Gallirea - Příspěvky uživatele

//Les

Šel pomalu, předstíral, že nepospíchá, přitom rychleji nemohl. Ani nevěděl, kam má složit tělo. Zůstat dole mezi ostatními, kde ho mohou vidět? Nebo vylézt nahoru, kde nebylo jeho místo, ale bylo to místo jeho partnerky a on náležel k ní?
Hrdost ho přemohla, protože šel nahoru, kde nebude ostatními viděn. Pomalu se sápal nahoru, unaven vedrem, vlastním tělem a myslí, která nedokázala myslet na nic jiného než na to, co se s ním dělo. Rozpadal se zevnitř rychleji než zvenku.
Položil se na jednu kožešinu, zády k východu, mělce dýchal a než usnul, díval se nějakou dobu do kamenné zdi. Nebyl teď nějak starý jako jeho otec, když mu tehdy říkal o Astonovi? Možná byl už starší. Taky toho hromadu prožil, jenom si neodnesl tolik jizev a problémů jako otec, naštěstí. Ksakru, zaklel a zavřel oči, ale myšlenky tam zůstávaly a nenáviděl je.

Unavený. To jediný byl. Každým dnem více a více, div chápal, jak ty dny plynou vpřed. Nebo to možná už ani nevěděl. Že stárnul věděl dlouho, ale možná si tu myšlenku odpíral, lhal si, jak to měl celá ta léta ve zvyku a čekal, kdy ho následky vlastních činů doženou. Doháněli ho, protože on zpomaloval.
Hlavu měl v pořádku, což na tom bylo nejhorší. Vnímal smečku, vnímal členky, vnímal to, že potomci odrostli, vnímal, že už nestíhá. Vnímal svoje stáří.
Vnímal, že mu vypovídá tělo.
Že se zadýchává, že nedoskočí tak daleko, že ho bolí čelist při kousání tuhého masa. Ničilo ho to zevnitř, ale snažil se to nedávat najevo, protože se všem snažil ukázat, že je v pořádku, šťastný a nikdy mu nebylo lépe. Neměl důvod k jedinému smutku, ne? Proč by ostatní měli vidět jeho kyselý ksicht? Akorát by se mohli zajímat o to, co je špatně a to nemuseli. Byl to jeho problém.
Mohl si za to sám.
Musel si jít lehnout. Zase.

//Úkryt

Nelíbilo se mu, že se hnědý vlk zvedl a odešel. Obhájil to tím, že má žízeň, ale prostě šel. Dokonce se mu i zamračil do zad, když se zvedl s tím, že se za chvíli vrátí – však se nyní snažil dostat dovnitř, tak proč si jen tak odcházel?
Podíval se hned potom na Baghý, jestli s ním nějak sdílí tu nevoli na ten fakt, ale ona jim přeci sama dovolila, že se mohou vzdálit. Prostě mu to celé nesedlo, mělo se to nejdříve vyřešit, chvíli bez vody zkrátka vydrží.
Na druhou stranu se alespoň rozdělili a mohli vyslechnout postupně, protože se mohla představit bílá vlčice, která však začala tím, že obhajovala druhého vlka a ne sebe, na to navázala až potom. Proč se tady tak rychle rozšiřují informace? nechápal. Sám netušil o ostatních smečkách prakticky nic, ale tuláci věděli o té jejich snad všechno.
Vrátil se i ten druhý vlk, co spustil svůj monolog, ale ten spíš udával důvody, proč se má vzít ta první a ne on. Přiznal, že se chce toulat, že bude chápat, že ho tam chtít nebudou, ale... tohle chtěla dělat i Háti. A tu učil, že se nemá hájit pozicí "moje máma je alfa, co jsi ty?". Využil toho, že se ho Baghý zeptala, jestli má otázku, protože měl. „Ale tak proč máme vzít tebe? Řekl si, proč tvoji kamarádku, ale za sebe si řekl jenom důvod, proč tebe nevzít.“ Sám nebyl vlk plný sebevědomí, ale neměl rád, když se jiní shazovali. Krátce však cuknul pohledem k Baghý, jestli to nepřehnal.

Byl ten mnohem větší, ale jestli měl mít nějakou roli, měl dělat hlídacího psa. Možná tak vzhledem na první pohled až do první chvíle, než promluví, ale mlčel, když stáli proti dvěma vlkům. Oba dva chundelatí, samec větší s růžovýma očima.
Baghý je vyzvala ohledně jejich hlasité poznámky o princeznách Borůvkové smečky, což znamenalo, že od někoho název vědí. Samice to po pozdravu i potvrdila, samec to přešel bez pozdravu, ale oba obhajovali, že to byl jenom vtip a v kraji jsou noví. Díval se na ně a mlčel, protože kromě pozdravu neměl co říct a tuhle slušnost přešel jenom zřetelným přikývnutím.
Jednou se krátce podíval na Baghý, tak nějak čekal na to, co ona řekne, jak tohle všechno povede. Však ani on nebyl do smečky přijat a nemusel se obhajovat, jaké jsou jeho přednosti, co smečce přinese a tak dále. Co on smečce přinesl? No, zbouchnul alfu a pak už to šlo nějak poměrně snadno a přijat byl.
V lese bylo mnohem příjemněji, možná až moc chladno na to, jak svítilo slunce mezi větvemi. chlad je doprovázel už od řeky, táhla ho Baghý a... no, nevadilo by mu, kdyby se to s nimi táhlo furt, ale to byla hodně velká zátěž na energii.

//Mahtae sever

Mohl by si rýpnout, že tohle je jeden z důvodů, proč není skvělé být alfou, protože musí řešit vždy tyhle věci a nemůže se z toho vymluvit, protože to je prostě povinnost. Ale nebyl takový, aby se do těch věcí pouštěl, jenom se lehce pousmál a žádná slova k tomu neřekl.
Vracel se o něco rychleji zpátky do Borůvky, moc daleko teda nedošli, ale lepší se otočit hned na začátku a nedocílit toho, že se budou dva cizinci nacházet na území smečky bez toho, aby se jim kdokoli věnoval. Podle pár slov o princeznách nemohl určit, zda chtějí smečce uškodit nebo mají čisté myšlenky. A pokud čisté, proč je nechávat čekat?
Bghý do něho rýpla čenichem, chtěl jí to oplatit tím, že by do ní narazil lehce bokem, ale to už vlčice sama chvátala do smečky, takže akorát minul a jenom přidal, aby šel s ní. Bylo mu rázem chladněji, mezi stromy to bylo ještě lepší, vlastně to bylo až chladné počasí, které se najednou rozprostřelo mezi nimi.
Šel rovnou za vlky, však je viděl, kam šli a ještě slyšel jednoho z nich výt. „Tak co, ukážeš mi, jak tohle alfování chodí?“ zeptal se, čímž i trochu naznačil, o čem chtěl předtím mluvit, ale nebyl na to čas. A vlastně i docela věděl, o co tu jde, ale tahle část historie nikdy řečena nebyla.

Teplota se měnila rapidně sem a tam, chvíli vedro, chvíli mu bylo příjemně, naštěstí to druhý převládalo o něco více, takže vydržet na sluníčku nebylo tak strašné. Aspoň nebyl černý, těch padesát odstínů šedi nepohlcovalo tolik slunečních paprsků, jako u Baghý ta tmavě hnědá.
Plácl Života víceméně ledabyle, protože to nebylo nic, co by hořelo, nic od něho nechtěl, maximálně rozhovor, ale ten byl už teď taky druhořadý, když nad tím přemýšlel, vyjela na něj ohledně toho i dcera a nakonec byl i s Baghý, se kterou o tom mluvit mohl. No... Ale výlet s ní celkově nezněl špatně, kdyby místo obrácení k jihu nesledoval, jak se do lesa vrhají kožichy, které neznal. Lehce se zamračil, sledoval je, protože z toho byl celý nesvůj, ale nezdálo se, že by to Baghý nějak vnímala. „To... Je teď jedno,“ zavrtěl hlavou a smázl tím zcela to, co se jemu honilo hlavou. „Zdá se mi, že někdo běžel do lesa,“ řekl jí s pokývnutím hlavy a udělal několik váhavých kroků zpět. „Asi bychom tedy měli zpět?“ dodal trošku rozladěně, protože tohle bylo kratší, než doufal.

//Borůvka

//Borůvka

Na jeho vkus bylo už moc teplo, ale paradoxně nikdy proti létu nic neměl. Zima mu přinášela nostalgii, jaro ukazovalo barvy, které zima zahubila, léto mu znělo jako mír a podzim ukazoval další barvy předtím, než se svět ponoří do melancholie. Měl rád všechna roční období, i když ne vždy mu bylo úplně příjemno. Teď to víceméně ještě šlo, ale později čekal už docela problémy se srstí, ačkoli měl zrovna tu letní.
„Viděl jsem se se Smrtí jednou, ale moc bych jí v těchto věcech nevěřil,“ zamumlal se zamručením k Baghý. Už to bylo léta, co ji viděl a doufal, že ji ani nikdy už neuvidí, protože... to byla Smrt. Neměl na ni dobré vzpomínky, narozdíl od Života, u kterého poznal akorát mír, kolikrát mu pomohl si ujasnit myšlenky a taky to bylo místo, kde naposledy viděl svého bratra. Chtěl jsem tam jít, povzdechl si rázem, když si vzpomněl, že tam předtím měl cestu, protože si s ním chtěl promluvit. Co mu však měl Život radit o jeho vlastním životě?
Zastavil se vedle Baghý u řeky, koukal někam dál za řeku, kde na severu byla Smrt, ale jeho to v tomhle případě více táhlo k jihu. „Můžeme,“ přitakal, „i když bych docela rád na jih k Životu. Ale to je dál, než si plánovala,“ dodal s naklonením hlavy lehce do strany, než ji pootočil k Baghý. Sledoval ji, v hrdle měl sucho, ale napít se nechtěl. „A... taky jsem přemýšlel nad tím, cos říkala tehdy v jeskyni.“

Nemohl moc soucítit s tím, že by se on sám dlouho na území smečky zdržel, však sotva přišel a už měl jít, ale tentokrát v doprovodu alfy, která potřebovala na chvíli někam na vzduch, než ji ostatní udusají svými potřebami. „Oni si chvilku sami poradí,“ řekl s lehkým úsměvem a drknul do Baghý, aby to tolik neřešila. Možná to měl řešit on, ale to by první musel vyřešit sám sebe, jestli teda ano a hlavně to říct Baghý, že tedy ano. Nebo také ne. Spíše se klonil k tomu ano, protože ona, ale... V břiše z toho měl divný pocit.
Zavyla, aby dala všem najevo, že se na nějakou dobu vzdálí z lesa a on ji jenom poslouchal a kontroloval okolí, jestli z poza nějakého stromu nevyleze hlava, která by měla nějaký požadavek, který by nemohl počkat pár hodin. Nikdo tam však nebyl – naštěstí –, takže měli chvíli volna jenom pro sebe, což... se nestalo asi od té chvíle, než vůbec zjistili, že se jejich genom rozšíří? To už byla taky nějaká doba.
Vydal se za ní, víc neřešil, šel tam, kam chtěla ona.

//Mahtae sever

Kousek za nimi se tyčil úkryt. Nejraději by se tam šel natáhnout, někam by se schoulil do rohu a využil své barvy, kdy by mohl předstírat, že je jenom kus kamene a nerušeně by se vyspal po dlouhé cestě, ale zatím stál na místě a poslouchal, jak Baghý vítá Wizku zpátky v Borůvkové smečce. Byl za to rád, docela ho to uklidnilo, protože měl chvíli pocit, že sliboval Wizku něco, co by splnit nemohl a zároveň nebyl furt oficiálně alfou, aby to mohl sám udělat. Navíc netušil, co vše stálo na pozadí, ale... však na tom byl docela stejně jako ona před lety.
Zaslechl svoje jméno, cukl ušima a koukal na Baghý, která se chtěla někam vytratit v jeho přítomnosti, minimálně tak to podala Wizku. Lehce kývl na Wizku na rozloučenou a udělal krok do strany, protože měl pocit, že Baghý už chce jít někam dál a nechtěl se moc zdržovat, protože čim dřív jít, tim dřív znamenalo, že se bude moct někde v soukromí natáhnout, protože Baghý snad neměla v plánu ho táhnout na sever a jih v jednom zátahu. „Rád se s tebou projdu, jenom bych se asi teď netáhl nikam do hor, jinak mě budeš muset vláčet,“ pousmál se zlehka při prvních krocích.

Vlastně veškerou dobu zareagoval pouze jednou, kdy se lehce usmál na Wizku za to, jak mu poděkovala, že ji dovedl zpět.
Chtěl se jít na chvíli někam natáhnout, přišlo mu, že na něj toho bylo trochu moc za poslední dobu, ale ještě před nějakým odpočinkem se vydal s Baghý, která poučovala dceru, podél hranic, po kterých nechávala kousky své srsti a pachů, aby dala světu najevo, že je zde smečka a překračovat hranice se nemá. Následoval je tiše, rozhlížel se po lese, neměl celou dobu co říct až do chvíle, než byla jedna otázka směřována přímo na něj.
Natočil pomalu hlavu k Baghý, přemítal nad tím, kam vůbec šli a co dělali, přišlo mu, že byli pryč celou věčnost, ale vůbec nestihli to, co chtěl. Vidět Života a ještě navštívit Sarumenský les. Chtěl tam ukázat vlčata a místo toho měl už skoro dospělé potomky, kteří si jdou po vlastní ose rychleji, než se mu líbilo. Třeba Háti, která vzala hodně rychlou čáru co jenom mohla.
„Chtěl jsem jít k Životu a do smečky, kde jsem byl předtím,“ řekl nejdříve zkráceně, „ale nedostali jsme se ani k jednomu, tak jsme se šli podívat do pouště a k moři. Háti mi tvrdila, že plavat umí a ukázalo se, že ne, takže dostala lekci, aby na tohle svoje prohlašování nedoplatila.“ Přišlo mu, že Háti má docela problém s pravdomluvností a celkově měla problém s tím, že určité věci nemůže rozhodnout ona, takže... toulání asi bude pro ni vhodnější.
Povzdechl si nad tím, že i Omórika se toulá, ale nic na to dalšího neřekl. Prostě to tak asi mělo být a on s tím nic nenadělá.
Pak se zase odmlčel, když Baghý mluvila s Wizku o vlčatech, která sám také ještě neviděl.

Jak měl ve zvyku, sotva se objevil ve společnosti více než jednoho, nějak se nenápadně odebral do pozadí a nechal ostatní řešit, co si vyřešit potřebovali. Neuměl se do toho moc zapojovat, nějaké debaty mu přišly cizí, projevení názoru také nebylo jeho silnou stránkou, přestože názory na to měl. V téhle chvíli... Nebyl proti tomu, aby se Háti vydala toulat, ale zároveň chtěl, aby se pravidelně vracela a uvádělo ho do mdlob všechno, co se jí tam mohlo stát, i když "známost" pořád přebírala pozici číslo jedna. Nebyl proti tomu, aby Wizku náležela opět Borůvkové smečce, protože on tu je také podruhé a tehdy odešel, protože chtěl do jiné smečky z dost podobného důvodu, proč šel před více než rokem do Borůvky. Život si nevybíral a neptal se, prostě házel s vlky tak, jak on sám uznal za vhodné.
Háti obhajovala Wizku, že byla začarovaná a netušila, co dělá. Lehce se nad tím zamračil, protože mu přišlo, že v té chvíli mluví Baghý o hruškách a Háti o jablkách. Ah, povzdechl si lehce, ale zůstal i nadále v pozadí, poslouchal Wizku, která sama nerozuměla tomu, proč odešla, tak možná byla? zapřemýšlel krátce, ale nechal to být.
Ve výsledku vše dobré, Wizku byla přijata, opět náležela Borůvkové smečce a Jinksovi přišlo, že minimálně z něj upadla velká váha, která ho v celé té situacei táhla k zemi.
V přivítání přišla i řada na něj, od Háti se drobná Baghý přesunula k němu a dloubla do něho. „Ahoj,“ řekl konečně tiše jenom pro ní, když k ní sklonil hlavu, aby jí dloubl čenichem přímo do čela.

„Ne, Háti, nemůžeš,“ namítl s povzdechem, protože si už všiml, že co se týče těhle věcí, furt tu jsou trochu u Háti problémy chápání hierarchie, „že jsou rodiče alfy neznamená, že to pro tebe něco znamená, ty jsi kappa a tohle dělat nemůžeš.“ Ani to nebral jako nějaké praskání její bubliny představivosti, už přeci jenom byla dost velká a tohle ji mohlo navést i do problémů, pokud to řekne před špatnými vlky. Wizku byla každopádně ještě ochotná chvilku počkat, neměla ostatně na výběr, on ji přijmout ze své pozice nemohl a Háti už vůbec ne.
Alfa zanedlouho i přišla. V celé její drobnosti a kráse, křídla z ní dělala mohutnou hnědou kouli a místo klasické až vlčecí energie se nesla poměrně... vážně? Už ji vážnou viděl, žádná novinka, ale tohle bylo až moc vážné, pozorovala Wizku a dokonce se dalo i nějakou dobu říct, že je docela... ignorovala. Tedy spočinula na nich pohledem, ale nepřiblížila se k nim a on si najednou taky nebyl úplně jistý, jestli něco neprovedl? „Baghý,“ vydechl ještě před monologem dcery. Mělo to fungovat jako pozdrav, i jako úleva, že ji konečně vidí, ale něco v něm rejpalo, jestli nedělal něco blbě?
A pak to všechno Háti vypálila a on se už do žádných slov nehrnul, protože na to neměl co říct.

Zatím se do nitra lesa dále neposouval. Pořád si nějak utrhával poslední čas s Háti, než se vydá někam dál a tohle mu dávalo alespoň chvilky, u kterých si nemusela všímat, jak si ji krade. Alespoň v to tedy doufal, ale i kdyby... byl to její otec, měl na to právo. Věřil, že se o sebe háti postará, i když by byl raději, kdyby byla ještě chvíli na otci závislá, protože mu přišlo, že žádný takový čas nikdy nebyl a přišel tak o vše, co mu mohlo otcovství nabídnout. Kromě jednoho infarktu.
Háti byla každopádně za to, aby WIzku nahradila ji, až bude ona na toulkách, ale zrovna takhle to nefungovalo, což nekomentoval. Nekomentoval to nijak až do chvíle, než z Wizku vylezlo, že by se ráda připojila, protože nenašla žádné místo, které by se lesu vyrovnalo. Chápal, však se také vrátil. „No, měli bychom tím pádem počkat na Baghý,“ přiznal. Kdyby byl alfou, prostě by to mohl udělat, neměl s Wizku žádný problém, i když začali trochu prazvláštně. „Protože mi tohle právo přijetí nenáleží,“ přiznal poníženě.

//Středozemka přes Jezírka

Už byli skoro doma po takové době. Chtěl už vidět Baghý a ostatní, ale zároveň ho drtilo, že se pak bude chtít Háti odebrat pryč a část rodiny mu tak zmizí, i když neměl jakékoli právo jí to vyčítat. Neměl se navíc raději soustředit na to, o čem předtím mluvil s Baghý? Chtěla ho tam. A on...? On si nebyl jistý ničím a už vůbec ne sebou.
„Hlavně na ty štramáky pozor,“ upozornil ji hlavně s lehkým úsměvem. Nebyl připravený na její odchod a už vůbec ne na potenciální příchod s někym dalším, kdo by mu třeba nesedl. Ba co hůř, nebyl by pro ni dost dobrý a kdo reálně mohl být? Ne, nebyl zaujatý, protože byl její otec. Prostě to tak bylo.
Lehce se usmál na Wizku a hodil pohledem po té jedné drobnosti, která se k tomuhle titulu pyšně hlásila. „Naštěstí dobře slyšim, takže na mě nakonec dokřikne,“ zasmál se lehce nad poznámkou WIzku ohledně jeho výšky a drobnosti Baghý. Dohromady dávali možná dva průměrně velké vlky.
Vůně borůvčího je už zcela pohltila, ne tak cizinec šel s nimi a protože... tam byl už nějakou dobu členem, nebál se vzít Wizku hlouběji do lesa. „A co vůbec ty?“ tázal se zvědavě. „Budeš... tu chtít zůstat?“ zeptal se napřímo. Okolo cítil hodně pachů ostatních, ale zatím je nechal být. Protože ještě netušil, co se bude muset řešit.