Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Dokázal jsem si představit to, co se asi mohlo stát, když léčitel z Amayiny smečky přecenil své síly a způsobil tím vlastní smrt. Dokonce jsem si představil i to, že kdybych tohle umění mohl a uměl ovládat, prožil znova tu věc s bratrem, udělal bych cokoli pro to, abych ho zachránil. Určitě by mě to stálo život, ale... V té chvíli a době by mi na tom asi ani nezáleželo, protože mi bratr připadal jako něco víc a bylo podstatnější, aby žil on a ne já. Kdyby se to stalo nyní, už bych to neudělal, protože jsem se naučil cenit si vlastního života a existence. „Musela to být hodně užitečná magie,“ ukončil jsem to všechno. „Nenapadlo tě... Nenapadlo tě někdy zajít za Smrtí a poprosit ji, aby ti tu magii vrátila? Třeba by to šlo,“ zamyslel jsem se nahlas. Netušil jsem, jak moc o to Amaya stojí, jak moc ji magie chybí, ale byl to návrh, který mě v té chvíli napadl. A dokonce mi to přišlo i jako dobrý nápad.
Začalo pršet. Pár kapek se v několika sekundách proměnilo v mohutný liják, který nedokázaly zastavit ani stromy. Srst jsem měl do několika sekund promočenou, takřka nic jsem neslyšel. Pouze tlumené vytí Skylieth. Mohla být blízko, ale déšť způsobil, že byla slyšet ze strašné dálky. Zamračil jsem se se, sklonil hlavu více k zemi a podíval se k Amaye. Neslyšel jsem ji, co říkala, ale to v té chvíli bylo vedlejší. „Měli bychom raději jít do úkrytu,“ nadhodil jsem hlasitěji, aby mě skrze déšť slyšela.
Jenom přibližně jsem věděl, kde úkryt je, nikdy jsem v něm však nebyl. Pokývl jsem tím směrem a bez většího čekání se k němu i rychlejším krokem vydal. Srst jsem měl už však nacucanou vodou, byla těžká a věděl jsem, že pokud se rychle neusušim, bude i zatuchlá.

//Úkryt

Už podruhé jsem dostal strohý popis členů, které jsem ještě neměl čas poznat. Minule mi Survaki popsala Sheu s Amayou, které jsem chvíli na to obě dvě poznal. Tentokrát Scrooty a Clawdia. Ani jedno jméno mi nic neříkalo, nepotkal jsem je ani dříve a soudě podle toho, že byli až na severu, mohlo jim trvat déle, než se dostanou zpátky ke smečce.
Opět byl zmíněn lov, opět jsem cítil, jak se mi ježí chloupky na zátylku a opět jsem vzpomínal na to, jak mi jeden takový lov vzal bratra. Všechno to bylo jako včera, ten obraz jsem stále viděl ve své mysli a nedokázal se ho zbavit. Bolelo to, protože toho dne zemřelo mnohem víc věcí, ale hlavně on. Skylieth mi řekla, že nemusím lovit, že stačí, když s lovem pomohu, ale stejně jsem byl nesvůj. Hlavně z toho, že jsem nebyl schopen ten strach překonat. „Tak uvidíme, kdy se vrátí,“ vydechl jsem. Netušil jsem, co jiného bych na to měl říct.
Dříve jsem snil a myslel na to, jaké by to bylo, kdyby bratrovi bylo pomoci a nezemřel. Jenže nebyla žádná možnost. Minimálně ne v naší oblasti. Jenže magie, kterou měla Amayina smečka, byla léčitelská. Zastříhal jsem ušima, představil si, jaké by to bylo ovládat ji a nakonec si lehce povzdechl. Jaký by tím pádem byl můj život, kdyby žil? Úplně jiný. A já si na tento už zvykl. „Užitečná magie,“ přitakal jsem. „Jenom se to s ní nesmělo přehánět, jestli hádám dobře.“ Možná by kvůli tomu pomoci nebylo. Byl vážně zraněný a vyžadovalo by to mnoho energie nás ostatních. Pro záchranu jednoho bychom museli obětovat více vlků, jejich zdraví a... To jsme nemohli.
„Jo, toho jsem si nějak všiml. Jednu myšlenku jsem myslím jednou slyšel,“ přikývl jsem. Jistý jsem si tím nebyl, možná jsem slyšel pouze sebe samého. Shea se Skylieth tedy šly na lov, já stále seděl na místě a čekal jsem asi na znamení. „Myšlenky máme všichni,
takže by to mělo jít. Jenom my nebudeme zkrátka schopni odpovídat,“ zamyslel jsem se nad tím. Znělo to užitečně, ale beztak jsem tu magii nechtěl.

Pochopil jsem jejich původ, funkci a dokonce i to, proč se neobjevili, když jsem přišel já. Pozitivní pro mě, očividně jsem nebyl někdo, s kým by měly být problémy a očividně jsem se nenaskytl ani v nějaké ztížené situaci, kdy by řešení všeho znamenalo nějaký problém. Aspoň něco pozitivního, napadlo mě.
Amaya to všechno ještě dovysvětlila. O Scrootym jsem ještě neslyšel a to měl být gammou. No... Ne všechno je zrovna prosté na zjištění. Už jsem se ale v tom všem začal tak nějak orientovat. Skylieth byla jediná alfa, jakýsi Scrooty gamma, Amaya delta a ostatní nejspíše kappy. Chyběla aspoň jedna beta, což byl docela problém, ale zase se nezdálo, že se do močálů dostává moc nezvaných hostů, kteří by chtěli dělat problémy. Avšak beta byla něčím... No, potřebným, ale asi i těžko dostupným, jak šlo vidět. Být kappou je beztak nejlepší, řekl jsem si pro sebe. Minimálně pro mne. Neměl jsem rád až moc velká břemena a raději jsem byl tím vlkem, který nemusel mnoho dělat, ale přesto měl domov. Zároveň jsem ale udělal cokoli, pokud mi to bylo řečeno.
Očividně jsem vyrůstal v kraji, který byl o tyhle věci ošizen. Nevadilo mi to a ani ostatní vlci se nezdáli, že by jim nějaká doplňková magie chyběla. Nic jsme nepotřebovali, vystačili jsme si bohatě s tím, co nám dala příroda a to bylo vše. „Jakou magii? Jestli můžu vědět,“ zeptal jsem se. Zvědavost mě neopouštěla.
Nevnímal jsem moc čas a ani to, kde se Shea nebo ostatní nacházejí. Věděl jsem, že jsou na území, že možná ještě něco řeší, ale to bylo tak vše. Amaya se o to ale zajímala očividně více. Moc jsem nepochopil to "Zjistím, co je se Skylieth.", když furt stála na místě a no... Možná ta magie myšlenek? napadlo mě záhy. Když jsem se nad tím tak zamyslel a uvědomil si, že nejspíše mohou komunikovat skrze místa, došlo mi, jak moc rád jsem za to, že ze mě Smrt udělala... dokonalého lháře.

Jenom letmo jsem zaslechl vytí alfy, která se vrátila na území smečky právě včas, když přišel neznámý host. Shea tedy ani nemusela jít, ale nakonec přeci jen šla, takže jsem byl opět s Amyaou sám. Nechápal jsem onen pojem bludiček, netušil jsem, k čemu mají sloužit a napadlo mě pouze to, že v nočních hodinách by to mohla být malá osobní baterka, která by vlka mohla provést močálem. Ale to určitě nebyl jejich důvod...
„Takže zkrátka... Jsou to takoví strážní psi... Reagují na hosty a upozorňují,“ zamyslel jsem se víceméně pro sebe. I když pojem ochránců zněl mnohem lépe, představil jsem se je spíše jako takové věcičky, které zkrátka reagují na jakékoli narušení rovnováhy. Trochu mi neseděl fakt, že jsem je při svém vlastním příchodu neviděl, ale já ostatně nepřišel ani se zlým úmyslem, což se nedalo říct o tom vlkovi, který přišel zrovna teď... Ale kdo ví. Třeba jsem jim nepřišel za námahu, zašklebil jsem se.
„Ta smečka, kde jsem byl předtím...,“ odkašlal jsem si tiše. Nebyl jsem si tím jistý, ale i Borůvkáč něco podobného měl. „Něco měla. Jenom jsem nikdy nepochopil, jak to funguje,“ zakroutil jsem nad tím nesouhlasně a ještě se zamyslel nad tou poslední rodnou smečkou. Tam nic takového nebylo. Pouze zima, vysoké jehličnaté stromy, mnoho sněhu, málo slunce a má rodina. „Ale doma jsme nic takového neměli,“ dodal jsem ještě tiše.

Stál jsem tam mlčky o dva kroky dozadu, abych jim nepřekážel v jejich rozhovoru. Netušil jsem, jak se o toho zapojit, proto jsem mlčel a zase se na nějakou chvíli ztratil ve svých myšlenkách, abych si je mohl roztřídit a vyfiltrovat ty nepodstatné, abych je zapomněl.
Vyrušilo mě až jakési vyštěknutí, které se neslo ozvěnou přes les. Našpicoval jsem uši, rozhlížel se kolem sebe a uznal, že je to s největší pravděpodobností nějaký cizinec, který zavítal na území smečky.
Rozhlížel jsem se kolem sebe, pátral mezi stromy a našel něco... zvláštního. Nikdy jsem to neviděl, zjevilo se to z ničeho a vydal se to po směru, odkud přišlo ono vyštěknutí cizince. Co to je? zeptal jsem se sebe samého, přimhouřil oči a díval se na ty mizející stvoření, které jsem nedokázal ani pojmenovat.
Shea následně zmizela, vydala se za oním cizincem a já tam zůstal opět sám s Amayou. Netušil jsem, co říct. Navíc jsem byl stále ztracen v tom, jak jsem sledoval ta malá stvořeníčka a snažil se zjistit jejich původ, význam a název. „Bludičky?“ zopakoval jsem jediné slovo, které mi z mluvy Amayi přišlo jako vhodné slovo pro to, co jsem právě viděl. Otočil jsem hlavu k Amaye, ve tváři tázavý výraz a na jazyku otázka: „Co jsou zač?“
Posunul jsem se zase o kousek blíž, když druhá vlčice už byla pryč. Přesto jsem stále seděl v dostatečně vzdálenosti, abych si udržel svůj vlastní osobní prostor a Amaya také.

Už jenom podle názvu se mi ta magie moc nelíbila. Nerad jsem ostatním cokoli přikazoval, což byl můj hlavní problém, když jsem se na chvíli vyhříval na postu alfa vlka. Prostě mi bylo jedno, zda to ti vlci udělají, nebo ne. Jenom jsem jim to nechtěl dávat jako příkaz, protože jsem tušil, že to pak udělají akorát s nelibostí, budou frfňat, budou neopatrní a něco se zase stane. „Tak snad se ti povede tu magii ovládnout,“ řekl jsem pouze k Amaye, aniž bych dal najevo svou značnou nelibost k této magii, kterou mi pouze její název přivodil. Zrovna ta vlčice to nechtěla užívat k ničemu strašnému, ale beztak jsem k tomu měl víceméně negativní pocity. A to jsem o tom slyšel poprvé.
Pouze jsem souhlasně přikývl. Kdo chtěl páchat zlo, způsob si našel a bylo jedno, zda ovládal magii jednu či desítky. Přesto mi však zlo sedělo k těm mocnějším, kteří se svou silou pojistili k tomu, že se nenajde nikdo, kdo by je porazil.
„Řekl bych, že jsem,“ přikývl jsem souhlasně. Nebyl jsem tu sice moc dlouho, ale přišlo mi to zkrátka... Lepší. Vhodnější. Možná to nebylo zcela obvykle místo a já byl spíše severnější vlk, ale přesto... Bylo mi zde příjemně. „Aspoň tu není moc cizích návštěvníků,“ odpověděl jsem na fakt zvláštního umístění smečky a více to neřešil. Původně mi to znělo šíleně, ale zas tak strašné to nebylo.
Vlčice se nejdříve bavily o Životu a Smrti, posléze o nějakém vlkovi, které jsem naznal. Pouze jsem naslouchal tím způsobem, že jedním uchem tam, druhým zase ven. Začal jsem vnímat až zase ve chvíli, kdy jsem Shee dovysvětloval, jak to vlastně je s iluzemi. „V podstatě ano. Cítila bys chlad, viděla ho, ale ve skutečnosti by bylo stále teplo,“ přikývl jsem. Ale... Ten sníh nemohl studit. Ne ve skutečnosti. Když se na to vlk začal soustředit, pochopil to. I když to nebylo zrovna jednoduché.

Nenápadně jsem se zamračil. Amaya se zdála zcela rozhodnutá o tom, jaké magie chce a nechce vlastnit a očividně s nimi měla i přesné plány, zatímco já prostě... Chtěl. Už jenom z principu, abych věděl, že něco takového v sobě mám. „Jakou?“ rýpal jsem si ze zvědavosti. Moc magií jsem neznal, většinu z nich jsem rozeznával pouze podle barvy očí, což bylo složitější u těch vlků, kteří měli oči zlaté. A pak tu byli ti, jako já, kteří požádali Života o to, aby jim magii změnil na přijatelnější barvu. Ze zlatavé se stala fialovorůžová a modrá, která ani nestihla přijít, odešla do ústraní.
„Pár takových vlků s magií jsem už potkal. Žádní nevypadali na to, že by rádi špiclovali v mé hlavě. Navíc by tam nic nenašli,“ zašklebil jsem se. Pravdou bylo, že by se tam určitě něco našlo, ale zatím se o to nikdo nepokoušel. Což neznamenalo, že jsem se nepokusil provizorně před těmito vlky bránit.
Chvíli jsem při těch dvou otázkách mlčel a koukal se kolem sebe, jako kdybych hledal nějaký záchytný bod, jak se vykroutit z odpovědi. Jenže jsem nic nenašel, tudíž jsem začal mluvit a řekl to tak, jak to bylo. „Párkrát jsme na sebe narazili u řeky kousek východně odtud. A ohledně toho...,“ odkašlal jsem si. „Potřeboval jsem nějakou změnu a Survaki o tomhle místě mluvila hezky. Tak jsem se rozhodl pokusit štěstí a jsem tu.“
Ustoupil jsem krapet do ústraní, jakmile se vrátila Shea, ale nevadilo mi to. Jenom jsem trochu neslušně poslouchal konverzaci dvou kamarádek, ač jsem se snažil o to, abych je nevyrušoval. Přesto jsem nějaké věci zachytil a hlavně to, když se mluvilo na mě, což bylo jenom vzácně. Naštěstí.
„Fialové oči?“ nechápal jsem tu otázku. Její oči znamenaly zemi, oči třeba Skylieth to, že umí číst cizí myšlenky, hluboká modř u Survaki to, že je to vlk stvořený k tomu, aby ovládal vodu, tak proč...? Ah. Neznámější magie, pochopil jsem. Ne každý se s nimi setkal. Popravdě ani já ne, pokud jsem nepočítal otce a bratra. „To... má magie. Iluze ji nazýváme. Dokážu vytvořit věci, které neexistují, ač tvoje oči a smysli si budou myslet pravý opak,“ vysvětlil jsem krátce.

„Ovládání více magií není skutečně něco, co by mě zaujalo a zajímalo. Jedna magie je pro mě dostatečný dar a povinnost,“ podal jsem na to svůj názor. Nezáleželo mi na tom, zda jiní chtějí vládnout desítce magií, anebo to vidí stejně, byl to jejich názor na svět. Stejně já tak měl svůj. Navíc iluze mi přišli už dostatečně mocné, takže jsem neviděl potřebu mít něco dalšího, když jsem i tohle sotva používal. Většinou jenom tehdy, když někdo chtěl vidět, co s tím vlastně dokážu.
„Proč bych se měl děsit?“ nechápal jsem. Dříve možná jo. Děsilo mě, když mi někdo viděl do hlavy, protože má mysl byla zapeklitá a plná pravdy. Ale teď? Pravda byla taková, jakou jsem ji já sám vybral, takže jsem se už neměl čeho bát a nemusel jsem předstírat, že mě takoví vlci neděsí. Pro jistotu jsem si v hlavě znova přehrál slova Smrti a tiše si nad tím v duchu povzdechl. Toho se už asi nikdy nezbavím, uvědomil jsem si. Zarylo se mi to skutečně hluboko do paměti a odmítalo to zmizet. Nad její otázkou jsem však zavrtěl hlavou. Nikoho takového jsem neznal. Pouze sebe, ale to bylo něco trochu jiného, jak jsem od Života pochopil. Já si to prostě usilovně přál, až se mi to splnilo.
Jak jsem si všiml, takřka pro všechny byla Survaki ta zvláštní vlčice, která mizela a moc nemluvila. Snad to bylo tím, že jsem ji poznal hlouběji, ale takhle jsem o ní nesmýšlel. Skutečně nebyla jako jiné, ale zvláštní nebyla... To mi k ní znělo moc... hrubě. „Jo, to vím... Občas zmizela a potkala se se mnou. Když jsem ještě nepatřil sem,“ přitakal jsem k tomu. To bylo pár pěkných setkání u řeky. Zatímco jsme mluvili o tom, že většina někam zmizela, jedna se vrátila. A byla to Shea, jak jsem pochopil z toho všeho popisu a toho, že se mi představila.
„Jsem tu poměrně nový... A jsem Aston,“ představil jsem se s pokynutím hlavy.

Nesouhlasně jsem zakroutil hlavou. Nepřál jsem si jiné magie, protože už jenom ten fakt, že jsem uměl ovládat iluze a trošku vodu bylo až až. Hádal jsem, že ne všichni to vidí stejně jako já, ale já bych klidně i tu vodu obětoval a nic za to nechtěl. „Magie asi není nic, co by mě tolik zaujalo,“ odpověděl jsem Amaye trochu rozsáhleji. Vrátil jsem k ní zrak, vzhledem k tomu, že měla oči zlaté, nemohl jsem tušit, co má za magii. Maximálně jsem mohl hádat, jaké umění tahle vlčice ovládala, ale netušil jsem. Seděl mi k ní vzduch, možná země, ale jak jsem to mohl vědět? Navíc, magie se neovlivňovala podle povahy, jak jsem v průběhu života pochopil. „Ty máš víc magií...? Nebo jenom svou vrozenou? A no... jaká to je? Jestli můžu vědět.“ Položil jsem ji na oplátku hned několik otázek. Neznali jsme se moc dobře, ale tohle byly takové triviální otázky a znalosti, který chtěl mít jeden o druhých. Krátce jsem i zavzpomínal na to, jak jsem měl dlouhé roky také zlaté oči... Obyčejné, nic nevypovídající oči... Ale alespoň jsem je neměl modré. Naštěstí.
„No,“ zalkl jsem se a zapřemýšlel. „Poznal jsem vlastně jen Skylieth jakožto alfu a poté Survaki,“ pověděl jsem krátce. „Ale tu jsem znal už delší dobu... Možná víc jak rok. Zajímalo by mě vůbec, kam se poděla.“ Poslední část svých slov jsem si řekl víceméně pro sebe. byla to jenom hlasitá úvaha, která mě přepadla už před chvílí.
Nad další, víceméně řečnickou otázku jsem jenom pokrčil rameny. Netušil jsem, pouze jsem věděl, že všichni najednou zmizeli poté, co svolala smečku. Od té chvíle bylo prázdno. Jako by to snad způsobila má přítomnost, ušklíbl jsem se. Snad bych se tomu ani nedivil.

Možná jsem už konečně dospěl, když jsem se do všech překvapení nevrhal s přespříliš velkým nadšením a vyptáváním. Nebo mě už prostě nemohlo po těch letech nic překvapit. Existovali dva vlci, co ty magie mohli darovat, tak proč by prostě někdo nemohl mít křídla? To je zkrátka už jenom prosba, kterou někdo před těmi vlky pronesl a oni mu to splnili. Hm, ne...
To není dospělost, to je zapšklost, uvědomil jsem si rozmrzele.
Zakroutil jsem nesouhlasně hlavou. Už Skylieth se mě ptala, jak to s těmi magiemi mám a i jí jsem řekl pouze to, co jsem hodlal říct i Amaye. „Mám jenom svoje iluze,“ sdělil jsem přesvědčeně. A i kdybych přesvědčený nebyl, nezáleželo na tom, protože ostatní to z mého hlasu vědět museli, pokud mi Smrt nelhala... Nebylo by to překvapivé, ale slíbila to a líbila se jí představa, že by vlci měli lhát. Znova jsem si v hlavě přehrál to, co mi Smrt řekla, jak se mi smála, když jsem svou prosbu před ní přednesl. „Zlý vlk, lhář, chce lhát dál!“ Ten smích se mi zaryl stejně hluboko do paměti, jako se mi tam zaryla smrt bratra a první sekunda, kdy jsem se rozhodl otci lhát.
„Tak tu jsem bohužel neviděl,“ zakroutil jsem nesouhlasně hlavou s lehkým zamračením. Otočil jsem hlavu do strany a mezi stromy pátral po jakémkoli životu. Pořád byl ten les prázdný a třeba Survaki zmizela už před nějakou dobou... Prý se šla projít. Proč nad tím vůbec přemýšlím? okřikl jsem se.

Snažil jsem se rovzpomenout na toho vlka, který donutil Survaki utéct. Nepamatoval jsem si ho, pouze jsem viděl jeho stín, jak přelétával nad námi. „Jo, pár vlků, kteří v tomhle
ojedinělí byli, jsem už potkal. Ale toho s křídly jenom letmo, když nad námi prolétával,“ odpověděl jsem trochu rozsáhleji. „Nemyslím si, že je to v této zemi zrovna ojedinělé,“ dodal jsem trochu tišeji. Ještě před rokem nebo dvěma bych nad tím překvapeně zamrkal a vyptával se všech a každého, kdo by ovládal zkrátka víc jak jednu magii, ale teď? Sám jsem měl dvě a pak tu jednu, která ze mne dělala ultimátního lháře.
Byl jsem poměrně připravený na to, abych odpověděl na ty otázky ohledně magií, ale ne na tu, která mi byla položena. Neznal jsem Sheu... kdo to byl? Survaki mi ji nejspíše popsala, ale neviděl jsem ji a netušil jsem tak, kde by se mohla nacházet. „Bohužel. Ani ještě neznám všechny členy a netuším, jak Shea vypadá,“ zakroutil jsem nesouhlasně hlavou, když jsem to říkal. Nebyla to ta, kterou Survaki popsala, že až moc mluví nebo nějak tak? Kdo ví, povzdechl jsem si lehce. Ale na druhou stranu jsem znal víc členů než v Borůvkovém lese a to jsem tu byl mnohem kratší dobu.

Přes obličej se mi prohnal zklamaný výraz. Neměl jsem rád tajemství a to, kdy jsem byl jinými udržován v nevědomosti, zatímco ostatní přesně věděli o co se jedná. Nebylo to jako lhaní, přišlo mi to horší, protože dotyčný vlk byl najednou okolím vystrčen a musel si poradit sám místo toho, aby ho okolí přijalo a pomohlo mu. Tiše jsem si povzdechl s prostou myšlenkou, která mě poslední dobou přepadala mnohem častěji. Co nadělám...
Zjistil jsem pouze to, že představa normálního ohně, který se rozhořívá na vodní hladině je hloupost a má jediná představa tím byla zhacena a zadupána do země. Nejistě jsem se zamračil, pokusil se zamyslet nad tím, jak tedy můžou jezírka hořet, ale má mysl už nic kloudnějšího nevymyslela. Takže budu muset počkat...? Nebo se zeptat někoho jiného, napadlo mě. Koho jsem se však mohl ptát, když tu nikdo jiný očividně nebyl? A kde vůbec všichni byli? Předtím mi připadalo, že se jedná o poměrně velkou smečku, ale najednou tu nikdo nebyl a já nechápal proč.
Než jsem se vůbec vzpamatoval ze svého přemýšlení nad planoucími jezírky, Amaya do mě doslova začala hučet o tom, co zažila a koho potkala. Létající vlk...? vzpomínal jsem. Jednoho takového jsem viděl, vylekal Survaki a ta následně zmizela, takže jsem ji zase nějakou dobu neviděl. Jak bylo možné, že létal, jsem měl pouze v teorii, která obsahovala názvy Život a Smrt. Čím více o něm mluvila, tím více mi docházelo, že tam ty dva vlci figurovat budou. „Jo... To mi v této zemi nepřijde jako nějaká vzácnost,“ zamyslel jsem se nahlas s pohledem stočeným k nebi. Ostatně, i já něco, co jiní neuměli, dokázal. Ale to bylo tajemství.

S nejistým souhlasným přikývnutím jsem Amaye tak nějak odpověděl na její otázku ohledně toho, zda jsem už prošel území. Jak se to vzalo, prošel jsem velkou část se Survaki, ale přesto jsem ještě neprošel celou část a neviděl jsem ani úkryt, který byl poměrně důležitý. Brzy to napravím, slíbil jsem si. Sice jsem netušil, kde mám vlastně úkryt a tohle okolo hledat, ale ostatně jsem se mohl zeptat nebo to risknout najít na vlastní pěst a zkrátka hledat.
To s jezírky jsem nepochopil, i když jsem se snažil nad tím přemýšlet. Jediné, co jsem si dokázal představit, bylo to, jak nějaký zvláštní oheň hoří na hladině vody, což mi nepřipadalo zrovna reálné a dvakrát možné. Stál jsem tam proto jako tvrdé Y, zíral tak trochu do prázdna a snažil se tu představu nahradit nějakou reálnější představou, která by nebyla tak... nesmyslná? Asi se budu muset zeptat, povzdechl jsem si tiše, ale než jsem se nadál, alfa se někam rozhodla vyrazit a Amaya také měla naspěch.
Překvapeně jsem zamrkal, zůstal stát na místě, mlčky se rozhlížel kolem sebe a následně se rozhodl, že když jsem sám, projdu si okolí, abych našel ten úkryt a všechno ostatní, co bylo zapotřebí.
Netrvalo mi to dlouho, chvíli jsem chodil, chvíli seděl, ležel, našel, co jsem potřeboval, prošel si část území a následně se objevil znova poblíž jeskyň, kde už ležela Amaya, která se očividně vrátila z toulek. „Ahoj,“ vyhrkl jsem okamžitě. Pořád mi zatěžovalo hlavu to s těma jezírkama. „Můžu vědět, jak jste se Skylieth mysleli ty jezírka...? Jak vzplanou?“ zeptal jsem se, zastavil a následně i usadil kousek od bílošedé a naklonil hlavu lehce do strany.

Stačilo mi jen, abych pomyslel na tu skupinovou aktivitu, která mě za výsledek potravu pro celou smečku. Už se to dalo považovat za fóbii, přetrvávalo to několik let, jenom pomyšlení na to mi stahovalo žaludek a zamlžovat před očima nad tou strašlivou vzpomínkou, které jsem byl ještě jako poměrně malý vlk přítomen.
Lehce jsem stáhl uši, když mi bylo řečeno, že jsem ve smečce z části kvůli lovu, ale rázem jsem je zase našpicoval, když mi bylo řečeno, že se mohu účastnit třeba jen odnášení kořisti, čímž bych mohl ulevit lovcům, kteří už ze samotného lovu by museli být unavení. „Jo... Jo, to by šlo,“ přitakal jsem s mírným nadšením. Čím méně jsem se do toho zapojoval měl, tím lépe pro mě a nejspíše i pro ostatní... Kdo ví, jestli nenosím ostatním smůlu.
Když se připojila Amaya, začala se se Skylieth bavit o tom, kdo je už jak dlouho nepřítomný, kde se nejspíše nachází a tak. Já neměl přehled o nikom, takže... jsem neměl co říct a mohl jsem pouze vnímat ta jména, která mi už více nebo méně něco říkala.
Zadíval jsem se do dálky, když jsem měl chvíli pro své přemýšlení. Zlo vzpomínku jsem zase zahnal do nejzazšího koutu mé mysli, kde bylo vše jinak, než tomu bylo ve skutečnosti, a z transu se probral až ve chvíli, kdy se ozvala slova směřující ke mně ze strany bílošedé vlčice. Trhl jsem k ní hlavou, našpicoval uši, chvíli mlčel a nakonec odpověděl: „Aston.“ Na její jméno jsem pouze lehce přikývl, pamatoval jsem si ho od té chvíle, co mi ho Survaki řekla.

//Pardon...

Souhlasně jsem přikývl hlavou, i když to nebylo nijak nápadné - mohlo se to zdát pouze jako krátká svalová slabost, kdy mi přitom poklesla hlava o pár centimetrů dolů, načež se zase zvedla nahoru do normální polohy. „Jo, to je,“ přitakal jsem ještě slovně. Skutečně to byla zajímavá osobnost, ale ne ve špatném slova smyslu. Jenom vlků její povahy nebylo moc, pokud samozřejmě nebyla jediná, což by nebylo zrovna překvapující. Minimálně v téhle zemi. Většina vlků, co jsem potkal, měla chuť mluvit, poznávat a seznamovat se, jenom Survaki se... stranila a neměla ty potřeby - nebo je nedávala najevo. Ale dokázala i mluvit, což jsem ostatně později poznal i já sám. Už to nebyly jenom jednoslovné odpovědi, ale rozsáhlé věty a otázky. „Ale není špatná... Spíš naopak,“ zamyslel jsem se tiše pro sebe.
Skylieth mi identitu černého vlka potvrdila... A dokonce potvrdila i to, že není zrovna... nejmírnějším vlkem, ale naopak poměrně agresivním, i když se prý zklidnil. Vzhledem k tomu, že jsem ho neznal, těžko jsem mohl odhadovat, nakolik se jeho povaha změnila a agrese zmírnila.
Musel jsem zaklít sám nad sebou. Skylieth měla na mysli singl lov, zatímco já ji navedl na smečkový... Peklo na zemi pro šedého vlka, zasyčel jsem si v hlavě tiše pro sebe. Měl jsem k tomu nesmírný odvod a nebylo už asi nic, co by to mohlo změnit. Horší však bylo, když se zeptala, zda rád lovím. Nechodil jsem okolo horké kaše, prostě jsem to řekl. „Nemám rád lov. Ale ne z toho důvodů, že by mi vadilo zabíjet kořist - je to ostatně naše obživa -, jenom nejsem fanoušek zrovna téhle skupinové aktivity,“ rozpovídal jsem se - zase. „A magie... Magie... Ovládám jenom jednu. Svou vrozenou a myslím, že na poměrně slušné úrovni,“ zamyslel jsem se. Trochu jsem lhal, ale co na tom? Smrt mi slíbila, že mé lži se neprokouknou a já jí - bohužel - věřil.
Po chvíli se připojila ještě Amaya. Koukl jsem na ni koutkem oka, opět hlavou přikývl na pozdrav a mlčel. Otázka byla mířena spíše na Skylieth, tudíž jsem mlčel.