Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Jsem si docela dost jistý, že nejsi vidět,“ odpověděl na otázku o blábolení. Pokusil se do ní rýpnout, ani netušil, kam přesně ji dloube, ale její tělo cítil, jako by tam skutečně bylo. Jenom mu přišlo, že dloube do vzduchu. Přisuzoval to magii stejně tak, jako jí mohl přisuzovat úplně všechno na světě, ale neviditelná partnerka byla takovou záludností, která by mu mohla o něco stěžit život. Někteří by si mohli myslet, že si ji třeba i vymyslel a je akorát dobrý břichomluvec.
Brzy poté, co ho přepadla se ozval třetí hlas v šeru kopců. Jinks zpozorněl, na tmu si už poměrně zvykl, ale zrak ostrý stále neměl. Zaregistroval však jasně se rýsující postavu vlčice a dokázal i s jistotou říct, že se její srst odráží v podobných barvách jako ta jeho a něco má i na krku, ale co nedokázal poznat. Dle všeho však byla známou jeho partnerky, která se rychle i pustila do vzájemného představení.
Těkl k Baghý jenom rychle pohledem, aby si všiml, že je už vidět a ucuknul. Možná předtím blouznil? Těžko říct, ale už ho nemohli obvinit z toho, že i ji vymyslel. Vlčice mu byla následně ještě představena jako Styx a očividně to byly kamarádky. A on byl představen jako partner. Poprvé, předtím to byl ostatně jenom kamarád. „Těší mě,“ houkl k té druhé, která byla zahalována šerem. „Možná bychom se mohli přemístit někam ven, kde bude příjemněji?“ navrhl i pro své vlastní pohodlí, kdy skládat vysoké tělo do nor nebylo zrovna... příjemné.

Zůstal stát natisknutý u jedné stěny a prostě jenom čekal. Poslouchal veškeré okolní zvuky, vyčkával, co se bude dít, ale pomalu se v něm začal hromadit pocit, že je něco špatně. Protože zvuky přicházely, ale žádný obraz, žádný hmotný tvor, který by je vydával. Lehce se zamračil, vykoukl ze svého tmavého úkrytu, ale akorát stále viděl jenom černou tmu, slyšel přibližující se zvuky a dech, takže někde musela být, ale netušil, kde. „Baghý?“ zvolal do tmy. Ozvěna jeho slova vracela, zapomenul na nějakou chuť na hru, protože mu celá ta situace neseděla. Byl si docela jistý tím, že je blízko, slyšel ji stále více a více, ale ani v jednom tunelu nic neviděl.
Pocítil ale tlak v horní části těla a nejvíce v uchu, které mu někdo táhl k zemi společně s tělem. Cítil její pach, slyšel její hlas, ale neviděl jediný hnědý chloupek nebo cokoli, co by značilo její přítomnost. Zlomil se v předních nohách, hlavu sklopil blíže k zemi, ke které se už tak řítil a předníma nohama se snažil všemožně přešlapovat, aby vyrovnal rovnováhu a nezhroutil se... na nic. Ale vlastně na nic, protože ani zblízka neviděl nic, co by jeho partnerku značilo. „Proč,“ vysoukal ze sebe s přestávkou, kdy se ještě pokoušel na tvar bez obrazu nešlápnout, „nejsi ani trochu vidět?“ dokončil tu větu konečně.

Snažil se co nejrychleji uklidnit. V norách se jeho dech odrážel a mohl snadno prozradit pozici, která mu teď byla jedinou výhodu před vlčicí, která se před ním hnala mnohonásobně rychlejším tempem. Tady se moc rychle běhat nedalo, každou chvíli bylo možné narazit do kamene vyčnívajícího ze stěny, zahučet do menší propadliny, nebo se prostě jenom ztratit.
Proplétal se uličkami, pokoušel si zapamatovat, kam všude se motal, ale musel se zastavit. Okolo něho byla pouze černočerná tma, která mu nedovolila vidět ani vlastní nohy. Sakra, došlo mi při jednom dalším kroku. Mohl svůj dech uklidnit, jak se mu jenom chtělo, ale náramky neutichnou, pokud je nesundá a to on nechtěl. Srostl s nimi a bral je jako svoji značku, o kterou chtěl pečovat. Snažil se, aby na nich nikdy neuschnulo bahno a pravidelně přepočítával, že jsou stále čtyři. Proč vlastně tehdy našel čtyři? Říkali mu, že je vzácné najít něco, co by si mohl osvojit, ale on našel rovnou čtyři věcičky. Sice stejně jako vejce vejci, ale na hromádce připravené pro prvního, kdo na ně narazí a tím byl on.
Přes ozvěnu v tunelech k němu došel hlas. Našpicoval uši a pokoušel se co nejrychleji plížit dál, ale trochu pajdal, jak se snažil svou pravou nohu umlčet, aby neprozrazovala, kde se nachází. Mířil za hlasem, který se k němu donášel, ale chtěl být on tím, kdo nahání, i když si mohla myslet, že to je ona.
Zastavil se u jednoho rozcestí, natáhl pravou nohu do vedlejšího tunelu a párkrát s ní cuknul, aby se ozval dostatečně hlasitý zvuk, ale pak zacouval zpět do černého tunelu, natiskl se ke stěně a ani se nehnul.

Pokud by měl nějakou určit, co bylo jeho předností, asi by tvrdil, že je ve vše zcela průměrný a nic není jeho dominantou, i když si myslel, že i vzhledem ke svojí výšce je docela zdatný v proplétání se skulinami a lehce dokáže změnit směr svého – pomalého – běhu. Většina větších byla spíše hromotluky, ale on byl víceméně opakem toho Běžec však moc nebyl, tím si byl jistý a rychle se to ukázalo jako pravda, když se pomalu honil do kopců, kde vždy následoval dlouhý bolestný výdech předtím, než zase vyrazil dolů. Zase se ale dokázal vcelku obratně vyhnout jedné nečekané díře, která se pod ním objevila a neskončil tak s žádnou zlomeninou, jenom předvedl takový krkolomnější skok, který by mu sice nepřinesl uznání poroty, ale svůj úděl zcela dobře splnil.
Ve své hlavě tiše volal na Baghý, aby zastavila a dala mu chvíli pauzu, protože na tohle on nemá. Ale žádná pauza nepřicházela a jeho staré srdce za prvé pukalo žalem a za druhé také námahou, na kterou nebylo ani trochu zvyklé. Musel se už prostě zastavit, s pootevřenou tlamou se pokoušel nevypustit duši a přitom hleděl vzhůru na kopeček k Baghý. „Vymkla ses svému rodu?“ podivil se. Nebo naopak Erlend byl ten, kdo se vymykal? „U nás byli všichni podobné velikosti,“ dodal. I když on byl ten nejvyšší, ale ne nejmohutnější.
Pauza mu nebyla moc dopřána. Myslel si, že to skončilo a bude si moc lehnout tak na pár hodin, aby pochytal ztracený dech a zpytoval svědomí za roky nic nedělání, ale ne. Baghý totiž běžela dál. Hnala se přes další a další kopce, zatímco jeho svaly brečely a přemlouvaly ho, aby se zastavil a prostě nikam dál nešel.
Rozeběhl se, ale byl to spíše jenom klus, než si koutkem oka všiml poměrně velké průrvy v zemi, která vedla hlouběji do nitra kopců. Jenom sekundu přemýšlel nad tím, jestli to je podlé nebo ne, ale vyhrálo, že ne. A jeho pomalý běh se tak zrychlil a zaplul do černé tmy v útrobách země.

//Ještěrčí lučina

Chtěl říct, že nebyla její vina, když se za ní vydal, ale když nad tím přemýšlel, přišlo mu to kruté prohlášení vůči bratrovi, který chtěl být pouze na blízko sestře. A že mu to je líto už snad také říkal. Sice uměl poslouchat a vnímal, co mu jiní říkají, ale už pak netušil, co by jim na to měl říct. „Zní to neskutečně divně,“ usmál se velice nenápadně, protože mu to taky přišlo nemístné, ale nevěděl, co jiného k tomu říct, protože... kdyby toho litovala a nevyříkala si to s ním, jednalo by se o zcela jinou situaci. „Někdy bych toho Erlenda rád potkal,“ dodal. Pokud to byla její rodina, bylo na místě, aby ho minimálně znal. V lepším případě by bylo fajn s ním i vycházet, ale to záleželo na tom, jak si vlci sednou a nemohl to nutit.
Před nimi se země začala vlnit. Jeden kopeček přecházel ihned ve druhý a do toho nory a jámy v zemi, které vypadaly jako místo stvořené k nekonečnému běhání, nahánění se a sem tam nějaké zlomené noze.
Baghý vyběhla první vstříc kopcům. A docela v tom podváděla, protože ji roztažená křídla dokázala dostat mezi kopci bez toho, aby musela vždy seběhnout dolů a zase nahoru. To Jinks nemohl, mohl se za ní mnohem pomaleji hnát, nejdříve nahoru, potom zase dolů a nahoru k ní. Už po prvním kopci toho měl docela plné packy. Hrudník se mu mohutně zvedal, když se zastavil, protože se smála, ale nedala mu moc šancí na pauzu, protože už zase kmitala pryč. „Meteš moc rychle na to, že máš tak krátké nohy,“ zvolal za ní jedno popíchnutí, nadechl se a vyrazil z kopce tak, aby nebyl on tím, kdo si zláme nějakou hnátu.

Blbě se mi vzpomínalo na ten den, kdy zemřel. Lov bylo něco, co miloval, myslel si, že v tom vynikal a on v tom skutečně byl i dost dobrý, ale ten den prostě nebyl určen pro jeho úspěch. Chvástal se tím, že to zvládne skoro celý sám, že mu budeme spíš jenom pomáhat a nelíbila se mu funkce naháněče, protože chtěl být tím, kdo první zaboří zuby a složí zvíře k zemi, aby ho mohl usmrtit. Třeba by i mohl, kdyby něco řekl, prostě se domluvil s hlavním lovcem, aby mu dal jinou funkci, ale to on neudělal, narušil celý lov a zemřel. Letní den, jeden z těch vzácných, byl navždy poskvrněn jeho smrtí a naše životy zrovna tak. K lovu jsme se už nevrátili.
I kdyby se vrátit chtěli, já bych se k nim stejně nepřipojil, protože mi z celé té situace bylo nevolno a navíc to byl vlastní bratr, který zahynul. Lepil se mi jazyk na patro, jak moc jsem měl hrdlo suché a, když jsem to měl oznamovat otci a jeho vlastní slova tomu moc nepomohla, protože jimi sám někoho zabil, i když si to nemohl uvědomit. Toho druhého bratra sprovodil ze světa, dal mi důvod lhát a ani jsem nad tím nepřemýšlel, že by to mohlo být něco zlého nebo nemístného. Opravdu, kdyby mě na to někdo tehdy upozornil, asi bych to nějak napravil, ale nemohl jsem, protože jsem se rychle do té lži ponořil a žil s ní po zbytek dnů ve smečce, do kterého jsem se narodil.
Lov byl od té doby něčím zakázaným. Měl jsem mžitky před očima, jakmile se sešla skupina, která měla lovit a většinou jsem se z toho i vymluvil, abych to nemusel dělat, protože jsem se obával dalšího problému. Utíkal jsem před vlastními démony a nikdy se jim nepostavil, protože jsem byl prostě srab. Bratr měl odvahy moc, já žádnou, bylo to docela nespravedlivé.

//Východní hvozd přes Kierb

Mohl závidět, že se smířila se smrtí jejího bratra. Sám chápal a věděl, že se ten jeho nikdy nevrátí, že je už dlouho let mrtvý, ale nedokázal to přijmout. Mohl si za to všechno sám, byla to jeho vina, co se dělo a obviňoval i ty nadcházející chvíle. Bylo to od něho hrubé? Možná, ale nedokázal to překousnout, i když ty myšlenky pohřbíval hluboko v sobě, aby to nikdy nedal ostatním najevo. „Proč by to měla být tvá vina?“ nechápal. Za smrt uprostřed zimy mohla pouze krutá příroda, kterou musela dobře znát. Nikde v tom nemohla figurovat, protože přeci nemohla ovládnout, jak dlouhá a tuhá zima bude.
Přišlo mu ale divné, že by mohl mluvit s mrtvými. Na jednu stranu by možná bylo dobré si s oběma promluvit, na druhou stranu ho nikdo nenutil to udělat a pokud se na to necítil, nemusel na to místo jít. „Svůj věk?“ podivil se ještě jednou, ale tentokrát se u toho lehce pousmál, protože to bylo něco, co mu moc nesedělo. Na něm bylo horší vidět šedé chloupky, měl je odjakživa, ale bílý čenich a nohy Baghý nemohli být stářím.
Rázem mu to však vysvětlila, že magie nefunguje pouze na přírodu a okolí, ale i na samotný čas, který dokáže zmást a vlk má následně mladší výjev. „Třináctá? Snad bych hádal možná třetí.“ Možná trochu přeháněl, ale neuměl zrovna dělat vtipy a tohle byl pouze jeden laciný pokus.
„Jdu tam, kam jdeš ty,“ zahlásil. byl si už docela jistý, že tohle místo neznal, ale neměl důvod věřit, že by se ho Baghý snažila dovést do nějaké propasti.

//Tary

//Středozemka

„To je mi líto,“ řekl polohlasem. Rodinu mu vzala v jednom případě mladická nerozvážnost, nehoda a ošklivá tragédie, která mu zpečetila osud. V druhém případě se mohl se smrtí smiřovat, věděl, že jeho otec nemá už moc času a sledoval, jak se jeho čas krátil, až vydechl naposledy. Zima mu nikdy nikoho nevzala, vždy nějak přežili a dokázali vydržet až na jaro, kdy se jim vrátilo více potravy, aby se mohli všichni dostatečně nažrat.
Zarazil se však při zjištění, že by snad s mrtvým mohl mluvit. Chtěl by Astona vidět? Nebo otce? Nejspíše už i matku v téhle době. „Zní to děsivě,“ pžiznal, ale spíše by se bál toho, co by od nich slyšel. Bratr by ho soudil, zcela určitě nenáviděl, protože mu sebral život, který chtěl, ale Jinks o něj nestál. Nechtěl být alfou, vzdal se té pozice pro dobro smečky a od té doby cestoval a hledal, kde leží jeho smysl. Snad ho už našel, nebylo to sice úplně jednoduché, protože je dělila vzdálenost, ale dalo se to nějak vyřešit. Jenom ještě neměl úplně jasno, jak to provést.
Zjistil také, že má Baghý synovce. Někoho, koho měla i blízko sebe, což on neměl. Možná jeho sestra někde měla potomky, ale nikdy je nepotkal a kdo ví, zda se Kenzi vůbec někdy usadila, aby své mladé měla. Občas vypadalo, že nemá ani sama sebe ráda jako vlče. „To zní pěkně,“ pousmál se lehce, „já si myslím, že má rodina už ani není. Těžko říct,“ pokrčil lehce rameny, i když mu to ani trochu jedno nebylo. Neměl však jak to vyřešit.
Prodíral se lesem vedle Baghý. Moc to ani nevnímal, většinu času cukal pohledem k ní a občas mi to vysloužilo píchnutí větvičkou do tlamy. „Máš ponětí, kam míříme?“ zeptal se.

// Ještěří lučina přes řeku Kiërb

Raději stál na pevné půdě a ještě několik delších kroků od propasti, které udělal jenom tak pro jistotu, kdyby se náhodou půda rozhodla propadnout a chtěla ho spolknout. Byla to čistá paranoia, ale občas bylo lepší být opatrný, než pak riskovat všemožné pády a problémy. „Určitě,“ přitakal Baghý. Blízké okolí poměrně znal, rozkládalo se okolo dvou smeček, kde žil a matně si vybavoval ta místa, když jimi procházel. Ale neznamenalo to, že se chtěl držet jenom u toho známého, lákalo ho spíše to, co ještě neznal a nikdy neviděl, znělo to mnohem zajímavě a čím více toho vlk pozná, tím více potom může vyprávět. A pokud není dobrým vypravěčem jako on, je to dlouhé a nekonečné vyprávění, které ostatní unudí.
Postupoval s Baghý, spokojený s životem, chmurnější podobu myšlenek upozadil, že se jim bude věnovat jindy, protože teď ho zajímalo jenom to, co zrovna bylo – hnědavá vlčice s bílýma nohama a mohutnými křídly. Zajímala ho jenom ona a chtěl, aby to cítila podobně a nenechali se rozptylovat tím, co je někde okolo nich.
Zarazil se však, když se ho zeptala na důvod jeho odchodu. Cítil nepříjemné šimrání po celém těle a hlavně v žaludku, který začal být nervózní. Zastavil se a sledoval ji, jak se prodírá keřem, nevěděl, co by měl říct. Byl to dlouhý a složitý důvod, který ukazoval, že je lhářem, i když si o sobě vždy myslel, že je poměrně dobrým vlkem. Nebyl, jenom si to nechtěl přiznat. A pokud nechtěl sobě, nemohl to říct ani nikomu jinému. „Připadalo mi, že se mi seber pokoušel ukrást to, kým jsem chtěl být,“ kroutil se se z toho, jak jenom mohl, přimhouřil oči a vydal se větvemi za Baghý. „Nejdříve jsem ztratil bratra, potom otce a vypadalo to, že se mě smečka snaží uhnat k tomu, abych vzal břímě obou zesnulých na sebe a byl vším, čím měli být oni.“ Byla to lež? Možná trochu, vzal to na sebe dobrovolně, ale přišlo mu, že ani jiná možnost neexistuje.

//Východní hvozd

Sedí a prosim kytky
A už nevytahuj sudoku ♥

//Borůvkový les

Hnal jsem se lesem za Baghý. Některé popadané větve byl lehčí přeskočit, jindy zase oběhnout. Vzhledem k výšce moc nepřicházelo v úvahu je podlézt. Ale byly to jenom popadané větve, sem tam zlomený úzký strom, ale ve výsledku žádné velké trable, které by mohly narušit fungování a existenci v tom lese. Stále jsem se myšlenkama nějak vracel k tomu, jak je to dole na jihu, ale chtěl jsem se k tomu nevracet, prostě si jenom chvíli užívat a až potom se vrátit k povinnostem a k tomu, co dělat dál.
Matně jsem si pamatoval okolí, moc jsem se na téhle straně neobjevoval, spíše jsem existoval na jihu, i když rodný byl sever, ale pamatoval jsem si, že na východu z lesa je... nic. Doslova, prostě jenom obrovská průrva, ze které sálá studený vzduch a vede přes ni prapodivný most, který tam musel vybudovat nějaký mocný vlk s magií země, protože jsem jinak nechápal, jak by se tam jinak mohl objevit. „Nebojím,“ namítl jsem s tichým smíchem, když se mi otřela o tvář. Byla by to docela ironie do života. Zpomalil jsem a i když mi výšky moc problém nedělali, jenom jsem se pokoušel natáhnout krk co nejvíce bez toho, abych se nemusel hýbat, ale viděl přitom do propadliny. Nic jsem neviděl a ani se mi moc nelíbilo dívat se tam dolů.
Vítr v jedné chvíli polevil. Mohlo to být tím, že se příroda prostě rozhodla, že tak má být, ale mohlo to zrovna být tak, že někdo, kdo měl oči podivně zbarvené ve světle modré a mohlo to znamenat, že snad ovládá jakousi magii ovládající vítr.
Přelezl jsem na kamenný most. Pomalu kráčel po něm dál a lhal bych, kdybych se trochu neobával toho, že se třeba zhroutí a zrovna pode mnou, i když po něm museli přecházet celé stovky vlků, mnohokrát i více vlků naráz a ani pod nimi se to nezhroutilo, ale pod mojí váhou zcela určitě ano, muselo se to stát. Ale ne, nestalo se nic.
Baghý byla už na druhé straně, když já se ještě topil v tom, že se zbortím s desítky let starým mostem. Už jsem se viděl někde dole rozmačkaný pod kameny, když se mi do hlavy dostala salva jiných myšlenek a emocí. Znělo mi to trochu jako ohňostroj, který mi rezonoval v hlavě, ale nebylo to nic bolestivého nebo nepříjemného, ale naopak taková exploze pozitiva, která mě donutila popoběhnout vpřed a seskočit z mostu na zem vedle nižší vlčice. „Kam dál?“ zeptal jsem se úsměvem.

Nečekal, že na jeho prostou otázku na vyplnění ticha přijde taková akční reakce. Našpicoval uši, když drobná vlčice vyskočila a rozhodla, že něco podniknou, načež ihned podala i návrh, co by mohli dělat. „Zvěrstvo?“ zasmál se tiše, protože netušil, co by si pod tím měl představit. Vyskočil každopádně na nohy, několikrát přešlápl po okolí, které mělo všude polámané větvičky a nafoukané harampádí, ale místo nějakého úklidu by se raději podíval k té sopce. Nikdy nic takového neviděl za celý svůj ne moc krátký život. „Ale k té sopce se můžeme podívat,“ přitakal. S tim, jak vydatně pršelo, musela tekoucí láva o něco ztuhnout a měli přeci jen i nějakej pud sebezáchovy, aby nešli dál, než mohli bez toho, aby si nějak ublížili.
navíc teď měl jeho život teprve začínat, ne? Neměl skončit sedět někde na zadku v lese, ať to byl jeden nebo druhý, případně na cestě mezi těma dvěma. Stále toho mohl dělat víc, než si mohl představit, ale teď měl zároveň i blízkého společníka – společnici, kterou mohl nazvat partnerkou –, která ho u toho může doprovázet a dělat s nim i ta zvěrstva. „Tak jdem,“ houkl spokojeně a rozklusal se za Baghý, který má jenom mávala ocasem. Nohy mohl mít delší než ona klidně dvojnásobně, ale stejně byla rychlejší než on.

//Středozemní propadlina

Přišel si nesvůj z toho, že by měl za prvé Světlušku přemístit a ještě ji dávat na krku dalším vlkům. Nebyla cizí zodpovědnost, to on sám si ji tak nějak k sobě připoutal, ale bylo to dobrovolné a nemohl to házet i na jiné Jenže mu na ní záleželo a nechtěl ji nechat na místě. Třeba ani nebude chtít jít? napadlo ho. Mohla se seznámit s více vlky ze Sarumenu a nebude jenom tak chtít odejít, pokud se tam začala cítit jako doma. Navíc neměla ráda neobvyklosti a okřídlená alfa by pro ni určitě nebyla něčím zcela normálním.
Lehce se pousmál, „uvidíme, jak se vše vyvrbí,“ řekl tiše. V hlavě se mu ale honila myšlenka, zda by se sám měl přemístit, nebo zůstat na jihu a vytvořit tak něco jako vztah na dálku. Bylo to trochu složitější, ale bylo nutné tyhle věci probírat hnedka z počátku, když vše mělo být růžové jako ten kouř, který je dal k sobě?
Byla tam ale ještě jedna myšlenka. Nebo spíše otázka. Byla alfou, měla na starosti smečku, jak bude její smečka vůbec brát to, že někoho má? Že ten někdo je z jiné smečky? Nebo že se snad ten jeden bude chtít přemístit. Pamatoval si, že kdysi, když byl alfou Storm, Tailla alfou nebyla, ale nikdy nepochopil přesně proč a přišlo mu drzé se na to ptát.
Sledoval ji, jak si o něj otírá srst. Jejich výškový rozdíl byl poměrně komický a čím blíže k sobě byli, tím více to bylo vidět. Chtěl se přinutit nemyslet na ty organizační horší věci a spíše si užívat tu situaci, do které se s ní dostal. Jenom netušil, co by k tomu všemu měl říct. „Chtěla bys něco dělat?“ zeptal se.

Byl si trochu nejistý tím, když vyslovil tu otázku, ale odpověď na to ho dost trápila. A následně vše, co se okolo toho točilo. Rozdílné smečky, postavení, mnoho věcí v tom překáželo a nebyl si úplně jistý tím, jak by se to mělo vyřešit. V Sarumenské smečce takřka nikoho neznal, vlastně jen Maple, která ho přijala, letmo poznal modravou vlčici, ale byla tam Světluška, za kterou by se už také měl vrátit. Jestli navíc zapomínala, mohlo se stát, že už ani nebude vědět, kdo to je a začnou zcela znovu. Nechtěl ji tam však nechávat a zrovna tak se cítil provinile, že by snad měl i odejít.
„Partneři zní fajn,“ pronesl s lehkým úsměvem. To slovo znělo zajímavě na jazyku, používal ho zcela nově, protože dříve pro něho neměl žádný důvod, ale líbilo se mu, jak znělo a že ho vůbec mohl ve svém životě říct a navíc v kontextu s drobnou okřídlenou vlčicí.
Ale i Baghý zmínila jisté překážky, které v tom všem mají. Zejména smečky, které sice nejsou úplně vzdálené, ale nejsou ani za rohem a oba dva by vůči nim měli mít své povinnosti, ona navíc mnohonásobně větší než on. Ale pak mu prakticky navrhla, jestli tam nechce zůstat. Přemítal nad tím, byl si docela nejistý, vlastně v tom hrála docela velkou roli provinilost vůči Sarumenské smečce. „přidal jsem se do té smečky s jednou vlčicí. Je trochu zvláštní a přijde mi, že se o sebe neumí úplně sama postarat a... přijde mi nefér nechat jí tam smečce, když přišla se mnou,“ přiznal zcela popravdě, jak to vše bylo. „Ale rád bych tu byl,“ přiznal.

Seděli jsme tam prakticky v tichosti. Blízko u sebe uprostřed lesa, který voněl borůvkama, skrze větve stromů se dostávalo pár slunečních paprsků, ale nic víc okolo nebylo. Jenom ticho a klid. Čenich jsem si opíral o její hlavu, ale pohled jsem měl zvednutý mezi stromy. Nic jsem mezi nimi nehledal, jenom jsem se chtěl dívat někam hluboko do jejich nitra a zkusit alespoň na pár chvil nad ničím nepřemýšlet. Periferním pohledem jsem si všiml, jak se její křídlo hýbe a zabaluje nás k sobě. Ale žádná další slova nepřicházela, jenom mlčení a vychutnávání si té chvíle, která nastala. Zdála se mi trochu nepravděpodobná, divná a to mě hned dostalo k dalším myšlenkám, na které tu správně neměl být prostor.
Ale stejně jsem nad nimi přemýšlel, nechal je, aby mi zahltili hlavu, ale jedna z těch všech myšlenek byla hlasitější a ptala se, co bude dál? Dál ve smyslu, co všechno tohle znamená a pokud je to přesně to, co bych chtěl, jak to půjde dál? Jak už jenom z prostého faktu, že je alfa a já nějaký kappa a navíc úplně z jiné smečky, která leží poměrně dál na jihu. Nemůže odcházet ze smečky jak se jí zlíbí, takže bych měl odcházet já, ale kdo by chtěl člena, který furt mizí, aby se nacházel na území jiné smečky. Však by to muselo vadit i zdejším. A proč nad tím vůbec přemýšlím, když nebylo nic oficiálně vyřčeno a zkrátka tu jenom sedíme na těsno u sebe a opíráme se jeden o druhého? „Takže,“ hlesl jsem a trochu zvedl tlamu, abych jí nefuněl do krátké srsti na hlavě, „co teď jsme?“ zeptal jsem se.