Příspěvky uživatele

< návrat zpět

I was born in the Morhon forest. It's not very well known around here, but where I'm from, all the wolves in the area knew of it. Not because it was very old and beautiful, though - although it was. The forest was known for a much darker reason. It was said to be not just haunted, but cursed. Not many were brave enough to walk through it and we were the only wolf family living in it, even though the forest was huge and there would be plenty of space for others.
So was the forest really cursed? I certainly don't think so. I never saw anything scary or supernatural there. There were no ghosts, no walking trees, no strange lights or voices. I didn't get lost or hurt my leg on the many intertwined tree roots. If anything, the forest seemed to be protecting us and providing us with everything we could ever want.
Perhaps it was because we belonged there. My dad spread wild tales about our forest and told everyone he met to keep well away from its borders. You could say he was protecting it, keeping the world away. My mom kept a little garden, she always cleared the little streams running through the woods and she helped any small critters that needed it. And me and my sister, we were born there. We were children of the forest so of course it wouldn't hurt us. So perhaps it was cursed, just not for us. Because we were its friends.

Pršelo a pršelo. Obloha se mračila a nepřicházel žádný vítr, který by rozfoukal šedá mračna. Ale já jsem si nestěžovala, seděla jsem se se sestřičkou v noře a hrály jsme naši novou hru. Už potřetí v řadě Havrana vyhrála. Ale tentokrát, když jsem se podívala zpátky na mřížku, kterou jsme si drápem vyryly do země v noře, uvědomila jsem si, že je něco jinak. Když jsem zvedla hlavu, abych omrkla počasí venku, byla jsem si jistá, že mám tři ulity v řadě a v dalším kole musím vyhrát. Totiž Havrana měla vedle sebe jen dva žaludy, ke kterým mohla ještě přidávat, zbytek jejích pokusů se mi povedlo vyblokovat.
Teď jsem ale shlédla zpátky na hrací plochu a uviděla, že jedna z mých ulit je posunutá o čtvereček vedle a že Havraniny možnosti se teď jeví mnohem více otevřené, než před chvilkou. "Už budeš táhnout? Těším se na další výhru." Ublíženě jsem se zamračila. "Ale tys podváděla, takhle to předtím nebylo! Otočila jsem se jenom na chviličku a tys to tady celé předělala." "Ale to bych přece neudělala!" A mě se nechtělo věřit, že by mě sestřička naschvál podvedla. Ačkoliv jsme byly sourozenci a musely jsme se trochu pošťuchovat, tohle jsme si neprováděly a já jsem Havraně věřila. "A přece se s tím něco muselo stát, měla jsem přece tři ulity za sebou." Už to vypadalo, že se pohádáme, když z té jedné ulity vykoukl šnek a začal si to šinout zase na vedlejší políčko. Ohlédly jsme se jedna po druhé a rozesmály se z plných plic. Celou tu dobu švindloval šnek!

Na procházce po mýtině koukala jsem, kde co žije. Tu je skřivan, tu je kos, támhle trčí z křoví nos. Nos? Spíš čumák, zvědavý a špičatý. Za čumákem leze liška, rezavá až na paty. "Zdravím, návštěvnice milá, vítám tě v svém lese." Trošku jsem se vyjevila, lišky nemluví přece? "Zdravím, paní liško," odpovídám zdvořile. "Snad nevadí, že tu chodím - jsem tu vlastně omylem."
Liška se však jenom směje, "ale kdepak, vůbec ne! Každý se tu může projít, tím mi srdce neklesne. Jsem tady však pořád sama, smutno je mi, tak to je." Srdce se mi náhle svírá, chci dopřát lišce pokoje. "Teď tu máš mne, já si s tebou můžu třeba povídat." Raduje se: "To je skvělé! Pojď se na něco podívat."
Šla jsem za ní přes mýtinku, kde stály dva javory. Pod kořeny starých stromů skrýval se vchod do nory. "Tady bydlím," povídá mi, "chceš jít chvíli posedět? Můžem si dát něco na zub, historky si povědět." Neměla jsem žádný spěch a lišku chtěla potěšit. "Proč ne, ráda se podívám, jak vypadá liščí byt." A tak zrzka hbitě mizí ve tmě nory podzemní. Šla jsem za ní bez tušení, že mě tam možná uvězní.

Kolem mě vykvétaly kvítky nejrůznějších tvarů a barev. Krása, až se z toho tajil dech! Každé jaro jsem je obdivovala znova a znova, i když byly vlastně pořád stejné a všechny jsem je dobře znala. Květiny se mi ale nemohly jen tak omrzet. Klestily si statečně cestu ke sluníčku a těšily nás svojí přítomností. K mojí pohodě ještě přispívaly hřejivé sluneční paprsky, které mi hladily kožíšek. Křišťálově čistá obloha byla bez jediného mráčku. Kosi zpívali někde opodál v křovinách a nad loukou zase prozpěvoval skřivánek, co mu zobáček stačil. Klidně jsem se procházela po louce a přičichla ke každému květu.
Kroužení a bzučení včel, čmeláků i motýlů ještě víc prosycovalo den životem. K mojí nemalé radosti se zdálo, že věneček od Života na ně má nějaký zvláštní vliv. Kouzlo, nebo jen vůně kvítků, které Život začaroval, aby nikdy neuvadly? Krotcí motýli ke mně přilétali a sedali mi mezi uši, dokonce i jeden ospale bručící čmelák se mi tam usadil. Korunku jsem najednou měla úplně živou, bylo to, jako bych si na hlavě nosila celou miniaturní louku a ne jen pár kvítků. Kdo by si to byl pomyslel? Kladná Životova energie se nejspíš v mojí ozdůbce stále držela a já doufala, že jen tak nevyprchá.

358 (16)

"Samozřejmě, že budeš," povzbudivě jsem se usmála na Hráška. Tlapky vlčat musely ještě trošku zesílit. Brzy budou mít možnost se trochu pocvičit, venku už se dělalo pěkné počasí a tak bylo na čase, aby poznali i svět mimo les. Nemohla jsem se dočkat, až jim všechno ukážu! I Mráček už se na to zeptal. "Můžeme jít klidně hned," zamávala jsem ocasem. "Jen, co se Hvězdík vykulí z pelechu," zasmála jsem se krátce, ale i poslední z brášků už mžoural a začínal se probouzet.
"To se tak venku střídá den a noc. Ráno vyjde nad obzorem sluníčko, veliké zářivé světlo, které nám hřeje kožíšky a osvětluje celý kraj. Postupně putuje přes celou oblohu a večer zase odchází spát - pak začne noc a tma, ale nemusí být úplná. V noci totiž na obloze svítí zase stříbrný měsíček a spousta hvězd, to jsou zase taková malá stříbrná světýlka," vysvětlila jsem. Opravdu by bylo nejlepší jít si to všechno prohlédnout na vlastní oči!
Doufala jsem, že se vlčata ostatních sarumenských nebudou obávat. Ale když uvidí, jak přátelští jsou, určitě se brzy rozkoukají. "Přesně tak, jsou to samí kamarádi," střihla jsem ušima a pousmála se na Světlušku, která doplnila hodně podstatnou informaci: "Ano, to má! A strejda Tonres má zase veliký klobouk, který nosí na hlavě," přihodila jsem sama další zajímavost. "Možná by se do něj někdo z vás i vešel," zasmála jsem se při představě vlčat, jak lezou z klobouku... i když rostli jako z vody, dlouho už to tak nebude. Čenichem jsem trošku poňuchala Mráčka, který se stejně zdál jaksi nesvůj z představy smečky. Ale to, co neznáme, nás vždycky straší nejvíce, že?
Ukázka zpěvu měla větší úspěch, než jsem čekala. "Jistě, že budu," mrkla jsem na Hráška a potom na Mráčka. "Ano, tak to bylo, jde ti to moc pěkně. Co kdybychom šli ven a zopakovali si to cestou?" navrhla jsem, Hvězdík už se vyhrabal z pelíšku a teď se mlčky ochomýtal okolo Světlušky. "Co ty na to, Hvězdíku?" věnovala jsem oňufání i jemu. Byl pořád takový tichý, ale zatím jsem se tím netrápila. Na všechno byl čas. Hvězdík začne mluvit, Hrášek bude běhat a Mráček se bude učit zpívat.
A Světluška? Světluška byla na odchodu. Chtěla hledat potůček. "Tak dobrá. Ráda jsem tě poznala, Světluško," zamávala jsem ocasem. Vděčné jiskřičky jí vyskakovaly z kožichu, ač smíšené s jakousi nervozitou. "Nemáš vůbec za co," sklonila jsem mírně hlavu. "Měj se pěkně," stačila jsem jí ještě popřát, než vystřelila z úkrytu s dalšími díky a rozloučeními. Trošku jsem si pro sebe s mírným pobavením zavrtěla hlavou. Světluška byla skutečně svá!
"Tak pojďme, prohlédneme si les, tam toho budete mít hodně na objevování. Jen se držte u mě," vybídla jsem vlčátka. Hvězdík se přibatolil mezi nás a držel se těsně vedle mojí levé tlapky. Srdce mi přetékalo radostí a něhou k mým milovaným dětičkám. "A můžeme zkusit ještě kousek té písničky," mrkla jsem na Mráčka a navázala tam, kde předtím skončil: "Cestou světem i duší svou déšť ho provází, ani neví, co hledá, přesto nachází..."

//Sarumen

Duben 2/10 - Shahir

Byla jsem svým uvědoměním značně šokovaná. Netušila jsem, jak to je možné! Cítila jsem se v duchu pořád stejně, jako když jsem byla mladší. A teď se mi šedé chlupy na čumáčku snažily tvrdit, že stárnu? To musel být nějaký omyl.
Lehce jsem nadskočila, když se za mnou ozval starostlivý hlas. "Juj!" Hned jsem se ale rozesmála, když jsem se ohlédla a uvědomila si, že to je někdo, koho znám. Tohle je přece Shahir, kterého jsem tu už jednou potkala. "Ach, ahoj. Nečekala jsem, že tu někdo bude. Nic se mi nestalo, vůbec ne. Tedy, srážka s realitou, hádám, to je všechno," střihla jsem ušima. "Tak trošku jsem počítala, kolik mi je zim a došla jsem k mnohem vyššímu číslu, než bych čekala," pokrčila jsem rameny. Znělo to trochu hloupoučce, když jsem to řekla nahlas, ale Shahir to jistě pochopí.

Duben 1/10 - Shahir

Jarní sluníčko už začínalo vykukovat mezi mraky a bylo příjemné cítit jeho paprsky v kožíšku. Spokojeně jsem si pobrukovala, když mne tlapky zlehka nesly k jezeru. Konečně! Měla jsem vážně žízeň a tak jsem na nic nečekala a zhluboka se napila, abych svlažila hrdlo a tu strašnou žízeň zahnala na útěk. Hladina se ještě chvíli vlnila, ale potom se ustálila.
Zahleděla jsem se na svůj odraz, který se v klidné vodě odrážel téměř zrcadlově jasně. "Ahoj, Jasnavo," řekla jsem mu a zasmála se. Jasnava v jezeře se zasmála taktéž a já viděla, že má věneček na hlavě trošku nakřivo. Natáhla jsem tlapku a urovnala si ho. S dárkem od Života jsem musela nakládat opatrně, to by bylo, kdyb mi někde upadl a já ho ztratila! Naklonila jsem hlavu na stranu, ale teď už všechno vypadalo v pořádku. Jen... propána, byly to šediny na mém čenichu? To snad ne! Nebylo to možné! Zašilhala jsem, přesvědčená, že jde jen o nějaký odraz na vodě, ale byla to pravda. "No propáníčka," zhrozila jsem se. "Vždyť je mi jenom-" Rychle jsem v duchu počítala. "Osm zim?" Bylo to vůbec možné?

357 (13)

Na kožešině se pomalu začal vrtět i Kulihrášek a hned měl zvědavé otázky. "Kámen... je taková tvrdá věc, ze které jsou třeba skály nebo stěny jeskyně, i ta socha tady, ale jsou i menší kamínky, dají se najít prostě všude. Až půjdeme ven, ukážu vám je," slíbila jsem - ukážu jim všechno. "Pojď se podívat na tu sochu," pobídla jsem Hráška, jenže ten se vzápětí natáhl na zem jak dlouhý, tak široký. Hned jsem k němu chtěla zamířit, když tu se k němu vrhla Světluška. Strnula jsem na místě a pozorně ty dva sledovala, aniž bych si byla vědoma toho, jak mi vstala srst na hřbetě nebo že jsem zadržovala dech, dokud jsem neviděla, jak něžně pomohla synkovi na nohy. Zhluboka jsem si vydechla. "To nic, ještě si natlučeš kolikrát," přišla jsem blíž a jemně se o něj otřela čenichem. "Brzo tě nožky začnou poslouchat, jen se neboj." Chtělo to jen trochu cviku a za chvíli budou běhat kolem jako střely!
Připojila jsem se znovu k Mráčkovi, kterého socha skutečně fascinovala. "Já vím, ale ty se nemáš čeho bát. Les je tvůj domov - domov nás všech - a tak ho strážkyně nehlídá před námi." Střihla jsem ušima, když se Mrakošlap podivil nad tím, kolik že vlků tu vlastně máme. "To ano, a je tu ve smečce vlků ještě víc. Časem se s nimi seznámíte, jsou všichni moc hodní," ujišťovala jsem vlčata, aby se náhodou nebáli vystrčit čenich či promluvit na někoho z ostatních ve smečce.
No a pak... pak došlo na to zpívání. Připojila se ke mně i Světluška a když můj krátký úryvek skončil, zůstala na mě žádostivě koukat jak ona, tak i Mráček a dokonce i Hvězdík se vykulil z pelíšku, aby se podíval, co to je za povyk. "Uh, tak jo, jak to bylo dál-?" Z toho rostoucího publika jsem byla přece jenom drobátko nervózní, ale taky se mi srdíčko třepalo radostí. Zjistila jsem, že další slova písničky se mi vracejí. On poznal jak chutná krev, jak chutná zklamání, za rytmu bubnů v hlavě rudou barvu poznání. On poznal jak chutná bolest a jak chutná zlost, prožil si svý peklo, no a pak si řekl dost - já nebudu zlej, nebudu zlej..." Slova se mi sypala z tlamy snad sama od sebe, bez rozmyslu a já pokračovala, nejspíš jsem to místy pokazila, ale zřejmě to moc nevadilo - a nakonec jsem se propracovala a tak trošku proklopýtala až na konec písničky (//to give credit where credit is due :D). Zašvihala jsem ocasem a upřímně jsem na sebe byla celkem hrdá. "Tak, a to už je vážně konec," broukla jsem.

Březen 10/10

"Ale notak, Jasni, neblbni, to byla jen legrace." "No ale ne moc vtipná," popotáhla jsem a rychle si otírala slzy, které se mi valily na tváře proti mé vůli. Nechtěla jsem brečet, ale chvíli jsem si vážně myslela, že mě přišla sežrat lesní příšera. Ten šok byl strašlivý. "Tak promiň, já jsem nevěděla, že se tak hrozně lekneš," omlouvala se Havrana a šťouchla do mě čenichem. "Měl to být jen takový vtípek, no. Hele, nechceš jít na myši?" Povzdechla jsem si. Chtěla jsem se na ni zlobit, vážně chtěla, protože to byl hodně hloupý vtip a málem jsem leknutím umřela, jenže to byl přesně ten problém s Havranou. Prostě jste se na ni nemohli zlobit moc dlouho. Bylo to nemožné. Vždycky věděla, jak má věci se mnou urovnat. Takže jsem ji jen tak zlehka plácla tlapou, avšak chybělo tomu veškeré přesvědčení. "Tak pojďme." "Jo-ho-hó! To je slovo do pranice! Poslední na mýtince je prasečí ocásek!" "To určitě, já ti dám prasečí ocásek, ty prašivko!" A odcválaly jsme do nového dne.

Březen 9/10

Odpověď sice nepřišla, ale zaslechla jsem, jak se cosi blíží podrostem. Dupalo to, funělo a mručelo, větvičky praskaly, jak se ta bytost probíjela skrze ostružiní a mladé trnky. Vykulila jsem oči tím směrem a úplně zamrzla. Přikrčila jsem se k zemi, nevěděla jsem, co čekat. Bylo to blíž, blíž, ještě blíž- "ÁÁÁÁ!" Z křoví vyskočila příšera. Měla dřevěnou tvář a celé tělo omotané liánami, kůrou a blátem. Lešij, určitě to byl lešij! "Přišla jsem tě ohlodat!" zahřímala ta bytost... Havraniným hlasem.
"Hav-ra-NO!" zavřeštěla jsem a tlapou srazila sestře z očí tu směšnou masku z kůry. "Ty jsi tak- tak- pitomá!" Srdce mi bušilo tak divoce, až hrozilo, že mi vyskočí z hrudi. Celé tělo se mi rozklepalo. "Ha, dostala jsem tě, co? Ještě, že spíš jako špalek, trvalo mi fakt dlouho-" Sestra se zarazila, když viděla, že začínám doopravdy nabírat k pláči.

Březen 8/10

To byla samozřejmě pravda. Maminka by nás nikdy nepustila, kdyby věděla, že se budeme bát. Nemohly jsme se vrátit. Krom toho, tohle byla naše zkouška. Zkouška odvahy, ne ještě dospělosti, ale snad to bylo jakousi přípravou na ni. Proto jsem se v temné noci jen přitiskly blíže k sobě. Přítomnost a blízkost mé sestry mě uklidňovala, ale stejně jsem ještě dlouho, předlouho naslouchala zvukům noci, než se mi podařilo konečně usnout.
Teď tu tedy bylo ráno. Žádná příšera mě nesežrala, nikdo mi nevypil krev, dokonce ani ducha jsem neviděla. Jenže něco bylo stejně špatně. Kam se poděla moje sestra? "Havrano?" zavolala jsem, ale ne příliš nahlas, abych neupoutala pozornost rodičů. "Vranko? Jsi tu?" Asi šla jen čůrat, uklidňovala jsem se. Ale klidná jsem vážně nebyla. V denním světle už sice hvozd vypadal opět jen jako hvozd a ne jako říše plná hrůz, ale něco z toho strachu předešlé noci se mi začalo plížit zpátky do duše.

Březen 7/10

Bylo až příliš snadné si představit, že to není hlas sovy, ale že se to chichotá zlomyslný vlkoskřet, který má spadeno na mladé vlčice poprvé kempující mimo noru. Z jiné části lesa, jistě od tůňky, se začal ozývat žabí zpěv. Až na to, že to třeba nebyly žabky, ale celá spousta zubatých příšerek, které vám v noci přijdou pít krev.
Měla jsem co dělat, abych se nerozklepala strachy, ale nemohla jsem to před Havranou přiznat. Určitě by na to nikdy nezapomněla. Přesto jsem to nakonec nevydržela a opatrně to téma nakousla. "Ty, Vranko... přijde ti to trochu strašidelný?" špitla jsem. "No, trochu jo," přiznala sestra a já si oddechla. Když to přiznala i Havrana, bylo v pohodě dát svůj strach najevo. "Ale domů nepůjdem?" ujišťovala jsem se. "Blbneš? Kdybysme přišly domů, že nás něco vystrašilo, už nám to máma v životě nedovolí."

Březen 6/10

Chvíli jsme se ještě hihňaly, pošťuchovaly se a šeptaly si. Slunce však rychle zapadlo a šerý večer nahradila absolutní temnota. Byl čas jít spát. Až na to, že jak na to přišlo, nějak jsem nemohla zamhouřit oka. Co bylo v denním světle zábavnou historkou se náhle zdálo být až příliš skutečné. Začal se mi kolem srdce ovíjet docela jiný strach, než když jsem poslouchala sestřiny strašidelné příběhy. Tohle nebylo takové příjemné šimrání, kdy jsem věděla, že to je jen jako a můj strach je tedy taky jen jako. Za denního světla možná. Ve dne jistě nebyli žádní duchové, bludičky, upíři ani netopýrodlaci, neexistoval vlkožravý Morhon ani kletba hvozdu. V noci však... V noci mohlo být skutečné všechno. Ležela jsem s očima vytřeštěnýma do tmy a otřásla se, když se z hlubin lesa ozvalo zahoukání sýčka.

Březen 5/10

Proto jsem taky většinou nechávala vyprávět ji, když jsme chtěly něco děsivého - obě jsme věděly, že její příběhy jsou zkrátka lepší. Ty mé byly takové neohrabané, víc mě bavilo si vymýšlet pohádky o vílách, vlčích skřítcích nebo nějaké veselé a vtipné příběhy k zasmání. Horory, to byla Havrany parketa.
Té noci, co jsme poprvé spaly venku mimo noru, samy bez rodičů, se opravdu překonala. Vyprávěla příběh o duchovi vlčice, který strašil v nejhlubší části hvozdu. Popisovala všechno do takových detailů, až se mi úplně tajil dech. Chvílemi jsem zapomínala, že to není skutečné. "A chodí po lese dodnes," dostala se nakonec sestra na konec. "Možná je tu... právě... teď!" protáhla dramaticky a plácla mě tlapou přes špičku ocasu. Zachichotala jsem se. "Né, Vranko, ty jsi ale!"

Březen 4/10

Těch jsme měly skutečně zásobu. Přece jsme žily v lese, ve kterém údajně strašilo a ležela na něm hrozná kletba! Tatínek si myslel, že neznáme ty nejděsivější historky, které vykládal tulákům v okolí, aby je udržel mimo náš hvozd, ale to by se mýlil. Nebyl až tak dobrý v tajnůstkáření, jak si možná myslel. Sem tam se nám k uším, které jsme samozřejmě měly pořád nastražené, donesl nějaký ten útržek a protože jsme nebyly hloupé, po čase jsme si ty historky z těchto kousků poskládaly. No a kde nějaký ten kousek chyběl? Tam jsme si ho zkrátka domyslely, plácly jsme na příběh záplatu vlastní výroby a bylo to.
Kromě toho jsme si také každá nějakou tu děsivou příhodu či pohádku uměla čas od času vymyslet. Havrana v tom byla ale lepší, než já. Její fantazie, jak se zdálo, se přímo vyžívala ve vymýšlení nejrůznějších příšer, duchů a strašidel.