Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(rozjímání)
//Ageron přes Ragar

Zaujatě jsem poslouchala Tonresovo povídání o bozích, kteří byli asi blíže, než bych si představovala. "Smrt?" přeběhl mi mráz po zádech a kdoví, jestli to bylo jen zimou kolem. "To vážně zní dost zlověstně." Určitě jsem neměla v plánu hned běžet do náručí někomu, kdo si říká Smrt. "Pomoc s magií by se hodit mohla, ale vyplatí se to?" uvažovala jsem nahlas. Podle všeho měla tahle bohyně ještě bratra někde na jihu. Ten si zase říkal Život, což už znělo trochu optimističtěji. "No, v setkávání s bohy bych asi raději začala s ním," pousmála jsem se. Už jen proto, že měl přívětivé jméno a žil někde na jihu. Na který jsme, mimochodem, pořád jaksi nedošli. Ale držela jsem zatím jazyk za zuby. Naše okružní vycházka se mi líbila a jak postupně ustupoval i kašel, nezdála se myšlenka jihu už tak urgentní, jako předtím.
Po událostech pod jmelím jsme se oba asi cítili poněkud zvláštně. A to se toho ani tak moc nestalo... a přesto to byla taková milá a příjemná chvíle. Raději jsme se ale od magické moci jmelí začali vzdalovat a terén pod našima nohama se stával náročnějším. I sněhu přibývalo a ochlazovalo se, jak jsme teď šplhali do nefalšovaných hor. Jak jsem víc funěla, kašel se znovu připomínal častěji, ale bylo znát, že už to vážně není tak hrozné jako předtím. Stočila jsem pohled směrem, kterým ukazoval Tonres, a z lesa pod námi jsem skutečně spatřila trčit jakousi kamennou strukturu, věžičku zříceniny, kde by měla žít bohyně. Jen jsem nad tím užasle zavrtěla hlavou. Kolik podivností se tu dalo spatřit!
Stoupali jsme výše a já přemýšlela, jaká zvláštní souhra podivných náhod mě vlastně přivedla sem, na toto místo. Letošní rok byl naplněný podivnostmi a rozhodně to byl ten nejzajímavější, jaký jsem kdy zažila. I když ne ve všem byl příjemný. Kdybych to mohla změnit, šla bych znovu za těmi myškami, co hrály hru s vlajkami? Asi ano, to byla přece zábava. Možná bych potom ale nenásledovala Adirama do podzemní nory... bylo to milé setkání, které ale na povrch vyplavilo hodně vzpomínek. Nemohla jsem mu dát, co chtěl a zklamala jsem nás oba... Na druhou stranu, kdybych se nepotkala s ním, nejspíš bych nikdy nenarazila na Artyoma a potom by asi všechno bylo úplně jinak. Bez něj bych asi nikdy nedokázala přečkat ten dým a oheň a podivné počasí. A jak by si poradil on? Kdepak, nejlepší asi bylo nic neměnit. Nechat vše plynout. Jen mě pořád mrzelo, že jednooký vlk ode mne utekl kdoví kam. Díky tomu jsem zase potkala Tonrese, ale i tak jsem z toho pořád byla jaksi nalomená. Ani jsme se pořádně nerozloučili, prostě nic. Nerozuměla jsem tomu. Mohla jsem jen doufat, že je v pořádku, ať už byl kdekoliv.
Tonresův hlas mne vytrhl ze zamyšlení. "Takže za to mohla ta kouřová hora," pokývala jsem hlavou a otřásla se při vzpomínce na výstup na ni a na tu ohavnou díru, která do ní zela. "Sopka. Za tu obří ránu a oheň a dým... nejdřív jsem vůbec nechápala, co se to vlastně děje. Bylo to jako konec světa," zatřásla jsem hlavou. Lepší na to snad vůbec nemyslet. Hory se kolem nás zvedaly výš a před námi se tyčily ještě mnohem vyšší vrcholy. "Mohli bychom se někde sklouznout z kopečka," napadl mě náhle návrh na další zimní aktivitiu, kterou bychom mohli spáchat.

//Sněžné velehory kolem sopky

(jmelí)

Samotnou by mě asi nikdy nenapadlo hrát si na krvelačného děsivého upíra. Už jen proto, že na mně nebylo děsivého ani krevlačného vůbec nic. Ale byla to vážně celkem legrace, obzvlášť když se Tonres rozhodl mi sým "zděšením" přizvukovat a hrát to se mnou. Hádala jsem, že krvelační upíři obvykle nezvedají zadek v hravé úkloně, široce se nezubí ani zvesela nemávají ocasem, ale takový byl holt asi rozdíl mezi mnou a skutečnými upíry. A taky ten, že opravdoví upíři měli opravdové zuby a ne jen kusy ledu, které se po chvilce rozpustí a vypadnou z tlamy ven. Zasmála jsem se. "To asi ano. Ale chtěli jsme si ji přece užít, ne? Zatím se nám to daří náramně," střihla jsem ušima a olízla si omrzlé dásně. Brr, takhle ocumlávat led asi nebyl úplně ten nejlepší nápad, ale stálo to za to.
Kráčeli jsme dál lesem, který vypadal vážně moc hezky. Některé stromy vypadaly staré, tak prastaré jako ty, které jsme měli doma. Rozhlížela jsem se po jejich větvích a spokojeně se usmívala, než Tonres poznamenal něco, co můj výraz okamžitě přetvořilo v překvapený. "Skutečně, bohyně?" Chvíli jsem si to přebírala v hlavě. "Myslela jsem, že bohové žijí na obloze a nikdo je nikdy ve skutečnosti neviděl." Rozhodně mě to zaujalo a doufala jsem, že to Tonres bude chtít rozvést více.
Došli jsme ještě o kousek dále, než se Tonres zakoukal na cosi na stromě. Následovala jsem jeho pohled tím směrem a spatřila zelenou rostlinu s bílými plody zamotanou ve větvích stromu. Bylo to samozřejmě jmelí. A byla zima. I já věděla, co jmelí v tuto dobu značí - doma jsme ho měli spoustu a táta s mámou se pod ním vždycky tak cukrovali, že div všechen sníh kolem nich neroztál. Cítila jsem, že se mi valí krev do tváří, už jak Tonres poukázal na přítomnost rostliny. "Ano? No... já vlastně taky. Tradice by se měla ctít," zahihňala jsem se nervózně, ale byla to dobrá nervozita. Taková příjemná a šimravá. S jiskřičkami očekávání v očích jsem hleděla na Tonrese, který se octl v dosti svízelné situaci a snažil se nějak porovnat si slova. Můj úsměv se postupně rozšiřoval. Byl... roztomilý, když se tak snažil vykoktat své "vyznání" pod jmelím. "A já jsem zase ráda, že můžu tohle zimní dobrodružství prožívat s tebou," začala jsem, "a těší mě, že jsme se potkali a doufám, že... že naše přátelství vydrží ještě hodně dlouhou dobu!" Na konci jsem se i já trochu zakoktala. Možná to dělalo to jmelí? Nutilo vlky koktat? Tonres už si to mířil zase dál, ale cestou se otřel o můj bok. Krátce jsem k němu na oplátku přitulila svou tvář, když kolem mne procházel a ucítila jsem přitom příjemné zašimrání kolem žaludku. Ach, mé hloupé srdíčko, už by se zase k někomu upínalo. Jenže Tonrese bylo tak snadné si oblíbit. Pořád ještě s trochou horkosti v tvářích jsem radši natáhla krok, aby na nás už jmelí nemohlo. "Zvláštní rostlina, to jmelí, co?" zasmála jsem se a ocas se mi spokojeně pohupoval sem tam.

//Sviští hůrky přes Ragar

(rampouchy)
//VVJ přes Severní Galtavar

Vyrazila jsem za Tonresem, ale trošku jsem se za ním zdržela. Mezi prsty na tlapě mi zajel kousek ledu z té vylámané díry, kterou tam můj společník vytvořil, a jé! Jak to studilo, to si ani neumíte představit. "Ík," kníkla jsem a hned zastavila, abych toho vetřelce vydloubala ven. Nebo by mě vzali všichni čerti, i tak jsem měla pocit, že mě z toho mrazí snad až někde v hlubinách páteře. Opatrně jsem se ho zuby snažila vyhryzat, aniž bych si přitom ukousla nohu. Tonrese jsem pořád viděla koutkem oka, kutil cosi u stromu. Snad ne další past na svůj ubohý jazyk, zahihňala jsem se. Chvíli trvalo, než na půl rozpuštěná ledová štěpinka vyjela konečně ven. Spokojeně jsem položila tlapu zase na zem... a na krátký okamžik mě polila panika. Tonres byl pryč. Lapla jsem po dechu. "Tonresi?" pípla jsem přiškrceně a zakašlala. Se staženým hrdlem to zabolelo, ale skoro jsem to nevnímala. Ale jakto? Kam zmizel? Proč-
Ale než jsem stačila začít skutečně vyšilovat, že mi další dobrý kamarád utekl, spatřila jsem za nedalekým křovím trčet hnědá záda. Hned mi spadl kámen ze srdce a lehce jsem se hravě přikrčila. Co to tam ten vlk zase chystá? Přimhouřila jsem oči, přikročila o kousek blíže a v tu chvíli z křoví vyskočil... nějaký krvesajný upír! Akorát, že vypadal dost podezřele jako Tonres. Rozesmála jsem se. Vypadal vážně vtipně. "Ach, ne, nevysávej mě, upíre," zažadonila jsem, ale nemělo to úplně onen efekt, protože jsem se přitom zubila na celé kolo. "Zkusím to taky! Můžeme být upírské duo," napadlo mě hned a pokusila jsem se naaranžovat si do tlamy také dva rampouchy z větví kolem. Nebylo to ale jen tak. Jeden jsem měla o hodně kratší než druhý a trčely mi každý na jinou stranu, nehledě na to, že příšerně studily do dásní. Takovýhle upír by toho asi moc nevycucal, ale protože jsem ve skutečnosti neměla žádný o kradení cizí krve, příliš to nevadilo. "Há huhu hupírka!" zahuhlala jsem vesele a nesrozumitelně a otočila se na svého kamaráda, kterému se už ale zuby rozpadly. Ty moje nevydržely o moc déle. Jeden vypadl, protože moc roztál a ten druhý jsem spíše dobrovolně pustila, protože mi už úplně trnuly zuby. Led byl... ledový. Kdo by to byl čekal? "Škoda," povzdechla jsem si, "ledové zuby nám asi nebyly souzeny." I tak mi ale ocas spokojeně vlál jako vlajka, když jsme společně mířili hlouběji do lesa. K jihu jsme pořád nesměřovali, ale asi to ani tolik nevadilo. Byl krásný den a vítr nefoukal a zdálo se, že můj kašel se konečně začíná uklidňovat. Už se ozýval jen chvílemi.

Opatrně jsem se klouzala a světe div se, ono to opravdu šlo! Tonres mi byl po boku a to mi dodávalo jistoty. Odvážila jsem se trošku zrychlit. Tlapky se mi chvílemi rozjížděly do všech směrů, rozhodně to nebylo žádné krasobruslení. Jednou se mi nějak podařilo chytit smyk, úplně se otočit a chvíli svištět po ledu pozadu, ale už jsem si hlavu nenatloukla. A jaká to byla zábava! Pohihňávala jsem se, když jsem projížděla kolem Tonrese, který se rozhodl zastavit a jen sledovat. "Tohle je vážně bezva, nevím, proč jsem to nikdy dřív nezkusila," smála jsem se a zlatá očka mi jen jiskřila. "Díky, žes mi to ukázal," chtěla jsem zastavit vedle svého společníka a poděkovat mu, ale nějak se mi to nepovedlo a pomalu jsem odklouzala až o kus dál.
Tonres se zatím pustil do vyhrabávání čehosi v ledu. Po očku jsem koukala, co to tam má, ale zatím jsem se příliš bavila bruslením, než abych tam hned běžela. Na chvíli jsem tedy potom odhlédla a když jsem se otočila zpátky, Tonres byl chycený! Na jednu vteřinu jsem se otočila a už se cosi semlelo! "Tonresiii," vykvikla jsem a rozklouzala se zpět k němu, protože to vypadalo, že mu tam snad přimrzla tlama. Jenže jsem jsem začala spěchat, tlapy se mi rozjížděly a tak jsem tam sebou akorát zmatečně mrskala a než jsem se k němu doplácala, vlk už byl volný. Na jazyku mu ale pořád visel kus ledu. Vyjeveně jsem na to kulila oči. "Tohle jezero! Je jistojistě prokleté. Snaží se všem vlkům krást jazyky, něco podobného už se tu stalo podruhé - a to nevím, co se tu děje jindy!" Vzpomněla jsem si na Artyoma, kterého zase do jazyku kousla ryba. Chudák Tonres vypadal, že se mu jazyk snad vytahá až ke kolenům. "Nešel by rozpustit?" zkoumala jsem to z jedné i druhé strany, ale kus ledu vypadal moc veliký, než aby se Tonresovi vešel do tlamy a tam neškodně roztál. I tak se ale bude nakonec muset rozpustit, ne? Snad dřív, než mu jazyk upadne...
Ale zdálo se, že mého společníka nic nemůže odradit. Začal mávat zmatečně tlapou ve vzduchu a cosi huhlat, což mě nakonec přimělo zasmát se, i když jsem se rozhodně nechtěla bavit na jeho neštěstí. Jenže ono to znělo, jako by mluvil nějakým cizím jazykem! Jako ti vlci za mořem. Z jeho zuřivé gestikulace jsem ale asi pochopila, co chce. "Jdeme do lesa?" ujistila jsem se, že to dobře chápu, a vyrazila jsem za ním.

//Ageron přes Severní Galtavar

(jít k ledovému jezeru)
//Armanské hory přes Jižní Galtavar

Shodli jsme se, že bylo skutečně štěstí narazit na sebe. Možná dokonce osud. To znělo celkem tajuplně a záhadně, ale proč by to tak nemohlo být? Neříkal něco podobného i Adiram? Nebo to byl někdo jiný? Trochu mi to začínalo splývat dohromady, ale vlastně to nakonec bylo jedno. Hlavně, že jsme teď byli tu, oba společně.
Tonres prohlásil, že už prožil horší věci, než bylo nějaké obyčejné uvaření na sluníčku. Nemohla jsem tvrdit, že by mě trochu nezajímalo, co přesně tím myslí, ale obávala jsem se, že jde o něco bolestivého, třebaže se pořád tvářil normálně, snad i usměvavě. "Rozumím. Takže nějaké slunce tě jen tak nepoloží," pousmála jsem se a sledovala, jak se kolem nás projasňuje. Začínal nový den, bezvětrný a s modrou oblohou. Žádná sněhová bouře ani příliš krutý mráz se s novým ráne nepřihnaly a za to jsem byla skutečně ráda.
Mířili jsme k jezeru a já se rozhlížela kolem poněkud úzkostně. Bude tu Artyom? Třeba se vrátil, aby mě našel... ale jestli tu bude, co když zjistím, že se úplně zbláznil? Ale svého kamaráda jsem nikde neviděla. Netušila jsem, jestli je to takhle lepší nebo ne. Nevrátil se. Prostě utekl. Povzdechla jsem si a taky zrychlila do klusu, když Tonres přidal. Zastavili jsme až na okraji jezera, které ale nebylo vidět. Zamrzlé a zasněžené splývalo s plání. Stála jsem a vydýchávala se, i když to byl jen krátký běh, ale nechtěla jsem dostat další záchvat kašle. Stejně jsem si po tom klusu párkrát zakašlat musela.
Tonres zatím pod sněhem hledal led a také ho našel. "Neláme se?" otázala jsem se trochu s obavou, aby můj nový kamarád každou chvíli nezahučel do ledových hlubin, ale vypadalo to, že led drží, alespoň u kraje. Vyrazila jsem tedy za ním a téměř okamžitě se mi rozjely nohy a rozplácla jsem se na kluzké ploše. Tiše jsem se zasmála. "Já tohle jako malá nikdy nezkoušela. Ve hvozdě jsme jezero neměli," řekla jsem Tonresovi. Bylo asi dost očividné, že v tomhle moc cviku nemám. Na nohy jsem se vyškrábala až na několikátý pokus, předtím jsem tam bruslila jako koloušek, co se snaží poprvé vstát, ale když jsem přišla an to, jak se správně zachytit drápky, povedlo se to. Opatrně jsem se zkusila odpíchnout podobně jako můj společník, který záhy také skončil na zemi ve sněhu. Zasmála jsem se. "Je to nějaké zrádné!" Můj skluz byl jen krátký, protože jsem se pořádně nerozběhla, ale nespadla jsem. Opatrně jsem pošupovala tlapy po ledě a snažila se pro to získat trochu cit.

(bim bam, ladovská zima, bílá nostalgie)
//Vodopády

Představy života jinde se mi v hlavě spřádaly a rozvíjely. "Ale třeba by náš způsob života zase přišel úplně neuvěřitelný jim, protože u nich je to všechno jinak," zastřihala jsem ušima. Můj život byl asi celkem obyčejný, nezažívala jsem každý den nějaké šílené dobrodružství nebo něco podobného, a tak byla představa, že by z něj někdo mohl být úplně na větvi, trochu zábavná. "Škoda, že to asi jen tak nezjistíme. Ale... možná tam na druhé straně znají způsob, jak přeplavat moře a někdy se tu zastaví!" svitla mi nová naděje na setkání s cizinci z druhé strany oceánu. Sice bych neviděla jejich zem, ale mohla bych jim ukázat tu naši a kdybychom přišli na způsob, jak se dorozumět, mohli by mi o své domovině povídat. Byly to jen představy, ale proč by se něco takového nemohlo stát doopravdy?
Usmála jsem se na Tonrese, který nadále prokazoval, že má srdce na správném místě. "Měla jsem štěstí, že jsem na tebe narazila." Myslela jsem to upřímně. Vážně jsem mu byla vděčná za všechnu jeho pomoc. "Vypadá to tak, že? Doufám, že to tak i doopravdy bude," zadoufala jsem, když se řeč opět otřela o magii země. Přála bych si ji umět ovládat, nedokázala jsem si moc představit jinou magii, která by se mi líbila. Teď ji ale asi neobjevím. Nejen kvůli kašli a faktu, že jsem chtěla trochu šetřit síly, ale i proto, že mrzlo až praštělo. Bim bam, skoro jsem slyšela, jak mráz cinká všude kolem nás. Rostliny spaly a nikdo by je neměl budit, ani kvůli magii. "To se říká, ale nevím, jestli to zahrnuje i uvaření ve vlastním kožichu," zasmála jsem se, což se posléze změnilo v další zakašlání. Jen jsem se otřásla a šla dál, už jsem se přestávala bát, že na kašel umřu.
Šli jsme okolo hor a terén byl určitě přívětivější, než kdybychom se snažili lozit přes ně. Z nebe na nás shlížely krásné jasné hvězdy. Přestalo sněžit a sněhová pokrývka byla zcela nedotčená, až na místa, kde jsme my dva zanechali svoje stopy. Ladovská zima jako vyšitá. S Tonresem jsme oba na chvíli zvedly hlavy k obloze a nechali se unést tou krásou. "Já také ne. Jako by tím mrazem byly jenom krásnější," pronesla jsem fascinovaně, ale nakonec jsem oči, ve kterých se odráželo světlo hvězd, stočila zase zpět k zachumelené krajině. Ty krásy zimy, které jsem tu teď s Tonresem objevovala, ve mně vyvolávaly pocit jakési... bílé nostalgie. "Asi se ještě naučím mít zimu ráda," řekla jsem polohlasně s úsměvem a vykročila za Tonresem dál. Teď už se mi ale vážně zdálo, že vůbec nemíříme na jih. Naopak, mířili jsme k tomu proklatému jezeru, kde Artyoma popadlo bláznovství a kde jsem si uhnala tu rýmu. Trochu jsem se otřásla a sklaplo mi, když jsem viděla, kam jdeme. Natáhla jsem krok a div že jsem se najednou Tonresovi nelepila k boku. Nějak mi ten směr nebyl úplně příjemný, ale když ho můj společník vybral, následovala jsem bez protestů.

//VVJ přes Jižní Galtavar

(pozorování noční oblohy)

"To ano. Asi by to bylo trochu složité, než bychom přišli na to, jak se domluvit," zasmála jsem se a snažila se si to představit. Jak by se nám komunikovalo s někým, kdo nám vůbec nerozumí a komu zase nerozumíme my? "Ale zase bychom se určitě přiučili spoustě nových slov a zjistili, jak se žije jinde." Vlastně to znělo dost zábavně a zajímavě. Co když za mořem vlci lezli po stromech? Nebo se třeba živili jen ovocem? To by mi vlastně docela vyhovovalo, lov nebyl moje silná stránka a nikdy jsem se úplně nezbavila toho vzdáleného ostnu lítosti, že zabíjím nějakého živého tvora. Jenže to muselo být, pokud jsem chtěla nějak přežívat. Alespoň už mě to nerozhazovalo tolik jako v dětství. Tehdy to byl chvílemi opravdu problém.
"Jsi hodný, že mi pomáháš. S takovouhle to určitě bude brzy lepší. A pak si budeme moct zimy užít do sytosti," usmála jsem se na Tonrese a skutečně doufala, že to tak bude. Ostatně už teď jsem se cítila o něco lépe, i když jsem pořád musela po chvílích pokašlávat a z čenichu mi trochu teklo. Alespoň v krku mě ale škrábalo míň a nezněla jsem už úplně nakřápnutě.
Tonres prohlásil, že by byla škoda, kdybych na sever úplně zanevřela. "Asi ano. Sever má svou krásu," musela jsem přiznat. "Vlastně spousty krás. I na té zimě je leccos hezkého. Ale raději mám stejně sluníčko, rozkvetlé louky a tak," pokrčila jsem rameny, to ze mě nikdo vytřást nemohl. Nejlíp jsem se cítila na jaře a v létě, kdy všechno žilo a kvetlo, všude byla spousta barev, vůní, zvířat... to bylo něco pro mě. Krajina přikrytá bílou peřinou byla svým způsobem malebná, ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že mi něco prostě chybí. "Aby ti ale na jihu nebylo moc vedro," zauvažovala jsem nahlas. Tonres byl vážně huňáč. Nechtěla bych, aby se v teplejších krajinách roztékal vedrem.
Chvíli jsme ještě hleděli na vodopád, který pod krustou ledu stále hučel a zpíval svou píseň. Tiše jsem si zabroukala melodii, kterou jsem v chladné vodě slyšela, ale dlouho jsem se tím nezdržovala. Tonres totiž už chtěl zamířit na jih a stejně rychle padala noc, která pozorování krásy vodopádů dosti ztěžovala. "Jistě, vyrážíme," odsouhlasila jsem a vykročila za ním. Možná to nebylo úplně na jih, ale co já jsem věděla, jaké zkratky a cestičky tady zná. Následovala jsem ho bez výhrad a po cestě jsem stočila oči k obloze. Přimělo mě to se opět zastavit. "Páni," vydechla jsem. Už úplně padla noc, přestalo sněžit a obloha byla jako vymetená od všech mraků. Nad našimi hlavami zářilo doslova moře hvězd. Byly vidět úplně jasně a skoro se zdálo, že jsou na dosah tlapky. Jako by je bylo možné postrčit či nějakou utrhnout z oblohy a strčit si ji za ucho. Jednu přední tlapku jsem k nim natáhla, ale ony samozřejmě zůstávaly bezpečně mimo dosah. Tiše jsem se tomu zahihňala, zatřásla hlavou a po chvilce se opět připojila ke svému společníkovi. Ještě, aby se mi tak někam zatoulal. Za chůze jsem ale i tak pokukovala po obloze. Byla to vážně krásná noc.

//Armanské hory

(vodopád)
//Mahtaë sever přes Rozkvetlou louku

Možná, že Tonres moře vážně viděl a možná také ne, ale podle jeho slov mě nenapadalo, co jiného by to mohlo být. Slaná voda v obrovském jezeře... lepší popis pro moře už by se vymýšlel jenom těžko. "Vlastně ne," přiznala jsem. Ani mě to nenapadlo. Zdálo se mi totiž, jako by moře bylo docela nekonečné a táhlo se do neznáma, kde už není vůbec nic. Tak to ale nejspíš nebylo. Někde muselo mít druhý břeh. Ale jak daleko to mohlo být a jaký kraj omývalo? "Asi tam někde musí být další země. Ale nejspíš bude úplně jinačí, než ta naše. Třeba... tam ani vlci nemluví stejnou řečí. Nebo tam ani žádní nejsou," snažila jsem se představit si ty neznámé kraje. "To by bylo skvělé. Teď by mě totiž vážně zajímalo, co tam je a jestli vůbec něco," zasmála jsem se lehce, když Tonres nadhodil možnost přeplavání oceánu. Jenže to by asi žádný vlk jen tak nezvládl. Leda, kdyby měl křídla jako pták a mohl ho přeletět.
Kráčeli jsme dál a náš hovor se tentokrát stočil k tématu rybolovu. Konkrétně rybolovu bez namočení. Ne, že by se mi totiž ryby chytat nechtělo, ale jedno nachlazení mi stačilo. Kdyby se k němu přidalo ještě druhé a hádaly se mezi sebou? To už vážně nevím, co bych dělala. "No, budu nad tím zatím přemýšlet," zasmála jsem se, ale přišlo mi to jako skoro nemožný úkol. Těžko jsme mohli ryby prosit, aby nám samy skákaly do tlamy.
Tonres byl zvyklý na jiné zimy, než já z domova. Ale měl pravdu - kdoví, jaká bude zima tady? Ani jeden z nás tenhle kraj neznal, aby to mohl odhadnout. "To asi brzy zjistíme. Doufám ale, že tak zlé to tu zase nebude. Jinak bych se asi musela odstěhovat někam do teplých krajin," zasmála jsem se, ale trochu jsem se doopravdy obávala toho, co by bylo, kdyby nás sevřela opravdu krutá zima. Když se budu držet Tonrese, určitě to bude všechno v pohodě, uklidňovala jsem se a doufala, že Tonrese nepopadne stejné bláznovství, jako Artyoma. To bych už musela uvažovat o tom, že je na mě snad nějaká kletba nebo co. "Myslím, že na tuhle zimu jen tak nezapomenu tak jako tak," uculila jsem se - poprvé jsem ji trávila na cestách, v neznámém kraji, ještě k tomu se mi povedlo uhnat si pořádnou rýmu... těžko by se zapomínalo něco takového. "Ale určitě bude mnohem lepší vytvořit si co nejvíc hezkých zážitků. Aby vážně bylo na co vzpomínat," střihla jsem ušima a zazubila se, když mě Tonres lehce pošťouchl nosem.
To už jsme se ale přiblížili až k vodopádu. Byla jsem ráda, že si na chvíli odpočineme, protože čím víc jsem byla udýchaná, tím víc jsem cítila tíhu na hrudi, ale když jsem hleděla na tu krásu přírody, bylo dost snadné na to nemyslet. "Páni," vydechla jsem. "To je vážně nádhera!" Takhle veliký vodopád jsem ještě neviděla a teď navíc nebyl jen obyčejným vodopádem, rampouchy a led po jeho stranách vytvářely třpytivé formace a celé to vypadalo jako vystřižené ze snu nebo z pohádky. "To tedy... nic takového jsem nikdy neviděla. Je to skoro zázrak, co všechno příroda dokáže," rozplývala jsem se a zasněně si prohlížela tu krásu.

//Smrkový les

Vyrazili jsme na cestu a zanechávali za sebou v čerstvě napadaném sněhu dvě řady stop. Sníh mě trochu studil do tlapek, ale dalo se to vydržet a vůbec celkově, když jsme se teď dali do pohybu, se zima stala o dost snesitelnější, než když jsme se jen nehybně váleli pod převisem. Cítila jsem, že mě to za chůze ke kašli dráždí o trochu víc, ale protože jsme se nikam nehnali, nebylo to tak zlé. Možná se to už vážně zlepšovalo. Jen, kdyby mi tak ještě narostl o něco hustší kožich, jako měl třeba můj společník. Ten vypadal, že by ho nepoložil ani ten nejkrutější mráz. Můj kožíšek na zimu taky zhoustnul, ale rozhodně nedostahoval takové huňatosti, jako ten Tonresův.
Tonres se s mořem možná setkal, ale jistý si tím úplně nebyl. "To rozhodně zní jako moře. Veliká slaná kaluž. Ale vážně obrovská, až na obzor a ještě dál," mávla jsem tlapou kamsi do neurčité dálky. "Ale vlastně nevím, jestli se slaná voda může objevit i jinde, než v moři. Třeba ve slané řece nebo tak... zatím jsem na nic takového nenarazila," cukla jsem uchem. Nebyla jsem takový světoběžník, abych se v tom všem vyznala. "To mám. I když jsem ho zatím viděla jen jednou a moc jsem si ho neprohlédla," přiznala jsem. "Asi bych ho chtěla někdy vidět znovu. Třeba tam na jihu u moře ani žádná zima není," vyslovila jsem konečně svou úvahu, která mě k tomuto tématu v první řadě přivedla. Tonres ale vypadal v chladném počasí naprosto spokojeně.
Tlapy nás dovedly až k řece, která zatím nezamrzla, hnala se krajem divoce kupředu. "Ryby ráda mám," souhlasila jsem, byla to jedna z mála věcí, které jsem dokázala ulovit. Nesměla jsem ale zapomínat, že kvůli rybě jsem byla v celé téhle šlamastyce s otravným kašlem, který se každou chvíli znovu ozval. "Ale nevím, jestli je na to teď nejlepší počasí. Kvůli rybolovu jsem právě tak promrzla," povzdechla jsem si. "Na druhou stranu jsme chytili tu největší rybu, jakou jsem kdy viděla!" Byla to pořádná hostina. Škoda, že jsme si ji s Artyomem neužili tak, jak bych chtěla. Pořád jsem nechápala, co se mu vlastně stalo, proč najednou tak zdivočel a prchl kdoví kam... "Ale zamrzlý vodopád jsem nikdy neviděla, to je skvělý nápad," zamávala jsem ocasem a rychle zase černé myšlenky zaplašila.
Zasmála jsem se představě Tonrese, jak obrůstá rampouchy. "To jste rozhodně měli krutější zimy, než u nás. Asi jsi na to víc zvyklý, že?" přejela jsem znovu pohledem jeho huňatou srst. Doufala jsem, že i můj kožich na přečkání chladného období postačí. Nebyl na tom ostatně zase tak zle, usoudila jsem, když jsem nás dva nějak porovnávala. Můj byl kratší a o něco jemnější, ale zatím jsem nemrzla a snad ani nezačnu. Šli jsme přeci směrem na jih, tam by mělo být tepleji a ne naopak. "Vlastně jsem těch zim ještě celkově moc nezažila," přiznala jsem. Tahle byla pátá. "Takže to asi úplně nedokážu posoudit." Na Tonresově tváři se náhle objevil lišácký výraz a já našpicovala uši. Co se dělo? Ale on nic neříkal, jen si to namířil přes louku. Vrtalo mi to hlavou, ale následovala jsem ho. Kam mohl mít namířeno?

//Vodopády přes Rozkvetlé louky

Sníh se snášel z oblohy dál a dál, až pokrýval všechno kolem. Už teď jsem se těšila na jaro. Nedalo se popřít, že zima měla své kouzlo a příroda si taky potřebovala pod studenou přikrývkou odpočinout, ale mě zeleň chyběla už teď. Alespoň jsem se ale mohla těšit na chvíli, až za pár měsíců sníh zase začne tát a vše rozkvete v novém kabátě. Na to si ale ještě počkáme a jedno bylo jisté - nemůžeme čekat tady. Za chvíli by z nás byly rampouchy. Nezbývalo než vyrazit na cestu někam, kde snad bude lépe.
Tonresovi naštěstí nevadilo, že se na něj míním přilepit a táhnout se za ním krajem. Spokojeně jsem se usmála a zamávala ocasem, když se nahlas rozesmál. "Já budu taky moc ráda za milého společníka," pronesla jsem s nadšením a vyšvihla se na nohy. Ani krátký záchvat kašle, který to vyvolalo, mi náladu nepokazil, ačkoliv už jsem se opravdu těšila, až to celé přejde. "Vyrážíme," odsouhlasila jsem a vykročili jsme na naši výpravu na jih. "Samozřejmě," kývla jsem ještě a kráčela Tonresovi po boku čemukoliv, co tam na nás čekalo. Vzpomínala jsem, co jsme viděli na jihu s Artyomem a jestli by některé z těch míst nemohlo být dobré pro přečkání zimy. Ze všeho nejvíc jsem si ale vzpomínala na moře, které nás mělo ochránit před ohněm šířícím se krajem. Hádala jsem ale, že teď tam bude pořádně fučet a voda bude ledová. Leda že by se tam léto drželo celý rok? Vlastně jsem o tom vůbec nic nevěděla, kromě toho, že to tak v některých jižních krajích chodilo. "Byl jsi někdy u moře?" nadhodila jsem zdánlivě z ničeho nic, protože Tonresovi moje myšlenkové pochody byly samozřejmě skryté.

//Mahtaë sever

Nechtěla jsem myslet na minulost. Kdyby to, co se stalo, šlo nějak změnit, napravit, vymazat... Ale ono to nešlo. Snad bych ani nechtěla úplně zapomenout. Nezasloužili, si abych na ně zapomněla. Kdo jiný by vůbec mohl jejich památku nosit s sebou, když ne já? Nikoho jiného nikdy nepoznali. A je nepoznal už vůbec nikdo, ani já ne... Tonres měl ale pravdu. Usmála jsem se, i když to nejdřív šlo ztěžka, postupně ale můj úsměv nabíral trochu upřímnějšího tónu. "To ano. Já se snažím hledět vpřed, jak jen to jde. Akorát že občas... občas se prostě něco vynoří," povzdechla jsem si lehce. "Ale máš pravdu. Nedá se to změnit a už je to za námi. Asi nakonec vážně nezbyde nic jiného, než jít dál." Cítila jsem se o něco lépe a lehce zašvihala ocasem. Uvědomila jsem si, že mi hnědý vlk trochu připomíná Elrica, přítele, který teď pobíhal kdoví kde. Ten taky vždy věděl, co má říct. Hodně jsem se od něj naučila, jen bych si to asi měla připomínat častěji.
Sníh padal a padal a mráz rozhodně nijak neustupoval. "To tedy," zakašlala jsem. "Začala nějak brzy. Nebo se mi to možná zdá." Mhouřila jsem oči na padající vločky a mnula si přední tlapy jednu druhou, aby se mi trochu zahřály. Při té naprosté nečinnosti byla zima dost vlezlá. Netušila jsem, jestli se pohybem nezhorší můj kašel, ale když promrznu na kost, určitě to taky nepomůže. Bylo to trochu zapeklité, ale zdálo se mi rozumnější se sebrat a zkusit se přesunout jinam. Tonres to viděl podobně. "To zní rozumně," přikývla jsem. "Třeba bude na jihu i trochu teplejší počasí," zadoufala jsem. Na severskou zimu jsem úplně nebyla zvyklá. "Takže se tam vypravíme spolu?" pohlédla jsem na něj s nadějí, ale já už se rozhodla. Nechtěla jsem znovu zůstat sama, takže i kdyby se vlk chtěl vydat do horoucích pekel, nejspíš bych se na něj stejně přilepila jako kulička svízele. "A když po cestě narazíme na nějaké smečky, jedině dobře. Alespoň obhlédneme situaci."

Tonres měl pravdu, že asi nikdo nebyl bez poskvrnky, beze strachu či bez nějakého problému, který si nosil všude s sebou. I tak mi to ale vždy přišlo líto. Takhle to na světě zkrátka chodilo, ale přála bych si, aby to šlo i jinak... Tonres nicméně vypadal, že se se svým problémem vypořádával zdatně. "To je dobře. Já si na ty svoje vlastně asi taky už nějak zvykla," pronesla jsem, jako bych ještě před chvílí nebyla vyděšenou hromádkou neštěstí. Jenže tak už moje mysl fungovala. Jakmile byly stíny pryč, zdály se vzdálené a strach z nich hloupý a bezpředmětný. Ovšem jakmile se zase objevily... ach jéje, to hned všechen zdravý rozum letěl stranou a veškerá předchozí předsevzetí a ujištění byla rázem zapomenuta. "To... je asi pravda. Vlastně určitě," opáčila jsem trochu zaraženě. Ani ne tak kvůli tomu, co Tonres řekl, jako spíš proto, že to pro něj bylo tak snadné odhadnout. "Ale..." I přes příjemnou společnost jsem ucítila, jak se mi žaludek kroutí do uzlu, když se opět vynořily všechny ty vzpomínky, které nikdy zcela nepřestanou bolet. "Asi to není něco, co by se dalo 'úplně vyřešit'," věnovala jsem Tonresovi úsměv, který však působil poněkud smutně. "Už se to stalo a nejde to změnit." Šlo to vůbec někdy změnit? Snažila jsem se nemyslet na svá dvě vlčátka, která nikdy nedostala šanci žít, na jejich otce, který zmizel a nikdy jsem nezjistila, co se s ním stalo. Dělala jsem, co jsem mohla, abych zachránila alespoň je, ale nakonec jsem je stejně ztratila a s nimi i část sebe. Nedalo se to napravit. Hrdlo se mi stáhlo a rychle jsem zamrkala, abych rozehnala slzy. Nechtěla jsem smutnit. Ne teď. Ale to se snadno řeklo.
Konverzace ale nabrala jiný směr a mě se tak povedlo upnout své myšlenky jinam. Tonres něco málo o zdejších smečkách věděl. "Také bych to nerada uspěchala," souhlasila jsem, "i když teď už možná nebude moc na výběr." Smečka na jihu zněla dobře a kouzelná mlha byla nepochybně velice zajímavá, ale o dalších smečkách už toho Tonres zase tak moc nevěděl. "Asi to budu muset víc prozkoumat, až se zbavím toho protivného kašle," zamyslela jsem se a jako na potvrzení vlastních slov jsem zakašlala. Ležení tady pod převisem začínalo být trochu nepříjemné, jak se chlad vkrádal všude kolem a my se ani nepohnuli. Lehce jsem zadrkotala zuby. "Nebo bychom se odtud měli vydat už teď? Než tady zmrzneme?"

Tonresovy stíny pocházely z jiného místa, než ty moje, ale to neznamenalo, že bych to mínila zlepšovat. Nemoct se pořádně vyspat znělo vážně nepříjemně, obzvlášť když se k tomu ještě připojí noční můry, o kterých mluvil. "To mě mrzí," pronesla jsem upřímně. "Myslím, že ty moje stíny nemají se spánkem společného zase vůbec nic. Ale asi aspoň trochu chápeme, co ten druhý občas vidí," pousmála jsem se - asi jsme na tom byli každý úplně jinak, ale zároveň i malinko podobně.
Cítila jsem se o něco líp a doufala jsem, že brzy se to napraví úplně. Jak dlouho to mohlo trvat? Těžko odhadovat, vskutku, ale snad ne příliš dlouho. Nechtěla jsem zůstat pod tímhle převisem navždy. I když... kam jinam bych se vydala? Spoléhala jsem tak nějak, že strávíme zimu s Artyomem, ale tenhle plán se sesypal rychleji, než listí ze stromů. "Úplně každý asi ne," máchla jsem ocasem a úsměv na mé tváři se ještě o něco rozšířil, i když jsem myšlenkami zabloudila opět k Artyomovi, což poněkud zabolelo. On se zase někde objeví, snažila jsem se držet optimismu. Nebylo to pro mne zas tak těžké.
"To asi ano," přitakala jsem, i když jak jsem se nad tím zamýšlela, možná to rčení trochu přehánělo. "I když pár výjimek by se určitě vymyslet dalo," zazubila jsem se a trochu svěsila uši, když Tonres podotkl, že mě zima zaskočila víc, než jen trochu. "To je pravda. Asi jsem úplně nepočítala s tím, že si do té doby nenajdu žádné místo, kde ji přečkat," potřásla jsem hlavou a odkašlala si. Jenže kde bych s tím vůbec měla začít? Zvědavě jsem pohlédla na svého společníka. "Víš něco o zdejších smečkách? Zatím jsem se o nich od nikoho moc nedozvěděla." Asi bych si neměla dělat příliš velké naděje. Tonres přece sám říkal, že tu moc dlouho není.

Zbytečně jsem Tonrese vyplašila, třebaže to vůbec nebylo naschvál. I tak jsem se za to poněkud styděla. Teď mi to přišlo tak hloupé... ale Tonres to bral s klidem, jako dosud skoro všechno. Pousmála jsem se, když prohlásil, že hlavní je, když se nikomu nic nestalo. "To asi ano," vydechla jsem a snažila se konečně pořádně uklidnit. Strach odplouval tak rychle, jako se předtím objevil. Nedržel se mne, ne teď, když už nebylo ticho a hrozba samoty se neplížila kolem. Všechno bylo přece v pořádku, nebo snad ne? "Vážně?" nastražila jsem zvědavě ušiska, když Tonres prohlásil, že něco podobného zná. Trochu mi ale unikala souvislost mezi spánkem a tím, co se právě stalo. "Ach, to zní nepříjemně. A... kvůli tomu vidíš věci, které nejsou?" otázala jsem se opatrně, protože jsem si nebyla jistá, jestli to správně chápu. Zároveň jsem se ale Tonrese nechtěla nějak dotknout. Ještě, aby si tak myslel, že mu nevěřím nebo tak něco! Vážně to neznělo jako něco, po čem by jeden zrovna toužil.
Lehce jsem si protáhla tlapy kupředu a vysoukala se do sedu, protože vleže mne to více nutilo ke kašli a se spánkem už byl stejně asi konec. Odpočatá a najedená jsem se přece jenom teď cítila o něco lépe, i když to ještě úplně nebylo ono, to jsem cítila. I hlas jsem měla pořád chraplavý. "Myslím, že to je o něco lepší," pousmála jsem se a doufala, že to tak i bude pokračovat. Nechtěla jsem, aby se to zhoršovalo a pak... Nic takového se určitě nestane. "Děkuju za tu lasičku, nevím, co bych si jinak počala," vzpomněla jsem si ještě, protože mé předchozí díky možná vlk ani neměl šanci slyšet. A kdyby ano, raději mu poděkuji dvakrát, než vůbec. Byla jsem mu vděčná za jeho pomoc. Zahleděla jsem se na sněhové vločky snášející se z nebe a uvědomila si, že žádný plán asi nemám. "Ne, do smečky opravdu nepatřím," zavrtěla jsem hlavou. "Ale... možná bych to v některé měla zkusit? Nějak jsem si neuvědomila, jak hrozně už rok pokročil," zasmála jsem se, i když trochu nejistě - asi to nebylo tak úplně vtipné, že? "Vlastně je to první zima, kterou budu trávit takhle na cestách a trochu mě zaskočila," přiznala jsem. Nějak moc rychle se to všechno seběhlo.

Jak už to tak bývalo, najednou toho bylo prostě moc. V tichu se vynořovaly myšlenky a z nich zase obavy, které lákaly stíny, jež většinou v přítomnosti ostatních zůstávaly skryté, ale možná teď vycítily slabost a... Ne. Nejsou skutečné, připomněla jsem si slova starého přítele, ale nepomohlo to a z tlamy už mi uniklo volání na Tonrese. Potřebovala jsem, aby se probral, až bude vzhůru, nebudu sama. A ony se už neobjeví. Nemůžou na mě.
Tonres se skutečně probudil. Co víc, přímo vylítl. Nepochybně jsem ho vylekala a hned jsem se za to zastyděla, protože v momentě, kdy se vzbudil a promluvil začaly moje obavy vypadat neskutečně přihlouple. Jenže ještě před vteřinou tomu bylo zcela jinak. Ještě před vteřinou bylo vše zcela reálné. Tonres samozřejmě nic neviděl. Žádné nebezpečí tu nebylo. Ne takové, které by vnímal on nebo kdokoliv jiný. "Já... ano. Jsem," pípla jsem a upírala k němu zlatavé zraky. "Omlouvám se. Asi... asi jsem tě vylekala? To jsem nechtěla, já jen..." Potřásla jsem hlavou, když jsem viděla, jak Tonres pečlivě zkoumá okolí a věděla jsem, že nic nenajde. Nějak jsem mu to ale nedokázala říct. To až když opět stanul přede mnou a sklonil ke mne hlavu se mi navrátila schopnost řeči. Mírně jsem odvrátila tvář. Ráda bych mu namluvila, že to byl prostě zlý sen, ale bohužel jsem lhát nikdy nedokázala. A navíc si Tonres nezasloužil, aby ho někdo obelhával, tím méně po tom všem, co pro mne udělal. "Asi jsem něco viděla," špitla jsem. "Vlastně určitě. Ale nebylo to tady doopravdy. Někdy, když... Prostě jsem se trochu... Vylekala jsem se," vykoktala jsem konečně, ale nejspíš nic z toho nedávalo pořádný smysl, protože se mi nedařilo dokončit kloudně ani jednu větu. "Tys to vidět nemohl," zahuhlala jsem kamsi mezi své tlapy, kam jsem zabořila čenich.