Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Wylan se snažil "pomáhat", ale mě přišlo že spíše svou monstrozní postavou malou princeznu děsí. Ne, že bych mu to měl za zlé, ale přišel mi tu jako slon v porcelánu. Vypadala celkem v klidu, ale asi se jí nelíbilo, že k ní jdu blíž. Wylan mě taky začal varovat, když po mé maličkosti zacvakala zuby. Jenže já byl přece neohroženej vlk, co se nebojí nějaký vlčice, co mu chce jednu ubalit. "Hele, jestli ti to pomůže, můžeš mi klidně jednu vrazit, ale musíš odsud vylézt," pokračoval jsem v uklidňujícím tonu hlasu, ale zastavil jsem se, abych jí dal prostor. Stejně mě měla na dosah drápků, takže mě klidně mohla uzemnit, pokud by jí ta blízkost vážně vadila. Ran jsem se nebál. Neměl jsem totiž úplně zkušenost s tím, když jeden dostane po čuni. "Navíc ti musí být zima," dodal jsem, jako bych konstatoval nevyhnutelný fakt. Mě zima byla, takže jsem očekával, že jí bude taky.
Wylan si lehnul, což bylo dobře, aspoň nepůsobil tak monstrozně v porovnání s malou vlčicí. Začal se jí vyptávat na jméno a tak a já jenom tiše stál a doufal, že se tahle malá trochu rozhejbe, protože u toho kořene pod větvemi, nemůže být věčně. A tak jsem si sednul a čekal až vyleze, protože dřív nebo pozdějc vyleze.

Wylan se věnoval malé vlčici a moje dotazy tak musely počkat. Trochu mi to vadilo, ale ne moc, protože jsem mohl prozkoumávat malou vlčici. Byla tak mrňavá, že mě to možná trochu i rozesmálo, ale naštěstí jsem se v čas zadržel a jen se ušklíbnul. Wylan se věnoval malé a ta vrčela, škrábala a chňapala ve vzduchu zuby, jako by mu chtěla ukousnout kus obličeje. No tahle malá, ta se mi fakt líbila, protože měla pořádnej oheň. Pohlédl jsem na Obyčvlka, ale vypadalo to, že je vyděšený a možná si i trochu nadělal pod ocas z toho, jak na něj ta malá princezna vyjela. Udělal pár kroků dozadu a já tak měl možnost si malou konečně prohlídnou.
Vypadala dost zuboženě. Ne zanedbaně, ale asi sem cestovala nějakou dálku. Taky vypadala, že je celkem dost vyděšená, asi tolik jako Wylan. Zvedl jsem jednu tlapičku v obraném gestu. "V klidu malá, v klidu," začal jsem s klidným hlasem, který se naprosto nehodil k malému vlčeti, kterým jsem byl, ale jako by její rozšířené zorničky a přerývaný dech ve mně vzbudily nějakou vlohu pro konejšení nebo co. "Já jsem Jesaiah, pro kamarádz Jessie a tohle je Wylan," pronášel jsem a v mírném přikrčení, abych nepůsobil bojovně se krůček po krůčku přibližoval k vlčici. "Nechceme ti ublížit, ani tě otravovat, ale máme strach, že tu jsi takhle sama," dodal jsem to, co jsem pochopil, že se snažil neúspěšně říct Wylan. Udělal jsem další kroky k vlčici a dostal se tak nebezpečně blízko k jejím drápům a zubům. Nevím proč, ale věřil jsem si, že mi nic neudělá. Možná jsem si to myslel ale blbě. "Hlavně v klidu."

březen 5/10 matteo

KOukal jsem na bráchoj. "No jo ziam je otrava, ale pořád tě může někdo vzít na záda a pak už to tak drsný není. A navíc na jihu ty chomáčky skoro vůbec nejsou, takže je to naprostá pohodinda," pronesl jsem jako světaznalý cestovatel. Přitom zimu jsem zažil jenom jako takové malé líznutí. Celou její krutost jsem nepoznal, protože nás s Wylanem chránila teplota pouště a jejího okolí. Ze sněhu, který jsem označoval jako chomáčky, protože jeho pravé jméno jsem neznal, jsem tak měl jenom malý zážitek. Brácha toho se zimou rozhodně zažil víc.
Na jeho ostych jsem kývnul hlavou. Co jiného než hrát si by se tady taky dalo dělat. Jenže brácha nechtěl běhat, což mě trochu zamrzelo, ale ne moc, protože nabídl celkem slušnou alternativu. "Fajn, na tři vítězný?" zeptal jsem se. V přetahování to bylo jednoduché, ten kdo skončil s klackem v tlamě prostě vyhrál. A pokud se mělo rozhodnout o vítězi chtělo to aspoň tři kola, protože byla šance, že klacek minimálně jednou rupne. Chytil jsem jednu větev do zubů a druhý konec nabídl bráchovi.

Březen 4/10 - Matteo

Bylo to tu fajn, nemohl jsem si stěžovat, ale trochu mě to tu i děsilo. Jakto že jsem si nepamatoval, jak jsem sem přišel nebo odkud. Bylo to tu zvláštní místo, ale nestěžoval jsem si nahlas. Nechtěl jsem děsit bráchu, přeci jen jsem byl já ten silnější jak to vypadalo a musel jsem ho chránit a ne děsit. Matteo mezitím popisoval domov jeho a mých rodičů. Nevěděl jsem pořád, jak se k tomu stavět. Pokud měli takhle krásné místo k životu, tak proč mne nehledali? Přišel jsem si trochu nesvůj a mírně na brášku žárlil, že on mohl s rodiči být pořád a mne musel odnést nějaký pták kdo ví kam. "Zní to fajn, ale rozhodně to není tak dobrý jako cestovat po světě a poznávat ho," odpověděl jsem mu a hrdě vypnul hrudníček, jako by dobrodružný život byl prostě něco víc, než být doma s rodiči. Nebyl. Rozhodně bych ho vyměnil za teplý pelech a příjemný pocit rodiny kolem. Jenže to přece nemůžu přiznat ne?
Koukl jsem se kolem a doufal, že tu někde nebude nějaký další okřídlený vlk, když Matteo dal znát svůj názor na křídla, který byl shodný s tím mým. Nikdo tu ovšem nebyl k našemu štěstí i smůle. "Hele a nechceš si jít zablbnout kolem jezera? Třeba závod?" navrhl jsem. Trochu mne z toho kecání začínala brnět tlama a packy poskakovaly po tajícím sněhu nedočkavostí někam vyrazit.

Březen 3/10 - Matteo

Brácha byl totální jelito nepolíbený normálním vlčecím slovníkem. To má určitě z toho, že se tahá jenom s rodičema a úplně zapomněl na to, jak jsme si společně říkali a dováděli. "Ne, hustý jakože je to prostě děsně super," snažil jsem se mu vysvětlit, ale asi to nepadalo na úrodnou půdu. Mávnul jsem tedy tlapkou ve vzduchu. "Nech to bejt a raději mi povídej o tom mechovém místě, kde byldíš s rodičema... Je tam hezky?" začal jsem se vyptávat.
Přestal jsem přemýšlet nad tím, že bych se odsud měl nějak dostat a nevěděl jsem jak a spíše se zaměřil na bráchu a jeho normální projevy obdivu ke křídlům Supervlka. "Ale zase musíš se o to starat. Je to něco navíc a táááák," protáhl jsem a pak si odplivnul do sněhu, který nám tu pomalu roztával a měnil se v bahnitou věcičku. Nechutný! Kdybych mohl, šel bych se pustit do nějakého jídla, ale tady to vypadalo naprosto bez šance na to, že jako malé vlče něco chytnu.Navíc mne lov pořádně nikdo nenaučil, což byl pech.

//Naarské vršky

Koukal jsem se kam šlapu, ale u toho jsem poslouchal to, co mi vyprávěl Wylan. Nakonec z něj vypadlo, že se tu nachází někde smečka, která se stejně jako mech jmenuje. To by mohlo být to místo, pokud se někde nachází i ten dýmující kopec, který Matteo popsal. Taky se vyptával, proč mě to zajímá a co jsem mu na to měl jako říct? "Ale jen mě to zajímalo," pronesl jsem zamyšleně a přemýšlel o tom, jak to říct, aby se neurazil nebo nenaštval. Nebo mě neměl za blázna. Wylan mezitím, co já přemýšlel, mluvil o tom, jak je Asgaar pěkný. Měl bych mu to říct. Je to nejlepší vlk tady, určitě mě nebude mít za blázna. Já se už nadechoval, že mu řeknu o tom, proč se ptám na mech. "Měl jsem takový sen a..." chtěl jsem Wylanovi vysvětlit, že se mi o tom zdálo a že mi to řekl ve snu můj brácha, že tam mám rodiče, ale tahle rozmluva byla přerušena, neboť před námi se objevila malá vlčice.
Ležela pod jednou z větví stormu. Wylan mi nařídil držet se za ním a já to udělal. Ale jenom na půl. Vykoukl jsem zpoza jeho zadních tlapek a vlče si prohlížel. Byla to holka, což byl pech. Kluk by byl lepší. Začal jsem se rozhlížet a hledat tu někde mámu nebo tátu týhle princezny. Wylan měl teď plný práce s ní a tak jsem možná i nepatrně začal hledat nějakou tu cestu, kterou bych se mohl zdejchnout do tý mechový smečky. Kdybych teda jen věděl, kterým směrem. Nebyl to nejlepší nápad, teď zdrhat a já nebyl debil. Takže jsem prostě pohled stočil zpět k vlčici.

Být vlčetem byl pech, navíc když jste furt museli někam courat. Ale pak jak jsem se odpočal, měl jsem energie na rozdávání. Wylan byl celkem v pohodě s tím, že na moje baterky musel čekta, než se nabijou. Ne, že bych mu dal nějak extra na výběr, ale když jsem se vzbudil, byl zase tam, kde jsem ho nechal, což bylo dobrý zjištění. Z mého snu jsem pořád cítil podivnou pachuť domova, ale nebyl jsem si úplně jistý. "Wylane, nevíš náhodou kde by mohlo být spousta mechu?" zeptal jsem se, jak mi začaly některé věci ze snu zase vyplouvat na mysl. Možná to nebyl sen, ale předtucha nebo to fakt bylo prozření a brácha mi něco chtěl sdělit. Nebo jsem si jenom prostě vzpomněl na něco z té doby, kdy jsem žil s rodiči. Bylo to celé zmatené.
Wylan pak zavelel, že jdeme a já nehodlal nijak odporovat. Vyrazili jsme zase na cestu. Jen já a Wylan. Celkem nám to takhle ve dvou šlo, no ne? "A je ten Asgaar aspoň hezký místo?" zeptal jsem se celkem upřímně. Pokud tam Wylan bydlel, muselo to být pěkný ne. Bez sněhu se šlo vážně snáž. On je fakt čupr a chytrej.

//za Wylanem

//Vrchol

Kráčel jsem za Wylanem a to dost neochotně. Byl jsem z toho všeho celkem dost unavený a už bych to rád někde zalomil, ale vypadalo to, že Wylan má jiné plány. Nabízel mi, že mě sveze a pak si promluvíme o Životovi. Celkem mě ten vlk zajímal, protože koho by nezajímalo, že má někdo na zádech zahrádku? Na druhou stranu bych teď raději, než nějaké povídání, poslouchal svůj vlastní dech, jak odplouvám do moří spánku. "Auuuíííu," zívnul jsem a tím tak naznačil Wylanovi, že už jsem dlouho nespal. Ne dlouho pro dospělého vlka, ale dlouho pro vlče. Wylan mne tu tahal po všech čertech a já bych už nejraději někde zaparkoval a prospal se.
Wylan nabízel, že mne ponese, ale popravdě jsem si tím nebyl úplně jistý. "Já bych se tu trochu prospal a pak můžu vyrazit po svých," pronesl jsem a kývl hlavou jako že děkuju za nabídku. Nepřišlo mi totiž dobrý, aby mě někdo nosil. Už jsem nebyl přeci jenom malinkaté mrně, takže jsem měl nějakou tu důstojnost, která mi velela ťapat po svých pokud to šlo. Lehl jsem si do nahřátého písku a v tu ránu usnul. A měl jsem fakt hodně divný sen.

Prospal jsem nevím jak dlouhou dobu, ale rozhodně mi to přišlo, jako věčnost. Když jsem se probudil, byl jsem opět plný energie a vzpomínal jsem si na Mattea. Byl to můj brácha, jak jsem na něj mohl zapomenout? A pak taky tu bylo to místo, co mi popsal, ale to mi nějak uteklo z hlavy s probuzením. Možná si vzpomenu, až zase usnu. Myšlenka na to, že mám někde bráchu, co mě navštívil ve snu mi ovšem zůstávala. (//implementace hry od jezera) Rozespale jsem mrkal do světa a pak se postavil. Pokud chtěl Wylan někam vyrazit, já byl připraven.

březen 2/10 matteo

Brácha evidentně vůbec nepochytil nejnovější slovník. Trochu nakrčil čelo a já se v duchu zasekl na tom, jestli aspoň ví, co je to masivní nebo "džidži". Ne, že bych se mu za to smál nebo tak, ale bylo to zvláštní. Tuhle slovní zásobu jsem přece znal z domova. "No jakože je to mega hustý," dodal jsme na vysvětlenou. Třeba měl jenom brácha zámrz mozku, to se občas stávalo i těm nejlepším z nás. "Jo to máš asi naprostou pravdu brácho, protože mít křídla musí být dost na hlavu, že se někde zasekneš nebo prostě jenom lehnout si musí být dost náročný."
Nastala chvilka, kdy jsem se protáhnul. Tlapky jsem vystrčil před sebe jako bradu a mírně se pronul, aby se mi prokřupal hřbet. Bylo fajn tu být s bráchou, ale zároveň, jak jsem se sem sakra dostal? Nebyl jsem v poušti náhodou? Brácha popisoval mech a já si trochu uvědomoval, že tady něco nesedí, protože jsem si nepamatoval, jak jsem se k tomuhle jezeru vůbec dostal. Mech byl mech, podle bráchy, ale to mi moc nepomohlo, tak jsem jenom mávl nad mechem tlapkou. "Wylan bude vědět, kde to najít."

březen 1/10 MAtteo

Kývl jsem hlavou, protože to bylo celkem logické vysvětlení no ne. "Supervlk má taky křídla, což je fakt sigma, ale docela mi přijde, že s křídli musí být i trochu pech," povzdechl jsem si a pak prostě jenom mávl tlapkou nad celým Supervlkem. Sirius, měl bych mu tak říkat, však na něm není kromě těch křídel a toho, že mě zachránil, nic moc super. Byl jsem mu vděčný, ale zase ne tolik, abych mu úplně lezl do zadku tím, jak jsem si ho jako mrně přejmenoval. Nezasloužil si to.
Pak mi brácha popisoval, kam mám jít. Kde je on a rodiče. Sedl jsem si na zem a podrbal se za uchem, jako bych nad tím musel hluboce přemýšlet. Ale nemusel jsem. Netušil jsem totiž, co ta slova znamenají. "Aha aha... Co je mech?" optal jsem se tak, jako by mě to vůbec nezajímalo. byť to slovo znělo divně a zajímavě. Tak podivně mokře. Mech a čoudící kopec. To zní celkem slivně, snad bude Wylan vědět kam jít, ale on ví všechno.

únor 9/10 Matteo

Matteo byl fakt skvělý brácha a já nechápal, jak jsem mohl tak dlouho přežít bez něj. Jako by mi chyběla tlapka do té doby, než jsem tohohle černého vlčka našel. Máma s tátou asi nebyli úplně top, ale rozhodně vytvořili někoho mega top a někoho taky top a to jsme byli mi dva. Já a můj brácha. Supervlk i Obyčvlk byli fajn, ale na bráchu nikdo neměl. "Supervlk by mne mohl přivést leda by se rozhodl pro mě vrátit... Nemá mě rád... Teda obyčvlk říkal, že žárlí, ale já si myslím, že má jenom zaražený prdíky v bříšku a tak je takovej celej podivnej," zhodnotil jsem situaci svých opatrovníků. Dlouze jsem se pak zapřemýšlel, jako bych se snažil odhalit nějaké obrovské tajemství, než jsem zase začal pokračovat dál. "Ale Obyčvlk, teda on se jmenuje Wylan, ale já mu říkám Obyčvlk, tak ten by mě možná i domů dovedl, kdybys mi řekl, kam mě má dovést," řekl jsem pak rozhodně a pohledem zkoumal bráchu, jestli se jako podělí o to tajemství, kde najdu naše.

Únor 8/10 matteo

Plakání jsem se snažil potlačit. Vedel jsem že se to nesluší a jenom to dělá ostatní smutné, ale nemohl jsem si pomoct. Mírně jsem se třásl a ne kvůli zimě. Párkrát jsem pustil slzičku po tváři a pak jsem ji naštvaně utřel tlapkou. Nebudu tu plakat, kdyz jsem nasel konečně bráchu ne?
Matteo se mě snažil uklidnit, že rodiče podpoříme v tom, aby si vzpomněli. Jen jsem kývl hlavou. Pořád jsem nechápal jak mohli zapomenout, ale nestalo se tohle i mě? Já taky zapomněl jak vypadají nebo jak se jmenují. Co když prostě zapomněli i na to, že mě měli? Brácha mi najednou položil k tlapce kamínek. Usmál jsem se na něj a pak na bráchu."Děkuju... jsi fajn brácha," řekl jsem a na chvilku se odmlčel. "Ale jak to uděláme, aby si vzpomněli?"

7/10 únor Matteo

Bylo to zvláštní mít najednou bratra. Do teď jsem věděl, že nějakého mám nebo jsem měl ten pocit. Všedhcny vzpomínky postupně bledly a nejen ty na rodiče nebo na rodnou hroudu. Všechno z pouště pomalu opouštělo můj mozeček a vystřídal to jen pocit, nebo pach, který jsem si s něčím příjemným spojoval. Mozek prostě pracoval zvláštně. Jak bych mohl zapomenout tak důležitou věc jako jméno matky? Nebo pach otce? Nebo počet sourozenců? Ale stalo se to. Pomalu, ale jistě, jsem o tyhle věci přicházel.
Potkat Mattea byl tak učiněný zázrak a taky to, že si uvědomil, že jsem jeho bratr. Musel z nás dvou být ten chytřejší, mě by to samotnému nedošlo. Když ovšem došla řeč na to, jestli mne hledali rodiče to Matteo odpovědět nedokázal. Nepamatoval si to, jediné co si pamatoval byl fakt, že byl sám. A pak.... další chytrá poznámka a další rána. Kecl jsem si do chomáčků na zadek. "Zapomněli na mě, je to tak," řekl jsem smutně a začal natahovat.

Únor 6/10 Matteo

Brácha přemýšlel nahlas nad tím, že mne určitě nenašli, protože mne odnesl pták. Jen jsem přikývl, i když jsem netušil kdo jsou ti oni. Nemohl to být nekdo jen tak, když mě asi hledal. Jenže pak přišla rána. Rodiče o mé maličkosti neřekli ani mému bráškovi? Jaká to hrůza! Táta mě nehledal. Máma mě nehledala. Oni na mne prostě zapomněli než aby mne hledali. "Ale vždyť si říkal, že mě nenašli ne? To mě museli hledat, že jo?" chtěl jsem po bratrovi ujištění že jsem ho jen špatně pochopil. Nevěděl jsem pořádně, co bych měl na to asi tak říct. Nebyl jsem z toho úplně nadšený, jestli mě naši nehledali, tak to rozhodně nebylo nic pozitivního. Rodiče přece nikdy nepřestanou dokud svého potomka nenajdou ne? Dokud nebude v bezpečí zase s nimi? Nebo ne? Byl jsem moc malinkatý, abych to dokázal zodpovědět.

únor 5/10 matteo

Matteo se vysoukal z pod mého sevření a když jsem já začal poskakovat, taky poskakoval. Zajímala ho spousta věcí a mě taky. Ale popravdě jsem se na ně neptal. Máma i táta byli jenom malinkaté pozůstatky vzpomínek v mé hlavě, takže mne tolik nezajímali. Víc mne zajímalo to, jak mne mohli nechat, aby mne odnesl ten zpropadený pták! "Nebyl jsem sám, našel mě SUpervlk s křídli.... On mne totiž zachránil, protože z pouště mne unesl obrovský pták a chtěl mě hodit na zem, ale Supervlk použil křídla a fjuuuuu chytil mne, když jsem padal, byla to švanda...." vyprávěl jsem nadšeně. Tenkrát i teď to švanda byla, ale hlavně pro mě. Sirius a hlavně Wylan by to popsali royhodně jinak, než jako švandu. "No a pak jsem cestoval se Supervlkem Siriusem a jeho Obyčvlkem Wylanem, oni jsou totiž hodně velký kamarádi, i když jsou to kluci. Ale je to fajn, nepruděj nás žádný holky aspoň," dokončil jsem svoje vyprávění. Nenapadlo mě nic horšího, než muset být pohromadě s holkama. "A co ty? Bál se někdo doma o mě?" zeptal jsem se zvědavě.