Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červenec 7/10

Brzy jsem byla zase volná, ale jehličky z ostružin mě místy pořád píchaly. Drbala jsem se a otřepávala, abych se jich co nejdřív zbavila. Můj odpolední šlofík byl zcela nepochybně u konce, nechtěla jsem riskovat další strašidelný sen. Brr, otřásla jsem se, jen jsem si na to vzpomněla a radši jsem to zajedla ještě pár borůvkami. Už jsem to ale nechtěla přehánět, aby mi ještě nebylo špatně. Když jsem byla malá, kolikrát jsme se se sestrou přejedly lesních plodů! Maminka nám vždycky vyhubovala a nějaký čas jsme byly poučené, ale nakonec jsme to stejně udělaly znovu. Jako dospělá jsem byla o něco málo lepší... ale ne zase tak o moc. Čas od času jsem se pořád nechala unést, když jsem našla něco, co bylo zkrátka moc dobré, než abych tomu dovedla odolat.

Červenec 6/10

Když už jsem si myslela, že to nemůže být horší, ozvalo se hlasité zaplácání křídel a přiletěli špačci. Byla jich hrozná spousta. Posedali si na mě a začali mě mezi maliním a borůvčím klovat na každý kousek těla, který jsem ještě neměla pokrytý rostlinami. Klovali a klovali, štípali mě do uší, do čenichu, až mi nakonec jeden zaútočil na oči-
S tím jsem se probudila. Škubla jsem sebou a zjistila, že jsem opravdu v čemsi zamotaná. Umíte si jistě představit moji paniku! Ve spánku jsem se převalila do ostružiní a to mě teď po celém těle píchalo. Asi proto se mi zdálo o klovajících špačcích. Naštěstí ale rostliny nebyly oživlé a tak pro mě nebyl problém se z nich vymotat ven.

Červenec 5/10

Ale možná bylo hloupé jít spát hned po jídle, protože si na mě počíhaly opravdu divoké sny.
Zdálo se mi, že ležím v borůvčí, ale to se najednou začalo natahovat a nenápadně se mi omotávalo kolem tlapek, ocásku i břicha. Když jsem si toho všimla, už jsem byla úplně uvězněná. "Pusťte mě!" vykvikla jsem na borůvkové keříky, ale ty neposlouchaly. Ovíjely se kolem mě těsněji a těsněji. A to nebylo všechno. Připlazilo se i maliní a připojilo se k borůvčí. Šlahouny mě svazovaly a stahovaly, až jsem se ani nemohla pohnout. Kroutila jsem se, ale nebylo úniku! "Prosím! Prosím, nechte toho," žadonila jsem, ale bylo to všechno úplně marné. Už jsem byla pod náporem zdivočelé vegetace úplně pohřbená a koukala mi jenom hlava.

Červenec 4/10

Moc se mi jich ale ukořistit nepovedlo. Brzy jsem otrhala všechny, na které jsem dosáhla. Zašla jsem proto dál mezi stromy hájku a natrhala si ještě něco malin a hlavně borůvek, kterých se toho roku urodilo vážně hodně. Některé byly navíc velikánské, jako jsem nikdy neviděla ani doma v Morhonském hvozdě - a to už bylo co říct. Za chvíli jsem měla modrou nejen tlamu, ale i tlapky, jak jsem se prodírala borůvčím a pásla se tam na sladkých plodech jako nějaká srna. Nemohla jsem si ani v nejmenším stěžovat, že by si můj sladký zoubek nepřišel na své. Nejen, že jsem si zamlsala, tohle byla snad rovnou i večeře. Hostina. Když už jsem měla dost, stočila jsem se do klubíčka mezi zelené keříky a rozhodla se, že si tady ve stínu trošku dáchnu.

Červenec 3/10

Byla bych se tam koupala ještě dlouho, ale začala jsem dostávat docela hlad. Či mě spíš počala honit mlsná na sladké letní ovoce. Věděla jsem moc dobře, kde ho najdu. Na kraji lesíka nedaleko bylo nejen husté borůvčí a spousta trnitého maliní, ale taky jedna stará zkroucená třešeň se sladkými plody. Právě tam jsem se vydala.
Když jsem dorazila ke třešni, zjistila jsem, že špačci už většinu ovoce sezobali. Zrovna tam jeden seděl a čechral si lesklá pírka, která jako by byla posetá hvězdami. Byli to moc pěkní ptáci. Nezazlívala jsem mu, že si taky rád pochutná na třešních. Naštěstí na nízko visících větvích jich ještě pro mě pár zbylo. Musela jsem se natahovat do celé své výšky, abych na ně dosáhla. Jak byly sladké a dobré!

Červenec 2/10

Seběhla jsem až dolů k potůčku, který skákal po kamenech. Zpod tlapek se mi do všech stran rozeskákaly žáby, které jsem svým rychlým příchodem vyplašila. Šplouch, šplouch, šplouch. Všechny nažbluňkaly do vody a odplavaly pryč. Proud tu byl pomalý a líný, takže jsem se ani já nebála v něm osvěžit. Voda byla příjemně chladivá a odnášela ze mě všechen možný prach, pyl a nepořádek, který se na mě cestou sem nachytal. Dobrodila jsem se až k tůňce, která byla dost hluboká na to, abych se tam mohla ponořit celá. K vodě se skláněly olše a vrby, které poskytovaly stín. Nad hlavou mi kroužily blýskavé vážky jako živé drahokamy. Spokojeně jsem nasávala do čenichu sladkou letní vůni a chvíli se jen máčela ve vodě s očima slastně přivřenýma. Tohle bylo skvělé, naprosto nic se tomu nemohlo vyrovnoat.

Červenec 1/10

Léto jsem měla ráda. Slunce svítilo, všechno se zelenalo a stíny se většinou zářivého světla zalekly a nevylézaly, aby mě strašily. Zatímco Ashton a Elric se po obědě váleli v jeskyni, já jsem si vyšla na procházku. Zlehka jsem našlapovala na stráních a loučkách. Obdivovala jsem rudé máky a modré chrpy, strčila jsem si za ucho bílou kopretinu.
Kolem poletovali motýli nejrůznějších tvarů a barev. Jeden mi dokonce přistál na čumáku, ale než jsem si ho stačila pořádně prohlédnout, uvědomil si, že nejsem kvítek ani kmen stromu a zase odfrnknul. Zvonivě jsem se tomu zasmála a vyprovodila jsem ho pohledem. Cítila jsem se fajn, po delší době jsem měla pěkný den, kdy jsem nemyslela na nic smutného ani strašidelného, prostě jsem si dokázala jen užívat života.

Překvapivě se teď Hvězdík projevil jako nejkomunikativnější z vlčat. Byla jsem na něj moc hrdá, když se mu povedlo Nicosovi odpovědět. Rezavý vlk se ale s námi dlouho nezdržel, pouze nás pozdravil a odběhl, stejně jako pak i jeho šedavý kamarád. "Tak se mějte pěkně," broukla jsem za nimi, ale už byli fuč.
Mráček a Hrášek dřímali v kapradí a Hvězdík se mi tiskl k tlapce, barvy kolem něj nesměle poblikávaly. "Jen žádný strach," broukla jsem a lípla mu pusu na čelo. "Čím víc vlků potkáš, tím to bude méně strašidelné, věř mi." Sedla jsem si do mechu a zapřemýšlela, kolik že tu vlastně ve smečce vlků je. "No, smečka je dost velká, takže tu je vlků spousta. Celou ji vede Maple, to je moc milá vlčice. Poznáš ji podle modrých odznaků v kožichu, které někdy i svítí."
"Pak je tu takový veliký vlk jménem Tonres, který je sice vážně hrozně obří, ale taky moc hodný. Je to můj dobrý kamarád. Nosí na hlavě takovou podivnou věc, které říká klobouk, takže si ho s nikým nespleteš." Mohla bych pokračovat, ale nechala jsem Hvězdíka, aby to trochu zpracoval. Nechtěla jsem ho zahrnout záplavou vlků, ze které by pak měl akorát v hlavě zmatek.

"Umí toho spoustu, ani nevím, co všechno vlastně. Může ti přebarvit kožíšek nebo změnit barvu očí, umí i darovat magickou sílu, takže dokážeš lépe kouzlit," vyjmenovávala jsem a nechala před vlčaty vyrůst velikou bílou kopretinu, abych jim předvedla alespoň maličké kouzlo. "Až vyrostete, jistě se to taky naučíte," odsouhlasila jsem Hráškovi i ostatním, že i oni mohou být časem kouzelní. Jen to ještě muselo nějakou chvíli počkat.
"Jen si dej," pobídla jsem Hráška. Hvězdík se už do jahod pustil, jen Mráček dřímal někde v kapradí opodál. Nechala jsem ho, všechno tohle objevování bylo určitě hodně únavné! Trhali jsme si chvíli v klidu jahody a užívali si letního dne, když se k nám přiblížili dva vlci.
Zvedla jsem hlavu a krátce se napjala, než jsem se ujistila, že jsou to členi smečky. Ryšavého vlka jsem si vybavovala, přišel se na nás podívat, když byli kluci ještě úplně maličcí. Ale šediváčka s modrými odznaky jsem si nevybavovala. Přesto mi jeho pach prozradil, že patří k Sarumenským. "Ahoj!" pozdravila jsem je s úsměvem a zamáchala ocasem. "Samozřejmě, že nerušíte. My se asi ještě neznáme?" otočila jsem se na šedivého vlka. "Já jsem Jasnava, a tohle jsou moji synkové." Hrášek už se pustil do představování, jenže cestou k vlkům si zase natloukl čumák. Podala jsem mu pomocnou tlapku a povzbudivě se pousmála na Hvězdíka, který vypadal trochu zaraženěji: "Jen se nic neboj, tohle jsou další členové naší smečky, jak jsem vám o ní už povídala. Jsou to kamarádi." S tím jsem se zazubila zase na Nicose a jeho společníka. Byla jsem ráda, že synkové poznají také další vlky ze smečky.

Usmála jsem se na zvědavého Hráška. "Až trochu povyrosteš, určitě to bude možné! Žije tu nedaleko takový mocný vlk, jmenuje se Život, a ten umí různá kouzla, kterými takhle vlky může obdarovat," povídala jsem už zase ke všem třem vlčátkům. "Očaroval mi můj věneček, aby vydržel pěkný napořád. A tohle bude také určitě dárek od něj." Zamávala jsem ocasem. Budu muset zase Života někdy navštívit, poděkovat mu a taky mu ukázat synky!
Zatím jsme se soustředili na hledání lesních jahod. Na okraji lesa, kam dopadalo více světla, jahodníky zvesela bujely. Kulihrášek se do toho vrhnul s chutí a Hvězdík mu byl v patách. Byl to první z jmenovaných, kdo objevil červené kuličky jako první. Sklonila jsem hlavu, abych se podívala. "Perfektní, to opravdu jahody jsou," pochválila jsem ho s úsměvem. "Tak je můžeš ochutnat, jsou moc dobré," pošťouchla jsem synka čenichem a zvedla hlavu, abych se podívala, jak na tom jsou zbylí dva. Hvězdík stál s našpicovanýma ušima a zvednutou hlavou, bylo vidět, že na něco čeká. Dvěma trochu neohrabanými skoky jsem k němu přihopkala a podívala se, co tam má. "Aha! No vidíš, tys je taky našel! Jen do toho," zamávala jsem ocáskem, zkontrolovala, co dělá Mráček a sama jsem si utrhla pár kousků slaďoučkého ovoce z jahodníků opodál. "Cítíte, jak voní? Ta vůně se s ničím nesplete, a také podle trojcípých lístků je poznáte. A jahoda má na sobě vždycky zvenku malá semínka, není hladká," popisovala jsem jim.

Hvězdík vesele poskakoval a usmíval se. I beze slov z něj nadšení přímo sálalo a bylo opravdu nakažlivé. Mávala jsem radostně ocasem a těšila se nejen ze svojí nové ozdoby, ale hlavně ze svých nejmilejších dětiček. Rostli mi všichni přímo před očima!
Mráček a Hrášek byli možná trochu víc ospalí, ale Hvězdopravec vypadal, že je nadšený do cesty k okraji lesa a hledání jahod. "Přesně tak, na jahody. Uvidíš, jak jsou slaďoučké," usmívala jsem se a otočila se i na zbylé dva synky. "A vy si tam můžete někde na mechu klidně odpočinout. Není to už daleko," ujistila jsem je a pomalu jsme vyrazili. Jen jsem dávala pozor, aby si Hrášek moc cestou nenatloukl čumáček.
Vzala jsem to k okraji hvozdu tou nejkratší cestou, ale i tak nám ta cesta chvíli zabrala. "Podívejte, tady je kapradí, a tady maliní a ostružiní, na to pozor, má pěkně ostré trny. Ale později v létě na něm také poroste dobré ovoce," povídala jsem vlčatům, zatímco jsme šli, aby se něčemu mohli přiučit. "A podívejte, támhle je další ptáček, ten šedivý, co šplhá po stromě," ukazovala jsem nadšeně tlapkou. "Tenhle se jmenuje brhlík." Byla jsem ve svém živlu. Ve vědomostech o širém světě jsem měla pořád své mezery, ale pokud šlo o hluboké lesy, byla jsem jako doma.
Stromy však začaly řídnout a dopadalo k nám více světla. "Tam už začínají louky," kývla jsem hlavou tím směrem. "Ale nejdřív ty jahody." Otočila jsem se hlavně na Hvězdíka, protože jsem nevěděla, jestli se Mráček s Hráškem budou chtít přidat nebo se raději stočí do klubíčka někde mezi kořeny. "Zkusíš je najít? Jsou to takové malé červené kuličky, které rostou blízko u země. Voní... vlastně trošku jako já," zasmála jsem se. "Ale když něco najdeš, radši se mě nejdřív zeptej, než to sníš, dobře? Ne všechny červené bobulky jsou jedlé," upozornila jsem ho i na možné nebezpečí. Nechtěla jsem, aby se některému z mých vlčat přihodilo to samé, co mě. Pak už jsem se ale také začala rozhlížet po jahodách, i když nejprve jsem chtěla dát šanci Hvězdopravci, aby zazářil. A samozřejmě i Mráčkovi s Hráškem, pokud se chtěli připojit.

Hrášek a Mráček zřejmě neměli slov. Nedivila jsem se, sama jsem z toho byla celá pryč. Pořád jsem se otáčela a prohlížela si ten zvláštní div, který se mi přihodil. Kvítka, mech, kapradinky... Byl to snad opožděný dárek od Života? Říkala jsem mu přece, že bych také chtěla tak krásnou zahrádku, jako měl on. Nikdy by mne však nenapadlo, že by se mohlo přání vyplnit až takto doslovně.
Jediný, kdo se nakonec zmohl zase na slovo, byl kupodivu Hvězdík. Ten toho prozatím mnoho nenamluvil. Nedělala jsem si s tím velké starosti, však nebylo kam spěchat a jinak to byl kluk jako buk, zdravý a veselý, tak čemu by to mělo vadit? Rozhodně to nijak neumenšovalo moji lásku k němu. Oháňka se mi rozhoupala ještě rychleji, když se mu podařilo ze sebe vypravit další krátké slovíčko. "Děkuju," zasmála jsem se a pošťouchla ho čenichem (a Hráška s Mráčkem hned vzápětí). "Tohle bylo tedy vážně hodně nečekané překvapení! Ale moc milé," usmívala jsem se. Byla jsem ta nejšťastnější vlčice pod sluncem!
"Chcete se podívat o trošku dál? Říkám si, že by na kraji lesa třeba už mohly být nějaké jahody. Ty byste určitě rádi ochutnali," střihla jsem ušima. Napadlo mě, že byla vlčata taky už dost stará na to, aby se začala učit lovit... a samozřejmě mě hlodla i myšlenka na to, že bych o nich měla povědět Warisovi. Ale ani jedno z toho jsem asi nechtěla dělat sama. Byla bych raději, kdybychom na výlet mimo les měli nějaký další doprovod. A lov? V tom jsem tápala i já. Na moment jsem se zachmuřila, ale pak jsem potřásla hlavou. Teď se tím nebudu tížit! Teď půjdeme na jahody!

Červen 10/10

S králíkem v tlamě jsem se překulila a vyhoupla se zase na nohy. Triumfálně jsem svůj úlovek zvedla do výšky, aby ho Elric viděl. "Tys to zvládla! No vidíš! Jsi skvělá!" chválil mě nadšeně a drcnul do mě bokem tak horlivě, až se pode mnou roztřesené nohy málem podlomily. Ale přesto jsem se smála. Pustila jsem králíka na zem a oplatila Elricovi šťouchanec. "Děkuju. Děkuju za všechnu pomoc, bez vás dvou bych to nikdy nezvládla." Šťastně jsem se zasmála. "Jak se asi bude tvářit Ashton, až to uvidí?" Elric se ke mně ve smíchu připojil. "Proč to nejdeme zjistit? Stejně už ho musíme vykopat z pelechu, zvládl by vyspávat klidně celý den," mrknul na mě. Se šťastně vlající oháňkou jsem zvedla svůj úlovek z trávy a poklusem se vydala za Elricem směrem k naší jeskyni.

Červen 9/10

Posunovala jsem se jen malinkými krůčky, tak blízko ke králíkovi, jak jsem si jen troufla. Teď! Vyskočila jsem kupředu, přesvědčená, že to bude jako vždycky. Že se mi tlapy zapletou, zakopnu nebo zaváhám a králík mi proklouzne pod drápky jako hladký slepýš. Tentokrát se to však nestalo. Odrazila jsem se silně zadníma nohama a vyřítila se přímo na ušáka. Ten konečně poznal, že je v nebezpečí a dal se na úprk. Bylo však příliš pozdě. Chytila jsem ho zuby za krk. Skutálela jsem se na zem, ale pořád jsem ho držela, i když se vzpíral a jeho kvičení mi trhalo srdce. Proto jsem ho taky co nejrychleji zakousla, aby se už nemusel trápit. Celé se to semlelo velice rychle a teprve, když bylo po všem, jsem si uvědomila, co se vlastně stalo. Dokázala jsem to!

Červen 8/10

Sledovali jsme ho skrčení bok po boku v trávě, ani jsme nedutali. Králík vykoukl z nory, opatrně se rozhlédl, zavětřil, znovu poposkočil kupředu a začal okusovat zelenou trávu. Nevšiml si nás. Napjatě jsem ho sledovala, srdce mi bušilo až v krku. Teď byla má šance. Mohla jsem to předvést přímo před Elricovýma očima! A možná proto jsem byla tak nervózní. Na chvíli jsem věřila, že se nedokážu ani pohnout. Tlapy mi přirostly k zemi, celé tělo zmrzlo, všechno znehybnělo. Pak mě Elricův čenich povzbudivě dloubl do ramene. "Jen do toho," špitl tak tiše, že to znělo jen jako zaševelení vánku. Ztěžka jsem polkla a přikývla. Do toho. Pomalu, pomalinku, jsem se začala plížit vpřed.