Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Podzim už pokročil do své druhé poloviny a každý den se tvářil šedivěji a smutněji. Posledních pár lístků se ještě drželo na stromech. Pár jich dokonce ještě mělo zářivé žluté či oranžové barvy, ovšem už nedělaly tak radostný dojem, jako když se poprvé začínaly objevovat. Působilo to spíš jako poslední výkřik a zoufalá snaha vzdorovat nevyhnutelnému. Příliš mě netěšilo se na ně dívat.
Popadané listí už svou barvu také ztratilo. Proměnilo se vinou dešťů v hnědou navlhlou vrstvu pokrývající zem pod stromy. Pokud jste se vypravily někam do listnatého lesa, museli jste dávat pozor, kam šlapete, protože listí strašně klouzalo. Pád do bláta mohl být nejen nepříjemný, ale přímo nebezpečný. Párkrát už se mi povedlo se sklouznout tak nešikovně, že jsem si narazila bok nebo tlapku. Prozatím jsem však měla štěstí a nikdy jsem si neublížila nijak víc. Přeju si jen, aby mi tohle štěstí vydrželo - nebo ještě lépe, abych přestala být tak nešikovná, ale to se asi nestane.
Procházky mezi holými stromy měly svou vlastní tajemnou atmosféru. Podzim sice nebyl mým oblíbeným ročním obdobím, ale snažila jsem se užívat si ho i tak. Ponurá nálada se však o mě v tuhle roční dobu pokoušela mnohem více, než kdy jindy. Plíživá melancholie se dokázala vetřít i do mojí veselé duše. Přečkat ty šedivé týdny, než alespoň napadne sníh a trochu krajinu zase rozjasní bylo někdy těžké. Popravdě řečeno je to asi nejlepší čas z celého roku, kdy zalézt do pelechu a vůbec nic nedělat. Přinejmenším pro mě ano.

Říjen 10/10 - Kenai

Na Kenaiových slovech jistě bylo něco pravdy, když jsem se nad tím zamyslela. Spoustu mladých vlků popadla touha poznat svět i za hranicemi území jejich smečky a jejího nejbližšího okolí. "Asi máš pravdu, i když to určitě nebudou úplně všichni. Vždycky se najdou nějaké výjimky, které raději zůstanou v rodném pelechu," pousmála jsem se. "Ale většina se nejspíš rozhodne do toho světa vyrazit." Feline a Nerissa určitě nemusely být nadobro ztracené jen proto, že se teď v lese delší dobu neukázaly. "Přesně tak, ony se taky jistě objeví - a se spoustou nových historek," odkývala jsem mu s úsměvem. Kenai optimismem zrovna nezářil, to jsem možná viděla i lépe než jiní, ale snaha se přece cenila, že ano!
Zatímco já se na příchod tmavých období roku netěšila, Kenaiovi zřejmě vyhovovala. "Hmm, šedivý kožíšek do šedivých dní, to dává smysl," střihla jsem ušima. Co se týkalo jeho nátury, to už jsem tak snadno posoudit nemohla, i když už jsem si nějaký obrázek udělat stihla. Asi se prostě příliš výrazně neprojevoval, ovšem sotva jsme se poznali. Určitě se toho v hlubinách jeho duše skrývalo mnohem víc, než co bylo vidět na první pohled. "No, to je... taky možnost, jak se na to dívat," opáčila jsem pomalu. "I když je to takový trochu smutný přístup, ne? Já si zase myslím, že se v každém roční období najde něco pěkného, i v těch, která tolik ráda nemám. Třeba barevné listí a houby nebo v zimě lesklé rampouchy," snažila jsem se udržet v naší konverzaci aspoň svůj vlastní optimismus.

Říjen 9

Skočila jsem do prachu a začala se tam válet a mrskat, poskakovala jsem a třásla zadkem přesně, jako to dělala slepice. Byla bych i plácala křídly, kdybych nějaká měla, ale aspoň jsem si je představovala. Hrabala jsem tlapkami, až prach lítal do všech stran a celá ta prašná koupel se skutečně proměnila v tanec - ten nejtrhlejší tanec, jaký kdo v životě viděl, ale světe div se, fungovalo to. V žilách jako by se mi rozproudila krev dávného mládí. Najednou jsem se cítila zase úplně naživu, smála jsem se na celé kolo a užívala si života. Slunce opět mělo sílu, vzduch mi sladce voněl, do světa se po dlouhém období šedi navrátily živé barvy. Konečně! Konečně jsem se zase cítila jako já! A vyléčila mě ta nejméně pravděpodobná věc na světě. Prachová koupel a slepičí tango.

Říjen 8

Tak co? Co by mi mohlo pomoci? Co by mě vyléčilo z téhle prapodivné melancholie? Nezdála se mi až tak vážná, ale děsilo mne, že se plíživě zhoršovala. Někdy jsem si náhle uvědomila, že mi může na tomhle světě zbývat už jen pár let... a co jsem s nimi vlastně plánovala udělat?
Takhle jsem bloumala a dumala celých několik týdnů. Zkoušela jsem různé nové věci, ale nezdálo se, že by cokoliv pomohlo. Až jsem to jednoho dne konečně spatřila. Něco, co mi naprosto otevřelo oči. Uviděla jsem bažantí slepici, jak se popelí v prachu. Vypadalo to jako nějaký prapodivný tanec, aspoň z mého pohledu. Takový... divoký, trhaný a neuvěřitelně zábavný. Uvnitř mého srdce jako by se náhle zažehla jiskra. Věděla jsem, že tohle musím taky vyzkoušet! Že jsem právě našla to koření, které mému životu chybělo!

Říjen 7

Možná bych měla navštívit Života? Třeba by mi mohl nějak vylepšit kožíšek a tím by se to napravilo. Ale... když jsem se ohlédla a na svůj kožich prokvetlý kvítím jsem se pořádně podívala, uvědomila jsem si, že s ním jsem vlastně naprosto spokojená. Ne, nešlo o to, jak vypadám. Šlo o to, jak jsem se cítila. Jako by se z mého života vytrácela nějaká jiskra... Možná jsem si konečně potřebovala najít partnera na celý zbytek života. Ach, jenže já byla ve vztazích vždycky tak nějak špatná. Všechny se mi nakonec rozpadly pod tlapkami a pokud to neskončilo přímo katastrofou, pak minimálně zklamáním a smutkem, jako v případě Artyoma. Pokud bylo tou černou dírou v mém životě tohle, pak by možná bylo bezpečnější se s ní naučit žít, než se na sílu pokoušet najít nový vztah.

Říjen 6

Poslední dobou jsem dost přemýšlela o tom, kam vlastně můj život směřuje. Měla jsem skvělou smečku, skvělé dětičky, vlastně jsem neměla žádný důvod být nespokojená. Dokonce na žebříčku hierarchie jsem se vyšplhala dost vysoko, i když bych si nikdy nepomyslela, že to je pro mě možné, a v úkrytu jsem měla poschovávaných dost zářivých kamínků pro bohy - ačkoliv to byla věc, kterou jsem nepovažovala za až tak podstatnou. Ale i přes všechny tyhle věci jsem měla pocit, že mi v životě něco tak trošku... chybí. Jenže co by to mohlo být? Co bylo tou magickou věcí, která by mohla zaplnit tu zvláštní díru, která se nenápadně otevírala v mém nitru? Nějak jsem si s tím nevěděla rady a netušila jsem, kdo by mi mohl poradit.

Říjen 5/10 - Kenai

Povzdechla jsem si. "To máš pravdu. Asi se před tím nedá úplně schovat. Ale... nebudeme si tím kazit naše setkání, co říkáš?" napřímila jsem pokleslá ušiska do pozoru a párkrát máchla ocasem. Byla jsem ráda, že se seznamuji s někým novým ze smečky, nechtěla jsem si to kazit takovými depresivními tématy.
Kam se poděly Feline a Nerissa, jsem netušila, ale předpokládala jsem, že je jen popadla toulavá nálada. "Některé vlky ty toulky tak zvláštně táhnou," potřásla jsem hlavou. "Sama jsem se vydala na cesty, když jsem byla docela mladá. Ale určitě se ještě ukážou," střihla jsem ušima s nadějí v hlase. Také bych je ráda znovu viděla, i když to bylo něco jiného, než když je chtěl poznat jejich strýček.
Kenai rázem prudce změnil téma na o hodně bezpečnější půdu, než byly řeči o rodině. "To ano, vlastně už se asi bude spíš blížit zima," zvedla jsem oči k nebesům, jako bych čekala, že se z nich začne na povel sypat sníh. "Abych řekla pravdu, mám raději jaro. Podzim je pěkný jenom chvilku, než se ty pěkné barvy změní v šeď a hněď a začnou ty nepříjemné plískanice," otřásla jsem se už jen při té myšlence, ale čekalo nás to, ne že ne. "Co ty? Těšíš se na zimu?"

Říjen 4/10 - Kenai

Vlk asi prostě jen plácl první věc, která ho napadla. Vypadalo to, že se po mé reakci za to zastyděl, což moje napětí poněkud uvolnilo. "Já vím, že neřekl," pronesla jsem smířlivě a pousmála se. Zvláštní bylo, že barvy, které se kolem vlka vznášely, nebyly v ničem moc výrazné, ale nepřipisovala jsem tomu zvláštní důležitost. Už jsem si zvykla je sledovat a každý vlk měl jiné. Někomu se měnily každou chvíli, někomu zářily tak jasně, až to bolelo do očí a někdo asi měl naopak takové... umírněné. Zajímavé. "Tak dobře. Nechtěla jsem se na tebe utrhnout, jen... na takové věci nerada myslím," vysvětlila jsem a krátce sklopila zrak, ale přinutila jsem se nad tím příliš nedumat. Aspoň ne teď.
Zamávala jsem oháňkou, když řekl, že jsem Wolfganii vystihla přesně. "Je to skvělá vlčice, mám ji moc ráda." Škoda, že Kenai ještě nepotkal Feline a Nerissu. Dávalo to ale smysl. "No, ony se teď poslední dobou dost toulají. Možná, že už si dokonce našly jiné domovy," napadlo mě, i když jsem nechápala, proč by kdokoliv rozumný chtěl ze Sarumenu odcházet. Ale vlčata prostě toužila časem vyletět z hnízda, nešlo o nic neobvyklého. "A jejich táta... no, toho já taky neznám. Vlastně si nemyslím, že ho někdo z lesa kdy viděl," dokončila jsem zamyšleně. Chudák Marion ani nevěděla, jak k vlčátkům vlastně přišla.

Waris se rozpovídal o tom, jak jsou hory krásné, ale jejich prostředí bylo i drsné. Zakládat tam nový domov muselo být těžké. "Tedy... řekla bych, že se určitě najde nějaká kožešina, kterou by smečka mohla postrádat," oplatila jsem mu jeho široký úsměv, ze kterého mne šimralo až hluboko v žaludku. Sarumen už byl zaběhlou smečkou a jistě by nikomu nevadilo, kdybychom věnovali jednu kožešinku na výpomoc smečce novější. Nabídka jít se podívat do hor byla lákavá, ne že ne. Nemyslela jsem si, že bych v drsném prostředí mohla žít, ale podívat se... proč ne? "Ráda bych viděla, kde ses usadil," řekla jsem.
To už se ale objevil i Kulihrášek. Byla jsem z toho trochu nesvá, ale Waris se usmíval a tak mi spadl kámen ze srdce, když jsem viděla, jak se seznamují. Jenže moje úleva příliš dlouho netrvala. "Cože?" vyhrkla jsem, když Waris prohlásil, že s ním půjdeme do hor, jako by to byla hotová věc. "Warisi, já- Ráda se tam s tebou půjdu podívat, možná i kluci, jestli budou chtít, ale... nemůžu se tam přestěhovat," zavrtěla jsem hlavou a svěsila uši. "Určitě se můžeme domluvit i jinak," špitla jsem a očima přejela ke Kulihráškovi. "Možná," odpověděla jsem, nebyla jsem si jistá, jestli někam skutečně půjdeme. Moje obavy se vrátily. Ach, chápala jsem, že se Waris chce s vlčaty vídat a nechtěla jsem mu to upírat, ale... Odejít do hor? Proč do hor? Proč nezůstal v lese?
Pohledem jsem zavadila i o Warisova společníka. "...hodit se?" zopakovala jsem váhavě a vykulenýma očima přejela k vysokému vlkovi. Hodit se k čemu?

Ač uplynula už spousta času a ač jsme spolu strávili jedinou krásnou noc, z Warisova úsměvu jsem stále cítila příjemné šimrání kolem žaludku. Viděla jsem ho moc ráda, ale měla jsem poněkud obavy z jeho reakce. Ovšem nejprve jsem ho nechala, aby se rozpovídal o tom, co ho sem vlastně přivedlo. "Ah, to je od tebe milé. Opravdu jsem dorazila v pořádku," pousmála jsem se a zamávala ocasem. "Páni, do hor? Tam bude určitě krásný výhled, ale takhle na podzim to musí být docela drsné, že?" Samozřejmě pro Warise s jeho huňatým kožichem byly asi horské výšiny a krutý mráz menším problémem, než pro některé ostatní vlky. "Víš," přešlápla jsem, "taky mám pro tebe novinku. Chtěla jsem tě navštívit už dřív, ale-"
V tu chvíli se z lesa vynořil Kulihrášek. Srdce mi poskočilo, když jsem viděla, jak se nešikovně rozplácl na zem. Sklonila jsem se k němu a pomohla mu na nožky. "Hlavně opatrně," ometla jsem mu tlapkou jehličí z kožichu a povzdechla si, když se začal ptát, kdo to vlastně je. "No... tohle je Waristood. Není z naší smečky, přišel nás navštívit," vysvětlila jsem a teď jsem svůj nejistý úsměv nasměrovala na velkého vlka. V hrudi se mi udělal úzkostný uzel, tohle mohlo být buď skvělé a radostné, ale mohlo se to zvrtnout i do ošklivosti. "Je to... váš táta, jak jsem vám o něm říkala," dořekla jsem. "Warisi... tohle je Kulihrášek. Jeden z tvých třech synů. Narodili se koncem zimy a... a chtěla jsem ti o nich říct, ale měla jsem plné tlapky práce a... a jsem vážně ráda, že jsi tu, protože si zasloužíš o nich vědět." A oni si zasloužili konečně otce poznat. Ale bude on chtít poznat je?

Říjen 3/10 - Kenai

Začala jsem se usmívat, když vlk řekl, že to nevadí, nicméně jak mluvil dál, úsměv se mi z tváře vytratil. "Cože? To bych nikdy neudělala!" zhrozila jsem se, jak někdo vůbec mohl vymyslet takové příšerné přirovnání? Až mi z toho přeběhl mráz po zádech. "Takové věci radši ani neříkej," otřásla jsem se, nevěděla jsem, jestli to měl být pokus o vtip nebo se jen špatně vyjádřil, ale pranic se mi nelíbilo o tom vůbec přemýšlet.
Opravdu také patřil do Sarumenu, avšak spíš než že bychom na sebe měli smůlu to vypadalo tak, že jsme se zkrátka ještě potkat nemohli. Prý se totiž donedávna toulal. "Ach tak. Tak to tě ráda poznávám, Kenai," kývla jsem s pousmáním a vyslechla si, s kým že to vlastně byl příbuzný. "No ano, znám je. Marion jsem pomáhala s jejími vlčátky a Wolfganie zase byla jedna z těch, co mě sem přijala a pomohla mi se tady zabydlet," pověděla jsem Kenaiovi o tom, jak se vlastně s jeho rodinou znám. "Už jsi se potkal se svými neteřemi?" zeptala jsem se, uvědomila jsem si ale, že Nerissu ani Feline už jsem delší dobu neviděla. Možná se taky vydaly na toulky.

Shromáždilo se nás kolem dost, všichni si přišli poslechnout, co měla Maple na srdci. Pozorně jsem se do jejích slov zaposlouchala a úsměv, který se mi na tváři rozlil, když mluvila o Tonresovi a jejich vlčátcích, se pomalu vytratil. Cože? zarazila jsem se a snažila se nějak srovnat si v hlavě tuhle novou informaci. Maple... už nebude naše alfa? Hlava mi to nebrala. Chápala jsem samozřejmě její důvody. Naprosto a plně jsem rozuměla tomu, že chtěla být se svými vlčátky. Jen pro mě bylo těžké si představit, že by měl smečku vést někdo jiný.
Zabloudila jsem pohledem k Nicosovi, který měl tuto povinnost převzít za vlčici. Tolik jsem ho neznala, i když už jsme spolu párkrát mluvili a připadal mi fajn. A Wolfganie pořád zůstává, a druhá alfa bude Tonres... Ne, nejspíš nehrozily nějaké radikální změny ve fungování smečky, ale přesto jsem z toho byla překvapená a trochu smutná, i když možná ani nebylo proč - Maple s námi přece zůstávala a bude teď mít víc času na svoji rodinu a i na jiné věci, než stále jen povinnosti. Moc jsem jí to přála, věděla jsem, že si to zaslouží.
Pár slov k nám pak pronesl i nový alfa. Povzbudivě jsem se na něj pousmála a zamávala ocasem. Jistě si povede dobře, věřila jsem tomu. Jakmile ale domluvil, přišla jsem o něco blíž k Maple. "Děkujeme za všechno, co jsi pro smečku udělala, Maple," špitla jsem k ní s mírným pousmáním. "Jsem moc ráda, že jsi mi tu dala domov a umožnila mi si tu najít svoje místo. Snad si ho teď taky budeš moct užít, jak si zasloužíš," zamávala jsem ocasem, ale nic víc jsem říct nestihla - lesem se totiž rozhlehlo vytí. Ten hlas mi byl nějak povědomý... Hned jsem ho nedokázala zařadit, ale o čenich se mi otřel i pach, který mou paměť okamžitě osvěžil. Waristood, div jsem nenadskočila.
Otočila jsem se k Hvězdíkovi s Hráškem, kteří byli pořád poblíž. "Poslyšte, půjdu zkontrolovat, kdo to vyje u hranic. Myslím, že to je někdo známý," řekla jsem, ale že to je ten táta, o kterém jsem jim říkala... to jsem si zatím nechala pro sebe. Že je Waris tady mě trochu rozhodilo. Co mohl chtít? "Můžete jít klidně prozkoumávat les, jen nechoďte nikam dál," usmála jsem se na ně, otřela se o každého tváří a pak jsem vyrazila k hranicím s bušícím srdcem.

Nemusela jsem Warise zrovna snaživě vyhlížet, jeho mohutná postava se dala přehlédnout jen těžko. Viděla jsem ho ráda, zároveň jsem však byla poněkud nervózní. Přišel jen tak na návštěvu, nebo...? A co řekne, až zjistí, že je táta? Ponese to dobře? V barvách, které vířily kolem něj, jsem neviděla nic příliš alarmujícího, ale kdoví, jak tohle setkání vlastně proběhne. Že tu není sám jsem si všimla, až když jsem byla jen kousek od něj - jeho doprovod ležel na zemi a vypadalo to, že spí.
"Warisi! Ahoj!" pozdravila jsem ho s úsměvem, ale v očích se mi zračil všechen neklid, který jsem cítila uvnitř. Věděla jsem, že i já sama jsem se od minule změnila. Kvítky zdobící mi kožich mi narostly až na jaře, potom, co se narodili kluci. "Ráda tě vidím," řekla jsem a byla to čistá pravda, i přes tu nervozitu. "Co tě přivádí?"

Říjen 2/10 - Kenai

Posedávala jsem u jezera mezi kvítky, které jsem nechala vyrašit ze země, když se za mnou ozval neznámý hlas. Ohlédla jsem se přes rameno a spatřila šedivého vlka, který upíral svůj pohled právě na kvítí u mých tlap. "No..." Nejspíš to bylo svým způsobem kruté. Bylo to zahrávání si s přírodou. Nejspíš jsem nebyla připravená dát létu ještě sbohem, nechtěla jsem si přiznat, že už je dávno za námi a čeká nás dlouhá zima. "Asi máš pravdu. Moc jsem nad tím nepřemýšlela," věnovala jsem mu lehce sklíčený úsměv.
Čenich mi prozrazoval, že i když jsem tohohle vlka neznala, nemohla jsem ho úplně nazvat cizincem. Pokud mě totiž čich nešálil, byli jsme ze stejné smečky. "Ty jsi taky ze Sarumenu, viď?" zeptala jsem se už o poznání živěji, protože myšlenka na seznámení s někým novým ze smečky mě vždy dokázala nadchnout. "Nejspíš jsme se ještě nepotkali, ale s tím, kolik nás v lese je, vlastně není divu. Jmenuju se Jasnava," představila jsem se neznámému a zvědavě vyčkávala, co z něj vypadne. Třeba to byl někdo nový? Nebo naopak dlouholetý člen, na kterého jsem zkrátka neměla štěstí?

//Tmavé smrčiny

"Jistě vám to půjde ještě líp, než mě," zasmála jsem se, když se o mě Hvězdík otřel a tvrdil, že budou lovci po mně. Vážně jsem doufala, že jim Waris předal lepší lovecké geny, než jsem měla já... Waris, znovu mě to u srdce píchlo, kluci už byli velcí a pořád ho neviděli, on o nich pořád nevěděl a teď jsme ještě ke všemu měli na krku zimu. Potřásla jsem hlavou, abych ty myšlenky rozehnala.
"No... to já vlastně nevím. Možná chce Maple nějaké vlky třeba povýšit a rozdat jim nové funkce?" uvažovala jsem, o co by mohlo jít. "Ale může to být i něco jiného. Budeme muset počkat, co nám poví, to bude nejjistější," zamávala jsem ocasem. Mohli jsme se dohadovat, ale co měla alfa na srdci, to věděla jen ona sama.
Vytí Maple jsem slyšela ještě dřív, než jsem kožíšek alfy opět uviděla. Kolem byla už spousta vlků a tak jsem se zařadila někde mezi ně. Posadila jsem se a pohledem kontrolovala Hráška s Hvězdíkem - ale už podobnou vlčí sešlost viděli před lovem, tak jsem doufala, že z toho nebudou moc nervózní. Máchla jsem ocasem a pak se pousmála směrem k Maple, která si cosi šuškala s Nicosem. Byla jsem hodně zvědavá, o co jde.

Říjen 1/10 - Kenai

V chladném podzimním večeru jsem se vypravila na procházku z lesa ven. Vlčata už jsem nemusela hlídat každou hodinou a teprve jsem si na to zvykala. Jak rychle vyrostli! Byli pro mě to nejdůležitější na světě, ale přesto jsem si užívala tuhle tichou procházku, kdy jsem mohla jen vypnout hlavu a nad ničím příliš nepřemýšlet.
Podzim sice nepatřil mezi moje oblíbená roční období, ale i tak na něm bylo něco kouzelného. To jsem musela uznat. Jen mě mrzelo, že všechno kvítí postupně uvadalo, listí ze stromů opadávalo a brzy bude svět zase holý a šedivý, mrazivý, až přijde zima. Tiše jsem si povzdechla. Nedalo se s tím nic dělat. Utěšovalo mě, že máme kde zimu přečkat a že díky práci odvedené na lovu nám snad nehrozí ani hlad. Bude to v pořádku, ujišťovala jsem sebe samu, zatímco jsem bloumala po břehu.
Nakonec jsem se jen usadila, pozorovala vlnky na vodě a kolem tlap jsem si pro radost nechala vyrůst nějaká ta kvítka, abych se jimi ještě pokochala, než definitivně převezme vládu zima.