Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Říjen 3/10 - Kenai

Začala jsem se usmívat, když vlk řekl, že to nevadí, nicméně jak mluvil dál, úsměv se mi z tváře vytratil. "Cože? To bych nikdy neudělala!" zhrozila jsem se, jak někdo vůbec mohl vymyslet takové příšerné přirovnání? Až mi z toho přeběhl mráz po zádech. "Takové věci radši ani neříkej," otřásla jsem se, nevěděla jsem, jestli to měl být pokus o vtip nebo se jen špatně vyjádřil, ale pranic se mi nelíbilo o tom vůbec přemýšlet.
Opravdu také patřil do Sarumenu, avšak spíš než že bychom na sebe měli smůlu to vypadalo tak, že jsme se zkrátka ještě potkat nemohli. Prý se totiž donedávna toulal. "Ach tak. Tak to tě ráda poznávám, Kenai," kývla jsem s pousmáním a vyslechla si, s kým že to vlastně byl příbuzný. "No ano, znám je. Marion jsem pomáhala s jejími vlčátky a Wolfganie zase byla jedna z těch, co mě sem přijala a pomohla mi se tady zabydlet," pověděla jsem Kenaiovi o tom, jak se vlastně s jeho rodinou znám. "Už jsi se potkal se svými neteřemi?" zeptala jsem se, uvědomila jsem si ale, že Nerissu ani Feline už jsem delší dobu neviděla. Možná se taky vydaly na toulky.

Shromáždilo se nás kolem dost, všichni si přišli poslechnout, co měla Maple na srdci. Pozorně jsem se do jejích slov zaposlouchala a úsměv, který se mi na tváři rozlil, když mluvila o Tonresovi a jejich vlčátcích, se pomalu vytratil. Cože? zarazila jsem se a snažila se nějak srovnat si v hlavě tuhle novou informaci. Maple... už nebude naše alfa? Hlava mi to nebrala. Chápala jsem samozřejmě její důvody. Naprosto a plně jsem rozuměla tomu, že chtěla být se svými vlčátky. Jen pro mě bylo těžké si představit, že by měl smečku vést někdo jiný.
Zabloudila jsem pohledem k Nicosovi, který měl tuto povinnost převzít za vlčici. Tolik jsem ho neznala, i když už jsme spolu párkrát mluvili a připadal mi fajn. A Wolfganie pořád zůstává, a druhá alfa bude Tonres... Ne, nejspíš nehrozily nějaké radikální změny ve fungování smečky, ale přesto jsem z toho byla překvapená a trochu smutná, i když možná ani nebylo proč - Maple s námi přece zůstávala a bude teď mít víc času na svoji rodinu a i na jiné věci, než stále jen povinnosti. Moc jsem jí to přála, věděla jsem, že si to zaslouží.
Pár slov k nám pak pronesl i nový alfa. Povzbudivě jsem se na něj pousmála a zamávala ocasem. Jistě si povede dobře, věřila jsem tomu. Jakmile ale domluvil, přišla jsem o něco blíž k Maple. "Děkujeme za všechno, co jsi pro smečku udělala, Maple," špitla jsem k ní s mírným pousmáním. "Jsem moc ráda, že jsi mi tu dala domov a umožnila mi si tu najít svoje místo. Snad si ho teď taky budeš moct užít, jak si zasloužíš," zamávala jsem ocasem, ale nic víc jsem říct nestihla - lesem se totiž rozhlehlo vytí. Ten hlas mi byl nějak povědomý... Hned jsem ho nedokázala zařadit, ale o čenich se mi otřel i pach, který mou paměť okamžitě osvěžil. Waristood, div jsem nenadskočila.
Otočila jsem se k Hvězdíkovi s Hráškem, kteří byli pořád poblíž. "Poslyšte, půjdu zkontrolovat, kdo to vyje u hranic. Myslím, že to je někdo známý," řekla jsem, ale že to je ten táta, o kterém jsem jim říkala... to jsem si zatím nechala pro sebe. Že je Waris tady mě trochu rozhodilo. Co mohl chtít? "Můžete jít klidně prozkoumávat les, jen nechoďte nikam dál," usmála jsem se na ně, otřela se o každého tváří a pak jsem vyrazila k hranicím s bušícím srdcem.

Nemusela jsem Warise zrovna snaživě vyhlížet, jeho mohutná postava se dala přehlédnout jen těžko. Viděla jsem ho ráda, zároveň jsem však byla poněkud nervózní. Přišel jen tak na návštěvu, nebo...? A co řekne, až zjistí, že je táta? Ponese to dobře? V barvách, které vířily kolem něj, jsem neviděla nic příliš alarmujícího, ale kdoví, jak tohle setkání vlastně proběhne. Že tu není sám jsem si všimla, až když jsem byla jen kousek od něj - jeho doprovod ležel na zemi a vypadalo to, že spí.
"Warisi! Ahoj!" pozdravila jsem ho s úsměvem, ale v očích se mi zračil všechen neklid, který jsem cítila uvnitř. Věděla jsem, že i já sama jsem se od minule změnila. Kvítky zdobící mi kožich mi narostly až na jaře, potom, co se narodili kluci. "Ráda tě vidím," řekla jsem a byla to čistá pravda, i přes tu nervozitu. "Co tě přivádí?"

Říjen 2/10 - Kenai

Posedávala jsem u jezera mezi kvítky, které jsem nechala vyrašit ze země, když se za mnou ozval neznámý hlas. Ohlédla jsem se přes rameno a spatřila šedivého vlka, který upíral svůj pohled právě na kvítí u mých tlap. "No..." Nejspíš to bylo svým způsobem kruté. Bylo to zahrávání si s přírodou. Nejspíš jsem nebyla připravená dát létu ještě sbohem, nechtěla jsem si přiznat, že už je dávno za námi a čeká nás dlouhá zima. "Asi máš pravdu. Moc jsem nad tím nepřemýšlela," věnovala jsem mu lehce sklíčený úsměv.
Čenich mi prozrazoval, že i když jsem tohohle vlka neznala, nemohla jsem ho úplně nazvat cizincem. Pokud mě totiž čich nešálil, byli jsme ze stejné smečky. "Ty jsi taky ze Sarumenu, viď?" zeptala jsem se už o poznání živěji, protože myšlenka na seznámení s někým novým ze smečky mě vždy dokázala nadchnout. "Nejspíš jsme se ještě nepotkali, ale s tím, kolik nás v lese je, vlastně není divu. Jmenuju se Jasnava," představila jsem se neznámému a zvědavě vyčkávala, co z něj vypadne. Třeba to byl někdo nový? Nebo naopak dlouholetý člen, na kterého jsem zkrátka neměla štěstí?

//Tmavé smrčiny

"Jistě vám to půjde ještě líp, než mě," zasmála jsem se, když se o mě Hvězdík otřel a tvrdil, že budou lovci po mně. Vážně jsem doufala, že jim Waris předal lepší lovecké geny, než jsem měla já... Waris, znovu mě to u srdce píchlo, kluci už byli velcí a pořád ho neviděli, on o nich pořád nevěděl a teď jsme ještě ke všemu měli na krku zimu. Potřásla jsem hlavou, abych ty myšlenky rozehnala.
"No... to já vlastně nevím. Možná chce Maple nějaké vlky třeba povýšit a rozdat jim nové funkce?" uvažovala jsem, o co by mohlo jít. "Ale může to být i něco jiného. Budeme muset počkat, co nám poví, to bude nejjistější," zamávala jsem ocasem. Mohli jsme se dohadovat, ale co měla alfa na srdci, to věděla jen ona sama.
Vytí Maple jsem slyšela ještě dřív, než jsem kožíšek alfy opět uviděla. Kolem byla už spousta vlků a tak jsem se zařadila někde mezi ně. Posadila jsem se a pohledem kontrolovala Hráška s Hvězdíkem - ale už podobnou vlčí sešlost viděli před lovem, tak jsem doufala, že z toho nebudou moc nervózní. Máchla jsem ocasem a pak se pousmála směrem k Maple, která si cosi šuškala s Nicosem. Byla jsem hodně zvědavá, o co jde.

Říjen 1/10 - Kenai

V chladném podzimním večeru jsem se vypravila na procházku z lesa ven. Vlčata už jsem nemusela hlídat každou hodinou a teprve jsem si na to zvykala. Jak rychle vyrostli! Byli pro mě to nejdůležitější na světě, ale přesto jsem si užívala tuhle tichou procházku, kdy jsem mohla jen vypnout hlavu a nad ničím příliš nepřemýšlet.
Podzim sice nepatřil mezi moje oblíbená roční období, ale i tak na něm bylo něco kouzelného. To jsem musela uznat. Jen mě mrzelo, že všechno kvítí postupně uvadalo, listí ze stromů opadávalo a brzy bude svět zase holý a šedivý, mrazivý, až přijde zima. Tiše jsem si povzdechla. Nedalo se s tím nic dělat. Utěšovalo mě, že máme kde zimu přečkat a že díky práci odvedené na lovu nám snad nehrozí ani hlad. Bude to v pořádku, ujišťovala jsem sebe samu, zatímco jsem bloumala po břehu.
Nakonec jsem se jen usadila, pozorovala vlnky na vodě a kolem tlap jsem si pro radost nechala vyrůst nějaká ta kvítka, abych se jimi ještě pokochala, než definitivně převezme vládu zima.

Brzy bylo naštěstí po všem. Maple s hnědým vlčkem se vrhli po srně a společnými silami ji porazili k zemi, zatímco já sama hlavně vyplašeně přihlížela. Bylo to na můj vkus trochu moc... brutální. Ztěžka jsem polkla knedlík v krku a oplatila Maple její úsměv, ačkoliv ten můj byl poněkud roztřesený. "Děkuju," řekla jsem jí vděčně, i když jsem měla pocit, že jsem toho až tak moc neudělala. "Jsem ráda, že jsem si to zkusila, ale ne-nevím, jestli to bude zrovna pro mě," dodala jsem, necítila jsem zvlášť velkou touhu si to v dohledné době zopakovat, i když Maple říkala, že to je s každým dalším pokusem snazší a snazší. "To ano," usmála jsem se už s o něco větší jistotou, když řekla, že naše dětičky teď nebudou alespoň hladovět. To bylo skutečně to nejdůležitější, kvůli tomu to všechno stálo za to.
Maple pochválila i Kasia a potom se opět její pozornost přesunula ke mně. Usmála jsem se na ni a ani se nesnažila skrývat svoji úlevu nad tím, že nebudu muset s kořistí dělat nic dalšího. Ráda bych si od toho krvavého výjevu na chvíli odpočinula. "Dobrá, dojdu pro ně," máchla jsem oháňkou, ale na tvář se mi vetřel ustaraný výraz. Něco důležitého? Děje se něco? Otázky se mi draly na jazyk, ale nechala jsem si je prozatím pro sebe. Maple měla určitě důvod, proč to chtěla říct přede všemi. Nejspíš to nechtěla opakovat dvacetkrát. A tak jsem jen naposledy přikývla a odklusala vyzvednout Hvězdíka s Hráškem.
Nemusela jsem ale chodit nijak daleko, oba už mi běželi naproti. Tedy, Hrášek se spíš kolébal a než ke mně došel, rozplácl se na zem. Pomohla jsem mu na nožky a s oběma jsem se přivítala. "Tak to jsem ráda, že jste se v tom shlédli, určitě z vás jednou budou velcí lovci," pousmála jsem se na oba, když jsem viděla, že oni podobně smíšené pocity jako já neměli. Pomlčela jsem o tom před nimi, bude lepší jim tím nezatěžovat hlavy. "Příště už budete moct taky pomáhat," máchla jsem ocasem a povzdechla si. Byla jsem po lovu unavená a nedovedla jsem to úplně skrýt. "Tak pojďme zpátky do lesa. Maple má prý něco důležitého, co nám musí povědět, tak ať to nezmeškáme," pobídla jsem kluky a když jsem se ujistila, že oba jdou, vyrazila jsem směrem, kterým před malou chvíli zmizeli Maple, Kasius a srna.

//Sarumen

Běžela jsem a běžela. Už jsem začínala cítit únavu, nevydržela jsem běhat tolik, jako dřív, ale překonávala jsem to. Cítila jsem, že brzy bude po všem. Srna prchala, kličkovala, snažila se uniknout svému osudu. Bylo mi jí líto, musela se bát mnohem déle, než myšky, které jsem jen schramstla a ani nevěděly, co se vlastně stalo. Věděla jsem, že je to potřeba, že celá smečka by se z myšek nenajedla, ale stejně mě to stálo dost přemáhání, abych zůstala na svém místě a bránila srně v úniku.
Terén se brzy stal nerovnějším a bylo těžší a těžší pro mě udržet jistý krok. Naštěstí to stejně obtížné bylo i pro srnu - zato Maple jako by přímo létala. Vyrazila ladně kupředu, skočila po zvířeti a zakousla se do něj. Zpomalila ji, pak se zakousla znovu - ale ještě nebylo po všem. Doběhla jsem až k nim a zabrzdila, nedokázala jsem se přimět k tomu, abych se do srnky taky zakousla, tak jsem jen hlídala, aby neutekla někam pryč a doufala jsem, že se Kasius přiřítí brzo, aby to skončil. Srnce z očí koukala hrůza a škubala sebou, jak bojovala o svobodu, z barev strachu a bolesti, které kolem ní vířily, se mi div že nezvedal žaludek. V krku jsem měla úplně vyschlo.

//Sarumen

ještě dokončení k Hvězdíkovi
"Co by se mělo dít?" broukla jsem s klidem, protože jsem nechtěla, aby se toho Hvězdík nějak děsil. Krom toho... nemělo by se snad nic dít. Nevěděla jsem, jak moc velký zájem o vlčata Waris bude mít, ale nemyslela jsem si, že by se naše životy měly tím nějak moc změnit. "Prostě se jen seznámíte. Třeba vás bude chtít poznat líp, něco vás naučit... nebo možná také ne, to já nevím. Ale nic špatného se dít nebude."
Hvězdík pak uvažoval nad tím, čím by chtěl být. "Je to klidně možné," přikývla jsem. "Lovit myšku ti šlo skvěle," dodala jsem s úsměvem a pak už jsme se připojili k ostatním, aby mohli Hvězdopravec i Kulihrášek vidět ten lov na vlastní oči. A já abych ho mohla okusit...

lov
Nedovedla jsem se ubránit nervozitě, avšak jistota, která vyzařovala (doslova) z Maple mě trochu uklidňovala. "Dobře," hlesla jsem jen a trochu se pousmála. "Děkuju." Alfa pak už neztrácela čas. Rychle a zkušeně nás rozdělila do skupin, nebylo pochyb o tom, že tohle už párkrát dělala. Byla jsem ráda, že jsem skončila v její skupince. Poslouchala jsem instrukce a pokyvovala hlavou, jako že rozumím.
"Vy se schovejte tady, kluci," odkázala jsem potom Hvězdíka s Hráškem na místo u křovin, které jsem považovala za bezpečné a kde by mohli mít snad i dobrý výhled. Pousmála jsem se i na ně a potom jsem vyrazila za Maple.
Držela jsem si od ní odstup, abychom obě neběžely ze stejné strany. V uších mi duněl vlastní tep. To nic. Bude to hračka. Zvládneme to. Jako nic. Přesto mi málem tlapy zamrzly na místě, když Maple vyběhla a stádo se dalo do pohybu. Dusot kopyt byl najednou strašlivě hlasitý, hnědá těla se rozprchla do všech stran. Vyrazila jsem s mírným zpožděním a zamířila jsem k srně, na kterou dorážela Maple. Netroufala jsem si ale příliš blízko kopajících nohou. Byla to jen srnka, ale i tak se mi zdála veliká a nebezpečná. S ušima připláclýma k hlavě a očima vytřeštěnýma jsem lehce nemotorně cválala vpřed a doufala, že moje přítomnost bude stačit na to, aby se srna nechtěla pustit tímhle směrem. Neodvažovala jsem se po ní totiž chňapat zuby a přišlo mi to navíc takové... nepěkné.

Povzdechla jsem si. "Víš, je to trochu složité. Naposledy jsem ho viděla ještě předtím, než jste se narodili, takže nikdy neměl šanci se o vás dozvědět," vysvětlovala jsem Hvězdíkovi. Trochu jsem se bála, že by to mohlo směřovat k rozhovoru o tom, odkud se vlastně vzali, který byl také nutný, ale snad bych ho raději ještě o nějakou chvíli odložila. I když už ne moc, vždyť ten čas hrozně letí.
"Musíš zkoušet různé věci a pak poznáš, co ti jde a co by tě bavilo," řekla jsem mu a máchla ocasem. Pak jsem se na něj pousmála: "Máš pravdu, že to mě baví asi úplně ze všeho nejvíc. Vlastně jsem oficiálně žádnou funkci ještě nedostala, ale bylo by skvělé, kdybych mohla být pečovatelkou!"
Pak už jsme narazili na Hráška a byli jsme už skoro všichni spolu. Jen Mráček chyběl... "Byli jsme tady vedle na louce," kývla jsem čenichem k okraji lesa. "Pozorovat brouky a netopýry a lovit myšky. Ale Mráček s námi nešel," zavrtěla jsem hlavou trochu sklesle. Cítila jsem jeho pach v lese, ale zdálo se, že jeden z mých synků po samostatnosti zatoužil už od útlého dětství. "Je někde tady poblíž."

Když jsme předstoupili před Maple, sdělila nám, že půjde o smečkový lov. Trochu jsem znervozněla. Podobné věci jsem se ještě nikdy neúčastnila a nebyla jsem si jistá, jak mi to půjde. Abych řekla pravdu, měla jsem z toho nahnáno. Lov vysoké zvěře mě děsil odjakživa. Na sucho jsem polkla, ale věděla jsem, že pro vlčata to bude dobrá šance se něčemu přiučit. "Já se ráda připojím," řekla jsem s pohledem upřeným na Maple, "ale... nikdy jsem na takovém velkém lovu nebyla, tak... bych byla radši, kdybych mohla jen pomáhat," přiznala jsem.
Postupně jsme vyrazili kupředu. Kulihrášek trochu zaostával, jak ho tlapky nechtěly poslouchat a já se tedy držela také víc vzadu, aby si nepřipadal zapomenutě, že jsme mu všichni utekli. "Tak co, jste zvědaví? Určitě bude zajímavé to všechno sledovat. Hlavní je zůstat hezky tiše, aby se zvířata nevyplašila," mluvila jsem ke klukům a snažila se povzbudivě usmívat, i když mi s každým krokem srdce bušilo silněji a silněji. Na svůj první velký lov jsem byla možná trochu stará. Vůbec jsem si nebyla jistá, jestli jsem na něco takového vůbec stavěná...

//Tmavé smrčiny

//Kopretinová louka

"No... do lesa, co je nedaleko. Cestou byste mohli vidět spoustu zajímavých věcí," řekla jsem, ale trochu mě u srdce stejně tížilo, protože jsem z cesty za Warisem měla určité obavy. "Ano, máte i tátu. Jen... o vás neví. Je to trochu složité," povzdechla jsem si. "Bydlí v jiném lese. Není to daleko. Chtěla bych, aby vás poznal - a vy jeho."
Povídali jsme si o můrách a o všeliké havěti, ale vytí z lesa nám tu zábavu překazilo. Ovšem kdoví, co za ním bylo? Mohla v tom být možnost smečce vypomoct a pro vlčata zase něčemu se přiučit. "Hmm, to záleží, co kdo umí," vysvětlovala jsem. "Někdo může lovit, jiní vlci zase značkují hranice a hlídají, aby nepřišel do lesa někdo, kdo tam nemá co dělat. Pak jsou i léčitelé, kteří... no, léčí, to dává rozum. Nebo pečovatelé, kteří se starají o všechna vlčata ve smečce," vypočítávala jsem funkce, co mě zrovna napadly. "Ale co teď Maple potřebuje, to sama nevím. Musíme to zjistit," střihla jsem ušima.
Poblíž hranic se k nám připojil i Kulihrášek. "Tady jsi!" zvolala jsem s úsměvem a pročísla mu čenichem srst. "Jdeme prozkoumat, proč Maple vyla, půjdeš s námi?" zamáchala jsem ocáskem a už dál neotálela.
Vedla jsem synky přes les, až jsme došli na místo, kde už jsem mezi stromy viděla známé i neznámé kožíšky. "Ahoj," pozdravila jsem s úsměvem. "Slyšeli jsme vytí, je něco potřeba?" zaměřila jsem pohled na Maple. Byl tu také Nicos, tmavohnědý vlk, kterého jsem neznala a v neposlední řadě také vlčata. Mladší, než byli kluci. Zvědavě jsem je pozorovala a špička ocásku mi pocukávala.

Srpen 7/10 - Hvězdopravec

I já se brzy zbavila ostychu a tak jsme tam u jezírka kvíleli oba dva z plných plic. A světe div se, můj trik opravdu zafungoval! Trochu jsem nadskočila a na tváři se mi roztáhl široký úsměv. Hvězdík si svého úspěchu zřejmě ani nevšiml, ale můj ocas nadšeně zabušil do měkkého mechu. "Hvězdíku! Tys to zvládnul! Řekl jsi 'ančovička'! I když... teda nevím, co to je, ale řekl jsi to!" Zubila jsem se radostně na celé kolo. Že by v tomhle byl ten trik? Ne zrovna ve kvílení, ale v malém, řekněme, ošálení Hvězdíkovy hlavy? Bylo vidět, že jazykem to nebude, mluvit přece dovedl. Muselo to být něco uvnitř, co ho nutilo se zadrhávat. "To je skvělé, však ty se to naučíš, jen z tebe ta slovíčka vydolovat," zasmála jsem se a čenichem mu pocuchala srst na čele. "Chceš to zkusit znova, nebo si dáme pauzu? Z toho kvílení jednomu trochu vyschne v krku," střihla jsem ušima a hltavě se napila z jezírka.

Srpen 6/10 - Hvězdopravec

Dělala jsem, co jsem mohla, vážně ano, ale nemohla jsem se ubránit pocitu, že by Hvězdík možná potřeboval pomoc od někoho... povolanějšího. Jenže byla otázka, jestli takový vlk vůbec existuje? Léčitelé se podobnými problémy, pokud jsem věděla, nezabývali. Koktání nebylo jako rýma nebo zvrtnutý kotník, alespoň jsem si to nemyslela.
Kvílení nám nicméně šlo oběma dobře. Halekali jsme na celé kolo jako dvě meluzíny, takže si možná zbytek smečky myslel, že v lese straší. A tu mi do hlavy skočil nový nápad! "Húúúú - áááá - áááánčovičkáááá," vstrčila jsem do svého hulákání nenápadně souvislé slovo. Sice jsem ani nevěděla, co to je, ale zvědavě jsem mžourala na Hvězdíka, jestli se mu to povede zopakovat. Třeba ty slova musí jenom překvapit! Vyhrknout je ze sebe, než se mu stačí v hrdle zaseknout!

Srpen 5/10 - Hvězdopravec

No dobrá. Přestával jsem pomalu věřit v účinnost cvičení, které jsem vymyslela. Na mou obranu, s tímhle jsem neměla žádné zkušenosti a příliš jsem nevěděla, co si počít. Hvězdík se snažil, seč mohl, to jsem viděla, ale možná to bylo trochu moc těžké slovo? Možná se na to muselo jinak? "Když to budeš zkoušet dál, určitě tomu přijdeš na kloub," prohlásila jsem povzbudivě, ale čelo jsem měla zamyšleně nakrčené.
"Zatím můžeme zkusit něco jiného," broukla jsem po chvíli úvah. Narovnala jsem se a odkašlala si. "Zkus opakovat po mě. Áááá-óóóó," vyloudila jsem ze sebe neartikulovaný tón, který nejprve stoupal a potom zase klesal. Cítila jsem se při tom více než jen trochu absurdně, ale když už jsem s tím jednou začala, rozhodla jsem se prostě pokračovat. "Hóóó-áááá," začala jsem zase stoupat od svého nejhlubšího hlasu. Dobře, byla to celkem sranda. Ale jak to pomůže Hvězdíkovi? V mojí hlavě to dávalo větší smysl. Ale třeba mě osvítí ještě nějaký nápad!

"Ještě je toho hodně, co můžeme prozkoumat," broukla jsem a pokývla čenichem k obzoru, kam se táhly louky, lesy a v dálce se zdvihaly kopečky. "Myslím, že už jste dost staří na to, abychom si mohli udělat nějaký větší výlet," máchla jsem ocasem. Hráškovi se tlapky pořád trochu pletly, ale snad by to zvládl, no ne? A kdyby to nešlo, otočit jsme se mohli vždycky. "Chtěla bych... jít navštívit vašeho tátu. Abyste ho taky poznali," řekla jsem po malém zaváhání. Však oni nejspíš ani nevěděli, že nějakého mají. A Waris o nich také netušil. Měla jsem z toho setkání trochu obavy, co na to asi poví, ale bylo nefér před ním kluky zatajovat. Vždyť to byla i jeho vlčata.
Pak už jsme sledovali netopýry svištící oblohou a lovící všemožný hmyz. Tiše jsem se zasmála: "Nejspíš ano, jinak by je přece nejedli. Asi mají jiné chutě, než my. Já můru ochutnala jen omylem, ale dobrá mi tedy nepřišla ani trošku," zakřenila jsem se malinko znechuceně.
Doprostřed našeho přírodovědného pozorování se náhle od lesa rozeznělo vytí. Vyskočila jsem na tlapky a otočila se tím směrem s našpicovanýma ušima. "Slyšíte? To je Maple, naše alfa. Nejspíš potřebuje s něčím ve smečce pomoct. Půjdeme se tam podívat, dobře?" mrkla jsem na Hráška s Hvězdíkem a pomalu už vyrazila tím směrem. Chtěla jsem být smečce nápomocná po delší době, kdy jsem se věnovala jen vlčátkům a kluci aspoň poznají další členy našeho společenství.

//Sarumen

Srpen 4/10 - Hvězdopravec

Úplně jsem chápala, proč Hvězdíka tak trápí, že nedokáže mluvit plynule. Doufala jsem, že mu zvládnu nějak pomoct, ale nebyla jsem si moc jistá, jak to dokázat. Ani jsem nevěděla, koho bych se mohla zeptat a požádat ho o pomoc. S něčím podobným jsem se totiž ještě nikdy nesetkala. Měla jsem jen jeden nápad, ovšem bude fungovat? Co když to Hvězdíka potrápí ještě víc?
Protože jsem ale žádné lepší řešení neměla, museli jsme to asi risknout. Nepřekvapilo mě, že se to Hvězdíkovi celé říct napoprvé nepodařilo. Bylo to náročné i pro mě. Ale popral se s tím statečně! "To bylo fajn, na první pokus," máchla jsem povzbudivě oháňkou. "Zkusíme to znovu spolu? Nejdřív pomalu. Nejkulaťoulinkatější," vyslovovala jsem s až přehnanou pečlivostí pomalu každou slabiku a čekala na Hvězdíka, jak mu to půjde tentokrát.