Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Rybu jsem si vyloženě vychutnával. Ani jsem si neuvědomil, že voda na ní chutná nějak divně a že vlastně celá ryba chutná tak trochu zvláštně. Měl jsem prostě moc velký hlad, abych to nějak zkoumal. Moje láska k jídlu byla větší, než rozum. "Ale no tak Lo, nečerti se hned," řekl jsem k ní a natáhl tlapku do vzduchu ve vzdávajícím se gestu. Nechtěl jsem se s ní hádat, jen si ji dobírat, ale ona to vzala trochu více vážně, jak jsem viděl z jejího pohledu. "Takže jsi učiněná divoženka," prohodil jsem a rozhodl se, že tohle by taky mohlo být jedno z osloveních, kterými jí budu obdařovat v momentech, kdy ji budu chtít popíchnout. Jinak to pro mne byla prostě Lo. Malá Lo.
Trochu se mi hlava na ramenou zdála lehčí nebo možná těžší. Jako by mě něco praštilo. "Nezdrhlo, protože na to nebyl sám. Pomáhali mu strýcové a moji bratranci," pronesl jsem s úsměvem na její otázku. Věděl jsem toho o tátově práci spoustu, protože máma nám to pořád opakovala. Byla na něj pyšná a taky měla proč, díky němu jsem nikdy netrpěly hladem ani jako mrňata.
Lorna se snažila lovit a já jenom doufal, že tam fakt nezahučí znova, páč to by mne nepotěšilo. Navíc jsem se teď trochu motal a to nebylo úplně fajn. Najednou jsem mkrnul a Lo byla kus od mé maličkosti s rybou, která vypadala spíše jako kaše. Hladově se podívala na moji druhou rybu a tak jsem jí k ní hodil. "Jasně že nabídka furt platí, divoženko," zamumlal jsem a trochu zamrkal, abych rozehnal podivné stíny, které se kradly kolem řeky. Byly to mraky na neby nebo to byl na neby drak? Pohlédl jsem k tmavnoucí obloze, která rozhodně nevypadala nijak příjemně. Znovu jsem zamrkal, ale drak byl pryč a byl to vážně jenom mrak v jeho tvaru. Divný. "Měli bychom se nějak dostat asi zpátky k Wylanovi, nebo jít do smečky, asi bude pršet," podotknul jsem k Lo.

Převalil jsem se a břicho a pustil se od první z ryb, kterou jsem si ulovil. Lornu jsem sledoval po očku, abych nepůsobil jako nějakej vejral, ale zároveň abych pro nim mohl když tak skočit. Ne, teda že bych já uměl plavat, ale pořád se mi představa, že se utopím s ní, zdála lepší, než jak jdu říct Wylanovi, že jsem jí nechal se utopit. Jo tenhle rozhovor bych rozhodně nechtěl podstoupit, takže volba byla jasná. Lorna se usadila na kmen a pokoušela se přijít na to jak lovit, ale nejprve se rozdurdila nad mou poznámkou, že je slečinka. Zvedl jsem hlavu od ryby. "Jasně, tak nejsi slečinka..." brouknul jsem. "Ale když nejsi slečinka, tak co teda seš hmm?" dodal jsem laškovně a s oslňujícím úsměvem. "Princezna? Baronka? Nebo snad Hraběnka?" utahoval jsem si z ní, ale takový jsem prostě byl. Rejpal, co vás ale nikdy nenechá na holičkách.
"Cowboy byl... je můj táta," odvětil jsem jí. "U nás na prérii bylo o lovnou zvěř celkem těžký zavadit a tak bylo nutné stádo hlídat, aby ti ho nevybrala jiná smečka. No a to přesně dělal táta, hlídal stádo, aby ho nikdo kromě nás nemohl lovit." Vysvětloval jsem to tak, jak mi to říkala máma, když jsem byl ještě u ní v pelechu. Nebýt toho pitomého ptáka, co mne odnesl, taky bych hlídal stádo s tátou. Lo se sažila lovit, ale moc jí to nešlo. "Nechceš tu druhou mojí? Stejně ji asi nesním a v břiše ti kručí tak, že bys tí mohla děsit medvědy," nabídl jsem jí svůj druhý úlovek.

Lorna řekla, že má "zkrentěnou" nohu, což bylo slovo, které jsem neznal a navíc se mi nelíbilo. Znělo jako urážka, což by se mohlo hodit, kdybych chtěl někoho urazit, ale mluvit tak o vlastní končetině mi nepřišlo úplně v pohodě. Prý si ji zlomila a špatně to srostlo. SMůla no. "To je blbý," konstatoval jsem ve vlčkovské naivitě, kterou jsem pořád měl, že špatně srostlá kost je jako když máte modřinu a jednou se to prostě samo od sebe zase spravý. Nemohl jsem tušit, že tohle se nespraví už asi nikdy, leda by Lorně hnátu někdo přelámal.
Potom následovala celá kmenová eskapáda, která hrozila dopadnout nejhorším možným scénářem. V duchu jsem se smířil s tím, že Wylana budu muset zastavit, aby neskočil do proudu za malou vlčicí, když se mi ji i přes vrčení a reptání podařilo chytit za krk a vytáhnout do bezpečí kmene. Oddechoval jsem jako lokomotiva a na chvilku se na kmen natáhl, protože jsem byl naprosto fyzicky vysosaný. Byla těžká, těžší než jsem si myslel. A i když jsem měl sílu za dva, pořád jsem byl malé mrně. Odšoural jsem se z kmene na břeh a tam se rozplácnul na záda, abych se vydýchal. "Co bych to byl za cowboye, kdybych nechal slečinku v nesnázích," odvětil jsem nonšalantně.

Lorna za mnou pajdala. Chtěl jsem se zeptat, co má s tlapou, ale... kašlat na TP, zeptám se.tolio k dobrému vychování, které jsem neměl. "Proč pajdáš?" zeptal jsem se neomezeně. Mluvila o slunci a uznala, že mám vlastně pravdu a tak jsem to víc nekomentoval. Jenom jsem si poznamenal, že Lorna umí uznat chybu, což byla dobrá vlastnost, pokud jsem mohl hodnotit.
Došel jsem tedy na kmen a začal lovit. První rybu jsem minul, což mě naštvalo. Druhou jsem tedy stiskl víc až jsem ji trochu pochroumal. Hodil jsem rybu na břeh. Byla to celkem zábava a já ulovil ještě jednu, která se mrskala na břehu, než se Lorna odhodlaně pustila za mnou. Musel jsem se trochu víc přidržet, abych nespadl. To čp sepovedlo mě, ovšem potkalo Lornu, které ujely tlapky a teď vysela zadkem nad hladinou, která řvala pod ní. "Lo vydrž!" houknul jsem na ni a v přikrčení se k ní dostal. Trvalo mi to a já jen doufal, že se udrží dost dlouho. Když jsem byl blízko pokusil jsem se jí chytit dozubu za kožich na krku a táhnout. Na vlče jsem měl sílu na rozdávání, ale kdo ví jestli to vyšlo.

//tmavé smrčiny

Vyrazil jsem směrem k řece, který malá vlčí slečna správně určila. Byl jsem v pozici toho staršího, toho co ji učí. Líbila se mi tahle pozice. "Slunce pak asi i nezjímá, jestli říkám že je ráno nebo noc ne?" odvětil jsem jí zvědavě, protože mne zajímalo, jak na tohle zareaguje. Byla přemýšlivá? Nebo mne odbude? Nebo bude naštvaná, že jsem do ní rýpnul? Jaká pak jsi malá Lo?
Došel jsem k řece jako první, i když jsme nebyli daleko, nechtěl jsem ji překročit. Wylan by mohl být naštvaný, že jsme se vydali mimo les a ještě dál za řeku. Navíc proud tu byl celkem rychlý, hlavně ve střední části celého tohohle řečiště. "Moc do té vody nelez, ať neodplaveš... Umíš plavat?" zeptal jsem se jí. Já to neuměl. Na poušti odkud mne odnesl pták, nebylo potřeba učit vlčata plavat. Vody bylo málo tak jako tak. Uviděl jsem kmen stromu, který tu přes řeku ležel, jako by si jenom dával šlofíka. Vyškrábal jsem se na něj a došel doprostřed, abych pak otočil svou sedínku po proudu a tlamu proti proudu. Viděl jsem tu ryby, psturhy, a měl jsem na ně chuť. Takže jsem doufal, že nějakého ulovím.

Lorna byla vzhůru. Vypadala skoro stejně jako Matteo a já a mne na chvilku polechtalo pomyšlení, jestli náhodou není moje sestra. Jenže jsem na to byl moc rozespalý, abych se ptal. Protáhl jsem záda a pak kývnul hlavou, že vyrážíme. Wylanovi jsem nechtěl odejít moc daleko z dohledu, ale taky mne nebavilo se tu válet. Měl jsem hlad a Lorna evidentně taky. "Ránko je vždycky, když se vzbudim," pronesl jsem nonšalantně, jako bych neměl čas či energiie se zaobírat tím, co je vlastně za denní dobu.
Vykrořil jsem směrem k řece a doufal, že tam něco nalezneme k snědku. Lorna předpokládala, že naší snídaňo-večeří se stane nějaká ryba a já na to kývnul hlavou. Neuměl jsem pořádně lovit, i když jsem už něco malého ulovit zvládnul. No nechtěl jsem se vytahovat předčasně, takže jsme o svých loveckých úspěších mlčel. "Támhle někde by měla být řeka... Slyšíš ten šum?" nabádal jsem vlčici, aby se zaposlouchala do hluků okolí a poznala tak, kam se ubírá řeka, která tady někde rozhodně byla.

//Tanebrae

Lorna už vypadala, že nebude plakat. Nebo spíše se držela v očích měla pořád ještě zaseknuté odlesky vody, kterých jsem si povšimnul. Pořád byla smutná, byť se snažila to schovávat. Nehodlal jsem se jí v tom, ovšem nijak šťourat, byly to její emoce. Já tohle nepociťoval. SIce jsem na tom byl stejně jako ona, ale bral jsem to jako velké dobrodružství. Obejmout nechtěla a tak jsem si jenom kecnul na zadek a seděl jsem. Wylan jí mezitím říkal o tom, jak nás vezme do asgaaru a já začínal být celkem unavený. Lehl jsem si na zem a usnul.

(//příběhová klička, dělám že usneme, abychom si s Lornou mohli dát posty a neovlivnilo to Wylana)

Probudil jsem se a sledoval Wylana, který taky nejspíše usnul a nebo jenom odpočával. Vypadalo to, že je krásný nový den a já se rozhodl, že mám celkem hladík a žízeň. Lorna byla taky vzhůru a tak jsem na ni kouknul. "Ránko, nechceš jít k řece se napít?" zeptal jsem se vlčete. Tenhle les byl dost pošmourný a já doufal, že jinde najdeme slunce a světlo.

Prosím 20 drahokamů

P.S. v 5 kole mi bylo slivo zamítnuto, takže mušle/oblázky by měl dostat Shahir ne?

Přidáno

Lorna, jak se vlčice jemnovala mne požádala o odstup, takže jsem udělal tři dobře mířené kroky vzad tak, abych nešlápnul na Wylana, který se mezitím natáhl na zem. Takhle opravdu nepůsobil tak hrozivě, jako když stál a tyčil se nad námi, mrňaty. Lorna vylezla ven ze svého úkrytu a já musel držet tlamu, aby se neotevřela až k zemi. Byla hubená na kost a navíc stála jenom na třech tlapkách. Ocas se jí ztratil někde pod břichem, tak moc se nás musela bát. Zorničky měla rozšířené a já doufal, že se nepustí na útěk, i když v tomhle stavu by stejně asi nikam daleko neutekla. Mírně jsem se podíval na Wylana, jestli hodnotí její stav stejně. Podle toho, jak se pustil do vyprávění, nejspíše ano. Já jenom přikyvoval a nechal to na něm. Neměl jsem úplně co bych vlčici mohl nabídnout, však jsem byl sám nalezenec.
Lorna začala natahovat a já přešlápnul nervozně na místě, protože bych ji rád objal a uklidnil, ale taky jsem se bál, že bych ji tím ještě víc rozhodil. "Můůůžu?" zeptal jsem se a natáhl k ní jednu tlapku. Pokud by obejmout nechtěla, tak bych ji nechal být. Věděl jsem, že každý má ty hranice jinde. Já je neměl nikde.

březen 10/10 matteo

Bylo možná načase se odsud podívat taky trochu jinam. Měl bych se odsud podívat jinam. Ne, že by mi tady být s bráchou nevyhovovalo, ale tenhle snový svět by si možná zasloužil, abych ho opustil a malého Mattea šel hledat i v reálném světě. Jenže se mi nijak nechtělo se probouzet. Byl to pěkný sen... pokud to tedy byl sen. "Vyhrál jsem přetahovanou s klacíkem, takže jsem určitě starší," podotknul jsem. "Ale neboj brácho, ty jsi rozhodně v mnoha ohledech lepší než já. Máš krásnej kožich a očka na který nabalíš každou vlčici, kterou budeš chtít," prohodil jsem a se smíchem odběhl k jednomu z velkých nahřátých kamenů. Vyskočil jsem na něj a roztáhl se, abych se trošku nasluníčku nahřál. Bylo příjemné se takhle rochnit ve slunečních paprscích. Brácha zrovna pil a tak jsem ho nechtěl nutit k mluvení. Lehl jsem si na záda a sledoval oblohu, po které se hnaly bílé mraky.

Březen 9/10 matteo

Brácha nečekal, co přijde. Byl proto hodně rozhozený tím, že klacek v jeho tlamě povolil. A to bylo přesně to co jsem chtěl. Když spadl na zem bradou napřed slyšel jsem ducnuti, hák ju secvakly zuby. Já ovšem nehodlal jeho rány a bolístky řešit. Válka o klacek byl jeho nápad a krev ve vzduchu jsem necítil, takže tak zlé to nemohlo být. Zvedl jsem klacek a vitezoslavne s ním zamával ve vzduchoprázdnu. Pak jsem si lehnul, klacek si dál mezi přední tlapky a začal ho žvýkat.
Matteo se mezitím sebral že země a vypadal v pohodě. 'To víš, že jsem. Urcte musím být aspoň o minutu starší než ty, takže to bude asi tím. A protože tě jako mladšího budu muset chránit. "

Turkmenistán (mušle prosim) - ZAMÍTNU TO

Březen 8/10 - Matteo

Brácha se pustil do boje. Evidentně se nehodlal jen tak vzdát a to se mi líbilo. Jenže já si nehodlal brát nějaké servítky jen kvůli tomu, že byl menší nebo slabší než já. Nebyl jsem zmije, abych mu úplně nakopal zadek nebo mu reálně ublížil, ale nehodlal jsem mu to dát zadarmo. Tenhle svět slabé sežral zaživa a já nechtěl, aby brácha byl slabotou. Nožičky jsem zapřel a pak se jenom nakláněl tak, abych bráchovu sílu vyvažoval. Občas jsem ze strany na stranu zakýval hlavou jako nějaký kývací pejsek, kreautra, která se mohla objevovat maximálně tak v nočních můrách. Po celou dobu jsem vrčel a chrčel. Primitivním způsobem jsem tak dával najevo zápal pro hru.
Nehodlal jsem se prostě bráchovi podřídit a to ani v momentě, kdy začal mít trochu navrch. Teď jsem musel jenom držet. Brácha na mne koukal trochu ospalým pohledem a mě docházelo, že mu dochází sil. Zabral jsem ze všech sil a pak povolil v naději, že s bráchou to cukne dozadu, on spadne na zadek a pustí klacek. Ale těžko říct, co se stane.

Březen 7/10

A tak začala bitva o klacek. Nejúžasnější že všech bitev, které kdy světlo světa spatřilo. Brněl mě jazyk, ale nepoustel jsem se. Cílem bylo vydržet a já držel. Bratr mohl zkoušet cokoli a nepustil bych. Tohle byla otázka cti. Neznal jsem v takovém případě bratra a jediné, co jsem chtěl byl ten klacek, byť smrděl a vrzal mi mezi zuby. Bylo potřeba vyhrát a já hodksl použít sílu i rozum. Ale hlavně sílu.
Zkusil jsem taktiku, která byla jednoduchá a přesto byla zákeřná. Místo abych trhl hlavou dozadu jsem udělal krok vpřed a zatlačil tak na kladek i bratra, abych pak v zápětí zase zatáhl a cukl mu tak hlavou. Můj plán byl utahat ho a často měnit sílu a její směr.

Březen 6/10 - Matteo

Mít príma bráchu bylo přímo príma. Ne, že bych se tím měl komu chlubit, protože tady nikdo moc nebyl, ale aspoň jsem si to mohl v klidu myslet. Brácha zrovna tvrdil, že oni šli na druhou stranu a ne na jih. Byla to stopa kam jít potom, až je půjdu hledat do toho mechového království. "Tak to jste byli trochu upadlí na hlavu ne? Jít v zimě na sever," odvětil jsem trochu přidrzle na účet neznámých rodičů. Možná, že měli nějaký plán, ale já byl jako tvrdohlavý kozel a nehodlal jsem si přiznat, že by někdo z rodičů mohl být chytrý, když mě ani nešli hledat. Něco jednoznačně hnije v království Mechovém!
Začala hra. Konečně. Poskočil jsem s klackem v hubě a tvářil se jako by to bylo nejsladší jablko, které jsem kdy měl. Byl to přitom jenom prachobyčejný hnusný klacek. Ale to brácha netušil! Nebo tušil, páč to viděl, ale což. Znovu jsem poskočil jako blecha v kožichu. Matteo na hru přistoupil, však ji i sám navrhnul nebo ne? "Ale šádný skuhlání a kulhání, jafný?" vysvětlil jsem ještě bráchovi než hra začala a on se zakousl do klacku na druhé straně. Nehodlal jsem se tu o klacek tahat s ubrečenou bábovkou.