Příspěvky uživatele

//neznámo

Zurčení potůčku jsem zaslechla mnohem dřív, než jsem ho uviděla. Kolem totiž panovalo dokonalé ticho - až na zpěv vody, která si poskakovala po kamenech. Jen, co mi její zvuk dolehl k nastraženým uším, zaradovala jsem se. Potřebovala jsem uhasit žízeň a smýt si bahno cest ze svých tlapek. Tiše jsem si pobrukovala spolu s bublající vodou a hopkala směrem, kterým mě její píseň vábila. "Tak tady jsi," zasmála jsem se tiše, když jsem konečně spatřila potok, který se jako lesklá stužka vinul přes les. Sklonila jsem hlavu a osvěžila se pár hlty vody. Tvář se mi zkřivila do šklebu. "Jsi pěkně ledový," otřásla jsem se, "ale to se určitě už brzy změní. Myslím totiž, že ve vzduchu už je jaro. Co?" Potůček v odpověď jen dál vesele bublal a zurčel, ale já bych od něj ani nic jiného neočekávala. Chvíli jsem si lehla na břeh a máčela ve studeném proudu přední tlapky, které byly celé zablácené a unavené. Vlastně já celá byla celkem unavená. A taky hladová. A sama... Dušička se mi v hrudi zatřásla jako osikový list. "Nejsem tady sama," pronesla jsem pevně. "Je tu přece potůček. Ptáci ve větvích. Ryby ve vodě. Nejsem sama." Ale stíny věděly, že sama sobě lžu a já zase věděla, že brzy vylezou. Už teď jsem cítila, jak se strach tiše plíží někam do mého nitra. Že zůstanu opuštěná napořád. Že se ztratím a nikdo mě už nikdy nenajde. "Neměla jsem odcházet. Neměla jsem opouštět svoje kamarády," posteskla jsem si tiše někam k vodní hladině a ucítila, jak mě v očích pálí slzy. Zamrkala jsem, abych je zahnala. Jednou už jsem se takhle rozhodla, takže jsem to nemohla vzít zpátky. Pomalu jsem vstala, tlapy jsem po té studené koupeli už skoro ani necítila. "Co je hotovo, to je hotovo, že ano?" pronesla jsem k holým korunám stromů. "Poradím si přece i sama. Nejsem hloupá. Kdepak." Ale statečná slova nedokázala zahnat všechen smutek a strach. A tak jsem se raději vydala zase dál s nadějí, že další společník třeba čeká hned za dalším stromem.

//Náhorní plošina přes Zlatavý les