Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červen 2/10

Bohužel asi nechápali, jak mizivé opravdu moje schopnosti jsou. Chtěli mě vzít na lov jelena a já se nejprve neodvážila jim říct, že se na to necítím. Zněli totiž tak nadšeně, že budou mít třetího lovce do party a bylo vidět, že už si tu budoucnost malují v růžových barvách. Až ráno v den lovu, poté, co jsem v hrůze a nervech probděla celou noc a pořád dokola si představovala kopyta drtící kosti a hrůzné obří parohy, které mohly vlka určitě proklát skrz naskrz, jsem ze sebe vysoukala, jak hrozný z toho mám strach. Ne, že bych musela něco říkat, v tu chvíli se na mě určitě stačilo jen podívat a bylo jasné, že nejsem ve stavu nikam chodit. Bála jsem se, co na to mí noví přátelé řeknou. Bála jsem se, že budou zklamaní.

Červen 1/10

Učit se lovit bylo těžké. Doma jsem toho nikdy moc nenalovila, jen rybky v potoce a myšky na mýtinkách, kde měly vyhrabané celé sítě chodbiček a děr. Větší kořist, ze které jsme se najedli všichni, nám nosil táta a tehdy jsem se příliš nezajímala o to, kde ji bere nebo jak ji získat. Na cestách s Eliasem jsem se o jídlo také starat nemusela. Vlk lovil pro nás pro oba, staral se o mě, abych neměla hlad. To až když jsem osaměla... Ale ne. Na to jsem myslet nechtěla. Přeběhl mi mráz po zádech, od zátylku až po ocásek. Soustředit se, soustředit se...
Krčila jsem se ve vysoké trávě na louce a čekala, až nějaký králík vyleze ze své nory. Bylo to dlouhé čekání a tak se mi myšlenky brzo začaly zase rozbíhat. Jakmile jsem zase nebyla sama a Elric s Ashtonem mě vzali mezi sebe, rozhodli se, že se musím lovit naučit.

Mráčka zajímaly samozřejmě hlavně písničky, zatímco Kulihrášek si posteskl, že taky neumí zpívat. "Ó, ale zpívat může každý," usmála jsem se na něj. "Klidně to zkus také," povzbuzovala jsem ho.
Povyprávěla jsem jim trošku o světě, který nás obklopoval, ačkoliv jsem ani zdaleka nemohla obsáhnout všechno. Tušila jsem ale, že se na všechno doptají - a nepletla jsem se. Zasmála jsem se, když na mě Mráček s Hráškem vybafli skoro stejnou otázku takřka zároveň. A byla to docela záludná otázka! "No, řekla bych, že jsou to vlastně jen dvě jména pro stejnou věc. I když jako hvozdy si představuju spíš takové větší, starší... hm, divočejší lesy." Rozhlédla jsem se kolem, po spleti větví a kmenů. "Tady náš Sarumen je hodně velký a určitě taky hodně prastarý, takže se mu říká Sarumenský hvozd - ale Sarumenský les je taky správně." Podrbala jsem se za uchem, sama jsem se do toho začínala malinko zamotávat.
No a pak... pak se tak nějak přihodilo všechno zaráz. Hrášek se rozplýval nad mechem a Hvězdík ze sebe vykoktal pár slabik, které jsem si v hlavě přebrala jako "máma", načež jsem se samozřejmě velice zaradovala a ze samé radosti se celá zazelenala. Všechno mě šíleně lechtalo a šimralo, bylo to k nevydržení, ale jak to začalo, tak rychle to také skončilo.
Hvězdík jen koukal s otevřenou tlamou, Kulihrášek taky skoro zapomněl mluvit, jen Mráček to bral s naprostou pohodou. Zatímco aury všech ostatních se překvapeně mihotaly, ta Mráčkova se sotva líně převalila. Jeho suché prohlášení mě probralo z vlastního šoku a zvesela jsem se zasmála. "Máš pravdu, je to mech! Jenže ten většinou na vlcích neroste. Ani kvítky, ani kapradí... Ale tady, kde žijeme, vládnou kouzla, takže tohle je sice nezvyklé, ale - jak je vidět - ne nemožné." Otáčela jsem se na jednu stranu a na druhou, kochala se tou zvláštní zahrádkou, která na mě vyrostla. Bylo to zvláštní, ale už teď jsem věděla, že si zvyknu. Moc se mi to totiž líbilo. "Je to docela pěkné, ne?"

Mráčkovo nadšení z písniček bylo přímo nakažlivé. V hlavě jsem rychle pátrala po nějaké další, kterou bych mu mohla zazpívat. "Samozřejmě, každá jsou úplně jiná. Některé jsou si podobné, ale neznám dvě, které by byly úplně stejné. A jestli chceš, můžeš si vymyslet i svoje!" Zase jsem kousek zazpívala a už jsem si i vzpomínala na další písničku, ovšem muselo to počkat, protože Kulihrášek potřeboval trošku asistenci. S oporou mne i Mráčka ale vyšel do lesa bez dalšího karambolu. "No vidíš, jde ti to skvěle! Jen ty nožky musí trošku zesílit. A ty, Mráčku, zkus tuhle: 'V noci se zdají sny, ráno se nechce vstávat, nejkrásnější jsou lítací. Tak si vyber mrak a vítr - přítel náš - odvane nás, kam si budeš přát. Třeba na sever, třeba na seveeeer!'" protáhla jsem a lovila v paměti druhou sloku.
Mezitím už jsme ale zastavili na pěkném místě, kde si mohli kluci prohlédnout les. "Stromů tu je vážně hodně. Když je takhle někde hodně stromů, říká se tomu les nebo hvozd. Ale je tu i spousta dalších věcí, které uvidíme. Kapradí, tůňky, různé keře a někde i květiny, jako mám třeba ve svém věnečku," vykládala jsem vlčatům. "Také tu žijí různá zvířata. Vidíte třeba tamhle na stromě?" naznačila jsem čenichem směr, kterým by se měli dívat. Na kmeni tam seděl černobílý pták s červenou čepičkou a tloukl zobákem do kůry. "To je strakapoud."
Mezitím Hrášek objevil mech. Tím, že se do něj nešikovně překulil. "To je právě ten mech," usmála jsem se a pokud potřeboval, pomohla jsem mu zpátky na tlapky. "Tady na těch mechových polštářích si můžeš chození trénovat a nenatlučeš si." I když mi to malinko začínalo dělat starosti. Nepadal Hrášek přece jenom trochu moc?
Poučila jsem je taky o tom, aby se moc netoulali. Doufala jsem, že jim to alespoň chvilku vydrží, i když možná písnička o poutníkovi nebyla v tom případě ta první, kterou bych jim měla motat hlavu. Jenže žádnou o vlkovi, který seděl doma, jsem neznala.
Nu a vtom se ozval další hlásek. Nejdřív jsem vůbec netušila, odkud to přišlo, než se po kratičkém zmatení moje oči zastavily na Hvězdíkovi. "Hvězdíku! Ty mluvíš!" vyjekla jsem nadšeně a srdečně ho objala. "Jsi moc šikovný! Všichni jste šikovní," počastovala jsem pomazlením i Mráčka s Hráškem a pak se celá otřepala. Jak na mě padly poslední paprsky zapadajícího sluníčka, najednou mě lechtalo celé tělo. Bylo to k nevydržení. "Íík! Co to je?" otřepávala jsem se a otočila se, abych se podívala, co to po mně leze. Musel to být aspoň milion malých broučků! Ale nic takového to nebylo. Z kožichu mi přímo před očima pučel mech, lístky a barevná kvítka.

Liška ochotně mě hostí, usmívá se velice. Pak mi ještě ukázala zařízení světnice. "Tady spím a tady zase chystám pelech pro návštěvy. Přece bych jim nenastlala sem na spaní suché plevy! Kožešina daňčí, vidíš, těžko jsem ji získávala. Od lovkyně milosrdné jsem si sotva vyžebrala." Pohlédla jsem na ten pelech, vážně se mi líbil moc. "A stává se často, liško, že tu někdo chce přečkat noc?" Liška tlamu protáhla, "není to tak obvyklé. Nabízím to vlkům stále, ale oni - ne, ne, ne. Nevděk vládne světem, milá, zapiš si to za uši. Co já už jsem vytrpěla nikdo ani netuší."
Přišlo mi teď lišky líto, vypadala skleslá. Zdálo se, že vážně ráda přátele si dělá. Že bych na noc zůstala, byla na ni milá? Jenže já bych měla domů, smečka na mě čeká! Rozhodnutí těžké náhle stálo přímo přede mnou. Neměla jsem povědomí, jak se správně rozhodnout. Liška na mě podívá se, v očích měla zlatý lesk. Uhodla mou mysl jistě, nepřelstí ji žádná lest. "Možná bych tu mohla zůstat, ale jen na jednu noc." "Skvělé, skvělé, boží nápad, užijem si srandy moc!" Tak jsem tedy rozhodla se přespat v liščím doupěti. Bylo mi však celkem krušno, jako v poušti poupěti.

Sladká vůně medu byla moc lákavá, ale věděla jsem, že ta dobrota je pro mě nedosažitelná. Ani doma v Morhonském lese jsem ji nikdy od lesních včel nedokázala získat. Těžko se k medu probíjet, když si ho včelí roj tak hlídal. Lítostivě jsem se tedy od té vůně odvrátila a šla si po svém. Mezi voňavými kvítky také včel poletovalo hodně, ale říkala jsem si, že když si jich nebudu všímat, jistě mě nechají být.
To byla poučka, která většinou platila, toho dne jsem se ale spletla. Ačkoliv jsem se k úlu ani nepřiblížila, bzučení kolem mne sílilo a sílilo, narůstalo do hlasitého dunění, které ve mně vyvolávalo strach. Chaos, absolutní chaos kolem mne nastal! Lekla jsem se a přikrčila se, až jsem drhla břichem o zem. Míhající se včely byly všude kolem mne a většinou na mě neútočily naschvál, ale spousta se mi jich zamotala do srsti. I když jsem se je snažila jemně vyklepat, spousta z nich mi v rozhořčení uštědřila žihadlo.
Ó, to byla bolest! To jsem nemohla vydržet. Trpěla jsem jako pes a panika mi brzy zatemnila mysl. Letěla jsem v úprku směrem k potoku, zatímco jsem narážela do dalších a dalších včel, které se právě rojily a proto jich bylo všude tolik. Kolik žihadel jsem nakonec schytala, to bych asi spočítat ani nedovedla. Ale bylo jich dost na to, abych celá opuchla a všechno mě pálilo. Obracela jsem se v noci z boku na bok a tiše naříkala, jak mě všechno bolelo. Ochlazování v řece pomáhalo, ale jenom dokud jsem byla ve vodě ponořená. Avšak jakmile jsem vylezla, všechno začalo nanovo. Opravdu jsem si několik dalších dní vytrpěla, než štípance začaly splaskávat a ustupovat.

Květen 10/10

Je ale zvláštní, že jsem to byla já, která z nás dvou sester opustila hvozd jako první. Kdybyste se mě zeptali předtím, řekla bych, že to bude Havrana. Ta vždycky více prahla po dobrodružství, plížila se blíž a blíž k hranicím, okukovala, jaké to asi je ve světě venku, kde žijí všichni ostatní. Mnou taková zvědavost nikdy necloumala, byla jsem v lese spokojená a myslela jsem si, že nikdy neodejdu. A přece stačil jeden krátký výlet, jeden hovor se záhadným cizincem... Po hlavě jsem se propadla do nového života a nikdy mě nenapadlo, že svůj rodný hvozd už nikdy neuvidím. Cesta mě od něj zavedla daleko, dál, než odkud bych se dokázala vrátit, i kdybych chtěla. Našla jsem své štěstí jinde, ale někdy mi můj rodný Morhonský hvozd pořád v hloubi duše chybí. Pořád jsem jeho dítětem.

Květen 9/10

I táta nám kladl na srdce, abychom se k divočákům nikdy, nikdy nepřibližovali. Titán z nich byl sice největší, ale i ostatní mohli být dost nebezpeční. Naštěstí mě nikdy nelákalo prasata provokovat. Kromě nich jsme mnoho větší zvěře v lese nevídali, aspoň ne hlouběji. Na okrajích se občas pohybovali jeleni, ale dál do lesa vysoká skoro nechodila. Neměli tam nikde pořádnou pastvu a možná byl pro ně les přece jen příliš spletitý a neprostupný. Když chtěl táta lovit něco většího, vydal se za hranice hvozdu, odkud občas přinesl mladé srnče nebo muflonku. Ale my neměly dovoleno z lesa vystrčit byť i jen špičku čenichu. Jenže mladí vlci jsou zvědaví a zvědavost nakonec vyhrála nad zdravým rozumem a dokonce i nad doporučeními moudřejších vlků.

Květen 8/10

Nežili tam jiní vlci a ani velké šelmy. Nepotkávali jsme medvědy či rysy, ale měly tam své nory lišky a často jsme naráželi na lasičky i kuny - a samozřejmě sovy a některé dravé ptáky. S těmito zvířaty jsme si však šli většinou z cesty, žili jsme si všichni svými vlastními životy a bylo tam dost místa i potravy pro všechny, takže spory prakticky nevznikaly. Nejnebezpečnějšími sousedy, které jsme v hvozdu měli, byli bezesporu divočáci. Obzvlášť jeden starý kanec, kterému jsme říkali Titán. Byl obrovský, skoro černý, jeden kel měl ulomený a v malých očkách měl jiskru zlomyslnosti, která každého donutila vzít tlapy na ramena. Vyhýbala jsem se místům, kde měla prasata svoje bahniště a naštěstí jsem Titána vždycky zahlédla jenom z dálky.

Květen 7/10

Opravdu jsme tam měli všechno, co si vlčí rodina mohla přát. Neříkám ale, že to tam bylo úplně bez nebezpečí. Vždycky se mohlo stát, že si někdo zvrtne nohu na kořenech nebo mezi kameny, místy byl totiž terén v lese náročný a hrbolatý. Mně se to naštěstí nikdy nestalo, ale Havrana jednou zakopla tak nešikovně, že kulhala spoustu dní. Tlapka jí napuchla, jako by ji poštípaly lesní včely. To bylo další z rizik, na které jste mohli narazit. Osobně jsem několikrát okusila jejich žihadla, protože mě lákala sladká vůně jejich medu. Málokdy se mi ale podařilo, abych ochutnala alespoň kapičku, zuřivě si plody své dlouhé práce střežily. Svůj sladký zoubek jsem musela utišit borůvkami, malinami či ostružinami.

Květen 6/10

Pokud takováto síla skutečně existovala, pak s ní naše rodina dokonale souzněla. Dává to smysl. Můj táta les chránil před nezvanými návštěvníky, pomáhal rozšiřovat jeho strašidelnou pověst a udržoval od něj všechny dál. Máma zase pečovala o všechno, co rostlo a žilo pod hustými korunami stromů, čistila potůček, když se zjara zanesl větvičkami a nepořádkem, pomáhala různým drobným tvorům a starala se o malou zahrádku. Já s Havranou jsme pak byly dětmi hvozdu, narodily jsme se tam, odmalička jsme tam patřily a prošmejdily jsme každý kout, každý kmen, kořen, kámen i skalku. Les na naši rodinu dohlížel a pečoval o ni stejně tak, jako jsme to my dělali pro něj. Neměl důvod se nás snažit vyhnat.

Květen 5/10

Je ovšem možné, že jsme tyhle věci neviděli zkrátka proto, že jsme do lesa patřili. Proč by se nás snažil děsit, když jsme byli jeho součástí? Často jsem o tom později přemýšlela. Něco na těch povídačkách být muselo. Kdyby vlkům v okolí nepřipadal Morhonský hvozd něčím děsivý, určitě by se mu nevyhýbali dlouhé roky jenom kvůli věcem, které jako by přímo vypadly z pohádek pro vlčata. Proto jsem časem dospěla ke svojí teorii o duchovi lesa. Možná uměl skutečně poručit stromům, aby nezvané návštěvníky postrašily a světluškám, aby se seřadily do nepřirozených formací a sváděly tuláky z cesty. Možná, že vlci, kteří nebyli zvyklí na vodu hvozdu po ní vážně měli zmatenou mysl. A kdoví? Třeba i ten lešij tam žil, skrytý našim zrakům. Les byl veliký a mohlo se v něm schoval leccos.

Květen 4/10

Nic z toho nebyla pravda. Za celý život jsem nezahlédla jedinou bludičku, nanejvýš světlušky, kterých v srdci hvozdu opravdu bylo hodně. Ale střed lesa opravdu nebyl prohnilý a zkažený, nýbrž mechově zelený a plný pokroucených stromů, po kterých mohly hbité mladé vlčice jako já a Havrana lozit a hrát si v jejich větvích. Nespatřila jsem lešije, ba ani vílu a v říčce jsem se koupala, pila z ní a lovila v ní ryby už od útlého dětství. Pamatovala jsem si ale pořád, kým jsem a z vody mě nikdy ani nebolelo břicho, natožpak aby mi vymazala paměť. Pokud mezi stromy bloudili ztracení duchové, mě se nikdy neukázali. A aby stromy chodily samy od sebe? Tak ani toho jsem si nevšimla. Všechny moje nejoblíbenější stromy (a že jsem jich měla) jsem vždycky našla přesně tam, kde jsem je nechala.

Květen 3/10

Nevěřila jsem vlastním uším, když mi to povídal. Čemu všemu byli vlci ochotní věřit? Prý si vlci šuškali, že les je plný nebezpečí. Měly tam být bludné kořeny, které když překročíte, už nikdy nenajdete cestu zpět a chladné prameny, ze kterých když se napijete, napořád zapomenete, kým jste. Měly tam navěky bloudit duše ztracených poutníků a v noci se zjevovat smrtelníkům. A stromy? Ty se údajně pohybovaly samy od sebe, aby každého zmátly, mohly vám dokonce nastavit kořen k zakopnutí nebo vytvořit neprostupnou stěnu z větví. A taky tam žily nejrůznější příšery - bludičky, lešijové a temné víly v srdci hvozdu, kde byly všechny stromy černé a všechen život prokletý.

Květen 2/10

I doma jsme měli svého ochránce hvozdu, i když jsem ho nikdy neviděla na vlastní oči tak, jako Mlhu nebo mluvící vydry. I tak ale věřím, že byl Morhon skutečný a dohlížel na nás. Nevím, jestli to mělo být samostatné stvoření či jakýsi duch celého lesa, který byl v každém stromu, výhonku a kameni. Jisté je, že vlci v okolí se našeho hvozdu báli a vyhýbali se mu, protože se báli, že je prokletý. Táta tyhle povídačky ještě přiživoval, takže jsme tam měli klid. Málokdy se stalo, že by tam někdo zabloudil, všichni se raději drželi od lesa dál. Neznala jsem všechny příběhy, které se o našem domově šuškaly, ale později, když jsem putovala s Eliasem, jsem se o nich od něj doslechla docela hodně.