Příspěvky uživatele

prosinec 1/10
17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka
Byla mi celkem zima. Nebyl jsem na takový chlad zvyklý a popravdě jsem si ani nechtěl zvykat. Nebylo to nic, co bych se chtěl učit, na to si zvykat. Prostě bych nejraději jenom byl, kdyby nebyla vůbec žádná zima. Kdyby bylo pořád teplíčko jako u mamky v pelíšku. Trochu jsem se zavrněl a pak se rozhodl, že si takový mamkovský pelíšek zařídím sám. Pod jedním stromem jsem našel kořen, který trochu vystupoval a vypadalo to, že je pod ním mezírka tak akorát pro jednoho malého vlčka. A tím malým vlčkem jsem byl já. Takže jsem se toho rozhodl využít. Do tohohle malého provyzorního úkrytu jsem si nahrabal nějaké to listí, které tady všude leželo, protože podzim skončil před chvilkou a ještě nestihlo listí zmizet pod nánosem sněhu. O sněhu jsem zatím ani já neměl potuchy.
Když byl můj pelech dokonale vystlán, tak jsem se do něj pomalu zavrtal i já. Vlezl jsem si po kořen na horu listí a s úsměvem pozoroval svět kolem sebe. Vypadalo to tu fakt nádherně. Les byl tichý a já viděl jak se na některých stromech utvořily podivné krsystalky, které teď ve slunci dávaly na obdiv svůj lesk. Taky jsem viděl některé větve, které se nápadně prohnuly a na jejich kůře si pohrávaly podivné bílé stopy, jako by to byly žíly, které se někam táhnou. Všiml jsem si i svýma ušima změny, která v lese nastála. Bylo tu ticho. Ach, tak krásné a uklidňující ticho, že mne to skoro až bolelo do oušek. Ale bylo tu krásně. Nasál jsem do čenichu tu příjemnou vůni, které nebylo málo. Všude kolem to vonělo blahem a klidem. Ale nebylo to jako u mámy v pelíšku.

18. Setkej se s někým, koho máš rád a promluv si

Koukal jsem jako puk na oba dva vlky. Obyčvlk i Supervlk se o něčem bavili. Obyčvlk mi říkal Jessie a to se mi líbilo. Měl jsem je rád, oba dva. Byl jsem ještě malé vlče, takže jsem měl tak nějak rád každého. Možná, že kdybych se trochu víc nad vším zamyslel, došlo by mi, že bych neměl mít rád každého, ale že bych spíše měl mít nerad každého. Přeci jenom jsem byl sám, mimo domov. Nebylo to nic příjemného, jeden by měl být vážně vyděšený, ale popravdě jsem nemohl nemít radost. Byl jsem malé vlče a byl jsem rád, že jsem našel kamarády. Obyčvlk i Supervlk byli opravdu kamarádi a já je nikdy neměl. I když máma říkala, že jako velký budu mít spousty kamarádů, sourozenci mi tvrdili opak. Hlavně ségry. Ty tvrdily, že žádné kamarády nikdy mít nebudu.
Usmál jsem se na Obyčvlka, který na mne potom promluvil. "Fylan a Sisisus," snažil jsem se zopakovat jména obou vlků, ale moc mi to nešlo. "Máma byla tam někde i poušť," pronesl jsem. Vyrostl jsem totiž v místě, kde bylo teplo a kus od nás i písek, spousta písku, máma říkala, že je to poušť, ale možná taky nebyla. Občas tam byla i tráva. Jen jsem nakrčil čeníšek. "A kde bydlíte vy?" zeptal jsem se s úsměvem a zavrtěl ocáskem. Pak jsem se rozťapkal od Supervlka k Obyčvlkovi a objal mu tlapičku. Byl jsem tak malinkatý, že jsem se do jeho srsti na tlapce mohl zachumlat. "Mám tě rád Obyčvlku," řekl jsem láskyplně a zývnul. Měl jsem toho plný brýle. Na tak malé vlče jsem byl venku moc dlouho a navíc jsem byl bez jídla a spánku snad ještě déle.

Supervlk pořád něco říkal a vypadalo to, že nikdy nezavře tlau. Byl jako moje máma. Ta toho taky hodně namluvila a pořád mluvila a mluvila. Obyčvlk se mne ptal, proč pláču, ale já mu nestihl odpovědět, protože mě umlčel Supervlk svým monologem o tom, co asi dělal. měl jsem z toho hlavu někde a tak jsem si sednul a začal si hlodat vlastní špičku ocau, protože jsem se potřeboval uklidnit a tohle pomáhalo. Měl bych se vrtit asi někam domů, ale já netušil, kde to doma je a tak jsem se po chvilce začal koukat na nebe, ale nic tam nebylo. ANi ten pták, co mne odnesl až sem, ani žádné jiné zvíře. Trochu jsem doufal, že uvidím třeba letící srnku nebo mloka nebo tak něco. aLe nic z toho. Škoda.
NAjednou hovor utichl a mě došlo, že někdo položil otázku mé maličkosti. TAkže jsem upřel velká kukadla na Obyčvlka. ""Máma mi řšíkala Jess, táta Jesaiah a sourozenci Jessei," řekl jsem nenuceně, jako bych se vůbec neocitl mimo svou rodiu, která mne mohla jako jediná ochránit. Rozhodně víc, než tihle dva, co se tu hádali kdo ví o čem.

14. Napiš v postu co největší množství citoslovců

Byl jsem schovaný v podivném úkrytu z křídel. "Auuuííííí," vypísknul jsem, když konečně náraz zabrzdil moje tělo. BONG! Hlava se mi odrazila od země, ale díky bohu za ochranu z křídel, která mne ubránila před vážným zraněním. "Hihi," zasmál jsem se a snažil se vydrat z tohohle vězení, které bylo poměrně příjemné a teploučké. I tak jsem se, ale začal prodírat směrem ke svobodě a světlu, které jsem zahlédl koutkem oka. Najednou se křídla otevřela a já vypadl na zem. "Auč," povzdechl jsem si, jak jsem dopadl, ale hned jsem se zvedal a začal jsem se rozhlížet na svět kolem.
Byla tu zima. "Brrr," uniklo mi z tlamičky, zatím co jsem stál mezi nohama vlka, který mne zachránil. Supervlk! "Achoj," řekl jsem mile a potom se na Supervlka i Obyčvlka usmál. "Hééééépšííí," odfrknul jsem si, protože mě lechtalo něco v nose. Obyčvlk na mne něco mluvil, ale já jsem popravdě nějak netušil, co říct a tak jsem si jenom kecnul na zem a začal se škrábat za uchem. Škr, škr, škr! Moje drápky narážely o zamotanou srst, která se zachuchala pobytem ve větru. Máma by mi dala... Chvilku jsem se nad tím zamyslel a pak mi došlo, že tu máma není. V očkách se mi zaleskly slzy. "Achví achví," začal jsem natahovat na brekot. Nebyl jsem plně nadšenec do nějakého brečení. Plesk, plesk, plesk! První slzičky začaly dopadat na zem, protože nejen, že tu máma nebyla, ale byli tu tihle dva vlci, které jsem vůbec neznal. A navíc jeden z nich prohlásil, že je v nebi. "Umžel?!" zabědoval jsem smutně směrem k Obyčvlkovi, když Supervlk byl v nebi, musel umřít, to bylo jasné. Smutně jsem k němu natáhl tlapku a dloubl do Supervlka. Šťouch! Šťouch!

Letěl jsem vzduchem. Vítr mi rval od oušek všechno, co se tak nějak dělo kolem a já si připadal naprosto perfektně. Volnosto mne hnala k máchání tlapkami, ale vlastně jsem vypadal jako naprosto vadný kus ptáka, kterému někdo urval křídla. Moje tlapky let neumožňovaly. Neuvědomoval jsem si, že pád bude bolet a to hodně. Jen jsem si užíval to, že prostě letím a najednou se kousek ode mne objevilo něco naprosto obludného. Byl to pták? Byl to vlk? BYL TO SUPERMAN?! Než jsem stihl informaci zpracovat už mě držel za svým zátylkem. Chytil jsem se tlapkami a zaryl drápky do těla vlka pod sebou, možná až trochu moc. "VÍÍÍÍÍÍÍÍÍ, TO BYLA SRANDA?! JEŠTĚ!!!" křičel jsem z plných plic, aby přes vítr můj hlas někdo mohl zaslechnout. Nejlépe ten někdo, komu jsem seděl na zádech. Z očí mi tekly slzy, jak mne vítr mlátil do bulv.
Vlk se mnou klesal a vítr tak řádil kolem a já si to užíval. Popravdě jsem si to užíval víc, než bych asi měl. Ale tak co by si malé vlče nemohlo užívat první let, no ne? Ani jsem moc neřešil, jestli vlk není nebezpečný. Měl křídla a to mě fascinovalo. V hlavě jsem se usnesl, že to není ani vlk, ani pták, ale prostě Superman a tečka.

//Sviští hůrky

A pak se moje hlava vznesla k nebesům. Křídla pleskala a já viděl mraky a pak jsem zase klesly. "VÍÍÍÍÍÍÍÍ!" vypísknul jsem ještě jednou, ale tentokrát, protože jsem klesnul a můj žaludek a všechny orgány se zmáčkly do miniaturního prostoru pod mým krkem. Ten opeřenec mne nesl už pěkně dlouho a teď jsem pod námi viděl nějakou velkou lesklou plochu. Všude tu chřestil vzduch a byla tu strašná zima, ne jako u mámy v kožichu nebo se sourozenci v pelechu. Tady foukalo a s každým poklesem nebo vzletem se vzduch zakousl do mého malého tělíčka a já už ani...
Chňup...
Sevření kolem mého těla zmizelo. A já letěl. Já si létám, já se vznáším, nadzvukovou rychlostí.... Prosvištěl jsem vzduchem kolem mráčku a opravdu rychle se blížil konci tohohle dlouhého putování. Ve vzduchu jsem se zachichotal a dál pištěl. "VÍÍÍÍÍÍÍ!" Pořád jsem to nebral jako něco, co by mne mělo ohrozit. Nevěděl jsem, že když někdo spadne z několika kilometrů na zem, stane se z něj jenom mastný flek. Já to viděl tak, že dopadnu a prostě se oklepu, jako vždycky.

//odnikud

Letěl jsem. Máma ani sourozenci už nebyli nikde k videní. Zůstala z nich jenom malá tečka a pak už ani ta tečka. Netušil jsem, kam mě tahle věc nese ani kdo to je, kdo mne vlastně nese. Jen jsem zahlédl koutkem oka, jak se kolem mne probleskne peří. Jednou, dvakrát. Z obou stran. Chvilku jsem se to snažil počítat, ale neuměl jsem víc, než do pěti, protože nás doma bylo pět. A další čísla už prostě můj mozek neudržel, takže jsem pak začal od začátku. Každé objevení křídla bylo bod. Muselo to být křídlo, když na něm bylo peří, ale kam mne to neslo a proč?
V tenhle moment to bylo jenom perfektní dobrodružství a já si ani popravdě neuvědomoval nebezpečí. "VÍÍÍÍÍÍÍÍ," vypísknul jsem, když se najednou moje tělo vzneslo ještě do větších výšin.

//VVJ přes SG