Gallirea - Příspěvky uživatele

Na tlamě se mi rozlil úsměv, když se zasmála, že její let byl skvělý. „To rád slyším,“ dodal jsem k tomu. Trošku ve mně hlodala závist z možnosti letu, ale to muselo být v tomhle ohledu něco zcela pochopitelného a nemohl jsem být jediný, kdo to takhle bral.
Obloha nad námi byla černá jako saze, ale hlavní důvod toho jsem nepřisuzoval tmě, ale těžkým mrakům, které se stáčely okolo nás a přinášely nepěknou letní bouřku, která o sobě dávala nejdříve vědět pomocí hromů a blesků, které se blížily k nám. „Půjdeme,“ přikývl jsem souhlasně. Hory mohly být krásné, ale nebyl důvod v nich zůstávat o moc déle v tomhle počasí, když ani nebylo kde se schovat. Museli jsme se někam přesunout, kde to bude lepší, nejlépe na nějaké suché místo, kde přežijeme to počasí, které se k nám hnalo, ale těžko říct, kdy se naskytne nějaké takové místo.
Rozhlédl jsem se okolo sebe, jestli třeba jenom v naší blízkosti nebude nějaké místo, ale do těla se mi opřel vítr, který mě donutil udělat krok stranou, abych udržel rovnováhu. Rozhlédl jsem se nejdříve zmateně okolo sebe, ale srst Baghý byla zcela v klidu, jenom ta moje lítala ze strany na stranu. Magie, docvaklo mi. Zastavil jsem se, nechal magii hrát si a přitom se jenom lehce usmíval na původce té magie, protože v mé moci to nebylo a nikdo jiný tak za to nemohl.
„Děkuji moc,“ hlesl jsem k ní a vydal se po jejích stopách pryč z hor a od toho tmavě modrého jezírka, kam nás něco dostalo.

//Ageronský les přes Dlouhou řeku

//Safírové jezero

Plavání bylo něco jednoduchého, repetitivního, ale trochu únavného a mozek mě furt nutil pospíšit si, abych se co nejdříve dostal ke kraji a nemuselo se na mě čekat. Koutkem oka jsem vždy sledoval okřídlenou vlčici, kde se nachází, zda už přeletěla jezírko, ale stále se vznášela ve vzduchu jako pták. Nejspíše si jenom užívala výhledu, který jí byl přidělen, zatímco my ostatní jsme ji mohli pouze závistivě sledovat zdola. Ale v té závisti muselo být i nějaké kouzle, že právě my jsme svědkem tohohle nádherného úkazu. Raději plav, napomenul jsem se v jedné chvíli, kdy mé tělo začalo klesat z důvodu, že jsem své kopání šidil. Pořádně jsem vykopl, hrabal jsem tlapama ve vodě, jako kdybych v ní chtěl vykopat díru do středu země a jistě se blížil ke břehu, kde jsem ho jako první pocítil zadníma nohama, které jsem měl hlouběji v chladné vodě. Pár posledních kopnutí a byl jsem na hladině, odkud jsem se začal nemotorně zvedat. Voda ze mě tekla v proudu, za hlasitého kapání padala zpátky do jezírka a Baghý už byla na zemi a stála opodál. Udělal jsem několik kroků do strany, oklepal ze sebe vodu, která se rozlétla po okolí a smířen s mokrým kožichem jsem šel blíže k ní. „Úplně v pořádku, jaký byl let?“ usmál jsem se. Lhal bych, kdybych řekl, že mi bylo nějaké teplo a příjemně, ale na tom moc nesešlo. Navíc jsem cítil déšť, nesl se všude vzduchem a následně i začal padat z oblohy. Zvedl jsem krátce hlavu, jedna kapka mi spadla do oka, musel jsem zamrkat, abych se nepříjemného pocitu zbavil a hlavu jsem sklonil k Baghý. „Alespoň nezmoknu,“ zkonstatoval jsem s kapkou ironie.

Vzpomínka na domovinu ve mně vždy probouzela divný pocit. Tíhu na srdci, která snižovala moji náladu z radosti ke smutku, ale zároveň jsem cítil i hřejivé paprsky slunce, při všemožných vzpomínkách na vlky, okolí a celý ten prožitý život tam. Míchalo se to ve mně jako na soutoku dvou řek a zatímco jedna přinášela ledovou horskou vodu, ta druhá byla vyhřátá od slunce a dalo se v ní koupat. Tak nějak jsem mohl popsat vzpomínání na domov, melancholii, která je tím doprovázená, ale zároveň i jasnou myšlenku na to, že bych se nikdy nevrátil. Léta jsem prožil mimo místa, které jsem dobře znal a nikdy nepomyslel na to, že bych se k tomu starému vrátil, protože jsem věděl, že mi to už nenáleží a musím se naučit žít v tom novém, co život dal. Lány a pole, co se táhnou kam oko dohlédne, listnaté stromy, které na podzim opadají, léta, která jsou až nepříjemně vařící, jara plná nejbarevnějších květin, vlci pocházející z každého koutu světa, o kterém jsem třeba ani nemohl slyšet. Ten svět se mi líbil, užíval jsem si život v něm, ale stále jsem se musel vracet k domovu a uvědomovat si, že to už nikdy nezažiju – žádný sever, žádná rodná smečka, žádná rodina. Ale možná to tak mělo být, každý se měl odebrat tam, kam ho nohy nesou, protož ne všichni mohou zůstat tam, kde se narodili a byli vychováni svojí rodinou a smečkou.
Určitě bych se nedokázal vrátit. Tlachat o tom můžu jakkoli, ale zvednout se, odejít a zase zde všechno nechat a naivně jít tam, kde už budou jiní vlci a třeba si mě už nikdo nebude pamatovat? Ta smečka, kterou jsem nazýval rodnou, už měla jiného vůdce, nové vlky, po nějakém Jinksovi se zcela slehla zem. Mahar už také neexistoval, vlci z něho se rozutekli, zmizeli a já se tak musel nuceně přemístit jinam, kde snad bude líp. Pokud ne, tak si zajístím, aby lépe bylo.

Byl jsem unavený, strhaný a zničený cestou, snad proto se mi spalo v té cizí noře tak dobře, když byl jsem stočen v klubku šedivém. Byl jsem v tak hlubokém spánku, že nemohl jsem ani tušit, že přitom na mě hledí někdo s velkým údivem. Měl jsem spánek hluboký, nezdál se mi ani žádný sen, ale cítil jsem, že se do mě nová energie vlévá. Přitom netušil jsem, že ve světě okolo mě chystá se na mě nekalost levá.
Majitel nory se vrátil, nezlobil se, v tom jsem měl štěstí, ale netušil jsem, jaké jsou jeho úmysly s nezvaným hostem. Hleděla na mě, na tlamě úsměv křivý a do toho mlátila chundelatým rezavým chvostem. Už jsem cítil, že se něco děje, nespal jsem, ale oči stále zavřené únavou. Rozlepit je jsem však měl touhu nutkavou. Udělal jsem tak, pomalu a rozhlížel se přitom po okolí, cítil jsem její pach, ale proč jsem ji hned neviděl? Z toho faktu, že nikde nebyla, jsem trochu zneklidněl. Její pach byl silný, dokonce jsem ji slyšel i dýchat. Proč vlastně rozhodl jsem se tu přespat a s těmihle problémy se potýkat?
„Dobrý den, omlouvám se, že ruším,“ řekl jsem s jasnou nervozitou v hlase. Stále jsem ji neviděl, očima jsem těkal po okolí a přišel si na tom místě úplně obnaženě, snad i zcela naze. „Ihned půjdu, nechtěl jsem zde rušit.“ Proč jsem tu vůbec spal, však musel jsem o majitelově přítomnosti tušit.
Vstal jsem, nohy přikrčené a připraven zmizet jak namydlení blesk. Norou však ozvalo se hlasité plesk. Uskočil jsem, otočil se zády a konečně spatřil lišku jak oheň rudou. Snad až se mnou skončí, aspoň kosti ze mě zbudou. „Nikam nechoď, kam by si šel?“ vyjekla nadšeně, zuby vyceněné, ale na tlamě úsměv široký a oči plné jisker zlatých. Nechtělo se mi tomu věřit, snad jsem se i trochu bál, co se mnou chce dělat u všech svatých.

Neměl jsem mnoho prostoru, kam bych mohl odstoupit, aby měla prostor ke svému letu. Udělal jsem tak pár kroků vzad, než jsem na zadní tlapě pocítil ledovou vodu a možná až neslušně zíral k Baghý, která se připravovala ke svému premiérovému letu. Plachtění už zvládla, bylo načase se posunout o úroveň výš. „Kdyby se něco stalo, jsem zde,“ přikývl jsem s úsměvěm, „ale vím, že všechno bude v pořádku.“ Možná se správně říkalo, že věřím, ale já tomu nevěřil, prostě jsem to jenom věděl. Proč by to nemělo vyjít?
Pak jsem poprvé viděl vlka ve vzduchu. Ne tak, že by byl zvednutý magií, ale pomocí křídel, o kterých jsem si myslel, že náleží jenom ptákům a dopřávají jim svobodu dostat se kamkoli, kam si jenom jejich duše zamane. Ale tahle vlčice patřila k nim, měla svou svobodu, kterou dostala společně s křídly, které jí nyní nadnášely. Vířila pod sebou prach, ale každým máchnutím, kdy se dostala více a více nahoru, prach ustupoval. Zvedal jsem hlavu, sledoval ji z čirého okouzlení, že někdo takový je skutečný. Tlamu jsem přitom měl lehce pootevřenou, cítil jsem čerstvý vzduch, který mi tak proudil až do plic, ale nebylo to tupé zírání s tlamou otevřenou dokořán.
Úplně jsem zapomněl na to, že jsem se snažil kontrolovat a hlídat, zda je vše v pořádku. Přeměnilo se to v jenom nekonečné sledování někoho, koho jsem znal jenom krátce a nemělo tak být divu, že mě překvapila každá nová věc, kterou přinesla. Přesto mě to překvapovalo a nechápal jsem. A teď musím do vody, uvědomil jsem si.
Zhluboka jsem se nadechl. Věděl jsem, že na mě bude muset čekat, pokud se nerozhodne odletět až do Borůvkového lesa. Zkusím si pospíšit, řekl jsem si pro sebe a lezl do vody bez toho, abych nad tím více přemýšlel. Snažil jsem se chladnou vodu nevnímat, protože bych se pak pokoušel navyknout si na ni a vše by trvalo mnohonásobně déle.

//Sněžné hory

Zakroutil jsem nad tím s úsměvem hlavou. Neměla důvod k omluvě, pouze podávala fakta a odpovídala na otázky, na které jsem se ptal. Bohužel jsem znal vlčici, která zemřela, ale to nemohla vědět, neudělala to tak schválně. „Netrap se tím, prosím,“ dodal jsem polohlasem. Rozhlédl jsem se okolo sebe, chtěl jsem ještě něco říct, ale úplně jsem netušil co. Zrak jsem na krátko zvedl k obloze, sledoval těžké mraky, které zakrývaly slunce a řekl: „Nemysli na to a radši se usměj, stráží nás pěkný úplněk,“ broukl jsem do prázdna. Přes mračna toho tolik nebylo vidět a ani noc nebyla zrovna teplá, ale nepršelo, nefoukal ledový vítr a dalo se tak říct, že to byla i relativně příjemná noc na to, aby jeden byl venku.
Co se však možného dostání z ostrova, abychom se mohli dostat do Borůvkového lesa, už to bylo horší. Sladký kouř ne a ne se vrátit, aby nás dostal zpět, kde jsme byli předtím a museli jsme tak jít po vlastních nohou. Baghý mohla letět, to byla pravda, ale pro mě bylo možné jen a pouze koupání ve vodě, která byla už na pohled ledová. Vlčici ale do toho trápilo, že netuší, zda vůbec může vzlétnout. Stříhl jsem k tomu ušima, očima sjel ke křídlům, které měla složené podél těla a řekl: „To nezjistíš, když to nezkusíš.“ Přešel jsem o pár kroků k vodě, smočil do ní lehce tlapu a tiše si povzdechl nad její teplotou. Moc se mi dovnitř nechtělo jít, ale bohužel jsem neměl křídla a neuměl jsem skákat sedm mil do dálky, abych se dostal na druhou stranu suchou nohou. Přikývl jsem na to, že poplavu, ale lehce se zamyšleně zamračil nad prohlášením o strachu z vody. „Máš z vody strach?“ otázal jsem se. Protože pokud ano, dávalo to hned nový rozměr k našemu problému – pokud nevzlétne, jak se dostane na druhou stranu?
Otočil jsem se k vlčici, vodu jsem nechal za zády a čekal, zda se nějak pustí do svého vzlétnutí. Už jsem ta křídla viděl, když je ukazovala, ale chtěl jsem je také vidět plachtit po obloze. „Budeš potřebovat nějak pomoct?“ zajímal jsem se.

Smutek z její smrti, který přišel o dva roky později, než měl, se mi plazil tělem a kousal mě do kůže jako nepříjemná blecha, kterou bych třeba z kožichu vyhnat. Snažil jsem se to zmást úsměvem, mluvením o tom dobrým, odmítáním se vrátit k myšlence, že je po smrti. Teď na to prostě nebyl prostor a musel jsem pochopit, že tomu tak je.
Do toho všeho se obul déšť. Prudký a nepříjemný déšť, který mě bodal do zad a na tomhle místě nebylo kde se schovat. Hluk z dopadajících kapek byl ohlušující, normální výška hlasu tady nemohla být pořádně slyšet a každý chlup na srsti byl hned těžký možná jako pět takových. „Nemusíš se omlouvat, netušila si o tom,“ namítl jsem Baghý s úsměvem, když jsem cuknul uchem a odlítlo z něj několik kapek vody, které tam dvojnásobně hned napadaly a nemělo smysl tak jakkoli proti dešti bojovat.
Stiskl jsem zuby, když mi navrhla, že bychom se tam mohli vydat. Že bych mohl vidět les, který jsem před lety opustil, protože alfě to prý vadit nebude. Ani jsem neměl potuchy, kdo to byl, ale těžko jsem ji vůbec mohl znát. „Rád bych ten les znovu viděl,“ řekl jsem hlasitěji, abych byl přes déšť slyšet. „A bude rozhodně lepší, když se alespoň trochu před tím deštěm schováme,“ dodal jsem k tomu.

Lehce jsem se usmál. Dokud se vše ve výsledku otočilo k tomu dobrému, nemělo moc smysl se zatěžovat tím špatným, protože to nakonec pomine. Přijde bouře, napáchá neplechu a poté vysvitne slunce, které ustálí vše, co bouře rozdmýchala. Těžko ale říct, kde jsme byli teď. Počasí značilo, že jsme před bouří, která buď napáchá škodu nebo něco jiného, co nelze určit, ale mentálně mi přišlo, že jsem někde zcela jinde. Byl klid, příjemný klid, který se nesl v duchu prosté konverzace, která však nebolela v tom, aby se držela a ani moc nedrhla. Nebyla sice závratně rychlá, ale prostě plynulá.
Jenom se občas stáčela k těm věcem, o kterých jeden moc mluvit nechtěl. Ale byla to má chyba, já se ptal, já se zajímal a musel snášet následky, kdy se mi sevřelo srdce a vynechalo jedno bouchnutí, když Baghý řekla to jméno. Povědomé jméno. Vlčici jsem znal, přátelil jsem se s ní, když jsem v tomhle kraji pobýval, byli jsme ve stejné smečce. Jenom jsem se trochu nadechl, žádný vzduch jsem do plic nedostal a beze slov se zvedl na nohy. Přešlápl jsem, pohleděl těkl okolo sebe a chtěl prostě někam jít, ale prostor mi to nedovolil. Jenom jsem se lehce pootočil, udělal dva krok vpřed a pak se zastavil, protože dál jsem jít nemohl. Zase jsem se nadechl, potom vydechl, zatnul zuby a otočil se k Baghý. Vzdálil jsem se, zdála se hned mnohem drobnější, myšlenky jsem se snažil stočit někam jinam a zase udělal ty kroky zpět, rychleji a možná o jeden víc, než jsem udělal od ní. Zase jsem si sedl, nadechl se, choval se jako naprostý idiot.
Netušil jsem, jak řádně reagovat na něčí smrt. Když zemřel bratr, cítil jsem se úplně tupý. Přemýšlel jsem jenom nad tím, co budeme dělat. Jak to řekneme otci? Kdo následně převezme smečku? Jak rychlá jeho smrt byla? Věděl jsem, že musím utěšit mámu a sestru, že musím tohle oznámit otci, zajistit, aby jsme se s ním důstojně rozloučili. Při úmrtí otce to bylo skoro to samé, vše zařídit, postarat se o ostatní, posunou na stranu vlastní city, aby vše bylo zajištěno a teprve později se vyrovnat s odchodem milovaného. Smrt Naomi je už několikaletá záležitost, nemám povinnost nic zajistit, neměl jsem ani jak vyjádřit její rodině soustrast, mohl jsem dát průběh emocím, ale v tom mě zastavovala společnost. Nechtěl jsem, aby na mě musela hledět v takovém stavu.
Bolelo to, ale donutil jsem se usmát. Nebylo to veselé, spíše křivé a zlomené. „Naomi mi ukázala celou smečku,“ hlesl jsem. Když jsem netušil co, bylo třeba mluvit o tom dobrém. „Pamatuju si, když jsem poprvý viděl tu tůň, nechápal jsem, jak tam může být tolik ovoce a snad ani teď to nechápu.“

Co jsem mohl čekat? nechápal jsem. Snažil jsem se nad tím moc nepřemýšlet, prostě jsem se to pokoušel přejít, že se nic neděje. Bylo to pár vlků, ne? Pořád tu byli ostatní – Launee, Naomi, Litai, Newlin, Megan, kdo další by tu mohl někde po světě pobíhat? Věděl jsem vlastně jenom o Skylieth a kdo ví, kde té byl konec, když i Mahar došel svého konce.
Zavrtěl jsem nad tím vším hlavou, byl to symbol toho, že to házím za hlavu, nebudu se tomu věnovat, protože tohle není místo, kde nad tím přemýšlet. Melancholie a smutek ze ztracených přátel náleží až samotě a tichu, kdy se budu moci vracet k tomu, co jsem s nimi zažil, nikoli společnosti, kterou jsem poznával díky sladkému dýmu, který mě k ní přivedl. Stále jsem nechápal, co za magii a kouzlo to bylo, že jsme oba dva byli zrovna zde, když obloha byla nebezpečně černá, ale něco to mělo být, ne? I kdyby jen pouhé setkání s někým novým, stále to bylo něco a zrovna tak to mohlo být něco velkého, neočekávaného a nádherného. Upřel jsem zrak na Baghý, když navázala na mé prosté polemizování nad počasím, ale povyprávěla, jak její přítel dle všeho zachránil slunce, které zmizelo z oblohy. Lehce jsem se nad tím zasmál, protože jsem si nedokázal představit, jak vlci zachraňují slunce na obloze, ale pak můj smích přestal, protože se vrátila zpět k tomu, jak vnímá počasí okolo. „A měla by předcházet něčemu dobrému nebo zlému?“ zeptal jsem se. Odkud přicházelo, že bouře vždycky přináší jenom neklid? I věci jako vzrušení mohlo znamenat bouři.
Sledoval jsem, jak si převaluje kamínky na zemi. Přilákalo mě k tomu jejich tiché klapání, když se převrátily k zemi na druhou stranu a zajímalo mě, jestli v tom dělá obrazce, jestli jenom neví, co s tlapama nebo něco jiného. A možní bylo dobře, že jsem v té chvíli hleděl do země, když řekla, že před pár lety les vyhořel. Cítil jsem, jak se ve mně něco kroutí, jak se srdce svírá, přestože jsem k tomu lesu neměl tak moc vellký cit. Bolelo mě vědomí, že vyhořel les, kde žili moji přátelé, ale... musel být znovu vybudován, ne? Protože v něm žila. Nebo žili na spáleništi? Stahovalo mi hrdlo pomyšlení, že za to mohla smrt a prakticky jsem přišel o vzduch při zmínce, že přitom někdo přišel o život. „Kdo?“ zachroptěl jsem beze vzduchu.

Ta noc a den, který přicházel, bylo něco nového. Nebo jsem to možná už někdy zažil, kdy se obloha stáhla do černé a zdálo se, že den nikdy nepřijde, ale přišlo mi, jako kdybych to viděl prvně a netušil, jak na to reagovat. Jedna moje část se chtěla svírat při pomyšlení, že už třeba nikdy nevykoukne slunce, ta druhá v tom cítila vzrušení z neznáma, které nás obklopovalo. Uprostřed ničeho, hory bílé, obloha černá, která se odrážela v jezeře. Zdálo se, že jsme snad uprostřed ničeho, v nekonečné temnotě a prázdnotě a ne na světě, který jsme více či méně znali a prošli.
Strhával jsem pohled převážně k nebi, k bleskům a hromům, které se v ozvěně odrážely mezi horami a jenom letmo vnímal to, že vůně borůvek je postupně silnější a nemohl za to vítr. Vlčice byla blíž a já si trochu nebyl jistý tím, proč se tak stalo. Mohla za to bouřka? Chladnější počasí, což nedává smysl vzhledem k jejímu původu, nebo něco jiného, čemu jsem tak zcela nerozuměl a možná se ani nechtěl pokoušet to pochopit, abych se nepoložil do světa snů a představ, které si budu dlouhé týdny skládat, abych je následně odfoukl jako odkvetlou pampelišku?
Upnul jsem pohled k Baghý, když mi oznámila, že Vločku nezná. A Storma nikdo dlouho neviděl. Blueberryho a Aranel jsem neznal. Po Taille ani památka. Neexistovala tak šance, že bych tam kohokoli znal a někdo by znal mě. Prakticky jsem v tomhle světě byl úplný cizinec, který to tady jenom znal více než někdo, kdo zrovna přišel. Tiše jsem polkl, zklamaný z toho, že staří známí jsou pryč, ale s tím jsem se už smiřoval od chvíle, co jsem nalezl močály prázdné a opuštěné. Vlci zkrátka... odcházeli a mně nezbývalo nic jiného než to, abych si vytvářel nové známosti, okolo kterých bych směl obklopit svůj svět. Světluška, snad Sarumenská smečka, mohla by snad i Baghý? „Tak asi i zde nepochodím se starými známými,“ povzdechl jsem si nad tím, abych něco vůbec řekl. Hlavu jsem krátce sklopil dolů, hleděl jsem na tvrdou zem, na které jsme seděli a ani netušil, co bych k tomu měl říct. Možná nic, třeba změnit téma konverzace a neblížit se zpátky k tomuhle.
Zvedl jsem zase hlavu k nebi. Mluvit o počasí bylo sice o ničem, bylo to téma, které se proneslo, když jeden neměl co říct, ale tohle bylo něco trochu jiného. Mělo úplně jinou atmosféru, cizí a tajemnou, která nebyla úplně příjemná, ale zároveň úplně klidná, přestože dunily hromy a metaly blesky. „Přijde mi, jako by to počasí bylo úplně z jiného světa,“ řekl jsem krátce, „obloha i voda je černá – jako bychom stáli uprostřed ničeho a nikde,“

Ochlazovalo se, obloha se zatahovala do temně indigové, skoro černé barvy a ve vzduchu bylo cítit i elektrizující napětí. Necítil jsem ale žádnou vodu, kromě té, která nás obklopovala, nemyslel jsem si, že přijde déšť, ale něco určitě ano. Byla to zvláštní chvíle, možná trochu děsivá, ale zároveň i ojedinělé vědomí, že taková noc není jenom tak normálně.
Poslouchal jsem, co říká Baghý. Mluvila jinak než jiní, co jsem znal. Když jsem nepočítal Světlušku, všichni mluvili takřka stejně. Odlišovali se různými specifickými slovy, který říkali jenom oni, měli jiné tóny hlasu a způsob, jakým to říkali, ale ve výsledku by se to dalo označit za stejný způsob mluvy, který u téhle vlčice úplně tak nebyl. Mluvila slovy, která byla kouzelná, dávala prostor k zamyšlení, protože už jenom tím, že použila trochu jiné slovo než by v té větě použili jiní. Rozhodně jiné, než bych použil já a já nebyl dobrý vypravěč. Mluvil jsem tak, jak se mi pletl jazyk a jak dával dohromady slova tak, aby to jiní pochopili a nezamotali se v tom, co jim chci říct.
„Co by to bylo za život, kdybychom nedělali chyby,“ řekl jsem trochu mimo toho, co říkala ona. Nesedělo to úplně k jejím myšlenkám, ale nějak mi přišlo, že na to jde napojit, i když asi ne nadále rozvést. Cítil jsem na sobě pohled. Takové to podvědomé myšlení, které se nedalo moc vysvětlit, ale věděl jsem, že tak tomu je. Byl jenom jediný vlk, co se v té chvíli mohl koukat, takže jsem pohledem sjel k Baghý. Neměl jsem ale na to co říct, ani jsem netušil, proč na mě hledí, takže jsem se jenom lehce nervózně usmál.
Na jazyku mě furt šimralo několik otázek. Ty, co jsem chtěl vědět bez toho, abych dal nějak najevo to, jak moc to místo znám. Zhluboka jsem se nadechl, pohled odtrhnul od vlčice, na kterou jsem zíral déle, než bylo vhodné a pomalu se zeptal: „Když jsem tu byl před lety, znal jsem nějaké vlky z tvojí smečky a nevím, jaká je šance, že na ně tady ještě narazím.“ Zbytečně jsem se zase rozmlouval o detailech, které nebyly třeba. „Nežije tam stále Vločka? Nebo Storm, tehdy byl i alfou a pak Tailla, jeho partnerka.“

Vnímal jsem chlad, který se i z počátku vkrádal za zátylek a postupně se rozšiřoval do celého těle v jemném mrazení. Noc by už měla být teplá a příjemná, minimálně kdekoli jinde, kde už začíná léto, ale tady noc znamenala jen a pouze chlad, který se rozšíří do celého těla a možná přejde i v nepříjemný studený pocit. Nechal jsem chlad, aby postupoval dále mým tělem, nemohl jsem s tím nic dělat a nevěřil jsem v tak moc studenou noc, aby tady bylo nepříjemně.
Nebyl jsem okřiknut a ani jinak mi nebylo naznačeno, že přesedáváním blíže si dovoluji něco, co nesmím a pokud jsem si skutečně dovoloval, nedávala mi to najevo a možná vyčkávala, jestli budu opovážlivější ještě více. Neplánoval jsem to. Byl jsem místo toho otázán, zda to také vidím, ale nerozuměl jsem, co by to mělo být. Pohledem jsem chvíli těkal po Baghý, protože na tu jsem až do té chvíle hleděl a přemýšlel jsem, zda je něco, co bych měl vidět. Nedocházelo mi, že je myšleno okolí, po kterém jsem nejdříve sklouzával pohledem bez toho, abych tušil, o co se jedná, dokud jsem si v odrazu tmavého jezera nevšiml mihotavého ocasu, který barevně neseděl k vodě. Na sekundu mě napadlo, že něco je v té vodě, ale poté mi došlo, že mám svůj zrak směřovat nahoru k černé obloze, která tančila v barevných pramenech.
Dlouho jsem nic takového neviděl. Ani jsem si nevzpomínal, kdy se mi tohle naposledy poštěstilo a můj zrak tak slepě visel na obloze, hlava zvednutá nahoru a snažil jsem se jezdit po vlnách, které obloha utvářela. „Dlouho jsem je neviděl,“ vydechl jsem, jako kdybych viděl samotné zjevení boha a něčeho mnohem mocnějšího, co svět mohl nabídnout.
Sledoval jsem oblohu i poté, co jsem byl dotázán. Proč jsem se vracel, co mě táhlo zpátky do tohohle kraje. Netušil jsem, co na to odpovědět. Nebo jsem se spíše za pravdu styděl a netušil, jak ji podat. „Byl jsem tu dříve šťastný,“ přiznal jsem, „měl jsem zde domov, přátele, měl jsem někoho, ke komu jsem se mohl obracet... Věděl jsem, že spoustu z nich už tady nenajdu, ale doufal jsem, že alespoň něco z toho.“ A zatím jsem nenarazil na nikoho a na nic.

1. východ
2. řeka
3. slunce
4. bílá
5. panna
6. pravá
7. A
8. D
9. C
10. d
11. f
12. E
13. D
14. C
15. A

Výsledek: NEBELVÍR (těsňounce za ním Mrzimor)
Věta: Jsem kdo jsem a nestydím se za to.

Někdy vyl návrat takovým prokletým snem, který mohl přicházet a vracet se jako vlny oceánu. Bylo by skvělé vidět domovinu, dýchat ten vzduch, vidět místa, kde jsem už mnohokrát byl, ale zároveň to mohlo přinášet jenom bolest a utrpení – zjištění, co všechno je už nenávratně ztraceno a zapomenuto. Co máma? Žije ještě nebo je už po smrti? Zůstala Kenzi v domovině nebo se vydala za novým životem někam jinám? Kevosův život musel už dávno skončit, ale co smečka? Měl ji kdo převzít, existuje stále a prosperuje? Bylo tolik otázek a možností na předchozí život, že nebylo ani možné, aby se mi každé přání ohledně toho vyplnilo, ale v nevědomosti jsem mohl žít v té nejkrásnější představě, že je všechno v pořádku a nikomu se nic špatného nestalo.
Poslouchal jsem slova hnědé vlčice s křídly a slyšel v nich jenom pravdu. Jaké to bylo opravdu sejít z hor a zabydlet se na jihu, kde je možné ledové špičky spatřit jenom v dálce a matně vzpomínat na to, jaké to bylo prohánět se na nich a i dlouhé dny stopovat potravu, aby bylo co jíst. Tady to bylo jiné, potrava byla skoro všude a pouze v zimě přišel útlum, který jsem nikdy nezažil moc rapidní, aby byl problémový. „Tak nějak to je,“ souhlasil jsem s tím polohlasem, protože jsem k tomu neměl co jiného říct. Řekla vše, co jsem si myslel, ale nedokázal to srovnat do takových slov, které ona dokázala vyslovit.
O bývalé domovině ale bylo dost. Byla to minulost, která už náležela jenom vzpomínkám, podstatnější byla přítomnost, která se také rychle mohla stát minulostí, pokud jsme nebyli opatrní. Odhodlal jsem se ke dvěma krokům blíže k Baghý, protože se mi zdálo, že se hlasy ztrácí v prostoru, který mezi námi sice není rapidní, ale stále je natolik velký, že se zdá až nepříjemně skličující. „Musíte být dobří přátelé, když ti navíc i věřil, že oba udržíš v bezpečí,“ přitakal jsem, ale celá ta představa pro mě byla stále cizí, jak se tohle mohlo stát. Nebo spíše přežít. Nebo to také bylo tím, že můj život byl spíše o pevném základu na zemi a nic takového by mě nikdy nenapadlo. Je ten Nori také z Borůvkové smečky? napadlo mě. Bylo to další jméno, které jsem neznal a vypadalo to, že by mohl. Existoval v té smečce vůbec někdo, koho bych si mohl pamatovat? Kdo by si pamatoval na Astona? Takhle ta otázka zněla lépe. „Hádám, že magie nebyla potřeba,“ dodal jsem, ale netušil, co více k tomu říct. Přišlo mi, že do toho všeho až moc rýpu.

Být tu někdo třetí, komu by se naskytlo snad sledovat dva dávno dospělé vlky, kteří závodí na okruhu tak deseti metrů, kdo bude rychlejší, asi by si hodně klepal na čelo, na jaká individua tu narazil uprostřed hor. Nikdo třetí tu ale nebyl a závodění bylo jenom v hypotetickém slova smyslu. Na tohle musíme být trochu staří. Sice zábava nebyla omezená věkem, ale ne každá se hodila k těm starším a měla bych přenechána malým vlčatům, pro které alespoň tenhle menší úsek mohl něco znamenat, když pro nás nic.
Bylo až divné, jak velká paralela byla mezi tím, co jsme sami prožili. Pokýval jsem nad tím souhlasně hlavou, že tomu nějak rozumím, ale bylo to zvláštní. Oba dva narozeni v severních zemích, ale po svém odchodu se odebrali k jižním lesům, kde jsme oba mohli nazývat jeden les domovem, ačkoli já jen krátce. Oba dva jsme odešli, oba dva jsme se vrátili. Sever byl pro nás domovem, ale jenom vzpomínkou, ke které jsme se vraceli, ale nechtěli nebo nemohli ji prožívat každičký den našich životů. „Tomu nějak rozumím,“ řekl jsem krátce na její podělení se o pocity, „občas se k horám vracím v myšlenkách, ale přijde mi, že kdybych v nich měl žít, srovnával bych je s těmi, ve kterých jsem se narodil.“ Když jsme už troch sdíleli své pocity, řekl jsem krátce – na mé poměry – i ty mé.
Říct o Baghý, že je velká, bylo nemožné, to byla pravda. Z dálky by se snad mohla jevit jako velké vlče a její křídla podél ji z nějakého důvodu ještě více zmenšovala. Nebo za to mohlo to, že jsem to byl já, kdo zbytečně moc narostl a mohl ostatní v klidu překračovat bez toho, aby museli třeba jen ohnout hlavu. Ne, že bych měl potřebu přes ostatní šlapat. „Na něco se musim zeptat,“ zahlásil jsem, když zmínila skok ze skály, protože mi dohromady nesedělo pár věcí, které jsem si musel upřesnit. Na tlamě se mi přitom kroutil úsměv, kdy jsem se snažil nesmát při mluvení, ale zároveň jsem se v mysli pokoušel celou tu situaci důkladně představit, jak mohla vypadat. „Když jste skákali ze skály, byla sis už jistá, že s nimi umíš plachtit, nebo si doufala, že to jde?“