Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Listopad 2/10

V hrůze jsem si nejdřív myslela, že to je medvěd, ale když se hrouda postavila a pomalu se otočila, ukázalo se, že jsem se pletla. Ne, že by však skutečnost byla o mnoho lepší. Byl to divočák. Ten největší divočák, jakého jsem v životě viděla. Kly měl snad tak tlusté jako moje tlapka. Díval se na mě svýma malýma očkama a já se krčila v blátě a snažila se dělat neviditelnou. Ale... ať už to bylo z jakéhokoliv důvodu, kanec na mě neútočil. Srdce se mi málem zastavilo, když se ke mně naklonil, byla jsem si jistá, že mě rozpáře těmi velikýnskými ostrými kly, ale on mně jenom se zvědavým zachrochtáním očichal a plácl sebou zpátky do bahna. Dál na mě koukal, ale asi mu nevadilo, že s ním sdílím jeho bahniště. Nechápala jsem sice proč, ale děkovala jsem bohům a šťastným hvězdám a nevím, čemu všemu ještě, protože tohle byla hodně děsivá situace.

Listopad 1/10

Černé mraky zakrývaly oblohu už několikátý den. Vytrvale pršelo a když ne, tak aspoň mrholilo. To také znamenalo, že se celý svět proměnil v jednu velkou blátivou klouzačku. Snažila jsem se našlapovat tak opatrně, jak jsem jenom dokázala, ale mokré listí bylo zrádné. Na vrcholku jednoho kopečku se mi noha smekla a fíí... už jsem se vezla! Spadla jsem na bok a gravitace mě táhla z kopce dolů, až mi kolem uší svištělo. Viděla jsem, že dole pod kopcem je hrozné bahno, ale i když jsem se zarývala tlapami do země, nemohla jsem to nijak zastavit. V poslední chvíli jsem si uvědomila, že z bláta trčí nějaká podezřelá hrouda a pak už jsem jen s hlasitým plesk dopadla do kaluže. Nohama jsem narazila do oné hroudy bláta, která se k mojí nesmírné hrůze začala s nespokojeným mručením pohybovat.

S promáčeným kožichem a promrzlá na kost jsem zalezla do skrytu jeskyně. Jen jsem se v chodbě vedoucí dovnitř oklepala od hlavy k patě, abych dovnitř natahala co nejméně mokra. I tak jsem ale měla kožich pěkně zmáčený, takže to možná k ničemu nebylo. Počasí venku řádilo, vítr vyl a déšť pleskal. Ještě, že už jsem byla hezky schovaná v teple a bezpečí! To byla opravdu záživná procházka, jen co je pravda. Aspoň jsem se ale prošla a trochu se unavila, takže mi bylo jasné, že dalších pár hodin nestrávím zíráním do zdi, ale pořádným spánkem. Se širokým zívnutím jsem se odebrala do koutku, který jsem měla vystlaný mechem a suchou trávou, uložila jsem se na svůj měkký pelech a během pár chvil jsem usnula.
Opravdu jsem prospala pěkných pár hodin. Když jsem se znovu probudila, byl už večer. Měla bych mít hlad, ale myška, kterou jsem si schovala na horší časy, mě nějak nelákala. Protáhla jsem se a chvíli bloumala bezcílně po jeskyni, ale vlastně jediné, co jsem chtěla opravdu dělat, bylo jít si zase lehnout. Musela jsem pořád popotahovat, protože mi teklo z čumáku a v krku mě nepříjemně šimralo. No jistě, bylo to tu. Nedalo se pochybovat o tom, že si tu svoji vykutálenou procházku odstůňu. Jen jsem doufala, že to nebude moc strašné. Byla jsem tady dost daleko od ostatních vlků a nevěděla jsem, za kým bych šla pro pomoc.
Lehla jsem si na mech a zavřela oči. Spát se mi ale nedařilo. Vrtěla jsem se a převalovala, až jsem svoje hnízdečko úplně rozházela, ale nedařilo se mi lehnout si tak, aby to bylo pohodlné. To už jsem měla na krajíčku. Nesnášela jsem být nemocná, vždycky jsem měla strach, že umřu. Teď tomu nebylo jinak. Pofňukávala jsem s hlavou schovanou pod tlapkami a třásla jsem se jako osika. Těžko říct jestli jenom strachem, nebo se o mě pokoušela horečka. Podle toho, jak mizerně jsem se cítila, to bylo spíš to druhé. Proč jen jsem kdy odcházela od Ashtona s Elricem? Ti by věděli, jak mi pomoct. Ale teď jsem na to byla sama a musela jsem si poradit. Stočila jsem se do co nejtěsnějšího klubíčka a pevně zavřela oči, abych neviděla stíny, které se tu jistě každou chvíli objeví. Nevěděla jsem jak, ale nakonec se mi povedlo usnout. Zdály se mi hrozné hlouposti a noční můry, ale doufala jsem, že spánek bude prvním krokem k uzdravení.

I thought hiding in the cosy cave and just being lazy would be the perfect solution to get through the gloomy autumn days. It was really pleasant at first, just laying around and looking out into the gray rainy world while I was inside, dry and warm. But I must admit, after a while it got pretty old. I got bored and my body ached in about a hundred places because I wasn't doing anything. I tried stretching, even pacing around the cave, but it didn't really help. Plus I got kind of sad just staring at the same walls all the time. As much as I wished to, I realised I couldn't hide from November forever. I needed to get out, get some fresh air and walk around a bit before I went totally stir crazy in here.
So I went. I wrinkled my nose a bit when the first raindrops struck me and the chilly wind ran through my fur. It was cold out here, and unpleasant. Not a great day for a walk, but not the worst. The rain wasn't too bad. Just a light drizzle, really. It was the wind I found the most annoying because it seemed to go right through my fur. I felt like it chilled my very bones. My mind was already made, however, and so I set out for my walk. After a while I got used to the colder weather. I saw a few mushrooms (although I didn't touch them, ew, never again) and even squirrels playing in the tree. My mood definitely improved. The longer I was out, the better I felt. In the woods, the wind wasn't that bad. The thick trees served as cover and protected me from the worst gusts. It was turning out to be a much better experience then I expected.

Nevím, co mě to popadlo za bláznivý nápad. Dobře jsem přeci věděla, že i když v lese na mě tolik neprší a vítr se mezi stromy více rozptýlí, na pláních to bude trochu jiná pohádka. Ale přesto jsem se rozhodla, že vyrazím mimo les a projdu se v kopcích. Chtěla jsem se zkrátka podívat ještě o kousek dál a zjistit, co ještě zajímavého bych mohla spatřit. Trvalo mi dlouho se k procházce v ne zcela příjemném počasí donutit a tak jsem si ji teď toužila pořádně užít. To jsem ale netušila, že se to celé úplně zvrtne k horšímu.
Už když jsem poprvé vystrčila čumák z lesa, silný poryv větru se do mě opřel. Lehce jsem se zakymácela a málem si to v tu chvíli celé rozmyslela. Ale zdálo se, že vichr utichl a tenhle foukanec byl jen jeho poslední vtípek. Kurážně jsem proto vyrazila a začala šplhat do kopce, abych si mohla užít výhledu na krajinu. Určitě to bude zajímavé, i když stromy už byly většinou holé a barvy byly už jen málem pouhou vzpomínkou. Usoudila jsem ale, že i výhled na mlhavá údolí pod šedou oblohou bude mít své kouzlo.
Ovšem čím výš jsem lezla, tím víc jsem toho litovala. Ačkoliv se vítr před chvílí tvářil, že dá vlkům pokoj, teď fučel s novou energií. I kdybych měla severský kožich, asi by mi profoukl - a takový jsem já vážně neměla. Aby toho nebylo málo, mrholení, které trvalo celý den, se v tu chvíli proměnilo v plnohodnotný liják. Krátká chvíle stačila na to, abych byla promočená na kůži a třásla se jako osika pokaždé, když více zafoukalo. Otočila jsem se, aniž bych dosáhla vrcholku kopce a rozběhla jsem se rychle zase do lesa do jeskyně, která mi sloužila za úkryt. To byl zase nápad! Dočkala jsem se místo výhledů jenom promrznutí a zmáčení. I tak jsem ale svým způsobem byla ráda, že jsem vytáhla z jeskyně čenich. Chtěla jsem se provětrat a to se mi podařilo. Od teď si budu svého vyhřátého místečka víc vážit!

Podzim už pokročil do své druhé poloviny a každý den se tvářil šedivěji a smutněji. Posledních pár lístků se ještě drželo na stromech. Pár jich dokonce ještě mělo zářivé žluté či oranžové barvy, ovšem už nedělaly tak radostný dojem, jako když se poprvé začínaly objevovat. Působilo to spíš jako poslední výkřik a zoufalá snaha vzdorovat nevyhnutelnému. Příliš mě netěšilo se na ně dívat.
Popadané listí už svou barvu také ztratilo. Proměnilo se vinou dešťů v hnědou navlhlou vrstvu pokrývající zem pod stromy. Pokud jste se vypravily někam do listnatého lesa, museli jste dávat pozor, kam šlapete, protože listí strašně klouzalo. Pád do bláta mohl být nejen nepříjemný, ale přímo nebezpečný. Párkrát už se mi povedlo se sklouznout tak nešikovně, že jsem si narazila bok nebo tlapku. Prozatím jsem však měla štěstí a nikdy jsem si neublížila nijak víc. Přeju si jen, aby mi tohle štěstí vydrželo - nebo ještě lépe, abych přestala být tak nešikovná, ale to se asi nestane.
Procházky mezi holými stromy měly svou vlastní tajemnou atmosféru. Podzim sice nebyl mým oblíbeným ročním obdobím, ale snažila jsem se užívat si ho i tak. Ponurá nálada se však o mě v tuhle roční dobu pokoušela mnohem více, než kdy jindy. Plíživá melancholie se dokázala vetřít i do mojí veselé duše. Přečkat ty šedivé týdny, než alespoň napadne sníh a trochu krajinu zase rozjasní bylo někdy těžké. Popravdě řečeno je to asi nejlepší čas z celého roku, kdy zalézt do pelechu a vůbec nic nedělat. Přinejmenším pro mě ano.

Říjen 10/10 - Kenai

Na Kenaiových slovech jistě bylo něco pravdy, když jsem se nad tím zamyslela. Spoustu mladých vlků popadla touha poznat svět i za hranicemi území jejich smečky a jejího nejbližšího okolí. "Asi máš pravdu, i když to určitě nebudou úplně všichni. Vždycky se najdou nějaké výjimky, které raději zůstanou v rodném pelechu," pousmála jsem se. "Ale většina se nejspíš rozhodne do toho světa vyrazit." Feline a Nerissa určitě nemusely být nadobro ztracené jen proto, že se teď v lese delší dobu neukázaly. "Přesně tak, ony se taky jistě objeví - a se spoustou nových historek," odkývala jsem mu s úsměvem. Kenai optimismem zrovna nezářil, to jsem možná viděla i lépe než jiní, ale snaha se přece cenila, že ano!
Zatímco já se na příchod tmavých období roku netěšila, Kenaiovi zřejmě vyhovovala. "Hmm, šedivý kožíšek do šedivých dní, to dává smysl," střihla jsem ušima. Co se týkalo jeho nátury, to už jsem tak snadno posoudit nemohla, i když už jsem si nějaký obrázek udělat stihla. Asi se prostě příliš výrazně neprojevoval, ovšem sotva jsme se poznali. Určitě se toho v hlubinách jeho duše skrývalo mnohem víc, než co bylo vidět na první pohled. "No, to je... taky možnost, jak se na to dívat," opáčila jsem pomalu. "I když je to takový trochu smutný přístup, ne? Já si zase myslím, že se v každém roční období najde něco pěkného, i v těch, která tolik ráda nemám. Třeba barevné listí a houby nebo v zimě lesklé rampouchy," snažila jsem se udržet v naší konverzaci aspoň svůj vlastní optimismus.

Říjen 9

Skočila jsem do prachu a začala se tam válet a mrskat, poskakovala jsem a třásla zadkem přesně, jako to dělala slepice. Byla bych i plácala křídly, kdybych nějaká měla, ale aspoň jsem si je představovala. Hrabala jsem tlapkami, až prach lítal do všech stran a celá ta prašná koupel se skutečně proměnila v tanec - ten nejtrhlejší tanec, jaký kdo v životě viděl, ale světe div se, fungovalo to. V žilách jako by se mi rozproudila krev dávného mládí. Najednou jsem se cítila zase úplně naživu, smála jsem se na celé kolo a užívala si života. Slunce opět mělo sílu, vzduch mi sladce voněl, do světa se po dlouhém období šedi navrátily živé barvy. Konečně! Konečně jsem se zase cítila jako já! A vyléčila mě ta nejméně pravděpodobná věc na světě. Prachová koupel a slepičí tango.

Říjen 8

Tak co? Co by mi mohlo pomoci? Co by mě vyléčilo z téhle prapodivné melancholie? Nezdála se mi až tak vážná, ale děsilo mne, že se plíživě zhoršovala. Někdy jsem si náhle uvědomila, že mi může na tomhle světě zbývat už jen pár let... a co jsem s nimi vlastně plánovala udělat?
Takhle jsem bloumala a dumala celých několik týdnů. Zkoušela jsem různé nové věci, ale nezdálo se, že by cokoliv pomohlo. Až jsem to jednoho dne konečně spatřila. Něco, co mi naprosto otevřelo oči. Uviděla jsem bažantí slepici, jak se popelí v prachu. Vypadalo to jako nějaký prapodivný tanec, aspoň z mého pohledu. Takový... divoký, trhaný a neuvěřitelně zábavný. Uvnitř mého srdce jako by se náhle zažehla jiskra. Věděla jsem, že tohle musím taky vyzkoušet! Že jsem právě našla to koření, které mému životu chybělo!

Říjen 7

Možná bych měla navštívit Života? Třeba by mi mohl nějak vylepšit kožíšek a tím by se to napravilo. Ale... když jsem se ohlédla a na svůj kožich prokvetlý kvítím jsem se pořádně podívala, uvědomila jsem si, že s ním jsem vlastně naprosto spokojená. Ne, nešlo o to, jak vypadám. Šlo o to, jak jsem se cítila. Jako by se z mého života vytrácela nějaká jiskra... Možná jsem si konečně potřebovala najít partnera na celý zbytek života. Ach, jenže já byla ve vztazích vždycky tak nějak špatná. Všechny se mi nakonec rozpadly pod tlapkami a pokud to neskončilo přímo katastrofou, pak minimálně zklamáním a smutkem, jako v případě Artyoma. Pokud bylo tou černou dírou v mém životě tohle, pak by možná bylo bezpečnější se s ní naučit žít, než se na sílu pokoušet najít nový vztah.

Říjen 6

Poslední dobou jsem dost přemýšlela o tom, kam vlastně můj život směřuje. Měla jsem skvělou smečku, skvělé dětičky, vlastně jsem neměla žádný důvod být nespokojená. Dokonce na žebříčku hierarchie jsem se vyšplhala dost vysoko, i když bych si nikdy nepomyslela, že to je pro mě možné, a v úkrytu jsem měla poschovávaných dost zářivých kamínků pro bohy - ačkoliv to byla věc, kterou jsem nepovažovala za až tak podstatnou. Ale i přes všechny tyhle věci jsem měla pocit, že mi v životě něco tak trošku... chybí. Jenže co by to mohlo být? Co bylo tou magickou věcí, která by mohla zaplnit tu zvláštní díru, která se nenápadně otevírala v mém nitru? Nějak jsem si s tím nevěděla rady a netušila jsem, kdo by mi mohl poradit.

Říjen 5/10 - Kenai

Povzdechla jsem si. "To máš pravdu. Asi se před tím nedá úplně schovat. Ale... nebudeme si tím kazit naše setkání, co říkáš?" napřímila jsem pokleslá ušiska do pozoru a párkrát máchla ocasem. Byla jsem ráda, že se seznamuji s někým novým ze smečky, nechtěla jsem si to kazit takovými depresivními tématy.
Kam se poděly Feline a Nerissa, jsem netušila, ale předpokládala jsem, že je jen popadla toulavá nálada. "Některé vlky ty toulky tak zvláštně táhnou," potřásla jsem hlavou. "Sama jsem se vydala na cesty, když jsem byla docela mladá. Ale určitě se ještě ukážou," střihla jsem ušima s nadějí v hlase. Také bych je ráda znovu viděla, i když to bylo něco jiného, než když je chtěl poznat jejich strýček.
Kenai rázem prudce změnil téma na o hodně bezpečnější půdu, než byly řeči o rodině. "To ano, vlastně už se asi bude spíš blížit zima," zvedla jsem oči k nebesům, jako bych čekala, že se z nich začne na povel sypat sníh. "Abych řekla pravdu, mám raději jaro. Podzim je pěkný jenom chvilku, než se ty pěkné barvy změní v šeď a hněď a začnou ty nepříjemné plískanice," otřásla jsem se už jen při té myšlence, ale čekalo nás to, ne že ne. "Co ty? Těšíš se na zimu?"

Říjen 4/10 - Kenai

Vlk asi prostě jen plácl první věc, která ho napadla. Vypadalo to, že se po mé reakci za to zastyděl, což moje napětí poněkud uvolnilo. "Já vím, že neřekl," pronesla jsem smířlivě a pousmála se. Zvláštní bylo, že barvy, které se kolem vlka vznášely, nebyly v ničem moc výrazné, ale nepřipisovala jsem tomu zvláštní důležitost. Už jsem si zvykla je sledovat a každý vlk měl jiné. Někomu se měnily každou chvíli, někomu zářily tak jasně, až to bolelo do očí a někdo asi měl naopak takové... umírněné. Zajímavé. "Tak dobře. Nechtěla jsem se na tebe utrhnout, jen... na takové věci nerada myslím," vysvětlila jsem a krátce sklopila zrak, ale přinutila jsem se nad tím příliš nedumat. Aspoň ne teď.
Zamávala jsem oháňkou, když řekl, že jsem Wolfganii vystihla přesně. "Je to skvělá vlčice, mám ji moc ráda." Škoda, že Kenai ještě nepotkal Feline a Nerissu. Dávalo to ale smysl. "No, ony se teď poslední dobou dost toulají. Možná, že už si dokonce našly jiné domovy," napadlo mě, i když jsem nechápala, proč by kdokoliv rozumný chtěl ze Sarumenu odcházet. Ale vlčata prostě toužila časem vyletět z hnízda, nešlo o nic neobvyklého. "A jejich táta... no, toho já taky neznám. Vlastně si nemyslím, že ho někdo z lesa kdy viděl," dokončila jsem zamyšleně. Chudák Marion ani nevěděla, jak k vlčátkům vlastně přišla.

Waris se rozpovídal o tom, jak jsou hory krásné, ale jejich prostředí bylo i drsné. Zakládat tam nový domov muselo být těžké. "Tedy... řekla bych, že se určitě najde nějaká kožešina, kterou by smečka mohla postrádat," oplatila jsem mu jeho široký úsměv, ze kterého mne šimralo až hluboko v žaludku. Sarumen už byl zaběhlou smečkou a jistě by nikomu nevadilo, kdybychom věnovali jednu kožešinku na výpomoc smečce novější. Nabídka jít se podívat do hor byla lákavá, ne že ne. Nemyslela jsem si, že bych v drsném prostředí mohla žít, ale podívat se... proč ne? "Ráda bych viděla, kde ses usadil," řekla jsem.
To už se ale objevil i Kulihrášek. Byla jsem z toho trochu nesvá, ale Waris se usmíval a tak mi spadl kámen ze srdce, když jsem viděla, jak se seznamují. Jenže moje úleva příliš dlouho netrvala. "Cože?" vyhrkla jsem, když Waris prohlásil, že s ním půjdeme do hor, jako by to byla hotová věc. "Warisi, já- Ráda se tam s tebou půjdu podívat, možná i kluci, jestli budou chtít, ale... nemůžu se tam přestěhovat," zavrtěla jsem hlavou a svěsila uši. "Určitě se můžeme domluvit i jinak," špitla jsem a očima přejela ke Kulihráškovi. "Možná," odpověděla jsem, nebyla jsem si jistá, jestli někam skutečně půjdeme. Moje obavy se vrátily. Ach, chápala jsem, že se Waris chce s vlčaty vídat a nechtěla jsem mu to upírat, ale... Odejít do hor? Proč do hor? Proč nezůstal v lese?
Pohledem jsem zavadila i o Warisova společníka. "...hodit se?" zopakovala jsem váhavě a vykulenýma očima přejela k vysokému vlkovi. Hodit se k čemu?

Ač uplynula už spousta času a ač jsme spolu strávili jedinou krásnou noc, z Warisova úsměvu jsem stále cítila příjemné šimrání kolem žaludku. Viděla jsem ho moc ráda, ale měla jsem poněkud obavy z jeho reakce. Ovšem nejprve jsem ho nechala, aby se rozpovídal o tom, co ho sem vlastně přivedlo. "Ah, to je od tebe milé. Opravdu jsem dorazila v pořádku," pousmála jsem se a zamávala ocasem. "Páni, do hor? Tam bude určitě krásný výhled, ale takhle na podzim to musí být docela drsné, že?" Samozřejmě pro Warise s jeho huňatým kožichem byly asi horské výšiny a krutý mráz menším problémem, než pro některé ostatní vlky. "Víš," přešlápla jsem, "taky mám pro tebe novinku. Chtěla jsem tě navštívit už dřív, ale-"
V tu chvíli se z lesa vynořil Kulihrášek. Srdce mi poskočilo, když jsem viděla, jak se nešikovně rozplácl na zem. Sklonila jsem se k němu a pomohla mu na nožky. "Hlavně opatrně," ometla jsem mu tlapkou jehličí z kožichu a povzdechla si, když se začal ptát, kdo to vlastně je. "No... tohle je Waristood. Není z naší smečky, přišel nás navštívit," vysvětlila jsem a teď jsem svůj nejistý úsměv nasměrovala na velkého vlka. V hrudi se mi udělal úzkostný uzel, tohle mohlo být buď skvělé a radostné, ale mohlo se to zvrtnout i do ošklivosti. "Je to... váš táta, jak jsem vám o něm říkala," dořekla jsem. "Warisi... tohle je Kulihrášek. Jeden z tvých třech synů. Narodili se koncem zimy a... a chtěla jsem ti o nich říct, ale měla jsem plné tlapky práce a... a jsem vážně ráda, že jsi tu, protože si zasloužíš o nich vědět." A oni si zasloužili konečně otce poznat. Ale bude on chtít poznat je?