Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Netušila jsem za Adiramovým počínáním žádnou lest, jen příslib něčeho, po čem jsem vlastně toužila celý svůj život. Bylo to hloupé? Dost možná... Nikdy jsem nedohlédla dál než za jeden roh, sama jsem nikdy nepomyslela na to, abych si zahrávala s něčím srdcem a tak jsem to ani nečekala od ostatních. A tak jsem své zlaté zraky ponořila do těch modrých zraků vlka se slunečným jménem, který mi slíbil veselou písničku a který řekl, že se mu líbím. Nemyslela jsem vůbec na to, jak zrádné mohlo být nabídnout někomu svoje srdce - myslela jsem jen na to, jak hezké to bylo, když mě měl někdo rád a jak moc bych to chtěla mít znovu.
Jeho hezká slova mě zahřála. "Ah... děkuju," špitla jsem a můj úsměv se ještě o něco rozšířil. Samotná bych mu ráda složila nějaký kompliment, ale slova mi náhle unikala. Napřáhla jsem tedy tlapku k té jeho, až se letmo dotkly. Adiram neucukl, nerozmyslel si to na poslední chvíli. Ucítila jsem v břiše jemný třepot motýlích křídel a když přistoupil blíž a olízl mi tlamu, otřela jsem se zlehka čenichem o jeho tvář. Zavřela jsem oči. Už zase jsem slyšela hlasitý tlukot svého srdce. "Možná... to vážně byl nějaký osud," vybreptla jsem, když jsem si vzpomněla, nad čím jsme tu předtím debatovali. Osud... Mohlo to tak skutečně být?

Rozpovídala jsem se o barvách a o lovu a o květinách, jak už jsem tak měla ve zvyku, když se mezi řečí vynořilo nějaké téma, které vzbudilo můj zájem. Adiram poslouchal, ale dál už se nevyptával a moje povídání nepřerušoval dalšími otázkami, takže když jsem konečně dospěla do bodu, kdy jsem zavřela tlamu, na chvíli nastalo ticho. Na chvilku, než hnědý vlk začal cosi vykoktávat.
Nastražila jsem uši, protože se zdálo, že to, co z něj začalo lézt, se mu neříkalo snadno. Byla to další otázka. Ale jiná, než ty předtím. Tahle byla více osobní. Ne, že by mi to vadilo, nikdy jsem neměla pocit, že bych před ostatními měla skrývat nějaké soukromé věci, byla jsem celkem otevřenou knihou. Přesto to kdesi v koutu duše zabolelo, vzpomínky které nikdy nevyprchají, šance, které se už nenaplní. Tváří se mi mihl výraz smutku, než jsem zase nasadila mírný úsměv a zavrtěla hlavou. "Kdepak, já..." Ale hnědý vlk mluvil dál, náhle vypadal a zněl úplně zkroušeně, jako by se snad bál, co mu povím... a když domluvil, zůstala jsem na chvíli zaraženě mlčet. Líbím se mu? Líbím? Ucítila jsem, jak se mi do tváří valí horko. "O...opravdu?" Srdce mi poskočilo až kamsi do krku. Skoro úplný cizinec, s modrýma očima a medovým hlasem, jako by se historie opakovala a osud mi dával možnost si tentokrát zvolit jinak, nenechat si znovu polámat srdce. Jenže já tu možnost neviděla, nebo jsem ji možná vidět nechtěla, místo toho jsem stejně jako před pár lety chňapla po prchavé naději, protože on se mi přece také líbil, nebo snad ne? "Nemám tu žádnou rodinu. Ani partnera," řekla jsem tiše po krátké odmlce. "A ty... no, ty..." Lehce jsem se otřásla, byl tu průvan nebo mi jen přeběhl mráz po zádech z toho, co jsem se chystala říct? "Já vím, že jsme se sotva poznali, ale taky... taky se mi líbíš," vykoktala jsem nakonec a s plachým úsměvem opatrně natáhla svou přední tlapku k jedné z Adiramových, jako bych se bála, že když na něj sáhnu moc prudce, rozplyne se v obláček mlhy.

"Rozumím," přikývla jsem, "inu, já mezi takové nepatřím." Spíš mi přišlo podivné, kdybych měla být oslovována jako nějaká madam či něco podobného. Byla jsem docela obyčejná a nepřišlo mi na tom nic špatného, nic, co by se muselo napravovat.
A jakožto obyčejná vlčice jsem měla ráda i obyčejné věci. Například barvu zeleně, která mě naplňovala klidem a pohodou, protože byla barvou svěží a živou a zároveň důvěrně známou, bezpečnou, nezrádnou. I když ji spousta vlků tak úplně nedoceňovala. Adiram mne však příjemně překvapil, když pronesl, že má zelenou taky rád. Úsměv na mojí tváři se rozšířil, spokojeně jsem zamávala ocasem. "To je fajn. Myslím, že spoustu vlků to ani nenapadne, protože je zeleň všude kolem, ale já si myslím, že je to vlastně celkem výjimečná barva. Třeba když zasvítí slunce skrze mladé listí?" rozpovídala jsem se, ale pak se naše řeč stočila k lovu.
Jak to tak vypadalo, i na tom jsme se shodli. "Taky raději lovím jen malá zvířata. A jen když musím. Vlastně jsem nic velkého nikdy ani nelovila a nemyslím, že se do toho někdy odhodlám," přiznala jsem. Když jsem se toulala po světě s Elricem a Ashtonem, oni občas nějakého srnce skolili, ale já se do toho nepouštěla. Neměla jsem odvahu, sílu a vlastně ani srdce na to zabít takového majestátního tvora.
O své oblíbené květině Adiram musel přemýšlet, ale nakonec otázku vrátil směrem ke mně. "Myslím, že je mám ráda zkrátka všechny," zasmála jsem se krátce. "Nejraději možná... vlčí máky? Chrpy? Kopretiny? No, to je těžké. Každá má na sobě něco krásného, když si vyberu jednu, jako bych odstrkovala ty ostatní."

1. Východ
2. Les
3. Slunce
4. Bílá
5. Panna
6. Levá
7. C
8. A
9. C
10. D
11. B
12. C
13. E
14. C
15. D

Výsledek: MRZIMOR
Věta: Narodila ses, abys byla opravdovou verzí sebe sama, ne dokonalou verzí.

Zarazila jsem se a netušila, jak dál. Naštěstí se to neukázalo být rychlou smrtí našeho hovoru, Adiram převzal vedení konverzace do vlastních tlap a začal předkládat otázky. Hned jsem si připadala víc ve svém elementu. Nejdříve o mě ovšem ještě zavadil huňatou oháňkou. Lehce jsem se otřásla, ale ne proto, že by to bylo nepříjemné. Jen mě to nejprve překvapilo - neucukla jsem však z dosahu. Jen jsem se mírně uculila, když se Adiram začal omlouvat a jen zavrtěla hlavou, jako že to nevadí.
Pak přišly ty otázky. Prosté a jednoduché. Tedy, až na tu první, u které jsem si cosi uvědomila. "Tykat? Jé. Já ti vlastně tykám od začátku," uvědomila jsem si až teď, co mi na vlkově vyjadřování přišlo trochu zvláštního. Aby mi někdo vykal, na to jsem nebyla zvyklá a sama jsem to nikdy moc nepoužívala. "Takže mi určitě tykej taky," pousmála jsem se a doufala, že jsem se nějak příliš nevzepřela pravidlům slušnosti. Občas jsem v tom trochu plavala. Ale protože mě na to Adiram předtím neupozornil, nejspíš to bylo v pořádku.
"Nejradši mám zelenou," odpověděla jsem téměř bez zaváhání, "jako čerstvě vypučelé listí a tráva po dešti." Zelená se mohla zdát obyčejnou, vzhledem k tomu, že byla po většinu roku všude kolem, ale já ji měla opravdu ze všech nejraději, snad proto, že mě to tolik táhlo k rostlinám a květinám a zemi celkově. "A co se jídla týče..." Zamyslela jsem se, ale jen na chvilku. "Mám ráda ovoce, lesní plody a tak. Nejsem zrovna velký lovec," střihla jsem ušima. Lovila jsem, pochopitelně, nedalo se přežívat jen na bobulích, ale nikdy to nebylo mým velkým zájmem. "A co ty? Lovíš rád? A... jaká je tvá oblíbená květina?" vymýšlela jsem rychle také nějaké otázky, protože i já se chtěla o svém společníkovi dozvědět něco více.
Adiramovi se místní podmínky moc nezamlouvaly pro zpěv. "Ach," přikývla jsem s novým pochopením. "To mě nenapadlo. Zdá se, že to je opravdu umění, nejen umět zpívat, ale i vědět kdy a kde..." Já nad tím tak hluboce nepřemýšlela, moje obvykle napůl nesmyslné písničky a pobrukování pro mne byly jen kratochvílí, co mi přinášela radost. Adiram se ale podle všeho vyznal. "V tom případě si ráda počkám," pousmála jsem se.

Adiram jednou otázkou na mé představy neskončil. Nejspíš mu to, co jsem řekla, nestačilo, ale teď už jsem znejistěla úplně. Nevěděla jsem. Zdálo se, že ani on neví. Dlouze jsem se odmlčela - přála bych si, aby Adiram věděl, co dělat, protože já sama nebyla zvyklá se ujímat vedení, vymýšlet další kroky, kam dál... "No, to - to já nevím," vykoktala jsem, aby si snad nemyslel, že jsem přišla o řeč. "Ono se to vždycky nějak... stane? To poznávání?" Mohla bych hloubat ve své paměti klidně celý den a nevyhloubat vůbec žádnou lepší odpověď, protože takhle to pro mě zkrátka bylo celý život. Věci se prostě děly, události radostné i nešťastné se ke mně valily jako vlny na jezeře a já se chytala vlků kolem jako stébel, abych po té hladině nemusela plout sama. Tak jsem poznala většinu svých přátel, i tu jednu bláhovou lásku, ale když se náhle chtělo po mě, abych byla ta, co rozhoduje, zjistila jsem, že mi to nejde. Cítila jsem se v takové pozici nepohodlně, nepříjemně.
Řeč o zpěvu mě ale zaujala. Chtěla jsem slyšet opravdu uchvacující hlas, jaký Adiram tvrdil, že má, ovšem hnědý vlk se k tomu hned neměl. Rozhlédla jsem se po noře, která se mu zdála být nevhodnou. "Pročpak?" nechápala jsem, i když jsem se nehádala - Adiram musel o zpěvu vědět určitě mnohem víc, než já. "No, ale jestli se to tady vážně nehodí, mohli bychom se poohlédnout po něčem vhodnějším. Já bych to vážně ráda slyšela, alespoň kousek," přemlouvala jsem ho dál a zamyslela se nad jeho další otázkou. "Mmm. Nějakou veselou," nemusela jsem přemýšlet dlouho. "Slunečnou. Jako ty naše jména," zazubila jsem se a ve zlatavých očkách mi svítila naděje, že se snad Adiram nechá zviklat.

O podivnosti gallirejské krajiny nebylo nejmenších pochyb a tak jsme se o tom s Adiramem vůbec nemuseli přít. Ovšem mohl za naším setkáním vážně stát nějaký osud? Jistě by se to dalo přičítat i pouhé náhodě, ale já vždycky ráda věřila, že nad našimi životy bdí i cosi většího, že není všechno jen náhodným chaotickým spletencem událostí. Někdo věřil v bohy, někdo v osud, já... si nebyla jistá, ale věřila jsem, že něco je. Mohlo tohle něco svést naše cesty dohromady? Ráda bych tomu věřila. Adiram se zdál být milý, byl hezký, když se tak nakrucoval ve světle, co sem padalo shora. "To... to já nevím," zajíkla jsem se, protože jsem vážně nevěděla a teď se také víc ozývala ta část mojí duše, která nabádala k opatrnosti, protože si dobře pamatovala, k čemu všemu zbrklé rozdávání kousků mého srdce může vést. Ale ta druhá půlka, hloupoučká a toužící po náklonnosti, ta tu také pořád byla a i její slovo mělo dost velkou váhu. Takže jsem zaváhala, ale nakonec jsem znovu promluvila: "Zatím... jsme jen dva cizinci, co spolu skončili v díře," pousmála jsem se. "Ale můžeme se poznat víc, abychom nebyli cizinci. A pak poznáme, co za osud v tom vězí." Kdoví? Možností bylo spousta.
Objasnila jsem Adiramovi ve velmi zjednodušené zkratce, jak a proč jsem vlastně odešla z domova a skutečně se mi ulevilo, že neměl žádných dalších otázek. Nemohla jsem o tom jen tak mluvit. Místo toho se naše řeč stočila trochu jinam. Ke zpěvu. Nastražila jsem uši a v očích mi poskočily jiskřičky nadšení. Vlk se možná trochu chvástal, ale to mi úplně přeletělo přes hlavu, protože to celé vskutku uchvátilo můj zájem. "Skutečně? Já taky ráda zpívám," vyhrkla jsem, než jsem se nad tím vůbec stačila zamyslet. "I když většinou jen s deštěm nebo ptáky, takže to nikoho příliš neuchvacuje, obávám se," doplnila jsem hned vzápětí a krátce se tomu zasmála. Pak jsem na Adirama upřela pohled o něco zkoumavější, vážnější. "Myslíš, že bys mohl něco zazpívat?"

"Kořínky podivnosti tenhle kraj asi prorůstají až do samého jádra, to je pravda," přikývla jsem a vlastně mě to uvědomění celkem uklidnilo. Jistě jsem nebyla bláznivá já, to celá tahle země. Však jsem viděla, jak se hlína zvedá jako vlny na jezeře - proč bych se potom nemohla prostě jen tak octnout na jiném místě? Adiram se navíc domníval, že by za tím mohl být nějaký důvod, proč zdejší kouzelné síly svedly dohromady zrovna nás dva. "Myslíš?" pronesla jsem s opatrným zaváháním. Nejspíš jsem chápala, kam tím hnědý vlk míří a ach, to mé hloupé neuvážené srdce by tolik chtělo doufat, jako by se vůbec nepoučilo z minulých chyb, jako by znovu bylo připravené se přivázat k první přátelské bytosti, která mu projeví trochu náklonnosti. Ale ta opatrnost tu přesto byla. Takže jsem se možná trochu poučila. Trochu. "Hádám... hádám, že na to budeme už muset přijít sami," zavlnila jsem ocasem.
"Bylo to krásné místo," přitakala jsem, "ačkoliv asi záleží, jakýma očima se na něj zrovna hledělo." Ovšem mluvit o okolnostech mého odchodu jsem se trochu zdráhala. Ty vzpomínky pořád bolely, rána v mém srdci se sice uplývajícím časem zmenšila, ale nezdálo se mi, že by se někdy úplně zacelila. Tvář se mi trochu stáhla starým zármutkem. "Potkala jsem někoho, s kým jsem odešla poznávat svět," řekla jsem nakonec, opatrně se vyhýbala příliš bolestivým detailům.
I Adiram byl podle všeho cestovatel, který se pro tuto chvíli usídlil v Borůvkové smečce. O té jsem už slyšela od Night. Víc mě zaujalo, když se nazval... bardem? Nebyla jsem si zcela jistá, jestli tomu slovu přisuzuji správný význam, ale vyvolávalo ve mě jisté představy, které se mi líbily. "Bard - to znamená, že umíš zpívat, viď?" ujistila jsem se s jiskřičkami naděje v očích. To by bylo skvělé!

Jeho poznámce jsem se tiše zasmála. Pravda, měli jsme oba slunečná jména! Snad měl Adiram sluníčko i v duši. To se teprve bude muset ukázat. Co jsem zjistila hned záhy bylo, že nemá odpovědi na moje otázky. Trochu mě ale uklidnilo, když pronesl, že ani on pořádně neví, kde se tu vlastně vzal. "Osud," zopakovala jsem po něm zamyšleně a ucítila jsem, jak se trocha té tíhy obav zvedla z mých ramen. "To bych klidně přijala jako vysvětlení," vrátil se úsměv zpět na mou tvář. "Já už se bála, že jsou to nějaké triky mojí vlastní hlavy... ale nejspíš je to v pořádku, že?" zvedla jsem k němu oči a tak napůl doufala, že mě ujistí o tom, že nejsem blázen.
Adiram se zajímal, odkud pocházím. Pomalu jsem se usadila, protože mě nohy pořád ještě bolely ze všeho toho poskakování, pobíhání a nahánění vlajky. To byla další věc, která mi při pohledu zpět připadala dost neuvěřitelná, skoro jako divoký sen, ale únava celého těla mi napovídala, že to tak není, že se to opravdu stalo. "Vlastně docela zdaleka," odpověděla jsem a ve vzpomínkách se vrátila mezi zkroucené kmeny a propletené větve rodného lesa. "Z velikého, prastarého lesa - Morhonského hvozdu." Na chvíli jsem se odmlčela pro nepravděpodobný případ, že by to jméno Adiramovi něco říkalo. "Mezi vlky v okolí se o něm tradovalo, že je prokletý a straší tam, ale to jsou jenom povídačky. Žádné strašidlo jsem tam nikdy neviděla." Leda by se na mě ty stíny nachytaly už tam a já je s sebou odtamtud odnesla. Ale nad tím jsem teď nemínila přemýšlet. "Ale Morhonský hvozd je teď už hrozně daleko, ušla jsem dlouhý kus cesty od té doby, co jsem ho opustila," potřásla jsem hlavou a zlatá očka opět zakotvila na Adiramově tváři. "A co ty? Přicestoval jsi taky z daleka, nebo jsi rodákem z téhle prapodivné země?"

Prohlížela jsem si toho vlka trochu plaše, ale obezřetnost mě opouštěla celkem rychle. Jeho studánkové oči mi připomínaly kohosi, koho jsem dřív znala a o kom jsem možná pořád ještě trochu doufala, že se zjeví zpátky v mém životě. Jeden by si myslel, že dospělá vlčice nebude tak blbá, aby se nechala podruhé ukolébat hlubokou modří očí úplného cizince, žel, já zase tak chytrá nebyla. Brala jsem to jako znamení, že se od toho vlka nemám čeho obávat. A taky jsem byla vážně, vážně ráda, že tu nejsem sama. V tomhle místě nora vlastně nebyla ani tak tmavá, ale přesto to bylo právě takové zákoutí, ve kterém bych nerada skončila o samotě.
A když se zasmál, jako by ze mě zbytky obav úplně spadly. Zůstal jen ten zmatek, co se to se mnou vlastně stalo, ale doufala jsem, že to mi dokáže objasnit vysoký cizinec. Jenže se to akorát více komplikovalo. "Není?" Rozhlédla jsem se kolem. Chodba vypadala veliká a byla cítit králíky. Popravdě vůbec nevypadala jako vlčí nora. Tak co se to se mnou stalo? Jak jsem se sem dostala? Obavy zaťaly své drobné drápky zpět do mé duše, ale přesto se mi na tváři objevil lehký úsměv, když se mi vlk poklonil, jako bych snad byla nějaká dáma a ne jen... já. Adiram. "Hezké jméno, Adiram," rozšířil se úsměv na mé tlamě. "Takové slunečné. Já jsem Jasnava," střihla jsem ušima a znovu přejela očima stěny, které nás obklopovaly i otvor, kterým sem pronikalo světlo. "A octla jsem se tu..." Úsměv ustoupil výrazu poněkud ustaranému a zadumanému. "Já - vlastně vůbec nevím," vyslovila jsem pomalu. "Neviděl jsi mě přicházet? Nepamatuji se, jak jsem se sem dostala." Oči mi sklouzly k vlastním tlapkám. Možná mě vlastní mysl opět začínala zrazovat, tentokrát novými a ještě neznámými způsoby. To byla děsivá myšlenka. Pořád ale byla naděje, že se to všechno rozumně vysvětlí.

//Západní louky (amorek)

Běžela jsem s vlajkou v tlamě, kličkovala, už absolutně uhnaná a vyčerpaná a vyděšená, každou chvíli jsem čekala nějakou ránu, ale přesto (nebo možná proto) jsem nepřestávala běžet. A ono to vážně vyšlo. Nějakým zázrakem, hnutím osudu nebo co za tím asi stálo jsem se nakonec octla na naší polovině hřiště a vlajka na místě, kam patřila. Vyhráli jsme! Vyhráli! Zvesela jsem si poskočila, zaposlouchala se do jásotu a humbuku kolem, ale než jsem vůbec stačila cokoliv komukoliv říct, zahalila mě květinová vůně a zrak mi zastřela růžová mlha. "Ach?" vydechla jsem jen a zavřela před ní oči, jen jsem cítila, jak je moje tělo náhle jaksi lehké a jako by padalo, nebo snad jako by mě odnášel lehký vánek.
Byla jsem snad chvilku mimo sebe? Možná mě únava přemohla a já si na chvíli zdřímla, ale když jsem oči opět otevřela, louka byla pryč. Stejně tak všichni moji společníci. Jásot utichl, zmizelo hřiště i tlusté myšky s vlajkami. Byla jsem náhle v noře pod zemí, ležela jsem na kypré hlíně a oči si pomalu přivykaly šeru. Tělo bylo unavené, nohy bolavé, tiše jsem zakňourala, když jsem se pohnula a ucítila všechny ty rozbolavělé svaly. Ale co bylo nejhorší, byla jsem tu úplně sama, na tomhle šerém místě, které bylo úplně ideální líhní stínů a děsů.
Na chvíli se mi všechno uvnitř stáhlo do vyděšeného uzlu, ale pak jsem uslyšela čísi hlas. Nebyla jsem tedy sama. Vlna úlevy se přese mě přelila jako paprsky teplého slunce. "Hola hej," odpověděla jsem tomu hlasu a přes únavu vstala, abych se podívala, kdo to tu se mnou je. Možná by mi i dokázal vysvětlit, co se to tu děje, protože jsem z toho byla velice zmatená. Za prvním ohybem podzemní chodby jsem spatřila vlka. Ve světle, které sem pronikalo zvenčí, jsem viděla, že má hnědý kožíšek a oči modré jako dvě studánky. Přistoupila jsem k němu blíž s jistou obezřetností, ocas lehce stažený, ale jeho špička sebou přátelsky mrskala a na tváři mi pohrával náznak úsměvu. Nevypadal jako zlý vlk. Určitě nebylo čeho se bát. "Ahoj," pozdravila jsem ho tiše. "Tohle je tvoje nora?" Hm. Mohlo by to tak být? No... nebylo by to poprvé, co jsem se probrala v něčím příbytku. Tentokrát jsem si ale nepamatovala, že bych ztratila vědomí, ba ani že by se mi stalo něco zlého. Zlatá očka tázavě zakotvila na tváře vlka přede mnou v naději, že je to snad on, kdo má v této situaci všechny odpovědi.

//Děkuji moc za akcičku a za odměny, bylo to příjemné zpestření a pěkně to odsýpalo c:

Co to vůbec bylo za sílu, která mě dál poháněla vpřed a zabraňovala mi to vzdát? Srdce mi v hrudi bilo jako splašené, žaludek jsem měla stažený do úzkostného uzlu a vlastně celá moje bytost byla připravená na ránu, na bolest, na sevření tesáků kolem nějakého citlivého místa... ale i tak jsem ze hry nevycouvala. Možná by to nešlo, ale já to ani nezkusila. Nebyl čas přemýšlet nad tím, proč co dělám, všechno se dělo rychle, takže mi stejně nezbývalo nic jiného, než prostě konat.
Černobílá by mě určitě kousla, když jsem se natáhla po vlajce. Její zuby se už po mě natahovaly, ale na scéně se naštěstí objevil další člen mého týmu. Ten šedivý mladík. Vrazil do černobílé, její tesáky cvakly na prázdno a ty moje naopak bezpečně sevřely ten klacek, na kterém modrá vlajka vlála. Vyrazila jsem znovu dopředu, snad už naposledy, snad už se to tentokrát povede, protože mi docházel dech i síly. Zdaleka nebylo vyhráno, ale snad jsem na to teď už nebyla sama. "Braň mě, Šedáčku," zahulákala jsem s plnou tlamou na druhého vlka a hnala jsem se směrem k našemu poli, kličkovala jako zajíc a doufala, že mě nikdo nechytí. Kdoví, jestli bych v sobě totiž vyhrabala dost odvahy na další podobný útok. Moc jsem tomu nevěřila.

//Jasnava kličkuje s vlajkou směrem ke své polovině.

To, co jsem nechtěla, aby se stalo bylo přesně to, co se nakonec stalo skutečností a my dvě jsme se srazily uprostřed letu. Černobílá mě srazila a bezpečně se dostala na druhý ostrůvek, zatímco já se řítila kamsi dolů - klidně to mohla být bezedná propast, asi by mi to připadalo stejné. Naštěstí to ale nebyl prudký pád. Dole mě cosi zbrzdilo. Sníh... teď na jaře? Ani jsem se už nestíhala divit všem těm podivnostem, moje hlava, která nebyla nikdy z nejchytřejších, jimi byla příliš zahlcená. Nejraději bych se na sněhové peřině schoulila do klubíčka a už nevstala, ale nebylo mi to přáno. Sněhová pokrývka rázem roztála, změnila se ve vodu, která se vsákla někam ke kořenům a zem už se znovu zvedala, znovu mě strkala do víru hry. "Ale já už nechci," zaprotestovala jsem, jako by to snad toho, kdo všechno tohle dělal, zajímalo. Co by se asi stalo, kdybych odmítla hrát? Postrkovaly by mě tady hliněné vlny kolem, dokud by mě k tomu nedonutily? Nebo možná něco horšího? Nechtěla jsem to zjišťovat, stejně jako jsem nechtěla čelit zubům černobílé, ale asi mi nic jiného nezbývalo. A tak jsem se opět zvedla a neochotně se rozběhla ke vlajce, která už zase byla na svém místě a strážila ji černobílá. Bylo to jako běžet přímo do náručí medvěda, aspoň z mého pohledu, ale cožpak jsem měla na výběr? Asi moc ne. Alespoň jsem byla o něco hbitější, než ona. S otevřenou tlamou jsem se vrhla po modrém cípku, doufala, že se mi podaří prosmýknout kolem strážkyně a jen jsem čekala, kde se do mě zaboří nemilosrdné tesáky. Koutkem oka jsem ještě zaznamenala nějakou šedou šmouhu, co se k nám hrnula. Pomoc, že by?

Chtěla jsem pryč. Chtěla jsem domů. Do bezpečného objetí hustých propletených větví prastarého hvozdu, pryč z nebezpečného, děsivého světa. Černobílá vrčela a dorážela na mě. Čekala jsem, že každou chvíli zaboří tesáky do některé části mého těla. Naštěstí to vypadalo, že na tlapkách neposkakovala tak lehce, jako já, takže se mi dařilo se jí držet z dosahu. Nikam jsme se ale nedostávaly. Nenacházela jsem v sobě dost odvahy na ni zaútočit a sebrat jí vlajku, na tohle já jsem vůbec nebyla, a moji spoluhráči byli asi zase zaměstnáni něčím jiným. Takže to bylo na mě, na někom, kdo nebyl schopen to vyřešit.
A aby toho nebylo málo, zem se opět roztřásla. Rozkročila jsem se a pevně zaryla tlapy do země v očekávání dalších vln, ale ty nepřišly. Místo toho se kolem mě náhle otevřela hluboká průrva a já zůstala stát na malém ostrůvku, stejně, jako černobílá stála na tom svém. Se staženým ocasem jsem se na svou hroudu hlíny co nejvíc schoulila, aby mi některá tlapa nepodjela a já se nezřítila dolů. Viděla jsem ale, že černobílá se pádu nebojí. Chystala se ke skoku a já si během jediné vteřiny uvědomila, že jí se bojím ještě víc, než průrvy dole. Ale jediné místo, kam jsem mohla uniknout, byl její ostrůvek. Roztřeseně jsem se nadechla, vyskočila a jen doufala, že se ve vzduchu mineme... ale bylo to vůbec možné? V hloubi duše jsem asi věděla, že to může skončit jen kolizí.

//Jasnava se snaží přeskočit na ostrůvek Lilac tak, aby se nesrazily.