Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlkovi to moje blekotání pochopitelně moc smysl nedávalo. Jenže já na jeho otázky ani neměla pořádné odpovědi. Před čím? "To bych sama ráda věděla," povzdechla jsem si. "Nikdo nás nenapadl a myslím, že jen tak nějaké počasí by ho nezastrašilo, prostě... se sebral a utekl. Říkal, že musí někam daleko... a že já za ním nemám chodit," vzpomínala jsem na poslední, co mi řekl, než se rozběhl kdoví kam. Kdoví proč. Nedávalo mi to smysl. "Ale já jsem mu nic neprovedla," řekla jsem kamsi ke svým tlapám, na které jsem se zahleděla. "Je to strašně divné," zavrtěla jsem hlavou a na okamžik skoro zapomněla, že tady se mnou je Tonres a právě jemu to všechno vykládám. Co jen to Artyoma posedlo? Bylo nám spolu tak dobře. Chtělo se mi zase brečet, ale další rozhovor mě od toho naštěstí odpoutal.
Lehce jsem se pousmála, když Tonres řekl, že se mu líbí moje jméno - poslední dobou se na něj snášela samá chvála, až mi samotné začínalo připadat celkem speciální. Dřív mi to tak nepřišlo, ale už jsem při svých nedlouhých potulkách zjistila, že většina vlků taková jména nemá. "Tak dobrá," souhlasila jsem, když mi záhy popsal, kde našel ten úkryt. "Luxus snad ani není potřeba," otřela jsem si pokud možno nenápadně mokrý nos, "hlavně když tam nebude pršet." I když to možná taky nebude tolik nutné, zdálo se že, bouřka trochu polevuje. Zkoumala jsem pohledem oblohu a tak mi Tonres trochu poodešel. Rychle jsem natáhla krok, abych ho dohnala. Nemohla jsem zase zůstat sama.
Kráčeli jsme směrem, kde by snad měla být skála. Ještě, že jsme se nikam příliš nehnali, protože jsem cítila, že se o mě vážně pokouší nějaká pořádná rýma. Párkrát jsem zakašlala a snažila se kvůli tomu příliš nepanikařit. Určitě ještě neumírám. Nebo ano? Co když ano? "Hodně zvláštní," musela jsem souhlasit. "Ani jsem si nevšimla, že se sbírají mraky a najednou prásk. A kdyby to alespoň byl normální déšť, ale tohle?" zavrtěla jsem hlavou. Ledové kroupy byly o mnoho horší, než nějaká přeprška. "Poslední dobou se tu děje vážně spousta podivných věcí, ale toho sis asi taky všiml," podotkla jsem, když jsem si vzpomněla na celou naši výpravu s Artyomem - nejdřív bouřku, pak ten výbuch, za který mohla ohnivá hora, štiplavý déšť, vichřice... Achjo. Kraj kouzel bych si představovala jinak, povzdechla jsem si a znovu se rozkašlala. Tentokrát to trvalo o něco déle. Umřu? vynořila se znova myšlenka a já ji znovu potlačila, jen jsem následovala Tonrese ke skále, která se už tyčila před námi.

Pořád tu byla jistá naděje, že se Artyom třeba potloukal kolem. Že mě možná v té bouřce nemohl najít a neznámý ho možná mohl zahlédnout někde poblíž. Avšak... ne. Jakékoliv hloupé naděje jsem si dělala, hnědý vlk je vzápětí vyvrátil. Artyoma nikde neviděl. Dodal ještě, že i jeho společník se zatoulal, rozdělila je bouřka. "Já ho neztratila," povzdechla jsem si. "Prostě... odešel. Utekl a-" Lehce jsem zavrtěla hlavou, protože jsem sama pořád nevěděla, co se vlastně stalo a proč se tak můj přítel zachoval. Navíc to neznámému vlku asi nemohlo dávat příliš smysl, protože jsem s tím příběhem, pokud se to vůbec dalo tak nazývat, začínala tak trochu od konce. Jediné, co mě v tu chvíli poněkud utěšovalo, byl fakt, že jsem alespoň nebyla sama a že vlk, který se ke mně nachomýtl, vypadal tak mile a přívětivě.
Dokonce se nabídl, že mi pomůže nalézt úkryt. I když byl sám taky pořádně zmáčený, vypadalo to, že to snáší o něco líp, než já. Tak kupříkladu se neklepal při každém závanu větru jako ratlík, z nosu mu neteklo a nezněl ani trochu nakřáple. Zato já si teď celkem závažně začínala uvědomovat, že tohle bude první zima, kterou budu muset přežít na vlastní pěst jako tulačka bez stálého domova a že na to nejspíš vůbec nejsem připravená. A tak jsem se jeho nabídky pomoci chopila jako tonoucí stébla. "To je," přiznala jsem a začala se soukat ven ze své chatrné skrýše mezi kořeny, abych mohla vlka následovat. "Děkuju ti," vydechla jsem prostě a lehce si odkašlala, abych se zbavila škrábavého knedlíku v krku. Moc to nepomohlo. Přesto se mi na tvář vrátil alespoň mírný úsměv, když se vlk představil. "Já jsem Jasnava. Ráda tě poznávám," mávla jsem párkrát ocasem sem tam. "Víš, kde se tu v okolí dá schovat?" vyzvídala jsem a znovu popotáhla, aby mi netekla nudle až kdoví kam. Jeho předchozí slova o úkrytu pod skalou jsem v tom všem vůbec nezaznamenala.

Usnula jsem neklidným spánkem schovaná před kroupami mezi kořeny statného smrku. Můj spánek ale netrval dlouho. K uším mi doléhal čísi hlas, který mé rozespalé mysli zněl téměř povědomě. Vrátil se za mnou. "Artyome?" zamumlala jsem lehce chraplavě a pozvedla hlavu, srdce se mi rozbušilo rychleji samou radostí. Věděla jsem, že mě jen tak neopustí! "Artyome, t-" Ale ten, koho jsem spatřila, když se mi povedlo zaostřit rozespalé zraky, jak se ke mně sklání a strká do mě čenichem, vůbec nebyl Artyom. Měl obě zlaté oči zdravé a ač také nosil hnědý kožíšek, měl špatný odstín. Nebyl to on. Byl to někdo cizí. Ucítila jsem, jak mi srdce opět těžkne. Nevrátil se. Prostě... odešel. Sklopila jsem zrak od tváře cizince, který mi tak laskavě nabízel pomoc. Byla jsem mu za to vděčná a ještě víc za to, že jsem tu dál nebyla sama, vystavena stínům napospas, ale jakpak by on mohl napravit, co se stalo? "Já nevím, jak bys mi mohl pomoct," pípla jsem. Napadalo mě asi jediná. "Neviděl jsi... někde kolem tmavého vlka? Má na tváři velikou jizvu, určitě by sis ho pamatoval, kdybys ho viděl," popotáhla jsem a tentokrát to určitě nebyla vina pláče. Lezla na mě snad nějaká nemoc? Určitě by tomu nebyl žádný div, když jsem v tom jezeře prochladla až na kost. Slyšela jsem to ostatně i ve svém lehce nakřáplém, lehce huhlavém hlase. Bála jsem se nemoci. Co když to bude něco vážného? Co když umřu? Ztěžka jsem polkla ve snaze potlačit strach a v očích mě opět zaštípaly slzy. Držela jsem se ale naděje, že neznámý Artyoma viděl. Určitě se za mnou chtěl vrátit, ne? Nemohl jen tak... odejít.

//VVJ přes Jižní Galtavar

Ani jsem kloudně nevěděla, kam jdu, kombinace krup a slz mi zastírala zorné pole natolik, že byla spíše náhoda, když jsem se dokodrcala pod stromy lesa. Jejich větve mě zaštítily před nejhorším náporem krup, což bylo dobře. Už i tak jsem nejspíš měla pod kožichem pěkných pár modřin. "Děkuju," zahuhlala jsem ke stromům s vděkem. Nebyla jsem tady přece sama, ne? Byly tu stromy. Tolik stromů, tolik společníků... Popotáhla jsem a pokusila se zastavit příval slz, takže jsem se samozřejmě rozbrečela ještě víc. Opřela jsem si čelo o drsnou kůru smrku a brečela jako malá. "Proč odešel? Proč utekl? Myslela jsem, že... měli jsme přece společně..." mlela jsem nesouvisle jedno přes druhé, huhlala jsem to stromu do kůry, ale on neodpovídal. Ani nezašustil listím, protože jakožto jehličnan žádné neměl. Alespoň nade mnou ale držel větve ochranářsky roztažené. "Udělala jsem něco špatně?" popotáhla jsem a svezla se po kůře až do lehu na zem. Vmáčkla jsem se mezi kořeny. Jejich objetí nebylo zrovna vřelé, ale bylo to alespoň něco. "Myslela jsem, že zůstaneme spolu." Nedokázala jsem zarazit vzlyky, jak jsem jednou začala, prostě jsem nemohla přestat. Byla mi zima, byla jsem úplně sama a už se stmívalo. Věděla jsem, že stíny slídí kolem a hledají mě. Pevně jsem zavřela oči, abych je neviděla a nějakým způsobem se mi tak podařilo usnout. Přeběhli jsme pořádný kus kraje a únava udělala své. Nakonec jsem klidně oddechovala, i když se moje tělo občas ještě roztřáslo chladem. Ta podzimní koupačka určitě nebyla nejmoudřejší nápad, jaký jsem kdy měla.

Nebe se zatáhlo a pak dočista protrhlo, aniž bych se toho nadála. Najednou na naše hlavy dopadaly kousky ledu, bily do našich těl a do všeho kolem nás. Jako bych už tak nebyla promrzlá na kost. "Au, au, Artyome, musíme odtud zmizet," krčila jsem se pod náporem nepřízně počasí, ale hnědý vlk jako by mě vůbec nevnímal. Hledal pohledem po okolí... něco. Mihl se kolem v těch kroupách stín, nebo se mi to zdálo? Nasucho jsem polkla a udělala nenápadný úkrok blíž k Artyomovi, jako by mě snad mohl před tím vším skrýt. Nelíbilo se mi to. Do duše se mi začínal vkrádat strach a pohled mého společníka tomu nijak nepomáhal. "A-artyome? Co se-" Promluvil kamsi k jezeru. Zavřela jsem oči, protože jsem si náhle byla jistá, více než jistá, že nechci, nemůžu vidět to, co tam vidí on. Protože bych se mohla dost dobře zbláznit. "Není to doopravdy, musíme odtud zmizet, Artyome, prosím..."
Nejdřív jsem si myslela, že se mnou souhlasí. Dostat se daleko odtud, co nejdál. Jeho další slova ale zastudila jako led. "Cože? Ale proč? Ne, říkali jsme, že společně všechno zvládneme! Společně!" Do očí se mi draly slzy a netrvalo dlouho, aby mi vytryskly na tváře. "Řekni mi, co se děje, třeba - třeba - třeba se to dá nějak napravit..." Ale moje blekotání nedokázalo Artyoma zastavit. Rozběhl se pryč, dál do bouře a narůstající tmy. "Artyome, počkej!" křikla jsem za ním, až mi hlas hystericky přeskočil a rozběhla se také, ovšem na smekajících se kroupách jsem mu neměla šanci stačit. Běžela jsem, natahovala krok, ale on už zmizel. Nakonec jsem musela zastavit. "Neopouštěj mě," špitla jsem ještě. Zcela zbytečně. Zmizel. Odešel. Byla jsem zase... sama. Sama se stíny, které slídily kolem. Vzlykajíc a přikrčená před kroupami, které mě nepřestávaly mlátit do zad, jsem se naslepo vydala kolem jezera kamsi pryč. Proč, proč, proč? Byla mi zima, kožich jsem měla pořád ještě mokrý a z nosu mi teklo, ačkoliv jsem nemohla vědět, jestli je to pláčem nebo se o mě pokouší nějaká nemoc. Musela jsem pryč z toho krupobití, ale to také znamenalo pryč od Artyoma. Ale já ho mám ráda. Proč... proč to vždycky končí takhle?

//Smrkáč přes Jižní Galtavar

Náš lov byl možná nezvyklý, ale nakonec skončil úspěchem a to bylo vůbec nejdůležitější. Možná jediné důležitější bylo, že se Artyom teď usmíval a zdálo se, že se ten výraz na jeho tváři neobjevil jen na prchavou vteřinu, jako tomu bývalo povětšinou doposud. Zdál se skutečně spokojený a to těšilo i mě. Vytáhla jsem naši maxi rybu na břeh a poslouchala přitom výklad o nebezpečenstvích lovu vysoké zvěře. Lehce jsem se otřásla a tentokrát to nebylo zimou, i když i ta mi prostupovala snad až do morku kostí. "To zní příšerně," odpověděla jsem svým upřímným názorem. "A strašidelně. Ještě, že ryby nemají kopyta," potřásla jsem hlavou a vrhla po rybě podezíravým pohledem, jako bych čekala, že jí nějaké to kopyto snad spontánně vyraší. Ale ryba zůstávala rybou, bez kopyt a taky bez hlavy, takže už nikomu ublížit nemohla.
Už se mi sbíhaly sliny na náš úlovek a tak, jakmile Artyom rybu rozdělil mezi nás, pustila jsem se do jídla. Pak mi ale sdělil ještě něco. "Vážně?" zvedla jsem k němu zlatá očka a usmála se. To od něj bylo vážně milé! "To je od tebe hezké," zamávala jsem zvesela ocasem. "A vlastně se to tak napůl i povedlo, ne? Sama bych tu rybu nedostala. A příště už se ti to určitě povede tak, jak chceš," snažila jsem se ho povzbudit, než jsem ještě dodala: "I když bych další pokusy o rybolov možná nechala na nějaké teplejší období." Byla jsem zmáchaná až za ušima a bylo těžší a těžší snažit se skrýt třes celého těla, který mě zachvacoval. Ochlazovalo se a mému tělu promrzlému ze studené vody se pořádně nedařilo zahřát.
Radši jsem pokračovala v jídle svého dílu ryby, takže jsem si nejdřív ani nevšimla divného pohledu, který Artyom vrhal kamsi dál po břehu. Až když se rozhodl, že mi rybu prostě přenechá, zvedla jsem k němu zrak a povšimla si, že se tváří jaksi... divně. Nebo se mi to možná jen zdálo? Byla to jen taková vteřinka. "Co?" spolkla jsem zaraženě svoje sousto. "Ale co ty? Neříkej mi, že už nemáš hlad. Budeme-" zadrkotala jsem zuby, když se o mě otřel chladný závan větru, "budeme přece sílu potřebovat oba." To byla pravda. Zima se blížila mílovými kroky a já si na ni nepřipadala příliš připravená. Však jsem mrzla už teď! Asi byl hloupý nápad se celá rozmáchat v jezeře... Jedla jsem teď už pomaleji, se svojí půlkou jsem byla skoro hotová a dávala jsem větší pozor na to, co dělá Artyom. Sledovala jsem jeho pohled po břehu a zazdálo se mi, že jsem tam spatřila čísi siluetu. Mohlo to být tím, co Artyoma vyvádělo z míry? Náhle totiž úplně ztuhl. "Co se děje?" špitla jsem.

"To... to bychom měli," potvrdila jsem a na začátku věty se lehce zajíkla, ne snad proto, že bych váhala, ale zkrátka ze samé radosti, kterou jsem jen těžko mohla potlačovat. Široce jsem se usmívala a oháňka se mi pohupovala ze strany na stranu. Artyom nechtěl, abychom se rozdělili a já také ne. Oblíbila jsem si ho, bylo mi s ním dobře a mohla jsem jen doufat, že i jemu je dobře se mnou. Cítila jsem, jak mě všechny tyhle pocity hřejí u srdce. Nebylo to poprvé, co jsem se takhle cítila, ale tentokrát se všechno dělo jaksi... pomaleji. Plynuleji. Klidněji. Mohla jsem se soustředit na ten hřejivý pocit uvnitř a jen si ho užívat, nenechat se jím spalovat a ovládat, jako tomu bylo jindy. "Poradíme si," zopakovala jsem. "Samozřejmě."
Úvahy nad dokonalostí se rozvíjely ještě chvíli, ale vlastně jsem k těm Artyomovým ani neměla co dodat. Měl pravdu. Bylo dobře, že dokonalost ve skutečnosti nejspíš vůbec neexistovala, i když někteří se jako bezchybní vnímali. Pak jsme ovšem padli na otázku důvěry, která pro mne žádnou velkou otázkou ani nebyla. Jistě, že jsem Artyomovi věřila. Na tvář se mu vrátil ten úsměv, který ji dokázal úplně proměnit. "Zasloužíš si ji," zamávala jsem ocasem. "A určitě to tak bude i dál."
Rybolov nás začal zaměstnávat natolik, že na další tlachání nebyl čas. Artyomovi se nedařilo a mne zprvu také ne. Ani jsem nezaznamenala vlkův pohled, který se místo na dno jezera začal upínat k mé maličkosti, tolik jsem byla soustředěná na lov. Už se začínalo zdát, že dnes možná není ten šťastný den na lov ryb, ale pak se mi podařilo chytit toho naprostého macka! Tedy... napůl chytit. I když byl v mém sevření, vyhráno ještě nebylo. Kdoví proč se rybě nezamlouvala představa, že by měla být sežrána a tak se mnou bojovala ze všech svých sil. To už se ale ke mně vodou přihnal hnědý vlk a připojil se k mojí snaze. Zahryzl se rybě do hlavy, já já cukla dozadu a bylo to - rybí tělo sebou brzy škubat úplně přestalo. Jak by ne, chyběla mu přece hlava. Zato Artyomovi jedna přebývala! Ryba se mu zahryzla do jazyka! Vyvalila jsem oči, nic podobného jsem ještě neviděla. "Jfi v povádku?" zahuhlala jsem s rybím ocasem pořád v tlamě a začala se plácat ke břehu i s úlovkem, abych ho mohla odložit a pořádně mluvit. "Rozhodně ten nejzajímavější!" pronesla jsem, když jsem měla tlamu konečně volnou a lehce jsem se zasmála, když se zdálo, že mu jazyk neupadne úplně. "Rozhodně to nebyl úlovek zadarmo. Ale podívej na ni!" mávla jsem tlapou k naší společně udolané rybě. "Z té se určitě najíme oba. Takže to přece jen byl úspěch!" Otřepala jsem si důkladně vodu z kožichu a lehce se otřásla. Byla jsem zmáčená od hlavy k patě a na to už nebylo počasí. Radši jsem svou pozornost obrátila k rybě s nadějí, že když si naplním břicho, třeba mě to i zahřeje... i když jsem příliš nedomýšlela, jak by to mělo fungovat, když ryba byla stejně studená jako všechno kolem.

Ucítila jsem, jak se ve mně cosi pohnulo, když Artyom řekl, že nemohl potkat nikoho lepšího, než mě. Bylo to cosi hřejivého a příjemného a milého. Nejdřív jsem se na vteřinku zarazila, než se mi na tváři roztáhl široký úsměv. "Já jsem taky ráda, že jsem tě potkala. A moc ráda, že jsi zůstal. Že jsme zůstali spolu," usmála jsem se na něj. Vypadal... spokojeně a říkala jsem si, že mu to takhle moc sluší, když se pousměje a přestane se alespoň na malinkou chvíli tolik strachovat.
"Ne, to není," souhlasila jsem. Nedokonalosti se daly nalézt na všem. "Možná je to ale tak dobře? Kdyby všichni byli dokonalí, asi by ani nemělo cenu snažit se někoho poznat. Všichni by byli stejní," olízla jsem si zamyšleně čenich. Sama jsem měla k dokonalosti daleko a stejně tak jakýkoliv jiný vlk, kterého jsem kdy potkala. Většinou jsem se na to tak ale nedívala. Každý byl zkrátka jiný, každý měl jiné slabosti a přednosti a svět tak byl rozmanitý a zajímavý. Na mou další otázku ale Artyom odpověď neměl. Samozřejmě. Jak by mohl? Nikdo nemohl vědět, co se stane dál... "Já ti věřím," řekla jsem tiše. Byla to pravda. Možná, že on sám sobě nevěřil, ale já jemu ano. Nijak mi zatím neublížil a kdyby chtěl, už k tomu měl spoustu příležitostí. Věřila jsem, že by nic takového neudělal. Určitě ne schválně. Už dřív mne má důvěra spálila a přesto jsem byla vždy připravena ji svěřit někomu dalšímu. Možná to byl jen projev naivity či snad hlouposti, ale já chtěla věřit v dobro ve vlcích kolem sebe. A Artyomovi jsem neměla nejmenší důvod nevěřit. Nikdy mi žádný nedal, bez ohledu na to, co si možná myslel.
Náš rozhovor plyně přešel v rybolov. Voda byla ledová a vzduch kolem jakbysmet, ale když jsem se začala soustředit na ryby, ustoupil pocit chladu do pozadí. V břiše už mi začínalo kručet a tak utišení hladu bylo to nejdůležitější, na co jsem teď myslela. Stála jsem ve vodě a vyčkávala, ale byl to Artyom, kdo udeřil jako první. Ohlédla jsem se po něm, ale tlamu měl pořád prázdnou. "Na to určitě brzo přijdeš," pokoušela jsem se ho povzbudit. Kvůli tomu oku to pro něj nejspíš bylo těžší, než pro mne, a taky v tom neměl cvik. Znovu jsem sklopila zrak pod vodu a spatřila jsem rybku, která se ke mne přiblížila. Chňapla jsem po ní... a taky minula. Ryba odsvištěla při dně někam pryč. Zasmála jsem se: "Taky se mi to nepovede pokaždé!" Znovu jsem nabyla soustředění. Chvíli se nic nedělo, neobjevila se poblíž žádná ryba, prostě nic. Začala jsem si víc uvědomovat chlad, který se mi zakusoval do nohou, lehce jsem se otřásla... a pak jsem spatřila o kus dál ve vodě stín, který byl nepochybně rybou. A nejen to, byl to docela macek!
Čekala jsem, jestli nepřipluje blíž, ale vypadalo to, že do mělčí vody se jí nechce. Zůstávala těsně mimo dosah. Tu kdybychom tak chytili... "Notak, rybko, notak," zamrmlala jsem si tiše pod vousy, nejistě přešlápla, ale pak jsem se odhodlala. Přinejhorším uplave. Počkala jsem, až bude velká ryba v místech přímo přede mnou a pak jsem skočila vpřed. Zajela jsem pod vodu skoro úplně celá, chlad vody mi skoro vyrazil dech, ale k vlastnímu úžasu jsem v tlamě sevřela rybí ocas. Vynořila jsem hlavu nad hladinu, tlapami už jsem v těch místech dosáhla na dno jen tak tak a ryba sebou divoce mrskala ve snaze se osvobodit. "Urťhmmuhhh!" zahuhlala jsem naléhavě na Artyoma, na kterého jsem poulila oči s naprostým úžasem, protože jsem nevěřila, že toho macka vážně chytnu! Jenže ještě nebylo vyhráno. Držela jsem rybu sice za ocas, ale nemohla jsem ji zakousnout a ona sebou divoce mrskala, bojovala o svůj život ze všech svých rybích sil! Doufala jsem, že Artyom mi přijde na pomoc. Sama jsem asi neměla šanci velikou rybu přemoci, když jsem ji džela tak nešikovně a ona sebou zmítala, až jsem měla problém udržet ve vodě rovnováhu.

//Aina

Artyom se prostě nemohl zbavit pocitu, že... co? Že druhým překáží? Nebo ubližuje? Nezaslouží si jejich přítomnost? Nevěděla jsem, co přesně to je, ale stále ho to pronásledovalo a vycházelo to v naší řeči najevo. "Nevím, jak se to zdá jiným vlkům, ale já to takhle opravdu necítím," usmála jsem se. Alespoň si také sám uvědomil, že už se zase pustil do srážení sebe sama a hned se také opravil. Třeba si tedy časem uvědomí, že tyhle myšlenky nejsou pravdivé? Musel sám sebe vidět úplně jinak, než jsem ho viděla já. "Taky jsem ráda," vydechla jsem. "Hlavní je, že jsme to zvládli. Spolu. I když to třeba nebylo úplně dokonalé." Možná, vlastně skoro určitě, tu byli i vlci, kteří to celé zvládli naprosto hrdinně. Kteří nezačali vyšilovat jako já a hned myslet na zkázu světa. Oba jsme se snažili, jak jen to šlo, podle vlastních schopností a možností a nakonec to dobře dopadlo. Nebo to alespoň nedopadlo špatně.
Artyom chtěl, abych mu něco slíbila. Ne - abych něco udělala. Kdyby náhodou provedl něco hrozného a já se ho chtěla i přesto dál držet. Mohla jsem něco takového s čistým svědomím slíbit? Vlastně asi ano, protože jsem nevěřila, že by mi něco takového udělal. Určitě ne. Bylo jen málo věcí, které bych nedokázala odpustit. Možná jsem v sobě odpuštění nalézala až příliš snadno. "To se ale nestane, že ne?" upřela jsem na něj zlatá kukadla, ačkoliv to vůbec nebyla žádná odpověď. Spíš další otázka.
Rozhodli jsme se, že nejlepší bude vyrazit na ryby. Třeba při tom přijdeme na trochu veselejší myšlenky. Vykročila jsem podél smradlavé řeky bez ryb a Artyom mě hned následoval. "No, ono to není zas tak složité, určitě se to rychle naučíš," střihla jsem ušima. Před námi se rozléhala hladina obrovského jezera jako krásné hladké zrcadlo, které se zvolna ztrácelo v mlze, která ne a ne se rozptýlit. "Tady určitě budou ryby," zaradovala jsem se a zamířila si to hned na mělčinu. Voda byla pěkně ledová a den také pěkně chladný, ale v tu chvíli jsem si to ani neuvědomovala, zajímalo mě jen, jak nám oběma naplnit břicha a zároveň naučit Artyoma chytat ryby. Poodešla jsem od břehu trochu dál, až jsem byla ve vodě skoro po břicho a zahleděla jsem se pod hladinu. Netrvalo dlouho a zaznamenala jsem mihnutí rybky. "Vážně, jsou tu!" Ohlédla jsem se po svém společníkovi a pousmála se, ale... jak vlastně začít? Lovit jsem ryby uměla, ale vysvětlovat moc ne. Většinou ostatní učili mě a ne naopak. "Takže... no. Jak začít? Nejdůležitější je asi... trpělivost!" rozhodla jsem se konečně, od čeho se odpíchnout. "Musí se čekat a čekat a nehýbat se, dokud ryby úplně nezapomenou, že tam stojíš. Ne, že by byly tak hloupé, ale myslím, že toho pod vodou zase tolik nevidí, takže jim naše nohy asi připadají jenom jako nějaké klacky nebo kořeny..." zaběhla jsem trochu do úvah, které nebyly tak podstatné, ale rychle jsem se vrátila zpátky do reality: "A když se pak přiblíží, už ji stačí jenom chňapnout." Takhle to znělo snadně a celkem snadné to také bylo, jen to chtělo trochu cviku. Ale Artyom to určitě dokáže. Odšplouchala jsem se vodou kousek opodál, abychom si ryby vzájemně neplašili, a zůstala jsem nehybně stát, abych se do toho hned pustila. Chlad vody se mi zakusoval do nohou, ale já se jím nechtěla nechat rozptylovat. Třeba tu budou velikánské ryby, mnohem větší, než v řece. Jedna taková ryba by nás zasytila na kdoví jak dlouho, snila jsem o obrovské rybí pochoutce a už se mi sbíhaly sliny. Ale i kdybychom nachytali jen malé čudly, určitě to bude stát za to.

Artyom pořád jaksi nemohl pochopit, že jeho společnost není něčím, co by měl nějak ospravedlňovat nebo že bych z toho měla zkrátka něco mít. "Nemůžu s tebou chtít zůstat prostě jen tak?" střihla jsem ušima a pousmála se. "Navíc to, co jsi vyjmenoval, jsme přece nijak ovlivnit nemohli. Na tu horu jsme přece lezli dobrovolně a ta bouřka a pak ten výbuch... to by se stalo i tak." Na chvíli jsem zmlkla, shlédla ke svým tlapkám v trávě, než jsem zase pampeliškově zlaté zraky zvedla k jeho tváři: "Kdybych byla při té explozi sama, zbláznila bych se. Tys mi přece taky pomáhal," připomněla jsem mu.
Ujistila jsem Artyoma o tom, že s jeho plánem zařídit se raději na zimu a nechat si hon za hvězdou na později, souhlasím, jenže on mi to jaksi nevěřil. "Já nelžu," sklopila jsem znovu zrak. "A... a... a neměním se a nic nepotlačuju. Prostě máš pravdu. Je hloupost jít teď hledat nějakou hvězdu a nechat zimu, aby nás přepadla. Neuvědomila jsem si to. To je celé." Nelhala jsem. Určitě ne vědomě. Nebyla jsem žádnou lhářkou, ale to snad už Artyom musel vědět?
Byly chyby, které se nedaly odpustit? Když vám někdo způsobil opravdu hodně, hodně bolesti, asi byste mu neměli odpouštět. Já možná dávala druhých šancí až moc. Ale neměla jsem dojem, že by mi Artyom způsobil něco tak zlého. Vůbec ne. "Nic takového jsi ale přeci neudělal," usmála jsem se na něj. Pak se naše konverzace zase stočila k věcem poněkud hmatatelnějším. Jako napříkald lovu. Obávala jsem se, že se bude Artyom chtít pustit do lovu jelenů, ale on místo toho navrhl, že bychom mohli jít lovit ryby. Nejen to, také, že bych ho mohla učit. Zamávala jsem ocasem. "To je skvělý nápad! Ještě nikdy jsem nikoho nic neučila," zamyslela jsem se na chvíli, ale hned jsem se zase zazubila: "Ale tak těžké to být nemůže!" Tenhle nápad mi skutečně zvedl náladu. Hned jsem se zahleděla do vod říčky, ale v téhle teplé a smradlavé vodě to životem příliš nehýřilo. "Akorát musíme najít lepší místo," pokývala jsem si a vyrazila po proudu říčky dál, kde se z mlhy brzy začala vynořovat rozlehlá hladina jezera.

//Velké vlčí jezero

U řeky byl klid a její výpary byly sice smrduté, ale ne tak nepříjemné, jako ty na ohnivé hoře. Bylo tu lépe, dalo se snáze dýchat a kráter, který vedl kamsi do hlubin země, zůstal za námi. Nebo spíš nad námi, tam, kde se hora zlověstně tyčila a zdálo se, jako by se mračila. Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem k ní zvedla zrak. Už tam nepůjdu. Nikdy.
Artyom vážně viděl, kam ta hvězda dopadla. Přišlo mi to zajímavé. "Většinou padající hvězdy až k zemi nedoletí, ne? Alespoň já to nikdy neviděla." Na sliby o tom, že se od hory budeme držet dál, jsem jen horlivě přikyvovala. Rozhodně jsem neměla v úmyslu se tam ještě někdy přibližovat. Zarazilo mě ale, když se zmínil o tom, že bych s ním snad už nechtěla cestovat? "Jistě, že chci," ujistila jsem ho. Proč bych neměla chtít? Připadalo mu zase, že něco provedl? Chtěla jsem s ním cestovat dál. Přece nám to tak dobře šlo. Lehce jsem potřásla hlavou.
Hledání hvězdy možná nebylo tak úplně nejlepším nápadem. Blížila se zima, to byla pravda. Tak nějak jsem na to zapomněla - jak jsem jen mohla, když jsem nad tím ještě před chvílí rozjímala? Možná proto, že tuto zimu jsem trávila jinak, než ty předešlé. Nebyla jsem doma, nebyla jsem ani s Ashtonem a Elricem, byla jsem ve zcela cizí zemi a kdybych se měla o sebe postarat sama, kdoví, jestli bych to vůbec dokázala. Ještě, že jsem narazila na Artyoma, který mi připomněl, co je v tuhle chvíli důležité. "To je asi pravda," souhlasila jsem hned, ale když mě celkem rázně požádal, abych se ozvala s vlastním názorem, lehce jsem sklopila hlavu. "Já přece souhlasím," odpověděla jsem tiše. Občas jsem možná spíš připomínala poslušného psíka, než vlčici s vlastním rozumem, zodpovědnou za vlastní osud... ale Artyom přece věděl lépe, co je nejlepší si počít. Vzhlédla jsem k němu a poslouchala, co dalšího říká. Opět se zdálo, že mu nálada úplně poklesla. "Chyby dělají všichni," pípla jsem a posunula se k němu po břehu trochu blíž. Ne tolik, abych se ho dotkla, ale přece. "Ale rozumíme si přece dobře, ne?" Nezdálo se mi, že by Artyom nevěděl, jak se vyjadřovat nebo něco takového.
Voda v řece vážně nebyla jen tak ledajaká. Byla teplá, byla smradlavá... něco na ní nehrálo a úplně klidně mohla být zakouzlená. "Se špatnou vodou není radno si zahrávat," přitakala jsem. "Obzvlášť, jesli je kouzelná. Jsi kouzelná?" obrátila jsem se k říčce, ale zas tak kouzelná, aby mi odpověděla čímkoliv jiným, než bubláním, zase nebyla. Zato můj žaludek se ozval s kručivým dotazem na to, kdy už ho něčím zase nakrmím. Poněkud nervózně jsem se otočila na hnědého vlka. "Zkusíme... z-zkusíme tedy něco ulovit?" Pořád jsem si nebyla jistá, jestli se mi ten nápad líbí, ale hladem jsme přece umřít také nemohli...

//Sopka

Já padající hvězdě, nebo co že to vlastně bylo, přestala víceméně věnovat pozornost, jakmile jsme se octli na vrcholu dýmové hory. Příšerné místo. Klidně mohlo být původcem všech stínů na světě. Netušila jsem tedy nejdřív, o čem to Artyom mluví, když se zmiňoval o nějakém dopadu. Až když pokračoval, konečně se mi pomalu rozsvítilo. "Viděl jsi ji dopadnout? Vážně?" vyzvídala jsem, ačkoliv jsem se pořád cítila značně zklíčeně a nemohla jsem se dočkat, až budeme od téhle příšerné hory co nejdál. Brr. Artyom chtěl prozkoumat i onu hvězdu. Jestli viděl, kam spadla, asi by nás mohl vést... Ale on se mi hned vzápětí omluvil. Pomalu jsem potřásla hlavou. "Já sem chtěla jít přece také. Chtěla jsem vidět, odkud se ten oheň vzal. Netušila jsem, že to tu bude tak... příšerné." To už jsem mířila z kopce dolů po zrádně smekavém povrchu ze štěrku a volně loženého kamení. "Nenutil jsi mě k tomu. A jestli chceš jít hledat tu hvězdu, klidně jít můžeme." Hvězdu jsem zblízka ještě nikdy neviděla. Stěží to mohlo být horší než hora s ohněm uvnitř... Ale hlodal ve mě také strach, který jsem si plně vědomě neuvědomovala. Co kdybych řekla ne a Artyom pak šel sám a já zůstala sama? Podzim už byl tu, hrozivá mlha se plazila po pláních, dny se zkracovaly a byly temnější a temnější... Nechtěla jsem být v tuhle dobu sama. Ani trochu. Artyom si mohl vymyslet jakoukoliv šaškárnu a já bych za ním stejně šla. Protože byl můj kamarád, ano, ale také proto, že jsem byla prostě taková. Nedokázala jsem si dupnout a postavit si hlavu.
Smekali a klopýtali jsme dolů z kopce a čím dále jsme se vzdalovali té dýmící díře, tím lépe jsem se cítila. Vzduch kolem byl trochu čistší a když jsem stanula na pevné zemi na břehu řeky, pořádně jsem si oddechla. Ale i když to tu tolik nepáchlo výpary, něco se přesto ve vzduchu vznášelo. Podivný zápach vycházel z řeky a v chladném ránu z ní pomalu stoupala k nebi pára. Bez rozmyslu jsem do divné vody strčila tlapu a zjistila, že rozhodně není tak ledová, jak by nyní měla být. "Páni," vydechla jsem a ohlédla se po Artyomovi. "Je úplně teplá. Že by za to mohl ten oheň?" přemítala jsem a tlapu zase vytáhla. Dalo by se tady určitě koupat celý rok, kdyby ta voda tolik nepáchla a kdyby jeden nikdy neplánoval znovu vylézt na studený vzduch. Chvíli jsem si sedla, protože mě nohy po výstupu a sestupu bolely. Pohledem jsem zakotvila na svém společníku. "Viděl jsi tedy, kam ta hvězda dopadla?"

//Východní hvozd

Zvláštní věc na obloze byla fascinující, ale odpovědět jsem Artyomovi úplně nedokázala. "To viděla, ale nikdy ne takovouhle. Je obrovská. A jak září." Ano, skutečně na tom bylo cosi hrozivě krásného, i když to taky mohlo zavánět pořádným nebezpečím. Co kdyby se přiblížila ještě více...? Ale dokázala jsem si dělat starosti jen s omezeným počtem věcí najednou a tak, když se terén pod našima nohama začal zvedat a krajina byla spálenější a spálenější, na nějakou podivnou hvězdu jsem docela zapomněla.
Můj společník měl pravdu. Opravdu to tady bylo cítit jako dým a spálenina. Nebylo divu, když v okolí bylo tolik ohořelého. "Taky to cítím. Ale odkud se ten pach bere?" Před námi byl jen strmý svah a vysoká hora. Zaváhala jsem, ale Artyom vypadal odhodlaně ten kopec pokořit a na takovémhle místě jsem rozhodně sama zůstat nechtěla, takže jsem ho rychle zase následovala. "Ostatní sem ten pach kouře třeba taky dovedl," nadhodila jsem, zatímco jsem funěla do kopce. Zem pod tlapami podivně hřála a po kamení se nešlapalo zrovna příjemně. Nepostupovali jsme tedy žádným závratným tempem.
"Vlci s tmavomodrýma očima dokážou ovládat vodu," přihodila jsem svůj kousek vědomostí. "A ti se zelenýma zase rostliny. To by se mi líbilo," zasnila jsem se na okamžik. Artyom v tom ale měl jasno. Žádnou magii neobjevil a ani se mu nezdálo, že by tím byl o něco ochuzen. "Ani vyzkoušet bys to nechtěl? Mě by to celkem zajímalo... jaký to asi je pocit, co všechno se s kouzly dá zvládnout..." Ale tohle nebylo to nejlepší místo na snění o magii. Vrchol kopce se totiž už přiblížil a ukázalo se, že jsme vážně narazili na cosi zvláštního. Ve vrcholu hory zela obrovská díra, ze které vycházel žár a dým. "Ne. Nic podobného jsem nikdy neviděla," pípla jsem a s obavou sledovala, jak se hnědý vlk přibližuje k otvoru, od kterého jsem se já držela hezky v povzdálí. "Nespadni tam," neudržela jsem se, ale představu, že se Artyom zřítí do ohnivé tlamy hory jsem nemohla dostat z hlavy. Tohle místo se mi nelíbilo. Byl mi tu strašný hic a z toho pachu všude kolem se mi dělalo na nic. "Myslíš, že ten oheň vyšel z téhle hory?" Dávalo to smysl. A zároveň nedávalo. Kde se v hoře octl oheň? "Něčím jiným? Co tím myslíš?" Ne. Nelíbilo se mi tady, ani trochu. S každým dalším slovem, které padlo, mi to bylo jasnější. "Nechci. Vůbec ne," vyhrkla jsem a jen stěží krotila paniku ve svém hlase. Tohle místo bylo příšerné. Zdálo se mi, že se tu peču zaživa a točila se mi hlava z výparů. "Na tomhle kopci není něco v pořádku. Pojďme odtud," naléhala jsem a ani pořádně nepočkala na odpověď, než jsem začala po kamení klopýtat zase dolů.

//Aina

//řeka Midiam

Pokrčila jsem rameny. Netušila jsem, co by ostatní vlci řekli nebo neřekli, ale já v tom měla celkem jasno. Když pak hnědý vlk dodal, že na mém názoru mu stejně záleží více, široce jsem se usmála. Těšilo mne to. Doufala jsem, že i on jednou pochopí, že vážně slabý není. Pořád o tom mluvil, ale zatím jsem toho neviděla jediný důkaz.
"Tak to si určitě poradí i teď," zastřihala jsem ušima. "A kdoví? Třeba na něj vážně i narazíme." Zatím ale kolem nebyl nikdo. Cítila jsem pár vlčích pachů, ale kromě nás dvou jsem z nikoho nezahlédla ani chlup. Co jsem ale uviděla byla obloha, na které se každou chvíli mihla světelná čára padající hvězdy a také tam zářilo veliké nafialovělé těleso, které tam určitě normálně nebývalo. Chvíli jsem na to omámeně hleděla, než jsem přidala do klusu, abych dohnala Artyoma a nikde mi nezmizel. "To nevím. Ale vypadá to zvláštně. Snad se to ale už víc nepřiblíží," olízla jsem si poněkud nervozně čenich. Ať to bylo cokoliv, doufala jsem, že to jen prosviští kolem. Bylo to sice krásné a fascinující, ale byla to poněkud děsivá krása.
K bolesti a zoufalství už jsem se radši víc nevyjadřovala, jen jsem rychle zamrkala, protože mě začaly pálit oči. Byly to vzpomínky, které jsem nechtěla jitřit. Pořád bolely a nejspíš budou navždy, i když už byly minulostí. Naučila jsem se s nimi žít, ale nejspíš nikdy úplně nezmizí. Artyom se to na konci pokusil pozvednout do trochu optimističtějšího tónu a já mu za to byla vděčná. Lehce jsem se pousmála. Život šel dál. Tak to prostě bylo.
"Také jsem si všimla, že jsme vůbec nikoho nepotkali. Že by to ani nikdo další nešel prozkoumat? Podivné," zavrtěla jsem hlavou. "Myslela bych si, že tu zvědavců bude víc." Sama jsem na to byla svým způsobem zvědavá, i když jsem měla i trochu obavy. Stejně jako z lovu, ke kterému se mě Artyom dále snažil přesvědčit. "Vyzkoušet to asi můžeme," řekla jsem nakonec, protože jsem zkrátka nebyla ten typ, který by se s ním hádal. "A uvidíme, jak to půjde." Děsivá, děsivá představa. Ale prozatím nás čekal průzkum severu, takže jsem ji mohla odsunout do pozadí.
Artyom měl na "výmysly" úplně jiný pohled, než já. Vždycky jsem tak nějak věřila, že je na světě více než jen to, co dokážeme vidět na vlastní oči. Pro něj ale musel být dost šok, setkat se s tímhle vším, co tu číhalo. Kouzla, magie, hotové zázraky... i pro mě to bylo všechno nové a překvapivé, ale já alespoň jistým způsobem očekávala, že se s tím mohu setkat. "Nevím," zamračila jsem se lehce. "Nemyslím si ale, že magie vlky zkazí. I když já sama žádnou ještě neobjevila, takže to nemůžu asi pořádně posoudit," přemýšlela jsem. "Ale když vlk s dobrým srdcem objeví magii, nemyslím si, že by se kvůli tomu stal zlým nebo zákeřným. Jen... pokud to někdo chce, je možná snazší druhým uškodit s pomocí magie," povzdechla jsem si. A ta pohádka? "Třeba se o naší úloze ještě dozvíme," zasmála jsem se. "Nebo jsme v ní možná jen náhodní poutníci, kteří projdou kolem a tím hlavním hrdinou je někdo jiný." Krajina kolem se začínala měnit a místy už jsem viděla spálenou zemi a černý popel. Blížili jsme se, nebylo pochyb.

//Sopka

//Medvědí řeka přes Šakalí pahorkatinu

Lehce jsem nakrčila čelo, když se Artyom opět nazval slabým. "Ty přece nejsi slabý," připomněla jsem mu. "A zachránit čas od času potřebuje každý. I když bych samozřejmě byla radši, kdyby byl v pořádku a zachraňovat nepotřeboval," doplnila jsem ještě rychle. Nechtěla jsem na toho Alexeie nějak přivolat neštěstí, ze kterého by potřeboval vytáhnout. Když prohlásil, že mám silnější vůli než on, jen jsem lehce sklonila hlavu. "Myslíš?" Nevěděla jsem, co si o své vůli mám myslet. Byla silná? Tehdy, ve svých nejtemnějších dnech, jsem přežívala jen pro svá vlčátka, držela jsem se života jen proto, aby ona měla šanci žít. Když se ukázalo, že ji nedostanou, vlastně jsem se vzdala. Byl jen zázrak, že kolem šel Elric a zachránil mě. Takže to nakonec možná nebyla síla vůle, která mě udržela při životě. Byla to laskavost a starost ostatních. "Možná je toho, co nás drží naživu víc, než si myslíme," řekla jsem nakonec. Těžko se to asi dalo svést jen na jednu věc. Nejdůležitější bylo, že jsme nakonec přežili.
Artyom zněl kolem toho lovu celkem optimisticky. Jeleni by dle jeho slov měli nyní být vyčerpaní a mohli bychom mít šanci uspět. Pořád jsme ale byli jen dva a jeleni byli obrovští, jejich parohy a impozantí těla ve mě budila nemalý respekt. "Nebylo by lepší, kdyby nás na to bylo alespoň o něco víc? Já to vážně neumím, nikdy jsem takový lov ani pořádně neviděla." Mé zkušenosti s tímto byly vskutnu nulové a nechtělo se mi do toho pouštět, rozhodně ne tehdy, kdy by na mě závisela celá polovina našeho úspěchu.
Pro mě magie nebyla ničím nemyslitelným a nepředstavitelným, ale můj společník na tom byl zcela jinak. "No, já nikdy pohádky neviděla jako nic, co by nemohlo být pravdivé. Svět je hrozně velký, přece se na něm musí dát nalézt skoro všechno, co si jeden vymyslí," zamávala jsem ocasem a poslouchala, jaké zkušenosti Artyom s magií měl. Já žádnou špatnou zatím nezískala, naštěstí. "Tak je to ale nejspíš s každou mocí, že? Někteří vlci prostě tíhnou ke špatnostem, ale ráda bych věřila, že většina jich magii použije lépe. K pomoci druhým se určitě může hodně hodit," přemýšlela jsem nahlas. Kdybych já nějakou magii dokázala ovládat, žádné zlo bych s ní nekonala. Artyomovi se ale nezamlouvali ani ty kouzelné myšky. "Řekla bych, že ona tu patří ke krajině. Tenhle kraj je jiný, než jiné kraje. Je... nevím, ale myslím, že ta kouzla jsou tu zkrátka všude kolem. Je to jako krajina z těch pohádek. Možná v nějaké pohádce právě jsme taky?" vzhlédla jsem zasněně k šedivému nebi. Ale o čem by taková pohádka byla? To by se asi muselo teprve odhalit.

//Východní hvozd