Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Adiram jednou otázkou na mé představy neskončil. Nejspíš mu to, co jsem řekla, nestačilo, ale teď už jsem znejistěla úplně. Nevěděla jsem. Zdálo se, že ani on neví. Dlouze jsem se odmlčela - přála bych si, aby Adiram věděl, co dělat, protože já sama nebyla zvyklá se ujímat vedení, vymýšlet další kroky, kam dál... "No, to - to já nevím," vykoktala jsem, aby si snad nemyslel, že jsem přišla o řeč. "Ono se to vždycky nějak... stane? To poznávání?" Mohla bych hloubat ve své paměti klidně celý den a nevyhloubat vůbec žádnou lepší odpověď, protože takhle to pro mě zkrátka bylo celý život. Věci se prostě děly, události radostné i nešťastné se ke mně valily jako vlny na jezeře a já se chytala vlků kolem jako stébel, abych po té hladině nemusela plout sama. Tak jsem poznala většinu svých přátel, i tu jednu bláhovou lásku, ale když se náhle chtělo po mě, abych byla ta, co rozhoduje, zjistila jsem, že mi to nejde. Cítila jsem se v takové pozici nepohodlně, nepříjemně.
Řeč o zpěvu mě ale zaujala. Chtěla jsem slyšet opravdu uchvacující hlas, jaký Adiram tvrdil, že má, ovšem hnědý vlk se k tomu hned neměl. Rozhlédla jsem se po noře, která se mu zdála být nevhodnou. "Pročpak?" nechápala jsem, i když jsem se nehádala - Adiram musel o zpěvu vědět určitě mnohem víc, než já. "No, ale jestli se to tady vážně nehodí, mohli bychom se poohlédnout po něčem vhodnějším. Já bych to vážně ráda slyšela, alespoň kousek," přemlouvala jsem ho dál a zamyslela se nad jeho další otázkou. "Mmm. Nějakou veselou," nemusela jsem přemýšlet dlouho. "Slunečnou. Jako ty naše jména," zazubila jsem se a ve zlatavých očkách mi svítila naděje, že se snad Adiram nechá zviklat.

O podivnosti gallirejské krajiny nebylo nejmenších pochyb a tak jsme se o tom s Adiramem vůbec nemuseli přít. Ovšem mohl za naším setkáním vážně stát nějaký osud? Jistě by se to dalo přičítat i pouhé náhodě, ale já vždycky ráda věřila, že nad našimi životy bdí i cosi většího, že není všechno jen náhodným chaotickým spletencem událostí. Někdo věřil v bohy, někdo v osud, já... si nebyla jistá, ale věřila jsem, že něco je. Mohlo tohle něco svést naše cesty dohromady? Ráda bych tomu věřila. Adiram se zdál být milý, byl hezký, když se tak nakrucoval ve světle, co sem padalo shora. "To... to já nevím," zajíkla jsem se, protože jsem vážně nevěděla a teď se také víc ozývala ta část mojí duše, která nabádala k opatrnosti, protože si dobře pamatovala, k čemu všemu zbrklé rozdávání kousků mého srdce může vést. Ale ta druhá půlka, hloupoučká a toužící po náklonnosti, ta tu také pořád byla a i její slovo mělo dost velkou váhu. Takže jsem zaváhala, ale nakonec jsem znovu promluvila: "Zatím... jsme jen dva cizinci, co spolu skončili v díře," pousmála jsem se. "Ale můžeme se poznat víc, abychom nebyli cizinci. A pak poznáme, co za osud v tom vězí." Kdoví? Možností bylo spousta.
Objasnila jsem Adiramovi ve velmi zjednodušené zkratce, jak a proč jsem vlastně odešla z domova a skutečně se mi ulevilo, že neměl žádných dalších otázek. Nemohla jsem o tom jen tak mluvit. Místo toho se naše řeč stočila trochu jinam. Ke zpěvu. Nastražila jsem uši a v očích mi poskočily jiskřičky nadšení. Vlk se možná trochu chvástal, ale to mi úplně přeletělo přes hlavu, protože to celé vskutku uchvátilo můj zájem. "Skutečně? Já taky ráda zpívám," vyhrkla jsem, než jsem se nad tím vůbec stačila zamyslet. "I když většinou jen s deštěm nebo ptáky, takže to nikoho příliš neuchvacuje, obávám se," doplnila jsem hned vzápětí a krátce se tomu zasmála. Pak jsem na Adirama upřela pohled o něco zkoumavější, vážnější. "Myslíš, že bys mohl něco zazpívat?"

"Kořínky podivnosti tenhle kraj asi prorůstají až do samého jádra, to je pravda," přikývla jsem a vlastně mě to uvědomění celkem uklidnilo. Jistě jsem nebyla bláznivá já, to celá tahle země. Však jsem viděla, jak se hlína zvedá jako vlny na jezeře - proč bych se potom nemohla prostě jen tak octnout na jiném místě? Adiram se navíc domníval, že by za tím mohl být nějaký důvod, proč zdejší kouzelné síly svedly dohromady zrovna nás dva. "Myslíš?" pronesla jsem s opatrným zaváháním. Nejspíš jsem chápala, kam tím hnědý vlk míří a ach, to mé hloupé neuvážené srdce by tolik chtělo doufat, jako by se vůbec nepoučilo z minulých chyb, jako by znovu bylo připravené se přivázat k první přátelské bytosti, která mu projeví trochu náklonnosti. Ale ta opatrnost tu přesto byla. Takže jsem se možná trochu poučila. Trochu. "Hádám... hádám, že na to budeme už muset přijít sami," zavlnila jsem ocasem.
"Bylo to krásné místo," přitakala jsem, "ačkoliv asi záleží, jakýma očima se na něj zrovna hledělo." Ovšem mluvit o okolnostech mého odchodu jsem se trochu zdráhala. Ty vzpomínky pořád bolely, rána v mém srdci se sice uplývajícím časem zmenšila, ale nezdálo se mi, že by se někdy úplně zacelila. Tvář se mi trochu stáhla starým zármutkem. "Potkala jsem někoho, s kým jsem odešla poznávat svět," řekla jsem nakonec, opatrně se vyhýbala příliš bolestivým detailům.
I Adiram byl podle všeho cestovatel, který se pro tuto chvíli usídlil v Borůvkové smečce. O té jsem už slyšela od Night. Víc mě zaujalo, když se nazval... bardem? Nebyla jsem si zcela jistá, jestli tomu slovu přisuzuji správný význam, ale vyvolávalo ve mě jisté představy, které se mi líbily. "Bard - to znamená, že umíš zpívat, viď?" ujistila jsem se s jiskřičkami naděje v očích. To by bylo skvělé!

Jeho poznámce jsem se tiše zasmála. Pravda, měli jsme oba slunečná jména! Snad měl Adiram sluníčko i v duši. To se teprve bude muset ukázat. Co jsem zjistila hned záhy bylo, že nemá odpovědi na moje otázky. Trochu mě ale uklidnilo, když pronesl, že ani on pořádně neví, kde se tu vlastně vzal. "Osud," zopakovala jsem po něm zamyšleně a ucítila jsem, jak se trocha té tíhy obav zvedla z mých ramen. "To bych klidně přijala jako vysvětlení," vrátil se úsměv zpět na mou tvář. "Já už se bála, že jsou to nějaké triky mojí vlastní hlavy... ale nejspíš je to v pořádku, že?" zvedla jsem k němu oči a tak napůl doufala, že mě ujistí o tom, že nejsem blázen.
Adiram se zajímal, odkud pocházím. Pomalu jsem se usadila, protože mě nohy pořád ještě bolely ze všeho toho poskakování, pobíhání a nahánění vlajky. To byla další věc, která mi při pohledu zpět připadala dost neuvěřitelná, skoro jako divoký sen, ale únava celého těla mi napovídala, že to tak není, že se to opravdu stalo. "Vlastně docela zdaleka," odpověděla jsem a ve vzpomínkách se vrátila mezi zkroucené kmeny a propletené větve rodného lesa. "Z velikého, prastarého lesa - Morhonského hvozdu." Na chvíli jsem se odmlčela pro nepravděpodobný případ, že by to jméno Adiramovi něco říkalo. "Mezi vlky v okolí se o něm tradovalo, že je prokletý a straší tam, ale to jsou jenom povídačky. Žádné strašidlo jsem tam nikdy neviděla." Leda by se na mě ty stíny nachytaly už tam a já je s sebou odtamtud odnesla. Ale nad tím jsem teď nemínila přemýšlet. "Ale Morhonský hvozd je teď už hrozně daleko, ušla jsem dlouhý kus cesty od té doby, co jsem ho opustila," potřásla jsem hlavou a zlatá očka opět zakotvila na Adiramově tváři. "A co ty? Přicestoval jsi taky z daleka, nebo jsi rodákem z téhle prapodivné země?"

Prohlížela jsem si toho vlka trochu plaše, ale obezřetnost mě opouštěla celkem rychle. Jeho studánkové oči mi připomínaly kohosi, koho jsem dřív znala a o kom jsem možná pořád ještě trochu doufala, že se zjeví zpátky v mém životě. Jeden by si myslel, že dospělá vlčice nebude tak blbá, aby se nechala podruhé ukolébat hlubokou modří očí úplného cizince, žel, já zase tak chytrá nebyla. Brala jsem to jako znamení, že se od toho vlka nemám čeho obávat. A taky jsem byla vážně, vážně ráda, že tu nejsem sama. V tomhle místě nora vlastně nebyla ani tak tmavá, ale přesto to bylo právě takové zákoutí, ve kterém bych nerada skončila o samotě.
A když se zasmál, jako by ze mě zbytky obav úplně spadly. Zůstal jen ten zmatek, co se to se mnou vlastně stalo, ale doufala jsem, že to mi dokáže objasnit vysoký cizinec. Jenže se to akorát více komplikovalo. "Není?" Rozhlédla jsem se kolem. Chodba vypadala veliká a byla cítit králíky. Popravdě vůbec nevypadala jako vlčí nora. Tak co se to se mnou stalo? Jak jsem se sem dostala? Obavy zaťaly své drobné drápky zpět do mé duše, ale přesto se mi na tváři objevil lehký úsměv, když se mi vlk poklonil, jako bych snad byla nějaká dáma a ne jen... já. Adiram. "Hezké jméno, Adiram," rozšířil se úsměv na mé tlamě. "Takové slunečné. Já jsem Jasnava," střihla jsem ušima a znovu přejela očima stěny, které nás obklopovaly i otvor, kterým sem pronikalo světlo. "A octla jsem se tu..." Úsměv ustoupil výrazu poněkud ustaranému a zadumanému. "Já - vlastně vůbec nevím," vyslovila jsem pomalu. "Neviděl jsi mě přicházet? Nepamatuji se, jak jsem se sem dostala." Oči mi sklouzly k vlastním tlapkám. Možná mě vlastní mysl opět začínala zrazovat, tentokrát novými a ještě neznámými způsoby. To byla děsivá myšlenka. Pořád ale byla naděje, že se to všechno rozumně vysvětlí.

//Západní louky (amorek)

Běžela jsem s vlajkou v tlamě, kličkovala, už absolutně uhnaná a vyčerpaná a vyděšená, každou chvíli jsem čekala nějakou ránu, ale přesto (nebo možná proto) jsem nepřestávala běžet. A ono to vážně vyšlo. Nějakým zázrakem, hnutím osudu nebo co za tím asi stálo jsem se nakonec octla na naší polovině hřiště a vlajka na místě, kam patřila. Vyhráli jsme! Vyhráli! Zvesela jsem si poskočila, zaposlouchala se do jásotu a humbuku kolem, ale než jsem vůbec stačila cokoliv komukoliv říct, zahalila mě květinová vůně a zrak mi zastřela růžová mlha. "Ach?" vydechla jsem jen a zavřela před ní oči, jen jsem cítila, jak je moje tělo náhle jaksi lehké a jako by padalo, nebo snad jako by mě odnášel lehký vánek.
Byla jsem snad chvilku mimo sebe? Možná mě únava přemohla a já si na chvíli zdřímla, ale když jsem oči opět otevřela, louka byla pryč. Stejně tak všichni moji společníci. Jásot utichl, zmizelo hřiště i tlusté myšky s vlajkami. Byla jsem náhle v noře pod zemí, ležela jsem na kypré hlíně a oči si pomalu přivykaly šeru. Tělo bylo unavené, nohy bolavé, tiše jsem zakňourala, když jsem se pohnula a ucítila všechny ty rozbolavělé svaly. Ale co bylo nejhorší, byla jsem tu úplně sama, na tomhle šerém místě, které bylo úplně ideální líhní stínů a děsů.
Na chvíli se mi všechno uvnitř stáhlo do vyděšeného uzlu, ale pak jsem uslyšela čísi hlas. Nebyla jsem tedy sama. Vlna úlevy se přese mě přelila jako paprsky teplého slunce. "Hola hej," odpověděla jsem tomu hlasu a přes únavu vstala, abych se podívala, kdo to tu se mnou je. Možná by mi i dokázal vysvětlit, co se to tu děje, protože jsem z toho byla velice zmatená. Za prvním ohybem podzemní chodby jsem spatřila vlka. Ve světle, které sem pronikalo zvenčí, jsem viděla, že má hnědý kožíšek a oči modré jako dvě studánky. Přistoupila jsem k němu blíž s jistou obezřetností, ocas lehce stažený, ale jeho špička sebou přátelsky mrskala a na tváři mi pohrával náznak úsměvu. Nevypadal jako zlý vlk. Určitě nebylo čeho se bát. "Ahoj," pozdravila jsem ho tiše. "Tohle je tvoje nora?" Hm. Mohlo by to tak být? No... nebylo by to poprvé, co jsem se probrala v něčím příbytku. Tentokrát jsem si ale nepamatovala, že bych ztratila vědomí, ba ani že by se mi stalo něco zlého. Zlatá očka tázavě zakotvila na tváře vlka přede mnou v naději, že je to snad on, kdo má v této situaci všechny odpovědi.

//Děkuji moc za akcičku a za odměny, bylo to příjemné zpestření a pěkně to odsýpalo c:

Co to vůbec bylo za sílu, která mě dál poháněla vpřed a zabraňovala mi to vzdát? Srdce mi v hrudi bilo jako splašené, žaludek jsem měla stažený do úzkostného uzlu a vlastně celá moje bytost byla připravená na ránu, na bolest, na sevření tesáků kolem nějakého citlivého místa... ale i tak jsem ze hry nevycouvala. Možná by to nešlo, ale já to ani nezkusila. Nebyl čas přemýšlet nad tím, proč co dělám, všechno se dělo rychle, takže mi stejně nezbývalo nic jiného, než prostě konat.
Černobílá by mě určitě kousla, když jsem se natáhla po vlajce. Její zuby se už po mě natahovaly, ale na scéně se naštěstí objevil další člen mého týmu. Ten šedivý mladík. Vrazil do černobílé, její tesáky cvakly na prázdno a ty moje naopak bezpečně sevřely ten klacek, na kterém modrá vlajka vlála. Vyrazila jsem znovu dopředu, snad už naposledy, snad už se to tentokrát povede, protože mi docházel dech i síly. Zdaleka nebylo vyhráno, ale snad jsem na to teď už nebyla sama. "Braň mě, Šedáčku," zahulákala jsem s plnou tlamou na druhého vlka a hnala jsem se směrem k našemu poli, kličkovala jako zajíc a doufala, že mě nikdo nechytí. Kdoví, jestli bych v sobě totiž vyhrabala dost odvahy na další podobný útok. Moc jsem tomu nevěřila.

//Jasnava kličkuje s vlajkou směrem ke své polovině.

To, co jsem nechtěla, aby se stalo bylo přesně to, co se nakonec stalo skutečností a my dvě jsme se srazily uprostřed letu. Černobílá mě srazila a bezpečně se dostala na druhý ostrůvek, zatímco já se řítila kamsi dolů - klidně to mohla být bezedná propast, asi by mi to připadalo stejné. Naštěstí to ale nebyl prudký pád. Dole mě cosi zbrzdilo. Sníh... teď na jaře? Ani jsem se už nestíhala divit všem těm podivnostem, moje hlava, která nebyla nikdy z nejchytřejších, jimi byla příliš zahlcená. Nejraději bych se na sněhové peřině schoulila do klubíčka a už nevstala, ale nebylo mi to přáno. Sněhová pokrývka rázem roztála, změnila se ve vodu, která se vsákla někam ke kořenům a zem už se znovu zvedala, znovu mě strkala do víru hry. "Ale já už nechci," zaprotestovala jsem, jako by to snad toho, kdo všechno tohle dělal, zajímalo. Co by se asi stalo, kdybych odmítla hrát? Postrkovaly by mě tady hliněné vlny kolem, dokud by mě k tomu nedonutily? Nebo možná něco horšího? Nechtěla jsem to zjišťovat, stejně jako jsem nechtěla čelit zubům černobílé, ale asi mi nic jiného nezbývalo. A tak jsem se opět zvedla a neochotně se rozběhla ke vlajce, která už zase byla na svém místě a strážila ji černobílá. Bylo to jako běžet přímo do náručí medvěda, aspoň z mého pohledu, ale cožpak jsem měla na výběr? Asi moc ne. Alespoň jsem byla o něco hbitější, než ona. S otevřenou tlamou jsem se vrhla po modrém cípku, doufala, že se mi podaří prosmýknout kolem strážkyně a jen jsem čekala, kde se do mě zaboří nemilosrdné tesáky. Koutkem oka jsem ještě zaznamenala nějakou šedou šmouhu, co se k nám hrnula. Pomoc, že by?

Chtěla jsem pryč. Chtěla jsem domů. Do bezpečného objetí hustých propletených větví prastarého hvozdu, pryč z nebezpečného, děsivého světa. Černobílá vrčela a dorážela na mě. Čekala jsem, že každou chvíli zaboří tesáky do některé části mého těla. Naštěstí to vypadalo, že na tlapkách neposkakovala tak lehce, jako já, takže se mi dařilo se jí držet z dosahu. Nikam jsme se ale nedostávaly. Nenacházela jsem v sobě dost odvahy na ni zaútočit a sebrat jí vlajku, na tohle já jsem vůbec nebyla, a moji spoluhráči byli asi zase zaměstnáni něčím jiným. Takže to bylo na mě, na někom, kdo nebyl schopen to vyřešit.
A aby toho nebylo málo, zem se opět roztřásla. Rozkročila jsem se a pevně zaryla tlapy do země v očekávání dalších vln, ale ty nepřišly. Místo toho se kolem mě náhle otevřela hluboká průrva a já zůstala stát na malém ostrůvku, stejně, jako černobílá stála na tom svém. Se staženým ocasem jsem se na svou hroudu hlíny co nejvíc schoulila, aby mi některá tlapa nepodjela a já se nezřítila dolů. Viděla jsem ale, že černobílá se pádu nebojí. Chystala se ke skoku a já si během jediné vteřiny uvědomila, že jí se bojím ještě víc, než průrvy dole. Ale jediné místo, kam jsem mohla uniknout, byl její ostrůvek. Roztřeseně jsem se nadechla, vyskočila a jen doufala, že se ve vzduchu mineme... ale bylo to vůbec možné? V hloubi duše jsem asi věděla, že to může skončit jen kolizí.

//Jasnava se snaží přeskočit na ostrůvek Lilac tak, aby se nesrazily.

Postupně mi došlo, že nohu vlastně zraněnou nemám, můžu na ni normálně šlapat a taky můžu přestat kvičet, jenže ta druhá hrála dost drsně. Nečekala jsem to. Nechtěla jsem to. Myslela jsem, že je to jen přátelská hra, ne něco, při čem budou kolem lítat tesáky a výhružky. Držela jsem vlajku, jak jen jsem dokázala, ale bylo to marné, černobílá ji z mého sevření vyprostila a rozběhla se s ní pryč.
Nejradši bych si v tu chvíli prostě lehla na zem a rozbrečela se, ale to jsem nemohla, protože jediný pohled kolem mi prozradil, že moji týmoví společníci jsou oba zaneprázdněni. Takže jsem se rozběhla zase za vlčicí, štěkavé vzlyky mi vyrážely kdesi z hlubin hrudi. Nechtěla jsem zklamat svůj tým, ale ani jsem si netroufala se znovu přiblížit k černobílé, abych jí mohla vlajku sebrat. I když se mi po tvářích valily slzy, věděla jsem, že musím dělat aspoň něco. Pokusila jsem se tedy vlčici alespoň předběhnout a plést se před ní, abych její návrat s vlajkou alespoň zpomalila. Nechtěla jsem ale, aby mi ublížila, hrozně jsem se toho bála. Mohla mě pokusat, mohla mě převálcovat... Nemysli na to, nemysli na to, připomínala jsem si a dál se snažila černobílé křížit cestu a doufala, že někdo z mých společníků mi přijde na pomoc. Sama jsem to tady už totiž nezvládala.

//Jasnava se neodvažuje přiblížit k Lilac, aby jí vlajku znovu sebrala, ale snaží se její postup alespoň zpomalit tím, že se jí plete do cesty

Všechno bylo najednou špatně. Ne, takhle to nemělo být! Držela jsem vlajku stále mezi zuby, ale kdoví, na jak dlouho, protože převážnou většinu mojí pozornosti si získala příšerná vyceněná tlama, která se po mně hnala a chtěla mi ublížit. Nech mě, nech mě, nech mě být! V duchu jsem hystericky křičela, ale skrze zuby pevně sevřené na cípku vlajky mi vycházelo jen vyplašené kňučení. Se staženým ocasem jsem uskakovala před vlčicí, která z mého pohledu vyhlížela jako lítá nemilosrdná saň. Zdálo se nevyhnutelné, že mě pokouše. To bude hrozně bolet. Poteče krev. Srdce mi v hrudi mlátilo jako splašené. To nemůže, ne, ne, já jí přece nic neudělala, nic jsem neprovedla, tak proč...? Naštěstí to vypadalo, že jsem o něco hbitější než ona, takže se mi dařilo jí unikat a uskakovat. Až do chvíle, než moje štěstí vypršelo. Zuby nakonec přece jen zachytily moji nohu. Uniklo mi zakvičení, jako by mi ji černobílá utrhla, i když sotva zachytila za kůži, zakopla jsem a jen tak tak jsem se udržela na nohou. Snažila se mi sebrat vlajku, ale já ji zoufale svírala a odvracela hlavu od černobílé, ani jsem už nevěděla, proč - kdybych ji pustila, nechala by mě na pokoji, ale já se asi potřebovala držet alespoň něčeho a nic jiného, než tenhle proklatý předmět tu nebylo. Z očí mi znovu vytryskly slzy, pajdavě jsem poskakovala směrem k našemu území a snažila se pořád kličkovat. Zamlženým zrakem jsem ale sotva viděla, kam běžím a nějak jsem do hry už nedokázala dát celé srdce. Jen jsem chtěla, aby to skončilo.

//Jasnava se dál snaží uhýbat Lilac a dostat vlajku na jejich polovinu, ale hysterčí přitom a skoro nevidí, kam běží.

Neměla jsem ponětí, co se dělo kolem nebo jak si vedl zbytek mého týmu. Doufala jsem, že to nějak zvládají, ale já se dokázala soustředit jen na myšky, které prchaly s vlajkou přesně tím správným směrem. Vypadalo to chvíli opravdu nadějně a já se vážně dobře bavila. Cválala jsem po boku černobílé, které ale štěstí nepřálo tolik jako mě. Když se do mě pokusila strčit, lehce jsem se jí uhnula a navíc se mi přitom povedlo dostat přesně do ideální pozice k tomu, abych se zmocnila vlajky. Sevřela jsem její cíp do tlamy, pevně, a pořádně jsem zabrala, abych ji vymanila ze sevření myšek. Ale možná to ani nebylo nutné, protože běžely směrem k naší hranici? Zkrátka, jakýkoliv výsledek pro mě byl zcela v pořádku.
Ovšem radost nad mým malým vítězstvím netrvala dlouho, protože jen co jsem se zmocnila zuby vlajky, rozehnaly se po mě úplně jiné zuby. Zuby černobílé z druhého týmu. Příšerně jsem se lekla a pokusila se útoku uskočit, srdce se mi v hrudi divoce rozbušilo a najednou se všechno začalo rozpadat. Už jsem nehnala vpřed tak plynule, když se po mě sápaly děsivé tesáky. Uskakovala jsem stranou, v zubech jsem se křečovitě snažila udržet cípek vlajky, ale nejspíš to nebylo k ničemu, protože už jsem se nepohybovala směrem k našemu území, jen jsem se snažila jakýmkoliv směrem uniknout před náhlou hrozbou. Ne jen nějakou hravou hrozbou, ale velmi skutečnou. "Ne, ne, to ne," mumlala jsem s plnou tlamou a vrtěla zuřivě hlavou. "Neubližuj mi!" Proč jsem sem jen chodila? Proč jen jsem se do toho pouštěla? Měla to být hra, měla to být zábava! To ne, ne, ne...

//Jasnava se snaží stále udržet vlajku, ale spíš, než na snahu dostat se na svojí polovinu se soustředí na to, aby unikla Lilac, která se ji snaží pokousat

Na srážku s Night jsem rychle zapomněla, jakmile se prvotní bolest vytratila. Soustředila jsem se jen na to, abych se dostala za hranice našeho území a k té plápolající vlajce, kterou střežila ta neznámá šedá vlčice. Ani mě nenapadlo se pozastavovat nad tím, proč tu všichni pobíháme jen proto, že nám to přikázala vypasená myš. Byla to přece zábava!
Hnala jsem se vpřed a země pod mýma nohama už se nevlnila ani mě nikdo z ostatních vlků nepovalil na zem, takže jsem se mohla dostat na stranu soupeřů. Dál jsem si to hnala vpřed, kolečka v hlavě se mi točila o závod, jak jsem se snažila rychle přijít na způsob, kterým bych se dostala přes šedivou vlčici. Ovšem nakonec to ani nebylo potřeba, protože situace se rázem změnila. Z trávy vyběhly další myšky a za chvíli už prchaly s vlajkou pryč. Okamžitě jsem změnila směr a vydala se za nimi, jenže to bohužel neuniklo ani hlídačce, která se za vlajkou rozehnala také - s dost ošklivou nadávkou k tomu. Přidala jsem do kroku, snažila se šedivé co možná nejvíce plést a natahovala jsem se po vlajce - chtěla jsem ji získat první, chtěla jsem, aby vyhrál náš tým!

//Jasnava vybíhá spolu s Lilac za sysly s vlajkou, snaží se zabránit Lilac, aby se jí zmocnila a chce ji získat pro sebe

Valila jsem se kupředu jako vítr, jako řeka po jarním tání! Nikdo, nic a nikdo mě nemohl - Prásk. Zem pod mýma nohama se náhle splašila a začala se divoce vzpínat, což jsem rozhodně neočekávala. Co jsem neočekávala už vůbec bylo, že se proti mě najednou vynoří Night Sea a srazí se s mojí lebkou jako tvrdohlavý muflon. Obě jsme se svalily na zem. "Áu!" zakvílela jsem a chytla se tlapkami za hlavu. Jak to bolelo! Proč? Tiše jsem zakňučela a pomalu jsem se připravovala na to, že už tu holt budu asi muset umřít, než jsem si uvědomila, že se vlastně... vůbec nic nestalo. Pohlédla jsem na Night, v očích už se mi tvořily slzy a prvních pár mi jich ukáplo na tváře, ale neměly vlastně vůbec důvod. Moje hlava byla v celku, bolest se rychle vypařila. "Žiju!" vyskočila jsem opět na nohy, jednou vzlykla, pak jsem se zasmála. "A ty - ty žiješ taky, takže to je bezva, takže já zase jdu," přikývla jsem rozhodně a vyběhla zase vpřed. Ani jsem se nedostala za naši půlku, to Night už byla za svou hranicí, ale za mnou pořád byl Šedáček a Ocasatá, oni ji určitě zastaví. Já se musela vydat vpřed, získat tu vlajku pro náš tým, i když mi nebylo jasné, proč je to vlastně tolik důelžité. Nejlíp o tom moc nepřemýšlet, nejlíp prostě běžet! Vepředu jsem pořád viděla tu šedou vlčici, která vlajku hlídala. Musela jsem se dostat k ní a potom přes ní. Ale nejdřív k ní, na to jsem se soustředila. Takže jsem zase cválala vpřed a těch pár osamělých slz na mojí tváři už usychalo, jako by nikdy ani nebyly.

//Jasnava se sbírá ze země a znovu míří k Lilac a vlajce.