Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Listopad 7/10 - Silja

"Jen si posluž," vybídla jsem Sil, která si pochutnala na jahodách. Nejspíš je ještě neměla, což dávalo smysl, jestliže se narodila koncem léta nebo na podzim, jak jsem odhadovala. "Určitě se to naučit můžeš. Já mám taky ovoce moc ráda, i když maso je taky potřeba. To abys měla sílu." Mně maso chutnalo, ale vadilo mi lovit zvířata, takže jsem Sil svým způsobem chápala.
"Borůvka naštěstí vážně nejsem, to se mi tedy ulevilo," uchechtla jsem se a zamyšleně nakrčila čelo. "Možná se to děje, jen se to ještě nepřihodilo mě. Tady jsou kolem samá kouzla a zvláštní věci, takže je možné skoro všechno," usoudila jsem. "Třeba se někdy potkáme i ve skutečném světě a ukážeš mi váš les, to by bylo fajn. Taky bys mohla potkat moje synky."
Stavění domečku nám šlo od tlapky skvěle. Já pracovala na zdech a Sil odběhla hledat nějakou střechu. Vrátila se za chvíli s pěkně silným kusem kůry, který opatrně naaranžovala nahoru. "To vypadá skvěle. Ale něco by ještě mělo být uvnitř, aby nemusely víly sedět na zemi. Hmm, ale co jen by to mohlo být?" hrála jsem přehnaně zamyšlenou, abych dala Sil šanci něco vymyslet. Byla jsem si jistá, že s něčím přijde.

Listopad 6/10 - Silja

"Přesně tak," pokývala jsem hlavou. Pro mě byla magie docela záhada, když jsem sem přišla, ale Sil se narodila v tom nejkouzelnějším kraji, jaký asi vůbec existoval, takže nebylo divu, že už o magii věděla a nepřišla jí moc podivná. "Umím třeba vykouzlit ovoce, třeba tady jahůdky," usmála jsem se a nechala ze země vyrašit malý keřík lesních jahod. "Taky umím trošku ovládat vodu." S tím jsem ze země vytáhla malou vodní kuličku, která se Sil rozprskla na čumáčku. Šibalsky jsem se pousmála: "Jejda."
"Borůvky já ráda, jsou moc dobré. Máš se na co příští rok těšit," ujistila jsem ji a uskočila před zuřivým útokem borůvkové příšery. "Aaa, ne, borůvkové monstrum, uštetři mě, prosím," předstírala jsem zděšení, ale ocásek mi vlál vysoko jako prapor vítězství na znamení, že to pořád beru jako hru. Byla to asi hra ve snu, což bylo... zajímavé. "Já taky nejsem sen. Bydlím v Sarumenské smečce a jsem úplně opravdová," ujistila jsem ji. "Možná se jedna z nás omylem dostala do snu té druhé? Protože já takovýhle sen ještě nikdy neměla."
Došly jsme k lesíku, já pomalejším tempem, Sil zase splašeně lítala sem a tam. "Samozřejmě, že ukážu. Ale nejsou na to žádná přesná pravidla, můžeš ho udělat jaký chceš. Podívej, vezmeš třeba takhle pár klacíků a zapícháš je do země..." Zvedla jsem pár krátkých větviček do tlamy a začala je upevňovat do lesní půdy.

Listopad 5/10 - Silja

I můj úsměv se ještě rozšířil a ocas rozhoupal sem tam, když jsem viděla, jak se Sil celá nadchla. "Dobrá, dobrá, tak to můžeme podniknout! Poblíž určitě bude nějaký lesík nebo hájek, kde najdeme vhodný materiál," kývla jsem. Moc jsem to tu neznala, vlastně jsem si ani nevzpomínala, jak jsem se tady octla, ale jak znám Gallireu, les nikdy nebude příliš daleko. "Pár kouzel umím, to je pravda. Jsem ráda, že se ti líbí," zavrtěla jsem ocasem. Opravdu teď vypadala jako malá víla.
"Hlavně už to příště nedělej a všechno bude v pořádku," řekla jsem smířlivě a lehce ji pošťouchla čenichem. Ta smutná očka mě tahala za srdce, nemohla jsem se na to dívat! Byla jsem tedy ráda, když vlčí slečna velmi rychle zase pookřála a začala mi vysvětlovat, kde bydlí její rodina. Zprvu jsem z toho moc moudrá nebyla, až po chvíli mi to došlo. "Myslíš v Borůvkovém lese? Ah, ten neznám, ale slyšela jsem o tom, že se tam nachází smečka. Ale-" Zarazila jsem se. Že byl tohle jen sen? Rozhlédla jsem se kolem sebe po překrásné louce, za kterou se teď tyčil remízek stromů, který tam snad ještě před chvíli nebyl. Slunce svítilo a všechno kvetlo, ale ve skutečnosti byl přece listopad. "Asi to vážně bude sen," řekla jsem zaraženě. Že bych si Sil jen vymyslela? Ale všechno to vypadalo tak skutečně. "Ale ty nejsi sen, že ne?"
Sen nebo ne, líbilo se mi se Sil trávit čas a pokud jsme vážně obě spaly a nějak se potkaly ve snovém světě, nemusely jsme se trápit obavami o čas. "Jestli jsi připravená, tak já taky," zasmála jsem se a zamířila k lesíku.

Listopad 4/10 - Silja

Poslouchala jsem, jak mi Sil vypráví o vílách a culila jsem se pro sebe. Třpytlavé kožíšky, zvížata, divušák. Hned bych si tě adoptovala, pomyslela jsem si. Třeba by kluci byli rádi za malou sestřičku! Ale to byly, samozřejmě, jen takové zbloudilé myšlenky. Bylo jasné, že tohle je něčí milovaná dcerka a já bych ji jen tak neukradla. "Tedy to jsem ani nevěděla, že mají víly tolik práce. Možná bychom jim mohly nějak poděkovat, třeba jim postavit domeček, ve kterém by si mohly odpočinout?" nadhodila jsem, když jsme byly se sestrou malé, stavěly jsme v jednom kuse domečky pro vlkoskřítky - ale skřítek nebo víla, pokud šlo o architekturu, vyšlo to nastejno.
"Ale to se dá lehko napravit," zvolala jsem, když se vlčice zatvářila sklesle. "Jen se podívej," vybídla jsem ji. Zaměřila jsem se na nedaleký trs pampelišek, který se začal pohybovat, kroutit a splétat, až z něj byl malý věneček tak akorát na vlčecí hlavu. Přetáhla jsem ho Sil přes uši. "Tadá! Jeden luční věneček pro malou luční vílu."
Pokývala jsem souhlasně hlavou, abych potvrdila její odvahu. Když mi ale strčila tlapku do tlamy, málem jsem vyletěla z kůže - zrovna jsem se totiž chystala tlamu sklapnout. "Sil, to není moc dobrý nápad někomu strkat tlapky do zubů. Málem jsem tě omylem kousla," upozornila jsem ji s vážným výrazem na nebezpečí, kterému se vystavovala. "Navíc by se to ne každému muselo líbit." Zmínila taky svého tátu, což mi nahrávalo k další otázce. "A kde vlastně tvůj tatínek je? Nebo maminka? Že jsi tu tak sama." No a pokud šlo o padání zubů... "Asi se to nestane všem, ale některým vlkům ano. Když ztratíš zub jako dospělá, už ti ale nedoroste. Budeš tam mít díru napořád, ale většinou to moc nevadí."

Listopad 3/10 - Silja

Netušila jsem, odkud se tu ta malá vyloupla, ale byla naprosto rozkošná. Které vlče taky nebylo, že ano? "Dobrá, asi máš pravdu. Já jen žádné víly ještě nepotkala, takže nevím, jak obvykle vypadají, ale ty s tím máš určitě mnohem větší zkušenosti," mrkla jsem na ni. Vypadalo to, že víly má ráda, tak se o tom třeba víc rozpovídá. Ale i kdyby se rozmluvila o něčem jiném, byla jsem jedno velké ucho. Strašně ráda jsem poslouchala vlčecí rozumy. "Řekla bych, že se určitě najdou i nějaké víly, které křídla nemají," usoudila jsem. Tušila jsem, že můj záměr ji přesvědčit o tom, že víla nejsem, úplně nevychází. Dokonce i mé jméno prý sedělo k víle. Což, když jsem se nad tím zamyslela, mohla být dost dobře pravda. "Sil? To je pěkné jméno. To by třeba mohla být taky nějaká víla, viď?" usmála jsem se na ni.
Potom se ale rozpovídala o víle Zuběnce. Buď měla opravdu bujnou fantazii a nebo ji skutečně navštívila. Pod vousy jsem se zachichotala. "Asi myslíš javor a ne lavor," řekla jsem jí vlídně a poslušně se zahleděla na velkou mezeru mezi jejími zuby. "Páni, tak to už jsi velká holka, když ti padají zoubky. Nebolelo to?" nasadila jsem starostlivý výraz. "No, myslím, že mě by víla Zuběnka už vidět nechtěla. Mně už všechny mléčné zoubky dávno vypadaly a narostly mi dospělácké," otevřela jsem tlamu, aby se mohla podívat. "Možná, až budu vážně hodně stará a vypadají mi i tyhle, zkusím ji najít, třeba je bude chtít."

Listopad 2/10 - Silja

Ulevilo se mi, když jsem viděla, že vlče nepřišlo k žádné vážné úhoně. Ještě štěstí, že byla mláďata tak odolná. Nabila si způsobem, že bych já potom kulhala ještě týden, ale pro ně to byl prostě normální den, odrazila se od země a hned šla zase tropit neplechu. "Tak to jsem ráda, že se ti nic nestalo," usmála jsem se na ni a pak se přímo nahlas zasmála, když kolem mě začala zvědavě obcházet jako malý huňatý inspektor. "Vážně? No, možná trošku ano," střihla jsem ušima a uvažovala, kde se tu vlče vzalo. Snad měla rodiče někde poblíž. Nevypadala jako mládě, které by se protloukalo světem samo, naštěstí. "Ale doopravdy víla nejsem, jsem jenom obyčejná vlčice. Jmenuju se Jasnava," řekla jsem jí s úsměvem. "Myslíš vílu Zuběnku? Páni, ty víš, kde bydlí? Potkala ses s ní?" projevila jsem zájem o to, co mi povídala. Nejspíš vílu znala jenom z pohádek a vyprávění, ale tohle byla Gallirea. Jeden nikdy neví, co všechno může být skutečné, dokonce i věci, které jsem dřív považovala za obyčejné pohádky a legendy tu mohly ožít.

Listopad 1/10 - Silja

Spala jsem s vůní květů v čenichu a paprsky pozdního léta v kožichu. Nepozastavovala jsem se nad tím, kde se to teplo a kvítí bere na samém konci podzimu - právě proto, že jsem spala. Nepřemýšlela jsem nad ničím, jen jsem si libovala, jak to je příjemné po vší té zimě a nepohodě, která panovala ve světě kolem. Můj klid trval ale jenom do chvíle, než mi najednou cosi s řevem přistálo na zádech. Můžu vám říct, že jsem vmžiku byla úplně probuzená! Vymrštila jsem se na nohy, jako když mě bodne. "Co to, co se děje?" blekotala jsem překvapeně a vylekaně. Oči mi sjely stranou a spatřila jsem malé vlče, jak se válí na zemi. Byla to malá vlčí slečna, naprosto rozkošná, celá bílá a nadýchaná jako měkoučký obláček. "Jémine, to ty jsi na mě skočila? Jsi v pořádku, nenatloukla sis?" sklonila jsem se k ní a opatrně ji pošťouchla čenichem. Uvědomila jsem si, že se svou květinovou zahrádkou, kterou jsem si nosila na hřbetě, jsem musela být na louce naprosto maskovaná a vlče mne asi nevidělo. Jen jsem doufala, že si moc nenabila čumák.

//Kiërb přes Tenebrae

Povzdechla jsem si, když Nicos prohlásil, že jsem to nemohla vědět. "To je asi pravda, jen... se mi zdál tak milý, když jsme se poprvé potkali." Zavrtěla jsem hlavou. Ne, nelitovala jsem té zimní noci, kterou jsem s Warisem strávila - jen díky tomu jsem měla své kluky, svá vymodlená vlčátka. Přála jsem si ale, aby se věci vyvinuly jinak. Možná jsem vážně měla za ním přijít dřív? Ublížila jsem mu? Ale co kdybych za ním kluky přivedla a on si nás tam pak nechal všechny? Co kdyby, co kdyby, pravda byla taková, že to asi nikdo z nás nemohl vědět. "Já... Ano, asi bude lepší, když ti to celé povím," odsouhlasila jsem a lehce popotáhla. Nejhorší záchvat pláče mě už přešel a teď jsem se cítila uvnitř rozbolavělá a unavená.
Vyrazili jsme směrem k lesu. Pousmála jsem se vděčně na Zed a taky na Kenaie, i Nicos jim děkoval za to, jak zasáhli. Já jim byla všem vážně moc vděčná a Hrášek jistě také, i když byl úplně potichu. Vypadal dost unaveně, asi ho to taky zmohlo... a jakpak by ne? Byl to pěkně náročný den, pro všechny. I exploze kýchanců přicházející od Zed o tom vypovídaly. Ustaraně jsem se ohlédla. "Jsi v pořádku? Asi jsi se nachladila, to ten podzim," povzdechla jsem si. "My se asi půjdeme trochu ohřát do úkrytu," pokývla jsem hlavou k Hráškovi. "Možná by to bylo nejlepší pro všechny," pousmála jsem se unaveně, ale netušila jsem, co mají ostatní v plánu. Zastavila jsem bezpečně za hranicemi lesa a koukala, co kdo bude dělat dál a jestli se k nám někdo bude chtít připojit na cestě ke Skalisku.

Seděla jsem si spokojeně na louce. Sledovala jsem, jak slunce pomalu klesá k obzoru a barví oblohu do všemožných odstínů rudé, žluté, oranžové a snad i fialové. Stále však bylo teplo, protože byl letní večer. Spalující vedro pominulo a zůstalo jen příjemné klima, které bylo ideální pro vysedávání na kopečku. Snad nic by ten večer nemohlo pokazit! Spokojeně jsem si posedávala v trávě a vůbec si nevšimla toho, že právě k pokažení večera směřuji. Sunula jsem totiž svůj zadek kousek po kousku vstříc katastrofě! Sedět v klidu bylo umění, o kterém jsem si myslela, že v něm exceluji, ale vrtěla jsem se, aniž bych si to uvědomovala. Soustředila jsem se totiž až moc na krásný západ slunce a příliš málo na to, co dělám a co se děje kolem.
Šimrání v kožichu jsem si všimla za chvíli a podrbala jsem se o zem. Slušné to moc nebylo, ale kolem nebyl nikdo, kdo by to mohl vidět. Šimravý pocit ale nezmizel, místo toho se jen zhoršil. Skočila jsem na nohy, protože jsem už věděla, že po mě něco leze a právě v tu chvíli to začalo. Štípání a kousání! S panikou jsem se začala otřepávat, zatímco mi stehna, zadek, dokonce i, achich, hýždě jen hořely. S obavami jsem se ohlédla a přeběhl mi mráz po zádech, když jsem uviděla celou armádu červených mravenců, kteří mi rejdili kožichem. Sedla jsem si přímo do mraveniště a teď na mě útočili! Spěchala jsem o kus dál a začala se válet v jeteli, abych je ze sebe dostala. Spadli nakonec asi všichni, ale zůstala jsem celá poštípaná a zbytek západu slunce jsem si už vůbec neužila. Svědilo mě totiž úplně všechno.

Byla jsem tak moc ráda za to, že vlci ze smečky přišli a pomáhali mi, protože jsem nevěděla, jak bych to sama zvládla. Stála jsem s Hráškem přituleným k jednomu boku poblíž Kenaie, o kterého jsem se už neopírala, ale nevzdalovala jsem se od něj. Jeho slova nejlépe odpovídala tomu, jak jsem to cítila sama. Nicos prohlásil, že nejsme v Sarumenu vězni, ale byla jsem z jeho řeči trochu nervózní. Samozřejmě, že jsme nebyli vězni a mohli jsme odejít za Warisem... ale co kdyby se rozhodl, že znovu přijde, aby nás odtud odvlekl, i kdybychom nechtěli? Byla jsem otřesená už jen tím, že ho to vůbec napadlo udělat jednou.
A mluvit k Warisovi bylo jako hučet do dutého stromu. Nejde o to, že jsou malinkatí, jde o to, že nás nemůžeš vyrvat z našeho domova... Otevírala jsem tlamu, abych znovu začala mluvit, ale pak jsem ji sklapla. Bylo to marné. Dočista marné. Škubla jsem sebou, když mě nazval lhářkou, jako bych dostala facku. Zaťala jsem čelist a usilovným mrkáním zahnala slzy. "Na jaře mě čekej," řekla jsem roztřeseným hlasem s pohledem upřeným k Warisovým tlapám. "Ale kluci přijdou, jen jestli to budou chtít sami." Nechtěla jsem do hor chodit. Nechtěla jsem už mluvit s někým, kdo upřímně věřil, že jsem ho podvedla a nazýval mne lhářkou před mou smečkou. Neměla jsem ale zřejmě na výběr - tohle ještě nebylo u konce.
Mlčky jsem sledovala, jak odcházejí, než jsem se otočila na sarumenské vlky. "Děkuju, že jste přišly, vůbec n-ne-nevím, jak by to dopadlo, kdyby... Vůbec jsem netušila, že umí být takový," hlesla jsem. Jenže to nebylo až tak zvláštní, že? Prakticky jsem otce svých vlčat vůbec neznala a až teď jsem zjišťovala, co je zač. "Já jsem mu nelhala," zašeptala jsem potom a rovnala Kulihráškovi srst mezi ušima, znovu a znovu. "Nemusíte nikam chodit," řekla jsem mu. "Nikdo vás nutit nebude." Třásly se mi nohy a cítila jsem se úplně vyřízená. "Půjdeme... zpátky?" špitla jsem, toužíc po bezpečí a klidu lesa. Vlastně jsem ani nečekala, rovnou jsem se tím směrem vydala.

//Sarumen

Cítila jsem téměř beznaděj, když jsem čelila Warisově vzteku, který se vzal kdoví odkud a který jsem nepovažovala za oprávněný. Připadalo mi, jako že mluvím do kamenné zdi a cítila jsem se před ním malá, maličká... Ale vtom se z lesa vynořili známí vlci. Kenai ke mně doběhl jako první a už jen blízkost mohutného vlka mi dodala trochu jistoty. Vzápětí za ním se objevil i Nicos a také Zed. Trochu se mi ulevilo, když nás tu teď bylo ze smečky tolik.
Viděla jsem ten zářivý úsměv na Warisově tváři, když se rozhovořil. Vypadal a zněl tak přesvědčivě! "Warisi, tys mě vůbec neposlouchal," hlesla jsem a otřela si z tváří další slzy, cítila jsem se hrozně, když vykládal mým přátelům věci, které se takhle vůbec nestaly. Nebyla to přece žádná pravda, že bych mu kluky chtěla zatajit! Jenže on si to nenechal vysvětlit. "Takhle to není," otočila jsem se k vlkům ze smečky a pohledem je vzývala, aby mě poslouchali, aby mi věřili. Ale i kdyby ne, byla jsem si jistá, že nedovolí, aby Waris ve svém nepochopitelném konání pokračoval.
"Já- mně- mrzí, že to takhle vidíš, ale nemůžeš nás přece prostě unést," obrátila jsem se znovu k němu, ale měla jsem pocit, že můj hlas nemá vůbec žádnou sílu, když na něj mluvím. Věříila jsem ale Nicosovi a ostatním, že nenechají Warise, aby nás prostě odtáhl do hor, ať se nám to líbí nebo ne. Hrášek byl potichu a držel se u mého boku. Nechala jsem Kenaie, aby mi pomohl na nohy a věnovala jsem mu vděčný úsměv.

"THUD!" The horribly loud noise woke me up in a hurry. I jumped up and nearly cracked my skull on the low ceiling. "What on earth is happening?" I cried, alarmed. Something terrible must have been going on outside! I stood in my den, listening. There were a few moments of silence before new noises began. There was cracking and rustling and some strange scratching or gnawing that I found particularly terrifying. It conjured unpleasant images in my mind. Images of monsters chewing on wolf bones and already thinking about dessert. Oh, a young she-wolf would certainly satisfy their appetite quite nicely! "Oh stop it," I whispered to myself.
I was freaking myself out and I knew it, but I couldn't stop my mind from wandering. I could even see the creature in my minds eye. It looked like a huge rat that walked on its back legs. On its front legs it bore long, razor sharp claws and there were curved pointy tusks sticking out of its huge maw that could swallow a wolf in two swift bites. "Oh dear," I was near tears now. The rustling outside went on and on and I was cornered here. I had to get out. Quickly, before it finds me and it's too late. It took every ounce of courage I had in my body to move toward the exit and look outside. And as I did and spied the chubby brown animals busy at work, I finally remembered the beaver dam I passed on my way here. There was, of course, no monster. Just a bunch of beavers chomping on trees and branches and having a great time.

Vzpomínky jsou tak zvláštní věc. Vidět je nemůžeme, ani se jich dotknout, a přesto mají váhu. Váží někdy tolik, až je těžké je unést. Vynoří se přitom často tak nečekaně, že ani nemáte šanci se připravit. Vykouknou na vás při zvuku něčího smíchu, při závanu známé vůně ve větru, občas vás navštíví i když spíte a zavrtají se do vašich snů. Všichni, které jsem kdy znala, pořád žijí kdesi v koutcích mojí paměti a srdce. V něm všechno zůstane otisknuté. Vůně i hlasy, doteky i zážitky. V dálce třeba zahřmí a náhle jako bych na chvilku byla opět s Artyomem během bouřky, před kterou jsme utíkali. Vyděsila nás oba, ale on mě utěšoval i přes svůj vlastní strach. V jeho zdravém oku se mu zračila taková starost. Vlka jako on jsem od té doby, co zmizel, nepotkala. Vlastně ani nemyslím, že nějaký takový je. Věřila jsem dlouho, že se Artyom ještě ukáže, že se jen zatoulal nebo se potřeboval rozmyslet, ale teď už se bojím, že je pryč na dobro. Vážně by odešel? Vlci se tu občas ztráceli, ale nemohlo to být jen tak. Ve světě byla také spousta nástrah... Válečník Artyom by se jistě nenechal chytit do nějaké hloupé pasti, ale mohlo se mu stát nějaké jiné neštěstí. Velmi mě mrzí, že nevím, co se s ním stalo. V mém srdci má stále své zvláštní místo. Vrátí se někdy, jednou? Věřit jsem mohla, či aspoň doufat. V lásce jsem moc štěstí nikdy neměla. Víra v to, že jednou toho pravého potkám, bylo jediným, co mi zbývalo.

//Sarumen

Sklouzla jsem z Warisova hřbetu na zem, jakmile se druhý vlk zakousl Hráškovi do kůže za krkem. Tohle celé bylo tak strašně špatně, že jsem ani nechápala, jak se to vůbec mohlo stát. Nevěděla jsem, jak bude Waristood reagovat, ale že by šel tak daleko, aby se nás pokusil unést- "Hrášku, to nic," cpala jsem se rychle k synkovi, sotva jsem se posbírala na nohy. Kdyby pohledy mohly zabíjet, šedý vlk už by ležel mrtvý v trávě, ale já nebyla zrovna násilné stvoření, takže ošklivý pohled bylo to nejkrutější, co jsem zvládla. Olízla jsem Hráškovi čelo, když jsem se ujistila, že je v pořádku, ovšem vzápětí se do mě opřel Waristood.
Cítila jsem, jak se před ním scvrkávám. Byla jsem menší a menší. Stíny, které jsem už tak dlouho neviděla, tančily na okraji mého zorného pole. "Warisi, to není pravda," špitla jsem. "Já jsem nikoho neukradla. Chtěli jsme se za tebou vydat, chtěla jsem ti je představit, ale nemohla jsem s nimi sama putovat přes Gallireu, když byli docela malincí. Proč bych ti řekla, že jsou tvoji, kdybych je před tebou chtěla schovat?" upírala jsem na něj prosebný pohled. Chtěla jsem, aby pochopil, aby poslouchal... Z očí mi vytryskly slzy. "Nemůžeš je jen tak unést. Já- Jestli budou chtít jít k tobě, až budou dost staří, pustím je, já bych byla ráda, kdyby měli i tátu, ale nemůžeš je z ničeho nic odervat od všeho, co znají. A... a... a když nebudou chtít jít, nemůžeš je nutit," vzlykala jsem dál, nechtěla jsem, ale nešlo to zastavit. Takhle jsem si nic z toho nepředstavovala. "Prosím, Warisi." Nechtěla jsem žadonit. Ale přesně tak to znělo, když jsem se choulila v trávě k Hráškovi a doufala, že nám někdo přijde na pomoc, než se celý svět utopí v temnotě, která po dlouhé době číhala všude kolem mne.
Do řeči se dal i veverčák, který zněl o poznání rozumněji, i když slova o tom, že by mí synci měli odejít kamsi do hor, mne děsila. Ale kdyby to chtěli... kdyby chtěli, nemohla jsem je držet. Jenže jsem se bála, jestli Waristooda něco takového vůbec zajímá. Bála jsem se, že by je mohl prostě někde najít a odvléct je k sobě, ať se jim to líbí nebo ne.

Konverzace začala nabírat dost nepříjemný směr. Warisův výraz i tón se rychle změnily v rázné, nepřipouštějící odpor. "Cože? Zneužila? To není žádná pravda!" vyjekla jsem zděšeně nad tím nařčením. "A... a neřekla jsem, že chci mít celou naši rodinu pro sebe, určitě se můžeme nějak domluvit," brebentila jsem dál, ale vypadalo to, že Waris už se rozhodl, jak to půjde dál. "Jen... mě vyslechni a-" Jenže můj hlas byl slabší a slabší tváří v tvář autoritě, která z Waristooda sálala. Měla jsem pocit, jako bych mluvila do pevné skály... A měla jsem strach, co bude následovat.
Když se mě chopil, neměla jsem šanci. Prostě jsem se octla na jeho hřbetě jako pytel brambor. "Warisi ne, počkej-" Ale pak jsem spatřila něco, co mi vlilo do žil novou sílu. Šedý vlk rafl nešetrně Hráška za kůži za krkem, až vykřikl bolestí. V tu chvíli jsem viděla rudě. Mohli ublížit mě, ale v žádném případě nesměli vztáhnout tlapku na vlčata. "Pusť ho!" zavřeštěla jsem a začala se na Warisově hřbetu vrtět. Pevné kořeny se jakoby samy od sebe ovinuly kolem jeho nohou. Navíc nás rázem obklopila hustá mlha, která musela vlkům ztížit orientaci. Jejich postup lesem to muselo zpomalit a dát tak větší šanci vlkům ze smečky nás dohnat. "POMOC!" zavolala jsem z plných plic a doufala, že mě někdo v lese uslyší. "Pomozte nám někdo!" Kdyby byl Waris ochoten o tom mluvit, mohli jsme se domluvit, ale tohle... tohle jsem nemohla dovolit.

//Kiërb přes Tenebrae