„Nikdy nezapomeň, kdo ve skutečnosti jsi.“
Jinks na to občas zapomíná. Stává se, že je někým jiným, než ve skutečnosti je. A jaký vlastně je? Na první pohled se zdá jako vyrovnaný, nekonfliktní vlk. A ním taky většinu času je. Vyřazuje kolem sebe pozitivní auru, rozdává letmé úsměvy na potkání. Hřejivé pohledy a ke všem promlouvá lehkým, melodickým hlasem bez zádrhelů, vrčení nebo jakéhokoli chraptění. Mluví rozumně, snaží se vtipkovat a občas si do někoho rýpne. Dokáže si dělat srandu sám ze sebe, což moc vlků neumí a nevadí mu, když někdo vtipkuje na jeho účet. Rád se tomu i zasměje. Obvykle není proti zábavě, ale zároveň je to ten starostlivý otec, který nechce, aby se komukoli něco stalo. Pokud se něco stane, neřekne „já ti to říkal“, pouze pomůžeš očistit rány a více to nekomentuje, nemá tyhle věci zapotřebí.
Jak bylo řečeno, občas zapomíná, kým vlastně je. V takových chvílích dokáže vybouchnout kvůli hloupostem. Urazí se, zavrčí si a méně komunikuje se světem. Někdy se mu to stává z maličkostí v průběhu dne, někdy se s takovou náladou probudí. A občas ho z ničeho nic přepadne. Avšak když tahle část jeho „já“ zmizí. Omlouvá se, snaží se obhájit své chování, někdy dokonce lituje, co v té chvíli provedl. Obvykle je pak po zbytek dne skleslý, zamlklý. Špatně vnímá ostatní a je ztracen ve vlastních myšlenkách. Nedokáže ani vysvětlit, proč se tohle všechno děje, sám si tím není zcela jistý a stydí se za to, co se vůbec děje.
Samota je pro něho něco, jako pomalá vražda. Potřebuje mluvit. Ať s vlky, s vlčicemi, při nejhorším i s brouky. Ale rozhodně nechce být sám. Když je však ve společnosti, stává se, že nemá co říct. Mlčí, sleduje všechny přítomné a usmívá se. Rád poslouchá vyprávění, je to výborný posluchač. Také však rád vypráví, to mu však moc nejde. Posloupnost příběhu mu nic neříká a je to příšerný detailista a perfekcionista. Může se tedy stát, že pětiminutové vyprávění pro jiného je vlka, je u Jinkse skoro půlhodinové. Někdy i delší. Podstatné je, že to vyprávění neukončí, dokud mu to není někým řečeno, aby přestal a srovnal si myšlenky – takže nějaké historky mohou být na tak dlouho, že na konci se už ani neví, proč začal vyprávět.
Tenhle vlk byl stvořen k tomu, aby žil ve smečce. Není rád, když se musí spoléhat pouze na sebe. Když si musí hledat provizorní přístřešky a už vůbec nesnáší singl lov. Potřebuje mít ten pocit, že ho někdo chrání, a že má koho chránit. Potřebuje také vědět, co smí a nesmí. Což mu zaručuje alfa, nevadí mu plnit rozkazy, ani dělat práci, kterou ostatní dělat nechtějí. Je oddaný a těžce snáší to, když musí odněkud odejít. Z donucení, z nějaké vyšší moci nebo kvůli čemukoli jinému. Je to někdo, kdo potřebuje pouze jenom jeden pevný bod – jednoho nejlepšího přítele, jednu stálou smečku, jednu partnerku, kterou by mohl milovat.
Jinksův největší problém jsou lži. Lže totiž furt, lže o svém původu, o své minulosti i magii. Nenávidí, když musí lhát, ale už se s bratrovým životem sžil a nehodlá s ním skoncovat. Aston byl někdo, Jinks byl nikdo. Proto má také tendenci ve svém vyprávění shazovat Jinkse a ukazovat ho, jako méněcenného a nedůležitého vlka. Je to vlastně jediná výjimka, snaží se vždy o všech vlcích mluvit v dobrém a poukazovat na jejich světlé stránky, ale u sebe cítí, že musí svoji osobnost pohřbít, aby mohl v míru nadále žít ve lži, kterou okolo sebe pracně vybudoval. Dříve se pod jménem svého bratra i představoval. Byl to zvyk, ze kterého se nemohl dostat léta poté, co začal žít životem svého bratra. Nakonec své jméno však přijal zpět, ale svůj život v nikoli. Ve své hlavě je stále prvorozený, jeho vrozenou magií jsou iluze a Aston byl ten mladší bratr, který ničeho nikdy nedosáhl a poté zemřel. Jinks je stále lhářem a uvědomuje si to, ale také ví, že je na lepší cestě k tomu, aby přijal to, kým ve skutečnosti je.

Methen nepatřil k nejmladším vlkům. Zdaleka již nepatřil k nejsilnějším, k nejkrásnějším. Ale tyhle nedostatky zase vyrovnávala jeho dobrota a inteligence. Když na svět přišla jeho vlčata, byl již starým, skoro dvanáctiletým vlkem. O svůj zrak přišel již dávno při boji s pumou. Přes jeho oči se táhlo několik dlouhých, rudě zbarvených jizev, oči měl barvy mléka a stále mu slzely. Na několika částech těla mu chyběla srst, vystupovala mu páteř a žebra. Kromě zraku přišel i o čich, zůstal mu akorát sluch, který mu vynahrazoval všechny statní smysly.
I přes všechny jeho nedostatky byl alfou již sedmým rokem. A vrh, ve kterém se narodil Jinks, byl již druhý vrh jeho vlčat. První vlčata byla již dávno dospělá, všechna opustila smečku, jejich matka zemřela a Methen byl dlouho sám. Dokud se do smečky jednoho dne nepřidala Alyza. Také to nebyla již nejmladší vlčice, ale půvabná, elegantní a hodná. Stala se Methenovou oporou, byla jeho očima a jeho čenichem. Kromě Alyzy měl Methen ještě dobrého přítele, Kevose – betu smečky.
Methenova druhá vlčata a Alyzina první přišla na svět koncem prvního podzimního měsíce. V brzkých hodinách přišel na svět nejdříve tmavě hnědý samec, kterého Methen pojmenoval Aston. Jako druhý na svět přišla samička, krásná po matce, Kenzi. A jako třetí a poslední přišel na svět další sameček. Tmavě šedý se světějšími odznaky, Jinks. Už od malička se tomuto vlčkovi objevoval letmý úsměv, spokojený a vyrovnaný výraz. I jeho kňučení bylo příjemné, sametové.
Povaha všech tří vlčat se začala projevovat velice brzy. Aston byl vůdčího typu, chodil hrdě, mluvil rozumně. Naslouchal svému otci, ale přesto byl ukvapený. Nikdy si věci dvakrát nerozmyslel, jako Methen. Jinks si zase věci pro jistotu rozmýšlel pětkrát. Mluvil slušně, vše si bral moc k srdci, ale na svět se díval vždy optimisticky. Kenzi byla trochu jiná. Uzavřená, na vše koukala z dálky a do ničeho se nezapojovala. Možná se bála, možná se snažila zjistit vše o všech. Byla prostě jiná.
Jinks se vždy objevoval v závěsu svého staršího brášky. Kam šel Aston, tam šel jeho ocásek Jinks. Aston vždy mluvil za sebe i Jinkse, rozhodoval, co budou dělat a o čem budou mluvit. Jinksovi se nikdy vůdcovství nezamlouvalo, nerad rozhodoval za ostatní, a tak mu rozkazování od jeho bratra nevadilo. Poslouchal ho rád, rád s ním trávil svůj čas, a dokonce byl rád, když ho Aston v čemkoli porazil. Jinks totiž věděl, že vždy bude ten druhý a bylo by tedy neslušné, kdyby se snažil být lepším.
Občas přeci jen Jinks svůj názor řekl. Třeba ve chvíli, kdy se šestiměsíční Aston povyšoval nad gamma vlka s tím, že on je synem Methena. „Ale jsi jen kappa vlče, Astone,“ pověděl se vším klidem Jinks. Astona to samozřejmě naštvalo, on nebyl „jen kappa vlče“. Myslel si, že je něčím vyšším. Alfou, pánem všech a každého. Kolem něho se měl točit svět.
Dlouho po tomto incidentu Aston se svým bratrem nepromluvil. V takových chvílích hledal Jinks společnost mezi staršími vlky. Opět jim naslouchal, snažil se mluvit moudře a napodobovat jejich pohyby, chtěl myslet stejně logicky a mluvit i hlubokým hlasem samců. Ne tím pisklavým hláskem vlčete. I přesto, že chtěl Aston trávit čas se svým bratrem, Jinks chtěl ten čas trávit s jinými vlky. Mluvit s nimi, nechtěl pouze naslouchat. „Držet tlamu a krok“ nebyl jeho život. Jeho život byl o mluvení, o logických úvahách, radostech a pomoci. A tak se stalo, že se Aston stal ocáskem svého otce a bety Kevose. Snažil se vyrovnat v Methenově moudrosti, Kevosově síle a odvaze.
Čas plynul, jako voda. Z vlčat se stávali dospělí vlci, co objevovali své magie. První byl samozřejmě Aston. Jednoho dne přiběhl za svými sourozenci a rodiči a ukázal svoji sílu. Soustředil se na jedno místo, kde se zjevily dva kameny. Chvěli se, poblikávali, neexistovali. Nedokonalé iluze. Ale náznak magie. Aston byl na sebe hrdý. Všichni byli na Astona hrdí. Pak Kenzi. Po dešti dokázala rozpohybovat vodu v kaluži. Na ni byli také hrdí. Jak by ne, jediná dcera. Zbýval Jinks, možná by se jeho magie již dávno projevila, ale on to nechtěl. Vyhýbal se vodě a snažil se na nic nesoustředit. Nechtěl magii po matce – vodu – a ani po otci – iluze. Chtěl být obyčejným vlkem, vyhovovalo mu to. Přesto se však jeho magie projevila. A to naprosto stejně, jako Kenzi. Po dešti se chtěl Jinks napít z kaluže, když se voda rozpohybovala. Strnule zůstal stát a nevěřícně, zklamaně sledoval vodu. Doufal, že ho nikdo nevidí, ale viděl ho Aston. „Ovládáš vodu!“ Zakřičel na celou smečku se smíchem. A tak se stalo. Aston ovládal iluze, Kenzi s Jinksem vodu.
Jinks nikdy nebyl náročný vlček. Měl pár snů. Opustit rodnou smečku a připojit se do jiné. Zdokonalit magii vody, když ji tedy ovládal, najít si partnerku, kterou by mohl milovat a ona jeho. Mít vlčata a zemřít ve spánku.
řeba by se mu jeho sny splnily, kdyby nebylo osudného dne. Smečka se vydala lovit. Gamma vlci smečky, Kevos, Kenzi, Aston a Jinks. Měli zálusk na bizona, jejichž stádo se pohybovalo nedaleko. Vůdcem se na lov stal Kevos, který každému přidělil pozici. Aston s Jinksem měli nahánět. Což vyhovovalo Jinksovi, ale už ne Astonovi. Po celou cestu k bizonům klel, proklínal Kevose a mumlal si pod vousy něco ve smyslu, že naháněčem nebude. Jinks jeho slova nebral vážně, nevěděl, čeho všeho je jeho bratr schopný.
Kevos vyhlédl jednoho staršího, mohutného bizona na kraji stáda. Jinks vyběhl z levé strany a Aston z pravé. Snažili se bizona oddělit od stáda. Vedlo se dobře. Postupně se zbytek smečky vrhnul proti bizonovi, vypadalo to na předem vyhraný lov. Ale jak Aston řekl, on nebude pouhým naháněčem. Vrhnul se bizonovi vstříc, kousnul do jeho přední nohy, ale to mu nestačilo. Zrychlil běh a vběhl bizonovi do cesty. Což však dělat neměl. Bizon švihnul hlavou a jeden z jeho rohů se zabořil do Astonova břicha.
Bizon hodil hlavou a tím Astonovi ránu ještě zhoršil, odhodil ho stranou na zem a všem bylo jasné, že tohle nemohl žádný vlk přežít. Lov skončil, neúspěšně. Hůř než neúspěšně. Skončil smrtí. Vlci se semkli kolem Astonovy mrtvoly. Nikdy ani nedutal, nikdo nedokázal odtrhnout zrak od Astonovy mrtvoly, jeho rozpáraného břicha a kaluže krve, která se pod ním tvořila. „Astone,“ hlesla nakonec jen Kenzi a vrhla se ke svému mrtvému bratrovi, zabořila do jeho srsti na krku čenich a kňučela.
Jinks udělal několik kroků dozadu, klapal zuby, ocas měl stažený a bál se. „Musíme to říct Methenovi,“ pověděl jeden lovec. „Ale jak? Astonova smrt ho zničí,“ pověděl jiný. „Já mu to řeknu,“ povzdechl si Kevos se zničeným výrazem.
V té chvíli se Jinks probral ze šoku. „Ne!“ vyštěknul na všechny a tím na sebe upoutal pozornost. „Já to otci řeknu,“ polknul ta slova. Ale už je vyřknul a odmítl je vzít nazpět.
Z pastviny, kde Aston zemřel, odešel první Jinks. Nechal smečku za sebou, aby mohla pohřbít Astona a vydal se říct špatnou zprávu otci.
Poté, co Jinks dorazil k jeskyním, se Methen rozvaloval na letním sluníčku před jeskyní. Pospával, ale jakmile uslyšel kroky, zpozorněl a zvedl hlavu. „Astone?“ vyhrknul. Jinks ztuhnul. Jeho otec ho nikdy Astonem nenazval. Mohlo se mu třeba o Astonovi zdát, proto mu jméno přišlo na jazyk, jako první. „Astone? Jsi to ty? Proč mlčíš?“ zeptal se a zvedl se ze země. Klepal se, jako by se měl každou chvíli sesypat. Stářím.
V té chvíli Jinks dostal nápad. Methenovi záleželo více na Astonovi, na budoucím alfě, ne na Jinksovi. Smrt Jinkse by otce méně ranila. „Tati,“ odmlčel se a přišel blíže. Methen hlasy svých synů nerozeznal, což bylo dobře. „Tati… Stalo se neštěstí,“ spustil Jinks. Jemu samotnému se v té chvíli zastavilo srdce. Měl říct, že je mrtvý.
Methen ležel v jeskyni, sám, možná spal, možná truchlil pro mrtvého syna. Jinks seděl zničený u řeky, sledoval svůj odraz v tekoucí vodě a vyjmenovával si všechno, v čem se lišil od Astona. Byl to dlouhý seznam, o mnoho kratší byl ten, v čem si podobní byli. Kdyby se Jinks nezabýval každým chloupkem, kterým se odlišoval od Astona, možná by uslyšel, že se k němu blíží tři vlci. Kevos, Alyza a Kenzi. „Víme, co jsi udělal. Methen celé odpoledne naříká pro Jinkse, ne pro Astona,“ pověděl přísným hlasem Kevos, když se posadil vedle Jinkse. Z druhé strany se posadila Alyza, otřela se hlavou o Jinksovo rameno a povzdechla. „Když ses nabídl, že Methenovi řekneš o smrti jeho syna, myslel jsem, že mu řekneš pravdu! Nečekal jsem, že se budeš vydávat za mrtvé! Čekal bych to od jiných, ale ne od tebe… Jinksi.“ Jinks věděl, že mu ta lež neprojde. Ne u smečky, u otce ano. „Na Astonovi mu záleželo více… Já byl ten druhý,“ obhájil své činy s nezájmem. „Kdybych zemřela já, tak by ses vydával za mě?“ zeptala se Kenzi s nenávistí v hlase. Jinks neodpověděl. Nikdo na to nezareagoval. Všichni mlčeli a čekali, kdo prolomí ticho.
Udělal to Jinks. „Všichni víme, že otec už dlouho žít nebude… Nechme ho zemřít s tím, že nepřišel o svého prvorozeného.“ Doufal, že to všichni odsouhlasí, uvědomí smečku a počkají, dokud Methen nezemře, ale Kevos měl ještě něco na srdci. „Aston nebyl prvorozený. Dobře to víš, Methen má ještě jedna vlčata.“ „Která ho do jednoho opustila!“ vyštěknul na něho Jinks. Sice Aston nebyl Methenovo první vlče, ale byl první z druhého vrhu. To stačilo. Po delším dohadu všichni vlci odsouhlasili to, že Jinkse budou nazývat Astonem, do smrti Methena, pak se uvidí. Pokud by vše šlo, Jinks by mohl být alfou nebo odejít, jak bude chtít. V té chvíli by se stal alfou Kevos.
Methenova smrt přišla v zimě. V době, kdy byl moc slabý a unavený. Celé dny spal, občas byl vzhůru, ale nehýbal se. Párkrát si nechal zavolat Jinkse, aby mu řekl vše, co se postu alfa vlka týče. Ale Jinksovi ta slova šla jedním uchem tam a druhým ven. Občas jenom nesmyslně blekotal, občas vzpomínal. Někdy chtěl pouze společnost, která by mluvila za něho nebo se tam jen tak nacházela. Zemřel ve spánku ve věku necelých šestnácti let.
Pro všechny to bylo neštěstí, pro Jinkse vysvobození. Nikdo ho již nenazve Astonem, pouze Jinksem. Druhým synem. Nestalo se tak. Každý Jinkse oslovoval jménem mrtvého. I po několika výzvách stále slyšel pouze to jméno „Aston.“ Sice zemřelo Astonovo tělo, ale Jinksovo jméno.
Pro Jinkse to znamenalo jediné: Vžít se do Astonova jména. A tak se snažil. Nikdy mu to jméno k jeho povaze nesedělo. Vždy si připadal necelý, na půl cizí. Neznámý. A taky takový byl. Chtěl se tedy změnit, stát se bratrem, aby ho jméno vyjadřovalo. Stal se hrubějším, povýšenějším a zcela zapomněl na to, jaké je to být Jinksem. Aston stával z mrtvých, Jinks umíral.
Na tuto změnu ho upozornila jeho matka. „Aston je mrtvý. Nenech zemřít i mého druhého syna, Jinksi.“ Ona ho jako jediná oslovovala pravým jménem. Ta slova Jinks nedokázal dostat z hlavy, stále je slyšel. Ve vlastních slovech slyšel svého bratra. Ve svých činech, agresivních reakcích a povýšenosti.
Začal se sám sebe bát a také svého bratra, který ovládal jeho tělo. Snažil se ho setřást, jako blechy. Snažil se všechny přesvědčit, že je Jinksem, snažil se chovat, jako Jinks, mluvit, jako Jinks. Ale každý v něm viděl Astona. Alfa vlka, prvorozeného. To Jinks psychicky nezvládal. Kamkoli se podíval, tam viděl mrtvého bratra, ať mluvil s kýmkoli, jako by mluvil s Astonem. Začal šílet, začal se bát všeho, co se hýbalo.
Nakonec se sesypal. Byl schopen říct akorát Kevosovi, své matce a sestře, že odchází. Že není Astonem a nikdy nebyl. Že je Jinksem a chce odejít. Neslyšel přemlouvání, neslyšel nic.
A tak Jinks odešel. Byl dospělým, skoro čtyřletým vlkem. Putoval krajinou, hledal smečku, kde by splnil svůj sen v nalezení partnerky, přátel a poklidné smrti. Sice smečky nacházel, ale do žádné se nepřidal. Pokaždé, když totiž alfa chtěl slyšet jeho jméno, se přeřekl. „Jmenuji se Aston.“ Nemohl začít nový život se lží. Beze slova odešel a putoval dál.
Jinks se představil pod jménem Aston tolikrát, že to nebylo možné. „Aston mi vlezl do hlavy až moc…“ Usoudil jednoho dne zcela ztracen ve vlastích myšlenkách.
Uznal Astona jako své jméno, ale jeho osobnost naštěstí ne. Snad se mu to všechno i dařilo, objevil kraj, kde poznal pár přátel, našel si dokonce i smečku a zdokonalil svou lež, že je Astonem tím, že mu jeden zdejší Bůh obarvil oči do fialova tak, jak je vlci s magií iluzí mají. Poznal zde také jednu vlčici. Bílou s černou tváří a pronikavýma modrýma očima. Nikdy toho moc nenamluvila, ale jemu to nevadilo, nebral to jako žádný problém nebo zápor na její osobnosti. To celé, jaká byla, jak se chovala, bylo to pro něho ztělesněním dokonalosti a krásy. Zcela určitě ji miloval, ale jejich lásce něco nepřálo. Možná to ona necítila, možná v tom měl prsty někdo vyšší, ale ta vlčice jednoho dne odešla a Jinksovi připadalo, že s ní odešel i kus něho. Radost, kterou cítil z její přítomnosti a vůle se ráno probouzet ho donutila odejít i z toho místa, kde žil a myslel si, že by mohl žít nadále s ní.
Opustil smečku, opustil přátele. Náhle a bez rozloučení, protože cítil, že by to mělo být tak nejlepší. Nejdříve si myslel, že jenom tak bude putovat, dokud nenajde znovu smysl existence. Poté mu došlo, že vlastně jen naivně hledá tu vlčici, aby pochopil, co se stalo. To uvědomění mu trvalo dlouho a jakmile mu došlo, zastavil se, otočil a smířil se s tím, že je konec něčemu, co ani nikdy nebylo.
Proč jsem to místo opustil? Nechápal to. Však tam byl šťastný, ne? Začal se tak vracet zpět. K tomu místu obklopené Bohy a magií, k té smečce, kterou opustil, k vlkům, které znal. Ačkoli tentokrát se vracel se jménem, se kterým se narodil

Zajímavosti:
• Když zemřel jeho bratr Aston, řekl svému slepému otci, že zemřel Jinks a vydával se za Astona. Po smrti otce opustil smečku a nedokázal si přestat hrát na Astona. Po letech toulání a přemítání přijal zpět pouze své jméno, ale ne minulost.
• Když mluví o minulosti, mluví za Astona. Mluví o svém mrtvém bratrovi, jak se měl stát alfou. Že je prvorozený, a že zdědil magii iluzí po otci.
• Někdy se stává, že ho přemůže hněv, který k němu nesedí. Myslí si, že je to hněv mrtvého bratra, který se mu mstí za ukradnutí identity.