Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jenom jednou v životě se mi stalo, že se svět kompletně zastavil a připadalo mi, že jsem jediný, kdo se může v tom zaseknutém času hýbat. Tohle bylo podruhé, co se mi to stalo a za tu dobu, co se svět nehýbal, se mi hlavou prohnala hotová tisícovka myšlenek. Některé řvaly panikou, jiné sebelítostí, v některých jsem sám sobě nedával a zpytoval svědomí. Jindy jsem jenom přemítal nad tím, že e všechno dalo říct úplně jinak a podal jsem to špatně bez toho, aby to mělo hlavu a patu. Ta chvíle byla moc dlouhá, hlavně pro někoho, kdo si celou tu scénu mohl zahrát ještě tolikrát, aby se utvrdil v tom, že je prostý hlupák.
Chtěl jsem to už nějak zamluvit, schovat svá slova do oblaku nesmyslů, aby se čas dal do pohybu a já se zbavil toho pocitu, že dělám hloupost, ve které si akorát uzavřu možnost vstoupit do tohohle lesa. Baghý nemluvila, přešlapovala na místě a pak se i pohnula. Ne moc, jenom trochu, aby se posunula blíže vedle mě a opřela se. Tělem mi projel elektrický výboj od špičky uší až po drápy. Pootočil jsem hlavu do strany, hleděl prakticky jenom na temenu její hlavy, ale taky jsem mohl vidět, jak blízko ke mně byla a mohl jsem slyšet, jak říká čtyři prostá slova s velkým významem, které zcela zahnaly těch tisíc myšlenek, co jsem do té doby měl v hlavě. Jenom jsem se lehce pousmál a sklopil hlavu, abych si o její temeno opřel čenich. “Takže to nemusela být jenom náhoda,” zhodnotil sem mumlavě do její srsti,

Jako kdyby okolo praskla nějaká bublina, která okolo nás narostla. Okřídlená se odtáhla a následovala omluva, které jsem nerozuměl, proč vlastně přišla. Nervózně jsem pohledem projel okolí, jestli se tam někdo nenachází, i když tu byl klid a pak zrak zase vrátil k Baghý. “Za co se omlouváš?” zeptal jsem se trochu nechápavě a cuknul lehce koutky nahoru, i když se v tom odrážela nejistota z celé situace. Netušil jsem, co e vlastně děje, co se jí honí hlavou, jaké jsou momentálně emoce a myšlenky v tom všem, co je okolo nás.
Tiše jsem polkl, zhluboka se nadechl a narovnal v zádech, protože jsem se potřeboval nějak pohnout a nestát jenom bez hnutí. Na jazyku se mi hromadila různá slova a myšlenky, které jsem chtěl říct nahlas, ale mozek nějak nedovoloval ničemu z toho pokročit na svět. Kousl jsem se i do špičky jazyka, abych se z oho tranzu nějak probudil, ale akorát mi tělem projela menší vlna bolesti, kterou jsem si sám způsoboval. “Začínám se bát, že jsem řekl něco, co jsem říct neměl. Nebo jsem naopak neřekl, co bych měl…?” zamyslel jsem se nahlas, ale slova jsem rychle mumlal, že jim nemuselo být ani pořádně rozumět. Byla to taková změť myšlenek, která se mi v jedné chvíli nahromadila. Nejdříve mě napadlo, že jsem vážně řekl blbost, ale to by se nepřiblížila, ne? Takže jsem možná neřekl dost a akorát jsem nechal všechno to nedokončené a jenom viset ve vzduchu bez hlubšího významu.
Střihl jsem lehce ušima, pohled na pár chvil upřel k zemi pod náma a přemítal, co říct dál, ale nějak mi nedocházelo, co je vlastně na místě říct. Něco, upozornil jsem sám sebe a zvedl k ní zase zrak. ”Mám tě rád, Baghý,” řekl jsem prostě bez nějakých řečnických otázek a tázání se nebes a osudu.

Řekl jsem vše, co jsem říct mohl. Další slova mě sice napadala a byl bych schopen jich říct více, ale jazyk mi to nedovolil. Útroby jsem měl stažené nervozitou a vlastně i studem, že jsem něco takového vůbec někdy řekl. Zůstal jsem tam sedět a koukat jako vyoraná myš, která netušila, co se okolo ní děje, i když já to věděl a za celou tu situaci jsem mohl. Tiše jsem polkl, to bylo vše, na co dalšího jsem se zmohl. Pak už jsem jenom seděl, tupě zíral před sebe na okřídlenou vlčici a doufal, že alespoň něco na to řekne. Nutně to nemuselo být nic pozitivního, prostě cokoli, co by mi dalo představu o tom, na jaké rovině si stojím a co mám dělat dál. Odejít nebo zůstat? Říct něco dalšího nebo se smířit s tím, že už tak jsem toho řekl až moc?
Za celou dobu řekla jenom jedno slovo. Mé jméno, které pronesla tiše. Jako kdyby měla následovat nějaká bolestná slova, která mě donutí konečně se zvednout a odejít. Jenže nic dalšího nepřišlo. Jenom se pohnula. Nejdříve nervózně kývala křídly do stran, poté se přiblížila a v té chvíli jsem začal celý tuhnout. Zpomalil jsem o něco dech, protože to stejně ani jinak nešlo a sledoval, jak se mi zapírá o hrudník. V té chvíli jsem dýchat zcela přestal a jenom s hlavou skloněnou ji sledoval a nic neříkal, protože jsem netušil, co bych také měl.

4. Tlapky

Skrze větve stromů se k nám dostávalo slunce, které by nám třeba mohlo trochu proschnout kožichy. Ale na to byl ještě čas, byli jsme skryti ve stínu stromů, mířili hlouběji do nitra lesa a z hrdla se mi dralo několik otázek, které jsem neuměl položit, protože jsem ani netušil, jak bych je měl zformulovat. Jenom jsem řekl její jméno a to bylo vše. Zasekl jsem se, protože jsem už žádná další slova vlastně už neměl, ale musel jsem něco říct.
Zastavil jsem se, protože jsem u toho nechtěl jít dál. Stál jsem jako přikovaný, hleděl na ni, jak lehce pohupovala ocasem, srst měla splihlou a plnou sopečného prachu, který se dostal až takhle hluboko do lesa. Ale nebylo to nic zlého. Zdálo se, že svět se uklidnil, pomalu se snad pokoušel i dostat do normálu, láva nepokračovala, vichr nebičoval a ani nepršelo. Stačilo, abychom se ještě my dali do pořádku, ale nějaká špinavá srst byla něčím vedlejším a úplně nepodstatným.
Tiše jsem polkl, ale tlamu jsem měl suchou. Potřeboval jsem už něco říct, když jsem ji už oslovil a donutil ji zastavit se. Pokusil jsem se nadechnout, ale vzduch mi moc do pliv neproudil, plíce jsem měl stažené a v zadní noze cítil křeč. “Nevím, jak to říct,” přiznal jsem s nervózním smíchem a zrak přitom sklopil k zemi, abych se na ni nemusel v téhle trapné chvíli dívat. Nebo spíše on na mě.
Snažil jsem se nahnat chvilku, abych si mohl promyslet, co chci vlastně říct. Jako bych úplně zapomněl celý slovník, který jsem normálně používal. Dobře, uklidnil jsem sám sebe, zvedl zrak a zhluboka se nadechl a jenom trochu vydechl, než jsem se rozmluvil. “Začínám mít pocit, že to nemohla být úplně náhoda, která nás dostala do středu toho jezírka,” přiznal jsem. Mohlo to být prapodivné kouzlo zdejšího světa, které bylo všudypřítomné, ale mohlo v tom být něco víc, co za tím stálo. Nebo ne, třeba jsem byl prostě jenom naivním snílkem. ”Chci jenom zkrátka říct,” zasekl jsem se. Co jsem vlastně na tohle všechno chtěl říct? “Byl bych rád, kdyby to nebyla úplně náhoda.”

Byl jsem spíše pro klid. Ne ten mrtvolný, který značil něco nepěkného, ale takový ten příjemný klid, který ukazoval, že je všechno v pořádku, nedějí se žádné problémy a svět je takový, jaký má být. Možná kvůli tomu, že jsem si odvykl na omladinu a nikdy s nimi netrávil moc času, protože jsem se spíše klaněl ke společnosti starších a teď jsem tím starším sám byl. A taky jsem nikdy neměl vlastní potomky, abych jejich energii přičichnul, uvědomil jsem si. Jenom je občas těžké poznat mládí, když jsem to svoje ani nestrávil tím, abych se pokusil najít si někoho ke svému boku. Jednou snad ano, snad se i zdálo, že by vedle mě mohl někdo stát, ale vytratila se a já ji následoval, protože jsem si hloupě namlouval, že nadále nemá důvod tu být, když štěstí odešlo. Byl jsem bláhový, uvědomil jsem si až po letech. Kdybych tu zůstal, všechno mohlo být jinak, já bych mohl být zcela jinde, ale... kdybych to asi udělal, vše by dopadlo úplně jinak. Kdo ví, kde bych byl, zda bych s někým byl, jestli bych nakonec neodešel se smečkou, která se beztak rozpadla.
Nemělo moc smysl věnovat se tomu, co by mohlo být. Protože teď stejně bylo něco jiného. Byl jsem v Sarumenu, byla to první smečka, na kterou jsem se Světluškou narazil, ale osud mě z té smečky... vyhodil. Nebo mě spíše přemístil na jiné místo, protože měl buď hloupý smysl pro humor, nebo si myslel, že někde tam na severu bude lépe. Sever byl domov, ale ten jsem opustil a neměl jsem se k němu vracet – přesto mi přišlo, že se k němu vracím. Ne fyzicky. Nestojím zapadaný sněhem a neužívám si pouze pár vzácných letních měsíců bez sněhu. Tady je sníh jenom přes zimu, léta tu jsou teplá a příjemná, ale přesto ten sever cítím tak moc blízko sebe, že mi přišlo, že jsem... doma.
Zíral jsem slepě před sebe. Upnul jsem zrak na šperk na jejím krku. Světélkoval v barvě jejího pravého oka a připomínal mi zimní ráno. To, kdy byla obloha čistá od mraků, ale ledově studená a slunce nemohlo ohřát žádný kožich. Byl to ten pravý mráz uprostřed zimy, který definoval sever v tom krásném úhlu a ne v tom, jak si ho mohli představovat ti, kteří tam nežili. Nebyla to bolest a utrpení, byl to zvyk a každodenní zkouška.
Probudil jsem se z tranzu ve chvíli, kdy uskočila a já tak ztratil pohled na její přívěsek. Rychle jsem hledal jiný záchytný bod a našel ho na ní. Tiše jsem polkl, pokoušel se zahnat vzpomínky na domovinu, ale čím dál tim víc mi přišlo, že to už nebyl melancholický pocit, ale ten, který jsem v té chvíli a na tom místě cítil. Jako bych snad byl doma, ale ne v tom lese. Tenhle domov se pohyboval a šel od tmavě modrého jezera uprostřed hor, plachtil v oblacích a snesl se do lesa, který jsem shodou náhod už znal. „Můžeme,“ hlesl jsem myšlenkami úplně jinde.
Déšť na mých zádech utichal. Nebubnoval už tolik do země, naopak mizel a vytrácel se stejně rychle, jako přišel. Zvedl jsem zrak k obloze, mraky se trhaly a objevoval se kulatý měsíc a hvězdy. Snad to i vypadalo, že by všechno mohlo být nakonec v pořádku.
Vydal jsem se za ní, jako kdybych se hnal za nejjasnější hvězdou, která shodou okolností mířila k severu. „Baghý?“ vydechl jsem její jméno, ale co chci vlastně říct?

Počasí se začalo měnit. Déšť se blížil společně s větrem, který možná ustával, ale stále pleskal okolím společně se sopkou, která doutnala. Sledoval jsem ji střídavě prakticky celou dobu a začínal mít pocit, že se kouř mírní a ustává, ale nedokázal jsem říct, zda to není jenom hloupý přelud, který mám z toho neustálého zírání.
Pochopil jsem z poslouchání konverzace to, že Maeve dostala svou smečkovou funkci, ze které byla víc než nadšená a chtěla společně s Baghý projít všechny možné smečky, které v okolí jsou. Píchlo mě u srdce, že jedna smečka mezi nimi nebude, protože zanikla a... byla to kdysi má smečka, po které se mi stýskalo. Ale to už byla minulost, nemělo smysl nad tím přemýšlet, když jsem nemohl vrátit čas.
„Rád vás na jihu uvidím,“ pousmál jsem se. Ale to bych se tam musel první vrátit, podotkl jsem si jízlivě vůči sobě a tiše si nad tím povzdechl. Maeve se následně zvedla, že půjde dál. Rychle přišla, rychle mluvila, rychle i odešla. „Měj se,“ stihl jsem jí na to jenom říct, ale byla už prakticky v trapu a nechala mě tu s Baghý o samotě.
Chtěl jsem něco říct, protože jsem tu nechtěl mezi námi nechat ticho, ale vlastně jsem ani netušil, co bych měl říct. „Dlouho jsem neviděl nikoho s takovým množstvím energie,“ podotkl jsem nakonec proti Maeve, která před chvílí odešla. Nebylo to rýpavé, spíše... uznalé. Protože tolik energie jsem ze sebe nikdy nedokázal vysoukat. Než jsem to ale dořekl, dopadla první kapka, která byla následována tisíci dalších. Spustila se průtrž mračen, která se mi okamžitě dostala skrze kožich a a větve nás nemohli moc ochránit. Zvedl jsem hlavu, nechtělo se mi sice zůstávat na dešti, ale ani jsem nevěděl, kam jít. „Snad to pomůže proti té sopce,“ vydechl jsem. Odhodlal jsem se i vstát, vítr tak nefoukal, všechno převzal déšť a i dým na severu utichal pod náporem vody. Nechtěl jsem se oklepávat, všechno by akorát padlo na Baghý a voda by mě stejně hned smáčela. „Třeba bude už vše v pořádku,“ podotkl jsem s úsměvem.

V kyselém zápachu okolí jsem cítil kromě toho i vodu. Vlhkost, která mohla stejně tak přicházet z jezera, zrovna tak z možného deště. Obloha byla černá, zatažená, ale byla to mračna nebo dým, který zahaloval oblohu? Nedokázal jsem úplně říct, v okolí se toho motalo mnoho a nijak mi neulehčovalo vnímání okolí, které bylo až moc zmatené.
Maeve se odtáhla, dala mi prostor a namítala, že k nim patřím. Ale tak to nebylo. Nepatřil jsem tam, byl jsem v jiné smečce a Borůvka mi byla domovem před lety. Tehdy, když ještě nebyla na světě, ale to nemusela vědět. Ani Baghý to nemusela vědět, navíc jsem o tom ani nechtěl mluvit, pohřbíval jsem ten fakt hluboko v sobě.
Ale kromě doteků od té vlčice skončilo i něco jiného. Elektrizující síla, která mi procházela tlapou. Bylo to, jako kdyby mi z těla vyprchala všechna energie, kterou mi někdo jiný dodával a trvalo dlouho, než si tělo uvědomilo, že musí fungovat opět samo za sebe. Hleděl jsem na svou nohu, na srst, která byla lehce přimáčknutá k tlapě a nesla znaky toho, že se jí někdo dotýkal. Poté jsem zrak zvedl, hleděl na Baghý. To ona dotek prostředkovala, to ona ho ukončila a dala mi ránu, kdy mi nejdříve dala cizí sílu a následně mě z toho vytrhla a donutila mě zase fungovat sám o sobě. Lehce jsem se nad tím pousmál, natáhl prsty na tlapě, jako kdybych z nich chtěl ještě vydolovat trochu té energie, ale žádná tam už nebyla. Jenže teď jsem věděl, že by mohla. Ale ne, posteskl jsem si. Začínal jsem se topit v něčem, co tady už dlouho nebylo.

Skokem jsem se vrátil pouze do stavu naslouchání. Ale přišlo mi, že ani to jsem neměl dělat. Pokoušel jsem se jejich slova nějakým způsobem vytěsnit, soustředit se na něco jiného, ale něco jiného byla pouze láva, která se pomalu plazila okolím, černá mračna, která se hroutila nad zemí a nepříjemný vítr, který hnal větve, špínu, zápach a i vedro ze severu.
Ale tak nějak jsem furt poslouchal a lehce se zamračil při zmínce o individuích. Netušil jsem, co si pod tím představit. Nějaké... Nějaké... Vlky. Netušil jsem, nechápal jsem, jenom jsem nad tím jemně zavrtěl hlavou. Pro každého mohlo být individuum něco docela jiného. Někdo za něj mohl považovat i Světlušku, někdo třeba mě. Pak ale Baghý dodala, že tihle se nezdráhají ublížit jiným, což mi ujasnilo moji představu o těhle osobnostech a musel jsem se zamyslet, jestli jsem takové někdy potkal. Nejspíše ne? Moc jsem po tom ani netoužil, abych byl upřímnej.
S postupem času a slov jsem občas cítil, že bych klidně i něco řekl. Něco prohodil, ale nakonec jsem neřekl nic. Když alfa navrhla, že by ráda prošla okolní smečky, chtěl jsem koketně poznamenat, aby nezapomněla oznámit, až přijde na řadu Sarumenská smečka, ale pak už mi to přišlo trapné, když se Maeve ptala, zda bude moct jít s ní. Nechal jsem si tak svá slova pro sebe a upnul zrak k borůvčí, které se ohýbalo ve větru.
Celá situace pak začal být napnutější, pro mě trochu nepříjemná. Vpletl jsem se tam, kam jsem neměl, byl jsem za to sjet pohledem a následně i obhajován někým jiným a bylo mi snad i odpuštěno za to, že jsem se do toho motal? To vše v řádu několika sekund, které jsem moc nepobíral a akorát těkal pohledem od mladé vlčice k Baghý s jakýmsi voláním o pomoc, protože jsem nevěděl, jak mám reagovat. „To je v pořádku, neměl jsem se do toho motat,“ řekl jsem nejistě k té mladší vlčici a pak už vůbec netušil, jak reagovat, když se ke mně namáčkla. Natáhl jsem překvapeně krk nahoru, zůstal ztuhlý bez jediné známky pohybu, zatímco se mi do čenichu tiskla sladká vůně borůvek.
V jedné chvíli toho bylo nějak moc, hlavně překvapivých doteků, že jsem nevnímal ani úplně všechny, než jsem se z tranzu začal probouzet a počítal nohy. Díky tomu mi vyšlo to, že jedna přebývala. Oh? došlo mi. Možná. Ale možná to bylo prostě chlácholení a přátelské?

Možná jsem měl jít, ozvalo se mi v hlavě. Byl to takový boj sám se sebou, myšlenky do sebe narážely a netušil jsem, která z nich by mohla být ta správná. Odejít od smečky, která byla ve svízelné situaci? Nebo taky třeba konečně poslechnout nějakou z těch nabídek, abych konečně šel? Co třeba se zajímat o tu, kam jsem sám patřil? Začínalo mi z toho být nevolno a navíc jsem si přišel jako pátý kolo u vozu a ještě v debatě, do které jsem už vůbec nepatřil.
Protože co jsem stačil pochopit, ta Maeve byla s nějakými vlky, ale už jenom podle toho, jak to řekla a jak na to Baghý reagovala to muselo být... Nějaké setkání. Je pěkná, ale není... mladá? problesklo mi nepříjemně hlavou, zavrtěl jsem nad tím jí a pohled upřel na delší dobu někam jinam. Nějak se mi tam v té chvíli nechtělo být, ale bylo asi dost nemístné se prostě zvednout, rozloučit a zmizet. Navíc se mi ještě před chvílí ani nechtělo.
Ale asi jsem prostě měl. Protože jsem se chtěl pokusit něco udělat a zasloužil jsem si akorát takový pohled, kterým mi bylo řečeno, že mám mlčet. Znal jsem ho. Bratr na mě tak vždycky zíral, když jsem si dovolil ho opravit, protože se pokoušel sám sebe postavit na piedestal a chtěl, aby to ostatní brali za fakt, i když to byla jenom jeho holá představa. Takže jsem pohled prostě ukotvil na konci světa za hranicemi lesa a mlčel. Někdy to bylo lepší.

Bylo mi řečeno jenom to, že mám odpočívat. Sice jsem byl už docela dědek a sem tam mi praskala záda nebo něco vrzalo, ale nebyl jsem na tom tak špatně, abych usínal v průběhu... konce světa. To bylo docela nemožné a nechtěl jsem si moc přiznávat, že bych snad mohl svůj život promarnil a hrál jsem si tak na to, že jsem stále mladík, kterého nic netrápí. Kromě konce světa. Přikrčil jsem se každopádně k zemi, už jenom z toho důvodu, abych byl pro lítající objekty menším cílem.
Baghý se rozpovídala s hnědoubílou vlčicí. Pochytil jsem z toho akorát to, že se déle neviděli, naposledy u lovu, který byl také tím posledním, co se Baghý stalo předtím, než byla přemístěna magií ke mně a já k ní. A od té doby... jsme byli spolu? Až mě to zarazilo, ale tak nějak příjemně, protože ten čas plynul docela rychle a furt jsem se držel, i když mi několikrát říkala, že mohu jít. V tom případě nastávala otázka, zda se mě pokoušela propustit nebo odehnat... V případě prvnim jsem byl nadšen si odsedět více než bylo třeba.
Tiskli jsme se tam u hranic, každý se pral s tim, co mu lítá a nelítá do tlamy, ale nepřišla žádná další větev, kvůli které bych si musel hrát za špatného hrdinu, který ničemu nepomáhá. Věnoval jsem se spíše okolí, očima těkal k lávě, která byla někde na severu a moc nevěřil tomu, že se to vůbec děje, ale očividně ano. Do konverzace jsem se nezapojoval, neměl jsem co k tomu dodat, furt tu byla ta věc, že já sem nepatřil, ale přesto přišla slova, která byla věnována mně. Nejdříve jsem trochu nedůvěřivě cukl k Baghý, jestli to není na ni, protože jsem moc nevěřil, že by chtěla moji pomoc, ale zdálo se, že to je na mě. „No, možné je asi vše,“ broukl jsem trochu nedůvěřivě a proložil to nervózním úsměvem. „A vidíš to jako... Třeba v koutku oka? Nebo něco vidíš, pak mrkneš a ono to není? A vidí to jiní?“ vyslýchal jsem ji, i když jsem vůbec neměl zkušenosti s tim, co se může vlkům dít s hlavou. Donutil jsem se ale na vlčici zadívat a možná mi to pomalu docházelo? Pokud jsem nebyl moc barvoslepý. S tímhle nepomohu, zasténal jsem.

Zima už definitivně skončilo, tráva se už zelena a bylo vidět i nějaké luční kvítí podél lesa. Ačkoli to bylo teprve první jaro, které jsem v životě prožíval, byl jsem si jistý tím, že jaro bude mým nejoblíbenějším obdobím. Mnoho kvetoucích květin, hřející slunce, delší dny, teplejší počasí, více jídla a všechno se zdálo i mnohem barevnější a vyzařovala z toho radost. Táta říkal, že jaro měl dřív taky rád. Dal by prý cokoli za to, aby znovu viděl všechny ty barvy, které jaro přinášelo, ale nemohl dát nic, co by mu zrak vrátilo a dovolilo mu dívat se na květiny a barvy okolo. Občas jsem se pokoušel nenápadně popisovat, co okolo sebe vidim, aby si dokázal co nejlépe rozpomenout na to, jaké to bylo, když ještě mohl vidět, ale přišlo mi, že o tom ani nechtěl moc slyšet. Trápilo ho, že o zrak přišel? Léta už neviděl, však ani nikdy nespatřil mě, Astona a ani sestru, znal nás jenom podle pachu a hlasu, ale ani jeden smysl mu už pořádně nesloužil, jak by měl. Loni na tom byl ještě lépe, připomínal jsem si pochmurně, když jsem sledoval, jak stárne.
Euforie z jara zůstávala i přes veškeré pochmurné myšlenky, které se do toho míchaly a snažily se mě usměrnit. Těšil jsem se z každého nového dne, kdy svítilo slunce a nepršelo, ale takové dny u nás byly poměrně vzácné a nešlo se tomu divit, sever nechtěl být mírný v žádném období roku. Ustavičně jsem poslouchal, jak si na tohle bratr stěžoval, že je všude bahno a furt je špinavej, ale však měl hnědou barvu, proč ho bahno tolik trápilo? Oprávnění na tohle mohli mít jenom ti, co měli srst světlou a ti na to nic neříkali a prostě tou kaluží prošli a potom si tlapu omyli a neřešili to.
Opravdová zábava v jarních dnech ale stejně přicházela jenom tehdy, když svítilo slunce a trochu jsem tak chápal, proč bratra štvalo deštivo a chlad. Dělat se toho moc nedalo, ale jakmile bylo teplo a sucho, ostatní nás učili lovit, protože čekali, že se z nás stanou velký lovci, jako byl dříve otec. Cestovali jsme kolikrát za kořistí i den nebo dva, takže bylo třeba nás naučit vše potřebné a upozornit nás na všechny chyby, které bychom mohli při lovu udělat.
Tehdy ale Aston dostatečně neposlouchal, co?

Krev byla vyměněna za čistý stud a ten se mi rozlil tělem, které dostával do nepříjemné křeče. Snažil jsem se dívat jinam, ne na mnohem menší větev, která prolétla dostatečně daleko. Třepal jsem se neobratně z mnohem menší alfy, pokoušel se předstírat, že se nic nestalo a dle jednoho slova díku se mi zdálo, že podobného názoru bude i Baghý – nic jsem neprovedl. „Není zač,“ zamrmlal jsem do vzduchu a dělal, že se nic dalšího nestalo. Voní po borovicích, problesklo mi hlavou. Tedy to mi vyšlo ve chvíli, kdy jsem vyfiltroval silnou vůni borůvek, která mi upřímně trochu chyběla i z vlastní srsti a blízkého okolí. Píchlo mě z toho u srdce, ale bylo načase se věnovat závažnějším věcem, což bylo okolí, které se rozhodlo pro kompletní... konečnou.
Světluška? A co Sarumen? přemítal jsem. Byl mnohem více na jihu, to jsem už viděl, ale kde se motala pomatená vlčice, která následovala cinkání? Zatnul jsem u toho zuby, myšlenkama se hýbal směrem k lesu, abych ji našel, ale tělo zůstávalo v lese, které bylo veškerým událostem mnohem více na ráně.
Lesem se ještě ozvalo vytí a byl jsem vyzván k tomu, že můžu jít s Aranal a Awarakem, jak byl nazván. Ale já je popravdě neznal a měl jsem spíš táhnout pryč nebo se držet alfy, která mě do lesa přivedla. Nervózně jsem sklopil hlavu mezi ramena a pronesl: „Raději bych šel s tebou.“ A tak jsem i šel, i když to už bylo vrtání se do cizích záležitostí.
V jiné situaci by možná tohle vtírání do společnosti a odmítání jakéhokoli vzdálení mohlo být bráno... koketně? Kroužení okolo, odmítání vzdálit se, malé přibližování blíže, i když by to mělo být jenom rozbíjení melounu. Teď to všechno šlo trochu do pozadí kvůli událostem okolí. Tohle nebyla vhodná doba na sbližování, ale přesto jsem se stále držel okřídlené vlčice a pošlapával jí borůvčí?
Hranice na severu byla trochu složitější. Porost mě dloubal do čenichu a do očí, i když jsem se zkoušel krčit k zemi a do toho mi vítr metal do tlamy všechno, co se tam vešlo. „Mám něco udělat?“ zeptal jsem se při sledování jejího nervózního těkání sem a tam. Možná jsem se měl skutečně vzdálit, měla svou práci, ale já byl asi trochu hloupější.
Výsledkem původního vytí byla vlčice. Na pohled mladá hnědá vlčice s výraznýma zlatýma očima, která byla členkou smečky soudě dle pachu jejího kožichu a tomu, jak blízko měla k alfě. Krátký záchvěv toho, zda se nejedná třeba o příbuzenský vztah, ale vyvrátil mi to fakt, že neoslovila Baghý mami a že žádný druhý alfa nebyl. Ale možná bývalý? Furt tu ale bylo to, jak ji oslovila. „Oh, já jsem Jinks,“ řekl jsem trochu zaraženě vzhledem k situaci. Nějak jsem byl připravený se tu krčit v ústranní a nechat to na smečkových, nečekal jsem, že budu vtažen dovnitř. „Ahoj,“ dodal jsem.

//Ovocná tůň

Nebyl důvod, proč by se měla omlouvat za to, že mi to neřekla, ale stejně jsem se z toho cítil nesvůj. Protože venku možná nebyla alfa, jenom Baghý, která byla prostě svá, ale nyní jsme byli na území smečky, kde zkrátka byla alfou a z toho se nebylo jak vykroutit. A ještě do toho nebyla ani žádná jiná alfa, jenom Aranel, která byla na betě.
Žaludek se mi z toho stále nepříjemně kotil, když jsme procházeli po známém lese, kde jsem navíc byl s alfou, protože tehdy jsem Storma potkl vlastně jenom v té chvíli, kdy mě přijímal, ale následně už ne. Však i odchod jsem oznamoval pouze Taille, která to měla vyřídit. Ale na mém vlastním divném pocitu nezáleželo, protože okolí bylo... no bylo na tom podstatně hůř než já. Obloha byla začouzená, zem se otřásala a ještě do toho začal foukat silný vítr. Zem zkrátka nechtěla žádný klid. „Nemáš se za co omlouvat,“ namítl jsem ještě k Baghý, ale už jsem se víc věnoval tomu okolí.
Následoval jsem Baghý s menší mezerou už jenom kvůli soukromí, ale tak, abych byl pořád blízko. Přitom jsem očima kroužil všude okolo. Přišlo mi to okolí stejné, ale furt tak jiné, že jsem to furt nedokázal pořádně pobrat, že to je stejný les, ve kterém jsem před lety byl.
Vítr se mi opíral do zad, šoupal mi tělem vpřed a metal prach a špínu do očí a čenichu.
„Klidně bych se v životě obešel bez toho, abych tohle viděl,“ poznamenal jsem k hnědé vlčici s nervózním úsměvem a přizavřel oči před dalším poryvem větru, který se opřel do lesa a ohýbal stromy. Připadalo mi, že to snad nějaký vyrve i z kořenů, ale to se nestalo. Nebo ano, ale v menší míře, kdy se ozvalo jenom zapraskání a s tím se asi ozval i ukrývaný hrdinský komplex, kdy jsem se jedním skokem přemístil k vlčici a hruběji do ni strčil a sebe na ni, protože jsem si byl zcela jist, že to praskání spadne na ni, pokud zůstane stát na místě. No, nakonec ta spadlá větev byla poměrně menší a spadla několik metrů od nás.
„Pardon,“ mlaskl jsem zahanbeně, když jsem se hrabal zpátky na nohy z ní a doufal, že to bude nějak bráno bez větších problémů.
Stačily problémy, které byly okolo. Kouř, vítr, nepříjemný zápach a původ toho všeho byl navíc potvrzen ve chvíli, kdy se vrátila bílá Aranel s černobílým vlkem, kterého jméno jsem neznal. Ale mohl to být dost dobře jeden z těch, které Baghý s Aranel předtím vyjmenovali u tůně. „Láva?“ nechápal jsem. Tedy, věděl jsem o sopce, ale myslel jsem, že byla mrtvá?

Začalo mi šumět v uších. Snad něco, co se mě pokoušelo chránit před špatnými myšlenkami na minulost, která byla zahrabána hluboko vzadu, ale pomaličku se dostávala na povrch při několika dnech na severu. Myslel jsem, že to odezní, ale vracelo se to zpět a do toho i nepříjemný pocit v žaludku z toho, že jsem se pletl do života alfě. Moje přítomnost ji přikotvila na delší dobu na severu daleko od její smečky, kde ji jiní museli postrádat. A kde je ten druhý, co ji s ní vede? zeptal jsem se a rozhlédl se okolo, jako bych snad očekával, že se každou chvíli vynoří z lesa, aby se postaral o cizince, který jim postával u tůňky, která dávala ovoce.
Bílá vlčice Aranel se rozhodla k odchodu. Chtěla se na chvíli vzdálit z území společně s vlkem, který se vynořil ze stínů stromu a já si ho ani nevšiml. Přikývl jsem mu na pozdrav, i když těžko říct, zda mě vůbec viděl, protože brzy na to s Aranel odešel pryč a já... se najednou cítil strašně nesvůj. Mravenčení v nohách a břiše sice nebylo nepříjemné, ale netušil jsem, jak se u toho kroutit a co dělat, abych nevypadal, že mám nějaký ošklivý tik. Však před chvilkou bylo vše v pořádku? nechápal jsem. Mohl za to fakt, že byla alfou a já nijakým vlkem od vedle, který tu neměl co dělat? Asi ano.
A do toho se svět zbláznil. Země se otřásala, nebe potemnělo a pršelo. Voda byla kysele cítit a stejně tak s tím i svět, který se krčil v temném oparu. Zvedl jsem hlavu k obloze, mračil se a vypustil z hlavy to, že bych se měl klidit od alfy. „Ne,“ hlesl jsem na její otázku. Tohle bylo nové, nelíbilo se mi to, ale... víc se mi asi nelíbil fakt, že potřebuje zkontrolovat smečkové území. Ne kvůli tomu, že to potřebuje zkontrolovat, spíše kvůli tomu... že to znamená, že zacláním. „A... druhá alfa?“ musel jsem se zeptat. Bylo to drzé a opovážlivé, ale byla to informace, kterou jsem v té chvíli chtěl vědět.
Pohledem jsem uhnul k obloze, když zmínila, že možná bude muset přemístit smečku k jihu. „Snad to není nic tak zlého, abyste se museli přemístit,“ zamyslel jsem se, ale jistý jsem si tím nemohl být vůbec. Však jsem ani netušil, co se vůbec dělo.
Nejspíše jsem měl odejít, vrátit se za vlastní smečkou, najít Světlušku a třeba zjistit, jak na tohle vůbec reaguje Sarumen, ale něco mě zde drželo. Možná spíš někdo. „Doprovodím tě,“ pousmál jsem se, i když jsem nějak bral jako fakt, že bych se měl držet dál.

//Borůvkáč