Gallirea - Příspěvky uživatele

Ráda bych věřila tomu, že místní kraj přitahuje jen dobré duše. Ostatně, pro mě ani nebylo příliš těžké tomu věřit, neb jsem k tomu neměla žádný důvod. Nic zlého se mi tu nestalo vinou jiných vlků, to jen zdejší příroda a kouzla se občas chovaly tak zvláštně. Netušila jsem, jestli něčemu takovému mohl věřit i Tonres, ale přinejmenším se nezdálo, že by mě kvůli tomu považoval za bláznivou. A to stačilo.
Zamýšlela jsem se, s jakou magií bych mohla mít nějaké spojení. Těžko se mi to odhadovalo, když jsem toho o magiích věděla tak málo, ale když jsem se nad tím víc zamyslela, přišlo mi jedině logické, že by ve mě mohla dřímat magie pojící se k přírodě a zeleni. I Tonres se mnou souhlasil, takže to už muselo být celkem jasné, ne? Já se v otázkách magie sice tolik nevyznala, ale on tu svou přece objevil už dávno. Vkládala jsem tedy v jeho znalosti značnou důvěru. "Určitě to tak bude," zavrtěla jsem spokojeně ocasem a navzdory únavě jsem v sobě pociťovala nemalé nadšení. "Bylo by to skvělé, objevit ji, už si to dávno přeju, ale nikdy jsem pořádně nevěděla, jak na to... Snad to půjde brzy." Už jsem na to byla celá natěšená, tím více, když se Tonres nabídl, že mi pomůže. Měl ale pravdu. Teď hned jsme se do toho pouštět nemohli. Nebo bychom alespoň neměli. Nejspíš by to stejně bylo k ničemu.
"Bohy..." zopakovala jsem zamyšleně, ale rozhodla jsem se schovat si svoje otázky na později. Z mluvení už mě pořádně škrábalo v krku a Tonres už byl stejně připraven vyrazit na lov, takže jsem se rozhodla, že se do toho teď pouštět nebudu. Setkat se s bohy? přemítala jsem ale stejně, zatímco jsem se snažila najít pohodlnou polohu k odpočinku. Něco takového jde? Bylo tu mnohem víc záhad, než jsem si prve myslela a stále se vynořovaly nové. Tonres zmizel na lov a já se ve svých úvahách daleko nedostala, než jsem upadla do dřímoty a posléze do spánku.

Nespalo se mi zrovna nejklidněji. I ve spánku mě kašel rušil, neustále jsem sebou cukala a přesouvala se pod převisem sem tam ve snaze nějak lépe se uvelebit, avšak příliš se to nedařilo. Naštěstí se mi povedlo se při tom všem neprobudit víc, než do malátné rozespalosti, takže alespoň nějakého odpočinku se mi dostalo, byť třeba nebyl úplně kvalitní. A když se kolem náhle záhadně oteplilo a přestalo mi táhnout na záda, všechno bylo rázem lepší. Spokojeně jsem si vydechla a na chvíli konečně pořádně usnula. Mohlo to být pár minut nebo klidně hodina, to jsem netušila, ale nakonec jsem se s cuknutím vytrhla ze sna a chvíli zmateně mžourala kolem. Leccos se totiž změnilo a já se pár prvních momentů vůbec nemohla zorientovat. Déšť a kroupy vystřídal bílý sníh tiše se snášející z nebe. Zima... už je tu? Trochu mě to polekalo. To záhadné teplo u mých zad vůbec nebylo takovou záhadou, to se tam jen uvelebil Tonres a zahříval mne. Vděčně jsem se pousmála, ale mlčela jsem, protože se zdálo, že vlk spí nebo přinejmenším odpočívá.
Před čenichem mi ležela ulovená lasička. V břiše mi hladově zakručelo a tak jsem se do ní zakousla, třebaže sliny se mi úplně nesbíhaly. Hlad jsem zahnat musela a snad mi i dodá sil, abych mohla bojovat s nemocí. S ucpaným čenichem jsem moc necítila její vůni a chuť byla taky poněkud utlumená, ale nasoukala jsem ji do sebe i tak. "Děkuju," špitla jsem k Tonresovi, ale netušila jsem, jestli mě slyší nebo je někde v říši snů. Snažila jsem se být tiše a nerušit ho, pokud tomu tak bylo, ale svůj kašel jsem úplně potlačit nedokázala. Složila jsem si hlavu na přední tlapy a pozorovala padající sníh. Po spánku jsem se cítila trochu osvěžená, ale pořád jsem jasně vnímala, že nejsem v pořádku. Jak dlouho tu budu muset trčet a zdržovat Tonrese? A co když se už neuzdravím? napadlo mě náhle znovu a já poplašeně lapla po dechu - teď, v tom nastalém tichu, mi to najednou připadalo jako zcela reálná možnost. Co reálná, pravděpodobná! Stíny zavířily těsně mimo dohled a mě se zmocnila panika. "Tonresi!" vypískla jsem, protože jsem najednou už vůbec nedokázala snést tu samotu - tedy, sama jsem samozřejmě nebyla, ale můj společník nejspíš spal a mě to ticho děsilo. Cokoliv se z něj mohlo objevit. "Tonresi, vzbuď se!" zaprosila jsem znovu chraplavě a natiskla se úzkostně blíž k jeho zádům, kašlala a odvracela tvář od lesa, odkud se všechny hrozivé stíny mohly každou chvíli zase vynořit.

Ani já, ani Tonres jsme asi nepotkali nikoho, kdo by se tu více vyznal. Já tu celkově moc známostí neměla a jak to s magií vlastně funguje, s tím mi neporadil už vůbec nikdo. "Nejspíš na to tedy budeme muset přijít sami," potřásla jsem hlavou. "Nebo se na nás třeba nakonec usměje štěstí a narazíme na nějakého... místního vševěda." To by jistě bylo skvělé, pokud ale takový vlk vůbec existuje. Mohl vůbec někdo rozumět všemu, co se tu dělo? Zdálo se to skoro nemožné.
Tonres nakonec souhlasil, že tu narazil na moc milou společnost, ačkoliv v rodném kraji na tom byl jinak. Něco podobného mi říkal i Artyom. Nejspíš jsem to tedy byla já, kdo měl neobyčejné štěstí a narážel všude na přátelské tváře. Nebo to bylo tím, že jsem vlastně za celý život mnoho vlků zatím nepotkala? "Možná, že to sem zkrátka táhne přátelské duše," broukla jsem zamyšleně a přivřela oči, protože mě mluvení zase nutilo ke kašli. Už to přestávalo být zábavné. "Třeba to patří ke zdejšímu kouzlu."
Zajímalo mě, jestli Tonres nevěděl o něčem, nějakém triku či cvičení, které by mohlo pomoci s objevením magie. Zdálo se, že ho má otázka pobavila. Automaticky jsem se taky usmála, ačkoliv mi trochu unikalo, co na ní mohlo být směšného. "Spojení?" zopakovala jsem zamyšleně. Jaké jako spojení? Příklad s vodou mi to alespoň trochu přiblížil. Trochu mi přeběhl mráz po zádech, když jsem si představovala koupání uprostřed zimy. Já vlezla do jezera jednou během podzimu a už jsem za to pykala. Hnědý vlk musel mít mnohem tužší kořínek. Alespoň mi jeho vyprávění ale dalo jistý nápad. "Možná... cítím něco podobného k rostlinám? Nebo přírodě obecně?" nadhodila jsem váhavě, protože jsem si nebyla jistá, jestli to je vážně ono. "Mám ráda květiny a stromy, vždycky se cítím líp, když je kolem mě spousta zeleně. Dokonce jsem stromy jednou slyšela doopravdy mluvit," vyhrkla jsem náhle s mnohem větším nadšením, když jsem si vzpomněla na les na jihu, což si vysloužilo další záchvat kašle. Očka mi ovšem nadšeně zářila, když jsem znovu popadla dech. "No jistě!" zachraplala jsem nadšeně. "Ony vlastně mluví pořád, ale tamto bylo jiné. Sice jsem jim nerozuměla, ale... to musí něco znamenat, nebo ne? Magie stromů? Ne... magie země, tak se jí říká, že ano?" Vesele jsem se zubila. Že bychom na to kápli? "Ale jak se taková magie probouzí?" přemítala jsem dál, protože i kdyby ve mě dřímala, nikdy jsem si nevšimla, že bych dokázala přírodou jakkoliv manipulovat. Povzdechla jsem si. Stejně jsem se teď cítila příliš unavená, než abych šla svou magii hned objevovat. Taková škoda.
"Já na ně asi věřila," pronesla jsem nesměle ohledně duchů, "ale nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo je skutečně viděl." Jestli duchy viděl Tonres, asi bylo možné, abych je viděla i já, ale to bylo to poslední, co bych si přála. Znělo to strašidelně, stejně jako Mrtvolka. Kostnatná vlčice, která mohla být skrytě milou dámou. "Je pravda, že zdání může klamat, ale jestli ti říkala tohle... Tedy, zní to celkem zlověstně, nemyslíš?" valila jsem poplašeně zraky. Jaké všechny nadpřirozené bytosti se tu vůbec vyskytovaly? Ona byla asi jednou z nich. Bylo to všechno velice zajímavé, ale taky z toho šel strach, abych byla upřímná.
Tonres mne ujistil, že mu na obtíž nejsem. Opravdu jsem doufala, že to tak je. "Děkuju ti," vydechla jsem vděčně. "Jsi hodný." Pak jsem přikývla na znamení, že tu počkám, a lehla jsem si na zem pod převisem, zatímco on zamířil ven na lov. Položila jsem si hlavu na přední tlapy a ztěžka si povzdechla. Dech mi v čenichu hvízdal a pořádně jsem ani necítila žádné pachy. Pořád jsem pokašlávala a nedařilo se mi pořádně se uvelebit, aby ten kašel ustal. Vleže to asi bylo ještě horší, ale chtěla jsem si odpočinout, než se Tonres vrátí, protože na mě zase padala únava. Nakonec jsem se přece jen pokroutila do nějaké jakž takž pohodlné polohy, přivřela oči a upadla do dřímoty. Snad bude brzy zpět.

Přišla jsem do těchto končin o něco dříve, než Tonres, ale ne o mnoho. Byli jsme tu oba prakticky ještě nováčky. "Hodilo by se nám potkat někoho, kdo tu je déle a má trochu větší povědomí o tom, jak to tu chodí," nadhodila jsem chraplavě a pousmála se: "Já tu zatím mluvila hlavně s vlky, kteří se tu taky nevyznají. Nebo s vlčaty, která ještě neměla čas to poznat," vzpomněla jsem si na setkání s Night. A pak tu byl také samozřejmě Adiram, ale s ním jsme se o podivnostech nebavili. Lehce jsem se zavrtěla, protože se mi na to setkání nevzpomínalo nejlépe. Byl tak milý. Hezký. A teď byl kdoví kde. Stejně jako Artyom. A Elias. Možná jsem měla... Teď ne. Tonresova přítomnost a jeho slova naštěstí zabraňovaly mým myšlenkám, aby se příliš rozběhly do nežádoucích směrů a já se vlastně začínala cítit celkem spokojeně, navzdory Artyomovu nevysvětlitelnému zmizení. Jen ta rýma kdyby si dala odchod... ale to tak rychle nepůjde. "Byla to docela legrace," potvrdila jsem. Chvílemi na mě hra byla trochu moc drsná, ale to v mojí paměti jaksi vybledlo. Teď jsem na to vzpomínala jen v dobrém. Usmála jsem se nad Tonresovými slovy, které byly prakticky lichotkou, ale pak jsem se trochu zarazila. "Nenarazil jsi tu na přátelské tváře? Já tady zatím potkala samé milé vlky," potřásla jsem hlavou. Že by mne jen provázelo vskutku neobyčejné štěstí?
Tonresův příběh o magii mě zaujal, ač byl celkem krátký. Také bych si přála objevit nějakou kouzelnou sílu... ale jak? "Snad ano," vydechla jsem toužebně. "Jen kdybych věděla, jak na to. Myslíš, že na to existuje nějaký fígl, jak to usnadnit?" obrátila jsem k němu zlaté zraky plné nadějí, které jsem do něj vkládala. Přece svou magii objevil, musel vědět, jak se to stane! Tohle bylo téma, které mě vážně zajímalo a na rozdíl od Artyoma o něm byl Tonres ochoten se bavit, takže jsem toho musela využít. Byla jsem pomalu připravená hned vyběhnout do lesů a hledat svou magii, jako by to byla nějaká vzácná muchomůrka, ovšem dalších několik zakašlání v řadě mi připomnělo, že bych si s pobíháním nejspíš měla dát chvíli pauzu. Ale potom...!
Mrtvolka znělo jako zvláštní jméno, které podle všeho patřilo k ještě zvláštnější bytosti. "Ducha?" polkla jsem ztěžka a tentokrát to nemělo nic společného se škrábáním v krku. "Skutečného... ducha?" Přeběhl mi mráz po zádech. A to byl jen začátek. Nejen, že Tonres viděl a hovořil s duchem, ale dokonce i s neživou vlčicí. Přestože se rozednilo do slunečného dne, přišlo mi najednou, jako by les kolem potemněl a přízraky a oživlé mrtvoly mohly být kdekoliv. Mimoděk jsem se natiskla blíž k Tonresově boku. "To je teda pěkně strašidelné," pípla jsem jako vlče, co si vyslechlo svou první duchařskou historku. Valila jsem na vlka oči napůl vyděšeně, napůl užasle. "Řekla ti něco?" Nicméně musela jsem souhlasit, že moje myší dobrodružství bylo určitě veselejší historkou.
Hnědý vlk byl milý a zajímal se, jak by mi mohl pomoci. Lehce jsem se zasmála spolu s ním a pak jsem pokrčila rameny. "Nechci být na obtíž," potřásla jsem hlavou a pak se omluvně zazubila: "I když už se asi stalo." Zamyslela jsem se. Měla jsem hlad? Vlastně asi trochu ano, třebaže jsem neměla úplně největší chuť něco jíst. Ale u jezera jsem ani pořádně nestačila dojíst svůj díl ryby, než nás zastihla bouřka, a to už také bylo nějaký čas. "Možná... by něco k jídlu nebylo špatné," pípla jsem a cítila se kvůli tomu poněkud provinile. Nechtěla jsem s tím Tonrese obtěžovat. Ale umřít hlady taky ne. A nemyslela jsem si, že bych teď něco zvládla ulovit. Kašlala jsem i v klidu, jaké by to asi bylo při nějaké snaze o lov? Navíc jsem se cítila celá unavená a rozlámaná. "Jestli ti to nevadí," doplnila jsem ještě a zvedla koutky do opatrného úsměvu.

Zalezlým pod skálou nám hned bylo lépe. Nemusela jsem se aspoň bát, že se do mě okolní chlad zakousne ještě víc. Snad i ta rýma mě rychle přejde... nebyla jsem v životě mnohokrát nemocná a tak mě to trochu děsilo. Netušila jsem úplně, co očekávat. "Příliš dlouho ne," zavrtěla jsem hlavou. "Dorazila jsem myslím... začátkem jara?" zamyslela jsem se. Nejspíš to tak bylo. Od svých přátel jsem se odloučila, když zima už končila a pak netrvalo příliš dlouho, než jsem dorazila sem. "Ale slyšela jsem o tomhle kraji už dřív, vlastně jsem se ho schválně vydala hledat. Byla jsem zvědavá na zemi kouzel a hned jsem věděla, že jsem našla, co jsem hledala, když mě a několik ostatních vlků zvláštní mluvící myšky zatáhly do svojí hry o kradení vlajky, co hrály na louce," vzpomínala jsem na své první dny tu, jen otravný kašel mě sem tam přerušil. Mluvení bylo celkem nepříjemné, ale nechtěla jsem jen tak mlčet. Chtěla jsem si povídat, abych nemusela myslet na ty ostatní věci. "Vlastně to bylo docela nedaleko, pokud se nepletu," uvědomila jsem si. Nebylo pořád úplně snadné se tu zorientovat, ale byla jsem si téměř jistá, že se nemýlím.
Tonres mě trochu osušil a já mu byla vážně vděčná. I za teplo, které se mi nejspíš snažil poskytnout svou blízkostí. Neodtahovala jsem se. Bylo to příjemné, třebaže Tonres byl skoro cizí. Ale přece mi pomohl. Jistě tedy nebyl nijak zlý nebo zákeřný - a pokud ano, pak by to mé naivní hlavince asi stejně nedocvaklo. Podobné myšlenky mě zkrátka vůbec nenapadaly. Věnovala jsem mu ještě jeden děkovný úsměv a pozorně se zaposlouchala do jeho vyprávění, které jsem se svým pokašláváním snažila rušit co nejméně. Podle všeho svou magii znal už dlouho. "Páni," vydechla jsem, když skončil. "Taky bych si přála svou magii znát už od mládí. Ale nejspíš ani žádnou nemám," posteskla jsem si trochu a nenápadně si po straně otřela mokrý čenich. "A pokud ano, pak jsem ji nikdy nepocítila. Ale máš pravdu, magie je... fascinující," rozzářila se mi očka i přes další nepříjemný kašel, co se mi vydral z hrdla. Skrývala tolik zvláštních možností! Ale Tonresova otázka na vlčici s podivným jménem mi nic nepřipomínala. "Kdepak," zavrtěla jsem hlavou a svraštila lehce čelo. "To zní... zlověstně."

Přikývla jsem - ano, Artyom skutečně utekl. Ale proč, to mi pořád nebylo jasné a Tonres mi s tou záhadou pomoci asi nemohl. Už jen proto, že jsem mu pořád neřekla celý příběh, jenže to bychom tu taky mohli být kdoví jak dlouho, kdybych to vzala skutečně od začátku. Přece jsme se Artyomem toulali celé léto a veliký kus podzimu. Bylo by to vážně dlouhé vyprávění a nakonec bychom se nejspíš stejně nedobrali odpovědi. Prostě jsem tomu nerozuměla. Začínal se z toho stávat skoro vzorec. Vlci, na kterých mi záleželo, ode mě mizeli bez jasných důvodů. Mohla to být moje vina? Vyháněla jsem je od sebe nějak? Zavrtěla jsem hlavou. Bylo mi z toho na nic, ale žádné odpovědi se zázračně neobjevovaly.
Skála se přibližovala naštěstí celkem rychle. Těšila jsem se do sucha a snad i o něco většího tepla, než bylo všude kolem. Nachlazená jsem už byla, ale co bych si počala, kdyby se to mělo ještě zhoršovat, na to jsem radši nechtěla ani myslet. Vmáčkla jsem se pod skálu a sledovala les kolem. Počasí se naštěstí začínalo uklidňovat. Tonres mi mezitím potvrdil, že i on tu zažil spoustu divného. "Je to tu vážně zvláštní kraj," souhlasila jsem a potlačila zakašlání. "Věděla jsem, že je zvláštní, už když jsem ho hledala, ale asi jsem si to všechno představovala trochu jinak. Tedy, spousta těch podivností je vážně úžasná, ale..." Pokrčila jsem rameny a větu nedokončila hlavně proto, že mě přerušil další kašel. "Achjo," povzdechla jsem si. Tohle mi vážně scházelo.
Tonres měl naštěstí nápad, který jsem ho klidně nechala vyzkoušet. Uškodit to asi nemohlo, že ne? Vlastně mě to docela zaujalo. "Klidně to zkus," přikývla jsem. "Páni, magii na mě ještě nikdo nepoužíval," rozzářila jsem se na chvíli jako vlče o Vánocích - ten jeho experiment mou pozornost dokonale odvedl od Artyoma, zimy a nachlazení, které se do mě pěkně zahlodalo. Byl to podivný, šimravý pocit, když vytahoval vodu z mého kožichu. Snažila jsem se moc nevrtět, ale tiše jsem se zahihňala. Vážně to teď bylo o něco lepší. "Je," přikývla jsem. "Děkuju. Jsi hodný, Tonresi," usmála jsem se na něj a zavrtěla ocasem. "Kde jsi se-" pustila jsem se do řeči, ale další nával kašle mě přerušil. Tohle mi vážně kazilo náladu a začínalo to být dost nepříjemné. "Promiň," mrkla jsem na něj omluvně, jakmile jsem znovu popadla dech. "Chtěla jsem říct - kde jsi se naučil svou magii ovládat?"

Vlkovi to moje blekotání pochopitelně moc smysl nedávalo. Jenže já na jeho otázky ani neměla pořádné odpovědi. Před čím? "To bych sama ráda věděla," povzdechla jsem si. "Nikdo nás nenapadl a myslím, že jen tak nějaké počasí by ho nezastrašilo, prostě... se sebral a utekl. Říkal, že musí někam daleko... a že já za ním nemám chodit," vzpomínala jsem na poslední, co mi řekl, než se rozběhl kdoví kam. Kdoví proč. Nedávalo mi to smysl. "Ale já jsem mu nic neprovedla," řekla jsem kamsi ke svým tlapám, na které jsem se zahleděla. "Je to strašně divné," zavrtěla jsem hlavou a na okamžik skoro zapomněla, že tady se mnou je Tonres a právě jemu to všechno vykládám. Co jen to Artyoma posedlo? Bylo nám spolu tak dobře. Chtělo se mi zase brečet, ale další rozhovor mě od toho naštěstí odpoutal.
Lehce jsem se pousmála, když Tonres řekl, že se mu líbí moje jméno - poslední dobou se na něj snášela samá chvála, až mi samotné začínalo připadat celkem speciální. Dřív mi to tak nepřišlo, ale už jsem při svých nedlouhých potulkách zjistila, že většina vlků taková jména nemá. "Tak dobrá," souhlasila jsem, když mi záhy popsal, kde našel ten úkryt. "Luxus snad ani není potřeba," otřela jsem si pokud možno nenápadně mokrý nos, "hlavně když tam nebude pršet." I když to možná taky nebude tolik nutné, zdálo se že, bouřka trochu polevuje. Zkoumala jsem pohledem oblohu a tak mi Tonres trochu poodešel. Rychle jsem natáhla krok, abych ho dohnala. Nemohla jsem zase zůstat sama.
Kráčeli jsme směrem, kde by snad měla být skála. Ještě, že jsme se nikam příliš nehnali, protože jsem cítila, že se o mě vážně pokouší nějaká pořádná rýma. Párkrát jsem zakašlala a snažila se kvůli tomu příliš nepanikařit. Určitě ještě neumírám. Nebo ano? Co když ano? "Hodně zvláštní," musela jsem souhlasit. "Ani jsem si nevšimla, že se sbírají mraky a najednou prásk. A kdyby to alespoň byl normální déšť, ale tohle?" zavrtěla jsem hlavou. Ledové kroupy byly o mnoho horší, než nějaká přeprška. "Poslední dobou se tu děje vážně spousta podivných věcí, ale toho sis asi taky všiml," podotkla jsem, když jsem si vzpomněla na celou naši výpravu s Artyomem - nejdřív bouřku, pak ten výbuch, za který mohla ohnivá hora, štiplavý déšť, vichřice... Achjo. Kraj kouzel bych si představovala jinak, povzdechla jsem si a znovu se rozkašlala. Tentokrát to trvalo o něco déle. Umřu? vynořila se znova myšlenka a já ji znovu potlačila, jen jsem následovala Tonrese ke skále, která se už tyčila před námi.

Pořád tu byla jistá naděje, že se Artyom třeba potloukal kolem. Že mě možná v té bouřce nemohl najít a neznámý ho možná mohl zahlédnout někde poblíž. Avšak... ne. Jakékoliv hloupé naděje jsem si dělala, hnědý vlk je vzápětí vyvrátil. Artyoma nikde neviděl. Dodal ještě, že i jeho společník se zatoulal, rozdělila je bouřka. "Já ho neztratila," povzdechla jsem si. "Prostě... odešel. Utekl a-" Lehce jsem zavrtěla hlavou, protože jsem sama pořád nevěděla, co se vlastně stalo a proč se tak můj přítel zachoval. Navíc to neznámému vlku asi nemohlo dávat příliš smysl, protože jsem s tím příběhem, pokud se to vůbec dalo tak nazývat, začínala tak trochu od konce. Jediné, co mě v tu chvíli poněkud utěšovalo, byl fakt, že jsem alespoň nebyla sama a že vlk, který se ke mně nachomýtl, vypadal tak mile a přívětivě.
Dokonce se nabídl, že mi pomůže nalézt úkryt. I když byl sám taky pořádně zmáčený, vypadalo to, že to snáší o něco líp, než já. Tak kupříkladu se neklepal při každém závanu větru jako ratlík, z nosu mu neteklo a nezněl ani trochu nakřáple. Zato já si teď celkem závažně začínala uvědomovat, že tohle bude první zima, kterou budu muset přežít na vlastní pěst jako tulačka bez stálého domova a že na to nejspíš vůbec nejsem připravená. A tak jsem se jeho nabídky pomoci chopila jako tonoucí stébla. "To je," přiznala jsem a začala se soukat ven ze své chatrné skrýše mezi kořeny, abych mohla vlka následovat. "Děkuju ti," vydechla jsem prostě a lehce si odkašlala, abych se zbavila škrábavého knedlíku v krku. Moc to nepomohlo. Přesto se mi na tvář vrátil alespoň mírný úsměv, když se vlk představil. "Já jsem Jasnava. Ráda tě poznávám," mávla jsem párkrát ocasem sem tam. "Víš, kde se tu v okolí dá schovat?" vyzvídala jsem a znovu popotáhla, aby mi netekla nudle až kdoví kam. Jeho předchozí slova o úkrytu pod skalou jsem v tom všem vůbec nezaznamenala.

Usnula jsem neklidným spánkem schovaná před kroupami mezi kořeny statného smrku. Můj spánek ale netrval dlouho. K uším mi doléhal čísi hlas, který mé rozespalé mysli zněl téměř povědomě. Vrátil se za mnou. "Artyome?" zamumlala jsem lehce chraplavě a pozvedla hlavu, srdce se mi rozbušilo rychleji samou radostí. Věděla jsem, že mě jen tak neopustí! "Artyome, t-" Ale ten, koho jsem spatřila, když se mi povedlo zaostřit rozespalé zraky, jak se ke mně sklání a strká do mě čenichem, vůbec nebyl Artyom. Měl obě zlaté oči zdravé a ač také nosil hnědý kožíšek, měl špatný odstín. Nebyl to on. Byl to někdo cizí. Ucítila jsem, jak mi srdce opět těžkne. Nevrátil se. Prostě... odešel. Sklopila jsem zrak od tváře cizince, který mi tak laskavě nabízel pomoc. Byla jsem mu za to vděčná a ještě víc za to, že jsem tu dál nebyla sama, vystavena stínům napospas, ale jakpak by on mohl napravit, co se stalo? "Já nevím, jak bys mi mohl pomoct," pípla jsem. Napadalo mě asi jediná. "Neviděl jsi... někde kolem tmavého vlka? Má na tváři velikou jizvu, určitě by sis ho pamatoval, kdybys ho viděl," popotáhla jsem a tentokrát to určitě nebyla vina pláče. Lezla na mě snad nějaká nemoc? Určitě by tomu nebyl žádný div, když jsem v tom jezeře prochladla až na kost. Slyšela jsem to ostatně i ve svém lehce nakřáplém, lehce huhlavém hlase. Bála jsem se nemoci. Co když to bude něco vážného? Co když umřu? Ztěžka jsem polkla ve snaze potlačit strach a v očích mě opět zaštípaly slzy. Držela jsem se ale naděje, že neznámý Artyoma viděl. Určitě se za mnou chtěl vrátit, ne? Nemohl jen tak... odejít.

//VVJ přes Jižní Galtavar

Ani jsem kloudně nevěděla, kam jdu, kombinace krup a slz mi zastírala zorné pole natolik, že byla spíše náhoda, když jsem se dokodrcala pod stromy lesa. Jejich větve mě zaštítily před nejhorším náporem krup, což bylo dobře. Už i tak jsem nejspíš měla pod kožichem pěkných pár modřin. "Děkuju," zahuhlala jsem ke stromům s vděkem. Nebyla jsem tady přece sama, ne? Byly tu stromy. Tolik stromů, tolik společníků... Popotáhla jsem a pokusila se zastavit příval slz, takže jsem se samozřejmě rozbrečela ještě víc. Opřela jsem si čelo o drsnou kůru smrku a brečela jako malá. "Proč odešel? Proč utekl? Myslela jsem, že... měli jsme přece společně..." mlela jsem nesouvisle jedno přes druhé, huhlala jsem to stromu do kůry, ale on neodpovídal. Ani nezašustil listím, protože jakožto jehličnan žádné neměl. Alespoň nade mnou ale držel větve ochranářsky roztažené. "Udělala jsem něco špatně?" popotáhla jsem a svezla se po kůře až do lehu na zem. Vmáčkla jsem se mezi kořeny. Jejich objetí nebylo zrovna vřelé, ale bylo to alespoň něco. "Myslela jsem, že zůstaneme spolu." Nedokázala jsem zarazit vzlyky, jak jsem jednou začala, prostě jsem nemohla přestat. Byla mi zima, byla jsem úplně sama a už se stmívalo. Věděla jsem, že stíny slídí kolem a hledají mě. Pevně jsem zavřela oči, abych je neviděla a nějakým způsobem se mi tak podařilo usnout. Přeběhli jsme pořádný kus kraje a únava udělala své. Nakonec jsem klidně oddechovala, i když se moje tělo občas ještě roztřáslo chladem. Ta podzimní koupačka určitě nebyla nejmoudřejší nápad, jaký jsem kdy měla.

Nebe se zatáhlo a pak dočista protrhlo, aniž bych se toho nadála. Najednou na naše hlavy dopadaly kousky ledu, bily do našich těl a do všeho kolem nás. Jako bych už tak nebyla promrzlá na kost. "Au, au, Artyome, musíme odtud zmizet," krčila jsem se pod náporem nepřízně počasí, ale hnědý vlk jako by mě vůbec nevnímal. Hledal pohledem po okolí... něco. Mihl se kolem v těch kroupách stín, nebo se mi to zdálo? Nasucho jsem polkla a udělala nenápadný úkrok blíž k Artyomovi, jako by mě snad mohl před tím vším skrýt. Nelíbilo se mi to. Do duše se mi začínal vkrádat strach a pohled mého společníka tomu nijak nepomáhal. "A-artyome? Co se-" Promluvil kamsi k jezeru. Zavřela jsem oči, protože jsem si náhle byla jistá, více než jistá, že nechci, nemůžu vidět to, co tam vidí on. Protože bych se mohla dost dobře zbláznit. "Není to doopravdy, musíme odtud zmizet, Artyome, prosím..."
Nejdřív jsem si myslela, že se mnou souhlasí. Dostat se daleko odtud, co nejdál. Jeho další slova ale zastudila jako led. "Cože? Ale proč? Ne, říkali jsme, že společně všechno zvládneme! Společně!" Do očí se mi draly slzy a netrvalo dlouho, aby mi vytryskly na tváře. "Řekni mi, co se děje, třeba - třeba - třeba se to dá nějak napravit..." Ale moje blekotání nedokázalo Artyoma zastavit. Rozběhl se pryč, dál do bouře a narůstající tmy. "Artyome, počkej!" křikla jsem za ním, až mi hlas hystericky přeskočil a rozběhla se také, ovšem na smekajících se kroupách jsem mu neměla šanci stačit. Běžela jsem, natahovala krok, ale on už zmizel. Nakonec jsem musela zastavit. "Neopouštěj mě," špitla jsem ještě. Zcela zbytečně. Zmizel. Odešel. Byla jsem zase... sama. Sama se stíny, které slídily kolem. Vzlykajíc a přikrčená před kroupami, které mě nepřestávaly mlátit do zad, jsem se naslepo vydala kolem jezera kamsi pryč. Proč, proč, proč? Byla mi zima, kožich jsem měla pořád ještě mokrý a z nosu mi teklo, ačkoliv jsem nemohla vědět, jestli je to pláčem nebo se o mě pokouší nějaká nemoc. Musela jsem pryč z toho krupobití, ale to také znamenalo pryč od Artyoma. Ale já ho mám ráda. Proč... proč to vždycky končí takhle?

//Smrkáč přes Jižní Galtavar

Náš lov byl možná nezvyklý, ale nakonec skončil úspěchem a to bylo vůbec nejdůležitější. Možná jediné důležitější bylo, že se Artyom teď usmíval a zdálo se, že se ten výraz na jeho tváři neobjevil jen na prchavou vteřinu, jako tomu bývalo povětšinou doposud. Zdál se skutečně spokojený a to těšilo i mě. Vytáhla jsem naši maxi rybu na břeh a poslouchala přitom výklad o nebezpečenstvích lovu vysoké zvěře. Lehce jsem se otřásla a tentokrát to nebylo zimou, i když i ta mi prostupovala snad až do morku kostí. "To zní příšerně," odpověděla jsem svým upřímným názorem. "A strašidelně. Ještě, že ryby nemají kopyta," potřásla jsem hlavou a vrhla po rybě podezíravým pohledem, jako bych čekala, že jí nějaké to kopyto snad spontánně vyraší. Ale ryba zůstávala rybou, bez kopyt a taky bez hlavy, takže už nikomu ublížit nemohla.
Už se mi sbíhaly sliny na náš úlovek a tak, jakmile Artyom rybu rozdělil mezi nás, pustila jsem se do jídla. Pak mi ale sdělil ještě něco. "Vážně?" zvedla jsem k němu zlatá očka a usmála se. To od něj bylo vážně milé! "To je od tebe hezké," zamávala jsem zvesela ocasem. "A vlastně se to tak napůl i povedlo, ne? Sama bych tu rybu nedostala. A příště už se ti to určitě povede tak, jak chceš," snažila jsem se ho povzbudit, než jsem ještě dodala: "I když bych další pokusy o rybolov možná nechala na nějaké teplejší období." Byla jsem zmáchaná až za ušima a bylo těžší a těžší snažit se skrýt třes celého těla, který mě zachvacoval. Ochlazovalo se a mému tělu promrzlému ze studené vody se pořádně nedařilo zahřát.
Radši jsem pokračovala v jídle svého dílu ryby, takže jsem si nejdřív ani nevšimla divného pohledu, který Artyom vrhal kamsi dál po břehu. Až když se rozhodl, že mi rybu prostě přenechá, zvedla jsem k němu zrak a povšimla si, že se tváří jaksi... divně. Nebo se mi to možná jen zdálo? Byla to jen taková vteřinka. "Co?" spolkla jsem zaraženě svoje sousto. "Ale co ty? Neříkej mi, že už nemáš hlad. Budeme-" zadrkotala jsem zuby, když se o mě otřel chladný závan větru, "budeme přece sílu potřebovat oba." To byla pravda. Zima se blížila mílovými kroky a já si na ni nepřipadala příliš připravená. Však jsem mrzla už teď! Asi byl hloupý nápad se celá rozmáchat v jezeře... Jedla jsem teď už pomaleji, se svojí půlkou jsem byla skoro hotová a dávala jsem větší pozor na to, co dělá Artyom. Sledovala jsem jeho pohled po břehu a zazdálo se mi, že jsem tam spatřila čísi siluetu. Mohlo to být tím, co Artyoma vyvádělo z míry? Náhle totiž úplně ztuhl. "Co se děje?" špitla jsem.

"To... to bychom měli," potvrdila jsem a na začátku věty se lehce zajíkla, ne snad proto, že bych váhala, ale zkrátka ze samé radosti, kterou jsem jen těžko mohla potlačovat. Široce jsem se usmívala a oháňka se mi pohupovala ze strany na stranu. Artyom nechtěl, abychom se rozdělili a já také ne. Oblíbila jsem si ho, bylo mi s ním dobře a mohla jsem jen doufat, že i jemu je dobře se mnou. Cítila jsem, jak mě všechny tyhle pocity hřejí u srdce. Nebylo to poprvé, co jsem se takhle cítila, ale tentokrát se všechno dělo jaksi... pomaleji. Plynuleji. Klidněji. Mohla jsem se soustředit na ten hřejivý pocit uvnitř a jen si ho užívat, nenechat se jím spalovat a ovládat, jako tomu bylo jindy. "Poradíme si," zopakovala jsem. "Samozřejmě."
Úvahy nad dokonalostí se rozvíjely ještě chvíli, ale vlastně jsem k těm Artyomovým ani neměla co dodat. Měl pravdu. Bylo dobře, že dokonalost ve skutečnosti nejspíš vůbec neexistovala, i když někteří se jako bezchybní vnímali. Pak jsme ovšem padli na otázku důvěry, která pro mne žádnou velkou otázkou ani nebyla. Jistě, že jsem Artyomovi věřila. Na tvář se mu vrátil ten úsměv, který ji dokázal úplně proměnit. "Zasloužíš si ji," zamávala jsem ocasem. "A určitě to tak bude i dál."
Rybolov nás začal zaměstnávat natolik, že na další tlachání nebyl čas. Artyomovi se nedařilo a mne zprvu také ne. Ani jsem nezaznamenala vlkův pohled, který se místo na dno jezera začal upínat k mé maličkosti, tolik jsem byla soustředěná na lov. Už se začínalo zdát, že dnes možná není ten šťastný den na lov ryb, ale pak se mi podařilo chytit toho naprostého macka! Tedy... napůl chytit. I když byl v mém sevření, vyhráno ještě nebylo. Kdoví proč se rybě nezamlouvala představa, že by měla být sežrána a tak se mnou bojovala ze všech svých sil. To už se ale ke mně vodou přihnal hnědý vlk a připojil se k mojí snaze. Zahryzl se rybě do hlavy, já já cukla dozadu a bylo to - rybí tělo sebou brzy škubat úplně přestalo. Jak by ne, chyběla mu přece hlava. Zato Artyomovi jedna přebývala! Ryba se mu zahryzla do jazyka! Vyvalila jsem oči, nic podobného jsem ještě neviděla. "Jfi v povádku?" zahuhlala jsem s rybím ocasem pořád v tlamě a začala se plácat ke břehu i s úlovkem, abych ho mohla odložit a pořádně mluvit. "Rozhodně ten nejzajímavější!" pronesla jsem, když jsem měla tlamu konečně volnou a lehce jsem se zasmála, když se zdálo, že mu jazyk neupadne úplně. "Rozhodně to nebyl úlovek zadarmo. Ale podívej na ni!" mávla jsem tlapou k naší společně udolané rybě. "Z té se určitě najíme oba. Takže to přece jen byl úspěch!" Otřepala jsem si důkladně vodu z kožichu a lehce se otřásla. Byla jsem zmáčená od hlavy k patě a na to už nebylo počasí. Radši jsem svou pozornost obrátila k rybě s nadějí, že když si naplním břicho, třeba mě to i zahřeje... i když jsem příliš nedomýšlela, jak by to mělo fungovat, když ryba byla stejně studená jako všechno kolem.

Ucítila jsem, jak se ve mně cosi pohnulo, když Artyom řekl, že nemohl potkat nikoho lepšího, než mě. Bylo to cosi hřejivého a příjemného a milého. Nejdřív jsem se na vteřinku zarazila, než se mi na tváři roztáhl široký úsměv. "Já jsem taky ráda, že jsem tě potkala. A moc ráda, že jsi zůstal. Že jsme zůstali spolu," usmála jsem se na něj. Vypadal... spokojeně a říkala jsem si, že mu to takhle moc sluší, když se pousměje a přestane se alespoň na malinkou chvíli tolik strachovat.
"Ne, to není," souhlasila jsem. Nedokonalosti se daly nalézt na všem. "Možná je to ale tak dobře? Kdyby všichni byli dokonalí, asi by ani nemělo cenu snažit se někoho poznat. Všichni by byli stejní," olízla jsem si zamyšleně čenich. Sama jsem měla k dokonalosti daleko a stejně tak jakýkoliv jiný vlk, kterého jsem kdy potkala. Většinou jsem se na to tak ale nedívala. Každý byl zkrátka jiný, každý měl jiné slabosti a přednosti a svět tak byl rozmanitý a zajímavý. Na mou další otázku ale Artyom odpověď neměl. Samozřejmě. Jak by mohl? Nikdo nemohl vědět, co se stane dál... "Já ti věřím," řekla jsem tiše. Byla to pravda. Možná, že on sám sobě nevěřil, ale já jemu ano. Nijak mi zatím neublížil a kdyby chtěl, už k tomu měl spoustu příležitostí. Věřila jsem, že by nic takového neudělal. Určitě ne schválně. Už dřív mne má důvěra spálila a přesto jsem byla vždy připravena ji svěřit někomu dalšímu. Možná to byl jen projev naivity či snad hlouposti, ale já chtěla věřit v dobro ve vlcích kolem sebe. A Artyomovi jsem neměla nejmenší důvod nevěřit. Nikdy mi žádný nedal, bez ohledu na to, co si možná myslel.
Náš rozhovor plyně přešel v rybolov. Voda byla ledová a vzduch kolem jakbysmet, ale když jsem se začala soustředit na ryby, ustoupil pocit chladu do pozadí. V břiše už mi začínalo kručet a tak utišení hladu bylo to nejdůležitější, na co jsem teď myslela. Stála jsem ve vodě a vyčkávala, ale byl to Artyom, kdo udeřil jako první. Ohlédla jsem se po něm, ale tlamu měl pořád prázdnou. "Na to určitě brzo přijdeš," pokoušela jsem se ho povzbudit. Kvůli tomu oku to pro něj nejspíš bylo těžší, než pro mne, a taky v tom neměl cvik. Znovu jsem sklopila zrak pod vodu a spatřila jsem rybku, která se ke mne přiblížila. Chňapla jsem po ní... a taky minula. Ryba odsvištěla při dně někam pryč. Zasmála jsem se: "Taky se mi to nepovede pokaždé!" Znovu jsem nabyla soustředění. Chvíli se nic nedělo, neobjevila se poblíž žádná ryba, prostě nic. Začala jsem si víc uvědomovat chlad, který se mi zakusoval do nohou, lehce jsem se otřásla... a pak jsem spatřila o kus dál ve vodě stín, který byl nepochybně rybou. A nejen to, byl to docela macek!
Čekala jsem, jestli nepřipluje blíž, ale vypadalo to, že do mělčí vody se jí nechce. Zůstávala těsně mimo dosah. Tu kdybychom tak chytili... "Notak, rybko, notak," zamrmlala jsem si tiše pod vousy, nejistě přešlápla, ale pak jsem se odhodlala. Přinejhorším uplave. Počkala jsem, až bude velká ryba v místech přímo přede mnou a pak jsem skočila vpřed. Zajela jsem pod vodu skoro úplně celá, chlad vody mi skoro vyrazil dech, ale k vlastnímu úžasu jsem v tlamě sevřela rybí ocas. Vynořila jsem hlavu nad hladinu, tlapami už jsem v těch místech dosáhla na dno jen tak tak a ryba sebou divoce mrskala ve snaze se osvobodit. "Urťhmmuhhh!" zahuhlala jsem naléhavě na Artyoma, na kterého jsem poulila oči s naprostým úžasem, protože jsem nevěřila, že toho macka vážně chytnu! Jenže ještě nebylo vyhráno. Držela jsem rybu sice za ocas, ale nemohla jsem ji zakousnout a ona sebou divoce mrskala, bojovala o svůj život ze všech svých rybích sil! Doufala jsem, že Artyom mi přijde na pomoc. Sama jsem asi neměla šanci velikou rybu přemoci, když jsem ji džela tak nešikovně a ona sebou zmítala, až jsem měla problém udržet ve vodě rovnováhu.

//Aina

Artyom se prostě nemohl zbavit pocitu, že... co? Že druhým překáží? Nebo ubližuje? Nezaslouží si jejich přítomnost? Nevěděla jsem, co přesně to je, ale stále ho to pronásledovalo a vycházelo to v naší řeči najevo. "Nevím, jak se to zdá jiným vlkům, ale já to takhle opravdu necítím," usmála jsem se. Alespoň si také sám uvědomil, že už se zase pustil do srážení sebe sama a hned se také opravil. Třeba si tedy časem uvědomí, že tyhle myšlenky nejsou pravdivé? Musel sám sebe vidět úplně jinak, než jsem ho viděla já. "Taky jsem ráda," vydechla jsem. "Hlavní je, že jsme to zvládli. Spolu. I když to třeba nebylo úplně dokonalé." Možná, vlastně skoro určitě, tu byli i vlci, kteří to celé zvládli naprosto hrdinně. Kteří nezačali vyšilovat jako já a hned myslet na zkázu světa. Oba jsme se snažili, jak jen to šlo, podle vlastních schopností a možností a nakonec to dobře dopadlo. Nebo to alespoň nedopadlo špatně.
Artyom chtěl, abych mu něco slíbila. Ne - abych něco udělala. Kdyby náhodou provedl něco hrozného a já se ho chtěla i přesto dál držet. Mohla jsem něco takového s čistým svědomím slíbit? Vlastně asi ano, protože jsem nevěřila, že by mi něco takového udělal. Určitě ne. Bylo jen málo věcí, které bych nedokázala odpustit. Možná jsem v sobě odpuštění nalézala až příliš snadno. "To se ale nestane, že ne?" upřela jsem na něj zlatá kukadla, ačkoliv to vůbec nebyla žádná odpověď. Spíš další otázka.
Rozhodli jsme se, že nejlepší bude vyrazit na ryby. Třeba při tom přijdeme na trochu veselejší myšlenky. Vykročila jsem podél smradlavé řeky bez ryb a Artyom mě hned následoval. "No, ono to není zas tak složité, určitě se to rychle naučíš," střihla jsem ušima. Před námi se rozléhala hladina obrovského jezera jako krásné hladké zrcadlo, které se zvolna ztrácelo v mlze, která ne a ne se rozptýlit. "Tady určitě budou ryby," zaradovala jsem se a zamířila si to hned na mělčinu. Voda byla pěkně ledová a den také pěkně chladný, ale v tu chvíli jsem si to ani neuvědomovala, zajímalo mě jen, jak nám oběma naplnit břicha a zároveň naučit Artyoma chytat ryby. Poodešla jsem od břehu trochu dál, až jsem byla ve vodě skoro po břicho a zahleděla jsem se pod hladinu. Netrvalo dlouho a zaznamenala jsem mihnutí rybky. "Vážně, jsou tu!" Ohlédla jsem se po svém společníkovi a pousmála se, ale... jak vlastně začít? Lovit jsem ryby uměla, ale vysvětlovat moc ne. Většinou ostatní učili mě a ne naopak. "Takže... no. Jak začít? Nejdůležitější je asi... trpělivost!" rozhodla jsem se konečně, od čeho se odpíchnout. "Musí se čekat a čekat a nehýbat se, dokud ryby úplně nezapomenou, že tam stojíš. Ne, že by byly tak hloupé, ale myslím, že toho pod vodou zase tolik nevidí, takže jim naše nohy asi připadají jenom jako nějaké klacky nebo kořeny..." zaběhla jsem trochu do úvah, které nebyly tak podstatné, ale rychle jsem se vrátila zpátky do reality: "A když se pak přiblíží, už ji stačí jenom chňapnout." Takhle to znělo snadně a celkem snadné to také bylo, jen to chtělo trochu cviku. Ale Artyom to určitě dokáže. Odšplouchala jsem se vodou kousek opodál, abychom si ryby vzájemně neplašili, a zůstala jsem nehybně stát, abych se do toho hned pustila. Chlad vody se mi zakusoval do nohou, ale já se jím nechtěla nechat rozptylovat. Třeba tu budou velikánské ryby, mnohem větší, než v řece. Jedna taková ryba by nás zasytila na kdoví jak dlouho, snila jsem o obrovské rybí pochoutce a už se mi sbíhaly sliny. Ale i kdybychom nachytali jen malé čudly, určitě to bude stát za to.

Artyom pořád jaksi nemohl pochopit, že jeho společnost není něčím, co by měl nějak ospravedlňovat nebo že bych z toho měla zkrátka něco mít. "Nemůžu s tebou chtít zůstat prostě jen tak?" střihla jsem ušima a pousmála se. "Navíc to, co jsi vyjmenoval, jsme přece nijak ovlivnit nemohli. Na tu horu jsme přece lezli dobrovolně a ta bouřka a pak ten výbuch... to by se stalo i tak." Na chvíli jsem zmlkla, shlédla ke svým tlapkám v trávě, než jsem zase pampeliškově zlaté zraky zvedla k jeho tváři: "Kdybych byla při té explozi sama, zbláznila bych se. Tys mi přece taky pomáhal," připomněla jsem mu.
Ujistila jsem Artyoma o tom, že s jeho plánem zařídit se raději na zimu a nechat si hon za hvězdou na později, souhlasím, jenže on mi to jaksi nevěřil. "Já nelžu," sklopila jsem znovu zrak. "A... a... a neměním se a nic nepotlačuju. Prostě máš pravdu. Je hloupost jít teď hledat nějakou hvězdu a nechat zimu, aby nás přepadla. Neuvědomila jsem si to. To je celé." Nelhala jsem. Určitě ne vědomě. Nebyla jsem žádnou lhářkou, ale to snad už Artyom musel vědět?
Byly chyby, které se nedaly odpustit? Když vám někdo způsobil opravdu hodně, hodně bolesti, asi byste mu neměli odpouštět. Já možná dávala druhých šancí až moc. Ale neměla jsem dojem, že by mi Artyom způsobil něco tak zlého. Vůbec ne. "Nic takového jsi ale přeci neudělal," usmála jsem se na něj. Pak se naše konverzace zase stočila k věcem poněkud hmatatelnějším. Jako napříkald lovu. Obávala jsem se, že se bude Artyom chtít pustit do lovu jelenů, ale on místo toho navrhl, že bychom mohli jít lovit ryby. Nejen to, také, že bych ho mohla učit. Zamávala jsem ocasem. "To je skvělý nápad! Ještě nikdy jsem nikoho nic neučila," zamyslela jsem se na chvíli, ale hned jsem se zase zazubila: "Ale tak těžké to být nemůže!" Tenhle nápad mi skutečně zvedl náladu. Hned jsem se zahleděla do vod říčky, ale v téhle teplé a smradlavé vodě to životem příliš nehýřilo. "Akorát musíme najít lepší místo," pokývala jsem si a vyrazila po proudu říčky dál, kde se z mlhy brzy začala vynořovat rozlehlá hladina jezera.

//Velké vlčí jezero