Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ještě jednou jsem mírně přikývl hlavou s úsměvem, když Maple řekla, že nás ráda poznává, „my tebe a tvoji smečku také.“ Ačkoli jsme zatím mohli poznat pouze ji a mlhu, která nás objala. Světluška ale nebla ve své kůži. Mohlo to být mlhou, barevnou vlčicí, faktem, že je cizinec, hustým lesem, nebo kombinací toho všeho, ale schovala se mi za záda, kde se pevně držela a nechtěla vylézt. Pootočil jsem lehce hlavu k vlčici a pokusil se ji uklidnit, „to je dobrý, všechno je v pořádku. Co se ti nelíbí? Vyřešíme to,“ řekl jsem vlídně. Nemělo smysl jí tomu vystavovat, nutit ji do toho, aby se všemu postavila čelem, když jsem ani netušil, co přesně způsobilo to, že se chová nejistě a bázlivě. Bylo to taky poprvý, co se takhle zachovala od našeho setkání.
Musel jsem se ale ještě soustředit na Maple, v té chvíli to bylo podstatnější, aby si nemyslela, že ji ignoruji. Zeširoka jsem se usmál, když řekla, že ji těší náš zájem a je možné pro nás dva najít místo v jejich smečce. Bylo to na poměrně dobré cestě. Jenom Světluška do toho zmínila náramky. Střihnul jsem jedním uchem k ní, potom lehce natočil hlavu a když mi konečně došlo, že jsem zapomenul našeho třetího společníka, otočil jsem se ještě k Maple a s nervózním úsměvem pozvedl svou pravou přední tlapu. „Ještě bychom byli rádi, kdyby s námi mohly zůstat Náramky,“ dodal jsem, ale očekával jsem, že Maple nebude jenom tak rozumět, proč žádám o něco takového. Ale pro Světlušku to bylo důležité a tohle se dalo vyřešit někde v soukromí později, až uši flekaté vlčice nebudou v blízkosti, aby slyšela, co se děje. Mluvit za jejími zády o ní sice bylo drzé, ale bylo důležité o její výjimečnosti říct alfě, ne? Položil jsem tlapu s cinknutím na zem a poslouchal slastnou muziku o tom, že jsme členy. Už jsem tu větu párkrát slyšel, ale vždy to znělo krásně a otevíralo to nový život, který toho mohl mnoho nabídnout. „Určitě, jakýkoli úkol,“ přikývl jsem Maple. Očekával jsem nějaký lov, ukázání našich – mých – schopností. Bylo to normální, alfa u sebe nepotřebovala jenom tak nějakého vlka, ale přesto mě úkol překvapil. Mohl to být lov, ale mohlo to být i něco jiného, ale šlo hlavně o to, aby se to týkalo nějakého člena? Je to pro seznámení a naše uvítání? přemýšlel jsem. Souhlasně jsem přikývl, „něco společně vymyslíme,“ řekl jsem. Otočil jsem hlavu následně ke Světlušce, která to musela slyšet, ale přesto jsem se zeptal: „Půjdeme udělat radost novým kamarádům? Ať nás všechny tři poznají v tom nejlepším světle,“ zazubil jsem se na ni.
Z lesa se někde ozval výkřik jména alfy. Pootočil jsem hlavu, ale v mlze toho nešlo moc vidět. Tedy do chvíle, než se mlha doslova vzdálila a dovolila nám tak pohledět na... modrou vlčici. Skutečně modrou vlčici s modrýma očima, modrým kamínkem na krku modrými drápky. Možná má i modro krev? zamyslel jsem se, ale neplánoval jsem takovou poznámku říct nahlas. Někoho by mohla urazit. „Ta mlha je tvou magií?“ zeptal jsem se místo toho směrem k Maple. Nebylo možné, aby se mlha chovala... takhle.
Maple nás představila vlčici, jmenovala se Lilith a také už bylo docela načase, aby Světluška vylezla za svého úkrytu. Otočil jsem k ní hlavu, ale nechával jí stále možnost se schovávat. „Pojď, jsme ve smečce, musíme poznat nové vlky, ne?“ řekl jsem polohlasem.

Les před námi byl skutečně hustý. Tmavý a snad nám nechtěl ani dovolit nakouknout dovnitř. Větve a kmeny nám zatarasily cestu a daly nám najevo, že už dále nesmíme ani o krok blíž, protože tomu místu nenáležíme. Zatím? Nevěděl jsem, co si na první pohled o tom místu myslet. Bylo tmavé, temné a i Světluška to vnímala a zdála se tím místem nejistá. Ale byla to smečka, ne? A místo, kde sídlila, vždy nevypovídalo o tom, jaká byla. Žil jsem dlouho v močálech, nohy jsem měl stále špinavé od zdejšího bahna, srst nasáklou tamější vlhkostí, ale to místo mi bylo domovem a vlci tam byli milí. Tenhle jehličnatý les mohl tak těžko vypovídat o jeho obyvatelích. Možná měli rádi své soukromí? Možná chtěli, aby vypadali nebezpečně a tajemně, protože to byl způsob jejich maskování před možnými problémy. A možná takoví byli i oni – tajemní, ne moc otevření široké společnosti. Podstatné bylo, že tohle jsme mohli zjistit pouze tak, že to vyzkoušíme na vlastní kůži.
Světluška se natiskla blíže ke mně. Nechal jsem ji, dál jsem hleděl do lesa a čekal jsem, kdo z něho vyleze. Zda-li vůbec někdo někdo. „Smečka, necítíš to?“ zopakoval jsem s prostou otázkou. Zejména jsem cítil jehličí, to byla pravda, ale také silný pach vlků, který pramenil ze značkovaného a opečovávaného území. To by nějaký prostý tulák nedělal u lesa, který se zdál na první pohled neskutečně ohromný.
Vnímal jsem ty maličké pohyby od Světlušky, ať už to byl pohyb, dech, nebo bušení srdce. Ode mě přicházelo to samé, ale snažil jsem se udržet klidný i ve chvíli, kdy nám les otevřel pohled na hnědavou vlčici, jejíž srst viditelně zdobily světle modré odznaky, které jsem na zdejších už párkrát viděl. Nikdy ne tak barevné, to byla pravda. Našpicoval jsem uši, trochu se narovnal, ale moje postavení ihned roztříštila mlha, která se zjevila jako... mlha a obklopila blízké okolí, jako kdyby se nás zde pokusila uvěznit.
Nervózně jsem se rozhlédl okolo sebe, pokoušel se uklidnit, ale určitě Světlušce musela moje nervozita být jasná tím, že se mi zrychlil tep a dech. Klid klid, říkal jsem sobě i vlčici, ale těžko mě mohla slyšet.
Otočil jsem hlavu k vlčici, která nás mile pozdravila, představila sebe i smečku a vyzvala nás nepřímo k tomu, abychom dali najevo své plány poblíž jejího území. Než jsem začal mluvit, polkl jsem a zhluboka se nadechl, abych se uklidnil a připomněl si, že je třeba říct jenom to důležité a nepodstatné detaily vynechat... Stejně mi to nešlo. „Zdravím,“ začal jsem klidně s pokynutím hlavy, „já jsem Jinks a tohle je Světluška,“ pokynul jsem čenichem směrem k vlčici, která musela být již připravená říct osmkrát Maple ahoj. „Pokud mohu být úplně upřímný a přímočarý – hledáme smečku, ke které bychom se mohli společně připojit.“ To bylo ještě vcelku stručné na moje poměry, ale možná až moc přímočaré. „Už jsem ve smečce nějakou dobu pobýval, dříve jako lovec, poté jsem... Řekněme byl každému při ruce, když bylo třeba.“ Lovec špatný, když u něho zemřel bratr a při ruce jako... alfa? Nebo její hloupá náhražka. A když už ne alfa, raději ses honil za vlčicí. Stiskl jsem zuby, zahnal myšlenky a raději se vrátil k tomu podstatnému. „A Světluška...,“ zarazil jsem se. Spíše mi hlas trochu ochabl. Co jsem mohl říct o té vlčici nevinné jako jarní kvítí? Byla trochu prostší, nezajímala se o to, jak vypadá svět dospělých, protože raději zůstala nadále vlčetem. „Je to má dobrá přítelkyně a byl bych rád, pokud bychom mohli zůstat nadále spolu, abych mohl dohlédnout na to, že jí nic nechybí.“

//Tenebrae

Řeka nás doprovázela krajem poměrně dlouho. Od chvíle, co vytekla z močálů, přes louky, na kterých se objevovalo barevné kvítí a v dálce jsem dokonce viděl i zlaté písčité kopce, na které jsem jednou vylezl. Musel jsem se pozastavit, když jsem je znova viděl. Vysoké neobyčejné písky a na jejich vrcholu Život, který mi tehdy v mnohém pomohl, i když jsem věděl, že se mnou zcela nesouhlasí. Zavrhnutí vlastní osobnosti, hraní si na někoho jiného, lhaní všem okolo – to vše mu bylo proti srsti, ale přeci jenom mi to splnil. Oči růžové, jako je míval Aston, magie jeho zrovna tak, ale přišlo mi, že ta se vytratila do ztracena a opustila mě jako vše, když jsem z tohoto kraje odešel. Ale oči zůstaly, zrovna tak i vzpomínky a vědomí, že jsem celý život zasvětil tomu, abych nechal naživu Astona a ne toho vlka, jako který jsem se narodil. Jenom to jméno jsem si vzal zpět, ale nic víc.
Světluška běhala všude okolo. Užívala si života a drobností, které od něho dostávala, i když to byl třeba jenom malý brouk, vysoký trs trávy, zajímavý kámen a cokoli dalšího. Prostě si udržovala svoji nevinnost nešikovnost, kdy letěla k zemi. Zastavil jsem se, mlčky ji sledoval, zda je v pořádku, ale nezapojoval jsem se do toho. Vypadalo to, že si poradí sama. „No jo, ale až bude léto a na loukách bude vyšší tráva než ty, bude se do ní padat dobře, ne?“ namítl jsem na to a šel pomalu podél řeky dál. Vedla nás k lesu. Hustý jehličnatý les, který se rozprostíral vedle té řeky a šla z něho silná vůně smečky. Zastavil jsem se před hranicemi, ohlédl se ke Světlušce, která rozmlouvala s nějakým broukem a dal jí chvilku času. „Pojď sem na chvilku, prosím. Myslím, že tu žije smečka a nemuseli by být nadšení, že jim sem jenom tak skočíme,“ řekl jsem jí pevnějším hlasem, aby bylo zřejmé, že to myslím vážně, ale nepokoušel jsem se to přikázat. Jenom jsem chtěl, aby dávala pozor. Poté jsem zavyl a dal vědět o cizí přítomnosti. Udělal jsem pár kroků blíže ke stromům, ale držel se jenom u prvního, který nás vítal.

//Maharské močály

Les plný ostrůvků a studených jezírek zůstával za námi. Otevírala se otevřená planina a jeden vodní tok, který sbíral vodu právě z toho lesa a měl nás odvést někam daleko. Ne tak daleko jako před lety, ale dostatečně daleko, abych na ten les nemusel stále hledět a připomínat si dobu, která byla a už nikdy nebude. Světluška do toho klusala vedle mě jako poslušné štěně a já se snažil moc netopit ve vlastních myšlenkách a vzpomínkách. Bál jsem se, že by to na mně šlo až moc vidět. Zůstat v minulosti stejně nemělo smysl. Co by z toho vzešlo? Nic. Nemohl jsem se tam vrátit, nemohl jsem si projít znovu to, co bylo, nemohl jsem docítil, aby se vše stalo znovu. Nemohl jsem udělat nic kromě toho, abych šel doslova dál a doufal, že najdu jiný domov, který vezme mě a Světlušku. A že pak Světluška nepůjde dál, protože zapomene, že nějaký domov má, kde se o ni postarají.
Docela jsem se lekl, když vykřikla otázku, zda umím cinkat. Uskočil jsem do strany, protože ona byla blízko a s tím i náramky zacinkaly. Ztuhl jsem, moc jsem to nechápal, ale sotva mi to došlo, přišlo mi, že jsem se navezl do pasti. „Um... Cink... Cink cink?“ řekl jsem nejistě. Stačilo tohle?
Slepě jsem přitom šel podél řeky, protože jsem netušil, kam jinam jít. Jenom jsem u toho nechtěl cinkat. „Pozor, ať nezahučíš do řeky,“ upozornil jsem vlčici, jako kdyby to bylo malé vlče, o které jsem se měl starat. Možná bylo, jenom mělo krapet větší tělo, než se u vlčete očekávalo.

//Sarumen

//Vřesový palouk

Nechtěl jsem jít zpátky přes močály. Bylo to nepříjemné, protože mi to připomínalo, co bylo, ale že už to nikdy nebude. Protože vlci jsou pryč zůstávají pouze vzpomínky, které mi později budou k ničemu. Čas je zkreslí a nebudu si pak ani jistý tím, kde je pravda, kde výmysl a co se stalo zcela jinak. Ale... chtěl jsem jít k jihu, někam trochu níže a to šlo jedině přes močály, pokud jsme to nechtěli jít zbytečně daleko okolo té řeky. Alespoň jsem se mohl symbolicky rozloučit s tím, co bylo a nechat do slova za sebou.
Světluška se do toho zajímala o náramky. Jestli nejsou znevýhodněné, protože nevidí a nemohou soutěžit samy za sebe v hledání smečky. Chvíli jsem nad tím přemýšlel a hledal nějaké řešení, které by mohlo vlčici uspokojit, ale dlouho mě žádné nenapadalo. Místo toho jsem jenom tak zamyšleně mručel. „Náramkům jiným vlci nerozumí, ale... Co kdybych s nima soutěžil já? máš proti mně výhodu, určitě tu smečku najdeš dřív, tak se s náramky spolčim, jo? Budeme soutěžit proti tobě,“ navrhnul jsem ji plný elánu, aby to nebrala jako neférový souboj vůči sobě, ale že to naopak všechno vyrovnávám, aby nebyl žádný problém.
„Cestu do smečky nám vycinkám já,“ povzdechl jsem si nakonec. Nějak jsem měl dojmu, že ani nemám smečce moc co nabídnout. Mohl jsem lovit, mohl jsem se starat o omladinu, ale vlastně... jsem si nějak v ničem nevěřil.

//Tenebrae

Líbilo se mi její nadšení, kterým hýřila, ale ve mně se furt odrážel strach, že se sem třeba nevrátíme, že na to nebude čas, že se něco stane, že to nebude prostě možné a kdo ví co dalšího. Jenom jsem to nechtěl dávat najevo. Usmíval jsem se, přikyvoval a potvrzoval, že se sem ve třech vrátíme a všechno bude skvělý a nádherný. „Jo, stromy jsou drzé, jak nikdy neuhnou,“ přikývl jsem vlčici s tichým smíchem. Začínal jsem chápat, jak na ni. Co říkat a neříkat, jak reagovat a mluvit, ale stále jsem občas netušil, co se vlastně děje. Její náhlé výkyvy, proč zapomíná, že se vůbec známé. Co třeba znamená Sheya? Je to další vlčice z jejího života, kterou nechala za sebou? Mohl jsem se ptát, mohl jsem vyzvídat, zajímalo mě to a strašně moc, ale vlastně jsem nechtěl. Nechtělo se mi rýpat v její minulosti, která třeba může za to, jaká je. Nemohl jsem si být jistý tím, jaké emoce to v ní probudí, jak bude reagovat? Ublížila já ta Sheya? Nebo to byla její přítelkyně? Nemohl jsem si tím být vůbec jistý, bylo to jako tančit na špičce růžového trnu.
„Jdeme hledat fajn smečku,“ zopakoval jsem po ní. „Co soutěžit, kdo z nás první najde tu nejvíc fajn smečku?“ navrhnul jsem. Na něco upoutat její pozornost, k něčemu ji upnout, dát ji cíl a stejně tak i mně. Nezvorat to, nezkazit, uspět, být v pohodě, opakoval jsem si.
Zvedl jsem se, že půjdeme, když zazněla slova, která mě zarazila. Hleděl jsem na Světlušku, čekal na další slova, na nějaký význam a emoce, co dá svému prohlášení. „Bylo tam hodně sněhu?“ zeptal jsem se. Byla ze severních krajů? Ale než jsem to mohl rozvést, zase to všechno bylo pryč. Něco ji hryzalo, ale nic jsem neviděl, co by to mohlo být. „To nevadí, pojď, ať najdeme fajn smečku a utečeme tomu, co tě kouše,“ pokývl jsem jí na pochod.

//Mahar

Vycházející slunce mi svítilo přímo do očí. Normální vlk by se asi otočil, přimhouřil oči nebo udělal cokoli jiného, aby ho slunce tolik nepálilo do očí, ale mně se to nějak líbilo. Sice bylo chladno a furt spíše zima, ale bylo příjemné cítit slunce. Lehce jsem zvedl hlavu, nechal si nahřívat hrdlo a poslouchal okolí, ve kterém byla pouze Světluška, která hopkala dokola.
Sklopil jsem hlavu a sledoval ji, když z ní vypadla otázka, na kterou ani nebylo třeba odpovědět. Jenom jsem souhlasně pokývl hlavou, že to tak skutečně je a může to tak být. Smečka nebyla vězením, které by odsoudilo vlky k tomu, aby byli vždy a pouze na jednom místě. Stále se dalo jít po okolí, poznávat a vracet se na krásná místa. Světluščina slova nedávala smysl celkově, bylo tam něco, nad čím jsem mohl symbolicky mávnout rukou, protože na tom nezáleželo, ale pochytil jsem z toho pár informací. To, že se chce vrátit, má to být v létě a chce vidět, jak budou květiny okolo kvést. Podíval jsem se pod sebe. Květina byla zatím hnědá, poměrně prostá, ale její pravá chvíle měla teprve nastat. „Dobře, v létě se sem vrátíme, abychom viděli široké okolí kvést, co ty na to?“ navrhnul jsem jí s úsměvem. Tak blízko močálům, uvědomil jsem si, ale nikdy jsem tu nebyl. Ani s ní, polkl jsem posmutněle. Nechtěl jsem na to moc myslet.
Světluška se válela okolo, zatímco já se válel možná tak v daleké minulosti, která byla ztracena a nemohla být navrácena. Bojoval jsem s nutkáním svěsit koutky a nasadit zmučený výraz, který by odpovídal vnitřnímu cítění, ale bál jsem se, že bych se toho pak už nezbavil. Takže jsem se stále jenom tak jemně usmíval, zatímco v mysli jsem byl spíše na pokraji k melancholickému pláči, který by obsahoval pár smutných kapek a uvědomění, že už časy nikdy nebudou stejné.
Roztěkanost a náhodná slova vlčice fungovala skvěle, abych nemusel myslet na to, na co jsem nechtěl. Zvedl jsem hlavu, koukal se tam, kam ukazovala a přemýšlel, kam jít. „Znal jsem tu pár smeček,“ řekl jsem krátce, „ale v každé to je jiné, to se nedá říct moc obecně, ale... V té správné smečce se cítíš jako doma a víš, že všichni okolo tě podrží, pokud ti je nejhůř,“ usmál jsem se lehce, „takovou budeme hledat, jo?“

//Kaskády

Pod nohama se mi ve velkém pletl zelený podrost, který čekal na to, až nabere barvu, která mu měla náležet. Světluška si okolím hopsala jako zajíc na jaře a přitom se hihňala a opakovala v podstatě jenom jedno slovo, které dokonale označovalo celé okolí, do kterého jsme se dostali. Kromě vřesu tu prostě nic nerostlo a jí to nijak nevadilo, naopak si to dost užívala, zatímco já šel pomaleji za ní. Jako bych byl na procházce s vlčetem, přemítal jsem. Tohle bohužel nebylo ani mé a nebyla zrovna ani velikostně vlčetem.
Zastavil jsem se, když jsem viděl, že se i ona pozastavila, aby dala vřesu co proto a ukazovala mu, kdo je tu lovec. Já se věnoval tomu, co mi šlo asi nejlíp – přemýšlení. V mysli jsem pátral po řešení našeho problému, uvažoval jsem, kde asi mohou být smečky, jaké by bylo výhodné položení a co vlastně řeknu, až budu chtít být přijatý s tím, že chci jít do smečky se Světluškou, aby o ni bylo postaráno. Je tu Borůvková smečka, tedy možná tu je, těžko říct, ale to je jedno místo, kam by šlo jít.
Ztratil jsem se ve vlastních myšlenkách, moc nepobíral to okolí a asi jsem tím dělal velkou chybu. Protože kdybych dával pozor, asi bych zaregistroval, že se Světluška pohnula ze svého stanoviště a rozeběhla se přesně proti mě s jediným cílem – srazit mě k zemi. Povedlo se jí to. Dech mi byl na pár chvil uzmut z plic, dopadl jsem na zem, kde mě uvítala měkká náruč vřesu, ale furt to byl pád, který mi vyrazil dech. Moc jsem se nehýbal, byl jsem tím vším překvapen a doslova přepaden, jenom vlčice už byla někde úplně jinde a musel jsem ji dojít, sotva jsem vylezl na nohy. Říkala, že se jí to místo líbí, ale že tu není smečka – takže si pamatuje? A svým opakovaným ahoj si dělala žerty? „To že tu není smečka nevadí. Můžeme najít nějakou blízko a třeba se sem čas od času vrátit,“ navrhnul jsem.

Párkrát jsem souhlasně přikývl, když mi přitakávala, že si každý zaslouží někam patřit. Byla to pravda. I kdyby ten vlk byl... sebeprotivnější, sobecký, nezvladatelný, nebo třeba jenom specifický a zcela se odlišující od ostatních, neznamenalo to, že musel kvůli tomu být celý svůj život sám a odsouzen osamění. Pro každého na světě existovalo místo, i když třeba ve svém případě... jsem už byl trochu zmatený, kde by to mělo být. Přišlo mi, že putuju od čerta k ďáblu a kam přijdu, tam se necítím vítán nebo to místo zanikne. Nemůže to být ale má chyba, ne? přemýšlel jsem. Přeci jsem nemohl nosit smůlu. Prostě jsem jenom málo hledal. A taky jsem se málo snažil, aby to vyšlo.
Její nadšení se mi líbilo. Široce jsem se usmál, když se rozhihňala, že ve třech půjdeme hledat místo, kde bychom mohli žít. Třeba nám bude trvat týdny nebo měsíce, než nějaké takové místo najdeme, ale záleželo na tom? Měli jsme hodně času a jídlo se dá obstarat. Nejsem úplně nejhorší lovec pod sluncem, O sebe jsem se dokázal postarat docela obstojně, jedna další duše, co potřebuje nasytit, mě už nijak neomezí.
Světluška začala poskakovat, připravená k hledání a dobrodružství vypálila jedním směrem a já mířil za ní. „Nemusíš tak rychle, zase tolik nespěcháme,“ houkl jsem na ni.

//Vřesový palouk

Očekával jsem, že bude problém přilákat Světluščinu pozornost na dostatečně dlouhou dobu a donutit ji odpovědět na všechny otázky, co jsem jí dal. Nebo alespoň na ty nejdůležitější, ale těžko říct, která z nich byla nejdůležitější. Asi ta, jestli je někdo, kdo by se o ni mohl postarat.
Byl jsem ale příjemně překvapený tím, že seděla v klidu a odpověděla mi zcela normálně, že nemá smečku a rodinu, takže ani nikoho, kdo by se o ni mohl postarat. Bylo mi to líto. Nedokázal jsem si představit, jak tahle vlčice mohla přežívat. Uměla lovit? Byla schopná si sehnat potravu, počítala s tím, že ji někdo pomůže, nebo snad ani nejedla a doufala, že někdy narazí na něco mrtvého, co by jí mohlo posloužit?
Mohl jsem sledovat akorát skleslý čenich, který koukal někam k zemi, když mi řekla, že by někam chtěla patřit, i když si to dle jejích slov nezaslouží. „Každý si zaslouží někam patřit,“ namítl jsem okamžitě. Ani ne dlouho poté, co jsem ta slova řekl, pozornost byla pryč, protože Světluška zase byla na nohou a pozpěvovala si o tom, že jsme prima kamarádi a čeká na nás smečka. Ale jaká? chtěl jsem se zeptat. Netušil jsem, jak na tom okolí je. Místo, kam jsem se vracel, neexistuje a věděl jsem pak o Borůvkové smečce, kam jsem nechtěl jít, protože jsem už jednou odešel. Můžeme prostě projít okolí. Najít smečku, která by přijala mě a Světlušku, přemýšlel jsem, zatímco ona zpívala.
Pootočil jsem hlavu, sledoval jsem vodu odtékající pryč a přemýšlel, kam teče. Nepamatoval jsem si, ale mohli jsme to zjistit. Pomalu jsem zrak vrátil ke Světlušce, zhluboka se nadechl a vstal ze země. „Můžeme jít nebo chceš ještě zůstat? Můžeme se podívat po okolí po nějaké smečce.“

Nemohl jsem se dívat na to, jak Světlušce padá hlava a jazyk jí plandá pomalu až na zem. Pohled jsem nejdříve zabodl do země a pak někam k jejím nohám a pokoušel se přejít až k očím a vyhnout se tomu jazyku, který mě znervózňoval. Chtěl jsem moc neotálet s otázkami ohledně smečky, zda má někoho, kdo by se o ni postaral a jestli to vůbec zvládá sama, ale ona spustila o duchách, které vidí. „No, ne, já žádné duchy nevidím, proto se ptám,“ odpověděl jsem jí tiše a očima těkl do stran. „Je tu teď nějaký duch?“ zajímal jsem se. Nechtl jsem žádné vidět a ani se mi nelíbila představa, že by na mě měl koukat nějaký duch, který má prázdné oční důlky.
Zatřásl jsem hlavou. Nechtěl jsem žádné duchy vidět a ani nad nimi přemítat. Nepotřeboval jsem vědět, jestli mě celé ty roky nepronásleduje hnědý vlk, co mě hypnotizuje fialovýma očima a soudí vše, co dělám. Každé představení, každé moje vyprávění a veškeré dny mého života, kdy se jenom pokouším si postavit vlastní život. Kdybychom nebyli dříve tak hloupí, mohl by si budovat ten svůj, pomyslel jsem si krátce, než jsem si přikázal nad tím nemyslet a vrátit se k tomu, co jsem potřeboval – zjistit, jak to se Světluškou je.
„Poslouchej, prosím,“ kývl jsem na ni a několikrát v sedě překročil, abych si udělal pohodlí a uklidnil se před mluvením. „V tom lese, jak v něm bylo hodně vody – dříve tam byla smečka, do které jsem patřil. Ale už asi neexistuje a já bych si rád našel jinou, kde bych mohl žít,“ rozpovídal jsem se o zbytečnostech. Nepotřebné informace, které nepotřebovala vědět a nebyl důvod ji tim zatěžovat. „Patříš ty do nějaké smečky? Nebo nemáš kamaráda, co by se o tebe staral? Jak si hledáš jídlo? Nechci, abychom se pak náhodou rozloučili bez toho, abych věděl, jestli se o tebe někdo postará, rozumíš?“ zeptal jsem se a snažil se jí po celou dobu dívat do očích. „Můžeme třeba najít nějaké místo, co by se ujalo nás obou. Tedy třech – tebe, mě i náramků –, co myslíš?“ zeptal jsem se s úsměvem.

Nevadilo mi, že se Světluška neustále vracela k našemu seznámení a nepamatovala si, že se známe. Nebo to jenom dělala a brala to jako zábavu, ale věděla, že stále mluví s jedním vlkem? Netušil jsem a zjišťování nemohlo být zrovna jednoduché. Vadilo mi více to, když mi přitáhla mrtvého hraboše, který byl tuhý, mokrý a vůbec ne vábný. Chápal jsem, že jíst se musí a mám na svědomí nespočet malých tvorečků, ale nepotřeboval jsem, aby mi táhla nějaké mrtvolky přes čenich. Trochu jsem se nad tím ohradil, ale naštěstí ji brzo omrzel a vyplivla ho na zem, aby se mohla jít co nejrychleji zabavit jinou věcí. Kameny, tající sníh a nakonec i voda, do které se pustila, jako kdyby bylo parné léto a ne končící zima. Ani se nedalo říct, že je jaro, prostě ještě byla zima a ona se vrhla do vody.
Nepřipadalo mi, že jejím cílem je umýt se, spíše jenom dovádět a bavit se. Je jako vlče, přemítal jsem. Nikdy nevyrostla, nikdy nedostala úplně rozum. Jak vůbec dokázala sama existovat? Pokud byla sama, musela si nějak najít potravu, ale byla vůbec schopná lovu? Zcela jistě vyhublá, ale zimu očividně přežila. Když se zeptám, odpoví mi? přemítal jsem. A pokud nějakou smečku nebo opatrovníka nemá, neměla by nějakého mít?
Přemýšlel jsem nad tím vším, zatímco ona se bavila ve vodě. Přišlo mi, že za ni mám zodpovědnost a nemohu se pak prostě otočit a odejít, až budu vnímat, že je čas pohnout se. Sice jsem neměl kam, ale nemohl jsem se otočit a prostě tu vlčici nechat na místě, aby našla někoho dalšího, kdo se o ni postará, protože... by také nikoho nemusela najít. Zeptám se jí, rozhodl jsem se, ačkoli jsem netušil, na co přesně.
Po nějaké době se vlčice přihnala. Promočená, ale očividně veselá m vykládala, že se jí okolí líbí. Usmál jsem se, to místo jsem měl rád, ale... duchové? „Jaké duchy vidíš?“ zeptal jsem se.
A pak zase přišlo seznámení. Tentokrát ne se mnou, ale zkrátka s něčím. Něco, co jsem já neviděl, přestože jsem natahoval krk a snažil se zjistit, co tam je. Duch?. Sledoval jsem ji v jejím počínání, trochu nervózní a netušil jsem, co si o tom myslet. Možná skutečně vidí bludy. Potřeboval jsem však, aby chvíli věnovala pozornost mně a ne... něčemu. „Světluško?“ houkl jsem na ni. „Posaď se a chvilku,“ řekl jsem mile a ukázal tlapou na zem před sebou, „na něco se chci zeptat a potřebuju, abys tomu věnovala pozornost. Jako když koukáš na stromu, abys jim uhnula.“

//Mahar

Bál jsem se protestů ohledně nějakého mytí. Byla ostatně zima a těžko říct, jak to měla vlčice s koupáním. Ne každý ho měl rád a nemohla tak rychle proschnout. Sice zimní srst je zimní srst a nemusí se úplně namáčet – starší prostě trocha vody na jedno místo, umýt, počkat a zase na jiné místo. „Jo? Tak ji umyjem,“ podivil jsem se, když s tím souhlasila. Uvědomovala si však, že Světluška je ona a budeme ji mýt? Zjistíme později, ale zatim si vždy uvědomovala, kdo je, vydechl jsem dlouze.
Močály a bažiny se za náma pozvolna začaly uzavírat. Nechával jsem je za sebou, ačkoli jsem je nemohl vyhnat z hlavy a vnímal jsem, jak se mi tam pletou vzpomínky na to místo a vlky, kteří tam žili. Na alfu, co mě přijala, na Survaki s černou tváří, na všechny ostatní, co tam žili a více či méně jsem je mohl poznat. Jsou pryč, připomínal jsem si, ačkoli na tuhle věc jenom tak nezapomenu.
„Samozřejmě, s přáteli je všechno lepší,“ přitakal jsem Světlušce s úsměvem. Slyšel jsem přitom vodu, která zurčela a dopadala z nebes. Hlas jsem trochu zvýšil, když jsem to říkal a rozhlížel jsem se okolo, jestli tu někdo je, ale okolí vypadalo klidné.
„Sice tu řve voda, ale je tu jinak klid, nemyslíš?“ obrátil jsem se k vlčici, která se mi nesla za zády jako další ocásek.

Byl jsem zvyklý na to, že projít tenhle les suchou a čistou tlapou bylo prakticky nemožné. Nevadilo mi to, zvykl jsem si a úplně čistá srst nikdy nebyla úplně nejpodstatnější věcí na světě. Takže když se Světluška rozhodla oklepat a naházela mi špinavou vodu na srst, moc mi to nevadilo, jenom jsem se předklonil a tlapou si opřel kapky, které mi vletěly na čenich a překážely mi. Jsou pryč, připomínal jsem si holý fakt, který mě trápil. Ale možná... možná to bylo dobře? Nebo ne, rozpad smečky nikdy nemohl být správný. Ale mohl jsem prostě jenom doufat v to, že se nestalo nic strašného a všichni jsou živí a zdraví a prostě jenom... někde jinde. Nic víc, pouze přesunuti, ale žijí svoje životy, ve kterých se mají dobře.
Cuknul jsem hlavou, když se vlčice přiblížila s dalším pozdravem a ptala se na můj protáhlý obličej smutkem. „To nic,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou a nuceně se usmál. „Asi bych se někam přemístil. Možná k vodě, kde bychom umyli tu špinavou vodu z tebe, co myslíš?“ zeptal jsem se a hlavou poukázal na její špinavý a mokrý kožich. Nedaleko odtud bylo místo, kde by se to dalo udělat.
Rozhlédl jsem se okolo sebe, hledal jsem směr a ještě jsem si chtěl připomenout, jak tohle místo vypadalo. Světluška do toho mluvila. Čekal jsem nějaké její nesmyslné mumlání, možná nějaké nové pozdravy, ale místo toho řekla, že jsem její nejlepší kamarád? Otočil jsem k ní hlavu, jemně se zamračil, protože jsem si tím úplně nebyl jistý, ale donutil jsem se usmát. „Však ty si taky má kamarádka,“ vydechl jsem, „i těch náramků, které nekoušou.“ Sledoval jsem, kam se vlčice snaží koukat, ale nenašel jsem žádný podmět, který by ji mohl upoutat, takže jsem to nechal být
Raději jsem přelezl na jeden vysoký ostrůvek, rozhlédl se okolo a pomalu nabíral směr, kterým bychom mohli jít dál... Ale kam? Nebylo kam jít. Ztratil jsem směr a cíl. Nechci bloumat okolím, polkl jsem suše se staženým ocasem. „Nedaleko odtud je víc řek, ale pojď, znám jedno místo.

//Kaskády

Historie se vždycky opakuje, ale poblíž Světlušky znamenala historie klidně i pár minut. Začínal jsem se ztrácet v tom, kolikrát už řekla ahoj a považovala mě za zcela cizího, ačkoli jsem furt byl, ani neznala mé jméno, ale možná to bylo dobře. Zapamatovala by si ho vůbec? „Ahoj, jdu tady do lesa, který znám, přidáš se?“ odpověděl jsem jí s otázkou.
Myšlenkama jsem se od vlčice ztrácel. Pozoroval jsem les, jeho jednotlivé ostrůvky, malá jezírka a vnímal to, že ačkoli je furt stejný jako před lety, když jsem odešel, něco na něm bylo mrtvého. Ten fakt, že tu nikdo nežil mi drásal srdce. Proč se to stalo? Kdy se to stalo? Stalo se něco staršného? Nebo se smečka rozpadla a vlci šli tam, kam uznali za vhodné? Bylo toho mnoho, co se mohlo stát, ale jak jsem mohl najít odpověď? Byla neznámá, nikdo mi odpovědět nemohl, protože jsem netušil, kde bych bývalé členy měl hledat. Zda bych je vůbec měl hledat... Jestli je vůbec koho hledat.
K uchu se mi doneslo zabzučení vlčice. Stříhl jsem uchem, ale nijak jsem na to nezareagoval, protože jsem stále hloupě koukal po lese a čekal, že se mi k čenichu donese třeba jen maličký závan pachu, který by značil smečku. Nebo její pozůstatek.
Přestal jsem s tím zíráním až při šplouchnutí. Lekl jsem se, ucuknul a sledoval, jak mi na tlapu dopadlo několik kapek blátivé vody, zatímco vlčice v ní ležela až po břicho. Kdo? chtěl jsem se zeptat, ale bylo to vůbec k něčemu? „Opatrně s tou vodou, nevíš, jak moc je hluboká,“ pokáral jsem ji jemně.
„Možná bude skutečně lepší jít z tohohle lesa pryč,“ řekl jsem víceméně pro sebe. Ne kvůli tomu, že se mi nelíbil, ale že se mi nelíbilo, co se s ním stalo.