Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Jedlá je, ale dobrá zrovna není,“ vložil jsem se do poznámky Aranel o jedlosti melounu. Usmál jsem se do toho, nemyslel jsem to úplně vážně, ale jedovatá ta slupka určitě nebyla. Neplánoval jsem to však zkoušet, červený vnitřek mi dokonale stačil k požitku z melounu.
Byl sladký, vodnatý, uhasil žízeň a vlastně i hlad, když nám naši zajíci utekli přímo pod nosem, i když by už v té fázi jejich existence neměli. Bylo to divné, ale hlavu jsem si nad tím nelámal a raději jsem na půl ucha drze poslouchal jejich konverzaci o smečce. Nejdříve jsem to moc nevnímal, bral jsem to jako obyčejnou konverzaci mezi dvěma vlky ze smečky, ale postupem té konverzace jsem se přistihl, že více poslouchám, méně jím a trochu se zarážím nad tím, jak spolu mluví. Jako by měla vysoké postavení, přelétlo mi hlavou, zvedl jsem tlamu nahoru a očima těkal mezi dvěma vlčicema a hledal v jejich slovech nějaké přesvědčení o tom, jestli tomu tak skutečně je nebo ne.
Stále jsem nerozhodně balancoval mezi tím, zda má Baghý skutečně vysoké postavení ve smečce, kam mě vzala, protože to alfě nebude vadit, nebo má jenom nějaké vyšší, aby měla hromadu povinností, ale nebyla tou úplně nejvýše. Zcela mě o tom přesvědčilo zmínka o povýšení. Lehce jsem se nadechl, olízl si tlamu, která byla obalená červenýma kapkama a udělal jeden menší krok vzad.
Donutil jsem se sklopit hlavu k zemi. Sledoval jsem okousaný meloun, zelenou trávu, vlastní tlapy, cokoli. Možná jsem se trochu vpíjel do země a dělal, že neexistuji, protože jsem netušil, co vlastně mám dělat. Byl jsem z cizí smečky, však jsem ani neměl co říkat.

Raději jsem vždy ve skupině o třech ustupoval do pozadí. I když jsem měl co říct, raději jsem mlčel a nechal konverzaci na jných, pokud jsem nebyl přímo vyzván, abych něco řekl a zapojil se. A tady jsem neměl, tohle byla konverzace smečkových vlků, kteří se znali a já se mezi něco jenom vecpal a nemohl jsem na to nic říct. Jen jsem mohl čekat, jestli se Baghý tentokrát podaří rozbít meloun, který ležel na kameni a mohl se tak pod ním zlomit a dát nám jeho sladký vnitřek.
Zpozorněl jsem ve chvilce, kdy zaznělo mé jméno. Střihl jsem ušima a udělal krok vzad, když mi bylo řečeno, abych si na ně dal pozor. Drobná vlčice se připravovala k útoku na meloun a vyskočila předníma nohama výše, než jsem předpokládal, že by vůbec mohla. Byl to rychlý útok, v jednom mžiku vyskočila, ve druhém už dopadala na meloun a ozvalo se duté křupnutí a mlasknutí, kdy se meloun otevřel na několik menších kousků a ukázal svůj krkavě červený vnitřek s drobným černýma peckama.
Udělal jsem krok vpřed. Baghý se tázala, co dál, zatímco Aranel mlčela. Přisunul jsem jeden větší kus k Baghý, při drhnutí pro trávě se kolébal, ale nepřevrátil se. „Teď už jen dobrou chuť,“ usmál jsem se k ní a abych nebyl úplně nezdvořilý, jiný kus jsem posunul i blíže k Aranel, aby si nabídla a sám si vzal až jiný polorozpadlý kus, který se mi nabízel.
Začalo se řešit téma smečky. Baghý chtěla vědět, co se stalo v její nepřítomnosti, kdy ji osud drze hodil ho křížku se mnou. Řekla u toho několik jmen, ale všechna mi byla cizí a neznámá. Raději jsem sklonil hlavu k melounu, čichnul si a vzpomněl si tak na jeho vůni, která už byla v hlavě hodně vybledlá. Pak jsem si i kousl a cítil, jak mi ta červená voda teče všude po tlamě.

1. Jak jsem narazil/a na samotnou Gallireu?
Ještě tehdy mi už bývalý hráč (Vločka) ukázala původní Silmarion, kam se mi ale nikdy nepodařilo projít registrací (rok čekání na komentář). Následně jsem se na to vykašlala, nemělo to cenu, ale v roce 2013 jsem se chtěla podívat, jestli už třeba nějaký komentář přišel, ale ukázalo se, že se přešlo na Gallireu, tak jsem se to rozhodla zkusit znovu.

2. Co mě vedlo k tomu založit si tu postavu?
Chtěla jsem si dokázat, že mě sem do háje vezmou, i když na to mám čekat rok.

3. Inspiroval jsem se něčím?
Moje teen já si myslelo, že strašně cold a dark postavy jsou skvělý. Moje už ne teen já si to furt myslí.

4. Měl jsem jasnou představu o své postavě? Nebo jsem to lámal přes koleno, co mě zrovna napadlo?
Měla jsem vždycky ráda nudné postavy bez charakteru, které prostě jenom chodí životem a nijak se neohlíží na to, co se dělo nebo bude dít. Byl to úplně první návrh a nad jiným jsem ani nepřemýšlela, nebyl důvod. Jenom to měla být postava zde bez rodiny, měl se jmenovat Maxis, ale potom jsem narazila na inzerát od Laury, kde měla popis postavy, kterou jsem v podstatě chtěla, tak jsem jí napsala a kupodivu mě chtěla.

5. Když jste vymýšleli vzhled, měli jste více návrhů? Co Vás vedlo k tomu vybrat právě ten onen?
Původně měl být čistě bílý, ale v inzerátu bylo dáno, že se jedná naopak o čistě černého vlka, takže změna byla nutná. Zelené oči myslim také podmínka, ale zem jsem beztak chtěla. Jizvy jsem hodila jenom tak na blind, moc jsem nad nimi nepřemýšlela.

6. Změnila se za tu dobu herně má postava nějak? Povahové rysy, vzhled,...
Dá se říct, že skoro vůbec. Stal se z něj trochu více cynik, ale jinak je to v podstatě stejná postava jako na začátku, i když se teda nějak přidal ke smečce, když to byl dlouholetý tulák a furt k tomu má nějaké sklony. Jenom asi trochu zestárnul.

7. Pokud se povaha mé postavy změnila, jak k tomu přišlo? Z vlastního uvážení, psalo se Vám špatně? Nebo to má na svědomí jen čistě hra?
Cynismus přišel z her, hlavně ze začátku, kdy se mu moc nedařilo a byl to takový panák na šikanování nebo deptání. Takže největší zásluhu na tomhle má Megan s Coffinem.
Za Meinera jsem nikdy neměla problém psát, není třeba do něj dávat jakékoli emoce, protože on je taky neprojevuje a moc nedává (ale už na to má magii!), takže tam prostě nejde, aby psaní za něj ovlivňovalo to, jakou mám náladu.

8. Když jsem se registroval/a, měl/a jsem určitě nějaký sen. Chtěl/a jsem být alfou, chtěl/a jsem být adminem, chtěl/a jsem jednou vlčata... Měl/a jsem takový sen a už jsem ho dosáhnul? Nebo se sny v průběhu hry měnily?
Žádný sen, jenom přejít jeho život od začátku do konce a umřít sám někde ve sněhu zcela sám.

9. Je něco, co bych chtěl na své postavě změnit? Nebo jsem s ní v tomto stádiu spokojen?
V téhle fázi je ta postava už dokončená. Má všechny magie, co lze mít, má všechny možné vlastnosti a odznaky, i když on sám herně stál jenom o ty odznaky. Všechno ostatní nějak prostě přišlo spíše z neherního hlediska, že jsem chtěla trochu "ironie osudu", kdy tahle postava absolutně po ničem netouží a přitom má úplně vše, co jde herně sehnat.
Kdybych asi byla připravená se ho vzdát, bylo by načase se ho vzdát a ukončit jeho život, ale na to nějak nemám, takže dostal trochu nedobrovolné omlazení.

10. Jak hodnotíte sami sebe jako hráče?
Byla ve vlčích duších ✓
Smazané postavy za neaktivitu ✓
Obnovená postava po smazání ✓
Na všechno má komentář a otázky ✓
Dva spešly ✓
2/10

11. Co Vám Gallirea dala?
Vločku, Sjona, Duška, Bags, Sticks, Bjanku, Elis, Daddyho Arcanuse, Lau, sis, syna, Cynthiu u který je skoro nemožný, aby nějaká naše postava spolu nehrála a další, kteří tu už nejsou nebo jsou, ale moc se neba, čus pic.

BONUS
Původní vzhled (říjen 2013) - světlý čenich (rip), tmavší tváře a celkově odstín, hehe
Vzhled jenom s přívěskem nemám, ale přišel v červnu 2014
Odznaky (srpen 2014) - ještě tehdy zelené odznaky
Spešl vzhled (leden 2015) - původní spešl odznaky a oběma očima, změněn v roce 2020

Věřil jsem, že s kamenem pod melounem už jeho tvrdá slupka povolí a dovolí nám dostat se ke sladké červené dužině, ale také se mohlo stát cokoli dalšího a akorát bychom spolu hloupě zírali jenom na lehce poškozenou slupku a žádný výsledek. Pak už by šlo možná jenom to, abychom dali meloun někam vysoko a pustili ho na tvrdou zem.
S přikývnutím jsem udělal krok vzad, když se Baghý začala pouštět do dalšího pokusu narážením, abych jí nepřekážel. Jenom mi podle prvních pohybů bylo jasné, že nic nezbrklého to nebude, ale tak varoval jsem ji a zbytek je na dospělé vlčici, jak si poradí. Nakonec jsem se i posadil, nemělo smysl tak dlouho stát, když jsme stejně ani nikam následně nemířili.
Dlouho mi ale to sezení nevydrželo. Baghý se do otevírání melounu nepustila a místo toho zaměřila svou energii na přicházející bílou vlčici. Vyskočil jsem na nohy, co nejrychleji se jejím směrem podíval, ale jméno a ani vzhled mi nebyli nijak povědomé. Baghý k ní šla blíže, já se jenom otočil jejich směrem, šel o krok blíže, ale držel se v pozadí, protože jsem nebyl součást smečky. Viditelně jsem však pokývl k pozdravu, abych tam nezůstal jenom tupě stát. „Těší mě, Aranel,“ dodal jsem ještě s jedním přikývnutím, když nás Baghý navzájem představila k tomu druhému.

Pohoříval jsem na tom, abych dokázal popsat, co za pochutinu meloun vlastně skrývá a nebylo to ani tolik tím, že jsem jeho chuť měl až daleko na jazyku, ale zkrátka kvůli tomu, že jsem byl špatný vypravěč a popsat cokoli mi zabralo věčnost, ve které se posluchač beztak brzy ztratil a začínat znovu nemělo smysl. Nervózně jsem se usmál, protože jsem cítil, jak se mi hanba z toho popisu hrabe tělem, „neumím to pořádně popsat, zkrátka to je... Radši počkej, až ho ochutnáš.“ Rozhodl jsem se nad tim popisem mávnout tlapou, protože nemělo smysl se o cokoli snažit, když jsem stejně věděl, že to nepopíšu. Tímhle jsem si alespoň ušetřil chvíli nesmyslného blekotání.
Sundal jsem tlapu z melounu, bylo načase ho rozbít, abychom se dostali k jeho červenému jádru, ale tohohle se Baghý ujala rychleji, než jsem očekával. „Počkej, může ti sklouznout noha.“ Chtěl jsem ji zastavit, aby to předešlo nějakému zranění, kdy se při nejmenším kousne do jazyka, až uklouzne po kůže a dopadne na zem, v horším případě si udělá něco při dopadu s nohou. Dokonce jsem i vstal, ale ostražitosti nebylo moc třeba, protože se jí nic nestalo. Jenom se chvíli marně pokoušela o nějaké rozbití. „Můžu pomoct?“ nabídl jsem se, ale to jsem už očima pátral po okolí, abych našel vhodný předmět. Ležel kousek od tůně, takový docela malý kámen, který ale stačil k tomu, aby narušil rovný povrch pod melounem. Vzal jsem ho do tlamy a přenesl zpátky k Baghý, kde jsem ho položil na zem a čenichem přesunul meloun nad kámen. „Zkus to teď,“ pobídl jsem ji, „ale opatrně.“

Horký den se seice ještě nechýlil ke konci, ale slunce začalo zapadat za stromy lesa a teplota byla každou chvíli o něco více snesitelnější. Do toho jsem slyšel cvrčky a šumění vody, nic víc, žádný jiný rušivý zvuk. Přikývl jsem Baghý na její otázku, „tady,“ přiznal jsem jí, ale věděl jsem, že tím se akorát zase vrátím k myšlenkám na mrtvé a ztracené a to jsem nechtěl. Zavrtěl jsem nad tím hlavou, že tuhle část už nadále nerozebírat a i slovy jsem se obrátil k něčemu zcela jinému. „Chutná sladce, ale zároveň... Jako kdybys kousala vodu,“ zamyslel jsem se. Bylo to už léta, co jsem to jedl a těžko se vzpomínalo, ale zase jsem nikdy jindy neměl nic podobného, co by se tomu podobalo. „Je to... ani jedno zkrátka meloun,“ zasmál jsem se tiše. Moje popisovací schopnosti nebyly úplně skvělé a byl jsem v tom docela ztracený, ale na tom nezáleželo. Tlapou jsem strčil do melounu, aby se ve vodě pohnul směrem ke břehu. Dokud ještě nějakým způsobem plaval, bylo to poměrně snadné a lehké, ale na břehu se potom z koule stala poměrně těžká záležitost, kterou nešlo vzít kvůli velikosti do tlamy.
Sledovat Baghý, jak se to snažila dokoulet na břeh, bylo jako sledovat nějakou hru. Snažil jsem se to udržet v jednom směru, aby se meloun neodkutálel z nejbližšího kopečku a pak na něj i raději položil tlapu, když jsme se zastavili. „Ne, počkej-“ Nečekal jsem, že tak rychle přijde zahryznutí. A kromě otisků zubů v kůře Baghý nad tím pohořela a mně bylo docela trapné, že mě to rozesmálo. Posadila se, tlapu si položila podobně jako já na meloun a já je jenom tak chvilku sledovat. Ani mě tak nezajímala jejich barevná odlišnost, nebo velikost, prostě jsem je jenom mlčky sledoval jako nějaké zjevení. „Musíme se nejdříve dostat přes tu tvrdou slupku, abychom se dostali k tomu sladkému,“ řekl jsem krapet nepřítomně, protože jsem měl stále pohled upřený k tlapám.

//Borůvkový les

Bylo divné probíhat lesem, který byl vlastně úplně nový a cizí, ale přitom vědět kudy k té tůni bez toho, abych se vůbec soustředil na Baghý, která běžela přede mnou. Byla to podvědomě známá cesta, vzpomínky mě vedly vpřed a věděl jsem, co uvidím, až se les otevře. Tůň, která hostí různé druhy ovoce bez toho, aby dávalo smysl, proč se tam vůbec nachází. Viděl jsem tam už mnoho druhů, dost jich také ochutnal a nečekal, že mě ta tůňka nějak překvapí. Jen ve mě vyvolala staré vzpomínky, které mě donutily zastavit kousek od ní bez toho, abych si vzpomněl na hru, kterou Baghý rozpoutala.
Vnímat mě donutila až chladná voda na čenichu. Oklepal jsem se, pohledem sjel k vlčici, která se cákala v chladné vodě a šel k ní blíže. „Pardon, chtěl jsem jen nasadit spravedlivost do snahy zdejších,“ omluvil jsem se s úsměvem, pravou přední položil do vody a s cinkáním náramků vychrstnul vodu po vlčici.
Pohled jsem střídal mezi vlčicí a okolím. Tohle už bylo známé, neměnilo se to. Ona sice byla něco nového, ale už jsem si na to nějakým způsobem zvykal a jenom tak nezíral. Ale sledování stejně zůstalo až do chvíle, než něco jiného upoutalo mou pozornost a tentokrát to byla otázka, co je ta věc, která plave ve vodě.
Vlezl jsem do tůňky, byla mnohem příjemnější než ledové jezero na severu. „Jsem si docela jistý tím, že to je meloun,“ řekl jsem prostě a stoupl si vedle Baghý a toho pro ni neznámého objektu. „Jednou jsem ho tu už jedl,“ dodal jsem s úsměvem a pohledem na ni. „Třeba nám tenhle neuteče?“

Bylo to poprvé, co se mi něco takového stalo. A očividně i Baghý, ale že by mě to nějak moc štvalo? Nechtěl jsem se tím nechat vykolejit, zkrátka se to stalo a pokud někdy magie dávala, někdy nám musela i brát a pokud se jednalo o pár zajíců? Dokázal jsem s tím žít. „Půjdeme si stěžovat za Životem?“ nadhodil jsem se zazubením. Možná bychom nebyli první, pokud se tohle děje na více místech a asi by bylo vtipný vidět všechny ty vlky, co si stěžují, jak pracně ulovili jídlo pro své smečky a ono se to z nějakého důvodu prostě vypařilo. Nebo měla tohle na svědomí spíše Smrt? Těžko říct, za tou se mi moc nechtělo jít.
Zdálo se, že ani Baghý se tím už moc nezabývala, pokud existovala ještě šance, že se nažereme z ovoce. Vlastně se zdála dost veselá a dala to najevo svým poskakováním a rozběhem, ve kterém se rozhodla, že do mě drkne, ale bohužel s její velikostí to bylo vražení spíš do nohou a nijak mi tím nenarušila těžiště. Jenom mě trochu překvapila a sledoval jsem, co se děje, než mi dvěma prostými slovy naznačila, že to je hra.
Pár vteřin mi to jenom docházelo, co se vlastně děje. Nebo jsem nad tím přemýšlel, ocasem lehce pohupoval ze strany na stranu a v hlavě zahazoval zbytek pochmurných myšlenek na svět někam dozadu, kde mě nebudou obtěžovat. Teď šlo o hru s vlčící, se kterou mě doslova dal dohromady osud a asi bylo načase toho využít.
Rozeběhl jsem se za ní s myšlenkou, že ji chytím a nenechám se zahanbit, ale ani přes dlouhý nohy jsem se očividně nemohl vyrovnat její rychlosti. Ale co na tom záleželo, šlo o hru a ne o život.

//Ovocná tůň

Bylo trochu frustrující, že nám ulovené jídlo mizelo před očima, ale vlastně to bylo i úsměvné? Byli jsme v zemi, kde se dělo mnohem více podivností a zvláštností, že nad něčím takovým se snad dalo jenom mávnout tlapkou a pokusit se o nový lov. Nebo se třeba vydat na průzkum toho, jaké podivnosti mohou za to, že naše jídlo nikdy nepadne do našich hrdel?
Baghý si nad tím očividně také hlavu moc nelámala, což bylo fajn. Sice jsem nikdy o příšeře tohohle lesa neslyšel a podle hihňání to byl jenom výmysl naší záhady, proč se nesmíme najíst, ale zasmál jsem se nad tím. „Tak snad jsme ji dosyta nakrmili, abychom teď mohli něco malého zobnout i my,“ vydechl jsem.
Vydal jsem se za vlčicí, možná trochu nesvůj, že bych už podruhé měl lovit na území cizí smečky, ale stále jsem si to obhajoval tím, že tu jsem s jejím zodpovědným členem, který mě snad zachrání před hněvem alfy, až se tu objeví, aby mi vyprášila kožich za to, co tady dělám. Sice se za ní neschovám doslova, pomyslel jsem si, protože to bych nejdříve musel vyhrabat pořádnou díru do země.Možná kdyby roztáhla křídla, tak bych nebyl úplně vidět? Kdo ví.
Bez nějakých delších slov se Baghý pokusila znova lovit. Nejdříve jsem ji u toho sledoval, než jsem si uvědomil, že ze sebe dělám jenom šmíraka, zavrtěl jsem nad tím hlavou a vyrazil směrem kousek od ní, kde by se mohlo nacházet i něco pro mě. Pokoušel jsem se ale držet v dohledu, kdyby se náhodou zjevil jiný člen.
Druhý zajíc byl menší, ale tlustější než ten předchozí. Držel jsem ho za záda, dozajista byl mrtvý a šel proti Baghý, která měla jednoho mrtvého také v tlamě. Položila ho na zem, já pohledem jenom rychle těkl k ní, ale jako by se něco periferně pohnulo a při pohledu na zem bylo zase prázdno.
Vyvalil jsem nad tím oči a byl rozhodnutý, že toho svého nepustím, protože tu očividně mizí, jakmile z nich na vteřinu spustíme zrak. Kdybych ji třeba nesledoval, stále by ho měla? napadlo mě.
Zakroutil jsem hlavou, nebyla padlá na hlavu a viděl jsem to. Pootočil jsem se do strany, jestli náhodou nebyl zkrátka živý a nevyběhl rychlostí blesku, ale nic se v trávě nehýbalo a stisk v mojí tlamě byl rázem volnější, až jsem cvakl zuby na prázdno. Zmateně jsem se nejdříve podíval na zem, kde nic nebylo a zcela určitě ne ani v mojí tlamě. „Zmizel mi z tlamy?“ nechápala jsem s pohledem na Baghý, která toho už musela mít plný křídla, protože navrhla osvěžení u tůně. „Ovoce nám třeba tolik mizet nebude,“ přikývl jsem.

Možná jsem patřil k pomalejším vlkům. Minimálně po té fyzické stránce, tím jsem si byl docela jistý a přesvědčilo mě o tom to, že jsem nebyl schopný ještě ani vyběhnout a drobná okřídlená vlčice se vracela se svým úlovkem, který mohla pyšně položit na zem. Uznale jsem nad tím pokýval hlavou a přemítal nad tím, že bych se měl pustit do vlastní akce. Pootočil jsem hlavu, rozhlížel se po okolí a přitom i poslouchal, co říká o tom, jak se okolí mění, ale vlastně je to pořád ten jeden starý domov, který je tak známý. I vlci tu jsou noví, chtěl jsem dodat, ale nakonec jsem nic neříkal a jenom mlčel.
Nic v okolí jsem neviděl, i když jsem se o to poměrně dost snažil, ale hlavně mě vyrušilo trhnutí hlavy Baghý, která hleděla ke svému jídlu, jako by jí snad uteklo a ono... to tak vážně bylo? Hleděl jsem na ten prázdný prostor, kde ještě před chvilkou ležel dozajista mrtvý zajíc, ale nebyla po něm ani památka, pouze letmý náznak pachu, že tu skutečně byl. zamračil jsem se nad tím, protože to bylo divné a... trochu nevysvětlitelné? Chtěl jsem k tomu něco říct, pootevřel jsem tlamu a zvedl zrak k Baghý, ale v té chvíli se na mě dívala i ona a mě se zmocnila panika, takže jsem pohledem uhnul a trochu si odkašlal. „Dobře,“ špitl jsem zcela z ničeho nic, protože to na nic nenavazovalo. Následně jsem se zvedl, vydal se o několik kroků dál, abych našel jiné jídlo, když se jiný zajíc rozhodl zmizet.
Nemusel jsem ani chodit moc daleko, více času mi zabralo spíše vyčkávání na nejlepší chvíli, protože jsem si v běhu tolik nevěřil. Ale čekání se vyplatilo, protože jsem měl jednoho hnědošedého ušatce v tlamě, vracel se s ním k Baghý a byl si dozajista jistý tím, že ho skutečně mám.
Položil jsem ho na zem, abych se mohl nadechnout a něco říct, nevěnoval jsem mu pozornost možná tak dvě sekundy, než jsem se ho rozhodl zkontrolovat, ale... kontroloval jsem možná tak vlhkou hlínu. Zamračil jsem se nad tím, tohle nedávalo smysl? „Myslím, že tu máme problém,“ zasmál jsem se nad tím tiše, „něco nám žere obědy mrknutím oka.“ Bylo to k naštvání? Samozřejmě, ale vztekat se nad tím? Jedině tak nad tím, pokud ta zajícova smrt byla zbytečná.

Děkuji moc za akci, občas bylo skvělý sedět hned vedle tý knihy a přitom nevědět, o co se jedná (koukám na tebe, Naslouchači :--))

Prosím 30 bodů směnit za 15 květin, děkuji a jako elixír prosím mírumilovnost.

Připadalo mi, že mi ten les šeptal. Slov minulosti, rozhovory, které proběhly, přijímání do smečky, které jsem zde zažil, výmluvy, že musím odejít, každé sekání a maličký rozhovor. Všechno to šustilo okolím a procházet mezi stromy bylo jako procházet celou mou existencí v tomhle lese. Pohled na celý ten život, něco bylo příjemné, něco tolik ne, ale ve výsledku to byl zkrátka život, který jsem prožil a určoval si, jak půjde dál. „Přijde mi, že je ten les úplně stejný, jako když jsem tu byl posledně, ale zároveň je úplně jiný,“ nadhodil jsem jednu myšlenku do větru. Zvedl jsem zrak k větvím nad našima hlavama, jako bych v nich něco hledal, ale nebylo tam nic, co by bylo nějak podstatné. Pouze větve a nic víc.
Pokračovali jsme k hranicím lesa, sotva jsme do lesa vešli. Pokoušel jsem se vzpomínat, zda jsem už tímhle směrem někdy šel, jestli mi nějaký zdejší pach je jakkoli povědomí, ale u všechno byla odpověď negativní. Vše bylo nové, neznámé, ale přesto vlastně strašně povědomé.
Zastavil jsem se ve chvíli, kdy Baghý promluvila. Rozhlédl jsem se ještě okolo sebe a jenom beze slov přikývl, že zde to bude ideální. Rázem mě přepadla nervozita, lov bylo něco soukromého, co jsem se snažil nikomu neukazovat a hlavě do toho nikdy nezapojovat, protože jsem se bál o jejich bezpečnost, ale tady se jednalo jenom o zajíce a další malé tvory, ne? Zpozorněl jsem možná setinu po vlčici. Našpicoval jsem uši, ohnul se v kolenou k zemi a pročesával okolí, kde se ten pohyb nachází. Vše bude v pořádku.

//Mahtaë sever

Ten les se nebezpečně blížil. Přišel mi stejný, ale přesto úplně nový a cizí. Vůně toho, po čem byl pojmenován, se linula po dešti po blízkém okolí, ale čenich na to už po chvílích s Baghý byl zvyklý, přesto mi to přišlo takové nemožné. Ještě nedávno jsem si přeci říkal, že se tomuhle místu musím vyhýbat, protože jsem sem už nepatřil, ale... Nikdo mě tu neznal a ti, kteří ano, odešli nebo byli mrtví. Jako bych měl opět čistý štít, který jsem mohl poskvrnit zcela novými možnostmi, na které jsem v téhle chvíli ani neměl sílu pomyslet.
Nohy jsem měl těžké, když jsem dělal první kroky, jako bych na nich snad mě přivázané kameny, ale pomaličku jsem vstupoval dovnitř. Trochu přikrčený, v žaludku nejistý, ale šlo to. Pomaličku, polehoučku, s marnou snahou dát najevo, že jediný smutek je pro Naomi, která přišla o život. Donutil jsem se usmát, zvedl jsem hlavu nahoru a řekl: „Děkuji.“ Snad bych byl raději, kdyby na mě tenhle les už nemusel hledět jako na cizáka, ale byl jsem zde a neplánoval jsem žádný zbabělý úprk.
Zastavil jsem se u jednoho stromu, jako bych ho snad měl poznat, ale byl pro mě zcela cizím. Baghý do toho vyla, dávala najevo, že se vrátila ke svojí smečce po delší cestě, pro kterou se ani sama nerozhodla.
Počkal jsem, než si zařídí svoje, do té doby jsem jenom seděl a sledoval ji. Až v téhle chvíli jsem si všiml tenkých světle modrých pruhů, které má na ocasu jako náznak své magie, který se jí odrážel v oku a snad i v křídlech, pokud to tak vezmeme. A i přívěsek na jejím krku jemně zářil, ale toho všeho jsem si všiml, ty proužky byly něco nového, na co jsem mohl upnout svůj pohled až do chvíle, než promluvila a já oči zvedl o něco výše, abych jí koukal do očí. Beze slov jsem přikývl. „Veď mě, prosím.“

//Ageronský les přes Galtavar

Kousek mé mysli se zastavoval. Nenápadně mě upozorňoval na to, že se ženu do jámy lvové, na místo, které jsem nejenom opustil, ale také tam zahynul mně někdo blízký a navíc jsem tomu místu lhal. Lhal jsem celý život vlastně o všem, co se v mém životě událo, ale hlavně o svém jménu, které jsem poté spolkl jako hořký jed a přijal ho zpět, protože jsem neuměl sám na sebe pohledět. Tenhle les ale neznal žádného Jinkse, měl možná tak matnou vzpomínku na Astona a nikoho jiného.
Snažil jsem se svou nejistotu nedávat najevo a v tom mi pomáhalo počasí. Mohl jsem být totiž zkroušený z toho deště, že? A pokud ne z něj, tak zcela určitě z hladu, který se mi převracel z břiše a nepříjemně si tam mručel jako malé vlče.
Snažil jsem se držet půl kroku za Baghý, ale mnohem delšíma nohama jsem byl někdy krok napřed a pak přišlo nenápadné zpomalení a zastavení, abych se dostal k původní pozici, kde jsem chtěl být. „Určitě,“ přitakal jsem k její otázce ohledně možného lovu. Lovit na jejich území sice bylo nanejvýš drzé, ale... snad to půjde před alfou nějak obhájit, když jsem za doprovodu někoho ze smečky. Případně jim to nechám a najím se později.

//Borůvka

//Sněžné hory přes Dlouhou řeku

Déšť se za námi plazil jako had a popoháněl nás až do lesa, kde nás dohnal. V té chvíli jsme ale už byli kryti stromy a déšť na nás tolik nemohl. V nejhorším dešti se sice kapky dostaly i ve větší míře přes větve stromů, ale rozhodně jsme na tom byli lépe, než kdybychom byli někde na otevřeném prostranství.
„Všechno v pořádku,“ přikývl jsem a vzdálil se o několik kroků do strany, abych se mohl oklepat bez toho, abych vodou ohodil Baghý. Kromě nepříjemného studeného kožichu, který byl opět mokrý, mě trochu trápil hlad. Nepamatoval jsem si, kdy jsem naposledy jedl, ale nějaká chvilka to už byla a chtělo to docela hlad utišit. Co budu dělat, až bude lovit smečka? napadlo mě. Trochu se mi s tím stáhlo hrdlo, vracel se nepříjemný tíživý pocit, kterého jsem se mohl marně zbavovat celé roky, ale stále jsem to měl v hlavě a netušil, jak se pořádně vypořádat s pohromou, která mě v tomhle posunula zpět a odmítal jsem se přes to dostat.
Zavrtěl jsem nad tím hlavou, nebyl čas to teď řešit, však mi v téhle chvíli nic nehrozilo, ne? Rozhlédl jsem se s tím ještě okolo sebe, měl jsem takový pocit, že tady v okolí to už znám. Minimálně mi to přišlo nějaké povědomé s jiným místem, ale byl jsem si docela jistý tím, že vím, kde se nacházíme. „Už jsme kousek od lesa, že?“ zeptal jsem se. Šli jsme dál, moc se nezastavovali, ale právě tou cestou jsem se ujistil, že vím, kde se nacházíme.

//Mahtae přes Galtavar