Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mlčky jsem je sledoval. Zrak jsem měl upřený na Survaki a zrzavém vlkovi, zatímco ušima jsem vnímal Launee, která mi popisovala onoho rezavého, jehož jméno jsem stále netušil a sám ten vlk se nezdál, že by byl chopen mi to jméno říct. Podle popisu mi připadal trochu jako Survaki. Alespoň to sedělo k našim prvním setkání, kdy se schovávala v trávě a pouze mě hypnotizovala těma tmavě modrýma očima, ve kterých se jeden mohl lehce utopit.
Nelíbila se mi však ta část, že když je ten vlk takový, má něco za lubem. Nedůvěřivě jsem se nad ním zamračil, prohlédl si ho a uznal, že jeho tělesná stavba je poměrně... chabá na to, aby byl schopen někomu ublížit. Ale to mu nijak nezabraňovalo v tom, aby mohl pořádně kousat, to uměl každý vlk. „A jak se jmenuje?“ zeptal jsem se ještě Launee, jméno bylo to poslední, co mi chybělo, abych ho alespoň trochu poznal. Nadále to chtělo, abych s ním mluvil, ale to se nezdálo jako zrovna jednoduché a situace to momentálně ani neumožňovala.
Byla ještě jedna otázka, která mě ohledně těch dvou zajímala. Alespoň jsem si to odvodil podle chování rezavého vůči Launee. „Vy dva jste nějak příbuzní?“ Nepodobali se, vypadali vlastně úplně jinak, ale kdo ví.

Zase mi přišlo, že jsem tam seděl jako hromádka neštěstí ve světě, který byl pokryt sněhem, kde svítilo slunce a nebyla ani příliš velká zima. Zkrátka pěkný den ve kterém jsem se já tvářil, jako kdyby mi zase někdo umřel. Což nebyla pravda, naopak jsem měl být rád za to, že situace, která z počátku vypadala dosti špatně, se uklidnila a přešla na úplně jinou vlnu. Tentokrát pozitivní, hravou, správně naladěnou. Moc se toho neřeklo, Survaki pouze uklidnila Launee, že i kdyby ji kousl, tak mu neublíží a poté jenom svými pohyby vyzývala zrzavého ke hře, zatímco ten samou radostí skákal i do vzduchu. Launee se trochu vzdálila podobně jako já a nadále je sledovala, jako kdyby čekala, že se něco stane. Alespoň já čekal, že se něco stane, i když jsem doufal, že to bude něco dobrého a nedopadne to následně tak, že se je od sebe budeme snažit roztrhnout, aby se přestali rvát.
Po krátkém uvažování jsem se zvedl, přešel jsem blíže k Launee a znovu se usadil na zem s tichou otázkou: „Je vždycky... takový?“ Bál jsem se vyslovit tu otázku nahlas, ale nedalo mi to. Ten vlk byl jiný, to mi bylo jasné, ale chtěl jsem o něm zjistit víc.

„Stále,“ přitakal jsem klidným hlasem. Stále jsem stál mezi ní a těmi druhými, viděl jsem pouze na Survaki a to, co se dělo vzadu, jsem odhadoval pouze podle hlasů. Ušima jsem stříhal sem a tam, jak jsem se snažil zachytit slova těch třech, až mi z toho hlava šla úplně kolem. Zrzavý protestoval, nechtěl jít lovit zajíce, místo toho chtěl být tady a dokolečka volal jméno Survaki.
Obešla mě, otřela se mi o krk a následně se blížila k Mojoovi. Nechápavě jsem se nad tím vším zamračil, natočil se jejich směrem a čekal, co se bude dít. Už se to zdálo klidné, jenom Mojo prohlašoval, že má Survaki pěkný ocas, na což ji Launee varovala, aby ho do ní nekousl. Toho vlčka jsem upřímně přestal chápat.
Opět jsem mlčel, stál jsem trochu dál od ostatních a sledoval, co se bude dít. V hlavě se mi vířili myšlenky jako v tornádu, až jsem z toho měl menší bolehlav. Po kratším přemlouvání sebe samého jsem se posadil, naklonil hlavu lehce do strany a sledoval je.

Neměl jsem rád spory a vlastně jsem je neuměl řešit jinak než tím přerušením "kontaktu" mezi těmi, kteří se chtěli hádat nebo rvát. Ohrožoval jsem tím však pouze sebe a na to mé srdce reagovalo tak, že divoce tlouklo a snažilo se mi prorvat hrudníkem. Nebyl jsem vlk, který se mohl kdykoli vystavovat stresu, špatně jsem ho vnímal a měl jsem problémy v takových situacích mluvit, aby to dávalo smysl. Tiše jsem polkl, ale úlevou, protože Survaki přestala vrčet a bylo na ní vidět, jak zcela změnila postoj o sto osmdesát stupňů. Úlevně jsem v hlavě vydechl, ale nepovoloval na ostražitosti, protože rezavý naopak vrčet začal. Toho se však ujala Launee svými konejšivými slovy a pobízela ho k tomu, aby šli chytat zajíce. Můj jediný nápad a plán byl pouze v tom, abychom šli zkrátka pryč, někam, kde bude klid a jiní tam nebudou rušit.
Otázka Survaki mě nejenom rozhodila, ale i znejistila. Lehce jsem se zamračil a snažil se zjistit, co její zmatení způsobuje. Stalo se jí něco? Podle vzhledu ano, ale třeba také ne. Otevřel jsem tlamu, ale dlouhé sekundy z ní nic nevycházelo. Až potom pár prostých slov. „Jsme v močálech, Survaki.“

Zrzavý skutečně přišel jenom chvilku po Launee a držel se jí jako klíště. Nebo jako hodně bojácné mládě, které odmítlo opustit matku. Moc jsem jeho chování nechápal... Vlastně jsem ho ani trochu nechápal, ale na nějaké vyptávání, pozorování a řešení toho nebyl zrovna čas. K uším se mi totiž doneslo vrčení jenom chvíli poté, co se Launee "na pozdrav" usmála. Nestihl jsem to oplatit ani žádným lehkým přikývnutím nebo pozdravem. Trhl jsem hlavou směrem odkud přicházelo vrčení. Z počátku jsem nějak nevěřil tomu, že by mohla vrčet Survaki - v životě jsem ji neslyšel a zdála se jako... no tichá a jako vlčice, co na sebe nerada poutá pozornost? Tohle byl zkrátka pravý opak.
Zdálo se, že vrčí na zrzavého, který se přitom jenom snažil někam odtáhnout Launee. Nedůvěřivě jsem se nad tím vším zamračil, udělal jeden opatrný krok k Survaki a oslovil ji: „Survaki?“ Bylo to jenom tiché a zcela nic neříkající, jenom jsem chtěl zjistit, co se děje. Mohli se znát z minulosti a mít nějaké nevyřízené účty, ale zrzavý se nezdál, že by si vzpomínal... I když to by vysvětlovalo jeho potřebu odtáhnout Launee pryč od Survaki.
Netušil jsem, co dělat, když se schyluje k podobně nepřátelským situacím. Dříve jsem vše řešil tak, že jsem si stoupl mezi vrčícího bratra a vlka, který ho vyprovokoval. Ať byl totiž bratr jakýkoli, nikdy by neskočil na mě a přeskakovat mě se mu nechtělo. Udělal jsem to tedy i tady - pár kroků vpřed, abych tak nějak zamezil oběma výhled na toho druhého. „Survaki, co se děje?“ zeptal jsem se tiše s pohledem na ni. Upřímně mě zajímala víc než ten zrzavý.

Clawdia toho moc nenamluvila. Navíc se zdála poměrně dost unavená. Jestli jsem se nepletl, tak při našem prvním setkání k někomu prohodila, že se chce vydat ze Smrtí. Tím pádem jsem její únavu více než chápal. Dokonce mi i řekla, abych se vydal po stopách vytí sám, což mi i vyhovovalo. Survaki byla přeci jenom o něco klidnější v přítomnosti jednoho vlka. A s přehnaným sebevědomím jsem mohl i říct, že v mé přítomnosti byla klidnější i o něco více.
Lehce jsem pokynul Clawdiy na rozloučení a pomalým klusem se vydal po pachu Survaki.
Cesta mi netrvala dlouho, navíc jsem byl nad něčím zamyšlen, takže to pro mě byla jako sekunda, než jsem ten bílý kožich s černou tváří spatřil mezi sněhem. Byla zablácená, čistila se a vypadala tak trochu... nepřítomně?
„Survaki?“ houkl jsem tiše, ale dostatečně hlasitě jejím směrem. Stále pro mě byl nezvyk, že jsem jí říkal tak. Na půl to pro mě byla stále Lea. Jenže já budu navždycky Aston, zatnul jsem zuby, zhluboka se nadechl a tuhle myšlenku ze sebe vytřásl. Udělal jsem k bílé vlčici ještě pár kroků a poté se zastavil.
*edit, thanks, Launee :D*
Nevšiml jsem si, že z druhé strany přišla ještě ta hnědá, Launee. Zabrzdil jsem před posledním krokem, nejistě se zamračil a bez dalších slov zůstal sám. Přijde i rezavý? zajímalo mě.

//Mobil ._.

Mlčky jsem sledoval dění okolo. Nebylo to tak, že bych nevěděl, jak se zapojit, pouze jsem nechtěl. Raději jsem naslouchal okolí, zjišťoval informace a odpovídal pouze na věci, které se týkaly přímo mě.
Žádná otázka nepřišla. Zrzavý s Launee a Amayou odešli do úkrytu, Skylieth se také vzdálila, což znamenalo, že jsem zůstal sám s tím drobnějším barevným vlkem. Ten se však odebral opodál, jako kdyby byl uražený. Tiše jsem si povzdechl, zvedl svůj zadek, ale zase jsem ho položil na zem, když se jeden člen po dlouhé době vrátil. Clawdia? Nebyl jsem si tím zcela jist, ale ptát jsem se nechtěl. „Ahoj,“ houkl jem nejistě. Přesný pocčet vlků jsem neznal. Však pro Clawdiu jsem byl ještě já ten nový člen. „Nejsem si zcela jist, ale... Ten zrzavý je Mojo, hnědá Launee a dál netuším. Svým způsobem i já?“ Byla to víceméně řečnická otázka.
Les pak protnulo vytí. Znal jsem ho. Našpicoval jsem uši, zvedl tlapu a cukl tělem. Chtěl jsem vyrazit, ale zastavil jsem se kvůli Clawdiy. Sledoval jsem ji s otázkou v očích, zda to přehlédne, nebo se půjde podívat, nebo mě "pustí" se tam jít podívat.

Okolo bylo dost lidé, ale po většinou neznámých a stejně mi tam někteří chyběli. Třeba Survaki. Dlouho jsem ji neviděl. Kam se poděla? povzechl jsem si tiše, rozhlédl se kolem sebe a tajně doufal, že se někde schovává, jak to měla ve zvyku. Byl sníh, takže existovala možnost, že je v něm někde schovaná, ale ani jsem ji necítil a nevypadalo to, že je poblíž.
Dlouze jsem vydechl, otočil se ke skupině vlků a snažil se pochytit o co jde. Oranžový vlk se tiskl k hnědé vlčici - Launee -, Amaya se ukázala jako pošel špatných zpráv, co se Shey týkalo a barevný menší vlk s modrým blyštivým kamenem na krku se raději po jedné nejapné poznámce rozhodl, se trochu ucouvne.
„Je to fajn,“ houkl jsem krátce ke Skylieth. Neměl jsem toho moc co říct. Nic zvláštního se totiž dle mého nestalo. Navíc jsem se snažil zorientovat. Vnímal jsem slova všech a snažil se i chování. Pogratulovat Amaye ke gammě jsem hodlal až později, spíše mě zaujalo chování rezavého, který se neuvěřitelně bojácně a unikátně přitisknout zpět k Launee. Nechápavě jsem přimhouřil zrak a pouze ve své hlavě se zeptal: Je v pořádku? Říct to nahlas by nebylo zrovna slušné.

//Středozemka

Vidět ty známé stromy a cítit ten pach bylo něco uklidňujícího a příjemnýho zároveň. Zhluboka jsem se nadechl čumákem, nasál všechny ty okolní pachy vlků, které jsem víceméně znal a uvědomil si mezitím, že tam jsou i pachy, které jsou pro mne neznámou. Jeden pach mi pouze něco vzdáleně připomínal. Snad vlčici, která hledala před nějakou dobou u smečky pomoc, načež odběhla pomoct příteli. Vrátila se? otázal jsem se sám sebe. Netušil jsem proč a dost mě to zajímalo. Jedna možnost byl ta, že se nakonec ke smečce přidala, když si ji už "prohlédla". Přidal jsem trochu do kroku, abych to zjistil.
Cítil jsem od toho místa mnohem více vlků. Tedy... Kromě Skylieth a šedouché Amayy jsem je neznal. A kromě té hnědé, u které jsem si byl pouze jistý tím, jak vypadá, ale už ničím jiným.
Kráčel jsem k nim tiše. Ne tím způsobem, že bych se blížil, ale prostě jsem nemluvil, nedělal zbytečný hluk a nevykřikoval pozdravy společně s povalením na zem, když jsem se u nich objevil. Pouze jsem lehce pokývl hlavou na pozdrav.

//Jinks is back, bitches darlings.

//Pramen

Zapadával jsem cestou ve sněhu. A to skutečně dost. Kdy vůbec napadlo tolik sněhu? A ta zima... Připomínalo mi to domov. Smutné, ale zároveň veselé. Šťastné vzpomínky, které se prolínají s těmi smutnějšími, které mi dopadají na bedra jako těžká závaží, která mě táhnou ke dnu. Shodit je není jednoduché, protože k nim jeden má citový závazek, ale na druhou stranu si je vědom tím, jak moc ho to ničí. Menší paradox. Cítit k tomu, co vlka ničí. Realita, povzdechl jsem si. Od tlamy mi vyskočil hustý bílý obláček vzduchu, který se tetelil v ledovém vzduchu a zmizel mi někde nad hlavou.
Dělal jsem co největší kroky, zanechával za sebou hluboké stopy, že by mě každý mohl přesně následovat, ale nijak jsem nad tím nepřemýšlel. Těch stop obecně bylo okolo poměrně dost. A přesto nikde nikdo, zamumlal jsem si, zakroutil nad tím hlavou a přidal do kroku. Už jsem skoro byl doma.

//Mahar

//Středozemka

Pomalu jsem se vracel ke smečce. Procházka docela i stačila. Stále jsem se rozhlížel kolem sebe, jestli někoho ze smečky spatřím, kdo přečkal tu strašnou bouři venku, ale nějak jsem neviděl. Vracel jsem se přes tu širokou pláň, odkud z ničeho nic vycházelo mnoho pachů. A to jsem tamtudy před chvílí šel! Nechápal jsem. Několikrát jsem zastříhal ušima a otevřel doširoka tlamu, když jsem viděl ten vysoký oheň ve středu pláně. Nevypadalo to na požár, na to byli všichni okolo až překvapivě klidní.
Zůstal jsem proto sedět opodál, sledoval vlky okolo, ale převážně byl můj zrak upoután k tomu velikému ohni v samotném středu. Většina vlků byla tak nějak po spolu, nejspíše řešila, co všechno se děje, ale já ne... Prostě jsem tam seděl a díval se po nich nervózní z toho, že mi bylo trapně připojit se k nim. Srabe, zašeptal jsem si sám sobě a posadil se na zem.
(//wtf, já fakt nestíhám T_T - dopisuji)
Postupně se začalo scházet furt více a více vlků. A všichni šli stejným směrem. Dokonce přifačil i Newlin a hned se rozmluvil. Ani jsem neměl čas nadechnout se a začít mluvit, protože do mě hučel milion informací. O mně, o něm, i o nějakém Sallarém. Taky šedém vlkovi, který po chvíli přišel. Jenom jsem lehce pokývl na šedého vlka, pohlédl na Newlina a vydal se za ním

//Vesnička

//Středozemní pláň

Do čenichu mě udeřila vůně mnoha květin. Vzhledem k tomu, že jsem se neustále rozhlížel všude možně, jenom ne tak, kam jsem šel, nevšiml jsem si, že šlapu po louce, která byla plná rudých květů. Zastříhal jsem překvapeně ušima, nervózně překročil z tlapy na tlapu a díval se na ten rozsáhlý prostor. Byla tma, květy byly zavřené, takže jsem tolik té krásy neviděl, ale už podle toho, co se kolem mně dělo, jsem to určil jako zajímavé a dost pěkné místo. Podobně jako Ageron, Vyhlídka a ten osamělý menhir kousek více na východ, i tohle místo se dalo určit jako... Více než zajímavé a dost pěkné.
Zůstal jsem stát na té louce. Od smečky jsem byl už docela daleko a dál jsem jít nechtěl. Navíc jsem se chtěl konečně zastavit na nějakém tom klidnějším místě, které mělo samo o sobě své kouzlo a chtěl jsem si srovnat myšlenky na všechno okolo. A také jsem se chtěl trochu procvičit v magii.
Posadil jsem se, zhluboka se nadechl a začal se soustředit. Chtěl jsem jenom něco malého a nevinného. Pouze malý čistě bílý zajíc s fialovýma očima. Zjevil se kousek ode mě,
stříhal ušima, pohyboval čumákem, občas uskočil o pár kroků do strany. Choval se jako normální ušatec, který netušil, že kousek od něho je predátor. Jenže ten králík koneckonců neexistoval, takže mu nějaký vlk mohl být jedno.
Později přišel nějaký vlk. Ale držel se zpovzdálí. Jenom chvíli jsem ho sledoval, ale nějak mi do řeči nebylo. Spíše jsem měl nutkání zvednout se a jít se ještě trochu projít. Králík zmizel, jakmile jsem vstal.

//Středozemka

//Úkryt v Maharu

Ne, že bych měl strach z uzavřených prostorů, ale byl jsem raději na místech, kde jsem nebyl obklopen mnoha stěnami, stropem, neviděl jsem na oblohu a nemohl ani vnímat vítr v srsti. Asi proto jsem se potřeboval také projít. Jenže než jsem vyšel ven, obloha se opět zatáhla, slunce zapadlo za obzorem a vypadalo to, že bude znovu pršet. Doufal jsem však, že už nepřijde znovu takový liják, jako předtím.
Možná jsem měl ještě nějaký menší cíl. Zajímalo mě, kam se poděl zbytek smečky, když nebyl v úkrytu a ani na území jsem je necítil. Znamenalo to, že byli tedy kdo ví kde mimo území na pospas tomu dešti. A někteří z nich se nevraceli už dost dlouho. Stáhl jsem uši dozadu, tiše si povzdechl a při procházení té velké planiny v samém středu jsem se dost rozhlížel kolem sebe, jestli je náhodou nespatřím. Jenže veškeré své štěstí jsem očividně spotřeboval tehdy, když jsem potkával Survaki na břehu řeky. Neviděl jsem totiž nikoho, dokonce ani ji. Jenže ona se uměla dobře schovávat. Na druhou stranu, já se pozorně díval a hledal jsem – nikde.
Zakroutil jsem nad tím vším nesouhlasně a zároveň dost nechápavě hlavou a vydal se raději dál. Projít jsem se skutečně alespoň trochu chtěl. Šel jsem tentokrát trochu jižně, tam jsem to moc ještě neprošel, sever naopak už poměrně jo.

//Louka vlčích máků

369
Zůstal jsem sedět poblíž východu. Sledoval jsem déšť a čekal, až ustane. Byla to strašlivá bouře, přes cáry vody jsem ven prakticky ani neviděl. Vzhledem k tomu, že jsme v jeskyni byli pouze čtyři plus ta pruhovaná šedá vlčice, znamenalo to, že ostatní jsou stále venku.
Survaki byla stále kdo ví kde. Nejspíše stále na tom dešti. Stáhl jsem uši dozadu, lehce se zamračil a přemýšlel nad tím, kudy všudy jsem šel, kolik skrýší jsem znal, ale moc jich nebylo. Vzpomínal jsem pouze na ty rozsáhlé jeskyně a nory kousek na sever, kde se posledně Survaki propadla a nějakou dobu tam zůstala zaklíněná, zatímco já jako mamlas běhal sem a tam, abych nakonec nikoho a nic nenašel. Tiše jsem si povzdechl, ohlédl se za čtyřmi vlčicemi, chvíli je pozoroval a nakonec vrátil pohled zase ke vchodu.
Pomalu přestávalo pršet. Déšť utichal, stejně tak i vítr a samotná bouřka. Ještě nějakou dobu jsem čekal, dokud jediné kapky nepadaly pouze ze stromů. Nebe se projasnilo, dokonce se i oteplilo a začalo svítit slunce. Už se mi nechtělo sedět tam vevnitř a ani jsem netušil, kde komu se připojit a co říct. Vstal jsem, oklepal se, ač mi kožich už z části uschnul.
Vstal jsem, přiblížil se o něco málo ke Skylieth, abych jí něco oznámil. „Půjdu se jenom trochu projít po okolí a podívat se. Brzy se vrátim.“ Hned na to jsem se otočil a vydal se ven.

//Středozemka přes smečku

//Močály

Musel jsem na poslední chvíli uskočit před Amayou, která se kvůli bahnu složila k zemi. Nejdříve jsem myslel, že zabrzdím, ale kvůli bahnu to nebylo zrovna možné. Přeskočil jsem ji, zabořil se po kotníky do bahna a musel se kvůli tomu na chvíli zastavit.
Vylezl jsem z bahna, oklepal se, ohlédl se za vlčicemi – ani jsem si nevšiml, kdy se k nám připojila Shea – a nakonec jsem zalezl do úkrytu. Byl jsem v něm poprvé, rovnou jsem si ten déšť tak spojil s pořádkou prohlídkou toho, kde vlastně smečka přečkává noci. Posledně jsem se Survaki spal venku a bylo to poměrně příjemné. Kde ta vůbec je? Na tom dešti někde kdo ví kde? napadlo mě. Lehce jsem se zamračil, podíval se ven, kde se nejspíše odehrával konec světa, tiše si zamručel a zkontroloval, zda jsou obě dvě vlčice, co šly se mnou, v pořádku.
Hned na to mě zaujalo, že v úkrytu je už i Skylieth s někým, koho jsem nejenom neznal, ale ani jsem ji předtím neviděl na tom "shromáždění", když jsem byl přijat. Přelétl jsem po vlčici pohledem, lehce vyvalil oči při pohledu na ty proužky, které měla po těle. Zakroutil jsem však nad tím hlavou, připočetl jsem to k dílu Života, protože jiné vysvětlení jsem pro ně neměl.
Zůstal jsem seděl opodál, kapala ze mě voda, kterou jsem nedokázal oklepat, ale neodvážil jsem se přiblížit ani k jedné skupince. Zkušenost s Amayou a Sheou mě naučila, že si mají více co říct než se mnou. A Skylieth hovořila s tou šedou vlčicí, kterou jsem neznal – přiblížit se k nim by bylo nanejvýš drzé.