Gallirea - Příspěvky uživatele

Prosinec 4/10
17. Obdivuj krásy zimy z útulného místečka

Zima byla skutečně veliká, ale já si zalezla do sněhové nory, kterou jsem si postavila, a bylo mi dobře. Nechumelilo na mě, nefoukalo, jen udusaná sněhová podlaha trošku studila. Chtělo by to nějakou kožešinu, ale neměla jsem s sebou bohužel nikoho, kdo by mi ji pomohl získat. Zase tak moc to ale nevadilo. I přes tuhle drobnou vadu jsem si tu vytvořila vlastními tlapkami docela příjemné hnízdečko, ve kterém jsem se mohla schovat před světem.
Vyhlížela jsem otvorem sloužícím za vchod ven mezi tančící vločky. Jak dokázaly svět úplně proměnit! Jehličnaté stromy dostaly nové šaty, bílou peřinku, pod kterou se jim občas větve i prohýbaly. Sem tam se některý rozhodl, že už toho má dost a sněhový nápor z některé větvičky shodil, jen to žuchlo. Vždycky, když se to ozvalo, jsem byla ráda, že jsem tady v teple a ne venku přímo pod tou sněhovou sprchou. I holé listnáče teď vypadaly jinak, když se jim na větvích držely sněhové chomáčky jako nadýchaná srst.
Vločky tančily vzduchem ve složitých obrazcích. Občas jsem v nich viděla tváře či zvířata, občas jen zvláštní vzory, kterých jsem si nikdy dřív nevšimla. Ale teď bylo všechno samozřejmě jiné, než dřív. Viděla jsem mnohem jasněji. I slyšela - a tak jsem mohla naslouchat té tiché písni, kterou si mezi sebou vločky a vítr šeptali, ačkoliv jsem jí nerozuměla. Nejspíš nebyla určená pro vlčí uši. Krom sněhu vzduchem občas probleskla i malá jiskřička. Tyhle nebyly zlaté, ale bílé a stříbrné. Barvy zimy, zimních kouzel... bylo to neskutečně překrásné.

Prosinec 3/10
21. Zkus postavit iglú

Kochala jsem se svým vlkulákem, ale zdálo se mi, že je na té mýtince možná až trochu moc sám. Měla bych mu postavit kamaráda? "Aha, už vím, možná by se ti hodilo místo, kde bys mohl bydlet," rozsvítilo se mi náhlým návalem inspirace a skoro jsem slyšela sněhového vlka, jak souhlasně ševelí. Svět byl teď zimně tichý, ale zároveň stále plný zvuků. Stačilo se zaposlouchat. Všude byl takový nenápadný šelest, hlas větru, který šeptal spícím stromům. I padající sněhové vločky občas cosi špitaly mezi sebou. I barvy tu byly, avšak ne tak jasné, jako dřív. Nemyslela jsem si, že bych svou schopnost ztrácela, ale zkrátka nebylo moc na co se dívat. Země spala a sníh byl jenom peřinou, která ji přikrývala. Jen kolem zvířat, ptáků a samozřejmě vlků barvy stále zářily jasně, jak jen mohly a na bílém podkladu byly ještě zřetelnější.
Chvíli jsem poslouchala ten ševel kolem, ale potom jsem se pustila do stavění. Rozhodla jsem se vlkulákovi udělat sněhový příbytek. Celý jeho svět byl sněhový, proč ne i jeho nora? Uplácala jsem sněhové zdi, v jedné se mi dokonce povedlo udělat malé okýnko. Jen se stropem jsem měla problémy. Nechtěl vůbec držet! Trvalo mi dlouho, než jsem na to přišla. Nakonec jsem musela příbytek trochu zmenšit, když byl příliš velký, střecha prostě nedržela. Pak už ale byl pěkně stabilní a celkem útulný. Sama jsem si tam vlezla a schovala se před nápory studeného nočního větru. "Tady se ti bude líbit. Snad ti vydrží až do jara," pronesla jsem k vlkulákovi a spokojeně se zasmála.

Prosinec 2/10
5. Postav vlkuláka.

Zjistit, že v sobě mám skrytou ještě další magii bylo tedy vážně překvapení. Kdo by se toho nadál? Co všechno asi dovedla? Zdálo se, že má co dělat se sněhem a mrazem. Nejspíš šlo o nějaká zimní kouzla, ledová a studená. Nevěděla jsem, proč si taková magie vybrala zrovna mě. Já... nebyla ledová, že ne? Ale mohlo se to někdy hodit. Třeba v létě, když je strašlivé vedro a vlk netouží po ničem víc, než po trošce ochlazení. "Jestlipak ale ta magie v létě bude fungovat? Třeba je doopravdy jenom zimní," přemýšlela jsem nahlas a pomaličku se točila dokola a dokola mezi padajícími vločkami, mé tlapky zanechávaly drobné otisky na dokonalém sněhu.
Došla jsem až na místečko, kde byla v lese malá mýtinka a uprostřed taková hrudka sněhu. Hned, jak jsem ji viděla, napadlo mě, že bych tam měla něco vytvořit. Co jiného udělat ze sněhu, než vlkuláka? "Ó, jen počkej, hned tě postavím, kamaráde," zasmála jsem se tiše a začala ke sněhové hrudce přidávat.
Nejprve jsem uplácala jednu velkou šišku, která byla tělem a potom jsem nahoru připlácala další menší šišku, která vlkoušovi sloužila jako hlava. Byl trochu křivý, to musím uznat, ale s trochou doplňků bude hned poznat, že to má být vlk. Uplácala jsem mu i ocas a samozřejmě tlapky, na ty se nesmí zapomenout. Uši jsem mu vyrobila z kusů kůry zapíchaných do horní sněhové šišky. "Ještě oči potřebuješ, a čumáček!" Začala jsem hrabat pod sněhem a brzy jsem našla tři pěkné kamínky, ze kterých měl vlkulách vmžiku očka a čenich, aby se mohl dívat na svět a čuchat tu zimu všude okolo. "Tak, a ještě..." Nechtěla jsem v zimě vytvářet kvítky, které by hned umřely, ale byla tu spousta keříků. Drobné větvičky jednoho jsem nechala zkroutit tak, aby vytvořily takový dřevěný věneček. Ten jsem potom utrhla a posadila ho vlkulákovi na hlavu. "Teď jsi fešák! Páni, sluší ti to," zasmála jsem se a zamávala ocasem, spokojená se svým výtvorem.

Prosinec 1/10
20. Zkus v sobě najít/použij Vlčíškovu magii

Přicházela zima. První sněhové vločky už se snášely z nebes a vytvářely pokrývku na celém kraji. Bílá peřina kousek po kousku pokrývala vše a pod ní bude celý kraj hezky spát až do jara. Vydala jsem se na procházku, abych se pokochala tou zimní krásou a připadalo mi, že všechno spí už teď. Bylo takové zvláštní ticho, jenom čerstvý sníh mi trošku pokřupával pod tlapkami. Zatím ho tolik nebylo, ale ze zimy všude kolem jsem tušila, že se už udrží a neroztaje. Muselo jistě mrznout. Můj kožich nebyl úplně huňatý, ale naštěstí ani ne tak řídký, abych se klepala zimou a musela si jít hned hledat úkryt. I když kdybych chtěla, nalézt jsem ho samozřejmě mohla u nás v lese, od kterého jsem nebyla příliš daleko.
Krůček po krůčku jsem tiše procházela měnící se krajinou. To by bylo, kdybych něco takového také dokázala. Tanec vloček jako by ke mně promlouval. Cítila jsem uvnitř takové šimrání, nutkání... Bylo to podobné, jako když jsem objevila svoji magii. Jistě se ve mně však neskrývala žádná další. Nebo snad ano? Zastavila jsem se a zhluboka se nadechla. Soustředila jsem se na vločky kolem sebe a přimhouřila oči. Co kdybych dovedla vytvořit nějaké vlastní? Sáhla jsem po nich, ne tlapou, ale jen myslí. Nový sníh se neobjevil, ale okolo mne se rázem znatelně ochladilo. Sníh kolem pokryla krustička ledu. "Aaa, brrr! Taková zima!" otřásla jsem se a poskočila na místě. "To jsem vážně udělala já?" Ale nikdo jiný tu nebyl a přišlo mi jako příliš velká náhoda, že by se to stalo samo od sebe. "Páni!"

Tomáš mě nepřerušoval ve vyprávění, ale poskytoval mi oporu, kterou jsem vážně potřebovala, abych to mohla všechno vypovědět. Když jsem zmlkla, přitáhl mě k sobě a já se o něj vděčně opřela. Máčela jsem mu kožíšek slzami a doufala jsem, že mu to nevadí. Nechala jsem ho, aby mi otřel oči a nadzvedl hlavu, ale nevěděla jsem, jestli všem jeho slovům věřím. Mírně jsem se pousmála. "Já jsem nikdy nebyla moc statečná," šeptla jsem pořád ještě trochu roztřeseným hlasem. Zatím mě však pláč přešel, pro tu chvíli. "Ale... jsem taky moc vděčná, že jsem dostala druhou šanci." A spolu s ní jsem dostala i ten zvláštní dar. Jak mu vůbec říkat? Dar vidění? I za ten jsem byla vděčná. Stále tu však byly věci, které mě trápily.
"Je to teď... jinačí, než předtím. Nedá se na to úplně nemyslet, víš? Aspoň ne zatím." Sklopila jsem zrak lehce k zemi. "Sám sis toho všiml. Jak jsem nemotorná a celá opuchlá. Bojím se, že mi to už zůstane. Vídám věci, co jsem dřív neviděla. Taková světýlka a barvy. Jsou kolem všeho živého, věděl jsi to? Ale vlci je asi normálně nevidí." Přitom jsem se pousmála, vážně to byla pěkná věc. "Jenže... mě trochu trápí jedna věc. Když jsem byla... v-však víš, mrtvá, nebyla tam jen tma. Byly tam i sny." Opřela jsem se hlavou znovu o Tomovo rameno, ale koukala jsem kamsi do prázdna se zamyšlenou vráskou na čele. "Nepamatuju si je přesně, ale byly špatné. Já v nich dělala špatné věci. Chtěla jsem- Ublížit svým vl-vlčátkům," vyklouzlo mi opět na tváře pár slz. Tohle bylo to, co jsem Tonresovi neřekla. O svých dětech jsem vlastně kromě Wizku neřekla vůbec nikomu. "A bojím se, že- Co když to třeba nebyly jen sny? Co když... jsem nějak ublížila jejich dušičkám? A co když... to špatné je někde ve mně?" Otočila jsem k němu tvář plnou strachu a slz. Tyhle věci mě uvnitř trápily. Pořád jsem to celé plně nechápala.

//Sarumen

Tomáš nic nenamítal tomu, abychom se vydali na menší procházku a já byla ráda. Možná mi změna ovzduší trochu prospěje. Hlavní ale bylo, že budeme mít větší klid, než v lese. "Povím ti to. Myslím, že... že se mi uleví. Něco z toho jsem řekla Tonresovi, ale ne úplně všechno," povzdechla jsem si. Hnědý vlk mi pomohl pochopit, co se mi vlastně přihodilo, ale neřekla jsem mu úplně všechny detaily. A ty mě teď trápily. Prolínaly se s mou minulostí, které se zřejmě nedalo utéct. Věnovala jsem Tomášovi vděčný úsměv. Byla jsem moc ráda, že za mnou přišel. Měla jsem ráda jeho. "Děkuju, že jsi tady pro mě," špitla jsem tiše. "Moc to pro mě znamená."
Chvíli jsem potom kráčela mlčky, blízko po Tomově boku, dokud jsem nespatřila vysoký kámen a jeho dva menší společníky. V létě byla tahle louka moc krásná. Teď už většina kopretin dávno odkvetla, ale stále se tu drželo pár statečných, i když bych se vsadila, že nikde jinde na Galliree už žádné kopretiny nejsou. Zamířila jsem k formaci kamenů a tiše se dala do řeči. "Když jsme se rozloučili u té oázy, šla jsem za Životem. To už jsem ti povídala. Potom jsem se chtěla vydat domů, ale dostala jsem hlad a- A nedávala jsem pozor. Najedla jsem se nějakých hub v lese a šla jsem spát, ale když jsem se probudila, už jsem vůbec nebyla na tom stejném místě. Nevím, jak se to stalo."
Krátce jsem se odmlčela, dorazili jsme totiž ke kamenům. Stěží jsem polkla knedlík v krku a posadila jsem se na mokrou zem. "Bylo pořád vedro a mě nebylo dobře, tak jsem se schovala do jeskyně, ale- a-ale to nebyla jeskyně. Byla to... byla to zřícenina, kde žije Smrt." Věděla jsem od začátku, že se slzám neubráním a teď mi začaly téct po tvářích. "Byla hrozně děsivá," vzlykla jsem tiše a přisunula se blíž k hnědému kožichu, kde jsem hledala oporu a bezpečí. "A řekla, že... ž-že umřu. Že jsem se otrávila. Pak... mě vyhnala z-z-zpátky do lesa a mě bylo vážně strašně moc špatně, protože měla pravdu. A nakonec jsem- jsem, no-" Skryla jsem mokrou tvář do Tomášovy srsti. Nechtěla jsem vidět, jak se svět kolem plní stíny. "Nakonec jsem umřela," hlesla jsem. "Nebylo to na... na pořád, je tu nějaké kouzlo, d-díky kterému se-se vlci můžou vr-vr-vrátit, ale nějaký čas jsem byla vážně... mrtvá."
Otřáslo mnou dalších pár vzlyků, ale nebyly už tak hysterické, jako když jsem to vykládala poprvé Tonresovi. Poslední dny jsem plakala hodně, ale cítila jsem, že to je potřeba. Chtělo to všechno ven. Bylo toho víc, co jsem musela Tomášovi říct, ale odmlčela jsem se. Chtěla jsem mu dát čas zpracovat, co jsem řekla doteď a sobě čas se trochu vzchopit.

Naštěstí mě Tomáš ujistil, že se o hnědého vlka nejspíš nemusím obávat. "Oh, to je nepříjemné, ale určitě se to brzo spraví," oddechla jsem si, že se nejedná o nic horšího. Tohle se někdy přihodilo asi každému. Následovala jsem Tomášův pohled, když se rozhlížel po hvozdu. "To tedy ano, je veliký a taky pěkně zapeklitý. Stromy tu jsou propletené a je to tady někdy úplné bludiště. Je to super," zamávala jsem ocáskem. Někomu se to nemuselo líbit, ale mě to plně vyhovovalo. Připomínalo mi to les, ve kterém jsem vyrostla.
Dál jsem se usmívala, když mi chválil můj věneček a viděla jsem i radostné jiskřičky okolo něj. Bylo zvláštní mít takhle vlčí nitro přímo před sebou na očích, ale zjišťovala jsem, že už si na to zvykám. Přinejmenším jsem na barvy nezírala tolik, aby to vypadalo příliš podezřele. Aspoň jsem si to myslela. "Neboj, padne mi jako ulitý, ten jen tak nespadne! Možná i takové kouzlo do něj Život vložil," zasmála jsem se. Hřálo mě u srdce poslouchat takovou chválu a cítila jsem, že se pod kožíškem trochu červenám. Tomáš byl fajn vlk a... bylo hezké od něj slyšet, že mi to sluší.
Ovšem pak se řeč stočila směrem, který se mi nelíbil. Viděla jsem, jak se jeho barvy změnily, přesně jak jsem čekala. Jak pohasly. Nelíbilo se mi to. Ale co jsem mohla dělat? "Já... asi ano, jsem, jen... se mi stala ta věc a ještě, když sis myslel, že-" Potřásla jsem hlavou a zvedla k němu příliš lesklé oči. Mluvila jsem hlouposti, začínala odprostředka a nemohla jsem dávat smysl. "Nechceš se jít projít? Jen tady kousek na louku, jsou tam takové zvláštní kameny, tam nás nikdo nebude rušit a... a můžu ti to celé říct." Nechtěla jsem o tom mluvit tady, když se každou chvíli mohl někdo objevit a musela bych to vysvětlovat znovu a znovu. Navíc jsem ani nevěděla, jestli tu Tom může být. Upřela jsem na něj prosebně pohled a pokud chtěl, vyrazila jsem už směrem k místu, které jsem měla na mysli.

//Kopretinka (*pokud se nechceš přesouvat, přechod zruším :D)

Příliš jsem se s Rolandem neznala, víc jsem si pamatovala jeho sovu, než jeho, protože to bylo tak zvláštní a neobvyklé. Přesto jsem trochu nakrčila čelo. "Ach ne, ale je v pořádku, že ano?"/b] Netušila jsem, co si úplně představit pod tou horší kondicí, doufala jsem, že ve smečce není nikdo zraněný nebo nemocný. To by tak scházelo!
Zasmála jsem se jeho dalším slovům, pěkně od srdce. Byl to dobrý pocit, konečně se moct pořádně zasmát a netrápit se. "Nojo, kdyby tu žil každý, ani bychom se sem nevešli," střihla jsem ušima. Šlapali bychom si tu po hlavách! Takhle to bylo ideální. I tak byla ve smečce spousta přátelsky naladěných vlků.
Samozřejmě jsem musela Tomášovi ukázat i svůj věneček, který mi Život věnoval. Zamávala jsem radostně ocasem, když mi ho pochválil. "Děkuju! Taky se mi moc líbí. Vážně to je skvělý dárek." Trochu mě ale znejistilo, jak si mě Tomáš prohlížel. Nechtěla jsem, aby viděl, jak jsem jiná. Jenže tohle bylo něco, co se nedalo moc snadno skrýt. Mírně jsem se ošila, ale na tváři se mi opět rozzářil úsměv, když Tomáš přiznal, že přišel za mnou. "Vážně? To jsem moc ráda," zavrtěla jsem ocasem a mírně do něj šťouchla čenichem. "Hlavně, že jsi to tu našel - když se zatím touláš, tak nevím, kde tě mám hledat, ale ty mě tady můžeš najít vždycky," usmívala jsem se, ovšem brzy mi úsměv na tváři trošku ztuhnul.
Tomáš se totiž vytasil s trochu zvláštní otázkou a stěží mi mohlo uniknout, kam sjel jeho pohled. Došlo mi, co si musí myslet. Do tváří se mi nahrnula krev a pod srstí jsem musela být úplně rudá. Snad Tom neviděl barvy kolem vlků jako já, protože jsem si nedovedla představit, co teď dělají ty moje. Zaplavila mě směsice zcela chaotických pocitů. "Ne, já- to... to není od toho," vykoktala jsem ze sebe nepříliš souvisle. "Nemám, no... kořena a nečekám-" Nějak jsem se nedovedla přimět to vyslovit. Mít zdravá vlčátka bylo moje největší přání a skoro jsem měla pocit, že když to řeknu nahlas, už se to nikdy nesplní. "Kéž by," zasmála jsem se nervózně, protože jsem cítila, že když se nebudu smát, každou chvíli se rozbrečím. Od návratu z říše mrtvých jsem k tomu nikdy neměla daleko, dokonce i ve veselých chvílích. "Jen... byl konec léta dost... podivný."

Tomášův hovor se sovou jsem nijak nezachytila, všimla jsem si jen, jak mizí kdesi v lese. Bylo zvláštní, že tu nebyla se svým vlkem. Příliš dlouho jsem se však touto záhadou nezaobírala. Měla jsem hlavně radost z toho, že jsem narazila na Toma. Věnovala jsem mu pořádné přátelské objetí přímo od srdíčka, jak se slušelo a patřilo. "Aha, takže jsi mluvil s Rolandem? Přišlo mi zvláštní, že tu jeho sova je a on ne, většinou je vidím spolu," zasmála jsem se a seskočila na zem předníma nohama, které jsem předtím měla hozené kolem Tomášova krku. Sedla jsem si do mechu navlhlého podzimním deštěm, po tom běhu přes les jsem byla celkem zadýchaná. "Jsem ráda, že se ti to tu líbí. Asi to není pro každého, ale já si myslím, že to je jedno z nejkouzelnějších míst tady," přejela jsem láskyplným pohledem zkroucené stromy, propletené větve i zrádné kořeny. Déšť šepotal v jehličí a větvoví a přišlo mi, že slyším hlasy stromů, které jako by mi přitakaly. Mírně jsem se tomu usmála, než jsem sklonila hlavu a pohled zpět k Tomovi.
Trošku jsem se zarazila, když se zeptal, co je nového. Nevěděla jsem, jestli mu to chci všechno vykládat. Ne, že bych se bála, že to nepochopí nebo že ho to nebude zajímat, nebo že bych mu snad s takovými věcmi nevěřila, ale... nechtěla jsem mu kazit radost. Tušila jsem, že barvičky kolem něj by se rázem změnily do ponuřejších odstínů a nějak jsem to nechtěla. Zlaté jiskřičky radosti, které kolem něj poskakovaly, mi byly milejší. "Kdepak, nikdo mě nenaštval," zasmála jsem se po krátké zaražené odmlce a hned jsem věděla, co mu musím říct. Tlapkou jsem si posunula na hlavě věneček květů. "Byla jsem se podívat za Životem a koukej, co mi dal! Není krásný? Prý nikdy neuschne," střihla jsem ušima. Co jsem dělala dál jsem neříkala. Lhát jsem neuměla a nechtěla jsem přidělávat Tomovi starosti. Ale co když si přece jen všimne, že je na mě něco jinak? Neklidně jsem přešlápla a přitáhla si oháňku blíž k tělu, jako bych tím mohla zakrýt oteklé bříško. Rychle jsem na tváři vysekla opět úsměv: "A co jsi dělal ty? A co tě vlastně přivedlo sem? Přišel jsi jen tak na návštěvu?"

Střihla jsem ušima, ráda, že můj nápad na něco, co bych mohla ve smečce vykonávat, není úplnou hloupostí. Nejspíš ale žádná taková funkce přímo neexistovala. Ale to nevadilo. Těžko jsem mohla být lovcem a ani na ochránce jsem se příliš necítila. Být zkrátka obyčejným pomocníčkem a zvelebovat území by mě bavilo a snad by to bylo i trošku k užitku.
Dál jsme sbírali šípky, klobouk se hezky plnil, společnost byla příjemná a já už skoro nemyslela na to, co se mi přihodilo. Jen světýlka a jiskřičky kolem vlků tančily stále, ač se momentálně zdály méně výrazné. Nejspíš proto, že jsem se na ně přímo nesoustředila. Až zavytí z okraje území mě úplně vytrhlo z přítomné chvíle. Všiml si toho i Tonres. "Myslím, že to je někdo koho znám. Kamarád," vysvětlila jsem oběma svým společníkům. "Půjdu se za ním podívat," rozhodla jsem se rázem a ocásek už se mi houpal radostí sem tam. "Zatím se mějte. Ráda jsem tě poznala, Rue, určitě se budeme vídat často," pousmála jsem se na bílou vlčici a vydala se co možná nejrychleji přes les.
Trochu nemotorně jsem klusala mezi stromy a přes kořeny. Když jsem doběhla až k místu, odkud jsem už mohla spatřit Tomášovu bílou skvrnu zářící jako úplněk mezi stromy, byla jsem rozhodně udýchanější, než bych byla před tím vším, ale teď jsem na to moc nemyslela. Byla jsem ráda, že vlka vidím. "Tome! Ahoj!" zvolala jsem a oháňka mi nadšeně kmitala sem tam. Nebyl tu sám, jak jsem si všimla, seděla tu s ním sovička, která patřila k tomu hnědému vlkovi. Rolandovi. Akorát, že jeho jsem tu nikde neviděla. "Ahoj," pozdravila jsem i sovu, která si jen pro sebe kývla a odplachtila kamsi mezi stromy. Sledovala jsem ji pohledem, ale potom jsem to nechala být. "Páni, tak ráda tě vidím! Přece jen jsi sem našel cestu? Je to tu boží, viď?" zasmála jsem se a vrhla se po vlkovi, abych ho přátelsky objala. Opět těžkopádněji, než mi bývalo vlastní. Nejspíš bylo na čase začít si zvykat.

S Tonresem jsme vše tak nějak dořešili, ale že bychom zůstali v tichu a nudě nám nehrozilo. Připojila se k nám totiž Rue, která ze všeho vypadala dosti nesvá. Sledovala jsem, jak se neklidné barvy kolem ní přelévají a nervózně se třesou, avšak už o něco méně než předtím. Musela jsem se tomu pousmát. Mezi námi se přece vůbec neměla čeho bát!
I já tu byla jakožto někdo, kdo se smečkami nemá velké zkušenosti, ale nikdo tu za to hlavy netrhal. "To vlastně nevím. Ale minimálně jsme tu my dvě, takže na to nebudeš sama," máchla jsem ocáskem. Tonres se rozpovídal o funkcích, ve kterých jsem já sama stále tápala. V lovu jsem nebyla dobrá a na ochranu území jsem se necítila. Nezvládla bych nikoho vyhnat nebo se s ním, bohové chraň, pobít. Hlídat vlčátka, to by se mi líbilo, jenže jak už Tonres zmínil, zrovna příliš jich zde nebylo. "No... a neexistuje nějaká funkce pro vlky, kteří chtějí třeba jen zvelebovat území, udržovat pořádek a dávat pozor, jestli jsou všichni na území v pohodě?" napadlo mne a stočila jsem tázavý pohled ke kloboučníkovi (momentálně bez klobouku). Něco takového bych určitě zvládla.
Rue se zmínila o Kianě, kterou už jsem také potkala, ale celý její příběh jsem se dozvěděla až teď. Svěsila jsem uši při představě opuštěného vlčete v mrazu a sněhu. Bylo to hrozné, litovala jsem ji stejně jako bílá vlčice. Pak jsem však ouška opět našpicovala do pozoru. "Měla vážně štěstí, že narazila zrovna na tebe," pousmála jsem se na Tonrese a potom i na Rue - jestli ji mělo něco přesvědčit, že Tonres skutečně není veliký děsivý medvěd, ač tak může vypadat, tohle muselo být ono. "Bude určitě někde v lese. Tady ve hvozdě je spousta zákoutí, kam se jeden může schovat," zamávala jsem ocasem a soustředila se na sbírání šípků. "Ten je Tonresův," zasmála jsem se a zaposlouchala se do vytí, které se rozlehlo po území. Ten hlas byl povědomý... "Tomáš?" špitla jsem zamyšleně. Že by si sem našel cestu? Nebylo to nemožné... Měla bych radost, kdyby to tak bylo, ale nerozběhla jsem se pryč, aspoň ne okamžitě.

Snad měl Tonres pravdu. Snad byly věci tak, jak měly být a nakonec všechno dopadne dobře. Věřila jsem, že ano, ale smůla lepící se mi v tomto směru na tlapky byla skutečně neodbytná. Ze všeho nejvíc na světě jsem toužila po rodině, ale osud mi ji stále nechtěl dopřát. Naklonila jsem hlavu ke straně. "Páni, máš syna?" Nemyslela jsem, že mi o něm Tonres už někdy povídal. "To chápu, že muselo být těžké ho pustit do světa. Ale jestli jsi ho vychoval ty, pak si jistě poradí," pousmála jsem se. Tonresův syn se toulal někde po světě, byl tedy také tak trochu ztracený, ale ne tak, jako moje vlčátka. "Kdoví? Třeba i jeho cesty jednou povedou sem," střihla jsem oušky.
Bavili jsme se trháním šípků, které ve dvou bylo mnohem zábavnější, než když to vlk dělal sám. Tonres přitom vykládal o tom, jak od začátku tušil, že Sarumen pro něj bude tím pravým místem. Dával si však za vinu, že zde nebyl při tom útoku cizí vlčice. "Možná i to byl osud?" pronesla jsem po chvilce zamyšlení. "Možná jsou věci, které se změnit nedají. Neměl by ses tím trápit, jistě jsi pomohl, jak jen nejlépe jsi dovedl." Netušila jsem, co všechno se tu událo, snad nikdo nepřišel o život? Ale nemohla to být Tonresova vina, byla to vina té vlčice.
"Nicose... Možná? Jen tak letmo. Takový rezavý vlk, že?" Vyskytoval se s námi na mýtince, když jsme pomáhali vydře hlídat vydřátka, ale potom se nějak vytratil. "Určitě ano. Snad se jednoho dne vrátí a povypráví ti o všech svých dobrodružstvích," pousmála jsem se na něj.
Brzy se k nám připojila bílá vlčice a odsouhlasila, že do sbírání šípků se s námi pustí. "Necháme si je do zásoby na zimu," prozradila jsem jí a utrhla dalších pár červených plodů do klobouku. "Jsou zdravé." Tonres odhadl, že se jedná o novou členku, což sama potvrdila. Představila se nám jako Rue. "To je pěkné jméno," uculila jsem se, bylo takové roztomilé, vlastně jako sama vlčice. Snad brzy uvidí, že nás se vůbec nemusí bát! Smečka pro ni byla něčím novým, takže se nejspíš nebylo čemu divit, že je z toho nesvá. "Není v tom nic zapeklitého, i pro mne je tohle první smečka a místní vlci mají hodně pochopení pro to, když něco nevíš nebo omylem pokazíš," ujistila jsem ji s úsměvem. Znamenalo to ale, že jí toho zas tak moc povědět nemohu... Sama jsem se potřebovala přiučit něčemu ze smečkového života. Proto jsem stočila zrak spíše k Tonresovi. Kdoví, třeba se poučíme obě?

Ať už byla tůňka skutečně léčivá či ne, oběma nám ulevila. Její voda se krásně třpytila a blýskala i v tak zamlženém dni, jako byl tento. Bylo to skutečné, či jsem to opět viděla jen já? Záleželo na tom? Brzy jsme ji tak či tak nechali mírně za sebou a Tonres se začal vyptávat na Artyoma. "Nejspíš máš pravdu. Ale nemůžu navždy čekat, zda se vrátí. Mám ho pořád moc ráda, ale..." Lehce jsem nakrčila čelo, jak jsem se snažila najít ta správná slova. "Je těžké milovat někoho, kdo kamsi odletěl s větrem." Měla jsem v lásce neustále jen smůlu. Každý, komu jsem byla připravená nabídnout své srdce, nakonec zmizel.
Sbírání šípků už bylo veselejší kratochvílí. Nebylo to jen tak, ale my byli odhodlaní sběrači. Ani popíchaný čenich mne nemohl odradit. "Jistě!" poskočila jsem a protáhla přední tlapy dopředu se zadkem trčícím k nebi. "Vydej nám svoje šípky! Na oplátku se budeme starat o les a tím i o tebe," zasmála jsem se, byla to přeci pravda - určitě se zde všemu tolik dařilo i proto, že smečka hvozd udržovala v pořádku.
Zaposlouchala jsem se do Tonresova příběhu. Dříve bydlel nedaleko lesa, v Houbovém háji, což - jak jsem si s lehkým škubnutím uvědomila - byl právě ten les, který mi přivodil zkázu, ale raději jsem to nezmiňovala. Do Sarumenu ho přivedla starost o kamarádku, seznámení s Maple a dokonce i jedna nepříjemná událost, které jsem se já naštěstí vyhnula. Mírně jsem se pousmála. "Úplně chápu, že jsi to tu už nedokázal opustit. Hvozd jako by si vlka úplně přitáhl, viď? A samozřejmě také smečka." Zmínil také, že svou kamarádku Danie od té doby nenašel a barvy vznášející se kolem něj nabraly mírně namodralý nádech smutku. Otřela jsem se o něj povzbudivě čenichem. "Říkal jsi, že je mladá, viď? Nejspíš se jen zatoulala. Víš, jak to s mladými vlky bývá." Sama jsem to také udělala, a to jsem byla úplně vzorné vlče.
Náhle se vedle nás ozval nesmělý hlásek. Otočila jsem se po něm a spatřila vlčici s kožíškem bělostným jako sníh. Barvičky kolem ní jako by se nervózně chvěly a zdály se takové vybledlé, celá vypadala dosti nesměle. Nikdy jsem ji neviděla. Že by někdo nový? "Ahoj," pozdravila jsem ji přátelsky a zamávala oháňkou. "Nerušíš nás. Zrovna jsme sbírali šípky. Chceš se přidat?" pokývla jsem k Tonresovu klobouku, který stál na zemi a zrovna sloužil jako košík. "Já jsem Jasnava a tohle Tonres," představila jsem nás vmžiku a zvědavě sledovala, jestli vlčice trochu vykoukne ze své ulity.

Tonresovi už bylo lépe a zlatavé záblesky kolem něj to jen potvrzovaly. Dávala jsem pozor, abych koukala vlkovi do obličeje a ne kolem něj na něco, co on vidět nemohl, protože jsem se bála, aby si opět nezačal dělat starosti o mé zdraví. Nemyslela jsem si, že by ty světýlka a barvičky byly něčím nebezpečným. "To je dobře," zamáchala jsem oháňkou. "Mně je taky mnohem lépe. Možná tu v lese máme léčivé tůňky," zažertovala jsem... ale jen tak napůl. Ta druhá půlka tomu byla připravená plně věřit, protože to určitě bylo možné.
Při vzpomínce na Artyoma mnou proběhlo nepříjemné zachvění. Byl pryč. Pryč. A jak se změnil můj výraz tváře, změnily se i barvy kolem Tonrese. Musela jsem uznat i ve svém posmutnění, že to bylo fascinující. Očka mi tam na chvíli utekla, ale přiměla jsem je zaměřit se opět přímo na vlka. "To je v pořádku. Doufala jsem, že mu můžu pomoct, aby neměl takový strach někomu se otevřít, ale... asi nemůžeme pomoci všem," věnovala jsem vlkovi další posmutnělý úsměv a raději se šla věnovat šípkům, než sama sebe ještě rozpláču.
Naštěstí šípky nerostly daleko. Kéž by byly o něco chutnější! Ale nedalo se nic dělat. "To jistě ano, na zimu se hodí," souhlasila jsem a nadšeně se zasmála, když jsem spatřila, co Tonres provedl se svým kloboukem. "Aha! Tak tohle je ten tajný trik? To je vážně chytré," zamáchala jsem oháňkou a začala trhat ovoce z keříku. Nebylo to však jen tak. Muselo se dávat pozor na trny a i tak mě občas nějaký chytil za čenich. "To víš, nechtějí se nechat jen tak sníst. Škoda, že narazili zrovna na nás, šípkotrhačskou četu," pokoušela jsem se dále odlehčovat atmosféru. Bylo to divné, nešlo mi to úplně od srdce, ale cítila jsem se díky tomu stejně líp. Bude to v pohodě. Nakonec.
Tonres chtěl vědět, jak jsem tu skončila. "No... vlastně náhodou. Toulala jsem se s kamarádkou, vlčicí jménem Wizku a tlapky nás donesly až sem. Narazila tu na svého bratra a já jsem se zase dala do řeči s Wolfi a tak nějak... se mi tu zalíbilo. A zůstala jsem. Nikdy jsem dřív ve smečce nebyla, ale tady byli všichni tak milí, že už jsem nemohla odejít," pousmála jsem se. "Jsem moc ráda, že tu mám svůj domov. Jak jsi sem došel ty?" oplatila jsem mu zvědavě otázku a utrhla do klobouku dalších pár rudých plodů.

Půlkou mysli jsem byla ještě u Tonresovy magie. Nepřišlo mi fér, že by někdo měl trpět za pomoc druhým, ovšem svět byl často takový. Nespravedlivý. Tonres byl moc hodný vlk, že to dělal, i když ho to bolelo. Jinak jsem se už ale soustředila na hledání šípků či tůňky, v libovolném pořadí, a také na náhodné barvičky a záblesky kolem.
Tůňka byla moc příjemná. Její chlad byl na opuchlé tlapky přímo báječný. "Budu se snažit," slíbila jsem hnědému vlkovi, že na sebe pozor dám. Doufala jsem, že se věci brzy vrátí do normálu. Už jsem se cítila lépe, ale na duši mi pořád ležel takový divný splín a ani tělo nebylo úplně v pořádku. Bude potřeba ještě asi víc odpočinku. Ale protože se blížilo nejchladnější období roku, nemrzelo mě to tolik. Zimní radovánky byly zábavné, ale raději oželím je, než abych přišla třeba o kus jara. "Lepší?" zeptala jsem se s úsměvem Tonrese, který si také máčel tlapky a tvářil se velice úlevně.
Trošku jsem sebou cukla, když se zeptal na Artyoma. Nepamatoval si jeho jméno, ale já hned věděla, o kom mluví. Tiše jsem si povzdechla. "Artyom. Bohužel jsem ho nenašla. Myslím, že... že odešel. Bála jsem se, že se to stane, i když jsem doufala, že to dopadne jinak," pousmála jsem se trochu smutně a vycouvala na pevnou zem, protože už mi nožky začínaly spíš mrznout. Rozhodně ale vypadaly lépe. Nevěděla jsem, jestli chci mluvit o Artyomovi. Stýskalo se mi po něm, ale nemohla jsem dát svoje srdce někomu, kdo se bál ho přijmout. Už tak se zranilo příliš mnohokrát. "Podívej," broukla jsem raději, když se mi z mlhy před očima vynořily červené bobulky. "Tady jsou šípky." Jeden jsem si hned utrhla do tlamy a mírně se zašklebila. Nebyly až tak dobré, jako ostatní ovoce, ale byly zdravé.