Příspěvky uživatele

< návrat zpět

OBJEDNÁVKA
PŘEVOD
3 křišťály na 10 květinek
- na převod vím, že neplatí sleva, tak to píšu rovnou sem ať to můžeš započítat jako první a pak by to mělo vycházet

VZHLEDOVÉ ÚPRAVY
ID - B04/jiná barva čenichu v přírodním odstínu proberu s kreslířem 40 mušliček
ID - B01/změna barvy odstínu v barvě vrozené magie proberu s kreslířem 30 mušliček
ID - B10/jiné oči na základním ID naceněno Maple 15 křišťálů a 150 mušliček
ID - B09/ID dospělého vlka s pohledem do strany aka cernuní ID 100 květinek a 200 mušliček
-> pokud by to bylo možné chci za kreslíře Sionna

MAGIE
ID - M02/4 hvězdy/vrozená magie země 120 květin
ID - M03/5 hvězd/ vrozená magie země 250 květin
ID - M01/nová magie s jednou hvězdou výběr magie nechám na Životovi jako překvápko 20 křišťálů a 200 mušliček

CELKOVÁ CENA: 470 květin, 35 křišťálů, 620 mušliček
Uplatňuji slevu 75 %
CELKOVÁ CENA PO SLEVĚ: 118 květin, 9 křišťálů, 155 mušliček

Po všem převodu a nákupu by mělo Jessiemu zůstat: 2 kytičky, 3 křišťály, 25 mušliček

/ /vršky

Obyčvlk byl super. Uměl to všechno krásně vysvětlit. Třeba to, že chomáčky jsou fakt zlo. Na to jsem kývnul rozhodně hlaovu, protože jsem si nebyl úplně jistý, že kritizovat přírodu se tu může. Nebyl jsem prostě v tom, co se smí a nesmí tady zběhlý. Ale chomáčky jsem kritizovat očividně mohl a tak jsem si to poznamenal. Wylan pak mluvil o tom, že mne musí vrátit rodičům a na to místo odkud pocházím, ale... postupem času myšlenka a vzpomínka na rodinu bledla. Dokonce jsem si už ani nepamatoval, že by někde kolem byla suchá tráva nebo že by tam byla nora. Pamatoval jsem si matku nebo spíše její pach a teplo, ale nepamatoval jsem si její obličej. Jakou měla barvu kožichu? Jaké byly její oči? Co úsměv? Otce jsem ze své paměti ztratil úplně. Bylo to smutné, ale taková už byla příroda. Jak stárneme, zapomínáme. Bylo to pro naši ochranu, ale taky to mohlo způsobit, že zapomeneme na vlastní původ a rodinu. A to se dělo mě. Nechtěl jsem ovšem Obyčvlka zatěžovat a tak jsem jenom řekl: "Mě je dobře tady s tebou." Usmál jsem se na něj a pohodil ocáskem.
Cesta se postupně začala klikatit v okolí obřích skal a stoupat. Já jen následoval Wylana před sebou. Tady naštěstí chomáčky nebyly. Můj průvodce po tomhle novém světě mluvil o Supervlkovi. Sirius byl krutější než Wylan, nebo mi to tak přišlo. Ale to on mne zachránil, takže jsem mu byl vděčný. "Nemá proč žárlit," řekl jsem a v duchu se zaobíral něčím trochu jiným. Co když žárlí na to, že mám raději Wylana než jeho? Hmm tak to bych mu tu lásku měl vynahradit. Musím ho pomazlit až ho najdeme. "Musíme se k němu vrátit a vysvětlit mu to. ALE nejdřív mu tu najdeme nějaký dáreček," pronesl jsem a pak se rozhlédl. Tady to na dárečky nevypadalo.
Šel jsem dál a pomalu se začínal zadýchávat. Nebylo to nic hrozného, ale cesta byla náročnější a pro moje malinkaté tlapky nic moc. Občas jsem si tedy sednul a odpočíval. S Wylanem jsme šly zase moc dlouho. "Jsem uťapkaný," pronesl jsem smutně. Najednou se před námi objevil vlk a na kožich se mu snášely chomáčky. Vypadal divně a nenormálně a z toho důvodu jsem se připletl Wylanovi pod břicho, abych se tu schoval před nepřítelem? Nevěděl jsem, jestli je vlk nepřítelem nebo ne, ale rozhodně jsem chtěl zvolit opatrnost. Nechtěl jsem, aby mě tenhle chomáčkový král třeba potrestal za to, že jsem chomáčky před chvilkou urážel.
Wylan se pak pohnul a pustil se s Divnovlkem do řeči. Já se cítil trochu nesvůj, když mne takhle opustil, ale nechtěl jsem mu dělat ostudu a tak jsem se začal rozhlížet kolem. Wylan mluvil s tím Divnovlkem o všem možném a já přestal poslouchat. Hledal jsem tu nějaký hezký dárek pro Wylana, ale nemohl jsem žádný pořádný najít. Ohlédl jsem se na Wylana, ale ten ležel na zemi a odpočíval. Taky bych se prospal. Zívnul jsem, ale než jsem se rozhodl střetl jsem se s pohledem Divnovlka. "A co ty mrňousku, co bys chtěl?" zeptal se mne a já jenom mírně nakrčil čenich. Co jsem vlastně chtěl?
Co bych mohl chtít. Wylan říkal, že můžu chtít cokoli, ale co by to tak mohlo být. Možná bych chtěl mít křídla? Ne, to ne, vypadal bych pak moc jako Supervlka a nikdo by neměl vypadat tak hustě jako Supervlk. Ne. Měl bych chtít něco víc... no obyčejného. Něco roztomiloučkého? Ne... Příroda mne udělala hezkého takového, jaký jsem. A tak co kdybych chtěl být silnější? Ne... to bych byl nasvalený.
"Mohl bych ti pomoct s magiemi?" Odivně jsem se podíval do oček Divnovlka, který jako by byl najednou úplně všude. Zamrkal jsem, abych se odtrhl od svých myšlenek a byl jsem zase v přítomnosti naplno. Divnovlk seděl tam, co seděl před tím. Nebyl mi blíž ani všude kolem, jako se to zdálo před chvilkou. "Co jsou to magie?" zeptal jsem se zvědavě. Netušil jsem, co by mi tím chtěl říct. Co to byla magie? Znělo to zajímavě, ale i nebezpečně.
"Magie jsou mocná síla... hmm ty nejsi místní, to poznám... U vás možná bylo magie méně nebo tam nebyla vůbec, nebo na ni vlci zapomněli, ale v tomhle kraji magie proudí úplně všude," pustil se Divnovlk do vzprávění a já si sedl na zem. Byl jsem takhle zvyklý poslouchat... ale koho vlastně? "Kdysi dávno tomu tak nebylo. Tenhle kraj byl úplně obyčejný, ale pak jsem se tu zjevil já a moje sestra, která žije na severu pod velkou horou s jezerem. Vytvořili jsme tenhle kraj, abychom ochránili vlky před tím, co jim mohlo hrozit někde tam v nekonečném a nebezpečném světě. Tady budou navždy v bezpečí před lovci a jinou havětí, která by jim chtěla ublížit. Vytvořili jsme tu malinkatý kus ráje pro vlky a jejich přátele. Zároveň jsme ale museli kraj skrýt před nezvanými hosty a tak jsem vypustili do světa magii. Kraj se jí nasytil a teď je tu magie skoro ve všem. Občas se s ní můžeš setkat, když dělá nějakou neplechu nebo když je ne úplně dobře schovaná, ale jinak pomáhá vlky chránit. U některých se pak tohle setkání s nadpozemskou energií přemění v jejich vlastní schopnosti. Někdo umí vytvořit ohnivou kouli z ničeho, jiný pohybovat kořeny nebo manipulovat jiné, nahlédnout jim do myšlenek nebo přesně pochopit jejich emoce." Naslouchal jsem tomu vyprávění a trochu mě to děsilo, ale fascinovalo zároveň. "A to bys.... to bys mě mohl všechno naučit?"
Divnovlk se na chvilku odmlčel. "Všechno ne, jen to k čemu máš předpoklady, pokud bys chtěl," odvětil s úsměvem Divnovlk a já se na chvilku zadíval na Wylana. Kdybych uměl ovládat nějakou z těhlech magií, tak bych možná nebyl Supervlkovi tak na obtíž protože by se o mne Wylan nemusel tolik starat. Měl by víc času na Supervlka a já bych se o sebe díky magii taky postaral. "Tak jo," zašeptal jsem a pokýval hlavou. Nechtěl jsem působit nevděčně, ale Wylan potřeboval veškerou pomoc, jaké se mu mohlo dostat.
Divnovlk jenom zavřel očka. "Hotovo".
"To bylo rychlé," odpověděl jsem s úsměvem. "A jak to teď budu ovládat?"
Divnovlk se zasmál. "Postupně se to naučíš ovládat, čím budeš větší tím více toho zvládneš, ale na to máš ještě čas."
Nakrčil jsem čenich a chtěl jsme Divnovlkovi odporovat, protože tohle jsem přece nechtěl. Chtěl jsem magie, aby se vyřešil můj problém s tím, že na mne Supervlk žárlí, ale takhle se ten problém vůbec nevyřešil. Takhle tu ten problém bude mnohem a mnohem déle! Jenže než jsem stihl cokoli namítnout, Wylan sebou škubnul ze svého snění a posadil se. Až teď jsem si uvědomil, že se Divnovlk zase nepohnul, i když před chvilkou bych přísahal, že byl jenom na tlapku ode mne. Ne, seděl tam co před tím. DIvnovlk byl divný. Wylan se ovšem rychle zvedal a už se měl k odchodu. "ALe, Ale," namítal jsem chabě, když mne popohnal, abych se neloudal a tím mne z tohohle nádherného a klidného místa dostal pryč. Kdyby do mne nestrkal, tak bych tu asi zůstal do konce svých dní.

//vršky

únor 4/10 - matteo

Můj pohled se rozzářil, jako bych nikdy neměl vidět nikdy nic tak úžasného jako vlčka před sebou. Měl jsme bráchu! Živého, dýchajícího a existujícího bráchu! Obyčvlk bude nadšený! Zasmál jsme se tomu náhlému napojení se na rodinu. Kdybych jen věděl, že tohle není můj brácha... a že jsem se někomu přicrcal do rodiny. Teď jsem to ovšem odhalit nemohl a rozhodně na to můj malinkatý mozeček neměl kapacitu, aby to řešil.
Byl jsem tak rád a zahrnoval svého nově nalezeného bratra veškerou láskou, které jsem byl schopen. A to i přes jeho důkladný odpor. Čumáčkovala jsem ho a mazlil ve sněhu, aniž bych si byl vědom nějakých hranic. Jenže Matteo se mi po chvilce vytrhnul z obětí a odžížalil se kus ode mě. Já se zvedl, oklepal ze sebe sníh a začal na místě poskakovat. "To je super! MÁM BRÁCHU!" křičel jsem a radostí nedokázal stát v klidu.

únor 3/10 - matteo

Koukal jsem na černého vlka, kterému pokrýval kožich chomáček za chomáčkem. Netušil jsem, že tomu bílému se říká sníh. Říkal jsem tomu tedy chomáčky. Tedy chomáček za chomáčkem pokrýval srst malého vlčka jménem Matteo. Koukal jsem na něj trochu zvláštně potom, co pronesl dotaz, jestli jsem jeho brách. Jak jsem se na něj koukal, tak to vypadalo, že vážně asi jsme příbuzní. Byli jsme stejně staří, tedy aspoň podle prvního pohledu. Měl podobný kožich jako já. Dokonce i stejně klonil hlavu jako já. Že by mne ten pták odnesl od něho? Že by to byl můj sourozenec, kterého jsem si matně pamatoval. Věděl jsem, že mám sourozence, ale kolik nebo jak se jmenují jsem nevěděl. Byl jsem mrně, když mne odnesli. "Ne... Howdy se jen tak říká, nebo si to myslím... slyšel jsem to někde... ale kdo mi to řekl... hmm..." nakrčil jsem čenich. Moc jsem si toho totiž z pouště nepamatoval. Jen pocit. Postupně jsem zapomínal, čím déle jsem byl tady.
Matteo se pak nadechl. A byl taky z pouště! Nadskočil jsem, jak mě to zasáhlo. Nečekal jsem to. Byla to radost? Bylo to nadšení? Bylo to zděšení? Nebo jenom překvapení? Netušil jsem, nešlo to přesně popsat. "OOOOO!" vypadlo ze mě jenom a pak jsem se na Mattea vrhnul a začal ho čumáčkovat a mazlit. "BRÁŠKO," houknul jsem. "Jak jsem rád, že jsem tě našel!" Tedy spíše on našel mě, ale to bylo fuk ne?

Únor 2/10 - Matteo

Předemnou bylo vlče, teda vlček, černej. Hustá barva! Nechápavě na mě koukal, když jsem ho pozdravil tak, jak jsem byl zvyklý z domova. "No, jakože... čau," dodal jsem trochu zaseknutě k tomu. Nevěděl jsem, že někdo nemusí znát všechny výrazy ze všech koutů světa. Já sám jsem je neznal, ale o své nevědomosti jsem zatím neměl ani ponětí. Za celou tu dobu tady, jsem se nedostal do žádného sporu s nikým, abych objevil svou nevědomost. Kromě Supervlkovi napruženosti a Obyčvlkovi milosti jsem toho popravdě moc nepoznal. Vlk se představil jako Matteo. "Já jsem Jesaiah, pro kámoše Jessie," odvětil jsem se smíchem a znovu zavrtěl trochu ocáskem. Byl jsem rád, že jsem našel někoho kdo byl jako já. Malej a kluk.
Matteo se mě pak zeptal, jestli jsem jeho brácha. Naklonil jsem hlavinku na stranu. "Hmm... možná," řekl jsem zaujatě. Mohl tohle být můj brácha? Naroidl se taky v poušti pod velkým kmenem stromu v noře? Matteo se neusmíval, jen vrtěl trochu ocasem. "Narodil jsem se v poušti," pronesl jsem po chvilce váhání. Jestli jsme byli bráchové, narodili jsem se na stejném místě ne? Na jména rodičů jsem si nepamatoval, takže jsem se na ně ani nemohl odkázat.

Únor 1/10 - Matteo
(trochu si pohraju s roční dobou a hodím nám sem mírnější zimu, než je in game, nechci se jen klepat a mrznout)

Došel jsem k jezeru, které bylo krásné. Vode se v chladném zimním ránu příjemně vlnila a já siuvědomoval, že mám konečně chvilku času pro sebe. Došel jsem k hladině a nedůvěřivě ji očichal. Tolik vody jsem v životě neviděl. Fascinovala mne, ale i děsila. Bylo to matoucí mít přitažlovst k něčemu takhle velkou a přitom se toho nepokrytě bát. Zastříhal jsem ušima. Sehnul jsem se k vodě, znovu si přičichl a pak se bez okolků napil, abych uhasil žízeň v hrdle. Chladila a studila. Přešlápl jsem na sněhové pokrývce a zvedl hlavu.
Kousek za mnou jsem postřehl pohyb. Nejprve jsem ho jenom slyšel, ale pak i ucítil pach. Otočil jsem se a uviděl vlčka, který mohl být podobně starý jako já. "Howdy," prohodil jsem a mírně pohodil ocasem. Nevypadal nebezpečně. Pokusil jsem se taky nevypadat nebezpečně, nechtěl jsem zbytečně vzbuzovat nedůvěru a tak jsem kromě kmitnutí ocasu přidal ještě úsměv od ucha k uchu.

//loterie 3/5

//Poušť

Kráčel jsem po boku Obyčvlka, který se v mých očích stával víc a víc neobyčejným. Byl fajn, dobře se s ním povídalo a moje nožky ho za chvilku stíhaly lépe a lépe. "Doma byla taky suchá tráva, občas nějaké to křový... A taky písek, ale to jenom na odlehlejších místech," pronesl jsem zamyšleně. "A taky tam nebyly ty bílé chomáčky," podotknul jsem. To že jsem ovšem sníh viděl až tady, mohlo být snadno tím, že tohle byla moje první zima. "Naše nora byla pod jedným starým, osamoceným stromem, ale byla to super nora... A taky táta se o nás moc dobře staral, strejda taky..." dodal jsem s úsměvem, aby to nevypadalo, že jsem to tam neměl rád. Já to tam totiž miloval a o to víc, se mi tady na jihu líbilo.
Ťapkal jsem neohroženě dál. Wylan do mě se smíchem drcnul a já trochu nadskočil, ale pak jsem se taky zasmál. Ani jsem pořádně nevěděl, čemu se smějeme, ale bylo fajn se smát. "Ale já ani nevím, co bych měl chtít... A tady si Supervlk sehnal ta křídla? Nebo se s nima už narodil... nechci být ošklivý, ale přišel mi... no divný," pronesl jsem potichounku, jako bych se bál, že mě uslyší. "Zjistit to můžeme z vršku, tam bude výhled... poběž," prohodil jsem vesele a rozklusal se po cestě do kopce.

//vrchol

//Savana loterie 1/5

Koukal jsem na to, jak se sloni rozloučili a uháněl jsem za Wylanem. Chomáčky tu nebyly a bylo tu teplo. Trochu mi to připomínalo teplo domova. "Tady to je trochu jako doma, ale není to doma," zamumlal jsem a výrazně posmutněl v hlase. Ne, tak ve své činnosti, protože jsem byl prostě malý dobrodruh a líbilo se mi to tu prozkoumávat. Samozřejmě zkoumat s mámou by bylo lepší, ale co se dá dělat. Ze suché trávy jsme přešli do písku a já netušil, že tohle je poušť a tak jsem jenom sledoval, jestli tu nebudou další zvířátka
Obyčvlk navrhoval, že mi když tak něco koupí, pokud budu chtít nebo že mi půjčí. "Táta říkal, že na blbosti si půjčuje jenom pitomec," řekl jsem hrdě, protože jsem si zapamatoval aspoň něco z toho, co mi táta říkal. Zrovna to nejméně podstatné. Možná, že kdybych dával pozor, tak bych věděl, kudy jít domů. Jenže to jsem si jaksi nezapamatoval.
Když jsem byl ozačen za roztomilého nepapacího ušáka a zatahán za ucho, ošil jsem se. "Juuu můžu dostat nepapacího ušáka na hraní?" zeptal jsem se a poskočil na místě. Celkem mi chyběl brácha a ségry, abych si měl s kým hrát.

//za Wylanem

loterie 1/5

Obyčvlk byl sice obyč, ale byl děsně chytrej. Když tedy Wylan promluvil o tom, že ta šedá velká věc je slon, tak jsem jenom pootevřel tlamičku a kýval. Kdyby mluvil ještě chvilku, tak bych si možná i hlavinku ukýval. Bylo to ohromné zvíře a já věřil tomu, že má Wylan pravdu v tom, že to bude nepříjemné, kdyby na mne šlápl. To s tím chobotem bych ale chtěl vidět, jak zvedá nějakou věc. Ale nebylo mi přáno, protože sloni odcházeli dál a my museli vyrazit zase na svou cestu. "AHOJ SLONIIII!" zakřičel jsem za nimi a odpovědí mi bylo jejich troubení. Zasmál jsem se a poskočil, protože jsem nečekal, že bude troubit víc slonů najednou. Měl jsem z toho radost.
O kopcích zase Wylan něco věděl a bylo to taky zajímavé. A dokonce se mu líbil můj nápad, že bychom tam mohli něco sebrat pro Supervlka. Nějaký vlk, co tam vyměňuje věci za kytky a mušle mi přišel zvláštní, ale proč ne, každý měl rád něco. "Škoda, že já žádný kytky nemám...." pronesl jsem smutně. Teď byla všude zima a tak nasbírat kytky bude těžký. Koukl jsem na Wylana, který se rozklusal směrem k těm kopcům. "Hej ale já nejsem ušák, ušíci se jí!" vypískl jsem a rozeběhl se za ním, aby mi neutekl.

//pušť

//Uhlený hvozd

Kráčle jsem za tím zvukem a ani trochu jsem se nebál... no dobře, možná jsem se malounko bál, ale jenom fakt decentně. Šel jsem pomalu, protože Wylan si to přál. Nechtěl jsem mu zase utíkat, protože to by ho mrzelo a on mi přišel smutný z toho, že Supervlk se s ním nechtěl bavit. Došel jsem na pláň, kde bylo celkem teplo a chomáčky tu nikde nebyly k vidění. Před námi stál podivný šedý tvor s dlouhým ocáskem vepředu stejně jako vzadu. Sledoval jsem ho a sledoval jsem i ostatní podobně šedé a ocáskovité tvory. Šly tu v hejnu? Smečce? Tlupě? Pohlédl jsem na Wylana. "Co to je?" zeptal jsem se. Evidentně jsem došel do fáze vlčecího vývoje, kde se otázky co a proč, stávají stabilní součástí slovníku.
Pohledem jsem se rozhlédl a uviděl i podivné žluté hory, které byly kus od nás. "Co je tamto? Půjdeme tam?" zažadonil jsem. Vypadalo to tam hezky a třeba tam budou další zajímavá zvířátka, jako tahle víceocasá. "Třeba tam bude dáreček pro Supervlka, který by mu pomohl zjistit, že ho máš rád... Já dával mámě třeba hezké kamínky, když jsem něco provedl a pak mě měla ráda," navrhl jsem mu.

//plamínek
6. . Uteč před zimou do teplejších krajů

Byla mi vážně zima, ale čím víc jsme byli v lesíku, který dost divně smrděl, tím méně sněhu bylo kolem a tím míň moje tlapky promrzaly. Popravdě to tu bylo mnohem lepší, už ani sněhu tolik nepadalo. Usmál jsem se na Wylana, který mi nabízel rybu. S chutí jsem se do ní pustil a do hlavinky jsem si poznamenal všechny jeho informace o tom, jak má jeden lovit ryby. Wylan byl hodný, až moc hodný, řekl bych. Teď jsem ale baštil a u toho se přece nemá mluvit, aby se jeden nepocintal. Takže jsem čekal a čekal až moje bříško bude plné a ryba bude celá snědená. Pak jsem vyrazil směrem více a více na jih. Nechtěl jsem zůstat jenom v tomhle hvozdu, ale chtěl jsem dojít mnohem dál.
Tohle místo bylo navíc trochu děsivoučké, ale teploučké, tak jsem si nestěžoval a šel jsem prostě dál. "Hele je na mne Supervlk naštvaný za tu kuličku?" zeptal jsem se, protože toho jsem se trochu bál. Nechtěl jsem, aby na mne byl naštvaný, ale zároveň si to tak trochu zasloužil no ne. Najednou se před námi rozeznělo nějaké volání. "Co to je?!" vypísknul jsem a schoval se za Wylana. Pak jsem ale vystrrčil hlavinku z pod jeho břicha. "Půjdeme se tam podívat? Co když to troubení je zvíře, co potřebuje pomoct?" navrhnul jsem a jako správný klučina nečekal na nějaké povolení dospěláka a prostě jsem se rozebehl. Kdyby Wylan chtěl, tak by mne zvládl chytit, to bylo jasné. Ale možná chtěl taky zjistit, co za tvora vydává tenhle podivný nosovitý zvuk. POmalu jsem nabýval dojmu, že obyčvlk je mnohem víc super než supervlk.

//savana

//ohnivé jezero
9. Ulov si kapříka
Stál jsem u jezera a koukal na lodičky, které se kymácely na hladině až je pohltilo slunce. ”Já se tě nebojím a nikdy bát nebudu,” pronesl jsem k Wylanovi, který se tu zjevil z ničeho nic. Nejprve mi vyhuboval, ale pak se taky trochu zasekl ve vzpomínkách a pustil loďku na jezero. Nechával jsem ho být a pustil jsem se do něčeho, co jsem potřeboval hned. Nechtělo se mi čekat až rozmrzne. Byl jsem zrovna u jednoho potoka, který se vléval do jezera. Moje bříško zparotestovalo, měl jsem hlad. A tak jsem si řekl, že bych mohl zkusit to, co mi říkal tatínek. Strčil jsem tlapku do vody a čekal. Třeba se kolem protáhne nějaké to tělíčko, které by moje drápky zahákly a já budu mít něco dobrého k snědku. A taky že jo. Drápky mi zajely do masa a já je vytáhnul. Byla to malá ryba, ale ještě se mrskala. ”JÉÉÉÉJ!” vyštěknul jsem nadšením a panikou a rybu pustil, takže se odskákala do vody a zmizela. Tolik k mému skvělému úlovku. Břiško zase zaprotestovalo, ale co s tím. Nic. Hodil jsem pohled na Wylana.
Byla to krásná podívaná, ale co mi trochu nahnalo strach byly chomáčky. Padalo jich najednou pár, pak několik a pak už jsem pomalu ani neviděl, kam to padá a co padá. ”Wyldo, mě je zima,” postěžoval jsem si. ”Můžeme jít dál?” zeptal jsem se, ale ani jsem nečekal na souhlas a vydal jsem se směrem, kde mi přišlo, že by to mohlo být teplejší. Hlavně podle toho, že tu bylo méně chomáčků. Ťapkal jsem a třásl se, do toho mi kručelo v břiše. Mírně jsem popotáhl, protože se mi začalo stýskat po mámě a jejím teple. Ale možná to byl taky nástup nemoci.

//Uhelný hvozd

//Esíčka
3. Pustit lodičku a řekni u toho osobní dojemný příběh, aby se svíčka zapálila.

Doběhl jsem od řeky k jezeru, které bylo rudé a stoupalo od něj teplo, které mi lezlo do kožichu. Konečně jsem se tu zastavil, protože mne učarovala podívaná, která se rozbíhala přímo na jezeře. Odehrávalo se tu něco moc pěkného. Na jezeře tancovala světélka, která jsem sledoval s nadšením a úžasem, až jsem úplně zapomněl na to, že bych měl někam utíkat nebo že bych měl utíkat před někým. Koukal jsem na tu nádheru a tak mě to nadchlo, že jsem to chtěl udělat taky. Většina lodiček vypadala, že jsou ořechy. Přejel jsem pohledem okolí a hle, ve sněhu se válel oříšek, který nejspíše baštila nějaká veverka. Veverka? Tady? Rozhlédl jsem se, ale žádnou veverušku jsem neviděl. Sebral jsem tedy půlku ořechu a pustil ho po vodní hladině. Najednou vzplál a já sledoval jak se moje skořápka připojila k ostatním.
Úplně jsem zapomněl na to, že jsem před chvilkou před někým nebo něčím utíkal. "To je nádhera. Kdyby to tak mohla vidět maminka nebo sestřičky," povzdechl jsem si. "Možná, že kdyby věděli, že jsem tady u takové nádhery, tak by mne nenechali odnést tím podivným ptákem. Kdyby to tak rodiče věděli.... Ale oni mě třeba nechtěli, třeba se mne prostě jenom tímhle chtěli zbavit," zabrblal jsem si pro sebe a ani jsem nepočítal s tím, že mne někdo uslyší. Wylan byl ovšem dost blízko na to, aby to slyšet mohl. Bylo to smutné. Já, malinké vlče, naprosto samotné ve sněhu všude kolem. Občas jsem se otřásl chladem. Jeden by dokonce zaplakal nad tím, jak jsem tu tak seděl. Ale já se nedám. V břiše mi zakručelo. "Čas sehnat si rybu... WYLANE!!!" zakřičel jsem, aby mne případně mohl najít, pokud byl daleko i blízko.

//plamínek

//Kančí remízky

Vyběhl jsem z toho podivného porostu, jako by do mne někdo střelil a celý zadýchaný jsem doběhl k řece. Hop skok přes potok a byl jsem na druhé straně. Když tu, najednou, uslyšel jsem hlas, který patřil Obyčv... Wylanovi, který se za mnou nejspíše hnal a který přicházel z poza remízkového plácku a z druhé strany řeky. Musel mne sledovat. Ale já se nechtěl zastavovat. Pořád jsem se bál, že mi bude nabacáno za to, že jsem na Supervlka hodil kuličku. No a z toho důvodu jsem se podél řeky rozeběhl dál, i když jsem byl celkem udýchaný, ale nemohl jsem si pomoct. Strach je občas silnější než mi. A já se opravdu bál. I když Wylan něco křišel dál, už jsem mu nerozumněl. A frnk byl jsem v tahu.

//Ohnivé jezero

//24. Najdi zlaté prase a přej si něco
- esíčka

Vběhl jsem do lesa celý udýchaný. On to teda nebyl úplně les, abychom si rozumněli. Byla tu spousta křovisek a různých nanicovatých stromečků, které se spíše rozkládaly do šířky než do výšky. Bylo mi jich celkem líto, protože to vypadalo, že na ně chomáčky dopadají ve velkém a většina z nich nebyla skoro vůbec vidět, jak byla zametená pod chomáčkovou nadílkou. Mírně jsem se obával, že za sebou uslyším kroky, ale neslyšel jsem nikoho, tak jsem zvolnil běh. V bříšku mi zakručelo. Měl jsem poměrně velký hlad, taky jsem od toho svého pádu z nebes nic nejedl a to už bylo poměrně dávno. Pohledem jsem skenoval okolí, jestli tu nebude něco, co bych mohl sežrat, ale křovinky byly zapadané a nic na nich nebylo. Navíc jsem ani neuměl lovit, takže představa, že si ulovím zajdu, kterého jsem cítil v čenichu, byla mizivá.
Místo toho jsem si teda kecl na zem a koukal jsem se kolem. "Chjo, kdybych tak mohl být silným vlkem, takovým který může ostatní předběhnout a ulovit co chce," postěžoval jsem si nahlas a ani jsem netušil, že moje přání možná někdo uslyší. Najednou se za mnou ozvalo dusání. Poplašeně jsem nadskočil, protože jsem se bál, že je to Supervlk a jde mi nabacat, za tu sněhovou kuličku. Místo něj seo všem z křovisek vynořilo podivné zvíře, které jsem u nás nikdy neviděl. Vrčelo a hrčelo to v něm, mělo barvu jako písek a koukalo malýma černýma očkama přímo na mne. Zachvěl jsem se pod tím pohledem a chtělo se mi plakat. Zvíře vypadalo opravdu děsivě. Začal jsem opatrně couvat, protože jsem se bál, že tohle příšerňátko na mne zaútočí každou chvilku a to jsem popravdě nechtěl riskovat. Nahlas jsem polknul a pak jsem se začal vzdalovat. Pískově svítící zvíře zůstalo naštěstí stát a já se tak mohl s klidem vzdálit. Jen co jsem byl dostatečně daleko, otočil jsem se čelem pryč od tohohle místa a dal se na útěk.

//esíčka