Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Listopad 2/10 - Silja

Ulevilo se mi, když jsem viděla, že vlče nepřišlo k žádné vážné úhoně. Ještě štěstí, že byla mláďata tak odolná. Nabila si způsobem, že bych já potom kulhala ještě týden, ale pro ně to byl prostě normální den, odrazila se od země a hned šla zase tropit neplechu. "Tak to jsem ráda, že se ti nic nestalo," usmála jsem se na ni a pak se přímo nahlas zasmála, když kolem mě začala zvědavě obcházet jako malý huňatý inspektor. "Vážně? No, možná trošku ano," střihla jsem ušima a uvažovala, kde se tu vlče vzalo. Snad měla rodiče někde poblíž. Nevypadala jako mládě, které by se protloukalo světem samo, naštěstí. "Ale doopravdy víla nejsem, jsem jenom obyčejná vlčice. Jmenuju se Jasnava," řekla jsem jí s úsměvem. "Myslíš vílu Zuběnku? Páni, ty víš, kde bydlí? Potkala ses s ní?" projevila jsem zájem o to, co mi povídala. Nejspíš vílu znala jenom z pohádek a vyprávění, ale tohle byla Gallirea. Jeden nikdy neví, co všechno může být skutečné, dokonce i věci, které jsem dřív považovala za obyčejné pohádky a legendy tu mohly ožít.

Listopad 1/10 - Silja

Spala jsem s vůní květů v čenichu a paprsky pozdního léta v kožichu. Nepozastavovala jsem se nad tím, kde se to teplo a kvítí bere na samém konci podzimu - právě proto, že jsem spala. Nepřemýšlela jsem nad ničím, jen jsem si libovala, jak to je příjemné po vší té zimě a nepohodě, která panovala ve světě kolem. Můj klid trval ale jenom do chvíle, než mi najednou cosi s řevem přistálo na zádech. Můžu vám říct, že jsem vmžiku byla úplně probuzená! Vymrštila jsem se na nohy, jako když mě bodne. "Co to, co se děje?" blekotala jsem překvapeně a vylekaně. Oči mi sjely stranou a spatřila jsem malé vlče, jak se válí na zemi. Byla to malá vlčí slečna, naprosto rozkošná, celá bílá a nadýchaná jako měkoučký obláček. "Jémine, to ty jsi na mě skočila? Jsi v pořádku, nenatloukla sis?" sklonila jsem se k ní a opatrně ji pošťouchla čenichem. Uvědomila jsem si, že se svou květinovou zahrádkou, kterou jsem si nosila na hřbetě, jsem musela být na louce naprosto maskovaná a vlče mne asi nevidělo. Jen jsem doufala, že si moc nenabila čumák.

//Kiërb přes Tenebrae

Povzdechla jsem si, když Nicos prohlásil, že jsem to nemohla vědět. "To je asi pravda, jen... se mi zdál tak milý, když jsme se poprvé potkali." Zavrtěla jsem hlavou. Ne, nelitovala jsem té zimní noci, kterou jsem s Warisem strávila - jen díky tomu jsem měla své kluky, svá vymodlená vlčátka. Přála jsem si ale, aby se věci vyvinuly jinak. Možná jsem vážně měla za ním přijít dřív? Ublížila jsem mu? Ale co kdybych za ním kluky přivedla a on si nás tam pak nechal všechny? Co kdyby, co kdyby, pravda byla taková, že to asi nikdo z nás nemohl vědět. "Já... Ano, asi bude lepší, když ti to celé povím," odsouhlasila jsem a lehce popotáhla. Nejhorší záchvat pláče mě už přešel a teď jsem se cítila uvnitř rozbolavělá a unavená.
Vyrazili jsme směrem k lesu. Pousmála jsem se vděčně na Zed a taky na Kenaie, i Nicos jim děkoval za to, jak zasáhli. Já jim byla všem vážně moc vděčná a Hrášek jistě také, i když byl úplně potichu. Vypadal dost unaveně, asi ho to taky zmohlo... a jakpak by ne? Byl to pěkně náročný den, pro všechny. I exploze kýchanců přicházející od Zed o tom vypovídaly. Ustaraně jsem se ohlédla. "Jsi v pořádku? Asi jsi se nachladila, to ten podzim," povzdechla jsem si. "My se asi půjdeme trochu ohřát do úkrytu," pokývla jsem hlavou k Hráškovi. "Možná by to bylo nejlepší pro všechny," pousmála jsem se unaveně, ale netušila jsem, co mají ostatní v plánu. Zastavila jsem bezpečně za hranicemi lesa a koukala, co kdo bude dělat dál a jestli se k nám někdo bude chtít připojit na cestě ke Skalisku.

Seděla jsem si spokojeně na louce. Sledovala jsem, jak slunce pomalu klesá k obzoru a barví oblohu do všemožných odstínů rudé, žluté, oranžové a snad i fialové. Stále však bylo teplo, protože byl letní večer. Spalující vedro pominulo a zůstalo jen příjemné klima, které bylo ideální pro vysedávání na kopečku. Snad nic by ten večer nemohlo pokazit! Spokojeně jsem si posedávala v trávě a vůbec si nevšimla toho, že právě k pokažení večera směřuji. Sunula jsem totiž svůj zadek kousek po kousku vstříc katastrofě! Sedět v klidu bylo umění, o kterém jsem si myslela, že v něm exceluji, ale vrtěla jsem se, aniž bych si to uvědomovala. Soustředila jsem se totiž až moc na krásný západ slunce a příliš málo na to, co dělám a co se děje kolem.
Šimrání v kožichu jsem si všimla za chvíli a podrbala jsem se o zem. Slušné to moc nebylo, ale kolem nebyl nikdo, kdo by to mohl vidět. Šimravý pocit ale nezmizel, místo toho se jen zhoršil. Skočila jsem na nohy, protože jsem už věděla, že po mě něco leze a právě v tu chvíli to začalo. Štípání a kousání! S panikou jsem se začala otřepávat, zatímco mi stehna, zadek, dokonce i, achich, hýždě jen hořely. S obavami jsem se ohlédla a přeběhl mi mráz po zádech, když jsem uviděla celou armádu červených mravenců, kteří mi rejdili kožichem. Sedla jsem si přímo do mraveniště a teď na mě útočili! Spěchala jsem o kus dál a začala se válet v jeteli, abych je ze sebe dostala. Spadli nakonec asi všichni, ale zůstala jsem celá poštípaná a zbytek západu slunce jsem si už vůbec neužila. Svědilo mě totiž úplně všechno.

Byla jsem tak moc ráda za to, že vlci ze smečky přišli a pomáhali mi, protože jsem nevěděla, jak bych to sama zvládla. Stála jsem s Hráškem přituleným k jednomu boku poblíž Kenaie, o kterého jsem se už neopírala, ale nevzdalovala jsem se od něj. Jeho slova nejlépe odpovídala tomu, jak jsem to cítila sama. Nicos prohlásil, že nejsme v Sarumenu vězni, ale byla jsem z jeho řeči trochu nervózní. Samozřejmě, že jsme nebyli vězni a mohli jsme odejít za Warisem... ale co kdyby se rozhodl, že znovu přijde, aby nás odtud odvlekl, i kdybychom nechtěli? Byla jsem otřesená už jen tím, že ho to vůbec napadlo udělat jednou.
A mluvit k Warisovi bylo jako hučet do dutého stromu. Nejde o to, že jsou malinkatí, jde o to, že nás nemůžeš vyrvat z našeho domova... Otevírala jsem tlamu, abych znovu začala mluvit, ale pak jsem ji sklapla. Bylo to marné. Dočista marné. Škubla jsem sebou, když mě nazval lhářkou, jako bych dostala facku. Zaťala jsem čelist a usilovným mrkáním zahnala slzy. "Na jaře mě čekej," řekla jsem roztřeseným hlasem s pohledem upřeným k Warisovým tlapám. "Ale kluci přijdou, jen jestli to budou chtít sami." Nechtěla jsem do hor chodit. Nechtěla jsem už mluvit s někým, kdo upřímně věřil, že jsem ho podvedla a nazýval mne lhářkou před mou smečkou. Neměla jsem ale zřejmě na výběr - tohle ještě nebylo u konce.
Mlčky jsem sledovala, jak odcházejí, než jsem se otočila na sarumenské vlky. "Děkuju, že jste přišly, vůbec n-ne-nevím, jak by to dopadlo, kdyby... Vůbec jsem netušila, že umí být takový," hlesla jsem. Jenže to nebylo až tak zvláštní, že? Prakticky jsem otce svých vlčat vůbec neznala a až teď jsem zjišťovala, co je zač. "Já jsem mu nelhala," zašeptala jsem potom a rovnala Kulihráškovi srst mezi ušima, znovu a znovu. "Nemusíte nikam chodit," řekla jsem mu. "Nikdo vás nutit nebude." Třásly se mi nohy a cítila jsem se úplně vyřízená. "Půjdeme... zpátky?" špitla jsem, toužíc po bezpečí a klidu lesa. Vlastně jsem ani nečekala, rovnou jsem se tím směrem vydala.

//Sarumen

Cítila jsem téměř beznaděj, když jsem čelila Warisově vzteku, který se vzal kdoví odkud a který jsem nepovažovala za oprávněný. Připadalo mi, jako že mluvím do kamenné zdi a cítila jsem se před ním malá, maličká... Ale vtom se z lesa vynořili známí vlci. Kenai ke mně doběhl jako první a už jen blízkost mohutného vlka mi dodala trochu jistoty. Vzápětí za ním se objevil i Nicos a také Zed. Trochu se mi ulevilo, když nás tu teď bylo ze smečky tolik.
Viděla jsem ten zářivý úsměv na Warisově tváři, když se rozhovořil. Vypadal a zněl tak přesvědčivě! "Warisi, tys mě vůbec neposlouchal," hlesla jsem a otřela si z tváří další slzy, cítila jsem se hrozně, když vykládal mým přátelům věci, které se takhle vůbec nestaly. Nebyla to přece žádná pravda, že bych mu kluky chtěla zatajit! Jenže on si to nenechal vysvětlit. "Takhle to není," otočila jsem se k vlkům ze smečky a pohledem je vzývala, aby mě poslouchali, aby mi věřili. Ale i kdyby ne, byla jsem si jistá, že nedovolí, aby Waris ve svém nepochopitelném konání pokračoval.
"Já- mně- mrzí, že to takhle vidíš, ale nemůžeš nás přece prostě unést," obrátila jsem se znovu k němu, ale měla jsem pocit, že můj hlas nemá vůbec žádnou sílu, když na něj mluvím. Věříila jsem ale Nicosovi a ostatním, že nenechají Warise, aby nás prostě odtáhl do hor, ať se nám to líbí nebo ne. Hrášek byl potichu a držel se u mého boku. Nechala jsem Kenaie, aby mi pomohl na nohy a věnovala jsem mu vděčný úsměv.

"THUD!" The horribly loud noise woke me up in a hurry. I jumped up and nearly cracked my skull on the low ceiling. "What on earth is happening?" I cried, alarmed. Something terrible must have been going on outside! I stood in my den, listening. There were a few moments of silence before new noises began. There was cracking and rustling and some strange scratching or gnawing that I found particularly terrifying. It conjured unpleasant images in my mind. Images of monsters chewing on wolf bones and already thinking about dessert. Oh, a young she-wolf would certainly satisfy their appetite quite nicely! "Oh stop it," I whispered to myself.
I was freaking myself out and I knew it, but I couldn't stop my mind from wandering. I could even see the creature in my minds eye. It looked like a huge rat that walked on its back legs. On its front legs it bore long, razor sharp claws and there were curved pointy tusks sticking out of its huge maw that could swallow a wolf in two swift bites. "Oh dear," I was near tears now. The rustling outside went on and on and I was cornered here. I had to get out. Quickly, before it finds me and it's too late. It took every ounce of courage I had in my body to move toward the exit and look outside. And as I did and spied the chubby brown animals busy at work, I finally remembered the beaver dam I passed on my way here. There was, of course, no monster. Just a bunch of beavers chomping on trees and branches and having a great time.

Vzpomínky jsou tak zvláštní věc. Vidět je nemůžeme, ani se jich dotknout, a přesto mají váhu. Váží někdy tolik, až je těžké je unést. Vynoří se přitom často tak nečekaně, že ani nemáte šanci se připravit. Vykouknou na vás při zvuku něčího smíchu, při závanu známé vůně ve větru, občas vás navštíví i když spíte a zavrtají se do vašich snů. Všichni, které jsem kdy znala, pořád žijí kdesi v koutcích mojí paměti a srdce. V něm všechno zůstane otisknuté. Vůně i hlasy, doteky i zážitky. V dálce třeba zahřmí a náhle jako bych na chvilku byla opět s Artyomem během bouřky, před kterou jsme utíkali. Vyděsila nás oba, ale on mě utěšoval i přes svůj vlastní strach. V jeho zdravém oku se mu zračila taková starost. Vlka jako on jsem od té doby, co zmizel, nepotkala. Vlastně ani nemyslím, že nějaký takový je. Věřila jsem dlouho, že se Artyom ještě ukáže, že se jen zatoulal nebo se potřeboval rozmyslet, ale teď už se bojím, že je pryč na dobro. Vážně by odešel? Vlci se tu občas ztráceli, ale nemohlo to být jen tak. Ve světě byla také spousta nástrah... Válečník Artyom by se jistě nenechal chytit do nějaké hloupé pasti, ale mohlo se mu stát nějaké jiné neštěstí. Velmi mě mrzí, že nevím, co se s ním stalo. V mém srdci má stále své zvláštní místo. Vrátí se někdy, jednou? Věřit jsem mohla, či aspoň doufat. V lásce jsem moc štěstí nikdy neměla. Víra v to, že jednou toho pravého potkám, bylo jediným, co mi zbývalo.

//Sarumen

Sklouzla jsem z Warisova hřbetu na zem, jakmile se druhý vlk zakousl Hráškovi do kůže za krkem. Tohle celé bylo tak strašně špatně, že jsem ani nechápala, jak se to vůbec mohlo stát. Nevěděla jsem, jak bude Waristood reagovat, ale že by šel tak daleko, aby se nás pokusil unést- "Hrášku, to nic," cpala jsem se rychle k synkovi, sotva jsem se posbírala na nohy. Kdyby pohledy mohly zabíjet, šedý vlk už by ležel mrtvý v trávě, ale já nebyla zrovna násilné stvoření, takže ošklivý pohled bylo to nejkrutější, co jsem zvládla. Olízla jsem Hráškovi čelo, když jsem se ujistila, že je v pořádku, ovšem vzápětí se do mě opřel Waristood.
Cítila jsem, jak se před ním scvrkávám. Byla jsem menší a menší. Stíny, které jsem už tak dlouho neviděla, tančily na okraji mého zorného pole. "Warisi, to není pravda," špitla jsem. "Já jsem nikoho neukradla. Chtěli jsme se za tebou vydat, chtěla jsem ti je představit, ale nemohla jsem s nimi sama putovat přes Gallireu, když byli docela malincí. Proč bych ti řekla, že jsou tvoji, kdybych je před tebou chtěla schovat?" upírala jsem na něj prosebný pohled. Chtěla jsem, aby pochopil, aby poslouchal... Z očí mi vytryskly slzy. "Nemůžeš je jen tak unést. Já- Jestli budou chtít jít k tobě, až budou dost staří, pustím je, já bych byla ráda, kdyby měli i tátu, ale nemůžeš je z ničeho nic odervat od všeho, co znají. A... a... a když nebudou chtít jít, nemůžeš je nutit," vzlykala jsem dál, nechtěla jsem, ale nešlo to zastavit. Takhle jsem si nic z toho nepředstavovala. "Prosím, Warisi." Nechtěla jsem žadonit. Ale přesně tak to znělo, když jsem se choulila v trávě k Hráškovi a doufala, že nám někdo přijde na pomoc, než se celý svět utopí v temnotě, která po dlouhé době číhala všude kolem mne.
Do řeči se dal i veverčák, který zněl o poznání rozumněji, i když slova o tom, že by mí synci měli odejít kamsi do hor, mne děsila. Ale kdyby to chtěli... kdyby chtěli, nemohla jsem je držet. Jenže jsem se bála, jestli Waristooda něco takového vůbec zajímá. Bála jsem se, že by je mohl prostě někde najít a odvléct je k sobě, ať se jim to líbí nebo ne.

Konverzace začala nabírat dost nepříjemný směr. Warisův výraz i tón se rychle změnily v rázné, nepřipouštějící odpor. "Cože? Zneužila? To není žádná pravda!" vyjekla jsem zděšeně nad tím nařčením. "A... a neřekla jsem, že chci mít celou naši rodinu pro sebe, určitě se můžeme nějak domluvit," brebentila jsem dál, ale vypadalo to, že Waris už se rozhodl, jak to půjde dál. "Jen... mě vyslechni a-" Jenže můj hlas byl slabší a slabší tváří v tvář autoritě, která z Waristooda sálala. Měla jsem pocit, jako bych mluvila do pevné skály... A měla jsem strach, co bude následovat.
Když se mě chopil, neměla jsem šanci. Prostě jsem se octla na jeho hřbetě jako pytel brambor. "Warisi ne, počkej-" Ale pak jsem spatřila něco, co mi vlilo do žil novou sílu. Šedý vlk rafl nešetrně Hráška za kůži za krkem, až vykřikl bolestí. V tu chvíli jsem viděla rudě. Mohli ublížit mě, ale v žádném případě nesměli vztáhnout tlapku na vlčata. "Pusť ho!" zavřeštěla jsem a začala se na Warisově hřbetu vrtět. Pevné kořeny se jakoby samy od sebe ovinuly kolem jeho nohou. Navíc nás rázem obklopila hustá mlha, která musela vlkům ztížit orientaci. Jejich postup lesem to muselo zpomalit a dát tak větší šanci vlkům ze smečky nás dohnat. "POMOC!" zavolala jsem z plných plic a doufala, že mě někdo v lese uslyší. "Pomozte nám někdo!" Kdyby byl Waris ochoten o tom mluvit, mohli jsme se domluvit, ale tohle... tohle jsem nemohla dovolit.

//Kiërb přes Tenebrae

Listopad 2/10

V hrůze jsem si nejdřív myslela, že to je medvěd, ale když se hrouda postavila a pomalu se otočila, ukázalo se, že jsem se pletla. Ne, že by však skutečnost byla o mnoho lepší. Byl to divočák. Ten největší divočák, jakého jsem v životě viděla. Kly měl snad tak tlusté jako moje tlapka. Díval se na mě svýma malýma očkama a já se krčila v blátě a snažila se dělat neviditelnou. Ale... ať už to bylo z jakéhokoliv důvodu, kanec na mě neútočil. Srdce se mi málem zastavilo, když se ke mně naklonil, byla jsem si jistá, že mě rozpáře těmi velikýnskými ostrými kly, ale on mně jenom se zvědavým zachrochtáním očichal a plácl sebou zpátky do bahna. Dál na mě koukal, ale asi mu nevadilo, že s ním sdílím jeho bahniště. Nechápala jsem sice proč, ale děkovala jsem bohům a šťastným hvězdám a nevím, čemu všemu ještě, protože tohle byla hodně děsivá situace.

Listopad 1/10

Černé mraky zakrývaly oblohu už několikátý den. Vytrvale pršelo a když ne, tak aspoň mrholilo. To také znamenalo, že se celý svět proměnil v jednu velkou blátivou klouzačku. Snažila jsem se našlapovat tak opatrně, jak jsem jenom dokázala, ale mokré listí bylo zrádné. Na vrcholku jednoho kopečku se mi noha smekla a fíí... už jsem se vezla! Spadla jsem na bok a gravitace mě táhla z kopce dolů, až mi kolem uší svištělo. Viděla jsem, že dole pod kopcem je hrozné bahno, ale i když jsem se zarývala tlapami do země, nemohla jsem to nijak zastavit. V poslední chvíli jsem si uvědomila, že z bláta trčí nějaká podezřelá hrouda a pak už jsem jen s hlasitým plesk dopadla do kaluže. Nohama jsem narazila do oné hroudy bláta, která se k mojí nesmírné hrůze začala s nespokojeným mručením pohybovat.

S promáčeným kožichem a promrzlá na kost jsem zalezla do skrytu jeskyně. Jen jsem se v chodbě vedoucí dovnitř oklepala od hlavy k patě, abych dovnitř natahala co nejméně mokra. I tak jsem ale měla kožich pěkně zmáčený, takže to možná k ničemu nebylo. Počasí venku řádilo, vítr vyl a déšť pleskal. Ještě, že už jsem byla hezky schovaná v teple a bezpečí! To byla opravdu záživná procházka, jen co je pravda. Aspoň jsem se ale prošla a trochu se unavila, takže mi bylo jasné, že dalších pár hodin nestrávím zíráním do zdi, ale pořádným spánkem. Se širokým zívnutím jsem se odebrala do koutku, který jsem měla vystlaný mechem a suchou trávou, uložila jsem se na svůj měkký pelech a během pár chvil jsem usnula.
Opravdu jsem prospala pěkných pár hodin. Když jsem se znovu probudila, byl už večer. Měla bych mít hlad, ale myška, kterou jsem si schovala na horší časy, mě nějak nelákala. Protáhla jsem se a chvíli bloumala bezcílně po jeskyni, ale vlastně jediné, co jsem chtěla opravdu dělat, bylo jít si zase lehnout. Musela jsem pořád popotahovat, protože mi teklo z čumáku a v krku mě nepříjemně šimralo. No jistě, bylo to tu. Nedalo se pochybovat o tom, že si tu svoji vykutálenou procházku odstůňu. Jen jsem doufala, že to nebude moc strašné. Byla jsem tady dost daleko od ostatních vlků a nevěděla jsem, za kým bych šla pro pomoc.
Lehla jsem si na mech a zavřela oči. Spát se mi ale nedařilo. Vrtěla jsem se a převalovala, až jsem svoje hnízdečko úplně rozházela, ale nedařilo se mi lehnout si tak, aby to bylo pohodlné. To už jsem měla na krajíčku. Nesnášela jsem být nemocná, vždycky jsem měla strach, že umřu. Teď tomu nebylo jinak. Pofňukávala jsem s hlavou schovanou pod tlapkami a třásla jsem se jako osika. Těžko říct jestli jenom strachem, nebo se o mě pokoušela horečka. Podle toho, jak mizerně jsem se cítila, to bylo spíš to druhé. Proč jen jsem kdy odcházela od Ashtona s Elricem? Ti by věděli, jak mi pomoct. Ale teď jsem na to byla sama a musela jsem si poradit. Stočila jsem se do co nejtěsnějšího klubíčka a pevně zavřela oči, abych neviděla stíny, které se tu jistě každou chvíli objeví. Nevěděla jsem jak, ale nakonec se mi povedlo usnout. Zdály se mi hrozné hlouposti a noční můry, ale doufala jsem, že spánek bude prvním krokem k uzdravení.

I thought hiding in the cosy cave and just being lazy would be the perfect solution to get through the gloomy autumn days. It was really pleasant at first, just laying around and looking out into the gray rainy world while I was inside, dry and warm. But I must admit, after a while it got pretty old. I got bored and my body ached in about a hundred places because I wasn't doing anything. I tried stretching, even pacing around the cave, but it didn't really help. Plus I got kind of sad just staring at the same walls all the time. As much as I wished to, I realised I couldn't hide from November forever. I needed to get out, get some fresh air and walk around a bit before I went totally stir crazy in here.
So I went. I wrinkled my nose a bit when the first raindrops struck me and the chilly wind ran through my fur. It was cold out here, and unpleasant. Not a great day for a walk, but not the worst. The rain wasn't too bad. Just a light drizzle, really. It was the wind I found the most annoying because it seemed to go right through my fur. I felt like it chilled my very bones. My mind was already made, however, and so I set out for my walk. After a while I got used to the colder weather. I saw a few mushrooms (although I didn't touch them, ew, never again) and even squirrels playing in the tree. My mood definitely improved. The longer I was out, the better I felt. In the woods, the wind wasn't that bad. The thick trees served as cover and protected me from the worst gusts. It was turning out to be a much better experience then I expected.

Nevím, co mě to popadlo za bláznivý nápad. Dobře jsem přeci věděla, že i když v lese na mě tolik neprší a vítr se mezi stromy více rozptýlí, na pláních to bude trochu jiná pohádka. Ale přesto jsem se rozhodla, že vyrazím mimo les a projdu se v kopcích. Chtěla jsem se zkrátka podívat ještě o kousek dál a zjistit, co ještě zajímavého bych mohla spatřit. Trvalo mi dlouho se k procházce v ne zcela příjemném počasí donutit a tak jsem si ji teď toužila pořádně užít. To jsem ale netušila, že se to celé úplně zvrtne k horšímu.
Už když jsem poprvé vystrčila čumák z lesa, silný poryv větru se do mě opřel. Lehce jsem se zakymácela a málem si to v tu chvíli celé rozmyslela. Ale zdálo se, že vichr utichl a tenhle foukanec byl jen jeho poslední vtípek. Kurážně jsem proto vyrazila a začala šplhat do kopce, abych si mohla užít výhledu na krajinu. Určitě to bude zajímavé, i když stromy už byly většinou holé a barvy byly už jen málem pouhou vzpomínkou. Usoudila jsem ale, že i výhled na mlhavá údolí pod šedou oblohou bude mít své kouzlo.
Ovšem čím výš jsem lezla, tím víc jsem toho litovala. Ačkoliv se vítr před chvílí tvářil, že dá vlkům pokoj, teď fučel s novou energií. I kdybych měla severský kožich, asi by mi profoukl - a takový jsem já vážně neměla. Aby toho nebylo málo, mrholení, které trvalo celý den, se v tu chvíli proměnilo v plnohodnotný liják. Krátká chvíle stačila na to, abych byla promočená na kůži a třásla se jako osika pokaždé, když více zafoukalo. Otočila jsem se, aniž bych dosáhla vrcholku kopce a rozběhla jsem se rychle zase do lesa do jeskyně, která mi sloužila za úkryt. To byl zase nápad! Dočkala jsem se místo výhledů jenom promrznutí a zmáčení. I tak jsem ale svým způsobem byla ráda, že jsem vytáhla z jeskyně čenich. Chtěla jsem se provětrat a to se mi podařilo. Od teď si budu svého vyhřátého místečka víc vážit!