Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Vyhlídka

Utíkal jsem pryč od těch dvou, protože jsem se bál, že dostanu nabacáno. Ne, že bych to měl nějak ověřené, že oni dva jsou bacači, ale něco mi říkalo, že Supervlk je bacač a nenechá si líbit, že jsem po něm mrsknul koulí. A tak bylo jednodušší se prostě rozeběhnout pryč a doufat, že se mi podaří se jich někde zbavit. Nebo ne zbavit, ale ztratit je. Rád bych byl s nima dál, ale moje malá hlavinka s ještě menším rozoumkem tohle brala jako katastrofu. PROČ JSEM HÁZAL TU KOULI?! Byl jsem sám na sebe naštvaný a tak když jsem uviděl les, do kterého bych se mohl schovat nebál jsem se a vběhl jsem do něj neohroženě, hledajíc místo, kam bych se zašil.

//Kančí remízky

//Zrcadlové hory

Obyčvlk si se mnou povídal a byl celkem milý. Jeho nové označení se mu líbilo, ale taky říkal, že mu můžu říkat Wylan. To jsem věděl, tak se přece jemnoval, ale kde v tom byla zábava. "Wylan nezní jako jméno pro banditu. A to musíš být bandita... Táta byl prej bandita, to říkala mááááma," protáhl jsem a seskočil z provizorních sáněk do sněhu. Už mne nebavilo nechávat se takhle tahat v sáních, které jsem měl za poměrně nepohodlný způsob přepravy. Ne, že by mi to nějak extra vadilo, že mě takhle tahal, ale moje sedínka, už byla značně otlačená.
Moje kulička proletěla vzduchem a rozmázla se o Supervlka. Jenom jsem ji hodil, jenže jsem taky věděl, že ten co ji hodil dostane na zádel a bude ji mít zmalovanou jako velikonoční kraslici. To vždycky říkala máma, když nás přistihla jak lumpačíme. Vždycky pak říkala, že až se táta vrátí zmaluje nám zadnice jak velikonoční kraslice a toho jsem se obával. Nikdy to sice neudělal, ale mohl a já popravdě netušil, jestli se mi to chce nebo nechce riskovat. Nechtělo se mi to riskovat, jasně, že nechtělo, ale u Supervlka jsem měl takové tušení, že už není cesty zpět. No a jelikož v mojí malinkaté hlavičce existovala jenom jedna možnost, jak se od nějakého vlka vyhnout výprasku, tak jsem se na zdař bůh rozeběhl směrem pryč. Naštěstí to tu bylo z kopce, trochu jsem se bál, že jim nebudu moct zdrhnout, ale z kopce se utíkalo až opovážlivě snadno. Ušklíbl jsem se a přidal do kroku, když jsem za sebou slyšel hlasy. Nezastavoval jsem se, nechtěl jsem dostat na holou.

//Esíčka

//Mahtae sever 13. Zúčastni se koulovačky

Nechal jsem se tahat a všude byla spousta bílých chomáčků. Pořád jsem netušil, proč tu jsou, ale vypadaly pěkně a trochu mě to lákalo se do těch chomáčků zabořit. Nechtěl jsem ale opouštět svoje nepohodlné sáňky. I když byly nepohodlné, tak to bylo lepší než nic. Lepší než chodit v chomáčcích a namáhat svoje malé ťapinky. Netušil jsem, jestli je Supervlk furt super, ale moc se mi nezdál jako super za tu chvilku, co jsem ho viděl. A Obyčvlk se mi začínal zdát víc super. Možná jako pořádnej silák. "Hmm Obyčvlku, nechceš být třeba Sílovlk... nebo Sileček," zabrebentil jsem jen tak do ničeho. Supervlk pořád něco mluvil o tom, že bude zima a blé a mě to nezajímalo a tak jsem ho neposlouchal.
Takže jsem natáhl tlapku do sněhu a začal nabalovat na tlapinku sníh. A zjistil jsem heuréka, že se mi ty chomáčky balí do podivné kuličky. Byla to měkounká kulička, která se mi hezky nalepila na pacinku. Zvedl jsem pacinku a prohlížel si tu kuličku, kterou jsem měl na tlapce a... No co bych taky mohl udělat, když jsem si tak jel na kůře za vlkem. Zvedl jsem tlapinku a mrksnul kuličku přímo na Obyčvlka. Kulička se rozprskla asi tak metr od jeho pozadíčka a já se tomu zahihňal. Už jsem tlapkou připravoval další kuličku. Popravdě mě to bavilo, takže jsem za chvilku hodil po Obyčvlkovi druhou, tla ta ho minula taky. Neuměl jsem asi pořádně házet, takže jsem to zkusil do třetice všeho dobrého a tak jsem ubalil kuličku a mrsknul jí. Těžkoříct, jestli zasáhla Obyčvlka nebo Supervlka. (//nechávám na vás, abyste to rozsekli, koho jsem trefila nebo netrefila)

//Vyhlídla

12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě

Obyčvlk začal najednou prozpěvovat a já si užíval tu melodii, která se roznášela kolem. Zpíval opravu hezky a dobře se to poslouchalo. Procházeli jsme zrovna kolem vody a já se rozhodl, že bych do ní rád sáhl, takže když byly sáňky blizounko vody, strčil jsem do ní tlapku. A brrr.... studilo to a štípalo, takže jsem tlapku zase pěkně rychle vytáhnul. Nevydržel jsem to v podstatě skoro vůbec dlouho. Obyčvlk si ale ničeho nevšimnul, protože mě táhl na kůře za sebou a Supervlk si to kráčel před námi v předstihu. Já se zaobíral myšlenkou, jestli by se dalo vydržet ve vodním chladném toku delší dobu, ale pak jsem se rozhodl, že to by dělal jenom hlupák. Jenom hloupý, hloupý vlk, by se snažil mít tlapinku ve vodě delší dobu, i když to pálí a štípe a bolí. Ne, to nebylo nic pro mne, na takovéhle hlouposti jsem byl už přece moc velký. Nebyl jsem to malé vlčátko.
Ale proč voda vlastně štípe a pálí. Proč není teplounká jako normálně. Nejspíše za to mohly i bílé chomáčky, které byly všude kole ma které se tu vrstvily a kupily. Nelíbilo se mi, že je tu tolik těch bílých chomáčků. Bez nich by to bylo určitě lepší a hezčí všude kolem. Takhle tu byla jenom bílá a bílá byla pěkně nudná barva. Koukal jsem se po okolí, zatím co Obyčvlk zamířil směrem k horám, kam nás vedl Supervlk. Doufal jsem, že mají pelech někde blízko. Začínalo to být nepohodlné. Nechtěl jsem ale být nevděčný, to mě maminka učila, takže jsem raději zavřel tlaminku a v tichosti trpěl na otlačenou prdelku.

//zrcadlové hory

19. Vymysli si Vánoční přání a rovnou si ho splň

Probudil jsem se na kůře, kterou táhl Obyčvlk někam směrem kdo ví kam. Neměl jsem úplně potřebu se z kůry zvedat, takže jsem prostě ležel a nechával se táhnout. Popravdě jsem netušil, co se mnou tihle dva zamýšlejí, ale tak nějak jsem se do toho nechtěl plést. Bál jsem se trochu toho, že bych Supervlka naštval a on by mi opravdu ukousnul čenich, jak o tom mluvil. A to jsem nechtěl. Ne, vážně jsem to nechtěl. Nerad bych přišel o svůj vlastní malinkatý nosík, který mi byl tak moc dobře…Ale co když mi ho už ukousnul, když jsem spal? Co když se ke mně přikradl a čenich mi prostě ukousnul a já o tom ani nevím! Poplašeně jsem se rozhlédl kolem, ale neviděl jsem nikde svůj čenich. O tom, že bych to nejspíše cítil a všude by byla krev jsem nemohl přemýšlet, protože jsem o tom, že teče krev když se někdo řízne nebo se mu něco ukousne ještě nevěděl. Nikdy se mi nestalo žádné zranění, které by krvácelo. ”Moc si přeju, abych měl ještě čenich,” vypísknul jsem trochu zděšeně, ale nejspíše to nikdo neslyšel. Supervlk a Pbyčvlk něco řešili. Mírně jsem se poděsil a nedůvěřivě natáhl svou tlapinku směrem k čenichu. Tlapka se mi zasekl na čenichu. Byl jsem rád! Měl jsem čenich, nikdo mi ho neukousnul! Ta úleva, ta radost, že mi bylo splněno tohle Vánoční přání a já budu moct čenichat dál. Zhluoka jsem se svým čeníškem nadechl. Bylo to příjemné, že to všechno tak hezky lechtalo a já jsem cítil. Podíval jsem se na Obyčvlka. ”Sluší mi můj čenich, že jo?” potřeboval jsem jenom ujištění, že se mi to nezdá a že tenhle vánoční zázrak, že se mi vrátil čenich se opravdu stal. 

11. Nechej se svézt na provizorních sáních někým jiným / Popovez někoho na provizorních sáních
//VVJ

Byl jsem nesen, ale taky jsem byl nechtěn. Nějak jsem nechtěl už poslouchat to, že jsem vlastně svým pádem z nebes něco zničil. Však já nic ničit nechtěl, ale Supervlk už evidentně litoval toho, že mě zachránil. Možná kdyby teď mohl, tak mě nechá prostě spadnout... Do oček se mi nahrnuly slzičky, ale já byl velkej kluk, takže jsem je otřel tlapkou a odmítal jsem se dál pláček zaobírat. Místo toho jsem sledoval okolí. Najednou mě ovšem Supervlk mírně nadhodil a já se lekl, že mě chce hodit přímo do sněhu, ale nestalo se tak. Naštěstí Obyčvlk už mne ze zad Supervlka sumdával a pokládal mne na nějakou věcičku, kterou vzal kdo ví kde. Položil mne na kůru, který nebyla tak pohodlná jako záda Supervlka, ale rozhodně byla lepší v tom, že tolik neházela Usmál jsem se a stočil jsem se do klubka. Byl jsem připravený tohle všechno zaspat a možná, že až se probudím, tak budu zase u mámy a táty.
Obyčvlk následoval Supervlka a táhl mne na kusu kůry za sebou. Já se ještě chvilku kochal okolním světem, ale pak mne nadobro přemohl spánek a já jsem usnul. Nechával jsem si zdát o teplých krajinách, matčině pelechu a tátově blbnutí kolem. Vzpomínkami na sourozence jsem vyplnil svůj spánek a teplem domova zase své sny. Bylo to příjemné. Bylo ovšem tragické, že jsem se pak musel probudit do zimy, samoty a chladu. Ale aspoň jsem teď mohl na chvilku usnuout, odpočinout a zrelaxovat namožené tělíčko, které to tak moc potřebovalo. Těžkoříct, jestli se probudím a bude tu pořád Supervlk a Obyčvlk nebo budu sám. Napospas v divočině.

28. Vyznej někomu city (nemusí být nutně romantické)

//nesen
Byl jsem celkem dost unavený a všechno, co se dělo kolem mě poměrně dost unavovalo. Bralo mi energii i to, že mne někdo nesl nebo to, co se dělo kolem. Doufal jsem jenom, že se mi podaří přesvědčit Obyčvlka a Supervlka, aby se přestali hádat. ”Já nic neukradl,” zakňoural jsem pořád ospale, ale na víc jsem se nezmohl, zatím co oni dva se do sebe pořádně obouvali. Nelíbilo se mi, že se dohadují. ”Já vás mám rád oba. Supervlk je super, má krásná křídla a je na mě hodný, i když trochu bručounek. A ty jsi taky strašně suprový Obyčvlku, hezky mě nosíš když mě bolí ťapinky.” Snažil jsem se říct, že je mám rád oba a že se nemusí bát, že bych některého z nich ukradl tomu druhému, ale nebyl jsem si úplně jistý, že to pochopili. Chtěl jsem jim vyznat cit lásky, ale té rodinné, přátelské. Cítil jsem se s nimi dobře a v bezpečí a chtěl jsem, aby to pochopili. Ale nějak mi přišlo, že to ani jeden z nich ne a ne pochopit. Ano, měl jsem pořád rád svou maminku a tatínka a sourozence, ale tihle dva vlci se tu o mne starali stejně dobře jako rodiče. Maminka by jim rozhodně byla vděčná. A já si je za tu chvilinku moc oblíbil. Nechtěl jsem, aby se kvůli mě dohadovali nebo rozkmotřili. I když to vypadalo, že se každou chvilku rozhodnou po sobě skočit a už mě nebudou nikdy chtít. A já nechtěl, aby se pohádali nebo rozkmotřili. ”Já nikoho z vás tomu druhému neukradnu, slibuju,” písknul jsem se zívnutím na konci, protože jsem fakt už moc chtěl spinkat, ale situace to nedovolovala. Bylo to k vzteku, ale co se dalo dělat, musel jsem ještě chvilinku vydržet vzhůru, ale kolébavé kroky Supervlka, který mne momentálně měl na svých zádech mne ukolébávaly ke spánku víc a víc.

//nesen

7/10 20. zkus v sobě objevit vlčíškovu magii
Jak jsem tak koukal na ten stromeček, napadlo mne, že bych mu mohl ještě vymyslet něco hezčího na sebe. Napadlo mne, že by mohl mít takové ty ostré věci, kterých bylo kolem plno a ze kterých odkapávala voda, ale jak je tam dostat? Netušil jsem, jestli vůbec existuje něco, co by mi mohlo umožnit takhle dostat na stromek ty ostré věci, aby tam prostě vyrostly. NA ty, které rostly kolem jsem totiž nedosáhl, abych je mohl na stromek umístit. Takže jsem přemýšlel, jak bych to mohl udělat a napadlo mne, že bych se mohl na to hodně soustředit a třeba by to vyšlo. Takže jsem si zavřel oči tak silně, že se mi udělala mezi čelem a čenichem vráska. Soustředil jsem se a u toho si pořád opakoval, že chci na tom stromě ty ostré věci, ze kterých kapala voda a kterých bylo všude spousta, ale které na tomhle malém stromku nebyly. Chtěl jsem je tam a přikouzlím je tam, pokud se budu hodně soustředit a snažit a pak. PUF! Otevřel jsem očka, ale místo toho, abych viděl, že na stromku jsou ty ostré věci z vody, jsem si uvědomil, že jsem si uprdnul. Teda, potřeboval jsem na záchod to jo, ale netušil jsem, že když se budu tak moc snažit a soustředit, tak že se tohle stane. No co. Byl jsem pořád malý vlče. Zahrabal jsem hromádku a podíval se na stromek, jestli bych ho nezvládl ozdobit ještě nějak, ale nic mne nenapadalo, takže jsem nad tím jenom mávnul tlapkou a pro jistotu hromádku přehrabal ještě jednou, než jsem se rozešel zase někam dál lesíkem.

Prosinec 6

8. ozdob vánočně nějaký stromek

Nevědělj jsem jestli tady na tom místě můžu ještě něco vymyslet, abych se nenudil. Obydlíčko se mi sice líbilo, ale už jsem nechtěl zůstávat v blízkosti těch soch, které jenom chladily a nehřály. Takže jsem se rozhodl, že bych měl jít taky dělat něco jiného a napadlo mne, že bych mohl ptáčkům nazdobit stromeček. Napadlo mě to celkem hned, protože jsem uviděl jednoho kosáka, který seděl na větvi a jedním okem si mne prohlížel. To jeho očko, jako by vědělo víc, než vím já a jako by se mi podíval tím jedním pohledem někam hluboko do duše. Nevěděl jsem, že tohle ptáci neumí, ale taky jsem nehodlal zjišťovat, jestli náhodou tuhle tajnou věc umí. Takže jsem se prostě rozhodl tohohle ptáčka si přiklonit na svou stranu tím, že vyzdobím nějaký stromeček tak, aby vypadal krásně. 

Vyhlídl jsem si jeden poměrně malinkatý smrček, protože na jiný bych nedosáhl. Pomalu z toho smrčku nebylo nic vidět kvůli sněhu, takže jsem ho hezky oprášil a pak jsem se pustil do toho, abych ho ozdobil. Na zemi se mi podařilo najít pár šišek, taky nějaké to listí napůl shnilé jsem vykopal ze země. Našel jsem i tři pírka a jedno jablko. Rozhodl jsem se, že šišky, listy a pírka rozvěsím po stromě, ale jablíčko dám na špičku. Nejprve jsem tedy ozdobil strom kolem a pak jsem vyskakoval tak dlouho, než jsem zuby upevnil ke špičce jablko. Vypadalo to sice, že každou chvilku spadne, ale já byl hrdý alespoň na tenhle kousek svého díla. Prohlížel jsem si ho a pak mne napadlo ptáčka pozvat do nového domova, ale když jsem se ohlédl na větev kde seděl, byla prázdná a po opeřenci ani stopa.

Prosinec 5
21. Zkus postavit Iglú

Zabalený v toporném a chladném objetí dvou chomáčkových vlků jsem vydržel jenom chvilku, než mne jejich chlad začal štípat a píchat. Nelíbilo se mi to, bylo přímo odporné, že tihle dva vlci nehřáli tak, jako hřála maminka a tatínek. Smutně jsem se odtáhl a na čenichu se mi objevila poměrně nepříjemná vráska, jak jsem si ty dvě karikaturky prohlížel. Ne, že bych chtěl nějak jednomu nebo druhému ublížit, ale prostě mi tlapka sama vyletěla nahoru a přímo se rozmáchla a vší silou se rozletěla vzduchem, který prorazila a... a.... a narazila přímo do kupky chomáčků. Část z nich se rozletěla všude, ale zbytek zůstal nedotčený. Naštvaně jsem začal hrabat a hrabat. Snažil jsem se vykopat snad všechno, co vykopat šlo. Popravdě jsem neměl ani moc náladu na to dělat něco jiného. Měl jsem v sobě sílu, hněv, vztek a to se ve mně mlelo, jako bych snad já mohl za to, že mne ten pitomý pták unesl a já zůstal tady ve světě, kterému jsem plně ještě nerozumněl. Bez mámy. Bez táty. Bez sourozenců. Bez rodiny.
Kopal jsem a kopal, až mi došlo, že jsem do své hory sněhu, kterou jsem přetvořil na chladnou nemámu a neméně chladného netátu, vytvořil poměrně velkou noru, do které bych mohl zalést, kdybych snad měl na něco takového chuť. Vypadala celkem malinkatě, ale útulně, ale já neměl chuť do ní lozit. Proč taky. Popravdě jsem byl mnohem raději tady venku, ale nechal jsem už kopání a ničení. Udýchaně jsem si kecnul na zadek a sledoval své dílo, které bylo dokonáno. Sošky se rozpadly a teď tu byla jenom halda sněhu ve které byla díra. Třeba to někdo použije jako úkryt... A nebo taky ne. Stoupl jsem si k úkrytu, zvedl nožičku a celý bílý chomáčkový vchod přetapetal na žluto.

Prosinec 4/10
5. Postav vlkuláka.

Zima byla opravdu velká a z těch bílých chomáčků se postupně stával chomáčkový koberec. Bylo tu těch chomáčků tolik, že jsem po chvilce nevíděl už vůbec nic ze zeleně a všude byl jenom bílý chomáček za chomáčkem vedle chomáčku. No prostě naprosto všude. Neodvážně jsem na bílé chomáčky vstoupil a packu za tlapkou na ně pokládal velmi rozvážně každý svůj další krok. Nebylo to nic bojácného, jenom jsem byl obezřetný. Co kdyby se náhodou ukázalo, že chomáčky jsou vlkužravé nebo jedovaté nebo kdo co mohl vědět. Bylo to ovšem poměrně příjemné. I když mne chomáčky do tlapek celkem dost studily. Zkusil jsem do nich hrábnout a jak jsem tak hrabal, nahrabal jsem toho celkem hodně, protože mne to po chvilce začalo fakt náramě bavíkovat. Ne, že bych chtěl takhle hrabíkvoat do konce svých dní, ale na pár chvilek mne to zabavilo celkem slušně. Ani nevím proč, ale co kdyby pod chomáčky bylo nějaký překvápko!
Jenže nebylo. Místo toho jsem tu teď měl hlínu pod tlapkami a za sebou poměrně velkou chomáčkovou spouť. Byla to přímo velehora z bílých chomáčků. Hmm... jak jsem se tak na tu horu koukal, připomínala mi někoho. Plácl jsem do ní tlapkou a kupodivu držela uplácnutý tvar. Začal jsem tedy uplácávat více a více. A pak už mi to bylo jasné, vypadalo to přesně jako máma s tátou. Uplácal jsem ještě pár dalších místeček, které nevypadaly tak, jak jsem si je pamatoval. Z vyhrabané díry jsem pak vytáhnul kamínky pro očka a kromě barvy to vypadalo fakt jako máma s tátou tak, jak jsem si je pamatoval. Chtěl jsem je obejmout a s vrcením ocásku jsem se na ně vrhnul, ale místo teplého pocitu mne jenom na hrduníku studil chlad a samota.

Prosinec 3

16. Dováděj ve sněhu
Bílá věc pořád padala z nebe a já netušil, jak tomu mám říkat. Pojmenoval jsem si to pro sebe chomáčky, protože mi to připomínalo chomáčky chlupů, když mě maminka jazykem česala, abych byl pěkný kluk. Chomáčky pak lítaly úplně všude. Bílé, černé, bílo-černé, bíločerné. Bylo to vtipné, že teď takové chomáčky lítají vevzduchu kolem z nebe a ne z nějakého kožichu. Třeba to padá z kožichu nějakého obrovského vlka, který bydlí na obláčcích. Přišlo mi to jako celkem logické řešení, že by tyhle chomáčky patřili někomu takovému.
Rozhodl jsem se, že si s tou bílou chmáčkovou spouští kolem pořádně pohraju. Nejprve jsem začal uplácávat ty bílé věci dohromady a udělal jsem z nich pořádný kopec. Jeden by řekl, že celkem velkou hor. Pak jsem na tu horu vyběhnul a rozhlížel jsem se kolem, jako bych byl pán všeho tvorstva, co obhlíží svoje vlastní území. A pak mi odjela tlapka a já se svezl po stráni svého královského kopce. Zadek mne trochu studil a bolel, jak jsem si ho natloukl při dopadu do bílého. Jeden by řekl, že chomáčky budou nadýchané, ale oni se nějakým způsobem spekly do sebe a najednou byly tvrdošíjné a nepoddajné. Vypísknul jsem a plácnul sebou ještě jednou do chomáčků, protože to byla velká sranda. Chichotal jsem se a užíval si toho, že tu nikdo není, kdo by mne poslal domů se očistit nebo zahřát. Užíval jsem si nespoutané radovánky v chomáčcích a neřešil, že můžu taky nastydnout. Tam kde nebyl žádný dospělák, neplatila ani jejich dospělácká pravidla a tím pádem jsem ani nemohl nastydnout. Taková byla logika mého malinkého vlčkovéského mozečku.

25. Ochutnej padající sněhové vločky

Zima mi opravdu byla velká, ale Supervlk se mnou nechtěl mít nic společného. Zatímco se ti dva dohadovaly, začaly z nebe padat bílé chuchvalce neurčité hmoty. Pokusil jsem se jeden z nich očichat, ale nevoněl nijak a když se mi dotkl čenichu, byla z něj jenom voda. Netušil jsem, co to je... Bylo to divné a zvláštní. Otevřel jsem tlamičku a pokusil se několik z nich chytit na jazyk, ale chutnalo to prostě jenom jako ledová voda. Zklamaně jsem zase tlamičku zavřel a otřásl se zimou. Byl jsem zvyklý jenom na teplý pelech mámy a na teploty u nás na jihu. Sníh a zima pro men byly novinka a já ani netušil, že bude hůř.
Nemohl jsem se úplně v tom, co říkali vyznat. Obyčvlk se snažil něco vysvětlovat, ale já tomu nerozumněl. Přeci jsem nikomu nic neukradl ne? Nebo jo? Byl jsem z toho zmatený a ta únava. Znovu jsem zývnul a okatě si dal jednu tlapičku před očka, jako že bych se nejradši na tohle nedíval a šel spát. Jenže to už mne Obyčvlk zvedl do vzduchu, jako to dělala máma a já se kynklal v jeho tlamě jako balíček. Supervlk byl někde v trapu a my ho museli dohnat. Proč? Přece se vrátí sám ne? Obyčvlk mi sliboval, že budu mít brzo pelíšek, ale já mu moc nevěřil. Místo toho jsem přitáhl tělo do kuličky, byl to reflex, ale taky mě tak nebodal ten studený vítr a ty bílé ledové věci. Nechal jsem se unášet a doufal jsem, že cílem naší cesty bude opravdu nějaké to odpočinkové a teplé místo. Tenhle chlad už mi fakt vadil. Zavřel jsem očka.

//Nesen kdo ví kam

//Post číst Wi a Wy nemusíte, je to jen pro kalendář 7. Zavzpomínej na svou první zimu Naplánuj si svou první zimu

Seděl jsem na svém malém prochladnutém a unaveném pozadíčku a užíval si okolního dění. Bylo to fajn. Fajn, že jsem nemusel nic dělat nebo řešit a mohl jsem si v tichosti přemýšlet. Všechno za mne vyřeší ostatní a to bylo prima. Bylo prostě fajn být malé vlče. Byla už pořádná zima a já věděl, že pokud se mne Obyčvlk a Supervlk neujmou, tak zůstanu na věky věků sám. Ale nechtěl jsem se jim úplně motat do toho, co hodlají s mou maličkostí dělat, na to jsem neměl dostatek rozoumku. Spíše jsem přemýšlel nad tím, co se stane, až začne být ještě větší zima. Podle toho jak to vypadalo teď bude ještě větší zima a já se jí bál. Nerad bych někde mrznul, takže jsem doufal, že v té zimě budu moct dělat něco pořádného. Na to, že bych třeba měl hledat svou rodinu jsem nějak pozapomněl, protože jsem ji pořád nějak nepostrádal. Zatím.
Takže jsem si udělal takový svůj vlastní plán, co bych mohl ohledně té zimy dělat a přišel jsem s dokonalou vymyšleností. Kdyby mne náhodou někdo někde neubytoval, tak jsem měl v plánu najít si během zimy nějaký krásný pelíšek, do kterého se budu moct vždycky zachumlat. Pelíšek kde budou kožešiny, takže budu muset i něco ulovit, což jsem neuměl. Takže bodem číslo jedna mého zimího plánu bylo naučit se lovit. Druhým bodem bylo ulovit něco, co bude mňamkozní a co bude chlupaté, abych z toho měl kožešinu do úkrytu. Bodem číslo tři bylo spát. Jako nějaký medvídek. Máma říkala, že v zimě medvídci spí a tak jsem měl v plánu taky spát. Co bych taky dělal venku. Bude zima a bahno. O sněhu jsem neměl ani ponětí, takže jsem se sněhem ve svém grandiozním zimním plánu nepočítal.

4. Zazpívej někomu koledu.

Obyčvlk mne počastoval jménem Coolvlče, což bylo hezké oslovení. Byl jsem fakt celkem utahaný a tak jsem zíval na celé kolo. Supervlk přestával být super, protože teď řval něco o tom, že Obyčvlk je jeho a mám si najít někoho jiného. Dokonce do mne mírně strčil a já sledoval, jak se oba dva vlci začali o něčem dohadovat. Pak Supervlk strčil strašnou silou do Obyčvlka a já poposkočil, naštěstí jsem ale neupadnul jako ti dva. Leželi tam na zemi a já popravdě nevěděl, jestli se k nim přidat nebo ne. Byl jsem fakt hodně unavený, ale tohle vypadalo jako švanda, takže jsem se těm dvěma začal smát."Koleda koleda vlku náš, že ty nemáš na guláš! A já guláš nenesu, upadnul jsem na mezu. Vlčata se sběhli a guláš mi snědli!" zanotoval jsem se smíchem a zakončil to dalším velkým zívnutím, protože jsem fakt byl utahanej a nožky už mne skoro nenesly, takže jsem si sednul na zem a se smíchem čekal, až se ti dva doperou nebo si dohrajou nebo co to vlastně dělali.
Rád bych šel s nimi, ale fakt jsem teď byl uťapkaný a to jsem vlastně ani nikam moc neťapkal. Byl jsem z toho takový celý mhe. Ne, že bych nechtěl ťapkat k nim domů, ale raději bych byl kdyby mne někdo nesl nebo táhnul. "A je to k vám domu daleko?" pronesl jsem trochu zoufalým hláskem, protože mi bylo jasné, že daleko nedojdu. Třeba by mne Supervlk mohl nést zase na křídlech! Pro takového vlka bude nosit mě prkotina. Jenže tohle jsem nenabídnul. Bál jsem se. Supervlk vypadal totiž dost děsivě, když na mne před tím tak zaječel a hodil Obyčlvka na zem.