Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Sekvojový les přes Roh hojnosti

Opatrně jsem našlapovala a pozorně se rozhlížela kolem, abych se znovu neztratila. Když však celý svět nebyl zahalený v divoké sněhové vánici, bylo najít správný směr mnohem snazší. Okolí už nevypadalo cize a nepřátelsky, orientovat se nebyl již takový problém. K potůčku, který jsem předtím následovala, jsem dorazila bez jakéhokoliv incidentu a odtud už byly vidět siluety nezasněžených lesů na jihu. S jejich pomocí už bych domů měla trefit v pořádku, pokud na nás opět nepadne nějaké divné počasí.
Moje myšlenky se potulovaly všude možně, nakonec se ale vždy stočily k vlčatům. Věděla jsem, i když mi to rvalo srdce, že pravděpodobně žádná mít nebudu. Že nejspíš ani nemohu. Karty osudu byly rozdané proti mě. Nechtěla jsem si dělat naděje, ale bylo hezké si představovat. Doufat. Živit aspoň malilinký plamínek naivní naděje... Ale v hloubi duše jsem se už teď snažila smířit s hořkým zklamáním.

//Staré meandry

//Bukový sráz přes Mahaë jih

Rozloučila jsem se Warisem a teď jsem opatrně našlapovala na namrzlém povrchu, abych se v pořádku dostala zase zpátky domů. Pořád jsem cítila trošku bolest hlavy po těch švestkách. Daly mi docela zabrat, jen co je pravda. Ale bylo to fajn, povzdechla jsem si. Docela se mi ulevilo, že jsem se do Warise nezamilovala. Že bych snad trochu dospěla a bezhlavě nezahořela láskou ke každému, kdo měl pro mne něžný dotyk a vlídné slovo? Waristood byl milý a pěkný, cítila jsem k němu vděk za to, že mi nabídl místo, kam se skrýt, ovšem necítila jsem žádný tlak, který by mne k němu táhl zpátky. To mezi námi bylo jen krátkých protnutím dvou životů, které si teď už šly každý svojí cestou. Přesto, jak jsem se vzdalovala od lesa, zašimrala mne u srdce kapka neklidu. Existovala šance, byť malinká, že bych mohla nosit naše vlčata. Moje vlčátka. Přála jsem si to? I kdyby jejich otcem měl být vlk, kterého jsem potkala jednou a možná už nikdy nepotkám znovu? Nemusela jsem se nořit příliš hluboko do svého nitra, abych věděla, že existuje jediná možná odpověď. Ano, ano, ano.

//Ronherský potok přes Roh hojnosti

Loterie 35 (5/5)

Po nějaké chvilce se hnědý vlk skutečně objevil. Už nemručel, vypadal zcela probuzeně. "Dobré ráno," popřála jsem mu také a trochu zahanbeně sklopila zrak - ač jsem se snažila uklidit tu spoušť a zahladit po sobě stopy, Warisovi to samozřejmě neuniklo. Nemohla jsem schovat všechno. "Asi moc nesedly," přiznala jsem. "Měl jsi pravdu. Už je mi ale líp," pousmála jsem se mírně. Pořád jsem na sobě trošku cítila následky včerejší noci, avšak postupně to odeznívalo.
"Ano, měla bych se vrátit. Jen jsem se nechtěla vypařit bez rozloučení," zamávala jsem ocasem a mírně zavrtěla hlavou. Věřila jsem, že to zvládnu bez doprovodu. Waris měl jistě spoustu práce se zařizováním smečky. "To je v pořádku, určitě trefím, ale děkuju," střihla jsem ušima. "Ráda jsem tě poznala, Warisi. Bylo to s tebou fajn a moc jsi mi pomohl. Snad se ještě někdy potkáme," pousmála jsem se na něj. "Měj se pěkně, hodně štěstí se smečkou," popřála jsem mu a otřela se o něj letmo tváří na rozloučenou. A když jsme se rozloučili, vypravila jsem se na cestu k domovu.

//Sekvojový les přes Mahtaë jih

//Díra

Vylezla jsem do nového dne, který byl tak zářivý, až jsem musela zavřít oči. Prudké světlo slunce odrážejícího se od sněhu bylo strašně nepříjemné, bodlo mě do očí a projelo mi rovnou do hlavy jako ostrý šíp. Už nikdy nic kvašeného jíst nebudu, slibovala jsem v duchu, zatímco jsem mžourala kolem sebe a vydala se dál mezi stromy. Břicho se mi svíralo a bylo jasné, že švestky musí ven. Vyklopila jsem obsah žaludku pod košaté křovíčko a se strachem čekala, jestli to bude jako předtím u Smrti. Jestli jsem se nějak neotrávila znovu. Nepřišla ale žádná bolest ani křeče. Naopak se mi dost ulevilo.
Zahrabala jsem tedy nepořádek co nejdůkladněji do sněhu a otočila se k úkrytu, jestli už nejde Waris. Zdálo se ale, že pořád spí. Budit jsem ho nechtěla, vždyť předtím bručel jako rozespalý medvěd, ale vypařit se jako ranní mlha také se také neslušelo, takže jsem obešla malé kolečko lesem a zhluboka se nadechovala chladného vzduchu. V lese jsem narazila na potůček, u kterého jsem se napila a zahnala sucho v tlamě. Hlava mě pořád pobolívala a bylo mi maličko špatně od žaludku, ale už jsem se cítila mnohem lépe, než předtím. Nejspíš to bylo tím čerstvým vzduchem. Nakonec jsem se usadila poblíž úkrytu a čekala, až se Warisood vykulí do denního světla, abych se s ním alespoň mohla rozloučit, než se vydám domů.

330 (30)
Loterie 24 (4/5)

Probudila jsem se příjemně zachumlaná ve Warisově kožíšku se slunečním svitem dopadajícím dovnitř do jeskyně. Bouře skončila. Bylo by to vážně moc krásné probuzení, kdybych se necítila tak nějak všelijak. Bolela mě hlava a od žaludku mi bylo těžko. S tichým zamručením jsem se stáhla do těsnějšího klubíčka. Co to je? Jsem nemocná? Zapátrala jsem ve vzpomínkách ke včerejšímu večeru a všechno se mi začalo vybavovat. Jak jsem zhltala ty švestky a jak krásně mi po nich bylo. Waris měl pravdu, vážně je to zrádné, povzdechla jsem si a zadívala se na vlka spícího vedle mě.
Chvíli jsem zaujatě pozorovala, jak se kolem něj něžně vznáší modravá poklidná aura, zatímco spal či podřimoval. Po chvilce jsem se cítila líp a znovu jsem se zamyslela. Na tváři se mi objevil drobounký úsměv. Byl to ale hezký večer. Stálo to za to. Vzpomínky byly lehce zastřené švestkovým oparem, ale vybavovaly se mi. Jistě to bylo zbrklé, to, co jsme spolu prováděli, ale nelitovala jsem toho. Bylo to pěkné. I když jsem se tu nemohla moc zdržovat, musela jsem se vrátit domů, i tak to bylo pěkné a byla jsem ráda, že jsem Warise poznala.
V břiše mě zašimrali spokojení motýlci, ale potom mi v něm podezřele zaškrundalo, po krátké úlevě se mi dělalo zase špatně. Tiše jsem si zaskučela. Neměla jsem to s těmi švestkami vůbec pokoušet, zanadávala jsem si v duchu, od toho zážitku s houbami jsem nebyla úplně v pořádku a kvašené švestky na to asi nepomáhaly. Jenže po té první jakoby veškerý rozum letěl ze srázu. "Warisi," šeptla jsem vlkovi do ucha pro případ, že by ještě spal, "já jdu trošku na čerstvý vzduch." Vymanila jsem se z jeho objetí a rychle vycupitala z jeskyně ven. Kdyby švestky chtěly ven, nerada bych mu tady udělala nepořádek.

//Bukový les

329 (29)
Loterie 17 (2/5)

"Chci," vydechla jsem souhlasně. Nebyla jsem tolik mimo sebe, aby mi nedocházelo, co by se všechno mohlo stát, aby se nevynořovaly vzpomínky na má vlčátka, která ani nedostala šanci okusit život. Nevěděla jsem, jestli po všem, co se mi stalo, ještě můžu nějaká mít. Ale kdyby ano... nebyla jsem na tom stejně, jako tenkrát. Nebyla jsem v pustině, kde jsem nikoho neznala. Nebyla jsem na světě sama. A teď... teď jsem skutečně chtěla strávit těch pár společných chvil. Chtěl to i Waris. Vstal a přešel ke mně. Přivřela jsem oči a nechala se strhnout oním momentem. Věděla jsem, co čekat. Svět kolem přestal existovat, alespoň dočasně.

...

A pak to skončilo. Byli jsme zase dvě bytosti samy za sebe, ne propleteny v jednu. S povzdechem jsem se obrátila k Warisovi a otřela se o něj celým bokem. "To bylo skvělé. Skvělé," olízla jsem mu bradu a klesla zpátky na kožešinu. Cítila jsem se dost vyřízeně a chtělo se mi spát, švestky mě najednou dělaly ospalou, ale uvnitř jsem pořád ještě cítila spoustu příjemného šimrání, přepětí. Mech u vchodu se rozrostl, přesně jak jsem slíbila, a byl skutečně nádherný, zelený a nadýchaný. "Hmm," zabručela jsem spokojeně a položila si hlavu na tlapky. Doufala jsem, že teď Waris neuteče, ale lehne si ke mně a ještě chvíli zůstaneme spolu, než se možná naše cesty rozejdou navždy.

328 (28)
Loterie 16 (1/5)

Poslouchala jsem Warise, jako by mi vykládal zcela nové, přelomové informace. Že jsou švestky zkvašené mi docházelo, ale proč by kvůli nim měla bolet hlava? Popravdě jsem po chvíli pozapomněla, že jsem nad tím dumala - moje hlava se totiž příjemně motala a Warisův hlas byl příjemný. Stejně jako vůně, jeho blízkost, jeho dotek. Mé myšlenky i touhy se začínaly upínat pouze jediným směrem. Nebyla v tom žádná velká láska. Pouze... touha. Ale bylo to tak zlé? Bylo tak zlé nechat věci plynout, popustit otěže, nechat se unášet? Pokud bychom chtěli oba, nebylo to nic špatného. Ne, vůbec ne.
A zdálo se... že Waris to tiché volání mého srdce vyslyšel. Pozvedl mi čenich tlapkou a věnoval mi olíznutí. A pak další a další. Oplácela jsem mu stejně, zkoumala čenichem jeho čenich, tlamu, huňaté tváře, šimrala jsem ho v srsti na krku. "Warisi..." hlesla jsem jeho jméno a začala vstávat, i když jsem se ho čenichem nepouštěla, jako by mi ho k němu přitahoval silný magnet. Ale vstávala jsem, stavěla jsem se do nejvhodnější pozice pro to, co bych chtěla, aby následovalo. Tlapky se mi trošku zapletly, ale ustála jsem to. Nenacházela jsem slova, ale můj záměr byl jasný. "Prosím," špitla jsem a toužebně na něj upřela zelené zraky. Jemně jsem mu olízla čenich a toužila zahnat osamělost, zimu, roky marného čekání a zlomeného srdce alespoň na chvíli. Alespoň na malou, prchavou chvilku.

327 (27)
Loterie 1/5

Nešlo mi to do hlavy. Možná za to mohly ty švestky a možná skutečnost, že mi to celé znělo lehce praštěně. Jako asi všechno. "Vážně? To je divné. Vždycky jsem si myslela, že švestky jsou kámoši," zauvažovala jsem a pak se zase uchechtla, protože když jsem to řekla nahlas, znělo to všelijak. Nechtěla jsem, aby mě bolela hlava, to ne, ale problémy budoucnosti se zdály tak... malicherné. Věřila jsem Waristoodovi, ale aspoň ještě malý kousek švestky jsem si chtěla zobnout. Líbilo se mi to. Připadala jsem si taková lehká, povznesená. Bylo to fajn. Všechna trápení jako by odplouvala a nahrazovaly je příjemné myšlenky. Příjemné představy.
Waris se nade mnou slitoval a polovinu švestky mi přenechal. Tentokrát už jsem ji nezhltla bezhlavě, ale pomalu jsem si ji vychutnala. "Hmm," zabručela jsem spokojeně a olízla si čenich. Proč jsem se toho vždycky tolik bála? Nepřišlo mi na tom nic zlého. Chvíli jsem pozorovala světlo ohně a užívala si jeho teplo a Warisovu blízkost, ale... přestávalo mi to stačit. Viděla jsem vzduchem tančit světélka a jiskřičky, ještě mnohem krásnější, než jaké jsem je vídala ve střízlivém stavu. A přišlo mi, že se všechna shlukují okolo huňatého vlka. Zvedla jsem hlavu a čenichem mu přejela po tváři. "Já jsem tak ráda, žes mě v té bouři našel zro-zrovna ty," vyslovila jsem si jistou námahou, protože se mi jazyk trochu pletl. "Nemohla jsem si přát... lepšího zachránce," vydechla jsem do jeho huňaté srsti. Žádné nepřístojnosti, jistě jistě, ale... necítil to taky? To napětí? Tu divnou elektřinu ve vzduchu? Cítila jsem, že švestky mi do žil vlily kuráž. Bylo jednodušší říkat věci, které jsem cítila, nahlas. "Líbíš se mi, Warisi," špitla jsem a zavrtala se mu čenichem pod bradu.

326 (26)

Ne, předchozí obyvatel tu už nebyl. Jen já, Waris, jeho roztomilý spící kamarád a švestky, které přinesl. Stulila jsem se u Warisova boku a odhodlala se k tomu okusit nový životní zážitek z omámení smyslů. Chutnalo to moc dobře. Žaludkem se mi rozlilo příjemné teplíčko a pomalu, pomaličku se mi šířil tělem takový zvláštní pocit. Byla jsem najednou trochu malátná, ale zároveň to bylo příjemné. Svět se mírně pohupoval, jako loďka na něžné řece a hrany všeho se zdály být mnohem jemnější. Uvědomila jsem si, že není důvod se stydět a zachumlala jsem se do Warisovy srsti hlouběji. "Hlava?" sáhla jsem si na ni nechápavě a zavadila přitom o květinový věneček. "To by mi na ni nějaká švestka musela spadnout," zasmála jsem se, o čem to propána mluvil? Z jezení švestek nikoho hlava určitě nerozbolí, maximálně břicho a to by se jich musel hodně přejíst.
Warisovy zbývaly ještě dvě voňavé švestky, ale zdálo se, že se dělit nechce. "Prosím, Warisi, aspoň ještě půlku švestky," zažebronila jsem a otřela se o něj tváří. "Je to moc dobré. Určitě se nic nestane, prosím, sskus mi věřit," přišlápla jsem si lehce na konci jazyk a upřela na něj smutná očka. Jak švestky uvnitř mě pracovaly, zaostřit na jeho obličej se zdálo být těžší, ale s trochou soustředění jsem to dokázala. I předtím mi přišel docela pohledný, ale ve švestkovém opojení se to jaksi ještě násobilo. Slíbila jsem žádné nepřístojnosti, připomněla jsem si, ale... ale nebylo by to určitě nepřístojné, kdyby to také chtěl? Opatrně jsem ho čenichem pošimrala pod bradou. Lehounce jsem testovala vody.

Loterie 10 (5/5)

"Oh," pípla jsem zaraženě, to bylo trošku násilnější, než jsem očekávala. Takový byl život často. "Tak je tedy asi dobře, že už tady není." Měla jsem skutečně štěstí, že už tu bydlel Waris a ne nepříjemný vlk, který by na mě třeba zaútočil, až bych sem přišla hledat úkryt. "Teď už nejspíš ne," usmála jsem se a zamávala ocasem. Waris souhlasil, že by bylo fajn mech trošku rozšířit a celkově úkryt zvelebit. "Ráda vám zkusím trošku vypomoct, než budu muset domů," slíbila jsem mu, "to je to nejmenší, co můžu udělat." Bez něj bych byla už dávno rampouch.
Vtom do úkrytu vtrhla rezavá veveruška a něco s sebou vlekla. "Aww, ten je rozkošný. Ahoj, Bruno, moc mě těší," naklonila jsem se k němu se zářícími očky, ten jeho ocásek a střapečky na uších byly zkrátka k nakousnutí (což bych mu asi říkat neměla, ostatně jsem byla mnohem větší šelma). Bohužel zvířátko vypadalo dost unaveně a dál se s námi nebavilo. Škoda, třeba ještě budu mít šanci si ho prohlédnout.
A co to s sebou přinesl? Vonělo to zajímavě. Byly to švestky, dost přezrálé a zkvašené. "Tedy, ještě jsem to nikdy nezkoušela," pronesla jsem trochu zdráhavě. Já byla hodná holka, omamným látkám jsem moc neholdovala. Sledovala jsem Warise, jak se do nich pustil. Vypadal, že je v pohodě, ale chvíli jsem se ještě zdráhala.
Dovolil mi jít k němu. "Kdepak. Nic takového," ujišťovala jsem ho, čapla jsem do tlamy své tři švestky a stočila se do klubka vedle něj. Bylo to... velmi příjemné. Být zase k někomu blízko, i když to byl jen milý cizinec, mohla jsem si představovat leccos. Pak jsem konečně rozkousala poněkud skepticky první švestku. Byla šíleně sladká, sklouzla mi do břicha a tam začala hřát. "Páni, to je mnohem lepší, než jsem čekala," vyhrkla jsem překvapeně a zbylé dvě švestky do sebe naházela prakticky mrknutím oka, mlsně jsem si olízla čenich a hledala po zemi, jestli mi náhodou kousek neupadl. Bylo to moc dobré, příjemné a hned jsem se cítila zahřátá a uvolněná. Můj čenich doputoval až k Warisovým zbylým dvěma švestkám. "Budeš je jíst obě?" přešla jsem na tykání, ani jsem si to neuvědomila.

Loterie 9 (4/5)

Vyslechla jsem si, co mi Waristood povídal o svém objevu. "To je zvláštní, že by se odstěhovali pryč?" Ještě jsem neslyšela o tom, že by nějaká smečka prostě zmizela, ale stát se to asi mohlo. Kdoví, k čemu tu vlastně došlo. "Každopádně vám to vytvořilo krásnou příležitost... Věřím, že z toho vybudujete pěkné místo," pousmála jsem se. Jistě by to tu sneslo dotek tlapky vlčice. Ale já jsem už svůj domov měla a opustit jsem ho nechtěla. I když něco málo bych třeba svedla, jako díky za jeho pomoc. "Kdybyste chtěl třeba trošku povzbudit tamhleten mech v růstu, udělat z něj pěkný měkký kobereček k ležení, určitě bych to dokázala, až si trošku odpočinu," nabídla jsem mu, ale nepouštěla jsem se do toho sama od sebe. Jednak by to nebylo slušné, jednak jsem se nejdřív chtěla zahřát, protože bych se takhle ani nedokázala soustředit na svoji magii.
Waris mi dovolil půjčit si liščí kožešinu. "Děkuju," hlesla jsem vděčně a uložila se na ni. Příjemně hřála a když se k tomu přidal ještě oheň, brzy jsem cítila, jak teplo prostupuje mým tělem. Bylo to moc příjemné. Stejně mi ale oči zabíhaly pořád k Warisovi, k jeho kožichu, který byl tak huňatý a měkoučký. Co to je? Nemusela jsem se moc ptát. Nebylo to poprvé, co jsem měla podobné pocity. Ale není to... není... no tak, myšlenky a emoce mi zavířily hlavou a lehce jsem nadskočila, když hořící větev hlasitě praskla. Nervózně jsem se zasmála.
"To si umím představit, na druhou stranu, s takovými kouzly je to jistě hned snazší, že ano," kývla jsem s úsměvem hlavou k hořícímu dřevu. Neklidně jsem si přejížděla jednou tlapkou přes druhou, na chvíli jsem sklopila hlavu. Waristood se o mě pěkně staral, byl na mě moc milý a já zatoužila mu být blíž. Ohřát se v tom měkkém kožíšku. Nic víc. "Poslyšte, asi je to... troufalost, ale mohla bych si lehnout k vám? Tedy- Jen jestli vám to nevadí. Jen si nemůžu přestat představovat, jak rychle bych se ohřála v tom vašem krásném kožíšku," unikl mi další nervózní smích a pod srstí jsem byla rudá až za ušima, ale co jsem mohla dělat? Byla jsem jen obyčejná vlčí bytost.

324 (24)
Loterie 3 (3/5)

//Buk

Protáhla jsem se otvorem dolů za Waristoodem a sešla svažující se cestou do velkého podzemního prostoru. Nikdo další tu nebyl, jen my dva. Kde vlatně je zbytek Waristoodovy smečky? napadlo mě, ale teď jsem byla hlavně vděčná za to, že mne zavedl do úkrytu, kde bylo mnohem příjemněji, než venku. Vichr ani sníh se sem nedostaly a bylo tu mnohem tepleji. "Je veliký," rozhlédla jsem se kolem. "A přece docela útulný. Nedivím se ti, že ses tu usadil," střihla jsem ušima a nechala se Warisem zavést hlouběji do jeskyně, kde jsme se zastavili.
Waris se uložil na zem a já se posadila kousek od něj. Mráz mi zalezl snad do celého těla a i když už jsem byla v úkrytu, chvílemi jsem se pořád klepala zimou, tlapky a uši jsmem měla celé studené. Doufala jsem jen, že to neodstůňu. To bych tedy vážně nerada! "Ach, to vůbec nevadí, nejsem hladová," ujistila jsem ho, celkově jsem většinou jedla jen tak jako vrabčák a teď, když už jsem nebyla bezprizorní tulačkou, jsem hladem netrpěla. "Ale myslíte, že bych si mohla půčit některou z těch kožešin? Asi jsem tam venku promrzla víc, než jsem si myslela," pohlédla jsem na něj omluvně a prohlížela si přitom jeho hustý huňatý kožíšek. Ten musel hřát! Warisovi určitě v zimě zima není. Byl to kožich, co úplně lákal k přitulení, ale to byla možná až moc odvážná žádost pro někoho, koho jsem sotva potkala... Nebo snad ne? "Vsadila bych se, že s vaším kožíškem si na vás jen tak nějaký mráz nepřijde, viďte?"

Sníh se z oblohy sypal skutečně vytrvale a netvářil se, že by chtěl v brzké době přestat. Musela jsem se dostat zpátky do lesa co nejdříve, už jsem za poslední dobu strávila času mimo domov až moc, ale v tomhle počasí bych to nikdy nezvládla. Akorát bych se znovu ztratila. Schovat se ve Waristoodově noře bude navíc určitě mnohem příjemnější, než se plahočit venku v chumelenici. Poslušně jsem velikého hnědého vlka následovala.
Usmála jsem se nad jeho slovy. "To už mi pár vlků říkalo. Moji rodiče měli na vybírání jmen snad šestý smysl," zasmála jsem se krátce a znovu si otřepala sníh z kožíšku, i když to bylo spíš automatické, než že bych věřila v nějakou účinnost - vločky se mi ihned začaly usazovat v srsti nanovo.
Vlk ještě nepřemýšlel o jménu svojí smečky a já pokývala hlavou. Popravdě jsem přes jeho statná záda už vyhlížela ten úkryt, začínala jsem být docela zkřehlá a nemohla jsem se dočkat, až se zahřeju. "Rozumím. Možná, až sněhy roztají, odhalí tohle místo více ze své podstaty a bude to snazší." Nic dalšího už jsem neříkala, protože se před námi objevil vchod do úkrytu a já vklouzla dovnitř jen chvilku po Waristoodovi. Nebylo nač čekat.

//úkryt

V první chvíli vlk skutečně vypadal jako někdo, kdo by mě mohl klidně převálcovat, ani by nemrknul. Vlastně tak vypadal i v další chvíli, ale když promluvil, moje obavy se pomalu rozplývaly. Převálcovat mě mohl, ale netvářil se jako někdo, kdo by to skutečně chtěl udělat. A když se pousmál, musela jsem mu úsměv oplatit, byl... takový milý. Stejně jako jeho nabídka, že se můžu ohřát u něj v úkrytu. "Ach, opravdu? Děkuju, děkuju mockrát, to by od vás bylo moc hezké, jsem z té zimy úplně zkřehlá. Počasí si s námi zahrává," vydechla jsem vděčně. Skutečně se mi asi podařilo narazit na slušného vlka. Já věděla, že tu je dobrých duší spousta.
"Já jsem Jasnava," střihla jsem ušima. "Přebývám v Sarumenské smečce, ale jak říkám, teď jsem se trošku zatoulala." Rozhlédla jsem se kolem. Waristood povídal, že je tohle územím smečky, ale byl tu poklid a nikoho dalšího jsem zatím neviděla. "Jak se jmenuje vaše smečka, jestli mohu být zvědavá?" zeptala jsem se a byla připravená ho následovat do úkrytu, o kterém mluvil.

Čekala jsem v té zimě jen krátkou chvíli, než jsem zaslechla kroky blížící se sněhem. Zamžourala jsem mezi stromy. Netrvalo to ani příliš dlouho a mezi vločkami se vynořil statně rostlý vlk s rudýma očima. Rázoval si to přímo ke mně a já lehce stáhla ocas, vypadal trochu děsivě. Ale třeba nebude. Věděla jsem, že první dojem může dost snadno klamat.
"Zdravím," řekla jsem tiše a zamáchala oháňkou na znamení, že jsem nepřišla se zlými úmysly. "Omlouvám se, že narušuji vaše území, ale... no, zabloudila jsem ve sněhové vánici. Myslíte, že bych tu mohla počkat, než se počasí trošku umoudří? Nebudu na obtíž. Byla bych moc vděčná." Otřepala jsem si ze zad sněhovou pokrývku, která mi tam stačila napadnout. Doufala jsem, že mne vlk nebude chtít vyhodit. Vzhlížela jsem k němu s mírným úsměvem, ale obezřetně, ano, trošku jsem se ho bála a momentálně jsem kolem něj ani neviděla žádné barvy, které by mi napověděly jeho duševní rozpoložení.