Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Srpen 3/10 - Hvězdopravec

Střihla jsem pomalu ušima a přikývla. Chápala jsem, že Hvězdíka mrzí nebo zlobí, že nemůže mluvit jako všichni ostatní. Nebylo na tom nic špatného, jak už jsem mu říkala mockrát. Neznamenalo to, že je hloupý nebo že kvůli tomu dokáže míň, než ostatní vlci, zároveň jsem však rozuměla tomu, že by se to chtěl naučit lépe. Jenže jak mu pomoci? A šlo to vůbec?
"Hmm," broukla jsem zamyšleně. "Trénovat určitě není špatný nápad. Možná..." Začala jsem uvažovat o tom, co by se dalo vyzkoušet. Hvězdík konec konců mluvil dost, ale pořád se zadrhával. Třeba to chtělo zkusit něco jiného, než obyčejná slovíčka. Kdybych znala nějaké zaklínadlo, které by mu dokázalo jazyk rozvázat, hned bych ho použila! To však asi neexistovalo, takže jsme museli vyzkoušet něco jiného.
"Možná bychom mohli ten tvůj jazýček zkusit trochu rozcvičit? Znám pár takových říkanek a tak podobně, ale... nemůžu ti slíbit, že to pomůže," dodala jsem mírně sklesle. "Zkus říct nejkut... nejkuťa... nej-ku-la-ťou-lin-ka-těj-ší," vyslabikovala jsem pomalu, protože to bylo těžké i pro mě. Trochu jsem se tomu zasmála, aspoň Hvězdík vidí, že to není jen tak. "Nejkulaťoulinkatější," vyrazila jsem pak ze sebe rychle.

Poznávat svět společně s Hvězdíkem bylo fajn. Byla jsem ráda, že má o všechno takový zájem. Hrášek a Mráček byli trochu zdrženlivější, ale to nevadilo. Byli ostatně už dost staří na to, aby si mohli vybrat svoji vlastní zábavu.
Hvězdíkovi jsem zatím ukazovala motýly, luční koníky a koukala se po dalších obyvatelích louky, které bych mu mohla představit. Bohužel se zdálo, že tady mezi kopretinami se zrovna moc větších zvířat nevyskytuje. Ráda bych mu ukázala alespoň králíky nebo zajíce, srnky a tak podobně. "Ano, určitě jich tady je víc. Ale abychom viděli další druhy, asi bychom se museli vypravit někam dál. Vlastně..." Znovu jsem pomyslela na Waristooda a na ten dlouho odkládaný výlet. "Asi si vyjdeme na nějakou výpravu už brzy," broukla jsem. Měla jsem z toho docela obavy, ale nemohla jsem se před tím skrývat věčně. Waris bude určitě rozumný. Nebude se zlobit.
Zatím jsem to však hodila za hlavu a začala vyhlížet netopýry. "No... Myslím, že loví hlavně můry a komáry a tak, a ti lítají hlavně v noci," vysvětlila jsem. "Vypadají vlastně trochu podobně jako ta myška, ale mají křídla. Hele! Tamhle jeden je!" Tlapou jsem ukázala na netopýra, který se proháněl vzduchem nad námi. Jen se mihnul a byl pryč, ale brzy ho vystřídal další. Muselo jich tam lítat aspoň pět!

Hvězdík prohlásil, že zase tak obyčejná být nemůžu. Zasmála jsem se a máchla ocasem. "To je pravda, to jen tak někdo nemá, viď?" Usmívala jsem se a chvíli si ještě poležela s vlčaty v kvítí, než jsem se rozhodla, že už bylo povalování dost a že je na čase jít se podívat na další věci. Prvním, co upoutalo moji pozornost, byl motýlek, který se k nám přiblížil. S Hvězdíkem jsme ho zvědavě pozorovali, ale jen z bezpečné vzdálenosti, abychom ho nevyplašili.
"Kdepak, můžeš tu najít spoustu zajímavých zvířat," broukla jsem a ušla jen pár kroků, než jsem si všimla kobylek, které se rozeskakovaly do všech stran při každém našem pohybu. "Koukni třeba tady," kývla jsem čenichem. "To jsou kobylky, nebo se jim také říká luční koníci. Žijou snad na každé louce," naklonila jsem se k jedné, která seděla na stéblu trávy a chvíli si ji zblízka prohlížela. "Ale už se blíží večer, takže spousta zvířat se na noc někam schová... To ale nevadí - některé tvory totiž můžeš vidět jenom v noci. Třeba netopýry. Zkus koukat na nebe, třeba už nekteří vyrazili na lov," instruovala jsem Hvězdíka a sama se zahleděla nad naše hlavy. Zatím jsem však žádného netopýra neviděla.

Srpen 2/10 - Hvězdopravec

Doufala jsem, že Hvězdíka nic vážného netrápí. Možná by bylo lepší, moudřejší mu dopřát prostor, který se podle všeho snažil si pro sebe najít, ale když už jsem tu na něj narazila, zkrátka jsem nedokázala jen tak odejít. Musela jsem se ujistit, že je v pořádku. Sledovala jsem barvy pomalu vířící kolem něj, které přecházely do skleslé modři. Copak ho mohlo sužovat?
Řekl mi, že je všechno v pořádku, že si tu jen trénuje. Hm? Během chvilky se mi v hlavě rozsvítilo. "Trénuješ si mluvení?" broukla jsem tiše a vlídně, protože jsem viděla, jak se tváří provinile, jako by snad prováděl něco, za co by se měl stydět. Ale tak to přece vůbec nebylo, vždyť nedělal vůbec nic špatného! "Chápu. Chceš si to radši zkoušet sám? Nevadí mi zase jít, jen jsem chtěla vědět, že jsi v pořádku," pousmála jsem se na něj a zamávala pomalu oháňkou sem tam. Nechtěla jsem se mu vnucovat, bylo to jen a jen na něm.

Byla jsem na Hvězdíka vážně hrdá, když se ke mně vrátil s ulovenou myší v tlamě. Věděla jsem, že to zvládne! Moc ráda bych se vydala dál, ukázat jim ještě další zvířata, co žijí na louce, ale byla jsem nějak moc zmožená. Ještě chvíli jsem si potřebovala poležet, nerada bych totiž, aby se o mě pokusily mdloby nebo něco podobného. Aspoň měl Hvězdík čas si myšku schroupat, stejně jako Hrášek tu svou, pokud o ni tedy měl zájem.
"Ale kdepak," pousmála jsem se, i když mě Hvězdíkova chvála hřála u srdce. Přitulila jsem se k němu a užívala si, že ještě kluci nejsou tak velcí, aby jim tohle připadalo trapné či něco podobného. "Jsem vlastně docela obyčejná vlčice. Spousta vlků umí lovit líp než já, nebo umí rycheji běhat, nebo znají víc rostlin... ale to vůbec nevadí. Nemusíme být ve všem nejlepší, bohatě stačí, když jsme šťastní," řekla jsem a pohledem sledovala žlutého otakárka, který se třepotal nad rozkvetlou loukou.
"Koukejte, tamhle je motýl. Není krásný?" rozplývala jsem se nad ním. "Možná tu objevíme ještě nějaké další, je jich spousta druhů," napadlo mě a vytáhla jsem se do sedu. Vlna únavy už trošku polevila. "Chcete se podívat, co ještě žije na louce?"

Srpen 1/10 - Hvězdopravec

Kluci si hráli někde v lese a já se jen tak procházela mezi stromy. Přestože jsem věděla, že už jsou dost staří na to, aby si hledali i svoji zábavu a že na území smečky jim žádné nebezpečí nehrozí, byla jsem trochu jako na trní a pořád poslouchala, jestli mě nebudou volat. Musím je nechat, aby se trochu osamostatnili, aby poznali i něco jiného, než jenom mě a mou ochranu, vždyť se sestrou jsme si v lese hrály samy v jednom kuse... Ano, dobře jsem to všechno chápala a přesto bych je nejraději přivinula k sobě a nikdy je nespustila z očí. Neprokázala bych jim tím dobrou službu, ale odolat tomu bylo tak, tak těžké, když pro mě znamenali téměř všechno.
Prošla jsem lesem až do míst, kde jsem věděla o jedné tůňce, ale zarazila jsem se. Něco jsem slyšela, tichý hlásek, který byl dobře známý. Vykoukla jsem skrze křoví a spatřila Hvězdíka, jak si tam tiše pro sebe něco mumlá. Vypadal tak zdrchaně a smutně... Ale určitě se sem schoval z nějakého důvodu. Chtěl být sám? Zaváhala jsem, ale nakonec jsem se na něj nevydržela jen tak dívat. "Hvězdíku?" broukla jsem tiše a vyšla k jezírku za ním. "Děje se něco?"

"Je to dost podobné, ano. Ale chytit králíka je těžší, protože je hrozně rychlý - a myšky se hledají lépe, jsou skoro na každé louce," řekla jsem. Dlouhé roky jsem si se svými ubohými loveckými schopnostmi vystačila, hlavně proto, že jsem měla většinou někoho, kdo mi s obživou pomáhal. Teď jsem měla trochu obavy, abych zvládla synkům předat potřebné znalosti, ale doufala jsem, že se ve smečce najde někdo, kdo je případně poučí lépe, než já. Usmála jsem se na Hvězdíka, když prohlásil, že ten nejlepší lovec jsem já. "Ach, to nevím, ale je od tebe milé, že to říkáš," zamávala jsem ocáskem.
Pak na mě ale padla nějaká únava. Zapomínala jsem občas, jak snadné teď pro mne je se unavit, ale teď jsem to pocítila. Musela jsem si chvíli lehnout do trávy, abych si oddechla, ale mezitím mohl mít aspoň Hvězdík příležitost zkusit si lov na vlastní kůži. Odolala jsem pokušení jít s ním a koukat mu celou dobu přes rameno. Bylo na čase, aby se začali učit i trochu samostatnosti, i když to bylo strašně děsivé. Nejsou už tak malí... však ještě ležel sníh, když se narodili a teď už se blíží konec léta. Už tomu bylo půl roku, co byli synci na světě. Jak ten čas letěl!
Nešla jsem tedy za Hvězdopravcem, jen jsem poslouchala, co se v trávě děje. Slyšela jsem šustění trávy, pak nastal klid. A potom všelijaký šramot a lomoz, než se synek vynořil se svým úlovkem v tlamě. "No páni! Výborně! Já jsem věděla, že to zvládneš!" zazubila jsem se hrdě a úsměv se mi táhnul skoro od ucha k uchu. "Teď si můžeš svůj úlovek sníst. Ty si klidně vezmi tu druhou," postrčila jsem moji myš k Hráškovi. Věděla jsem, že s jeho neposlučnými tlapkami pro něj lov asi nebude až tak snadný.

"Vy jste to nejlepší," usmála jsem se na Hvězdíka a otřela se o něj čenichem. Nevěděla jsem, jestli se mi podařilo mu to přátelství úplně dobře vysvětlit, ale doufala jsem, že to časem pochopí. Spíš, až se začne víc vídat s vlky mimo naši rodinu... A když jsem viděla, že rostou jako z vody, cítila jsem, že to bude už brzy. Docela bych si přála, aby měli kluci nějaké podobně staré kamarády, ale kde takové vzít? Vůbec jsem nevěděla, jestli ještně někdo ve smečce plánuje vlčata.
Pak jsme se pustili do první výuky lovu. Připojil se k nám i Hrášek, který spíše jen sledoval, co se děje, ale určitě i tím se mohl leccos přiučit! Jen, kdybych byla lepší lovec a mohla jim ukázat i něco většího. Ale když šlo o myšky, byla jsem skutečný přeborník. Určitě by se mi jen tak někdo nevyrovnal. Brzy jsem už jednu měla a přinesla jsem ji vlčatům, aby si ji očichala. "To ano, musíš jich chytit víc, pokud se chceš najíst, nebo zkusit ulovit něco většího, třeba králíka nebo zajíce. Ale já většinou chytám jen menší zvířata, bylo by fajn, kdybychom potkali nějakého lepšího lovce," povzdechla jsem si a mrkla k nebesům. Bouřka nás úplně obešla, což byla situace, kterou jsem si velmi přála. Cítila jsem se ale najednou o dost unaveněji. Natáhla jsem se proto do trávy a usmála se na Hvězdíka: "Tak co? Zapamatoval sis ten pach? Zkusíš to teď sám?"

//Sarumenský hvozd

"No, s rodinou to je ještě trochu jinačí. Kamarádi bývají spíš vlci, co nejsou tvoji příbuzní - ale když máš hodně dobré kamarády, někdy to může být, jako by byli součástí tvé rodiny." Možná, jen možná jsem se do toho trochu moc zamotávala. Nebo my oba. Ale to nevadilo. "Já vím, že přijdeš, jsi chytrý kluk," šťouchla jsem ho zlehýnka čenichem do špičky ouška a potom už jsme se pomalu vypravili směrem na louku. "To doufám," broukla jsem.
Když jsme vyšli z lesa, všimla jsem si, že za námi se vypravil i Hrášek. "Vida, tak už jsme tu tři lovci," zaradovala jsem se, jen pohled na nebe mě malinko znepokojoval. Zatím jen lehce pršelo, ale v dálce na severu už se ozývalo hřmění. "Jen se možná brzo rozprší, takže se budeme muset jít schovat," zabručela jsem nespokojeně a trochu zneklidněla. Neměla jsem bouřky ani trochu v lásce. Ale nemohla jsem vyšilovat, když tu se mnou byli kluci! Co kdyby taky dostali strach?
Doufala jsem, že aspoň jednu myšku chytit stačím. "Ukážu vám, jak na to, dobře? Zatím se jen dívejte," vybídla jsem je a začala se pomalu plížit trávou s čenichem u země. "Mají své vyhrabané díry a tunely," šeptla jsem, "ale občas z nich vyběhnou ven." Chvíli jsem čekala nad jednou z děr a potom skutečně, šedohnědý myší kožíšek se mihnul trávou. Chňapla jsem po ní, než stačila zaběhnout do další díry. Myš vykvikla a já ji pevně zuby stiskla. S vrtícím ocáskem jsem ji položila k vlčatům. "Zkuste si ji očichat a zapamatovat si, jak voní. Podle toho pachu vždycky poznáte, když někde myšky jsou."

Snažila jsem se Hvězdíkovi vysvětlit, jak se to vlastně má s těmi kamarády, ale sama jsem se do toho možná trošku zapletla. "Možná ano, ale není to jenom o pomáhání. Kamarád je hlavně někdo, s kým ti je fajn, baví tě s ním trávit čas a tak." Podrbala jsem se zamyšleně zadní tlapou za uchem. Samozřejmě jsem věděla, kdo jsou moji kamarádi, ale popsat to vlčátkům, která o světě ještě moc nevěděla, nebylo úplně tak snadné, jak by se to mohlo zdát. "Většina vlků tady ve smečce se mezi sebou kamarádí, ano," zamávala jsem ocasem. "A určitě i vy si tady kamarády najdete. A když si s někým rozumět nebudeš, nemusíš se s nimi bavit. Občas budeš muset vycházet s vlky, kteří ti třeba úplně nesednou, ale neznamená to, že se s nimi musíš zrovna přátelit. Na to všechno časem přijdeš," ujistila jsem ho a přála si, aby tu měli k sobě vlčata podobného věku. Kdybych jen tušila!
Jenže já netušila nic a rozhodla jsem se, že bychom mohli otestovat jinou dovednost, a to sice lov. Aspoň takový malý lov malých zvířat, nějaký, co zvládnu i já. Vážně jsem doufala, že nepodědili lovecké schopnosti po mě. Jejich táta na tom byl určitě líp... Ale jakpak bych to mohla hádat? Věděla jsem o něm tak málo. Lehce jsem si povzdechla, ale rychle jsem se zase otřepala a usmála se. "Dobrá," střihla jsem ušima a otočila se k Mráčkovi s Hráškem: "Půjdeme s Hvězdopravcem tamhle na louku, ale nebudeme daleko, odtud na nás nejspíš i uvidíte. Klidně přijďte taky, až si odpočinete," pozvala jsem je ještě, než jsem společně s Hvězdopravcem vykročila směrem k bílým kopretinám. "Tak jdeme na to. Doufám, že se nám bude dařit!"

//Kopretinová louka

Hvězdík byl ze setkání s vlky trochu nesvůj, ale věřila jsem, že z toho časem vyroste. Však v Sarumenu nebyl nikdo, koho by se musel obávat! A na to, aby čelil sám venkovnímu světu, měl snad ještě čas... I když čas běžel a kluci rostli jako z vody.
"Kamarád je někdo, s kým si rozumíš a koho máš rád. Kdo ti třeba pomůže, když někdy potřebuješ - a ty zase pomůžeš jemu, když to potřebuje on. Takže... Hádám, že třeba s Nicosem ještě nejste úplně kamarádi, protože se ještě neznáte, ale ve smečce to funguje tak, že si vlci vzájemně radí, pomáhají a měli by spolu vycházet. Zatím jsem v Sarumenu nepoznala nikoho, kdo by nebyl milý," usmála jsem se na synka.
"Maple a Tonres kamarádi jsou. Přinejmenším moji, ale až se s nimi seznámíte, určitě budou i vaši," nedokázala jsem si představit svět, ve kterém by to dopadlo nějak jinak!
"Ale je pravda, že... ne úplně všichni vlci, které potkáš, budou tvoji kamarádi. To hlavně až se budeš někdy toulat mimo smečku. Většina vlků je moc fajn, ale někdy narazíš na někoho, kdo je nepříjemný nebo ti nedejbože chce ublížit." Nechtěla jsem Hvězdíka strašit, nejradši bych je všechny uchránila veškeré krutosti světa a držela je na věky věků v bezpečí, ale věděla jsem, že to nejde. "Od takových vlků je lepší se držet dál. Ale neboj, na to máš ještě čas," střihla jsem ušima a zahleděla se ven na louky.
Začínala jsem mít hlad a taky pocit, že by se měla vlčata začít trochu víc učit. K výuce opravdového lovu budeme asi potřebovat někoho jiného, ale nějaké myšky a tak podobně... To bychom zvládnout mohli, nebo ne? Mráček a Hrášek dál spali, ale kdybychom se drželi na louce u kraje lesa, měli by nás na dohled. "Chtěl by ses zkusit jít podívat kousek tady na louku? Třeba bychom mohli chytit nějakou svačinu, co ty na to?"

Odjakživa jsem slunce milovala. Vždycky jsem se s oblibou vyhřívala na slunečných loukách nebo jen v kaluži slunečního světla, která si našla svou cestu skrze větve stromů. Někteří vlci byli spíše nočními sovami a dali svá srdce měsíci a hvězdám, ale já ne. Já byla stvořením dne a světla. Myslela jsem si, že snad nikdy ani nemůžu mít sluníčka dost, abych se ho nabažila - jenže to bych se spletla. Poučila jsem se o tom jednoho horkého letního dne.
Tehdy jsem zrovna žila v jeskyni s Elricem a Ashtonem. Žili jsme si svůj poklidný život a bylo nám fajn. Často jsem chodila na procházky, ať už s nimi nebo sama a právě toho dne, kdy mě sluníčko vytrestalo, jsem se vypravila na cestu jen já. Byl to asi ten nejvíc horký den z celého léta. Funěla jsem o sto šest, když jsem na paloučku sbírala luční kvítí, ale tolik jsem se do toho zabrala, že jsem si to ani neuvědomovala. Dělala jsem květinové věnečky, ale všechny mi vycházely strašně šišaté a tak jsem na louce strávila opravdu hodně dlouhou dobu. Vlastně celé odpoledne.
Slunce už se začínalo naklánět k západu, když jsem si uvědomila, jak hroznou mám žízeň. Vstala jsem, že se půjdu napít k potůčku a hlava se mi zatočila, až jsem si kecla zpátky na zadek. Zamžourala jsem skrze černé mžitky před očima. Co se to dělo? Došlo mi, že mám tělo celé rozpálené. Hlava mě hrozně rozbolela a dělalo se mi slabo. Začala jsem se šourat zpátky k jeskyni, ale šlo to pomalu. Po cestě jsem vyhodila veškerý obsah žaludku a než jsem se doplácala do kopců, bylo mi už opravdu děsně špatně.
Ashton s Elricem se hned zděsili, jak to vypadám. Hned jim také bylo jasné, co se mi stalo - to do té doby nedošlo ani mě samotné, myslela jsem si, že prostě z ničeho nic umírám. O nebezpečích úpalu jsem neměla ani ponětí, neboť jsem celý život do té doby prožila v chladivém stínu stromů starého hustého hvozdu. Zkušenější vlci mě o tom později poučili, ale nejprve se o mě postarali. Uložili mě do chladného koutku a dávali mi napít. Starali se o mě celou noc, kdy mi bylo špatně. Nad ránem mi konečně hlava přestala tolik třeštit a já jsem usnula. Nezanevřela jsem kvůli svému zážitku na sluníčko, ale potom už jsem vždycky byla opatrnější. Už jsem si totiž nikdy nechtěla zopakovat něco takto nepříjemného.

Červenec 10/10

Ashton byl na lovu, ale přivítal mě Elric a hned se zajímal, co se mi stalo. Ukázala jsem mu svoji "zmrzačenou" tlapku. Už mi ani krev netekla, ale byla jsem z toho celá rozklepaná. Huňatý vlk mě uklidnil, že to vůbec nic není. Dal mi na ranku trošku jitrocele a já jsem okamžitě ucítila úlevu. Za chvíli jsem už na to ani nemyslela. Vesele jsem se totiž rozšvitořila o všem, co jsem viděla. Elric s úsměvem poslouchal, co jsem mu vyprávěla o kvítí, motýlech, žábách, borůvčí, staré třešni, špačcích a dokonce i o mém divokém snu. Vždycky měl s mým povídáním spoustu trpělivosti.
Až na tu malou nehodu to byl krásný letní den. Nakonec, když se Ashton vrátil, jsme všichni vyšli před jeskyni a společně jsme se koukali na barevný západ slunce, který byl tak krásný, až z těch barev oči přecházely.

Červenec 9/10

I louku jsem překonala poklusem a pak jsem ještě musela přehopkat přes potok. Tentokrát jsem nevyplašila žádné žáby, takže jsem skok do vody provedla sama. Nepovedl se mi ale úplně přesně, jak bych chtěla. "Jauvej!" vykvikla jsem a rychle se vyškrábala na břeh na druhé straně. Podívala jsem se na tlapku, ve které mě tak zabolelo a zjistila jsem, že jsem si rozřízla polštářek o nějaký ostrý kámen. Před očima se mi z ranky vyřinulo pár kapek krve, ale to stačilo na to, aby se se mnou zatočil svět. Okamžitě jsem začala natahovat a oči se mi zalily slzami, jako bych si uřízla celou nohu. Skákala jsem zbytek cesty do jeskyně po třech a dovnitř jsem vtrhla s brekem, protože podobné věci jsem zkrátka nikdy nenesla moc dobře.

Červenec 8/10

Když jsem se podívala mezi stromy na nebe, zjistila jsem s překvapením, že jsem asi spala o něco déle, než jsem si myslela. Slunce už se pomalu sklánělo k západu. Sice mu to v létě trvalo dlouho, ale nebylo pochyb, že odpoledne už dost pokročilo. Znamenalo to jediné, bylo na čase vrátit se zpátky do jeskyně. Asthon s Elricem by si mohli začít dělat starosti, kam jsem se jim ztratila.
Vzala jsem to poklusem cestičkou lesem, kterou měly vyšlapané srnky. Následovala jsem ji bez problémů a už jsem se nezastavovala u žádných ovocných keřů, i když mě jejich sladká vůně velmi lákala. Nemohla jsem se zdržovat, když se o mě moji kamarádi mohli bát! Brzičko se stromy hájku rozestoupily a já se octla opět na louce.