Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prosinec 4/10

Až na to, že to tak samozřejmě vůbec nebylo. Měli už skoro rok, nebyli malincí a mohli dělat svá vlastní rozhodnutí. Snad, pokud se tedy rozhodnou vypravit do světa, najdou alespoň někoho, jako jsem měla já. Dobré přátele, kteří jim pomůžou, když já nebudu moci. Ač jsem ze svých myšlenek měla těžké srdce, usmála jsem se do vířících sněhových vloček. Jako bych v jejich roztančeném pohybu na moment spatřila dvě známé vlčí siluety, Ashtona a Elrica. Jak se mi po nich pořád ještě občas zastesklo! Nebýt jejich laskavosti, kdoví, kde bych teď byla? Možná bych už ani nebyla naživu. Vděčila jsem jim za všechno, za celý svůj nynější život, který bych neměla, kdyby jim byl můj osud lhostejný a nerozhodli se mi pomoci.

Prosinec 3/10

Však i mně se to přihodilo, i když jsem byla už o něco starší. Zmocnila se mě touha poznat širší svět, než jen jeden les, poznat ho sama, bez rodiny za zády, bez záchranné sítě... A já už se pak domů nikdy nevrátila. Svíralo se mi srdce, když jsem myslela na to, že by se takhle mohli rozhodnout i Mráček, Hrášek nebo Hvězdík - nedejbože třeba i všichni, ale věděla jsem, že stát se to může. Ba že i jim se může přihodit něco takového, co se stalo mě. Těžké, téměř ničivé události, které navěky změní tok vašeho života a prověří vás až na samé dno sil. Všechno ve mně se tomu vzpíralo, touha ochránit je před krutostí světa byla opravdu veliká. Rozumově jsem věděla, že to není možné, ale mé srdce matky se vzpouzelo tomu uvěřit. Jsou to ještě vlčata, jen malá vlčátka...

Prosinec 2/10

Čas se zpomalit nedal a musela jsem se smířit s tím, že vlčata mi odrůstala před očima, i když jsem si je pořád pamatovala jako tři bezbranné uzlíčky. Mohla jsem si přát vrátit se do těch časů, kdy byli ještě malincí a já byla celý jejich svět, ale... byla to jen přání. Teď už byli velcí, začínali objevovat svět po svém a já mohla jenom doufat, že k nim bude přívětivý. Nemohla jsem je totiž pořád ochraňovat. Ať jsem chtěla nebo ne, blížila se chvíle, kdy roztáhnou svá pomyslná křídla a rozletí se, kam je potáhne jejich vlastní srdce. Doufala jsem, že budou chtít zůstat v Sarumenské smečce, ale nemohla jsem na to spoléhat. Třeba některý z nich bude chtít jít za Warisem do hor... A v každém případě jsem počítala s tím, že je zachvátí tulácké choutky, jako se to stávalo většině mladých vlků.

Prosinec 1/10

Ležela jsem ve vchodu do Sarumenského skaliska a pozorovala bílé chuchvalce sněhu, které se bez jediného zvuku snášely k zemi. Zima už plně převzala vládu nad krajem a přesto byla pořád ještě skoro celá před námi. Povzdechla jsem si při představě těch studených týdnů, které nás teprve čekaly a stočila jsem svoje zkřehlé tlapky pod sebe, abych si je zahřála ve vlastním kožíšku.
Těžko se v takovémto počasí ubránit lehce melancholickým myšlenkám. Přemýšlela jsem nad uplynulým rokem, nad tím, co přinesl a změnil. Samozřejmě tím nejlepším, co mi letošní rok dal, byli ti mí tři kluci. Jak rychle to uteklo, jak rychle vyrostli! Měla jsem pocit, že mi čas s nimi přímo proklouzával pod tlapkami. Chtěla jsem jim říct, ať počkají, ať zadrží! Ale věděla jsem, že to nejde.

Zahraj písničku na rampouchy
//Skalisko

Chudák Zed! Nemělo zrovna snadný start do života, jen co je pravda. Možná bylo i milosrdnější zapomenout, jak se to vlastně všechno semlelo... na druhou stranu, já bych asi chtěla vědět, co se se mnou dělo. Asi to záleželo na úhlu pohledu. "Ještě, že jsi nakonec skončilo tady v bezpečí," vydechla jsem nakonec. Představa malého vlčete samotného kdesi v divočině mi nedělala dobře.
Nakonec jsme se ale dostali k příjemnějším činnostem. "Tak platí," zasmála jsem se, ostatně nějaké bylinky jsme tu ještě měli, tak proč by se neměly využívat? Pro jeden den však bylo čajíčkování až až. Těšila jsem se, až zamíříme ven a užijeme si trochu sněhu. Škoda jen, že mě na mysli pořád trochu trápil Waristood. "Já... nevím. Vážně nevím. Nemyslím si, že by byl Waris zlý vlk. Vůbec se mi tak nejevil, když jsem ho poprvé potkala. Jen... asi myslí, že jsem ho vážně naschvál podvedla. Že jsem ho využila. Asi to tak z jeho pohledu může vypadat, ale kdybych ho dokázala přesvědčit, že to tak nebylo..." Povzdechla jsem si a pokrčila rameny. Tohle nebyly věci, ve kterých jsem byla zrovna dobrá. Až roztají sněhy, ukáže se. Do té doby jsme mohli jen čekat.
Prozatím ale před námi byla ještě celá zima a s ní také zimní radovánky. Hrášek se k nám sice nepřipojil, což mě mrzelo - a kde se vůbec potulovali Hvězdík s Mráčkem? Kulišáci jedni, pořád někde rošťačí sami, ale cítila jsem je někde z hlubin lesa, takže jsem se neznepokojovala. Mohla jsem si zatím sněhu užít ve společnosti Zed. A netrvalo to ani tak moc dlouho, abych spatřila ty rampouchy, o kterých mluvil Hrášek. "Hele, to musí být ono," kývla jsem s úsměvem hlavou k ledovým špicím a hned k nim přiskočila. "Hrášek říkal, že zpívají, tak je k tomu můžeme zkusit přinutit," zasmála jsem se a do jednoho strčila čenichem. Dosáhla jsem ale jen toho, že se špička ulomila a zapadla do sněhu. "Hopla, takhle asi ne." Chtělo to něco tvrdšího a přesnějšího... Opatrně jsem zvedla tlapku a zkusmo zaťukala drápkem na jeden, druhý, třetí rampouch. Cinkilinky cink, ozvalo se. Znělo to trochu jako nějaká písnička, opravdu! Zkusila jsem ještě pár tónů, melodie byla taková neohrabaná, ale mělo to něco do sebe. "Zkus to taky," pobídla jsem Zed s úsměvem a s veselým vrtěním ocasu.

393 (22)
Z odrazu na vodě se pokus vyčíst, co tě čeká v příštím roce

Škoda to vážně byla, ale moc jsme s tím nemohli nadělat. Jen doufat, že se někdo takový objeví, ať už to bude ten zrzek nebo někdo jiný. Učit se bylinky metodou pokus omyl by totiž nemuselo dopadnout zrovna nejlíp!
Bylo zajímavé, jak se i taková běžná věc jako je pohlaví, nad kterým jsem se obyčejně vůbec nezamýšlela, dala vnímat i naprosto jinak, než jsem byla zvyklá. "Jémine, to jsi to oko ztratilo už tak mladé?" vyjekla jsem poněkud zděšeně. Sice o tom Zed mluvilo jako by nic, ale mě z toho běhal mráz po zádech. "No, pro mě to je taky těžké pochopit," přiznala jsem. "Ale aspoň je vidět, jak je svět krásně rozmanitý," dokončila jsem s úsměvem. Vlk se pořád učil něco nového!
Konečně jsme se mohli pustit do čaje, který byl už tak akorát k pití. "To tedy. Řekla bych, že se nám vážně povedl," zazubila jsem se a máchla ocasem. Hráškovy otázky nás však zavedly k vážnějším tématům. Sledovala jsem svůj rozvlněný odraz v misce. Vážně budeme muset odejít? Co když už se z hor nevrátím? Co když Waris nevydrží čekat a během zimy sem vtrhne? Co když... Potřásla jsem hlavou. V odrazu nebyly žádné odpovědi, jen jedna ustaraná vlčice. "Musím," odtrhla jsem zrak od své zrcadlové dvojnice a podívala se na Zed. "Já... nechci, aby dělal smečce kvůli mně zle. A potřebuju si s ním promluvit. Pořádně, ne tak, aby on jen řval a já neměla šanci nic říct," povzdechla jsem si. Nevěděla jsem, jestli to bude možné, ale musela jsem to zkusit.
Mírně jsem se otřásla od hlavy až k patě a přiměla se k úsměvu - nechtěla jsem kvůli tomu smutnit a strachovat se, když bylo jaro ještě daleko a spousta věcí se mohla změnit. "Půjdeme na ty rampouchy, ne?" nadhodila jsem směrem k Zed i Hráškovi, který ale vypadal, že by spíš radši zůstal tu. No, nevadí - exkurze na rampouchy přece nebyla povinná!

//Sarumen

392 (21)

"To tedy jsme," zasmála jsem se. "Když dáme síly dohromady, pěkně se doplňujeme." Akorát ve znalosti bylinek to tak úplně nebylo. Zed neměli o moc větší přehled, než já. "Ah, no, tak se nám to třeba časem poštěstí. Nevím, jestli se v nich někdo ve smečce vyzná, ale chodívá sem občas takový rezavý bylinkář... Akorát už jsem ho delší dobu neviděla," pokrčila jsem rameny. S vlkem, který mi víc připomínal nějakého rezavého kojota, jsem vlastně nikdy pořádně nemluvila a ani jsem netušila, kde vlastně žije.
Pak jsem se vytasila s tou náročnější otázkou. Doufala jsem, že se Zed nějak nedotknu, ale já to vážně chtěla pochopit! Nejdřív prohlásili, že jim je to jedno, ale pak se rozpovídali o tom, jak to bylo u nich doma. "Oh, no páni. Nenapadlo mě, že by tohle mohlo někde být jiné," přiznala jsem, popravdě jsem nad tím nikdy takhle nepřemýšlela. Chvíli jsem si to rovnala v hlavě a snažila se představit si to. Nešlo to zrovna snadno, vzhledem k tomu, že jsem celý život byla zvyklá vidět mezi samci a samicemi velké rozdíly. Ale bylo mi jasné, že pro Zed asi musí být zase podivné, jak to vnímáme my. "To pro tebe tedy musel být celkem šok, přijít sem," střihla jsem ušima.
V tu chvíli se u nás zjevil Hrášek a nadšeně popisoval, že rampouchy umějí zpívat. "Skutečně?" podivila jsem se, ale byla jsem naprosto ochotná tomu uvěřit. "To bychom se na to mohli jít podívat, co?" otočila jsem se na Zed - vypadalo z toho taky dost nadšeně. "Vařili jsme čaj a povídali si. Dej si trochu, nechceš? Už bude snad k pití," pobídla jsem Hráška a sama se trochu napila. "Hm, ten podběl to vážně vylepšil," pousmála jsem se směrem k Zed. A... a pak přišla otázka, která mě tížila u srdce. Zhluboka jsem si povzdechla. "Ano. Alespoň já budu muset. Ale vy tam chodit nemusíte, jen, pokud budete chtít. Waristood je váš táta, ale... nemůže vás odtud odervat, když nechcete." V tom jsem si byla jistá a za tím jsem si hodlala stát, jakkoliv těžké nebo i nebezpečné to mohlo být.

Pokud šlo o lásku, nejspíš jsem se musela smířit s tím, že jsem zkrátka smolařka. Ačkoliv jsem celý život měla nejrůznější romantické sny a představy, vždycky to skončilo akorát zlomeným srdcem. Mou první velkou láskou byl Elias, otec mých prvních vlčátek, který ale zmizel ještě předtím, než se vůbec narodila. Ani nevím, co se s ním stalo a nejspíš se to nikdy nedozvím. Mohla jsem jenom doufat, že se zatoulal, nechtěla jsem si připouštět, že by mne mohl opustit naschvál. Láska nás dvou určitě byla oboustranná, tomu jsem věřila z celého srdce, jistě by nebyl tak krutý, aby mne jen podvedl a využil!
Léta uplynula mezi Eliasem a Artyomem, k němuž můj cit nevzplanul s takovou mladickou nerozvážností, ale o to silnější byl. Lámalo mi proto srdce, že i on zmizel bez jakýchkoliv stop. Pořád jsem doufala, že se třeba někdy ještě objeví, ale věděla jsem, že čím delší čas uběhl, tím menší naděje zůstávala. Artyom byl nejspíš mojí největší, nejupřímnější láskou a litovala jsem toho, že jsem nikdy neměla šanci mu to povědět.
Teď tu byl Waristood, k němuž mne spíše než horoucí láska pojila prostá přitažlivost. Ta zimní noc, kterou jsme spolu strávili a z níž se narodili kluci, byla v mé paměti poněkud mlhavá, ale věděla jsem, že to byl příjemný zážitek. Kloudně jsem ale nechápala, co to do něj vjelo, když se nás pokusil unést. Tušila jsem, že tohle ještě nekončí a měla jsem trochu obavy z toho, co bude dál. Leč nedalo se to předem odhadnout. Tiše jsem doufala, že se všechno vyřeší nějak rozumně.

Growing up in a forest that was widely believed to be haunted or even cursed certainly had its perks. The biggest one being, of course, that no one ever bothered us. Sure, there was the occasional foreigner who didn't hear the legends and wandered between the trees, but that was pretty rare. And the local wolves stayed well away from the borders of the woods. Maybe with the exception of young pups who would sometimes dare each other to walk into the forest. They never went as far as the heart of the woods, however, and that's what was important because that's where we lived.
My father deemed himself the protector of the forest. He was known among the locals as a bit (or a lot) kooky because he didn't stay away from the black trees - but he was also respected in a way. He was the biggest authority when it came to the Morhon forest because he seemed to know everything about it. His stories of monsters, wisps, ghosts and other creatures were fantastically creepy and just plausible enough that the superstitous locals believed his every word. And if someone doubted him, well, all you had to do was listen when the night fell! On some nights you could hear such screeching and banging and blood-curdling screams coming from among the trees that even the most bullheaded doubters ended up being scared to set foot in there. It was all a trick, of course.
But... maybe not all of it. I never saw a ghost or a monster. I did sometimes feel something, though. Some other. Some presence you couldn't see nor hear but could clearly feel. Perhaps it was the soul of the forest. Looking out for us, protecting us, just like my family was protecting it. That's what I like to believe, anyway.

Všimli jste si někdy toho, jak jsou šneci rychlí? Vsadila bych se, že ne - hlavně protože zase tak rychlí nejsou. Vlastně jsou dost pomalí, přece tím jsou pověstní. V žádném případě se neříká nadarmo, že je někdo pomalý jako šnek. Vyčítat byste jim to ale mohli jenom stěží. Vláčet s sebou na zádech celý svůj příbytek nemůže být zrovna snadné a oni ještě ke všemu ani nemají žádné nohy, takže se můžou jenom plazit. Víte, plazení není ten nejrychlejší způsob pohybu ani za nejlepších podmínek, natožpak když jste tak přetíženi, jako chudáci šneci.
Věřili byste ale tomu, že šnečí závody můžou být docela vzrušující? V dětství jsme je se sestrou pořádaly běžně. Vlhké kouty našeho milovaného hvozdu byly domovem mnoha všemožných breberek a mimo jiné také hlemýžďů. Vybraly jsme si vždycky každá nějakého, který se nám nejvíc líbil a odnesly jsme je na rovné prostranství. Vytyčili jsme jim dvěma klacíky trať - jeden byl jako startovní čára, druhý jako cíl. Většinou ta trať nebyla moc dlouhá, ale i tak našim závodníkům trvalo nějakou chvíli, než ji "proběhli". Velmi často se stalo, že se jeden nebo oba odchýlili od směru, to potom bylo povoleno je trochu postrčit nazpátek, ale jinak se do závodu zasahovat nesmělo. V případě, že váš šnek nechtěl vylézt z ulity nebo se prostě zastavil, měli jste smůlu, nemohli jste ho postrčit dál. Vítěz potom dostal ty nejhezčí listy, co jsme dovedly najít. Výhra ale zas tak moc neznamenala, protože cenu obvykle obdržel i poražený, bylo by nám ho totiž líto, kdybychom ho ošidili.

391 (17)

Doufala jsem, že jsem svým šramocením po úkrytu nerušila nikoho ze spících vlků - Zed, Hráška ani Wolfi. Snažila jsem se být potichu... a Zed jsem stejně nakonec oslovila sama. No, ale naštěstí se nezdálo, že by jim to nějak vadilo. "Páni, tak to bude skvělé, misku udělat neumím," zasmála jsem se a počkala, až bude dílo dokonáno, než jsem tu bublinu teplé vody se šípky přesunula do naší nové nádoby. Bylo mi jasné, že tomu ještě něco chybí, ale nebyla jsem si úplně jistá co. Zato Zed přišli s nápadem záhy a než jsem to vůbec odkývala, už v čaji plaval i podběl. "To bude určitě přesně to, co tomu schází," střihla jsem s úsměvem ušima. Teď nezbývalo než čekat.
"Úplně bych neřekla, že hodně," přiznala jsem s lehkým úsměvem. "Jen nějaký ten základ. Heřmánek, jitrocel, šípek... to bude snad skoro všechno," uchechtla jsem se. "I když bych se v tom ráda víc vzdělávala, nějak jsem zatím nenašla pořádného učitele," poznamenala jsem a pořád okukovala misku s čajem, jako bych to tím mohla urychlit. "Ty se v nich vyznáš?" zeptala jsem se a přitom mi na mysl přišla i druhá otázka. "A... no, promiň, jestli se ptám hloupě, ale jak chceš, abych tě oslovovala? Totiž... všimla jsem si, že o sobě nemluvíš jako o vlčici, tak bych se tě nerada nějak dotkla." Ach, bylo mi jasné, že jsem to podala trochu neohrabaně, ale ještě jsem se s ničím podobným nepotkala!

390 (16)
Pokus se připravit nápoj pro zahřátí
//Sarumen

Rozloučili jsme se s Nicosem a vypravili se do úkrytu, Zed vlastně o trochu napřed přede mnou a Hráškem. Trochu jsem váhala, jak Zed vlastně oslovovat... brala jsem je dosud za vlčici, ale oni tak o sobě nemluvili, což nebylo něco, s čím bych se kdy dřív setkala. No budu se asi muset zeptat, jinak ze sebe udělám úplnou husu! Prozatím však bylo hlavní jít si odpočinout.
Když jsem vešla dovnitř, Zed už byli uvelebeni na kožešině a jinak zde bylo poměrně prázdno, až na Wolfi, která spala v koutě. "Klidně si běž také odpočinout," vybídla jsem Hráška a sama jsem si chtěla jít lehnout, když tu jsem si vzpomněla na sušené šípky, které jsme sbírali s Tonresem. Tedy... bylo to už docela delší dobu, ale přece byly sušené! Ty vydrží věky! Asi. Každopádně jak mně to jednou napadlo, nemohla jsem to dostat z hlavy. Chvíli jsem ležela na kožešině, ale pak mi to nedalo. Zvedla jsem se a odešla do koutku úkrytu, kde se skladovaly různé bylinky. Pořádně jsem se v tom nevyznala, ale šípky jsem poznala. Přivolala jsem vodní kouli a s trochou soustředění se mi vodu podařilo ohřát - ne tolik, aby byla vřelá, ale to ani nebylo potřeba. Nabrala jsem pár šípků, kterých už vlastně ani tolik nebylo, a strčila jsem je do vody. Doufala jsem, že se z toho stane čaj nebo tak něco... tak to přece fungovalo, ne? Trochu jsem si po chvíli lízla a naznala, že to není tak zlé.
Otočila jsem se k Zed - zdálo se, že spí, ale na tu rýmu by něco takového mohlo být prospěšné. "Pssst, Zed? Spíš? Chceš šípkový čaj?" zašeptala jsem, abych je nebudila, kdyby náhodou přece jen tvrdě spali.

Listopad 10/10

Zamžourala jsem do šera jeskyně. Kolem panoval úplný klid a ticho, všichni buď ještě spali, nebo se vypařili ven do lesa v takové tichosti, že mě ani nevzbudili. Opatrně jsem si protáhla nohy dopředu a zívla na celé kolo. To byl ale zvláštní sen. Vůbec mi to nepřipadalo jako sen, potřásla jsem zmateně hlavou. Pamatovala jsem si ho celý úplně detailně, což nebylo úplně běžné - aspoň ne pro mě. Většinou jsem sny začala zapomínat chvilku potom, co jsem se probudila. Možná to vážně nebyl normální sen. Třeba je doopravdy v Borůvkové smečce malá vlčice jménem Sil, která se teď probouzí úplně stejně jako a já a přemýšlí, jestli to všechno bylo skutečné nebo ne. Pro sebe jsem se té myšlence pousmála. Líbilo se mi to. Ještě jednou jsem se protáhla a pak jsem vstala, abych započala nový den.

Listopad 9/10 - Silja

Sil měla se jmény mých synů trochu problém. "Mrakošlap, Kulihrášek a Hvězdopravec," opravila jsem ji pobaveně. "Neboli Mráček, Hrášek a Hvězdík, pokud to je pro tebe jednodušší." Divila bych se, kdyby nebylo. A opravdu jsem doufala, že někdy budou mít šanci se všichni potkat, protože jsem cítila, že se naše setkání ve snovém světě chýlí ke konci. Sil zívala a sama řekla, že se asi brzy vzbudí. "Vidím to stejně." Pomalu jsem si začínala uvědomovat svět kolem a ten snový se trošku rozpíjel a rozpadal. "Taky jsem tě moc ráda poznala, Sil. Určitě se ještě uvidíme," usmála jsem se a zamrkala. Lesík, kvítí, domeček pro víly, dokonce i malá bílá vlčice - to všechno pomalu mizelo ve stříbrné mlze. Za pár chvil bylo pryč úplně všechno a já zamrkala a otevřela oči ve Skalisku.

Listopad 8/10 - Silja

"Tomu rozumím. Já taky lovím nerada," přikývla jsem. Lov srny, který jsem podnikla se smečkou, byl opravdovou zkouškou na mou psychiku a nevěděla jsem, jestli si to ještě někdy budu chtít zopakovat. Vlastně asi spíš ne. "Zkus to, mohlo by to být i pěkné seznámení pro naše smečky," zamávala jsem ocasem. "No, jsou o něco starší, než ty. Narodili se na konci zimy. Ale určitě by si s tebou rádi pohráli," usmála jsem se. Kdoví, jestli se to někdy doopravdy vyplní? "Jmenují se Kulihrášek, Mrakošlap a Hvězdopravec," prozradila jsem jí ještě, kdyby na ně třeba někdy narazila beze mně.
"Nojo, mech, to je nápad," pochválila jsem ji a sledovala, jak dovnitř cpe měkký mechový polštářek. "Teď tady budou mít hezky útulno. A ten zbytek bychom mohli dát třeba na střechu, co ty na to? Aby byla ta chaloupka pěkně maskovaná." Zvedla jsem zbytek mechu do tlamy a jemně ho položila na kůru, která tvořila střechu naší stravby. "Tak, a máme hotovo. Pěkné, viď?"