Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Středozemní pláň

Běžela jsem tryskem vpřed a stíny mi byly v patách, všude kolem. Po obou mých bocích, za mnou, nade mnou, takže jsem mohla běžet jenom dopředu. Vítr mi svištěl kolem uší, tlamu jsem měla otevřenou a lapala jsem po dechu, velká otevřená pláň kolem mě ubíhala jen jako rozmazaná šmouha. Nejsou skutečné, snažil se hlas rozumu pořád mi vnutit tu myšlenku, přimět mě k rozumnému chování, ale neměl šanci, protože byl přehlušen vším tím ostatním, co beze slova křičelo utíkej, utíkej, utíkej. Strach převzal vládu nade vším a jako vždycky zvolil strategii útěku, ne útoku. Jenže utíkat se nedá věčně. Obzvlášť, když se ženete vpřed hlava nehlava a skoro ani nekoukáte, kam vlastně běžíte.
Že se ženu proti nízko rostoucí větvi pokrouceného stromu jsem zjistila doslova v poslední vteřině. Začala jsem brzdit, tlapy mi podjely na namoklé půdě. Hlavu jsem si o větev sice neurazila, ale praštila jsem sebou na bok a z té rychlosti to byla pořádná rána, div, že mi nevyrazila dech. Pak už jsem ale neměla sílu se zvedat. Plíce mi hořely, svaly mi hořely, uhnaná jsem lapala po dechu a stíny se stahovaly kolem. "Nejste skutečné," pípla jsem ještě jednou v zoufalé snaze napodobit klidný a rozumný tón, jakým mi to vždycky říkal Elric. Ale já nebyla tak klidná a rozumná jako on a tak to vyšlo jako ubohé zakňučení nakopaného vlčete. A myšlenka na Elrica bylo právě tím, co prolomilo stavidla. "Já jsem tak hloupá," zahučela jsem do mokré hlíny a namáčkla se co nejblíž ke kmeni stromu. "Hloupá hlupačka." Stočila jsem se do těsného rozklepaného klubíčka, křečovitě zavřela oči, abych neviděla stíny, které se blížily, a rozplakala se. Tentokrát ne tlumenými vzlyky jako v noře s Adiramem, ale naplno a ošklivě, až mi z čenichu vytryskla nudle a hrudník mi škubavě poskakoval, jak jsem lapavě vzlykala na tomhle cizím místě, v cizím kraji kde všichni byli cizí a já byla cizí a sama, sama, sama, mimo dohled všech, kdo by mě mohli zachránit.

//Vyhlídka přes Midiam

Krajina kolem byla úplně neznámá a já se ji ani nijak nesnažila poznávat, hleděla jsem jenom přímo před sebe, hypnotizovala jsem pohledem bod vždycky vzdálený několik metrů před svým čumákem. Nerozhlížela jsem se nalevo ani napravo - tam byly stíny, tam tančily a už si na mě dělaly zálusk. Drmolila jsem si bez ustání pod vousy, že není čeho se bát, že tu není žádná opravdová hrozba, že to všechno zvládnu sama... ale tomu všemu by se věřilo mnohem lépe, kdyby ty stíny vážně nebyly a já vážně nebyla sama. Jenže já byla. Ztracená, opuštěná a úplně mrňavá na té otevřené pláni, na které jsem se nějak octla. Kdyby se mě někdo ptal, jak jsem tam došla, nevěděla bych, co mu odpovědět. Prostě jsem šla, krok za krokem, nějak jsem asi překročila řeku... ale dost dobře bych se sem taky mohla teleportovat, protože z té cesty mi v mysli ulpělo pramálo. Příliš jsem se soustředila na to dávat jednu nohu před druhou a opakovat si uklidňující fráze, které mne vlastně vůbec neuklidňovaly. Teď jsem ale byla na pláni a musela jsem z ní zmizet. Připadala jsem si jako ta nejsnazší kořist na světě, odhalená a zranitelná. "Neutíkej," přikázala jsem si... a rozběhla se. A jakmile jsem jednou běžela, povolila otěže panice, která se o mě pokoušela, už měla plnou kontrolu ona. Hnala jsem se vpřed tak rychle, jak jen mi to třesoucí se nohy dovolily.

//Třešňový háj

//Zelené nory

Už jak jsem se k němu otočila zády, spatřila jsem po svém levém boku mihnout se první stín. Mohla jsem si myslet, že se hned objeví, ale přesto jsem se ho lekla, škubla jsem sebou, jako bych ho nikdy předtím neviděla. "Není skutečný," připomněla jsem si a hleděla přímo před sebe, jako bych si ho ani nevšimla. Přímo jsem před sebe zírala, až mě pálily oči. "Nejsi skutečný a já se tě nebojím," oslovila jsem stín, který se mihl tentokrát napravo. Musel stejně dobře jako já vědět, že lžu. Snad každý v širokém okolí musel slyšet, jak mi tluče srdce. Hlavou se mi míhaly zmatené myšlenky, i moje pocity byly rozcuchané do všech strach. Adiram a Elias, Elias a Adiram, ti dva mi vířili hlavou a chvílemi splývali v jednoho, než se zase rozdělili a rozběhli se každý na jinou stranu. Stálo mě to veškerou sílu, kterou jsem v sobě dokázala sebrat, abych se neotočila, nerozběhla se dohnat Adirama a nepřichytila se ho jako lačné klíště. "Nesmím," řekla jsem a ignorovala míhající se černé siluety, kterých teď přibývalo. "Stalo by se něco špatného. Už se to nesmí nikdy stát. A kdyby se znovu zeptal..." Udělala bych to? Udělala. Sama jsem to vlastně chtěla, jen kdybych nevěděla to, co jsem věděla. Ale takhle jsem nemohla. Věděla jsem, že jsem Adirama zklamala, ale jinak to nešlo. Takže jsem se od něj vzdalovala, dál do děsivé samoty, do neznámé krajiny a srdce mi bušilo navzdory mým snahám zůstat klidná.

//Středozemní pláň přes Midiam

Zmizet z nory neznělo jako špatný nápad. Taky to byl jediný nápad, jaký jsem měla a protože něco jsme dělat museli, když mě tu tedy Adiram odmítal nechat, hledání cesty ven bylo asi nejrozumnější. On alespoň měl nějakou představu, kudy se odtud dostaneme. Jen jsem mlčky přikývla a vydala se za ním tmavou chodbou. Párkrát jsem ještě tlumeně popotáhla, ale naštěstí už jsem se nerozplakala. Srdce mě přesto pořád bolelo. Všechno mohlo dopadnout docela jinak, kdyby... Kdyby. Jenže to dopadlo tak, jak to dopadlo a mě to přes to všechno mrzelo, protože Adiram se mi líbil a ve své hloupé dušičce už jsem si začala dělat stupidní naděje na nezlomnou lásku, které by se asi spíše čekaly od mladičkého vlčete a ne od dospělé vlčice, která prožívala své páté jaro. Bohužel jsem neuměla být ničím jiným než právě tím, čím jsem byla.
Chodba se zužovala a temněla. Snažila jsem se příliš nerozhlížet ve tmě kolem, abych nespatřila něco, co jsem nechtěla. I tak jsem měla nepříjemný pocit, všechno se ve mně stahovalo. Snažila jsem se příliš nelepit na Adirama před sebou, i když mě to stálo spoustu přemlouvání. Nakonec se ale před námi objevilo denní světlo a my mohli vylézt ven. Svítalo a ve vzduchu se vznášela vůně, která prozrazovala nedávný déšť, stejně tak jako vlhko pod tlapami. Teď už bylo vážně na čase se rozloučit. Adiram se ale ještě jednou ujišťoval, zda vážně nikam nechci doprovodit. "Já už si nějakou cestu najdu," řekla jsem a sklopila zrak. Kam? Kdo ví. Přešlápla jsem, pak váhavě dodala: "Díky. Žes... mě tam nakonec nenechal." Opět jsem vzhlédla k těm neskutečně modrým očím, pocítila zašimrání kolem žaludku a zároveň bodnutí u srdce a věděla jsem, že se musím otočit a odejít, než si to ještě rozmyslím. "Tak... se měj," vyhrkla jsem, ačkoliv to nejspíš nebylo to nejvhodnější rozloučení po tom všem, co se stalo. Nikdy jsem nebyla nejlepší řečník. Udělala jsem půlkrok pryč, obrátila se a zaváhala, jestli snad nemám Adiramovi věnovat ještě jedno objetí na rozloučenou - ach, chtěla bych, ale nejlepší nejspíš bylo s ničím už vůbec nezačínat, takže jsem jen lehce zavrtěla hlavou, hlesla tiché: "Ahoj," a namířila si to do neznámého někam.

//Vyhlídka

A on nešel a nešel a já nebyla z takového těsta, abych se s ním hádala. Na jednu stranu jsem byla možná i ráda, že mě tady nechtěl nechat. Věděla jsem, že na takovémhle místě a v takovémhle rozpoložení si mě stíny najdou raz dva, jakmile zase osamím. Už takhle jsem je skoro viděla, jak číhají v temných zákoutích a čekají, jen až se Adiram vzdálí z dohledu, aby mohly vylézt. Akorát že on se vzdálit nechtěl. Místo toho začal zpívat. Smutnou písničku, která ale zároveň vnášela do duše jistý klid. Povzdechla jsem si a zabořila pohled ke svým tlapám, ke kterým jsem si tiskla oháňku tak pevně, jak jen to šlo, jako bych se sama sebe snažila nějak neohrabaně obejmout. "Vážně zpíváš moc krásně," vydechla jsem roztřeseně, když píseň utichla a když jsem se pokusila o úsměv, pocítila jsem, jak se mi trochu zavlnila tlama - žádné vodopády slz se už ale naštěstí nespustily.
Na chvíli jsem zůstala mlčet. Nevěděla jsem, co teď říct. Už jsem se nechtěla znovu omlouvat a nic jiného mě nenapadlo. Tedy, napadala mě toho spousta, ale nic z toho se mi nechtělo vyslovovat nahlas. "Asi... asi bychom tedy odtud měli zmizet. Zpátky na denní světlo," špitla jsem nakonec, ačkoliv podle toho kousku nebe, co byl dírou ve stropě vidět, byla právě noc a ne zrovna hezká. I tak jsem ale měla dojem, že v téhle jeskyni na nás nic dobrého nečeká a když se Adiram tedy nechtěl ke mně otočit zády, nemělo smysl trčet tady. Třeba to na čerstvém vzduchu a v jiném osvětlení bude celé vypadat úplně jinak... jako drobné nedorozumění, možná? Asi bylo naivní v něco takového i jen doufat. Pomalu jsem vstala a rozhlédla se na obě strany chodby. "Ale kudy se vůbec dostaneme ven?"

Odtáhli jsme se od sebe, odstoupili jeden od druhého a svým způsobem to byla úleva. Jen kdybych mohla umlčet to cosi uvnitř, co toužilo udělat těch pár kroků zpátky a zase se zabořit do toho hnědého kožíšku. Dát mu, co chce. Nemůžu. Ne teď a ne takhle... Což nejspíš znamenalo, že už nikdy a nijak. Adiram odejde a nebude mít žádný důvod mě znovu hledat. A já bych asi taky neměla. Bylo to jasné, mělo by to být snadné pochopit, ale já z toho byla tak akorát smutná. Bylo tohle všechno, co vlci po vlčicích chtěli? Ne, jistě ne všichni, to jsem věděla dobře. Možná to byli jen ti sladcí a milí, modroocí hezouni, ke kterým mě moje pitomé srdce táhlo... Ale jeho vina to není, že jsem rozbitá.
Chtěla jsem, aby už šel. Ne proto, že bych se na něj zlobila nebo mu něco vyčítala, jen jsem chtěla, aby se vytratil, než se mu přece jen podaří mě přemluvit k nějaké hlouposti, které budu napořád litovat. Takových jsem už víc nepotřebovala. Ale on neodešel. Ne hned. "Můžeš," ujistila jsem ho měkce. "Prosím tě o to." Hrdlo se mi zase stahovalo a nechtěla jsem, aby mě viděl znovu plakat. Držela jsem se jen tak tak. Prosím, jdi. Už mě dál nepřemlouvej. Už... je to pokažené, tak je nejlepší prostě odejít, ne?

Jak se slzy jednou začaly valit, bylo těžké je zastavit, i když jsem se snažila. Neměla jsem pláč ráda. Raději bych byla spokojená, šťastná, v pořádku... ale místo toho jsem se celá sesypala. Přála bych si, aby ty věci z mé minulosti zmizely. Abych mohla být bezstarostná a nebulet na Adiramově rameni. Přála bych si, aby mě o tohle nikdy nepožádal. Nic se ale nedalo dělat, tyhle věci byly zcela mimo mou kontrolu.
Řekl, že se vlastně nemám čeho bát. Věděla jsem ale, že tak prosté to není. "Já vím, proč se bojím," špitla jsem tiše. Měla jsem své důvody a věděla jsem, že to jsou dobré důvody. Aspoň tímhle jsem si má hlava byla jistá, i když jinak třeba nebyla z těch nejmoudřejších.
Adiram se nezlobil, alespoň zdánlivě. Že bych ho tedy hrozně nezklamala? Popotáhla jsem, pomalu jsem přestávala vzlykat jako pominutá. Spolkla jsem další omluvu, která se mi drala na jazyk, protože už jsem si připadala jako zaseknutý kolovrátek. Kdybychom se potkali jindy, za lepších okolností, všechno mohlo být jiné. Takhle jsem to akorát pokazila a Adiram se teď musel vrátit ke své smečce. Možná to taky bylo nejlepší. Když se ale zeptal na doprovod, stejně jsem zaváhala. Pak jsem ale zavrtěla pomalu hlavou. "Víš... asi tu ještě chvíli zůstanu." Ve strašidelné tmavé noře. Sama. Ale když už mě sem osud jednou zavedl, pak to určitě mělo nějaký důvod. Byl ten důvod jen, abych si opět pošramotila srdíčko? Tak to nemohlo být, nebo ano? Odtáhla jsem se od vlka, i když mi to dalo práci. Vážně byl moc milý. Líbil se mi. Nebyla jeho vina, že jsem byla pitomá a čekala od něj kdoví co. "Mrzí mě, že jsme se nepotkali za lepších okolností, Adirame," povzdechla jsem si. "Ale takhle... už tě nebudu dál zdržovat, když na tebe čeká smečka." Jemu jsem nic nevyčítala, ale zjistila jsem, že si vlastně trochu přeju, aby už šel. Bolelo se na něj dívat.

Adiram spustil hotový příval slov o tom, jak nemůže opustit svou smečku, ani kdyby chtěl a já to chápala. Měl povinnosti, které ho poutaly k místu, kam já nepatřila. Musel se nejdřív starat o svůj domov a o ty, co tam žili. Rozuměla jsem tomu. Opravdu ano. Ale znamenalo to, že já bych musela zůstat sama. A kdyby z toho, k čemu se snažil směřovat, vznikla další vlčata, pak bych byla sama i na ně. Věděla jsem, že nic podobného bych už znova nezvládla. Poprvé mě to zlomilo, podruhé by mě to zničilo. "Já to chápu," popotáhla jsem a do očí se mi začaly valit slzy. "Přece tě tady nechci držet. Vím, že máš svůj život jinde." A už to bylo, slzy a vzlyky, a Adiramovy jemné doteky na mé tváři. Sliby, kterým jsem chtěla věřit... ale nemohla jsem. Všechny vzpomínky teď byly na povrchu a před očima mi vířily všechny ty hrůzné možnosti.
"Já - já ti věřím," popotáhla jsem. "I tak ale... nemůžu... nemůžeme-" Zavrtěla jsem hlavou, roztřeseně se nadechla. "Odpusť mi to. Nechtěla jsem tě navést na něco, co ti pak nemůžu splnit. Jsem pitomá, já vím, že jsem pitomá, jen..." Samozřejmě jsem měla pocit, že celá tahle situace je moje vina, že jsem ho zklamala, ale doufala jsem, že pochopí. Chtěla jsem, aby to pochopil. Proč mě osud vodí po takových cestách? Proč? "Kdyby se něco stalo... Kdybych měla vlčata a ty zmizel - ne schválně, ale kdyby se něco přihodilo - pak... Sama bych si neporadila. Neznám tenhle kraj. Neznám tu nikoho." Mluvila jsem tiše, odvracela jsem tvář od toho milého a pohledného vlka, který ode mne očekával příliš mnoho. "Promiň. Je to prostě-" Zavrtěla jsem hlavou a radši vydechla další omluvu. "Promiň."

Jeho váhání mě zaujalo. Byl... roztomilý, když se tak zdráhal. Chtěla jsem slyšet, co má na srdci, co ho napadlo. Netušila jsem žádnou nekalost, nejdřív - a když začal mluvit, nejprve jsem nechápala, kam tím celým míří. Pak mi to ale došlo a ucítila jsem, jak se mi najednou v žaludku formuje kostka ledu. Tak přece jen to chce. Viděla jsem smutek na jeho tváři, snad se zdálo, že se i rozpláče, ale nejdřív jsem nebyla schopná ze sebe vypravit jediné slovo, protože se mi zatočila hlava z toho všeho, co na mě právě vybalil. Kdo ví, kdy se uvidíme. Chtěl odejít? Chtěl... mě nechat samotnou? Myslela, jsem, že - A co ten osud, co nás svedl dohromady? Nezáleželo na tom?
Ale on nechtěl jen odejít. Nejdřív chtěl ještě něco. Chtěla jsem říct jasné a rázné "ne". Jenže já nikdy moc rázná nebyla. Otevřela jsem tlamu, abych konečně promluvila, ale nevyšel z ní žádný zvuk. Možná zůstane, když mu dám, co chce. Možná mi dovolí jít s ním, ozval se ten pitomoučký hlásek, který se tolik bál samoty a který nechtěl ztratit jedinou spřízněnou duši, na kterou jsem v tomhle neznámém kraji narazila. Ale ten pitomoučký hlásek nebyl jediný, který jsem měla v hlavě. Byl tam i ten, který si všechno moc dobře pamatoval. Z hrdla se mi vydral roztřesený povzdech a lehce jsem se nahrbila, jako bych se chtěla schoulit sama do sebe. "A ty pak zmizíš," řekla jsem hlasem, který ho neobviňoval, pouze konstatoval nevyhnutelný fakt. Vzhlédla jsem k Adiramovi a ve zlatých očích mi stály slzy, protože jsem ho chtěla potěšit, byl hodný a milý a líbil se mi, ale když jsem teď na něj hleděla, najednou až příliš splýval s Eliasem - s Eliasem, kterého jsem milovala celým srdcem, kterému jsem dala všechno, co chtěl, a který se potom vypařil jako ranní mlha a zanechal mě jen se spoustou bolesti a trápení a zlámaných snů. "Já - já bych... já ti tohle nemůžu dát. Ne, když... když se pak už nebudeme moci vidět," vypravila jsem ze sebe s tichým vzlykem a první slzy mi skrápěly tváře. Nechtěla jsem zklamat Adirama. Ale víc jsem nechtěla znovu zažít tu strašnou bolest a strach. Nechtěla jsem, aby další vlčátka umřela, než dostanou šanci žít. Nechtěla jsem ani, abych umřela já.

Pokoušela jsem se jíst slušně, pomalu a civilizovaně, jenže se mi to příliš nedařilo. Hlad byl silnější než já a nic pořádného jsem nejedla už nějakou tu chvíli, takže se snad dalo pochopit, že do mě zaječí maso padalo jako do bezedné jámy. I tak jsem zajíce nezhltala celého. Nejdřív. Čekala jsem, až se Adiram probudí, abych se s ním o snídani, kterou beztak zajistil on, mohla podělit. A on opravdu vzápětí otevřel modré oči a posadil se. "Nalezla," obrátila jsem se k němu, jen co jsem si trochu olízala krev z tlamy - nechtěla jsem být celá špinavá a zapatlaná. "Mockrát děkuji. To od tebe bylo moc hezké, už jsem hlady skoro neviděla," usmála jsem se a zamávala ocasem. Už už jsem chtěla nesnědený zbytek přistrčit k němu, ovšem on to odmítl, ještě než jsem stačila vůbec něco říci. "Ach. Opravdu? Ráda se s tebou o něj podělím, konec konců namáhal ses s ním ty," ujistila jsem se ještě, ale Adiram vypadal, že je rozhodnutý. S tichým zahihňáním jsem mu tedy oplatila to krátké olíznutí na čenichu a dojedla zbytek ušáka, tentokrát už pomaleji.
On zatím obcházel kolem a zdálo se, že chce vykoumat nějakou cestu odtud ven. Bylo by příjemné vyjít zase na slunce a čerstvý vzduch, usoudila jsem sama, ovšem nenapadlo mě, že by Adiram chtěl, abychom se na to rozdělili. Když začal mluvit, bodlo mě u srdce. Asi má pravdu. Někdo se o něj už určitě bude bát. Mě... mě nikdo hledat nebude. Lehce se mi stáhlo hrdlo, ucítila jsem, jak mě zaštípaly oči, když jsem si uvědomila, jak hrozivě sama jsem v tomhle kraji, ale pak ten milý sluneční bard pronesl ještě další nabídku. "Zůstat... To bych chtěla," špitla jsem. "Já tady žádný domov nemám a nikdo na mě nečeká, takže... takže bych ráda zůstala," přistoupila jsem k němu blíž a lehce se o něj otřela tváří, ráda, že se mě nechce ještě zbavit, opustit mě tu. Ovšem měl na srdci ještě něco dalšího, viděla jsem mu to na očích ještě než ze sebe cosi začal váhavě soukat. V půlce si to ale rozmyslel. "Ale notak," pobídla jsem ho s úsměvem. "Určitě to není hloupost. Já se ti tedy určitě smát nebudu, tak pověz, co máš na srdci."

Adiramův zpěv mě ukolébal do spánku, který byl klidný a spokojený. Nepronásledovaly mě žádné noční můry, které občas rády vytasily svoje spáry a pohrávaly si s mou myslí, zatímco jsem spala. Kdepak, tentokrát se nestalo nic takového. Z těch snů jsem si nic nepamatovala kromě pár letmých záblesků - slunce svítící skrze větve stromů, pampelišky pohupující se v jemném vánku a modré oči, které se na mě usmívaly. Patřily Eliasovi nebo Adiramovi...?
Pokud jsem to rozluštila, pak těsně po probuzení jsem to celé zapomněla. Ani jsem vlastně neměla v úmyslu nějak dlouze rozjímat nad sny a tím, kdo se v nich objevuje. Obzvlášť, když mou pozornost prakticky okamžitě odvedla příjemná vůně, která vycházela ze zajíce, položeného kousek ode mě. Nebylo pochyb o tom, že to bylo učiněno úmyslně. Ohlédla jsem se na hnědého vlka, který teď už neležel vedle mě, místo toho se uložil opodál, jistě poté, co ulovil toho ušáka. Pro mě? Příliš jsem nad tím neváhala, zdálo se to zcela zřejmé. Na tváři mi rozkvetl široký úsměv. To je od něj vážně hezké!
Nejradši bych hnědého vlka objala, protože mi v břiše už bolestně kručelo, ale nechtěla jsem ho budit. Vypadal, že je v míru a spokojen, jak si tam tak podřimoval, takže jsem ho nechala spát, přitáhla jsem si ušáka blíže a pomalu se pustila do jídla. I když jsem byla hladová, snažila jsem se moc nehltat a taky nechat alespoň nějaké maso pro Adirama, když už si dal takovou námahu. Srdíčko mi přitom plesalo. Vážně byl hodný.

Rychle jsem se utvrdila v tom, že moje obavy byly plané a můj úlek tedy zcela zbytečný. Asi jsem zase viděla nějaká strašidla, která nejsou. Tentokrát jen neměly podobu stínů co se mihnou na okraji zorného pole, ale spíš prostého strachu z toho, co by se mohlo stát, z historie, který by se mohla opakovat.
Od Adirama mi ale vážně nic podobného nehrozilo a tak jsem mohla zůstat klidná. Lehli jsme si společně na zem, přitiskli se k sobě, přehodil přese mě ocas v gestu, které bylo rozhodně příjemné. Jako by mě chránil. Jsem v bezpečí, zopakovala jsem si a usmála se tomu, protože to v mé hlavě vůbec neznělo jako lež, kterou se sama sebe snažím omámit. "Ale za nic," opáčila jsem. Nesešlo na tom, nebylo to skutečné. "Na tom nezáleží. Jen jsem špatně odhadla situaci - to se mi stává celkem často," zasmála jsem se a zachumlala se více do hnědého kožíšku.
Když začal pobrukovat, zavřela jsem oči. Bylo to příjemné, jeho broukání a pak zpěv mi tiše plynul přímo k uším a vskutku mě ta pomalá píseň brzy začala uspávat. Bylo to jeho příjemným hlasem, únavou z té podivné události s myškami a vlajkami, nebo snad kombinací obojího? Asi to poslední, ale výsledek byl stejný tak či tak. Brzy jsem odplula do lehkého spánku, pravidelně oddechovala a cítila se zcela spokojená. Jako bych byla přesně tam, kde mám být.

//Cynthia se hlásí!

Možná jsem se plašila zcela zbytečně. Adiram totiž jen kolem mne proklouzl na druhou stranu, zcela prostě a neškodně a aniž by naznačil jakoukoliv snahu o cokoliv jiného. "Aha," vydechla jsem s ulehčením a nervózně se zasmála. No jistě. Proč by v tom mělo být cokoliv jiného? Proč bych se měla bát? Nejspíš vážně neměl v úmyslu zacházet tak daleko tak rychle. Jen se ozval můj starý známý strach, nic více.
Adiram se vzápětí o něco vzdálil a svalil se na zem nory, načež mi poplácáním tlapou naznačil, ať si lehnu k němu. Znovu jsem krátce zaváhala, moje pocity pro tu chvíli rozjitřené a trochu zmatené, ale napětí zase pomalu opouštělo moje tělo. Opět jsem se uvolňovala, když teď bylo jasné, že se není čeho bát, že od hnědého vlka nic nehrozí. "Jistě," opáčila jsem tedy tiše a položila se na zem vedle něj, přisunula jsem se k němu blíž, až se naše kožichy opět dotýkaly. "Promiň, že jsem začala vyšilovat," špitla jsem, protože jsem měla dojem, že bych se snad ke svému chování měla nějak vyjádřit, ač on sám to nekomentoval. "Jen jsem se polekala, to je všechno." Složila jsem hlavu na přední tlapy a pousmála se při té jeho lákavé nabídce. "To bych moc ráda," broukla jsem s nadějí, ale rychle ještě dodala: "Jestli to neohrozí tvůj hlas, tedy. To bych po tobě nemohla chtít."

Jak se to vůbec stalo? Přišlo mi, že teprve před chvilkou jsme se tu zjevili jako dva cizinci a najednou jsme u sebe byli tak blízko, až jsem cítila jeho teplo a potom jeho jemný dotyk, který nebolel ani neděsil, ba naopak. Najednou jsem si připadala v bezpečí a dušička se jen tetelila blahem, když jsem opětovala jeho něžná olíznutí ne tlamě a na čenichu a přitiskla se blíž k jeho kožíšku, až mezi námi nezůstávalo už vůbec žádné místo. "Osud," vydechla jsem znovu. "Musel to být osud, že, co svede dva vlky přesně na místo, kde mají být..." Už jsem vůbec neotvírala oči, jen jsem naslouchala jeho slovům, a tiskla se k němu v té šeré noře, která by za normálních okolností mohla být možná i ponurou a strašidelnou, ale teď byla něčím úplně jiným - místem osudového setkání. "Jsem tak ráda, že jsem na tebe narazila," broukla jsem tiše. Vydržela bych takhle asi napořád.
Jenže pak se Adiram začal přesouvat jinam, směrem dozadu a když jsem si to uvědomila, náhle jsem ztuhla. "Adirame počkej," vyhrkla jsem náhle polekaně a otevřela poplašeně oči. Že by to byl záchvěv zdravého rozumu? Nebo spíš staré vzpomínky na nezměrnou bolest z minulosti? "Po - počkej," vykoktala jsem znovu, neschopná mu v tu chvíli vysvětlit svůj náhlý strach. Tohle bylo vážně moc rychle. Možná jsem byla hloupoučká, naivní, třeba i pitomá, ale už jsem znovu nechtěla zažít takovou hroznou ztrátu, jako naposledy, kdy jsem se nechala příliš unést.