Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Tak,“ zamyslel jsem se a střihl přitom uchem, „by ten jeden dal druhému náskok?“ napadlo mě jako jediné. Byl to hloupý nápad k hloupému závodu, ale nemělo se jednat o něco, co by se uskutečnilo. Bylo to pouze tlachání, protože mlčení by na tomhle malém prostoru nebylo k užitku. Byl bych sice radši, kdybych byl více posluchačem než mluvčím, protože jakékoli vyprávění nebylo mojí silnou stránkou, ale rozhovor fungoval na dvou a více účastnících.
Na jazyku jsem měl stále otázky o smečce. Chtěl jsem vědět, jak se jim vede, zda je vše v pořádku, jestli tam jsou ještě vlci, které znám. Necítil jsem vůči té smečce zášť, přestože jsem z ní odešel z toho důvodu, že jsem se tam necítil doma a raději se odebral do smečky, kde jsem si myslel, že bych mohl mít budoucnost, ale selhal jsem. Snad se mi osud mstil za to, že tak drze opouštím jiná místa po krátkém selhání.
Byl jsem krapet zaražen, když Baghý namítla, že se zde nenarodila a přišla před dávnou dobou. Nechtěl jsem na to nic říkat, nechtěl jsem být drzý, ale visela tu u mě myšlenka na její věk, na kterou nebylo slušné se ptát, když jsme byli cizinci, co se potkali při východu slunce a ne dlouholetí přátelé. „Ze severu,“ zopakoval jsem krátce po ní, „to se mezi horami musíš cítit jako doma.“ Netušil jsem, jak svoji větu ukončit, takže jsem plácl jenom první hloupost, která mi přišla na mysl.
Překvapilo mě ale to, že znala název smečky, ze které jsem byl původně. Pokud se vrátila před pár zimami, musela to být jenom chvíle, co zanikla. Proč? „Nepamatuji si, že by Skylieth byla větší než já,“ zasmál jsem se tiše, „nebo si to už možná nepamatuji. Většinu času jsem byl beztak zapadlý v blátě.“ O druhé smečce jsem netušil, jenom jsem nad tím lehce zavrtěl hlavou, „je škoda, že takové smečky zanikají.“ Netušil jsem, co přesně za to mohlo, ale každý zánik znamenal to, že jiní přišli o domov.
Záležitost s létáním očividně byla dost čerstvá. Znovu jsem mohl vidět křídlo, které natáhla do šířky a přesahovalo její drobnější tělo. „Ale určitě to byla zábava, ne?“

„Třeba v tom, kdo rychleji oběhne tenhle ostrov, na který nás osud svolal?“ otázal jsem se a hlavou objel jenom ten malý kruh zeminy a kamene, který nás uvítal na svém hrbu. Bylo to jenom malé místo, které se ze břehu muselo zdát náramně zajímavě, ale sedět na něm bylo dosti podobné tomu, jako když vlk sedí na zemi kdekoli jinde. Jenom zde to bylo trochu chladnější a byli jsme obklopeni vodou, kterou jsme museli překonat, abychom se dostali na zem. Kurióznější místo už asi padnou nemohlo, přemítal jsem. Být u jezírka bylo prosté, ale uprostřed něho? To už bylo něco trochu jiného.
Baghý si čistila srst od krve, jak jsem koutkem oka stačil zaznamenat. Nezáviděl jsem jí, že musí zde u vody, která musí být určitě dost studená a s vědomím, že kořist leží možná samotná někde u hranic smečky a pokud si ji někdo včas nevšiml, mohla padnout někomu jinému za oběd. Kdo ví, jací vlci vlastně chodí po světě. Kdyby však byla tuhá zima, asi by tahle možnost hrozila více než prakticky v létě, kdy je zvěře dost.
Zaujal mě fakt, že se Baghý vrátila. Musela tak někdy odejít, podobně jako jsem to měl já, ale důvod našich odchodů mohl být značně rozdílný. „Narodila si se zde?“ zajímal jsem se dál. Jinak mi to logiku nedávalo, když jsem to tak počítal. pár zim zde po jejím návratu, nějakou dobu musela být pryč a předtím ještě nějakou dobu zde. Pokud by se zde nenarodila, nějakýmu věku by to odpovídala, ale její srst byla bez jakékoli známky věku, který by se mohl značit našedlými chlupy, které jsem třeba já mohl skrývat mezi těmi, se kterými jsem se zde narodil. Snad jediným rušivým elementem mohlo být mléčně zbarvené oko, které ale také nemuselo znamenat věk, ale zranění nebo nemoc, která ji v životě postihla. Co mi vůbec bylo do toho, abych do tohohle rýpal? „Také jsem se poměrně před nedávnem vrátil. Předtím jsem tu pár let žil v jedné smečce, ale... Jak se ukázalo, zub času se na ní podepsal a už po ní není ani památky,“ vydechl jsem a podělil se tak o docela značnou část mého života, kterou jsem nemohl smazat ze své existence. A předtím byla Borůvková smečka, kterou znáš, dodal jsem už jenom v mysli, protože na tohle jsem nebyl připravený, aby zaznělo nahlas.
Na otázku létání se mi dostalo odpovědi tak specifické, že jsem musel přimhouřit oči a narušit její osobní chvilku čištění. „To je až moc specifická odpověď na to, aby existovala jiná možnost zjištění než samotný zážitek té situace,“ prohlásil jsem s trochu nervózním úsměvem, protože jsem si nedokázal představit, jak tohle probíhalo.

Nějakým záhadným způsobem se mi povedlo odsunout všechny strasti do pozadí. Světluška, která se musela motat po lese a hledat Šediváka s Náramky byla někde hluboko v myšlenkách zrovna jako fakt, že jsem se ani neohřál na smečkovém území a už jsem byl někde hluboko na severu s okřídlenou vlčicí jménem Baghý, která náležela smečce, ve které jsem také nějakou dobu pobýval.
Konverzace s ní byla opatrná, zaobírala se sice tématy, o kterých cizinci tolik nemluvili, ale nešlo se v nich do hlubokého nitra, protože jsme byli přeci jenom dva neznámí, které svedl dohromady růžový oblak a usadil nás do středu hlubokého indigového jezera, které bylo chladné už jenom na pohled. Baghý se ale osmělila k tomu, aby se pustila do čištění své srsti, která byla z lovu od krve a můj pohled následovaný tělem se trochu pootočil do strany a upnul jsem oči k bílým vrcholkům okolo nás, aby měla alespoň trochu soukromí ve svém mytí.
„Má magie se projevila jednou v životě – když jsem objevil, že nějakou mám – a od té doby spíš hodně dlouhým medvědím spánkem, takže tomu rozumím a ne, že bych se chtěl chlubit, ale můj magický talent bude zcela menší jak ten tvůj,“ zasmál jsem se tiše nad vlastní neschopností ovládnout to, čím bylo vlčí pokolení obdařeno. Ale... byla to tak nějak lež. Věděl jsem o vodě, která byla v mém nitru ubita natolik, že se bála vyjít na povrch. Zavrhnul jsem ji, abych přijal magii, která náležela někomu jinému a ta se pro změnu rozhodla trucovat, protože věděla, že nejsem jejím vlastníkem. Život si občas nevybírá.
Držel jsem pohled k vrcholkům hor, vracel se letmo k tomu, když podobní velikáni bděli nad mou malou osobou každého dne po dobu mnoha let a uvědomoval jsem si, že mi to trochu libí. I ta neskutečná zima, chlad prožírající se kůží a dlouhé pátrání po jídle. Bylo to také morbidní, žít v tom nebylo lehké, ale opustit to bylo jako zradou všem těm, kteří v tom prožili celý život a zavděčili se tomu, že jsem byl na tomhle světě i já. „Dokážeš s těmi křídly i vzlétnout?“ napadla mě otázka, která patřila k předchozímu tématu, ale dříve jsem se k ní nedostal, „nebo mají spíše okrasný úděl?“

Vlčice svá křídla brzy schovala podél těla a místo prohlížení si perutí jsem jenom mohl hledat ty náznaky, které říkají, že se na jejím těle skládá pár obrovských perutí a nejedná se o hustou načechranou srst, ačkoli i taková u ní byla, jenom ne v tak velké míře, jak se na první pohled mohlo zdát. „A přitom tenhle kraj skrývá mnoho nezvyklostí,“ přitakal jsem na její slova, že křídla jsou neuvyklou záležitostí u vlčího druhu, ačkoli u ptačího to byla povinná výbava pro existenci. U nich by bylo zas divné mít čtyři nohy nebo čenich podobný tomu našemu.
Bylo mi ale divné že po takové době zde jsem nepotkal nikoho, kdo by se pyšnil tím, že by jeho těla neslo znaky jiného druhu. Viděl jsem vlky modré, s kameny na čele, viděl jsem, jak ovládají magie, které by mě nikdy nenapadly, ale vlk s křídly bylo něco nového a nemyslitelného. Mohl jsem si jenom představovat, jací další vlci chodí po zemi. Mají ploutve a žábry jako ryby, aby mohli brázdit oceán? Drápy jako kočkovité šelmy, které jim dovolí šplhat po stromech? Více nohou? Bylo toho moc, co se dalo převzít od jiných živočišných druhů.
Posadil jsem se pomalu na zem, když mi řekla, že ani neví, co může za to, že se může pyšnit perutěmi. Možná Život, možná Smrt, možná něco jiného, co jí obdařilo tímhle darem, který dle jejích slov nemohl být bez nějaké oběti, ať už to byla bolest nebo obětování něčeho hmotného, o čem jsem mohl jenom uvažovat. Stejně jako jsem mohl uvažovat o vlku s ploutvemi.
„Já?“ zasmál jsem se tiše, když zmínila, že bych i já měl být magií nějak dotčen. „Patřím k těm, kteří nikdy nebyli magií moc obdarováni. Možná jsem dostal nějaké semínko, ale nikdy nevyklíčelo, abych byl upřímný,“ přiznal jsem se. Možná mě to trochu mrzelo, ale na druhou stranu jsem byl zvyklý na život bez magie a snad jsem byl i spokojený s tím, jak jsem ho vedl. „Růžový mrak a sladká vůně je asi to nejvíc magického, co má maličkost zažila,“ dodal jsem zamyšleně, ale okamžitě mě trkla jiná poznámka. „Vlastně druhé, první by mělo být setkání s vlčicí, kterou svět obdařil křídly.“

Špatnou kombinací mé osobnosti bylo to, že jsem byl poměrně dost zvědavý, ale zároveň jsem nebyl úplně tak nadaný, abych dokázal pochopit nadsázku od skutečných věcí. Okřídlená mohlo mít mnoho podob, mohlo... to být například to, že má skutečně nějaká křídla a může po obloze plachtit jako pták, kterého nepoutá žádná zem, ale zrovna tak to mohla být jiná verze slova ostřílená a tedy zkušená v tom, co dělá. Mohlo to mít i mnoho dalších významů, které byly schovány za specifickými slovníky každého vlka. Ale v tomhle případě to bylo přímo doslovné a jednalo se tak o první možnost, že je vlčice zkrátka okřídlená jako pták. Splývali s její tmavou srstí a až poté, co jsem se dostatečně soustředil na sebemenší rozdíly na jejím těle, všiml jsem si toho, že tam něco tak trochu nesedí.
Ale vidět je bylo překvapení. Roztáhla je zrovna tak jako pták a já udělal krok vzad, abych jimi snad nedostal přes čenich, i když jsem byl dost daleko. Bylo divné vidět vlka, jak dokáže používat křídla, kterými se může určitě vznést i k nebesům a zmizet z toho místa jenom pomocí několika mávnutí. Chtěl jsem se přinutit tak hloupě nezírat, ale jak často vlk vidí někoho jiného s křídly? Světluška by už nejspíše byla na půl cesty přes jezero a pelášila co nejdál, ale mě ten pohled uchvátil a zrovna tak mi i stahoval žaludek z pocitu, že něco takového je v tomhle světě možné. „Omlouvám se, že tak zírám, ale vidím tohle prvně,“ vysoukal jsem ze sebe, když mě mozek upozornil, že je toho už dost, ale přesto jsem toho nedokázal nechat a stále jsem zrakem klouzal sem a tam po jednotlivém křídlu a všímal si nejmenších detailů. Když je roztáhla, zdála se dosti drobná, nehledě na to, že já byl mezi těmi, co narostli po otcích, ona byla zkrátka malá a ta obrovská křídla ji opticky dělala ještě menší. „Jak se to stane, že někomu... narostou křídla? Nebo to bylo vždy?“ zajímal jsem se beze studu, že některé věci se cizím neříkají.

Netušil jsem, co je Ragar, natož to, že by měl být bývalým. Bylo to místo, kam se mé kroky nikdy nestočily a nepoštěstilo se mi potkat nikoho, kdo by tomu místu náležel. Jezero jsem však znal, měl jsem ho v paměti a vybavil jsem si ho rychle a ve spojení s jednou smečkou, kterou hnědá vlčice s černým čenichem zmínila. Tělem mi projelo mražení, které se na moment zastavilo v žaludku, kde zabolelo. Byl jsem si jistý tím, že jsme se nikdy neviděli, takže pokud smečce náležela už v době, kdy jsem tam byl já, naše cesty se nemohly nikdy protnout. Usvědčilo mě to ale v tom, že mi paměť a čenich tolik nelžou. „Alespoň že tak,“ dodal jsem úlevně. Kdyby byla kořist daleko, mohlo by to být problém, přilákalo by to nejenom toulavé vlky, ale také jiná zvířata, která normálně na území smečky nevkročila. „Je třeba občas pomoct bez očekávání něčeho nazpět,“ dodal jsem. Možná nešlo o to, aby se jeden pro druhé rozdal, posunul svoje vlastní dobro až vzad, ale nešlo existovat s tím, že každý dobrý skutek musí být oplacen. V takovém světě by se všechno nakonec zhroutilo a nezůstalo by nic, co by mělo své vlastní místo.
Na jazyku mě šimralo hodně otázek o smečce. Zda tam stále je Vločka, Storm, Tailla, zda se do ní vrátila Litai, co za další vlky tam je – a další a další. Otázky, které mohly zajímat jenom toho, kdo o té smečce něco tušil, ne prostého cizince, který o ní někdy slyšel. Navíc bylo nemístné se na to hned vyptávat, musel jsem tak ty otázky všechny spolknout a nechat je ležet ladem.
Hnedá se po mně představila. Baghý, krátké a prosté jméno, ale beztak znělo jako nějaké, které se v okolí často nevidí. Snad to mohlo být tím, že znělo tvrději, bylo krátké, podle samotného znění by si druzí nepředstavili vlčici, jejíž srst je lesklá, čistá a osobnost křehká jako jinovatka. „Těší mě, Baghý,“ řekl jsem a pokynul přitom hlavou. Na jazyku mě ale u toho šimrala další otázka, kterou jsem si tentokrát neodpustil a krátce se otázal: „Okřídlená?“

Magie byla něčím, co jsem stále moc nechápal. Pamatoval jsem si sice na den, kdy jsem tu svoji objevil a až nesmyslně dlouho hleděl na rozvlněnou vodní hladinu, která mi říkala to, že má magie bude stejná jako ta, kterou i nese moje máma a sestra, zatímco druhý bratr dostal tu po otci. Byl na to pyšný, já byl akorát spokojený. V průběhu let jsem k magii nepřilnul, pokoušel jsem se občasně ji použít, zda její zárodek ve mně nepošel, ale zároveň ani nevykvetl v žádnou krásnou květinu, kterou bych mohl dát světu na obdiv. „Nejspíše ano,“ přitakal jsem vlčici, když řekla to, co jsme si museli oba myslet už od první chvíle, kdy z našich těl prchal oranžový oblak s doprovodem sladké vůni, která příjemně lechtala v nose. A jak odcházel ten sladký umělý zápach, zůstávala ta uschlá krev a další dosti povědomá vůně, která v mém mozku probouzela další vzpomínky. Nejdříve dosti mlhotavé, žádné specifické a dlouho mi trvalo, než se objevilo pár starých známých tváří. Modré oči s červenou jizvou přes pravé, bílé klikyháky na nohou a modré kamínky na čele. Je možné, aby někdo jiný měl tak silnou vůni borůvek? přemítal jsem. Celý ten les tím voněl, pamatoval jsem si na to, ale nemohla to být její osobní vůně? Mohla, ale zrovna tak to mohl být les, ke kterému patřila. Však byla ve smečce, to jsem už věděl.
„Ah,“ hlesl jsem lehce, když oznámila, že kořist nestihli dovléct zpátky na území a netuší, zda i její společníci neschytali stejný osud jako ona. Byli jsme tu však sami, tak nejspíše ne? Nebo snad byli přemístěni někam jinam? „Nevím zcela jistě, kde se nacházíme, ale pokud jste lovili někde blízko, můžeme se tam dostat a podívat, zda je kořist v bezpečí?“ navrhl jsem, ačkoli mému mozečku nedocházelo, jak se dostaneme přes vodní hladinu, pokud si nechceme zalavat v horském jezírku. „Pomohl bych případně dostat kořist k hranicím, aby se na to nevrhli nezvaní hosté,“ nabídl jsem svou pomoc, ale očekával jsem, že nebudu k potravě puštěn, abych ji náhodou nezkusil odcizit. I když to bylo něco, co bych neudělal, ze strany jiných byl strach v tomhle ohledu zřejmý a očekávaný. „Jsem Jinks, mimochodem,“ dodal jsem s úsměvem, „ať nemusím být před známými označovaný jako ten šedý, až jim budeš vyprávět, kde ses s kým ocitla.“

Vrcholky hor na nás hleděly jako na maličké divadélko a slunce se teprve pokoušelo dostat nad jejich vrcholky, aby nás také zahlédlo. Jezero se zas zdálo černé jako noc, po které bychom mohli plout a dosáhnout tak nebesů, po kterých všichni mohou toužit, ale dosáhnout jich je nemožné. Asi jsme tomu ze všech živých bytostí nejblíže, došlo mi, když mi zrak sklouzl ke klidné hladině, která mohla skrývat mnoha tajemství.
Když mne vlčice spatřila, naježila se. Ukročil jsem o jeden krok dozadu, abych jí dal prostor, ocas volně visel u nohou a bez toho, abych řekl jediné slovo jsem se pokoušel dát najevo, že z týhle strany nepřijde žádný útok a možná bych se pokusil jenom o lehký úskok, kdyby snad měl přijít z její strany.
Ve vzduchu jsem stále cítil sladkou vůni, která mi lechtala čichové receptory, ale všechno to bylo pomalu odsouvané dozadu tím specifickým chladem, který snad ani nebyl vůní, ale tou nejspecifičtější vlastností severních krajin, které mohl oceňovat jenom ten, kdo se s ní narodil a zaryla se mu tak hluboko do masa a kostí, že nebylo možné, aby o ni přišel i po deseti letech žití na poušti.
Vlčice promluvila, položila specifickou otázku, která zněla dosti podobně tomu, co by řekla Světluška, ale u ní by se jednalo o změť náhodných slov, ve kterých byl musel smysl hledat, tady to byl přesný popis situace, která před několika chvílemi nastala a ukazovala, jak moc magické a podivné je místo, kde se nacházíme. Mluvila nedůvěřivě, snad sama nerozuměla tomu, co se děje a propalovala mě přitom pohledem, kdy jedno oko nabíralo tvaru a vzhledu jezírka uprostřed kterého jsme stáli a druhé oko bylo naopak měsícem, který byl ještě před chvílí na obloze. „Ano,“ odpověděl jsem jednohlasně na její otázku, zda růžový mrak mohl i za moji přítomnost. „A já byl naopak uprostřed smečkového území,“ dodal jsem, když jsme už udávali svou polohu.
Lehce jsem polkl, rozhlédl se po okolí a hledal, zda existuje nějaké místo, odkud je možné dostat se na břeh, ale žádné jsem na první dobrou neviděl. Vrátil jsem tak zrak k menší vlčici a sjel pohledem ještě po krvi, která lepila její srst. Smečkový lov, řekla před chvílí a to vysvětlovalo její stav. „Byl to alespoň úspěšný lov?“ zeptal jsem se s úsměvem na jeden koutek.

//Sarumen (Amorek)

Voda, která se mi rozlévala hrdlem do žaludku byla osvěžující, příjemná a dávala mi až divného pocitu lehkosti, šimrání v tlapkách a celkově mi přišlo, jako kdyby mé tělo bylo něčím zcela jiným. Nebo za to mohla mlha, která mi pronikala do útrob? Myšlenka na možný domov a přístřeší, které mně a Světlušce mohla smečka zajistit? Tak či tak... Byl to nádherný pocit, který se následně změnil ve zcela divný a rozhodil zcela mé chápání o světě.
Cítil jsem na tváři slunce, které se mi opíralo do očí a studený vítr, který čechral kožich, ale nic takového před chvilkou v lese nebylo. Tam nás husté větve chránily před sluncem a všude byla cítit vlhkost, tohle místo vonělo... domovem. Chladným domovem, který ve mně vyvolával hřejivé pocity a rozdivočil srdce při hlubších vzpomínkách na vyrůstání, všechny strasti, bolesti, ale hlavně ty radosti, které jsem tam zažil. Tohle není les, došlo mi, srdce se nepříjemně stálo a několikrát jsem přešlápl na chladném kameni a marně jsem pátral po Světlušce. Po jejím pachu nebylo ani památky, ale za to se v chladu otíral nepříjemný zápach krve, který ve mně vyvolal tichou paniku, kdy jsem se pokoušel zjistit, proč ji tu tolik cítím. Světluško? volal jsem ji jen v mysli, protože jsem netušil, co by můj hlas mohl v okolí naštvat a přivolat blíže.
Kde je? nechápal jsem. Ani tak nesešlo na tom, kde jsem já, z nějakého důvodu jsem vůči tomu byl klidný. Možná kvůli tomu, že mi přišlo, jako kdybych byl na nějakém známém místě, možná jsem byl jenom moc hloupý na to, abych si uvědomil možné nebezpečí. Všude okolo byla voda, tmavě modrá, volala po smočení nohy, ale vzpomínky mi radily, že tahle voda bude ta nejchladnější, protože takové vždycky jsou tam, kde je obklopují hory.
A pak mi konečně zrak sjížděl po původci pachu krve. Mohlo to být mrtvé zvíře, mohl to být jeho lovec, který si lahodil na jeho mase a krvi. Mohl jsem doufat jenom v to, že moje... podivné přistání nebude brát jako narušení jeho území a už vůbec mě nebude považovat za zloděje.
Pro trochu smůly to byl lovec, ale... Asi krutě bych mohl říct, že to byl malý lovec. Lovkyně. Hnědá vlčice se světlým břichem a jenom díky té světlé části jsem si všiml, že je potřístěná krví, al podle pachu to nebyla její. Kde však měla svou kořist?
„Omlouvám se,“ zvolal jsem na ni s nervózním úsměvem a nevěděl, kam přesně upoutat zrak. Na hory, které se nad námi skláněly? Na tmavou vodu, která se zdála nekonečná? Na krev, která se jí pletla do srsti? „Nějak jsem se vám zde ocitl,“ dodal a nepřestával s tím nervózním úsměvem, protože jsem netušil, jak si celou tuto situaci vysvětlit.

Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem se dokázal v té vlčici vyznat. Byl jsem v ní ztracený jako v hluboké černém lese a mnohdy jsem nechápal, co se mi pokouší říct, jak myslí a jak se chová. Nějak jsem chápal, že se pokouší počítat stromy, ale poté jsem její zamotanou nit ztratil a nerozuměl tomu, co dělá, co říká, kam se sklání její myšlenky. Věděla to však ona? Bylo to těžké pochopit.
Raději jsem se napil z tůně. Byl jsem poměrně hladový, trochu i unavený z cesty, kdy mi přišlo, že kroužíme stále okolo močálů, aby mi bylo připomínáno, co bylo a už nebude. Už na tom nezáleží, řekl jsem si pro sebe a chtěl to tím ukončit, ale věděl jsem, že se k tomu všemu budu stále vracet, protože přesně tohle jsem vždycky dělával – motal jsem se v kruhu v tom, co už bylo a není, abych si připomínal právě tuhle skutečnost. Ani jsem se pořádně nevracel k tomu dobrému, vždy jsem se jenom motal v tom faktu neexistence, která mě sžírala bez toho, abych to dal jiným najevo.
„Ne, my moc stromy neznáme,“ řekl jsem Světlušce, ale kdo ví, jestli jsem vůbec dokázal pochopit její otázku. Dokázal jsem říct, že nějaký strom je modřín, protože ty v zimě opadávají jako jediné jehličnaté stromy. Věděl jsem, že ty s růžovými květy na jaře jsou třešně, ale nějaké další stromy? Těžko je poznat, občas podle plodů, ale to bylo ta vše. A navíc Světlušku nezajímal modřín, smrk, dub a buk – ona chtěla jejich jména. Určitě, tím jsem si byl docela jistý. „Pojď se raději napít,“ vyzval jsem ji a odstoupil od tůně, kde jsem se posadil. Rozhlížel jsem se po lese, ale moc jsem toho na něm neviděl, byl tmavý, cítil jsem, jak z něj sálala vlhkost. Bylo ale načase to místo poznat.
Na půl ucha jsem poslouchal Světlušku. Omílala stále obrázky, které viděla na vlcích, ale netušil jsem, jak bych jí to měl vysvětlit. „Ne, ty je nemáš, nemusíš se toho bát,“ řekl jsem mile. Normálně bych se jiných zeptal, zda je chtějí, ale u tohohle jsem to nezkoušel. Mohl by to být problém.

Vydal jsem se pomalými kroky po lese. Chtěl jsem si ho prohlédnout, nikam jsme nespěchali a ani jsem už moc neměl energii na to, abych chvátal všude možně. Navíc jsem si na to místo chtěl zvyknout, chtěl jsem o začít vnímat jako domov a poznat co nejdříve alespoň pár vlků ze smečky, udělat jim radost, jak chtěla Maple a udělat si pomyslnou základu známostí, abychom nebyli brzo označeni za příživníky, kteří se do smečky nacpali pro to, aby měli jídlo a střechu nad hlavou.
Světluška souhlasila s tím, že najdeme nějaký pramen, kde se napijeme, ale řekla to tím svým jazykem, kterému bylo za těžko rozumět, pokud vlk nějakým způsobem netušil, co je vlastně zač a jak svoje slova alespoň trochu míní. Byla pravda, že ani já to pořádně netušil, možná jsem se pletl ve většině věcí, co říkala a jenom se ještě nestalo nic natolik tragického, aby namítala, že to není, co chce. Ale dokud se to nestane, asi těžko poznám, kde leží pravda.
Šel jsem za čenichem, rozlišoval pach vlhkosti a vody, protože hlavním cílem bylo nyní najít vodu, zatímco Světluška... žila ve svém světě. Bzučela a cinkala, možná i zapomínala na modré vlky, které tu potkala. Všechno je v pohodě, pomyslel jsem si, proplétal se mezi stromy, na které měla také poznámku, že ji bude bolet čenich. „Jsem tady a nikam nejdu, ale kdybych se přeci jenom vzdálil – počítej stromy, kolika se jim vyhneš. Pak se někde po lese najdeme a ty mi řekneš, kolik jich bylo, jo?“ nabídl jsem a zastavil se u malého potůčku, který se proplétal lesíkem. „V tomhle lese se vždy najdeme,“ dodal jsem. Sice byl velký, ale každý vlk ze smečky se dal najít právě na území smečky. Dříve či později ano.

Maple se vzdálila poté, co řekla, že by ráda zjistila, jak to mají ostatní smečky s touhle magií a nechala nás tam samotné poblíž té modravé vlčice, která se Světlušce nelíbila. Jí se však nelíbil nikdo, kdo byl nějak barevný. Máme udělat něco pro jiného člena, připomenul jsem si. Chtěl jsem se jít seznámit s tou modrou vlčicí Lilith, jak ji Maple oslovila, ale k tomu bych musel přemluvit i Světlušku, která se klepala a rozhlížela trhavě okolo sebe. Když půjdu, půjde ona? přemítal jsem. Zvedl jsem se, pomalu, aby se toho nelekla a chtěl jsem jít, ale než se tak vůbec mohlo stát, z lesa se vynořil další vlk. Vysoký a tmavě hnědý se zlatýma očima. Alespoň tenhle není barevný, pomyslel jsem si. Zdálo se, že už se s modravou znají, protože okamžitě spustili rozhovor a mě se tak zazdila možnost nějakého seznámení.
Udělal jsem krok dozadu, kde jsem trochu drknul do Světlušky. „Pojď, porozhlédneme se po okolí,“ pobídl jsem ji. Dostalo se mi však akorát mumlání, kterému jsem nerozuměl a jenom jsem přikyvoval. Pokoušel jsem se z toho najít nějaká slova, která by dávala smysl a měla nějaká význam, ale moc jsem to nepochytával? Možná až na poslední slova, že by chtěla zpívat jako voda. „Máš žízeň?“ zeptal jsem se. „Najdeme nějakou malou tůňku, kde se napijem. A pak se můžeme podívat na tu mýtinu, co ty na to? Mluvila o ní Maple, je někde ve středu smečky,“ vybízel jsem nadále, aby zapomněla na to, že po okolí chodí barevní vlci. „Třeba uvidíme hvězdy,“ dodal jsem.

Bylo to už pár měsíců, co jsem se vrátil. Lesy, hory, louky, všechno se zdálo úplně stejné jako tehdy, kdy jsem zbaběle odcházel, ale něco tu přeci jenom bylo jiné a nedokázal jsem se přes to úplně přenést. Ti vlci, které jsem znával, byli pryč, zmizeli v nenávratnu, odešli do jiných krajů, možná i zemřeli, ale zkrátka byli pryč. Čenich už ani nezaznamenával jedinou špetku jejich přítomnosti, musela to tak už být doba od té chvíle, co odešli. I když jsem jim to nemohl mít za zlé, že tak udělali, byl jsem docela zklamaný, že tu už nikdo nezůstal. Letmo jsem si pamatoval na všechny, na některé méně, na některé více, ale ve výsledku jsem měl všechny v paměti, kde už budou do chvíle, než sám zcela odejdu z toho světa. A až se tak stane, už nebude záležet na tom, že jsem je znal, že jsem odešel a vrátil se, svět půjde dál bez toho, aby si nějak výrazně pamatoval, že jsem po něm kráčel.
Lhal bych, kdybych si snad jenom pomyslel, že mě smrt a zapomenutí nebude mrzet. Ten den bude ten nejhorší, který v mém životě přijde a kromě toho, že ho chci co nejvíce oddalovat, chci aby přišel v té nejlepší možné chvíli, kdy budu připraven. Nebudu mít na tomhle světě žádné – v vozovkách – dluhy, kdy budu těsknit po tom, co jsem udělala a mohl udělat. Třeba se zamilovat, vychovat vlastní potomstvo, najít si dobrého přítele, být prospěšný smečce – prostě obyčejné a vlastně i malé sny, které není úplně lehké splnit. Tátovi se to třeba povedlo, měl vlastně vše, co bych chtěl i já, i když na stará kolena dostával jednu ránu za druhou, ale umřel ve výsledku šťastný a v klidu a kruhu rodiny, které na něm hodně záleželo. Opravdu měl prostý život, ale dosáhnout toho snadné určitě nebude.

//Mušličky? :<

Stalo se to poměrně nedávno, když šel jsem světa kraj. Venku foukal vítr, smrákalo se a byl bych venku určitě zmokl, kdyby oko nepadlo mi na vchod nory okraj. Byl poměrně malý, ale bylo zřejmé, že do toho místa nebude pršet a nabídne mi tak dostatečné přístřeší. Kdo by řekl, že od spaní pod širákem si vlk takhle přilepší? Moc jsem nad tím nedumal a nestaral se o to, kdo to noru vůbec vlastní. No, ať to byl kdokoli, ten se o společníka právě obšťastní.
Velký šedý zadek zmizel mi v té díře v zemi a položil se hned na studenou zem. Vyjít ven bude určitě těžší jak dostat se sem. Bylo to tu sice prostorné, ale ten vchod byl poměrně menší velikosti. Snad nebudu za jeho nenápadné zvětšení v majitelově nelibosti. Cítil jsem sice jeho pach, někdo tu žít musel určitě. Měl to tu příjemné a bylo tu sucho, zcela určitě se na tomhle místě cítil jako šnek ve své ulitě.
Stmívalo se rychle, ale k noře stále nikdo nepřicházel. Na jednu stranu dobře, aspoň mě a mých pět švestek nikdo nevyházel. Mohl jsem se v klidu vyspat a počkat na další den, kdy posunu se zase o les dál. Pochod šel mnohem rychleji, když už veškerý sníh a led roztál. Měl jsem zimu rád, o tom nebyl žádný pochyb. Záleželo ale také na tom, abych mohl rychleji postupovat a k tomu potřeboval jsem sněhem neomezující pohyb. Vlastně jsem měl rád i jaro, léto a podzim. O počasí ale dost, raději se prospim.

Odhadoval jsem to nějak správně, že Světlušce se nelíbilo právě to, že v srsti Maple hraje barva, která u vlků není obvyklá a dle jejích slov vypadá jako ještěrka, protože takové barvy ony mají. „Jsou to kouzla,“ řekl jsem polohlasem, „ty znáš, ne? Někteří vlci mají svá kouzla i na srsti, ukazují, co mají rádi, co se jim líbí. Třeba má Maple ráda ještěrky. A ty bys třeba mohla mít kytky, ne? Ty, které jsme našli na té louce, ale ještě nekvetou.“ Hlavu jsem si vykrucoval k bázlivé vlčici a nebyl jsem s zrovna jistý tím, jak jí tohle vysvětlit. Má slyšet o Životě a Smrti? O prvním možná, ale o té druhé, kterou není radno navštěvovat? Nebyl jsem si tím úplně jistý a raději to nechal vyšumět.
Mlha se rozpostřela, stáhla do hlubin lesa a ukázala nám další vlčici, která se Světluška zrovna také moc nelíbila, protože i její srst byla protkaná modravou barvou, ale v jiném stylu, než měla Maple. Vypadalo to, že má srst prakticky modrou, jak byla ve stínu lesa a trvalo mi déle, než jsem si všiml i světlejších barev, které ukazovaly, že její srst není zcela modrá, ale převážně černá. Pěkné, pomyslel jsem si. Trochu jsem záviděl vlkům, co něco podobného měli, ale v mém případě bylo nejspíše správné, že má srst zůstala čistě šedá, protože zbytečně na sebe poukazovat by nebylo úplně vhodné. Maple mi do toho řekla, že mlha není její magií, ale vlastně je magií... všech? Něco takového měli i v Borůvkové smečce, vzpomněl jsem si. „To zní zajímavě,“ pokynul jsem, „už jsem o tom v okolí slyšel. Minimálně jedna smečka na severu podél té dlouhé řeky něco podobného také má, ale už nevím přesně co. Jedna jejich vlčice mi to kdysi ukazovala,“ povyprávěl jsem zbytečně, protože tohle už nebylo předmětem konverzace, ale mou nepříjemnou vlastností bylo kecat do všeho.
Dostali jsme ještě krátkou přednášku, kde se co nachází, kam se můžeme na smečkovém území dostat. Jenom jsem přikyvoval a neskákal jí do řeči, až ke konci jsem poděkoval: „Skvělé, děkujem moc, nějak se tu zorientujem.“ Ale bylo mi jasné, že tohle byla spíše slova pro mě, abych věděl, kam Světlušku vést a kde jí později podrobněji vysvětlit hranice a možnosti. Nejpodstatnější z toho byla informace o řece, ze které raději nepít.
Tmavá vlčice, která přišla hledat Maple, také očividně nebyla členem, ačkoli se na území zdržovala. Světluška mi do toho šeptala do ucha, že je to tu strašidelné, protože vlci mají obrázky. Říkala to jenom šeptem, musel jsem k ní točit ucho, ale přitom jsem sledoval Maple s vlčicí. Všiml jsem si, že v jedné chvíli po nás střelila modrýma očima a to byla asi nejlepší chvíle k pozdravu. Nechtěl jsem ale narušovat jejich rozhovor, takže jsem jenom výrazně pokývl hlavou a usmál se do toho. Na nějaké seznámení bude beztak čas později. Navíc jsem ani neměl co poslouchat jejich rozhovor, natočil jsem se zpátky ke Světlušce, tentokrát i zbytkem těla a jal se vysvětlování. „Ten les je trochu hustý a možná děsivý, ale projdeme ho a prozkoumáme, bude to v pohodě. Maple se nezdá strašidelná, ne? Však nás všechny tři přijala. Bude to dobré, není se čeho bát.“