Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prosinec 10/10 - Odine

"Já vím, já vím," mírnila jsem Odine. Musela jsem si připomínat že i když se ten vlk choval podivně, pořád to byl její táta a měla ho ráda. "Ale, víš... Blesky můžou být dost nebezpečné a i když se hned zahřeješ, stejně ze studené vody můžeš i dost ošklivě onemocnět," pokoušela jsem se Odine nějak jemně naznačit, že nic z toho, co jsem zatím o jejím tátovi slyšela, není zrovna... normální.
A zbytek Odininé rodiny na tom zřejmě nebyl o mnoho lépe. "Vypálit oči!" vyjekla jsem a chytila se za tlamu. "Promiň, nechtěla jsem křičet, ale-" Z té představy se mi dělalo vyloženě špatně. "A váš bráška s ní byl? Propána, ale byl v pořádku? Jsi ty v pořádku, nepotřebuješ... já nevím, aspoň obejmout?" Šílená rodina, šílená. Všechna ta vlčátka bych si hned vzala k sobě. Jenže Odine táta byl někde poblíž a koukal. Asi jsem ji nemohla prostě... ukrást?
Přešly jsme postupně na trochu příjemnější téma kytiček a ročních období. "Určitě se ti to bude líbit," zavrtěla jsem ocasem. "Už víš, jaká magie by se ti líbila?" Potom už jsme přišly k výuce bruslení. Odine se na ledu rozplácla, což se dalo čekat, ale brala to statečně. "Já myslím, že ano. Zvednout se a zkoušet to znovu, to je ta důležitá věc," pousmála jsem se a dostala nápad. "Víš co? Můžeš se mě zkusit chytit zuby za ocas, můžu tě táhnout a třeba bude jednodušší si na to zvyknout a udržet rovnováhu." Zamávala jsem jí oháňkou před čenichem. "Hlavně mi ho neprokousni!" zasmála jsem se ještě, to by asi nebylo příjemné, ale věřila jsem, že dá pozor.

//Sekvojový les přes Mahtaë jih

Začínala jsem se vážně bát. Povedlo se mi ve vánici úplně ztratit a už jsem neměla nejmenší ponětí, kde jsem ani jak se dostat zpátky do Sarumenu. Tlapky mi omrzaly na sněhu a pociťovala jsem opět únavu, která se o mě pokoušela často od doby, kdy jsem se navrátila mezi živé. Povedlo se mi překonat řeku po kamenech a octla jsem se v dalším lese. Tady jsem se však lehce zarazila. Byly tu cítit nějaké vlčí pachy, hlavně tedy jeden, který se výrazně linul i kolem hranic. Ulevilo se mi. Tady někdo žije. Hlavně, aby to byl dobrý vlk, nebo vlci, pokud je jich tu víc! Doufala jsem, že mi zdejší obyvatelé dovolí tu přečkat alespoň do konce vánice. Potom bych snad měla cestu domů najít.
"Haló? Haló! Jste tu někdo, prosím?" zavolala jsem do hlubin lesa a pak zaklonila hlavu a zavyla, abych na sebe upozornila. Ať už tu žil kdokoliv, doufala jsem, že mi pomůže. Nebo že mě alespoň nevyžene. Určitě bych tu bouři dokázala přečkat mnohem lépe tady, ve skrytu lesa, který byl plný křovin a skrýší, než venku u řeky nebo na otevřené pláni. Trochu jsem se bála, ale věřila jsem, že je tu mnohem víc hodných vlků, než těch, kteří by chtěli ublížit osamělé ztracené vlčici ve sněhové bouři.

//Ronherský potok přes Roh hojnosti

Krůček za krůčkem jsem následovala řeku a po mé levé straně se náhle rozprostíral palouček. Nebo to alespoň vypadalo jako palouček. Když jsem dostatečně dlouho mžourala do sněhové vánice, zdálo se mi, že za loučkou rozeznávám siluetu lesa. S úlevou jsem vydechla. Možná jsem se jen trošku zamotala a teď dojdu k lesu z nějakého nového směru! Byla jsem hloupoučká, že jsem se nechala tolik vylekat.
Zamířila jsem rozhodně přes palouček, brodila jsem se sněhem, což nebylo příliš jednoduché a už jsem zase začínala být unavená. Dělalo se mi trošku slabo, ale nemohla jsem to přece vzdát. Les už byl nadosah. Jenže... tohle přece nebyl Sarumenský hvozd! S úžasem jsem vzhlédla po kmeni vysokánského stromu, který se mi nad hlavou tyčil snad až k samotným nebesům. "Páni, páni, páni," vydechla jsem, nikdy jsem netušila, že takovéhle stromy existují. Ovšem úžas z nich mi vydržel jen na chvíli. Strach se brzy vrátil. Kam jsem to jen došla? A... jak se dostanu domů? "Haló? Haló!" zkusila jsem znovu zavolat. Museli tu někde být nějací vlci, nebo ne? Někdo, kdo by mi poradil a pomohl. S ocasem staženým jsem se rozklusala přes les.

//Bukový les přes řeku Mahtaë (jih)

//Ježčí plácek přes Staré meandry

Až když se mi do cesty náhle postavila říčka jsem se zarazila. Já... přece kolem žádné řeky nešla! A okolo našeho hvozdu žádná netekla. Tedy, dobře, poblíž jedna tekla, ale tohle určitě nebyla ona. Tohle byl spíš takový potůček, ne děsivé černé vody, které jsem poznávala. Možná bych tohle místo také poznala, ale v chumelenici všechno vypadalo jinak. Nevzpomínala jsem si, jestli jsem tady někdy byla nebo ne ani kudy se odtud dostat domů. "Haló? Haló? Je tu někdo?" zavolala jsem kolem sebe, ještě jsem nepanikařila, ale neměla jsem k tomu daleko. Ne, ne, nemůžu se ztratit. To nejde. Pomalu jsem se otočila okolo své vlastní osy a rozhlížela se kolem sebe, ale všechno byla pořád jenom bílá. Jen změť tančících vloček. Ale já už s nimi tančit nechtěla, teď jsem se bála. Ztratit se v chumelenici mohlo být hodně nebezpečné. Jen klid, jen klid. Nešla jsem zase tak daleko. Co bude lepší, jít po proudu nebo proti proudu? Zhluboka jsem se nadechla a vykročila proti proudu říčky. Snad mě dřív či později přivede k něčemu, co poznávám.

//Sekvojový les přes Roh hojnosti

//Sarumen přes Liliový palouk

Vločky tančily. Já tančila s nimi. Brzy už mi nepřekážely žádné stromy, žádné překážky, bylo to, jako bych tancovala na samotných oblacích. Všechno bylo jen bílé. Smála jsem se a točila se dokola s poryvy větru. Představovala jsem si, že jsem jednou z vloček a vítr si se mnou pohrává. Vzduchem jich dnes vířilo tolik! Točila jsem se dokola a dokola a ještě jednou dokola, až se mi z toho úplně zamotala hlava a skulila jsem se se smíchem do sněhu. "Haha, to byla zábava," vytrčila jsem tlapky k šedivému nebi, které světlalo příchodem nového dne.
Jak jsem přestala tančit, tady na otevřeném prostranství popravdě nebylo moc příjemně. Zdálo se, že nás čeká pořádně mrazivý den. Nejlepší bude vrátit se domů. Popovídám si s Tonresem, rozhodla jsem se a vyrazila. Prozatím jsem nevěděla, že vším tím motáním se dokola jsem v hustém sněžení úplně ztratila směr a že vůbec k domovu nemířím.

//Ronherský potok přes Staré meandry

Na mé vytí se nikdo neozval, ba ani jsem nikoho nezahlédla, ale to nevadilo. Na měkkém mechu jsem si pěkně oddechla a chvíli si i zdřímla, dokud mi nezačala být docela zima. To z toho bílého plamene jsem byla pořád taková omrzlá - jak taková věc vůbec fungovala? Snad to Tomovi neublížilo, povzdechla jsem si. Sice mi byla zima, ale únava ze mě celkem spadla, takže jsem vyskočila na nohy, abych se trošku rozhýbala. "Děkuju," zabroukala jsem ještě k mechovému polštáři, který jsem si sama vytvořila i k prastarému stromu, který tu rostl určitě už celá desetiletí.
Pak jsem si vyšlápla trošku na procházku po lese, abych rozhýbala prokřehlé tlapky. Ve vzduchu jsem cítila Tonresův pach a zaradovala jsem se, bylo by fajn ho zase potkat! Než jsem se však za ním stačila rozběhnout, upoutalo mě cosi v tanci vloček. Zamžourala jsem a úplně se zastavila. Páni. Dnes byly obzvlášť krásné. Místy v nich byly vidět siluety vlků a jejich tváře. A když jsem se zaposlouchala do šumu větru ve větvích, skrýval se v něm tichý zpěv. Zasmála jsem se a pustila se do vlastního tanečku. Tlapka sem a tlapka tam, dokola kolem, hop přes pařez. Broukala jsem si melodii, kterou jsem slyšela všude kolem a vytančila jsem až ven z lesa.

//Ježčí plácek přes Liliový palouk

Prosinec 9/10 - Odine

Až mi z toho vstávala srst na hřbetě! Co za otce máchalo svá vlčata v ledové řece? "To přece není normální!" div, že jsem se nechytala za hlavu. "Co kdybyste onemocněli nebo vás vzal proud? A blesky-" Zatřásla jsem hlavou. Co jen to bylo za vlka? V hlavě už jsem si utvářela obrázek bláznivého vlka, kolem kterého lítaly blesky na všechny strany a všechna vlčata se před ním hrůzou krčila. Hned bych mu je zabavila, do posledního! Já bych si jich vážila, já bych se o ně starala... Ale jak to zařídit, hm? "Kolikpak máš vlastně sourozenců, Odine?" zajímala jsem se. Čistě orientačně, samozřejmě. Vůbec jsem neuvažovala, kolik vlčat by se mi asi povedlo propašovat do Sarumenu, aniž by si toho někdo hned všiml.
"Aha," naklonila jsem zamyšleně hlavu, netušila jsem, jestli je Vrba na jihu nebo na severu. "To jo, zima se dá přežít i tak! A někdy se ji dá i opravdu užít," zazubila jsem se a máchla ocasem. "Už i teď máš pěkný kožíšek - a kytičky se sehnat dají taky, vůbec neměj strach. Až roztaje sníh, bude jich všude plno a můžeš si jich do kožichu nasbírat, kolik jen budeš chtít." Už aby to bylo! Zatím však bylo jaro ještě v nedohlednu. "Ještě to bude nějakou chvíli trvat. Většinou zima trvá přibližně tři úplňky, někdy víc, někdy méně, ale teď je ještě celkem na začátku." Odine mi popsala i dobu, kdy přišla na svět. "To je léto, ano, následuje hned po jaru. A když začnou opadávat listy ze stromů, nastane podzim a pak zima. No a potom to začne celé zase nanovo," dopověděla jsem to Odine už celé, aby v tom bylo tedy jasno.
Poté už jsme se mohly dát na bruslení. Opatrně jsem se odpíchla a párkrát se sklouzla, než jsem začala pozorněji sledovat Odine. "Super, jde ti to," zasmála jsem se, jenže ouha! Tlapky se jí rozjely a rozplácla se na ledu. Přiklouzala jsem k ní. "To nic, zkus se pořádně zapřít drápky, aby ti nožky nepodkluzovaly... ukaž, trochu ti pomůžu," naklonila jsem se k ní, aby se mohla případně opřít a vyškrábat se zase na nohy. "Chce to cvik, ale myslím, že jsi rozený talent!"

Prosinec 8/10 - Odine

Odine tedy ještě nikdy nebruslila. V duchu jsem se zaradovala, znamenalo to, že jí můžu ukázat něco nového. "Víš co, asi bude lepší, když ti to ukážu," usoudila jsem, protože jsem měla dojem, že prostý popis v tomhle případě zkrátka a dobře nestačí. Alespoň ne ten můj.
Zarazila jsem se však nad jejími slovy. "Oh? To... víš, to nezní zrovna moc hezky," nakrčila jsem čelo. "Máčel vás v řece v téhle zimě?" Ne, to určitě nebylo normální. Mírně jsem stáhla uši vzad. Co to tu bylo za vlky, kteří se takhle chovali ke svým vlastním vlčátkům? Nedokázali si vážit toho, že je mají, živá, zdravá, dokonalá? Odine nevypadala, že si uvědomuje cokoliv v nepořádku, ale já to tak tedy viděla a nelíbilo se mi to ani v nejmenším. Nechtěla jsem příliš rychle vynášet rozsudky, čekala jsem, co mi poví o svém otci ona sama, ale neměla jsem z toho moc dobrý pocit.
Prohlédla jsem si její kožíšek, který skutečně nevypadal vyloženě seversky. "No, také záleží, odkud je maminka," usoudila jsem. "Taky je možné, že ti příští rok naroste huňaťější kožich, ale abych pravdu řekla, asi bych s tím nepočítala," povzdechla jsem si. "Já se taky huňatějšího kožichu nikdy nedočkala," prohrábla jsem si čenichem srst na boku. Byla taková průměrná.
"Ano, přesně tak. Rozkvetou stromy, na loukách se objeví spousta barevného kvítí... celý svět se po zimě probudí a zazelená. To mám ze všeho nejraději," zamávala jsem ocasem a rozhodla se, že je na čase dát se do toho bruslení. "Tak sleduj," zvolala jsem zvesela a vrhla se na led. "Pozor, ať si nenabiješ čenich, hodně to klouže. Ale když trochu zaryješ drápky do ledu a pořádně se odpíchneš, můžeš se pěkně rozjet," předvedla jsem názorně a s rozkročenýma nohama se svižně sklouzla po hladké jezerní hladině. Oháňka mi radostně vlála a otočila jsem se na Odine, abych sledovala, jak jí to půjde.

Prosinec 7/10 - Odine

Byla jsem ráda, že Odine není ztracené vlče. Doufala jsem ale, že nebude mít problémy u svého tatínka, když se potulovala takhle sama... na druhou stranu, bylo dost možné, že opodál sledoval situaci a měl svou dcerku pod dohledem, i když jsem ho neviděla. To mi ale nevadilo, neplánovala jsem konec konců žádné nekalosti.
"No, znamená to hlavně, že je zima. Nevím, jestli je to lepší, ale led může být fajn. Zkoušela jsi už někdy bruslit?" střihla jsem ušima, to byla aspoň zábavná zimní kratochvíle! Třeba bychom to mohly spolu zkusit. Vlčice se představila jako Odine. Zajímavé jméno. "Těší mě, Odine," pousmála jsem se na ni. Snad se mi podařilo ji přesvědčit o tom, že ji skutečně nesežeru.
Opravdu to byla její první zima. Já už si pomalu ani nepamatovala, jaký to byl pocit, poprvé spatřit svět oděný v bílé peřině. Čas nějak moc rychle utíkal. "To chápu, občas to umí být pěkně nepříjemné," pokývala jsem hlavou, "hlavně když nemáš ten nejhuňatější kožíšek, jako mají vlci ze severu. Já mám nejradši jaro, když všechno kvete. Ale i zima umí být pěkná - a trochu se zahřát dá i pohybem." S tím jsem opět vykročila na led a zkusmo se trošku sklouzla. Už to docela šlo, čerstvý led byl pěkně hlaďoučký. "Chceš zkusit to bruslení?"

Prosinec 6/10 - Odine

Mladá vlčice na mě koukala se zájmem, hlavně tedy na můj věneček, ale viděla jsem, že se přece jen začala bát. Barvy kolem ní se změnily. V šedivém mráčku se objevily žlutozelené úponky obav. Přešla jsem na břeh a usadila se do sněhu v dostatečné vzdálenosti od ní, abych ji víc nestrašila. "Ach tak. To jsem ráda. Jen jsem se chtěla ujistit, že ses třeba neztratila," pousmála jsem se na ni. "Mě se bát nemusíš, jsem tu taky jenom na procházce. Šla jsem vyzkoušet, jestli už je jezero zamrzlé. Vypadá to, že ano, i když dál od břehu bych se ještě nevydávala," dodala jsem, vlastně i jako varování pro ni. Krátce jsem střihla ušima a prohrábla tlapkou čerstvý bílý sníh. "Jsem Jasnava," představila jsem se mladé vlčici. Doufala jsem, že se mě nebude obávat, děsit vlčata bylo to poslední, co bych chtěla dělat. Otočila jsem svůj pohled přes hladinu jezera. "Líbí se ti zima? Tahle je asi tvoje první, viď?"

Prosinec 5/10 - Odine

Vydala jsem se na procházku k jezeru, trošku si protáhnout nohy a podívat se, jestli už stačilo zamrznout. Mrazy udeřily pořádné, už mohlo být pokryté pěknou vrstvou ledu. Přišla jsem až ke břehu a opatrně se postavila na led. Nepovolil pod mou váhou, i když dál na ledovou plochu bych si asi netroufla. Tam by se ještě led mohl prolomit!
Chvíli jsem čmuchala po ledu, když jsem si opodál všimla drobné postavičky. Střihla jsem ušima. Vlčátko! Dobře, už ne tak úplně malé, šlo o odrostlejší vlčí slečnu, ale do dospěláka měla přece jen ještě hodně daleko. Opatrným našlapováním po kluzké ploše jsem zamířila k ní, zvědavá. Proč tu byla tak sama? Zatoulala se? Snad nebyla ztraceným vlčátkem bez domova! I když jistý šeptající hlásek v mojí hlavě mi šuškal, že bych si ji potom mohla vzít já a- Zatřásla jsem hlavou. Takhle jsem přece nemohla přemýšlet. "Ahoj," pozdravila jsem ji, když jsem přišla blíž a zamávala ocasem. Viděla jsem, že se kolem ní vznáší takový šedivý mráček. Cosi ji tížilo. "Co ty tady, tak sama?"

//Uhelný hvozd

Spěšně jsem proklusala šedivým lesem, ve kterém mne pronásledovaly stejně šedivé myšlenky. Mrzelo mě, že jsem se odpojila od Tomáše. Snad ho ještě najdu, snad se ještě uvidíme... Měla jsem ho moc ráda. Nechtěla jsem ho taky ztratit.
Postupně začínalo zase sněžit. Sněhové vločky měly ovšem problém proniknout mezi hustým stromovým porostem a propletenými větvemi. Věděla jsem, co to znamená. Jsem doma. Zhluboka jsem si vydechla. Mlha se mi obtočila kolem tlap a nechala mne jít dál. Protože sem jsem patřila. I když se mi nedařilo a připadala jsem si sama, pořád jsem měla tenhle les, svou smečku, kterou jsem už začínala považovat za rodinu. Protáhla jsem si hřbet a zhluboka si vydechla. Byla jsem unavená. Od té doby, co jsem se navrátila ze světa mrtvých (propáníčka, jak strašně to zní) jsem se unavila mnohem snáze.
Zavyla jsem, abych dala vědět o svém příchodu domů a třeba i přivolala někoho, kdo by si se mnou chtěl popovídat. Zalezla jsem mezi kořeny starého velikého stromu a tam jsem se schovala před zimou a sněhem, jak nejlépe to šlo. Bylo to poměrně skryté místo, takže tam sněhu ani moc nebylo - odhrabala jsem ho stranou a poprosila měkký mech, aby tam povyrostl. Na něj jsem se uložila a bylo mi dobře. Nic mě nestudilo ani nebolelo, jen nohy jsem měla už zase trošku oteklé. Teď v zimě se ale zdálo, že se to děje o něco méně, za což jsem byla ráda. Nebylo to totiž vůbec příjemné.

6. Uteč před zimou do teplejších krajů
//Ohnivé jezero

Začínalo dost hustě chumelit a já byla od toho plamene celá jakási omrzlá. Za chvíli mi úplně drkotaly zuby. Co to vůbec bylo? Co to mělo znamenat? Nerozuměla jsem tomu. Věděla jsem ale, že jediné, co teď chci, je vrátit se domů. Protože ale chumelenice byla tak hustá, že jsem skrze ni málem neviděla a klepala jsem se jako ratlík, vzala jsem to více jižním směrem. Do lesa, který jsme prozkoumávali poprvé s Tonresem. Tam už zima nechodila.
Bylo to tu stále stejné. Šedivé, očouzené a záhadné. Pořád se mi to moc nelíbilo, abych pravdu řekla, ale teď mi to vyhovovalo. Bylo tu tepleji, než jinde a nebyl tu žádný sníh. Otřepala jsem se a pomalu jsem šla dál, vychutnávala jsem si, jak se mi pomalu do těla navrací teplo. Chudák Tomáš tam zůstal úplně sám, snad je v pořádku... Povzdechla jsem si. Mohla jsem ho jít hledat. Nejspíš bych měla. Jenže v téhle chumelenici byla větší šance, že se ještě víc ztratím a krom toho... "Já už jsem tolik unavená z hledání," vydechla jsem. "Je to špatné? Jsem... jsem špatná vlčice? Špatná kamarádka?" Šumění větru ve větvích stromů nepřinášelo žádné odpovědi. Hlasy v něm byly zmatené a nerozuměla jsem jim. Neviděla jsem ani žádná světélka, jen prchavé šedavé siluety mezi stromy. Nebyly úplně jako mé staré známé stíny, nezdálo se, že by na mě chtěly útočit, ale tušila jsem, že není moudré je následovat. To, že nebyly zlé, ještě neznamenalo, že jsou automaticky dobré. "Promiň, Tome. Já... teď půjdu domů. Možná tě budu hledat později. Snad je to tak v pořádku." Jako by mě mohl slyšet. Doufala jsem, že nějak může. A ví, kde tě najde, zašeptal hlásek. Tenhle byl v mé mysli. Když bude chtít, najde tě. A když ne? Pak budeš alespoň vědět... Ale to byla myšlenka, která mě poněkud vylekala. Raději jsem přidala do kroku.

//Sarumen

3. Pustit lodičku a řekni u toho osobní dojemný příběh, aby se svíčka zapálila.
//teleport Osudem

Dopadla jsem do sněhu s očima pevně zavřenýma. Pořád jsem v nich měla vypálenou ozvěnu té bílé záře. Prudce jsem oddechovala a mžourala kolem sebe jen škvírkami. "Co... co se to stalo?" hlesla jsem a lehce se roztřásla, protože plameny mě vůbec nezahřály. Ba naopak. Jako by mě ještě ochladily. Zvedla jsem mírně hlavu a rozhlédla se kolem očima, které stále ještě pálily. Nechápala jsem, kde jsem, co se to stalo ani proč. Trochu se mi motala hlava a bylo mi lehce nevolno, ale na těle jsem neměla jediný šrám, jedinou popáleninku. Jen jsem teď zůstala sama. Zase. "Hořící sníh..." Stáhla jsem se do těsného klubíčka. "Tome," fňukla jsem, ale než jsem se stačila plnohodnotně rozvzlykat, opět se o mou pozornost přihlásilo cosi dalšího.
Opatrně jsem jukla tím směrem. Byl to další oheň. Tenhle však zcela jiný. Nebyl chladný a bílý a nebyl na sněhu, nýbrž na vodě. Tohle byly hřejivé plamínky, které přímo zvaly, abych se na ně šla podívat více zblízka. Opatrně jsem se vyškrábala na nohy a došla až k jezeru. Dušičku jsem měla pořád těžkou, ale tohle bylo moc pěkné. "Jé," vydechla jsem. "To je krása." Viděla jsem, že to nejsou jen obyčejné plamínky. Byly to lodičky, které sem museli poslat ostatní vlci.
Nemusela jsem ani kolem jezera příliš dlouho hledat, abych našla ořechovou skořápku, kterou tu nejspíš někdo z předchozích návštěvníků nechal. Vzala jsem ji do tlamy a opatrně položila na vodu. "Jen plav, lodičko." Tiše jsem si povzdechla. "Kéž by tu byl Tomáš. Nebo Artyom. Nebo... má vlčátka. Zase jsem se ztratila, loďko moje. Nevím jak a proč. Artyom se zatoulal a od Tomáše mě odtrhl bílý plamen. Myslíš, že mi prostě není přáno? Myslíš, že je ještě nějaká naděje, že... bych mohla někdy mít to, co tolik chci?" Loďka nic neříkala, ale jak odplouvala do tmy, náhle na ní zablikal maličký plamínek. Pozvedla jsem hlavu a nastražila uši. Ač mi byla zima, ve své duši jsem ucítila hřejivé pošimrání. Ano. Ano, je naděje. To jediné to světýlko mohlo znamenat. Že se nemám vzdávat a mám jít dál. Zamáchala jsem ocasem a ještě dlouho sledovala lodičky na vodě, než jsem se otočila a odešla do tmy.

//Uhelný hvozd

Doufala jsem, že mi Tomáš řekne, že je všechno v pořádku. Že jsem svým vlčátkům nijak nemohla ublížit. Že to nebylo doopravdy. A vlastně i kdyby nic neřekl, byla jsem ráda, že jsem alespoň vedle něj a můžu se k němu přitisknout. Jeho blízkost mi byla příjemná. Zabořila jsem uslzenou tvář do jeho srsti, avšak koutkem oka jsem cosi zachytila. Pootočila jsem hlavu, abych se na to podívala, ale nebylo to stejné jako světýlka a záblesky. Dokonce ani jako stíny. Sníh okolo mne náhle prostě vzplanul. "Tomáši!" vyjekla jsem a vyskočila, jako bych se skutečně popálila. V samotné panice jsem si ani neuvědomila, že oheň vůbec nepálí. "Co to? Ááá!" Plameny mne olizovaly a obklopovaly, zmocnil se mně zvláštní pocit. Najednou jsem si připadala slabá, jaksi... nehmotná. "Tome," hlesla jsem a druhá slabika se vytratila do větru společně s mým tělem.

//Ohnivé jezero