil jsem se zapamatovat si jména s tím krátkým popisem, abych případně nebyl za kompletního hlupáka, až je v lese někdy potkám.
Možná jsem si nalhával, že unavený nejsem. Skutečně se mi oči trochu zavíraly a hlava už tak přemýšlela pouze na půl... Možná už jenom na jednu třetinu. Ach jo, povzdechl jsem si lehce. Jak jsem mohl být tak rychle unavený? Survaki se zdála, že by ještě prošla i půlku světa, pokud by na to přišlo, zatímco já nebyl schopen udělat jediný krok. „Nevadí.
Zatím se měj, Survaki,“ odpověděl jsem jí s krátkým úsměvem, než mi zmizela z dohledu.
Zavřel jsem oči jenom na pár sekund... Minut... Možná i hodin? Každopádně jsem spal, dokud mě neprobudilo daleké zavytí z okrajů hranic. To mě probudilo, rozlepil jsem oči, těkavě se rozhlédl po úkrytě, kde jsem až do té doby ležel a vstal. Protáhl jsem se v zádech, jednou krátce zívl a středně rychlým krokem se vydal po tom vytí. Netušil jsem, zda se za ním někdo vydal, ale les byl klidný a relativně prázdný... Třeba jsem byl v lese sám a tohle bylo mojí povinností. Kruci, zaklel jsem si v hlavě, stiskl zuby a pokračoval dál po neznámém pachu.
Zažil jsem to už mockrát, ale ani jednou jsem z toho neměl žádné potěšení, spíše jenom trable a těžkou mysl, když jsem musel někoho vyhnat. Po pár minutách jsem už očima zvětřil onoho cizince. Na pár sekund jsem se zastavil, zhluboka se nadechl a hledal ve své hlavě jakoukoli vzpomínku na to, co jsem měl dělat. Neměl jsem žádné pravomoce, ale ani povinnosti, přesto tu byl ten problém, že jsem musel něco dělat. „Zdravím... No, asi si seš jista, že tohle je území smečky, že?“ pronesl jsem s nervózním úsměvem.

Snažil jsem se myslet na minulost minimálně, abych nevzpomínal na všechno to špatné a raději žil okamžikem. Jenže občas se to vrátilo. Po mnoha měsících jsem si v hlavě vybavil svého bratra. Hnědavé odstíny po celé jeho těle, magnetové oči s jiskrou života a bělostné tesáky, které ukazoval vždy, když se hlasitě smál - a to bylo skoro vždycky. Pak jednou ta jiskra vyhasla, hnědá srst se slepila rudou krví a tesáky odhalil pouze v posledním bolestném zasténání. Z té vzpomínky na to mě vytrhl až vlhký jazyk na mém čumáku. Těkl jsem očima, našpicoval uši, když jsem se vzpamatoval z toho, co se právě stalo. Tiše jsem se zasmál, vytáhl koutky tlamy nahoru a dlouze vydechl horký vzduch z tlamy.
„Ani jednoho z nich neznám... Jací jsou?“ otázal jsem se. Snažil jsem se rozpomenout, zda jsem aspoň jejich jména někdy nezaslechl, ale mysl jsem měl zaneprázdněnou zaháněním vzpomínek a soustředěním na přítomnost a zároveň snění o blízké budoucnosti. Bude ta blízká i vzdálená budoucnost tady? Doufal jsem, že jo, chtěl jsem se po těch letech konečně trvale usadit.
„Nepotřebuji spát,“ namítl jsem se zakroucením hlavy a tichým odfrknutím. „A už vůbec nemusíš strážit lenocha. Jsou i zábavnější věci na práci,“ namítl jsem s malým úšklebkem.

Zatímco Survaki se snažila přede mnou shodit a podceňovat se, snažil jsem se o pravý opak. Ne jenom ze slušnosti, ale nevěřil jsem, že je neschopná. Každý v sobě musel mít alespoň kapku něčeho správného, co mu šlo, v čem byl alespoň trochu nadprůměrně dobrý. Já byl možná tak dobrý v tomhle – nenechával jsem nikoho, aby se topil na dně, ale snažil jsem se ho místo toho dostat alespoň k hladině, kde by mohl alespoň krátce zavadit o trochu vzduchu, aby přežil další minutu, ve které by se mohl naučit plavat a zachránit se tím. Jenže jak jsem ji mohl podpořit v lovu? Mluvila s někým, kdo nebyl schopen zastavit vlka, aby se neřítil do chřtánu přímé smrti. „Věř mi, když ti řeknu, že přinesení menšího množství kořisti je to minimum, co může vlk pokazit. Třeba já. Já přinesl z lovu ještě méně, než se původně na lov chystalo,“ odpověděl jsem, tentokrát však bez úsměvu, spíše jenom se skomírající jiskrou v oku. Byl to strašlivý den. Jenže se už stal. A nebylo návratu, nic ho už nemohl změnit, neuměl jsem totiž vracet čas a ani křísit mrtvé. A i kdybych to uměl, neoživil bych ho. Na to jsem byl moc sobecký a navíc bych se musel vrátit ke svému životu, abych bratrovi vrátil ten jeho.
„Jo, možná pěšáci jsme, ale za tu dobu očividně neměla potřebu cokoli říct, ne? Ostatně,
furt tu ležíš jako člen smečky,“ rýpl jsem si trochu do jasně viditelného faktu. „Proč ne? Je to zvědavost, ta je přirozená. A pokud to nevezme jako očividnou urážku nebo něco, co by mohlo mít na pozadí nějaký větší plán, určitě by ti i odpověděla,“ dodal jsem následně.

Položil jsem si unaveně hlavu na přední tlapy, oči držel co nejvýš, abych viděl na Survaki. Doufal jsem, že se po mé otázce trochu rozmluví a skutečně se tomu tak stalo. „Asi si neuspěla, co?“ položil jsem menší řečnickou otázku. Ta představa toho byla humorná, ale popravdě i dosti reálná. I přede mnou se Survaki zpočátku schovávala, ač předtím byla zima a sníh, což jí šlo mnohonásobně lépe, než schování do hnědého bahna, ke kterému její srst ani trochu neseděla. Však neměla jediný hnědý chloupek. Vlastně ani já, ale zatímco ona hrála dvěma barvama, já měl mnoho odstínů šedé.
Nahrbil jsem zlehka "obočí", jakmile zmínila, že netuší, prčo vůbec byla přijata, když "sice něco uloví, ale jinak nic." „Bez lovu by nebyla potrava a bez potravy by zahynula smečka. Nebo by zahynuli ti členové, kteří lovit neumí. Třeba já,“ přiznal jsem lehkou lež. Uměl jsem lovit, dokázal jsem se o sebe postarat - ostatně jsem ještě neumřel -, ale nenáviděl jsem lov. A už vůbec ne ten smečkový, kdy jsem musel spolupracovat s jinými.
„Na to, co se Skylieth honilo hlavou bych se mohl zeptat i já, když přijala mě. Není důvod to řešit. Už jenom z toho důvodu, že nepotřebný článek nejsi,“ dodal jsem následně ráznějším - spíše přesvědčeným - hlasem.

Cukl mi na tváři pobavený úsměv, jakmile se po mém menším drcnutím přeci jenom pohnula a přemístila do druhé části provizorní skrýše, kde vládlo sucho a nehrozil žádný více mokrý kožich nebo zablácená - v jejím případě bílá - srst, která by následně vyžadovala vyčištění. Jakmile ležela, nasoukal jsem se na její původní místo já, ač mi zadek přečníval ven. Beztak jsem se ani moc nesnažil dostat co nejvíce těla pod skrýš, šlo mi víceméně o hlavu, přední nohy a o to, abych nebyl k Survaki zcela natisklý a dal ji tak trochu osobního prostoru, který si každý vlk zasluhoval a nebylo mi nijak povoleno, abych ho bez dovolení narušoval a zmenšoval.
Lhal bych, kdybych si jenom pomyslel, že mě ten úsměv nepřekvapil. Překvapil mě a mile. Oplatil jsem jí ho, ač ten můj byl o něco větší a trval déle. Pro mě byl však úsměv... přirozenější, než se zdál pro Survaki. Byl vzácný, o to pěknější a vlk mohl cítit píchnutí u srdce, když mu byl dopřán.
Snažil jsem se nějak protnout to ticho, které mi v té chvíli nepřišlo jako příjemné, nýbrž jako to trapné. Řekl jsem tedy první otázka, která mi vlezla na mysl, i když nebyla nijak záživná, spíše jenom pro mě informační a zvědavostní. „Jak ses vůbec dostala do téhle smečky?“ Nevím, proč mi celou dobu přišlo, že Survaki je spíše ten typ tuláka, kterého najdete všude možně, ale jenom v případě, že si to ona sama bude přát a nebude se před vámi schovávat.

Zakroutil jsem nad tím nesouhlasně hlavou, až mi ze srsti odlétlo pár kapek studené vody, které na ni ulpěly, zatímco jsme deštěm procházeli a hledali nějakou skrýš, kde se schovat. Bylo ironií, že když byl úkryt nalezen, nechtěl jsem do něho jít. Není to tak, že bych nechtěl, přemítal jsem v hlavě, lehce pokýval hlavou ze strany na stranu a následně pokynul k Survaki se slovy: „Vlez si tam ty. Mně mokro nevadí.“
Považoval jsem to za slušnost. Bylo to něco, co jsem se učil od starších vlků, zatímco se moje sestra potulovala někde spolu se svou fantazií v oblacích a bratr se musel nejspíše povyšovat nad nějakého lovce nebo jiného vlka, který vzbuzoval autoritu a hnědé vlče pro něho bylo pouze osinou v zadku, které bylo bohužel synem alfy a tak mu nemohl moc ublížit. Já se učil o životě, o tom, jak se mám ke komu chovat a hlavně k vlčicím.
Drkl jsem Survaki lehce do boku čumákem, abych naznačil, že má nabídka byla vážná a spíše výzva k tomu, aby si vzala lepší místo nehledě na to, zda se ten druhý bude muset stočit do té nejpodivnější pozice, aby se vtěsnal do nepohodlného místa. Zbývající možnost mohla být, že zůstanu ležet půlkou těla venku. Nejnepohodlnější, ale stále možná možnost.

Už jsem si zvykl na její mlčení, ale přesto jsem byl raději, když mluvila. Nemusela vyprávět, stačilo mi, když řekla jedno nebo dvě slova, která by potvrdila, že je tady, vnímá a moje přítomnost ji tolik neotravuje a nenudí. V mlčení si jeden někdy přišel nevítán, někdy zase jo. Někdy to bylo příjemné, někdy mučivé. Záleželo na situaci a na tom, s kým vlk byl a jakou schopnost rozeznat jednotlivá mlčení měl. Já se v tomhle ztrácel a byl si vždy nejistý. Jako třeba nyní. Chtělo by to schopnost rozeznat, kdy konám špatně. Takový malý bzučák v hlavě, který by se rozezněl pokaždé, kdy jsem udělal něco špatného, co by nemohlo tolik ovlivnit můj a jiný život, ale jenom krátkodobou situaci. Abych se mohl vyhnout těmto podezřelým myšlenkám. Hezké přání, ale zbytečné a nemožné ve splnění.Navíc by to život udělalo mnohem lehčí a nudnější. K čemu by pak všechno bylo, když by neexistovalo scestí? Ale snít snad mohu.
Hypnotizoval jsem Survaki, sledoval jsem každičký její pohyb, který udělala a čekal jsem, co udělá jako dalšího. Snažil jsem se odhadovat, předvídat a nakonec se i lehce usmál, když se na mě podívala a následně se rozklusala směrem do lesa od rozvodněné řeky. Nevnímal jsem vodu, která v podobě kapek začala padat z oblohy. Následoval jsem Survaki, na nic se neptal, pouze ji sledoval a čekal, kdy se zastaví a zdali něco řekne.
Zastavila se až u jakési skrýše. Prohlédl jsem si kámen i spadlé stromy, zhodnotil to jako vhodný úkryt, kde by nemusela rušit smečka a následně chtěl i podlézt větve. Ale zastavil jsem se, naklonil hlavu lehce do strany, zastříhal ušima a zeptal se: „Nechceš více k tomu kameni? Není tam takové mokro.“

Přeskakoval jsem pohledem mezi rozvodněným území, bílou vlčicí s černou tváří a okolím, které se táhlo za námi a od kterého jsme odešli. Uvažoval jsem nad dalšími kroky, byl jsem nerozhodný, kam se vydat dál, jelikož mi území bylo stále trochu cizí, neznámého a neprozkoumané. Pokud se za rozvodněnou řekou nacházel už pouze malý kus území, nemělo moc cenu prozkoumávat ho, když všude okolo bylo ještě mnoho zákoutí, které jsem ještě neviděl a Survaki je naopak musela všechny dobře znát po té době, co ve smečce byla. Pokud se vyhýbala velké společnosti, určitě si musela nějaká místa najít... A třeba se o ně mohla podělit.
„Co se vrátit? Nebo projít les po hranicích? Zdá se mi, že je tu klid, že všichni někam zmizeli,“ pronesl jsem svou myšlenku nahlas. Jakmile Skylieth domluvila, zdálo se mi, že je rázem vlků prázdno. Nikde ani noha, všichni se někam rozutekli, mnohdy i mimo území a nastalo ticho, ale zase i soukromí. Každopádně, můj nápad, že tentokrát bych se mohl alespoň seznámit upadl. Jenže já se za ní vydal, na co si stěžuji? Je lepší mít alespoň někoho, s kým má jeden lepší... vztah,“ uklidnil jsem si pochmurnější myšlenky a zahnal je někam hluboko do kouta.
„Anebo se můžeme někde na chvíli posadit. Už jsme nějaký ten kus ušli,“ navrhl jsem po chvíli. Nikdy jsem nebyl moc velkým cestovatelem, chodil jsem rád, ale všeho s mírou. Občas jsem rád lenošil, což mi dříve moc dopřáváno nebylo. Ať to bylo z důvodu akčního bratra anebo povinností, které jsem nenáviděl.

V tom tichu jsem slyšel vlastní bušící srdce. Vnímal jsem, jak pravidelně tepe v hrudníku, cítil, jak mi rozhání krev po celém těle a vnímal přitom každé jeho stáhnutí a roztáhnutí. Přišlo mi ale, že každou chvilku zrychlovalo, jako kdybych dlouho běžel nebo lezl do hodně prudkého kopce. A to jsem přitom pouze šel přes močály, poslouchal vyprávění o životě Survaki, vnímal ta slova a nic neříkal. Zvláštní... pocit, zakroutil jsem nad tím hlavou, už jsem byl navíc rozhodnutý, že na to nic neřeknu, protože to nebylo co. Slova pomoci nemohla.
Mé mlčení dosáhlo kladného ohlasu. Překvapeně jsem nad tím zamrkal, následně cuknul krátce koutky do letmého úsměvu a i nadále nic neříkal - protože na to také nešlo moc reagovat. Mohl jsem si začít v hlavě skládat střípky toho, co si Survaki prožila, proč je taková, jaká je, co jí přimělo k tomu, aby byla taková, jaká ve skutečnosti je.
Bylo na mě, abych vybral, zda půjdeme dál anebo se vrátíme. „Kam vůbec dojdeme, když tu rozlitou řeku přejdeme? Je tam pořád území smečky nebo nějaké jiné?“ pídil jsem se. Udělal jsem jeden krok na rozmáčenou půdu, abych vyzkoušel, jaké to je. Ohlédl jsem se za Survaki, chvíli na ni až moc upřeně zíral a nakonec raději hlavu odvrátil zpátky k řece.

Snažil jsem se pochopit a představit si, co se nejspíše mohlo stát. Jak to probíhalo, co k tomu předcházelo a co následovalo. Ale z toho mála informací to moc sestavit nešlo, pouze jsem si byl jistý tím, že to nebylo nic dobrého, ba naopak. Nemohl jsem se však vyptávat, také bych nikomu neřekl ty špatné věci, co se v životě staly. Řekl jsem o těch nevinných, které nikomu nic nemohli říct, ale zbytek jsem tajil, jak nejlépe jsem mohl. Hledal jsem dlouho jakoukoli odpověď na to krátké vyprávění, které bych určitě já sám byl schopen rozvést na půlhodinové s tím, že bych řekl stejný obsah informací jako právě Survaki. Jenže jsem žádná slova nenašel. Pouze jsem sklopil hlavu trochu níže, polkl, stáhl uši a zatvářil se tak nějak... strhaně a posmutněle. Na nic víc jsem se bohužel nezmohl.
Jenže ona najednou pokračovala. Zase jsem našpicoval uši, zachytil každé slovo a vyčkával, až bude konec, abych konečně mohl něco říct nebo zase s ponížením mlčet a čekat na... něco. Jenže jsem zase nenašel slov. Mohl jsem říct to strohé "to je mi líto", ale nijak by to nepomohlo. Pouze bych vyzněl jako každej, kdo poslouchal, ale nevnímal u toho. Já vnímal a možná proto jsem netušil, co říct.
Zastavili jsme se poměrně daleko tam, kde se rozlévala řeka, všechno bylo promočené a skutečně to vypadalo jako naprostá bažina, která navíc roztávala po zimě. „Půjdeme dál?“ zeptal jsem se tiše s pohledem na rozlité koryto. „Nebo jiným směrem?“ přidal jsem další otázku k té minulé. Moc se mi nechtěl špinit kožich. A ona třeba také ne, pomyslel jsem si. Být hnědý, třeba bych tam i vlezl, bahno na takové srsti nebylo tak viditelné, ale na šedé? Nebo dokonce bílé?

Sice mi neodpověděla, ale podle přikývnutí a následného vykročení to muselo znamenat souhlas, který mi bohatě stačil. Vykročil jsem krátce po Survaki, následně ji dohnal a šel vedle ni mlčky. Žádné otázky jsem ani ohledně území neměl a Survaki také nebyla zrovna výmluvná a neměla zapotřebí mi vykládat, kde co je, jako posledně Naomi.
„Ne, to ne,“ přitakal jsem polohlasně. Probudil jsem se, šel lovit a najednou byl někým jiným,“ přeříkal jsem si krátce. Vlastně jsem svými slovy lhal. Sice jsem o svém minulém já tušení měl, ale zavrhl jsem ho a přijal do sebe jiného vlka, se kterým jsem se sžil. Takže to možné je. A nepotřebuješ k tomu ani magii, stačí pouze zlá shoda okolností a špatné rozhodnutí v několika mála sekundách. Zakroutil jsem nad tím hlavou, nechtělo se mi na to myslet, furt to poměrně dost bolelo a nebylo mi to příjemné, akorát mi to obracelo žaludek vzhůru nohama.
„Co není může být,“ zamrmlal jsem si nepříjemnou myšlenku pod vousy. „Třeba to dělají, aby byli připraveni na nejhorší... Anebo jsou prostě chamtiví a chtějí mít všechno. To jsou ti druzí vlci,“ přetočil jsem ne tak úplně svou myšlenku.
Sledoval jsem při chůzi Survaki, jak leze po spadlém kmeni a následně z něho seskakuje, aniž by vydala jediný hlásek nebo zvuk praskajících větviček pod tíhou jejího těla. Zvláštní. Jako kdyby se ani tlapami nedotýkala země, napadlo mě.