Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Brzy bylo naštěstí po všem. Maple s hnědým vlčkem se vrhli po srně a společnými silami ji porazili k zemi, zatímco já sama hlavně vyplašeně přihlížela. Bylo to na můj vkus trochu moc... brutální. Ztěžka jsem polkla knedlík v krku a oplatila Maple její úsměv, ačkoliv ten můj byl poněkud roztřesený. "Děkuju," řekla jsem jí vděčně, i když jsem měla pocit, že jsem toho až tak moc neudělala. "Jsem ráda, že jsem si to zkusila, ale ne-nevím, jestli to bude zrovna pro mě," dodala jsem, necítila jsem zvlášť velkou touhu si to v dohledné době zopakovat, i když Maple říkala, že to je s každým dalším pokusem snazší a snazší. "To ano," usmála jsem se už s o něco větší jistotou, když řekla, že naše dětičky teď nebudou alespoň hladovět. To bylo skutečně to nejdůležitější, kvůli tomu to všechno stálo za to.
Maple pochválila i Kasia a potom se opět její pozornost přesunula ke mně. Usmála jsem se na ni a ani se nesnažila skrývat svoji úlevu nad tím, že nebudu muset s kořistí dělat nic dalšího. Ráda bych si od toho krvavého výjevu na chvíli odpočinula. "Dobrá, dojdu pro ně," máchla jsem oháňkou, ale na tvář se mi vetřel ustaraný výraz. Něco důležitého? Děje se něco? Otázky se mi draly na jazyk, ale nechala jsem si je prozatím pro sebe. Maple měla určitě důvod, proč to chtěla říct přede všemi. Nejspíš to nechtěla opakovat dvacetkrát. A tak jsem jen naposledy přikývla a odklusala vyzvednout Hvězdíka s Hráškem.
Nemusela jsem ale chodit nijak daleko, oba už mi běželi naproti. Tedy, Hrášek se spíš kolébal a než ke mně došel, rozplácl se na zem. Pomohla jsem mu na nožky a s oběma jsem se přivítala. "Tak to jsem ráda, že jste se v tom shlédli, určitě z vás jednou budou velcí lovci," pousmála jsem se na oba, když jsem viděla, že oni podobně smíšené pocity jako já neměli. Pomlčela jsem o tom před nimi, bude lepší jim tím nezatěžovat hlavy. "Příště už budete moct taky pomáhat," máchla jsem ocasem a povzdechla si. Byla jsem po lovu unavená a nedovedla jsem to úplně skrýt. "Tak pojďme zpátky do lesa. Maple má prý něco důležitého, co nám musí povědět, tak ať to nezmeškáme," pobídla jsem kluky a když jsem se ujistila, že oba jdou, vyrazila jsem směrem, kterým před malou chvíli zmizeli Maple, Kasius a srna.

//Sarumen

Běžela jsem a běžela. Už jsem začínala cítit únavu, nevydržela jsem běhat tolik, jako dřív, ale překonávala jsem to. Cítila jsem, že brzy bude po všem. Srna prchala, kličkovala, snažila se uniknout svému osudu. Bylo mi jí líto, musela se bát mnohem déle, než myšky, které jsem jen schramstla a ani nevěděly, co se vlastně stalo. Věděla jsem, že je to potřeba, že celá smečka by se z myšek nenajedla, ale stejně mě to stálo dost přemáhání, abych zůstala na svém místě a bránila srně v úniku.
Terén se brzy stal nerovnějším a bylo těžší a těžší pro mě udržet jistý krok. Naštěstí to stejně obtížné bylo i pro srnu - zato Maple jako by přímo létala. Vyrazila ladně kupředu, skočila po zvířeti a zakousla se do něj. Zpomalila ji, pak se zakousla znovu - ale ještě nebylo po všem. Doběhla jsem až k nim a zabrzdila, nedokázala jsem se přimět k tomu, abych se do srnky taky zakousla, tak jsem jen hlídala, aby neutekla někam pryč a doufala jsem, že se Kasius přiřítí brzo, aby to skončil. Srnce z očí koukala hrůza a škubala sebou, jak bojovala o svobodu, z barev strachu a bolesti, které kolem ní vířily, se mi div že nezvedal žaludek. V krku jsem měla úplně vyschlo.

//Sarumen

ještě dokončení k Hvězdíkovi
"Co by se mělo dít?" broukla jsem s klidem, protože jsem nechtěla, aby se toho Hvězdík nějak děsil. Krom toho... nemělo by se snad nic dít. Nevěděla jsem, jak moc velký zájem o vlčata Waris bude mít, ale nemyslela jsem si, že by se naše životy měly tím nějak moc změnit. "Prostě se jen seznámíte. Třeba vás bude chtít poznat líp, něco vás naučit... nebo možná také ne, to já nevím. Ale nic špatného se dít nebude."
Hvězdík pak uvažoval nad tím, čím by chtěl být. "Je to klidně možné," přikývla jsem. "Lovit myšku ti šlo skvěle," dodala jsem s úsměvem a pak už jsme se připojili k ostatním, aby mohli Hvězdopravec i Kulihrášek vidět ten lov na vlastní oči. A já abych ho mohla okusit...

lov
Nedovedla jsem se ubránit nervozitě, avšak jistota, která vyzařovala (doslova) z Maple mě trochu uklidňovala. "Dobře," hlesla jsem jen a trochu se pousmála. "Děkuju." Alfa pak už neztrácela čas. Rychle a zkušeně nás rozdělila do skupin, nebylo pochyb o tom, že tohle už párkrát dělala. Byla jsem ráda, že jsem skončila v její skupince. Poslouchala jsem instrukce a pokyvovala hlavou, jako že rozumím.
"Vy se schovejte tady, kluci," odkázala jsem potom Hvězdíka s Hráškem na místo u křovin, které jsem považovala za bezpečné a kde by mohli mít snad i dobrý výhled. Pousmála jsem se i na ně a potom jsem vyrazila za Maple.
Držela jsem si od ní odstup, abychom obě neběžely ze stejné strany. V uších mi duněl vlastní tep. To nic. Bude to hračka. Zvládneme to. Jako nic. Přesto mi málem tlapy zamrzly na místě, když Maple vyběhla a stádo se dalo do pohybu. Dusot kopyt byl najednou strašlivě hlasitý, hnědá těla se rozprchla do všech stran. Vyrazila jsem s mírným zpožděním a zamířila jsem k srně, na kterou dorážela Maple. Netroufala jsem si ale příliš blízko kopajících nohou. Byla to jen srnka, ale i tak se mi zdála veliká a nebezpečná. S ušima připláclýma k hlavě a očima vytřeštěnýma jsem lehce nemotorně cválala vpřed a doufala, že moje přítomnost bude stačit na to, aby se srna nechtěla pustit tímhle směrem. Neodvažovala jsem se po ní totiž chňapat zuby a přišlo mi to navíc takové... nepěkné.

Povzdechla jsem si. "Víš, je to trochu složité. Naposledy jsem ho viděla ještě předtím, než jste se narodili, takže nikdy neměl šanci se o vás dozvědět," vysvětlovala jsem Hvězdíkovi. Trochu jsem se bála, že by to mohlo směřovat k rozhovoru o tom, odkud se vlastně vzali, který byl také nutný, ale snad bych ho raději ještě o nějakou chvíli odložila. I když už ne moc, vždyť ten čas hrozně letí.
"Musíš zkoušet různé věci a pak poznáš, co ti jde a co by tě bavilo," řekla jsem mu a máchla ocasem. Pak jsem se na něj pousmála: "Máš pravdu, že to mě baví asi úplně ze všeho nejvíc. Vlastně jsem oficiálně žádnou funkci ještě nedostala, ale bylo by skvělé, kdybych mohla být pečovatelkou!"
Pak už jsme narazili na Hráška a byli jsme už skoro všichni spolu. Jen Mráček chyběl... "Byli jsme tady vedle na louce," kývla jsem čenichem k okraji lesa. "Pozorovat brouky a netopýry a lovit myšky. Ale Mráček s námi nešel," zavrtěla jsem hlavou trochu sklesle. Cítila jsem jeho pach v lese, ale zdálo se, že jeden z mých synků po samostatnosti zatoužil už od útlého dětství. "Je někde tady poblíž."

Když jsme předstoupili před Maple, sdělila nám, že půjde o smečkový lov. Trochu jsem znervozněla. Podobné věci jsem se ještě nikdy neúčastnila a nebyla jsem si jistá, jak mi to půjde. Abych řekla pravdu, měla jsem z toho nahnáno. Lov vysoké zvěře mě děsil odjakživa. Na sucho jsem polkla, ale věděla jsem, že pro vlčata to bude dobrá šance se něčemu přiučit. "Já se ráda připojím," řekla jsem s pohledem upřeným na Maple, "ale... nikdy jsem na takovém velkém lovu nebyla, tak... bych byla radši, kdybych mohla jen pomáhat," přiznala jsem.
Postupně jsme vyrazili kupředu. Kulihrášek trochu zaostával, jak ho tlapky nechtěly poslouchat a já se tedy držela také víc vzadu, aby si nepřipadal zapomenutě, že jsme mu všichni utekli. "Tak co, jste zvědaví? Určitě bude zajímavé to všechno sledovat. Hlavní je zůstat hezky tiše, aby se zvířata nevyplašila," mluvila jsem ke klukům a snažila se povzbudivě usmívat, i když mi s každým krokem srdce bušilo silněji a silněji. Na svůj první velký lov jsem byla možná trochu stará. Vůbec jsem si nebyla jistá, jestli jsem na něco takového vůbec stavěná...

//Tmavé smrčiny

//Kopretinová louka

"No... do lesa, co je nedaleko. Cestou byste mohli vidět spoustu zajímavých věcí," řekla jsem, ale trochu mě u srdce stejně tížilo, protože jsem z cesty za Warisem měla určité obavy. "Ano, máte i tátu. Jen... o vás neví. Je to trochu složité," povzdechla jsem si. "Bydlí v jiném lese. Není to daleko. Chtěla bych, aby vás poznal - a vy jeho."
Povídali jsme si o můrách a o všeliké havěti, ale vytí z lesa nám tu zábavu překazilo. Ovšem kdoví, co za ním bylo? Mohla v tom být možnost smečce vypomoct a pro vlčata zase něčemu se přiučit. "Hmm, to záleží, co kdo umí," vysvětlovala jsem. "Někdo může lovit, jiní vlci zase značkují hranice a hlídají, aby nepřišel do lesa někdo, kdo tam nemá co dělat. Pak jsou i léčitelé, kteří... no, léčí, to dává rozum. Nebo pečovatelé, kteří se starají o všechna vlčata ve smečce," vypočítávala jsem funkce, co mě zrovna napadly. "Ale co teď Maple potřebuje, to sama nevím. Musíme to zjistit," střihla jsem ušima.
Poblíž hranic se k nám připojil i Kulihrášek. "Tady jsi!" zvolala jsem s úsměvem a pročísla mu čenichem srst. "Jdeme prozkoumat, proč Maple vyla, půjdeš s námi?" zamáchala jsem ocáskem a už dál neotálela.
Vedla jsem synky přes les, až jsme došli na místo, kde už jsem mezi stromy viděla známé i neznámé kožíšky. "Ahoj," pozdravila jsem s úsměvem. "Slyšeli jsme vytí, je něco potřeba?" zaměřila jsem pohled na Maple. Byl tu také Nicos, tmavohnědý vlk, kterého jsem neznala a v neposlední řadě také vlčata. Mladší, než byli kluci. Zvědavě jsem je pozorovala a špička ocásku mi pocukávala.

Srpen 7/10 - Hvězdopravec

I já se brzy zbavila ostychu a tak jsme tam u jezírka kvíleli oba dva z plných plic. A světe div se, můj trik opravdu zafungoval! Trochu jsem nadskočila a na tváři se mi roztáhl široký úsměv. Hvězdík si svého úspěchu zřejmě ani nevšiml, ale můj ocas nadšeně zabušil do měkkého mechu. "Hvězdíku! Tys to zvládnul! Řekl jsi 'ančovička'! I když... teda nevím, co to je, ale řekl jsi to!" Zubila jsem se radostně na celé kolo. Že by v tomhle byl ten trik? Ne zrovna ve kvílení, ale v malém, řekněme, ošálení Hvězdíkovy hlavy? Bylo vidět, že jazykem to nebude, mluvit přece dovedl. Muselo to být něco uvnitř, co ho nutilo se zadrhávat. "To je skvělé, však ty se to naučíš, jen z tebe ta slovíčka vydolovat," zasmála jsem se a čenichem mu pocuchala srst na čele. "Chceš to zkusit znova, nebo si dáme pauzu? Z toho kvílení jednomu trochu vyschne v krku," střihla jsem ušima a hltavě se napila z jezírka.

Srpen 6/10 - Hvězdopravec

Dělala jsem, co jsem mohla, vážně ano, ale nemohla jsem se ubránit pocitu, že by Hvězdík možná potřeboval pomoc od někoho... povolanějšího. Jenže byla otázka, jestli takový vlk vůbec existuje? Léčitelé se podobnými problémy, pokud jsem věděla, nezabývali. Koktání nebylo jako rýma nebo zvrtnutý kotník, alespoň jsem si to nemyslela.
Kvílení nám nicméně šlo oběma dobře. Halekali jsme na celé kolo jako dvě meluzíny, takže si možná zbytek smečky myslel, že v lese straší. A tu mi do hlavy skočil nový nápad! "Húúúú - áááá - áááánčovičkáááá," vstrčila jsem do svého hulákání nenápadně souvislé slovo. Sice jsem ani nevěděla, co to je, ale zvědavě jsem mžourala na Hvězdíka, jestli se mu to povede zopakovat. Třeba ty slova musí jenom překvapit! Vyhrknout je ze sebe, než se mu stačí v hrdle zaseknout!

Srpen 5/10 - Hvězdopravec

No dobrá. Přestával jsem pomalu věřit v účinnost cvičení, které jsem vymyslela. Na mou obranu, s tímhle jsem neměla žádné zkušenosti a příliš jsem nevěděla, co si počít. Hvězdík se snažil, seč mohl, to jsem viděla, ale možná to bylo trochu moc těžké slovo? Možná se na to muselo jinak? "Když to budeš zkoušet dál, určitě tomu přijdeš na kloub," prohlásila jsem povzbudivě, ale čelo jsem měla zamyšleně nakrčené.
"Zatím můžeme zkusit něco jiného," broukla jsem po chvíli úvah. Narovnala jsem se a odkašlala si. "Zkus opakovat po mě. Áááá-óóóó," vyloudila jsem ze sebe neartikulovaný tón, který nejprve stoupal a potom zase klesal. Cítila jsem se při tom více než jen trochu absurdně, ale když už jsem s tím jednou začala, rozhodla jsem se prostě pokračovat. "Hóóó-áááá," začala jsem zase stoupat od svého nejhlubšího hlasu. Dobře, byla to celkem sranda. Ale jak to pomůže Hvězdíkovi? V mojí hlavě to dávalo větší smysl. Ale třeba mě osvítí ještě nějaký nápad!

"Ještě je toho hodně, co můžeme prozkoumat," broukla jsem a pokývla čenichem k obzoru, kam se táhly louky, lesy a v dálce se zdvihaly kopečky. "Myslím, že už jste dost staří na to, abychom si mohli udělat nějaký větší výlet," máchla jsem ocasem. Hráškovi se tlapky pořád trochu pletly, ale snad by to zvládl, no ne? A kdyby to nešlo, otočit jsme se mohli vždycky. "Chtěla bych... jít navštívit vašeho tátu. Abyste ho taky poznali," řekla jsem po malém zaváhání. Však oni nejspíš ani nevěděli, že nějakého mají. A Waris o nich také netušil. Měla jsem z toho setkání trochu obavy, co na to asi poví, ale bylo nefér před ním kluky zatajovat. Vždyť to byla i jeho vlčata.
Pak už jsme sledovali netopýry svištící oblohou a lovící všemožný hmyz. Tiše jsem se zasmála: "Nejspíš ano, jinak by je přece nejedli. Asi mají jiné chutě, než my. Já můru ochutnala jen omylem, ale dobrá mi tedy nepřišla ani trošku," zakřenila jsem se malinko znechuceně.
Doprostřed našeho přírodovědného pozorování se náhle od lesa rozeznělo vytí. Vyskočila jsem na tlapky a otočila se tím směrem s našpicovanýma ušima. "Slyšíte? To je Maple, naše alfa. Nejspíš potřebuje s něčím ve smečce pomoct. Půjdeme se tam podívat, dobře?" mrkla jsem na Hráška s Hvězdíkem a pomalu už vyrazila tím směrem. Chtěla jsem být smečce nápomocná po delší době, kdy jsem se věnovala jen vlčátkům a kluci aspoň poznají další členy našeho společenství.

//Sarumen

Srpen 4/10 - Hvězdopravec

Úplně jsem chápala, proč Hvězdíka tak trápí, že nedokáže mluvit plynule. Doufala jsem, že mu zvládnu nějak pomoct, ale nebyla jsem si moc jistá, jak to dokázat. Ani jsem nevěděla, koho bych se mohla zeptat a požádat ho o pomoc. S něčím podobným jsem se totiž ještě nikdy nesetkala. Měla jsem jen jeden nápad, ovšem bude fungovat? Co když to Hvězdíka potrápí ještě víc?
Protože jsem ale žádné lepší řešení neměla, museli jsme to asi risknout. Nepřekvapilo mě, že se to Hvězdíkovi celé říct napoprvé nepodařilo. Bylo to náročné i pro mě. Ale popral se s tím statečně! "To bylo fajn, na první pokus," máchla jsem povzbudivě oháňkou. "Zkusíme to znovu spolu? Nejdřív pomalu. Nejkulaťoulinkatější," vyslovovala jsem s až přehnanou pečlivostí pomalu každou slabiku a čekala na Hvězdíka, jak mu to půjde tentokrát.

Srpen 3/10 - Hvězdopravec

Střihla jsem pomalu ušima a přikývla. Chápala jsem, že Hvězdíka mrzí nebo zlobí, že nemůže mluvit jako všichni ostatní. Nebylo na tom nic špatného, jak už jsem mu říkala mockrát. Neznamenalo to, že je hloupý nebo že kvůli tomu dokáže míň, než ostatní vlci, zároveň jsem však rozuměla tomu, že by se to chtěl naučit lépe. Jenže jak mu pomoci? A šlo to vůbec?
"Hmm," broukla jsem zamyšleně. "Trénovat určitě není špatný nápad. Možná..." Začala jsem uvažovat o tom, co by se dalo vyzkoušet. Hvězdík konec konců mluvil dost, ale pořád se zadrhával. Třeba to chtělo zkusit něco jiného, než obyčejná slovíčka. Kdybych znala nějaké zaklínadlo, které by mu dokázalo jazyk rozvázat, hned bych ho použila! To však asi neexistovalo, takže jsme museli vyzkoušet něco jiného.
"Možná bychom mohli ten tvůj jazýček zkusit trochu rozcvičit? Znám pár takových říkanek a tak podobně, ale... nemůžu ti slíbit, že to pomůže," dodala jsem mírně sklesle. "Zkus říct nejkut... nejkuťa... nej-ku-la-ťou-lin-ka-těj-ší," vyslabikovala jsem pomalu, protože to bylo těžké i pro mě. Trochu jsem se tomu zasmála, aspoň Hvězdík vidí, že to není jen tak. "Nejkulaťoulinkatější," vyrazila jsem pak ze sebe rychle.

Poznávat svět společně s Hvězdíkem bylo fajn. Byla jsem ráda, že má o všechno takový zájem. Hrášek a Mráček byli trochu zdrženlivější, ale to nevadilo. Byli ostatně už dost staří na to, aby si mohli vybrat svoji vlastní zábavu.
Hvězdíkovi jsem zatím ukazovala motýly, luční koníky a koukala se po dalších obyvatelích louky, které bych mu mohla představit. Bohužel se zdálo, že tady mezi kopretinami se zrovna moc větších zvířat nevyskytuje. Ráda bych mu ukázala alespoň králíky nebo zajíce, srnky a tak podobně. "Ano, určitě jich tady je víc. Ale abychom viděli další druhy, asi bychom se museli vypravit někam dál. Vlastně..." Znovu jsem pomyslela na Waristooda a na ten dlouho odkládaný výlet. "Asi si vyjdeme na nějakou výpravu už brzy," broukla jsem. Měla jsem z toho docela obavy, ale nemohla jsem se před tím skrývat věčně. Waris bude určitě rozumný. Nebude se zlobit.
Zatím jsem to však hodila za hlavu a začala vyhlížet netopýry. "No... Myslím, že loví hlavně můry a komáry a tak, a ti lítají hlavně v noci," vysvětlila jsem. "Vypadají vlastně trochu podobně jako ta myška, ale mají křídla. Hele! Tamhle jeden je!" Tlapou jsem ukázala na netopýra, který se proháněl vzduchem nad námi. Jen se mihnul a byl pryč, ale brzy ho vystřídal další. Muselo jich tam lítat aspoň pět!

Hvězdík prohlásil, že zase tak obyčejná být nemůžu. Zasmála jsem se a máchla ocasem. "To je pravda, to jen tak někdo nemá, viď?" Usmívala jsem se a chvíli si ještě poležela s vlčaty v kvítí, než jsem se rozhodla, že už bylo povalování dost a že je na čase jít se podívat na další věci. Prvním, co upoutalo moji pozornost, byl motýlek, který se k nám přiblížil. S Hvězdíkem jsme ho zvědavě pozorovali, ale jen z bezpečné vzdálenosti, abychom ho nevyplašili.
"Kdepak, můžeš tu najít spoustu zajímavých zvířat," broukla jsem a ušla jen pár kroků, než jsem si všimla kobylek, které se rozeskakovaly do všech stran při každém našem pohybu. "Koukni třeba tady," kývla jsem čenichem. "To jsou kobylky, nebo se jim také říká luční koníci. Žijou snad na každé louce," naklonila jsem se k jedné, která seděla na stéblu trávy a chvíli si ji zblízka prohlížela. "Ale už se blíží večer, takže spousta zvířat se na noc někam schová... To ale nevadí - některé tvory totiž můžeš vidět jenom v noci. Třeba netopýry. Zkus koukat na nebe, třeba už nekteří vyrazili na lov," instruovala jsem Hvězdíka a sama se zahleděla nad naše hlavy. Zatím jsem však žádného netopýra neviděla.

Srpen 2/10 - Hvězdopravec

Doufala jsem, že Hvězdíka nic vážného netrápí. Možná by bylo lepší, moudřejší mu dopřát prostor, který se podle všeho snažil si pro sebe najít, ale když už jsem tu na něj narazila, zkrátka jsem nedokázala jen tak odejít. Musela jsem se ujistit, že je v pořádku. Sledovala jsem barvy pomalu vířící kolem něj, které přecházely do skleslé modři. Copak ho mohlo sužovat?
Řekl mi, že je všechno v pořádku, že si tu jen trénuje. Hm? Během chvilky se mi v hlavě rozsvítilo. "Trénuješ si mluvení?" broukla jsem tiše a vlídně, protože jsem viděla, jak se tváří provinile, jako by snad prováděl něco, za co by se měl stydět. Ale tak to přece vůbec nebylo, vždyť nedělal vůbec nic špatného! "Chápu. Chceš si to radši zkoušet sám? Nevadí mi zase jít, jen jsem chtěla vědět, že jsi v pořádku," pousmála jsem se na něj a zamávala pomalu oháňkou sem tam. Nechtěla jsem se mu vnucovat, bylo to jen a jen na něm.

Byla jsem na Hvězdíka vážně hrdá, když se ke mně vrátil s ulovenou myší v tlamě. Věděla jsem, že to zvládne! Moc ráda bych se vydala dál, ukázat jim ještě další zvířata, co žijí na louce, ale byla jsem nějak moc zmožená. Ještě chvíli jsem si potřebovala poležet, nerada bych totiž, aby se o mě pokusily mdloby nebo něco podobného. Aspoň měl Hvězdík čas si myšku schroupat, stejně jako Hrášek tu svou, pokud o ni tedy měl zájem.
"Ale kdepak," pousmála jsem se, i když mě Hvězdíkova chvála hřála u srdce. Přitulila jsem se k němu a užívala si, že ještě kluci nejsou tak velcí, aby jim tohle připadalo trapné či něco podobného. "Jsem vlastně docela obyčejná vlčice. Spousta vlků umí lovit líp než já, nebo umí rycheji běhat, nebo znají víc rostlin... ale to vůbec nevadí. Nemusíme být ve všem nejlepší, bohatě stačí, když jsme šťastní," řekla jsem a pohledem sledovala žlutého otakárka, který se třepotal nad rozkvetlou loukou.
"Koukejte, tamhle je motýl. Není krásný?" rozplývala jsem se nad ním. "Možná tu objevíme ještě nějaké další, je jich spousta druhů," napadlo mě a vytáhla jsem se do sedu. Vlna únavy už trošku polevila. "Chcete se podívat, co ještě žije na louce?"