Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Zarostlý les

Les, ve kterém jsme byli, byl mnohem hustší než ten, kterým jsme procházeli jako první. Aspoň se může zabavit, pomyslel jsem si. Bylo to trochu jako vymýšlení her pro vlče, které potřebovalo konstantně nějakou aktivitu, aby se nezačalo nudit a dělat hlouposti. Byla vždy taková? přemítal jsem. Nebo se něco takového mohlo stát i v průběhu života? Silná rána do hlavy, nějaké trauma nebo něco cokoli jiného, co by způsobilo takovou újmu, že byla... specifická?
„Rád s tebou půjdu, vypadá to, že máme stejnou cestu,“ podotkl jsem. Má cesta byla jen a prostě do Maharu, který se blížil. Byl jsem od něho kousek, věděl jsem to, ale dojít tam bylo přitom to nejmenší, co bylo třeba udělat. Horší bylo to, že jsem tam musel... jít. Že jsem s nimi musel mluvit se sklopenou hlavou a prostě se přiznat ke všemu. „Ten les není děsivý, znám to tam, vím, kudy jít,“ řekl jsem klidně Světlušce, zatímco s hlavě jsem měl šum z toho, co všechno bude potřeba říct. Znají Astona, ten před lety odešel, zmizel beze slov, nikomu nic neřekl, vytratil se poté, co se nepřenesl přes to, že nezískal jednu vlčici... Ne jednu vlčici, Survaki. Malou vlčici s černou tváří a modrýma očima, která moc nemluvila. Malá dokonalá vlčice, jejíž ztrátu nepřekonal. Zarazil jsem se, v krku se mi tvořil knedlík, který bolel při dýchání. Slyšel jsem šum od slov Světlušky a pod nohama jsem cítil promáčenou zem. Močál začínal, ale bylo to divné? Necítil jsem žádný pach, žádné výrazné pižmo smečky, které by mi říkalo, že se mám zastavit a dát o sobě vědět.
Pomalu jsem zvedl hlavu. Jo... to místo jsem poznával. Žil jsem v něm. Ta mokřina byla mým domovem, která se mohla zdát odpudivá, ale já tam žil, ale... kde jsou? Kde je pach smečky? Kde jsou vlci, co tu žili?

//Spáleniště

V otevřeném prostoru nás uvítal studený vítr. V lese nebyl tolik cítit, ale pak jsem musel přizavřít oči a nelíbilo se mi, jak mi narážel do srsti, kterou sice zcela neprofouknul, ale nejednalo se o nic příjemného. Alespoň bylo mokro a nezvedal se tak prach ze země, který by mě štípal do očí. Světlušku však počasí netrápilo, zdála se naopak šťastná a projevovala to zběsilým během v kruhu, i když ne v pravidelném. Ocasem mávala ze strany na stranu a vypadalo to, jako kdyby po měsících viděla poprvé oblohu. Čirá a nefalšovaná radost, občas musí fajn takový být, co? zeptal jsem se vlčice ve svých myšlenkách a pokusil se s jejími pohyby alespoň držet krok tak, že jsem ji sledoval.
Nedokázal jsem odhadnout, kam ta vlčice běží, občas se zdálo, že míří ke mně a připravoval jsem si i na možný náraz, kdyby to nedokázala ubrzdit, ale pak vždy zatočila. Myslel jsem, že se snad už nikdy nezastaví, ale nikoho energie nebyla neomezená a vlčice po nějaké době zastavila těsně přede mnou. Raději jsem udělal krok vzad a ani se moc nedivil tomu, že jedeme... znovu. Nové seznámení, nové všechno, jako kdybych byl zcela cizí. Ostatně jsem byl, ale neviděla mě poprvé. „Ahoj,“ pozdravil jsem ji možná ž po čtvrté. Nějak jsem se v tom ztrácel. „Přišel jsem z toho lesa, co je támhle,“ ukázal jsem cinkající tlapou za sebe, kde se ztrácel les. „A rád se přidám,“ usmál jsem se a šel pomalu dál, protože nemělo cenu zůstávat na místě.
Zajímalo mě, kdo je Antheia. Dostalo se mi však zmatených slov, ze kterých jsem si vyvodil, že to je jenom nějaká stará známá, na kterou si vzpomněla, když jsem zmínil to, že každý je v něčem dobrý.
Bořil jsem se tlapama do rozmočené trávy, vítr se mi opíral ze strany do těla a přicházející tma se mi z nějakého důvodu nelíbila. Chtěl jsem se někam schovat před tím větrem a cítil jsem, že jsme blízko. Znal jsem to místo a srdce mi začínalo pomaličku zrychlovat nadšením a nervozitou. „Můžeš být, kým chceš být,“ odpověděl jsem vlčici, „Světluška, včelka, vážka, beruška... Tečky na to máš,“ odkýval jsem jí. „Ale já asi včela nebudu, jsem na to málo barevný a pruhovaný, nemyslíš?“

//Mahar

//Švitořivý les

Byl jsem nervózní z toho, jak na mě vlčice koukala. Urputné sledování, které by mě znervózňovalo od vlčete, od dospělého, od vlastní sestry, matky, od jelena, ryby, od Života a Smrti, od kohokoli na tomhle světě. Vždycky mi pak přicházela otázka – proč tak koukají? Mám na hlavě pavouka? Šilhám? Co se děje? Nervózně jsem máchl ocasem ze strany na stranu a chtěl, aby tohle skončilo. Poštěstilo se mi, protože Světluška do toho začala mluvit a vykládat, co všechno je zpěv ptáků. Souhlasně jsem přikývl, „všechno může být hudba, pokud to zní dobře.“ I když ne každá hudba musela znít dobře, každý měl jiný vkus.
S prvními kroky jsem jenom trochu přikývnul. Každý musel být v něčem dobrý, třeba ne expert, ale dobrý. Nemuselo se ihned jednat o mistra, který beztak mohl být jen jeden, ale to neznamenalo, že jsou kvůli tomu hned všichni ostatní špatní a nepoužitelní.
Koukal jsem někam před sebe a pořádně nepostřehl úšklebek, který Světluška nasadila, ale slyšel jsem, jak se posmívá nějaké vlčici, že je marná. „Kdo je Antheia? Nějaká tvoje... známá?“ zeptal jsem se, protože přeci jenom řekla, že přátelit by se s ní nechtěla. Ale znát ji musela. Od nějaké vlčice však brzy rozhovor odešel, protože se mi Světluška pochlubila tím, že je dobrá moucha. Překvapeně jsem zamrkal, když na mě začala bzučet, ale dobrá. „Moucha... Ne, včela bys byla skutečně dobrá,“ odsouhlasil jsem jí. Ostatně i... bzučení bylo talentem.
Les za námi pomalu končil, kličkovali jsme mezi stromy a místo toho nás uvítalo... nic. Prázdné otevřené prostranství na kterém tál sníh a země nasakovala vodu. Viděli jsme odtamtud do krajů a mně to dalo šanci rozhlédnout se, kam potřebuji jít.

//Zarostlý les přes Vysočinu

„Náramky,“ zopakoval jsem po té vlčici, která se slabikovala nejspíše nové slovo, které jsem jí představil. Nebo ho znala a pouze si hrála? Třeba ho už slyšela a zapomněla. Možností bylo mnoho, co se mohlo stát a jaké to bylo. „Je to ozdoba,“ přikývl jsem a znova zvedl tlapu, na které jsem měl rovnou čtyři tyto ozdoby už řadu let. „A jak tim hýbu, dělá to i tu hudbu, ale hlavně je to ozdoba. Viděla si někdy někoho s takovou ozdobu?“ zeptal jsem se klidně s jemným úsměvem. Neřekl bych však, že mám nějak rád hudbu. Ty náramky jsem už moc nevnímal, prostě jsem si na ně zvykl, ale rád jsem poslouchal ptáky, pokud to nebylo něco jako vrána nebo havran. Ale malí zpěvní ptáčci byli příjemní, jako třeba ti, co byli všude okolo nás. „Mám rád zpěv ptáků, to je také hudba, ne?“ zeptal jsem se.
Nasadil jsem krátce překvapený výraz a pot ho vyměnil za mračení, když mi řekla své tajemství o tom, že není moc chytrá stejně jako stromy. Taky bych o sobě neřekl, že jsem chytrý, většinu věcí znám, protože jsem je nějakým způsobem prožil, ale samozřejmě pro mě bylo mnoho neznámého a tajemného, co se mi nikdy nepoštěstilo poznat a pochopit. „Ale neříkej o sobě, že si hloupá, každý je v něčem chytrý, něco ti určitě jde, ne? V čem bys ostatní hravě předčila,“ namítl jsem vlčici se zakroucením hlavy a přestal se mračit.
Beze slov jsem přikývl, že jí to tu ukážu. Tahle část kraje pro mě byla sice trochu neznámá, jenom jsem tudy procházel, ale věděl jsem, jak se dostaneme do části, kterou jsem už prošel a jsem v ní docela zběhlý. Rozhlédl jsem se okolo sebe, jestli třeba nějakou část lesa nepoznám, udělal jsem i pár kroků a zastavil se, když vlčice něco řekla. Našpicoval jsem uši, otočil k ní hlavu a zeptal se: „Co si říkala? Neslyšel jsem tě.“
Krátce jsem vydechl, když mě začala pobízet v tom, abychom se spolu vyhýbali stromům, „Samozřejmě, tak jdeme,“ pobídl jsem jí s kývnutím hlavy. Třeba se dostaneme až k Maharu. Jestli je sama, tak by jí tam mohli pomoci, ne? zamyslel jsem se s prvními kroky, při kterých jsem se musel soustředit na to, abych se vyhýbal těm stromům.

//Spáleniště

Asi se mi nějakým způsobem podařilo upoutat pozornost vlčice, protože se stále dívala mým směrem a neuhýbala pohledem. Netušil jsem, jak se mi to povedlo, ale něco v tom muselo být, pokud to nebyl její náhodný záchvěv energie, který brzy skončí a vrátíme se ke zmatenému představování a poznávání.
Cinkání, zopakoval jsem si, když ke mně promluvila. Zvedl jsem levou přední tlapu, která zacinkala. Trochu více než normálně, protože jsem tlapou cuknul, aby byl zvuk hlasitější. Sledoval jsem, jak ke mně natahuje tlapu a nehýbal se, čekal jsem co udělá. Ani jsem netušil, jestli je dobře nebo špatně, že mi ta tlapa cinká. Štvalo ji to nebo uchvátilo? „Jo, když pohnu tlapou, tak ty náramky tiše zacinkají,“ přitakal jsem. Při lovu to občas dělalo problémy, ale už léta jsem nezničil lov nikomu jinému, pouze sobě a mně na tom tolik nezáleželo. Vždy jsem se ve výsledku najedl. „Proč by mi to žralo nohu? Jsou to jenom náramky, našel jsem je před lety na jedné skále,“ nechápal jsem. Ale jí to ostatně mohlo dávat obrovskou logiku.
Když řekla, že ji bolí hlava, jako první mě napadlo, že to je z cinkání. Položil jsem tlapu na zem a chtěl je sundat, ale rázem mi došlo, že to asi bude z té rány do hlavy, kterou si bohužel způsobila sama. „Nemyslím si, že ti stromy budou uhýbat... Stromy nejsou moc chytré, neví to, takže by bylo lepší, kdybys jim sama uhýbala, nebude tě pak bolet hlava.“ Snažil jsem se jí poradit, ale netušil jsem, jak na tuhle vlčici jít, co říkat, jak radit a jak udržet její pozornost kromě... cinkání? „Ale lesy tu docela znám,“ dodal jsem s úsměvem. Šel jsem okolím posledně, teď jsem se tudy vracel k místům, které jsem měl prolezlé křížem krážem. „Můžeš jít se mnou, nějaké lesy ti mohu ukázat. Je tu třeba jeden, který má všude okolo ostrůvky a vodu. Sice není dobré do té vody skákat, ale můžeš tam poskakovat po okolí.“ Samozřejmě to jen v případě, že ji smečka pustí dovnitř... Že mě pustí dovnitř. Bude to pochopitelné, povzdechl jsem si.
Vstal jsem, vlčice poté spustila monolog, který obsahoval končící zimu a loučení? „Počkej, počkej,“ pokusil jsem se ji zastavit. „Ty někam míříš?“ Nechtělo se mi nechávat ji samotnou, kdo ví, co by se jí mohlo stát... Kromě nárazů do čumáku. „Já stromům uhýbám... Také to zkus, nebude tě bolet nos a můžeš závodit, kolika stromům se dokážeš vyhnout, co myslíš?“

Neměl jsem mnoho zkušeností s vlky, kteří... nemysleli tak, jako ostatní. Sice jsem měl to štěstí a potkal jsem mnoho povah a osobností, ale nikdy se mi nepodařilo potkat někoho, komu jsem nerozuměl na té rovině, že naše myšlení se vůbec nesetkávalo a nejednalo se o názory, ale prostě o celkové myšlení. Minimálně takové jsem měl první dojmy z té vlčice. Mohla být pomatená, unavená, hladová, moha mít přeludy, ale mohla být také prostě taková. To zvládnu, uklidnil jsem se. Stačí vše vzít v klidu a nějak si porozumíme.
Na její první slova jsem však neměl co říct. Skutečně jsem mohl trochu hudrovat z pěšiny a ani jsem si nic neplánoval. Pouze jsem se chtěl vrátit na místo, kde jsem byl řadu let a potřeboval si dát pauzu, abych pochopil, co vše se stalo. Pokud mi však nebude odpuštěno, co budu dělat? napadlo mě. Mnohokrát mě to napadlo, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Chtěl jsem to řešit až ve chvíli, kdy to přijde.
Vlčice se hýbala, vnímala, minimálně fyzicky jí tak snad nic nebylo, to bylo alespoň dobré znamení. Žije sama nebo se od někoho ztratila? přemítal jsem. Nesedělo mi, že by se někdo takový o sebe dokázal postarat, ale kdo ví, jak to vůbec s takovými vlky je, netušil jsem, jaké mohou být jejich schopnosti.
Tedy... Nebyl jsem moc přesvědčen, že by byla schopna se o sebe postarat, když narazila do stromu. „Poz-“ chtěl jsem říct, ale to už byla hlavou ve stromu a otáčela se mým směrem. A pro mé vlastní překvapení – její otočení a zpozorování mě znamenalo, že máme zcela nové setkání? Hlavu jsem jemně naklonil do strany, ale pochopil jsem, že tohle je druhá možnost, jak vůbec tu vlčici poznat bez toho, aby si myslela, že hudruju z pěšiny. „Ahoj,“ pozdravil jsem ji přátelsky. „No... Nevím, co se vlastně stalo. Přišel jsem a tys tu byla, ale ano, jsem opravdový a mám rád západy slunce,“ rozzářil jsem se. Přišlo mi, že to je na dobré cetě, ačkoli jsem nikdy neviděl kaktus, natož ho kvést.
Její pomatení bohužel pokračovalo, ale pokud jsem slyšel dobře, slyšel jsem její jméno. Nebo nějaké oslovení, kterým si říkala, možná používala pokaždé jiné, ale kdo ví... Co já mám koho soudit o tom, jakými jmény si říká. „Ahoj, Světluško, já jsem-“ Chtěl jsem říct své jméno, třeba i bez toho, aby si ho vůbec někdy zapamatovala, ale bylo to marně. Protože jsme se opět vrátili k poznávání.
Trošku zmoženě jsem si sedl na zem, na noze zacinkaly čtyři stříbrné kroužky a vrhnul jsem se do nového seznámení. „Ahoj,“ řekl jsem... po třetí? „Proč nešlapat na pařezy?“

Pomalu jsem přistoupil blíže. Vlčice se zdála, že vnímá, někam se díval, hýbala se, dýchala, ale nezdálo se, že by zrovna vnímala mě. Lehce jsem natočil hlavu do strany, hleděl na na ni a překvapeně se zamračil, když mi položila otázku, zda jím brouky. Trochu mě to rozhodilo, zatřásl jsem hlavou a dal si chvilku načas, protože vykřiknout okamžitě ne, mohlo by to vyznít jako znechucení a pokud je ona sama jedla, mohlo to být urážkou vůči jejímu... nezvyklému stravování. „Nikdy jsem je nezkoušel a ani to v blízké době neplánuji,“ přiznal jsem vlčici a udělal zpátky krok k ní, abych se podíval, zda je v pořádku.
Pro mé vlastní překvapení se vlčice převalila. Uskočil jsem vzad, krk sjsem natáhl nahoru a díval se na vlčici s hvězdou na čele, která mi řekla jasné a srozumitelné fuj. Moc jsem nechápal, co se děje. Slova byla srozumitelná, jasně podaná, ale jako věta mi to moc nedávalo smysl. Co zde dělám? To byla v pořádku otázka, chtěl jsem se jen ujistit, že je v pořádku. Ale loví mraky? V lese? „Omlouvám se, nechtěl jsem tě vyrušit v lovu,“ řekl jsem, ale můj hlas zněl trochu... zaraženě. Bylo divné to říkat, ale musel jsem se omluvit, pokud jsem ji skutečně vyrušil, ne?
A pak přišla ještě jedna otázka. Srozumitelná, jasná, ale byla stále zima. Jaro ještě úplně nepřišlo a ona zde hledala berušky. Dokonce se i rozhlížela okolo, hledala jednu berušku a dokonce se i zvedla a šla ji hledat. Stál jsem na místě, zaražený, nechápal jsem, co mám dělat. A proto jsem se také vydal za tou vlčicí, ona snad věděla, co má dělat? „Počkej, jakou berušku? Myslíš toho brouka? Malého, červeného s tečkama? Nebo to je nějaký vlk s takovým jménem?“

//Venku

Sníh pod mýma nohama byl těžký a nechytal se v cuckách na tlapy jako na začátku zimy. Byl to symbol toho, že se studené období blíží ke konci, do života se nám pomalu vkrade jaro a následně i teplé léto, na které třeba osobně čekám každou zimu. Příjemné letní teploty, dlouhé dny, noci plné hvězd – miloval jsem to. Ale i zima měla svá kouzla a taje. Bílé okolí se zdálo jako nejbližší chvíle toho, kdy svět dosáhl míru a klidu, kterého si zasluhoval. Jaro mělo také hodně věcí do sebe a podzim zrovna tak, pouze to přechodné období mezi nimi bylo takové zvláštní, že jsem netušil, co si o tom všem myslet.
Třeba tahle chvíle, na zemi byl sníh, ale slyšel jsem zpívat ptáky. Jako bych se naházel uprostřed hejna, které se skrývalo ve větvích všude okolo, ale v těch větvích jsem neviděl jediného zpěváčka. Bylo to zvláštní, ale někde tu museli být, ne? Neřešil jsem to, šel jsem dál lesem, po paměti a podle vlastní intuice a doufal jsem, že dříve nebo později se konečně vrátím k tomu místu, které jsem tak zbaběle opustil. Při vzpomínce na to jsem měl vzpomínky smíšené, radostné a stísněné se míchaly, krásné vzpomínky byly zatmavěné tím vším, co jsem provedl. Mělo to tak být, připomínal jsem si. Hodně událostí mě k tomu dohnalo, ještě více mě zase donutilo vrátit se.
Motal jsem se mezi stromy, procházel okolo potůčku, který mi udával směr a přitom byl myšlenkami ztracený ve svém vlastním světe, do kterého jsem se uchýlil pokaždé, když jsem v tom reálném neměl žádný velký podmět, na který bych se mohl soustředit.
Přestože jsem byl někde ve vzpomínkách, furt jsem poměrně dobře vnímal, co se okolo dělo a včas jsem zareagoval na vlčí pach, který se ke mně donesl. Zastavil jsem se, rozhlédl se okolo sebe a zvedl pravou přední tlapu, která při každém kroku tiše zacinkala. Někde tu byl vlk, pouze jeden, ale kde? Bylo nutné ho vůbec hledat? Možná ne, ale společnost nikdy nemohla být špatnou věcí. Položil jsem tlapu před sebe, náramky zacinkaly a já vrátil zrak před sebe podél potoka, kde jsem si za jedním stromem všiml ocasu, který vykukuje ze stromu. Lehce jsem naklonil hlavu vpřed, byl vlk v pořádku? Spal? Odpočíval? Udělalo se mu nevolno, že ležel? Mohlo to být cokoli, ale spánek byl pravděpodobnější. Šel jsem pomalu, abych ho případně neprobudil, ale nespala. Byla to vlčice, rozvalovala se vlčice, ale to neznamenalo, že jí bylo zcela dobře. „V pořádku? Neděje se něco?“ zeptal jsem se, ale předtím jsem udělal jeden další krok pravou, abych na sebe upozornil zacinkání.

Jemně jsem se pousmál, když jsem ji sledoval, jak se dívá někam do prázdna a buď přemýšlí nebo tam hledá neexistující věci, které buď chce, aby existovaly, nebo doufá, že naopak nikdy v tomhle světě nikdy nebudou.
Úsměv a smích u ní připadal stále cizí. Stejně jako jsem si nedokázal z počátku zvyknout na to, že v odrazu nevidím pár žlutých, ale fialových očí, nedokázal jsem si zvyknout ani na tohle. V obou případech se jednalo o příjemné překvapení, které pohnulo se srdcem v tom správné směru a nezpůsobilo to nejeden šedý ustaraný chloupek... U jiných vlků, u mě tohle neplatilo, já těch šedých chloupků měl až přespříliš.
„Každý ne,“ oponoval jsem tiše, „jenom někteří.“ Třeba já ne. Já nechtěl být všemocný. Chtěl jsem být jenom spokojený a splnit si těch pár snů, o kterých sním už od té doby, co jsem začal chápat, na jakém principu funguje svět. tedy, celkový princip jsem ještě nechápal, třeba smysl života mi nedocházel, ale chápal jsem alespoň to, jak vlčí život postupuje, a že každý den může být buď zlomový nebo zcela koncový. A přesto jsem většinu dní promarnil, ušklíbl jsem se.
Souhlasně jsem přikývl, když Survaki navrhla, abych ji vedl. Sám jsem netušil, kam vlastně jdu, ale zkrátka jsem šel a doufal, že na něco narazíme, co by stálo za to, abychom tam tu cestu vůbec podnikali.
V průběhu prvních kroků už přišla osobní otázka, která mě nutila na sekundu zamrznout a bylo to znatelné, i když jsem se snažil přímo o opak. Stáhl jsem uši, krátce vydechl a upřel zrak před sebe, abych se nemusel dívat nikam jinam. „Přemýšlel,“ přiznal jsem, „ale nikdy jsem nedokázal přijít na to, co bych jí sám mohl nabídnout,“ dodal jsem následně. Nic jsem neměl, už jsem ani nikým nebyl. Prostý vlk bez zvláštních schopností a kvalit. Když jsem byl alfou, bylo to jiné, ale nyní?

Stereotyp možná ne, ale trochu jednoduchosti a prostosti také zcela neuškodilo. Občas se to naopak hodilo, pokud si chtěl vlk odpočinout od toho všeho, co se dělo okolo něho. „Třeba si hrají na medvědy a zkouší zimní spánek,“ nadhodil jsem s lehkým pobavením. Vlci nezimovali, alespoň ne, co jsem věděl.
Trochu to znělo, jako kdyby Survaki očekávala a chtěla nějaké to nebezpečí a něco, co by rozhodilo klidné tikající hodiny. Možná by to nebylo špatné, ale na druhou stranu by to zase nesmělo začít převažovat nad tím klidem a bezpečím. Protože takový konec světa by byl až moc velkým narušením, které by se jenom tak nevrátilo zpět a nevytvořilo rovnováhu. Třeba jenom... něco málo. Vichřice, která by zlomila pár stromů, jeden nebo dva nepřizpůsobivější vlci a tak? Skutečně volám nebezpečí poté, co jsem jednomu nedokázal zabránit? povzdechl jsem si ve své hlavě, zakroutil sám nad sebou hlavou a raději se zamyšleně podíval na motýla, kterého jsem vytvořil a květinu, která byla dílem Survaki. Jedno byla reálné, druhé byla lež. Jako my dva. Já lež, ona pravda... už. Nebo mi řekla jiné jméno a alfě řekla jiné jméno a ve skutečnosti má nějaké třetí? Nad tím jsem ale už asi moc přemýšlel...
Otevřel jsem po její rozsáhlé otázce tlamu, abych odpověděl, ale neznal jsem odpověď. Spíše jsem si nad tím já sám lámal hlavu a nenacházel žádnou kloudnou odpověď pro dlouhé roky. „Chamtivost? Touha potom, aby byl vlk někým víc?“ plácal jsem, ale v myšlenkách jsem byl opět u bratra, který přesně tohle chtěl.
Zvedl jsem se. Z hlavy se mi nejspíše i kouřilo. Už dlouho mě nikdo nenutil nad vším tolik přemýšlet. „Nepůjdeme se raději projít?“ navrhl jsem.

Půl minuty jsem měl pocit, že mi po leknutí vyskočí srdce hrudníkem, ale uklidnilo svůj rytmus, vrátilo se do normálu a po necelé minutě jsem ani necítil, že by bylo nějak vyvedené z tradičního rytmu, který jsem normálně ani necítil.
Nastražil jsem uši, jakmile Survaki řekla první slovo, po kterém následně udělala delší odmlku, po které také začala zcela jinou větou a tu předchozí nechala odnést větrem společně s původní myšlenkou. Měla pravdu, nemohl jsem nijak odporovat, protože to zkrátka nešlo. Například Mojo. Zvláštní vlk. Pak ten, který vypadal jako kostra potažená černou kůží a bílou lebkou. A Survaki také nebyla zrovna... nezvláštní vlčice. A já... Já, lhář, který předstírá, že je někým jiným, protože se zkrátka v té srsti cítí lépe než v té vlastní, kterou dostal při narození od Života. „Zkrátka netradiční smečka,“ zamumlal jsem tiše. Otázkou je, zda je taková velká odlišnost od ostatních dobrá... Už jenom to umístění bylo prazvláštní.
Survaki nechala vyrůst malou květinu a usmála se nad tím. Také jsem se nad tím usmál a drobně využil vlastní magii, kterou značily mé oči, o které jsem požádal Života. Vytvořil jsem malého sytě modrého motýla, který chvíli kroužil kolem květiny a následně se na ni i usadil, kde zlehka mával křídly. Otázka Survaki byla správná, sám jsem odpověď neznal. „Asi jenom dar od Života, který se neodmítá, protože je... zadarmo,“ zamyslel jsem se. Byla to drobnost, pouze dodatek na kráse vlků. Třeba ty oči, že? dodal jsem si v hlavě, podíval se na Survaki a povzbudivě se usmál. „I tahle, teď zbytečnost, se třeba někdy využije. A i kdyby ne... Nemusíme je přeci využívat.“

Ušima jsem točil jako dvěma satelity. Snažil jsem se zaregistrovat sebemenší hluk, který by nepocházel od kohokoli ze smečky, ale Survaki byla zkrátka... tichá. Podobala se mé sestře, ta také byla stále někde fuč, nikdo ji neviděl, ale zase nebyla tak tichá a záměrně se neschovávala, prostě nebyla s ostatními, protože jsme pro ni nebyli moc dobří a raději měla svůj vlastní svět, který před ostatními uzavřela a nikoho do něj nepustila.
Tiše jsem si povzdechl. Vždycky jsem všechno poměrně rychle vzdával a tentokrát to nebylo jiné. Chtěl jsem už jít pryč, vrátit se k ostatním a pokusit se třeba mluvit s nimi, ale v té chvíli jsem málem vyletěl z kůže, jak jsem se lekl. Přes celé tělo mi od zad až po hlavu prolétla husí kůže a otřásl jsem si i hlavou, než jsem si uvědomil podle hlasu o koho se jedná. Úlevně jsem si vydechl, natočil jsem hlavu do strany a lehce se usmál. „Nic, řekl bych,“ přiznal jsem se zakroucením hlavy, natočil se k Survaki čelem a posadil se na zem. Hlavou jsem naznačil směr k ostatním, ale neodvracel jsem hlavu od Survaki. „Nějak se to tu rozrostlo, nemyslíš?“ zeptal jsem se. Byla chvíle, kdy tu sotva někdo byl a rázem přišla kupa vlků, které jsem opět ani neznal jménem. Jak jinak.

Launee se vydala za hlasitým vytím alfy, jakmile ji zaslechla. Otočil jsem tím směrem pouze hlavu, díval se do dálky, odkud vytí přicházelo, ale nevydával jsem se za ním. Nějak jsem doufal v to, že se nic zas tak důležitého neděje a Skylieth pouze oznamuje svou přítomnost u smečky. Pachy ve smečce i postupně sílily, přicházeli další vlci, který jsem znal pouze okrajově, možná jenom jménem, pokud budu přehánět, ale jinak ne.
Tiše jsem si povzedchl, otočil se zpět na dva vlky, kteří si hráli, ale zjistil jsem, že Mojo odešel za ostatními. Zrovna on? nechápal jsem. Nebo šel jenom za Launee, napadlo mne. To už bylo jistější a pravděpodobnější. Krátce jsem si zívl, podíval se tam, kde měla být Survaki, ale opět... zmizela. Zmizela, jak to měla ve zvyku, aniž by si toho někdo všiml. Jak to vůbec dělá? Je to, jako kdyby se v jedné sekundě rozplynula jako pára a poté se někde o pár metrů zformovala do své podoby skrytá před ostatními vlky.
Zvedl jsem se, nasál okolní pachy a snažil se najít ten její, kde by mohla být. Jenže jsem se u ní už naučil toho, že vlk musí taky hledat pozorně očima a ne jenom stát tupě na místě, protože tak nic nenajde. Udělal jsem pár kroků, abych se vzdálil od ostatních a až ve chvíli, kdy jsem si byl tak nějak jistý tím, že mě nemůže někdo slyšet, jsem se zeptal: „Survaki. Seš tu?“

Sledoval jsem střídavě ty dva a čekal, jak se tahle z počátku napjatá situace vyřeší, ale odvrátil jsem pohled, když jsem cítil, že na mě někdo upírá zrak. Mohla to být logicky jenom Launee, takže jsem se snažil najít, co na mě tak upřeně sleduje. Dívala se na náramky. Nervózně jsem cukl tlapou až zacinkaly a bál se, že mi řekne, že je ztratila tam nahoře na Vyhlídce a chce je zpět. Nebo mi tak její pohled alespoň připadal. Prosim, ne..., škemral jsem. Nechtěl jsem je nikomu dávat a ani vracet, už jsem si na ně totiž zvykl.
Život... Milý vlk. Na rozdíl od jeho sestry, ušklíbl jsem se. V hlavě jsem zase slyšel ta slova Smrti. Zlý vlk, lhář, chce lhát dál! Zatnul jsem zuby, vyhnal vzpomínku na Smrt z hlavy a raději vzpomínal na Života, který mě nesoudil a naopak mi vyhověl v tom, co jsem si přál a dal mi ty fialové oči, které jsem vždycky viděl pouze u bratra. „A pomohl mu?“ zajímalo mě. Třeba pomohla sama příroda, nějaká magie, Život... Kdo ví, ale Mojo se zdál... fyzicky v pořádku. Nebo alespoň po stránce jeho zranění.
Ten les, který Launee popisovala, jsem znal jenom podle toho pachu a barvy. Žádný les nebyl na jaře a v létě tak viditelný jako tenhle. Pokud se nepočítal Ageronský, který v noci zářil. Chtěl bych to zase někdy vidět, povzdechl jsem si. A chtěl jsem tam zase někoho vzít tak, jako mě tam podobně vzala Fey. Lehce jsem se zasmál nad představou, jak vlk visí hlavou dolů ze stromu za nohu. Nějak mi nedocházelo, jak se mu to sakra povedlo (//ale v reálu se mi už povedlo to vidět :D). „Jak to dokázal? Nějak si to nedokážu představit,“ zakroutil jsem nad tím nesouhlasně hlavou. Tohle má představivost zrovna moc nebrala.

Netušil jsem, zda bych byl schopný starat se a hlídat někoho, jako byl Mojo. Nešlo ani o to, že bych byl tak nezodpovědný, neuměl se starat o ostatní, ale spíše šlo o strach. Neuměl jsem zasáhnout, když se něco dělo, pokud se nepočítalo to, co jsem udělal před chvílí. To byl vrchol toho, co jsem dosáhl, ale jinak nic. Obdivoval jsem proti Launee, že se dokázala o někoho takového starat už několik měsíců. Ohledně jeho jména jsem pouze přikývl. Proč mi to jméno k němu dokonale sedělo?
Přiznala mi, že pokrevní příbuzní nejsou, ale zkrátka spolu cestovali tak dlouho, že už jako rodina byli. A navíc to pro ní bylo jednodušší, což jsem i dokázal pochopit. Je lepší se představovat jako někdo, kým se cítím být než to, kým jsem vlastně měl být, řekl jsem si jenom tak pro sebe. Být tím starším bratrem mi vyhovovalo více, ač jsem ve skutečnosti mladšího bratra měl pouze ve svých vzpomínkách a nikde jinde. Malý Jinks, který zemřel se znovuzrozením Astona, hlesl jsem si. Malý hnědý vlk, který zemřel v kůži šedého.
Neměl jsem co říct, nic mě už nenapadalo. Věděl jsem odpovědi, které jsem si přál znát od první chvíle, co jsem ty dva viděl společně u smečky. Pak mě ale něco napadlo, vzpomněl jsem si totiž na první setkání s Launee. Zhluboka jsem se nadechl a zeptal se: „Když si sem přišla poprvé, tak si řekla, že nějaký tvůj přítel má zraněnou nohu. To byl on?“ poukázal jsem čumákem k Mojoovi. Nevypadal raněný, takže pokud to nebyl on, kdo ví, jak dopadl ten druhý vlk, když nebyl s nimi.