Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(bim bam, ladovská zima, bílá nostalgie)
//Vodopády

Představy života jinde se mi v hlavě spřádaly a rozvíjely. "Ale třeba by náš způsob života zase přišel úplně neuvěřitelný jim, protože u nich je to všechno jinak," zastřihala jsem ušima. Můj život byl asi celkem obyčejný, nezažívala jsem každý den nějaké šílené dobrodružství nebo něco podobného, a tak byla představa, že by z něj někdo mohl být úplně na větvi, trochu zábavná. "Škoda, že to asi jen tak nezjistíme. Ale... možná tam na druhé straně znají způsob, jak přeplavat moře a někdy se tu zastaví!" svitla mi nová naděje na setkání s cizinci z druhé strany oceánu. Sice bych neviděla jejich zem, ale mohla bych jim ukázat tu naši a kdybychom přišli na způsob, jak se dorozumět, mohli by mi o své domovině povídat. Byly to jen představy, ale proč by se něco takového nemohlo stát doopravdy?
Usmála jsem se na Tonrese, který nadále prokazoval, že má srdce na správném místě. "Měla jsem štěstí, že jsem na tebe narazila." Myslela jsem to upřímně. Vážně jsem mu byla vděčná za všechnu jeho pomoc. "Vypadá to tak, že? Doufám, že to tak i doopravdy bude," zadoufala jsem, když se řeč opět otřela o magii země. Přála bych si ji umět ovládat, nedokázala jsem si moc představit jinou magii, která by se mi líbila. Teď ji ale asi neobjevím. Nejen kvůli kašli a faktu, že jsem chtěla trochu šetřit síly, ale i proto, že mrzlo až praštělo. Bim bam, skoro jsem slyšela, jak mráz cinká všude kolem nás. Rostliny spaly a nikdo by je neměl budit, ani kvůli magii. "To se říká, ale nevím, jestli to zahrnuje i uvaření ve vlastním kožichu," zasmála jsem se, což se posléze změnilo v další zakašlání. Jen jsem se otřásla a šla dál, už jsem se přestávala bát, že na kašel umřu.
Šli jsme okolo hor a terén byl určitě přívětivější, než kdybychom se snažili lozit přes ně. Z nebe na nás shlížely krásné jasné hvězdy. Přestalo sněžit a sněhová pokrývka byla zcela nedotčená, až na místa, kde jsme my dva zanechali svoje stopy. Ladovská zima jako vyšitá. S Tonresem jsme oba na chvíli zvedly hlavy k obloze a nechali se unést tou krásou. "Já také ne. Jako by tím mrazem byly jenom krásnější," pronesla jsem fascinovaně, ale nakonec jsem oči, ve kterých se odráželo světlo hvězd, stočila zase zpět k zachumelené krajině. Ty krásy zimy, které jsem tu teď s Tonresem objevovala, ve mně vyvolávaly pocit jakési... bílé nostalgie. "Asi se ještě naučím mít zimu ráda," řekla jsem polohlasně s úsměvem a vykročila za Tonresem dál. Teď už se mi ale vážně zdálo, že vůbec nemíříme na jih. Naopak, mířili jsme k tomu proklatému jezeru, kde Artyoma popadlo bláznovství a kde jsem si uhnala tu rýmu. Trochu jsem se otřásla a sklaplo mi, když jsem viděla, kam jdeme. Natáhla jsem krok a div že jsem se najednou Tonresovi nelepila k boku. Nějak mi ten směr nebyl úplně příjemný, ale když ho můj společník vybral, následovala jsem bez protestů.

//VVJ přes Jižní Galtavar

(pozorování noční oblohy)

"To ano. Asi by to bylo trochu složité, než bychom přišli na to, jak se domluvit," zasmála jsem se a snažila se si to představit. Jak by se nám komunikovalo s někým, kdo nám vůbec nerozumí a komu zase nerozumíme my? "Ale zase bychom se určitě přiučili spoustě nových slov a zjistili, jak se žije jinde." Vlastně to znělo dost zábavně a zajímavě. Co když za mořem vlci lezli po stromech? Nebo se třeba živili jen ovocem? To by mi vlastně docela vyhovovalo, lov nebyl moje silná stránka a nikdy jsem se úplně nezbavila toho vzdáleného ostnu lítosti, že zabíjím nějakého živého tvora. Jenže to muselo být, pokud jsem chtěla nějak přežívat. Alespoň už mě to nerozhazovalo tolik jako v dětství. Tehdy to byl chvílemi opravdu problém.
"Jsi hodný, že mi pomáháš. S takovouhle to určitě bude brzy lepší. A pak si budeme moct zimy užít do sytosti," usmála jsem se na Tonrese a skutečně doufala, že to tak bude. Ostatně už teď jsem se cítila o něco lépe, i když jsem pořád musela po chvílích pokašlávat a z čenichu mi trochu teklo. Alespoň v krku mě ale škrábalo míň a nezněla jsem už úplně nakřápnutě.
Tonres prohlásil, že by byla škoda, kdybych na sever úplně zanevřela. "Asi ano. Sever má svou krásu," musela jsem přiznat. "Vlastně spousty krás. I na té zimě je leccos hezkého. Ale raději mám stejně sluníčko, rozkvetlé louky a tak," pokrčila jsem rameny, to ze mě nikdo vytřást nemohl. Nejlíp jsem se cítila na jaře a v létě, kdy všechno žilo a kvetlo, všude byla spousta barev, vůní, zvířat... to bylo něco pro mě. Krajina přikrytá bílou peřinou byla svým způsobem malebná, ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že mi něco prostě chybí. "Aby ti ale na jihu nebylo moc vedro," zauvažovala jsem nahlas. Tonres byl vážně huňáč. Nechtěla bych, aby se v teplejších krajinách roztékal vedrem.
Chvíli jsme ještě hleděli na vodopád, který pod krustou ledu stále hučel a zpíval svou píseň. Tiše jsem si zabroukala melodii, kterou jsem v chladné vodě slyšela, ale dlouho jsem se tím nezdržovala. Tonres totiž už chtěl zamířit na jih a stejně rychle padala noc, která pozorování krásy vodopádů dosti ztěžovala. "Jistě, vyrážíme," odsouhlasila jsem a vykročila za ním. Možná to nebylo úplně na jih, ale co já jsem věděla, jaké zkratky a cestičky tady zná. Následovala jsem ho bez výhrad a po cestě jsem stočila oči k obloze. Přimělo mě to se opět zastavit. "Páni," vydechla jsem. Už úplně padla noc, přestalo sněžit a obloha byla jako vymetená od všech mraků. Nad našimi hlavami zářilo doslova moře hvězd. Byly vidět úplně jasně a skoro se zdálo, že jsou na dosah tlapky. Jako by je bylo možné postrčit či nějakou utrhnout z oblohy a strčit si ji za ucho. Jednu přední tlapku jsem k nim natáhla, ale ony samozřejmě zůstávaly bezpečně mimo dosah. Tiše jsem se tomu zahihňala, zatřásla hlavou a po chvilce se opět připojila ke svému společníkovi. Ještě, aby se mi tak někam zatoulal. Za chůze jsem ale i tak pokukovala po obloze. Byla to vážně krásná noc.

//Armanské hory

(vodopád)
//Mahtaë sever přes Rozkvetlou louku

Možná, že Tonres moře vážně viděl a možná také ne, ale podle jeho slov mě nenapadalo, co jiného by to mohlo být. Slaná voda v obrovském jezeře... lepší popis pro moře už by se vymýšlel jenom těžko. "Vlastně ne," přiznala jsem. Ani mě to nenapadlo. Zdálo se mi totiž, jako by moře bylo docela nekonečné a táhlo se do neznáma, kde už není vůbec nic. Tak to ale nejspíš nebylo. Někde muselo mít druhý břeh. Ale jak daleko to mohlo být a jaký kraj omývalo? "Asi tam někde musí být další země. Ale nejspíš bude úplně jinačí, než ta naše. Třeba... tam ani vlci nemluví stejnou řečí. Nebo tam ani žádní nejsou," snažila jsem se představit si ty neznámé kraje. "To by bylo skvělé. Teď by mě totiž vážně zajímalo, co tam je a jestli vůbec něco," zasmála jsem se lehce, když Tonres nadhodil možnost přeplavání oceánu. Jenže to by asi žádný vlk jen tak nezvládl. Leda, kdyby měl křídla jako pták a mohl ho přeletět.
Kráčeli jsme dál a náš hovor se tentokrát stočil k tématu rybolovu. Konkrétně rybolovu bez namočení. Ne, že by se mi totiž ryby chytat nechtělo, ale jedno nachlazení mi stačilo. Kdyby se k němu přidalo ještě druhé a hádaly se mezi sebou? To už vážně nevím, co bych dělala. "No, budu nad tím zatím přemýšlet," zasmála jsem se, ale přišlo mi to jako skoro nemožný úkol. Těžko jsme mohli ryby prosit, aby nám samy skákaly do tlamy.
Tonres byl zvyklý na jiné zimy, než já z domova. Ale měl pravdu - kdoví, jaká bude zima tady? Ani jeden z nás tenhle kraj neznal, aby to mohl odhadnout. "To asi brzy zjistíme. Doufám ale, že tak zlé to tu zase nebude. Jinak bych se asi musela odstěhovat někam do teplých krajin," zasmála jsem se, ale trochu jsem se doopravdy obávala toho, co by bylo, kdyby nás sevřela opravdu krutá zima. Když se budu držet Tonrese, určitě to bude všechno v pohodě, uklidňovala jsem se a doufala, že Tonrese nepopadne stejné bláznovství, jako Artyoma. To bych už musela uvažovat o tom, že je na mě snad nějaká kletba nebo co. "Myslím, že na tuhle zimu jen tak nezapomenu tak jako tak," uculila jsem se - poprvé jsem ji trávila na cestách, v neznámém kraji, ještě k tomu se mi povedlo uhnat si pořádnou rýmu... těžko by se zapomínalo něco takového. "Ale určitě bude mnohem lepší vytvořit si co nejvíc hezkých zážitků. Aby vážně bylo na co vzpomínat," střihla jsem ušima a zazubila se, když mě Tonres lehce pošťouchl nosem.
To už jsme se ale přiblížili až k vodopádu. Byla jsem ráda, že si na chvíli odpočineme, protože čím víc jsem byla udýchaná, tím víc jsem cítila tíhu na hrudi, ale když jsem hleděla na tu krásu přírody, bylo dost snadné na to nemyslet. "Páni," vydechla jsem. "To je vážně nádhera!" Takhle veliký vodopád jsem ještě neviděla a teď navíc nebyl jen obyčejným vodopádem, rampouchy a led po jeho stranách vytvářely třpytivé formace a celé to vypadalo jako vystřižené ze snu nebo z pohádky. "To tedy... nic takového jsem nikdy neviděla. Je to skoro zázrak, co všechno příroda dokáže," rozplývala jsem se a zasněně si prohlížela tu krásu.

//Smrkový les

Vyrazili jsme na cestu a zanechávali za sebou v čerstvě napadaném sněhu dvě řady stop. Sníh mě trochu studil do tlapek, ale dalo se to vydržet a vůbec celkově, když jsme se teď dali do pohybu, se zima stala o dost snesitelnější, než když jsme se jen nehybně váleli pod převisem. Cítila jsem, že mě to za chůze ke kašli dráždí o trochu víc, ale protože jsme se nikam nehnali, nebylo to tak zlé. Možná se to už vážně zlepšovalo. Jen, kdyby mi tak ještě narostl o něco hustší kožich, jako měl třeba můj společník. Ten vypadal, že by ho nepoložil ani ten nejkrutější mráz. Můj kožíšek na zimu taky zhoustnul, ale rozhodně nedostahoval takové huňatosti, jako ten Tonresův.
Tonres se s mořem možná setkal, ale jistý si tím úplně nebyl. "To rozhodně zní jako moře. Veliká slaná kaluž. Ale vážně obrovská, až na obzor a ještě dál," mávla jsem tlapou kamsi do neurčité dálky. "Ale vlastně nevím, jestli se slaná voda může objevit i jinde, než v moři. Třeba ve slané řece nebo tak... zatím jsem na nic takového nenarazila," cukla jsem uchem. Nebyla jsem takový světoběžník, abych se v tom všem vyznala. "To mám. I když jsem ho zatím viděla jen jednou a moc jsem si ho neprohlédla," přiznala jsem. "Asi bych ho chtěla někdy vidět znovu. Třeba tam na jihu u moře ani žádná zima není," vyslovila jsem konečně svou úvahu, která mě k tomuto tématu v první řadě přivedla. Tonres ale vypadal v chladném počasí naprosto spokojeně.
Tlapy nás dovedly až k řece, která zatím nezamrzla, hnala se krajem divoce kupředu. "Ryby ráda mám," souhlasila jsem, byla to jedna z mála věcí, které jsem dokázala ulovit. Nesměla jsem ale zapomínat, že kvůli rybě jsem byla v celé téhle šlamastyce s otravným kašlem, který se každou chvíli znovu ozval. "Ale nevím, jestli je na to teď nejlepší počasí. Kvůli rybolovu jsem právě tak promrzla," povzdechla jsem si. "Na druhou stranu jsme chytili tu největší rybu, jakou jsem kdy viděla!" Byla to pořádná hostina. Škoda, že jsme si ji s Artyomem neužili tak, jak bych chtěla. Pořád jsem nechápala, co se mu vlastně stalo, proč najednou tak zdivočel a prchl kdoví kam... "Ale zamrzlý vodopád jsem nikdy neviděla, to je skvělý nápad," zamávala jsem ocasem a rychle zase černé myšlenky zaplašila.
Zasmála jsem se představě Tonrese, jak obrůstá rampouchy. "To jste rozhodně měli krutější zimy, než u nás. Asi jsi na to víc zvyklý, že?" přejela jsem znovu pohledem jeho huňatou srst. Doufala jsem, že i můj kožich na přečkání chladného období postačí. Nebyl na tom ostatně zase tak zle, usoudila jsem, když jsem nás dva nějak porovnávala. Můj byl kratší a o něco jemnější, ale zatím jsem nemrzla a snad ani nezačnu. Šli jsme přeci směrem na jih, tam by mělo být tepleji a ne naopak. "Vlastně jsem těch zim ještě celkově moc nezažila," přiznala jsem. Tahle byla pátá. "Takže to asi úplně nedokážu posoudit." Na Tonresově tváři se náhle objevil lišácký výraz a já našpicovala uši. Co se dělo? Ale on nic neříkal, jen si to namířil přes louku. Vrtalo mi to hlavou, ale následovala jsem ho. Kam mohl mít namířeno?

//Vodopády přes Rozkvetlé louky

Sníh se snášel z oblohy dál a dál, až pokrýval všechno kolem. Už teď jsem se těšila na jaro. Nedalo se popřít, že zima měla své kouzlo a příroda si taky potřebovala pod studenou přikrývkou odpočinout, ale mě zeleň chyběla už teď. Alespoň jsem se ale mohla těšit na chvíli, až za pár měsíců sníh zase začne tát a vše rozkvete v novém kabátě. Na to si ale ještě počkáme a jedno bylo jisté - nemůžeme čekat tady. Za chvíli by z nás byly rampouchy. Nezbývalo než vyrazit na cestu někam, kde snad bude lépe.
Tonresovi naštěstí nevadilo, že se na něj míním přilepit a táhnout se za ním krajem. Spokojeně jsem se usmála a zamávala ocasem, když se nahlas rozesmál. "Já budu taky moc ráda za milého společníka," pronesla jsem s nadšením a vyšvihla se na nohy. Ani krátký záchvat kašle, který to vyvolalo, mi náladu nepokazil, ačkoliv už jsem se opravdu těšila, až to celé přejde. "Vyrážíme," odsouhlasila jsem a vykročili jsme na naši výpravu na jih. "Samozřejmě," kývla jsem ještě a kráčela Tonresovi po boku čemukoliv, co tam na nás čekalo. Vzpomínala jsem, co jsme viděli na jihu s Artyomem a jestli by některé z těch míst nemohlo být dobré pro přečkání zimy. Ze všeho nejvíc jsem si ale vzpomínala na moře, které nás mělo ochránit před ohněm šířícím se krajem. Hádala jsem ale, že teď tam bude pořádně fučet a voda bude ledová. Leda že by se tam léto drželo celý rok? Vlastně jsem o tom vůbec nic nevěděla, kromě toho, že to tak v některých jižních krajích chodilo. "Byl jsi někdy u moře?" nadhodila jsem zdánlivě z ničeho nic, protože Tonresovi moje myšlenkové pochody byly samozřejmě skryté.

//Mahtaë sever

Nechtěla jsem myslet na minulost. Kdyby to, co se stalo, šlo nějak změnit, napravit, vymazat... Ale ono to nešlo. Snad bych ani nechtěla úplně zapomenout. Nezasloužili, si abych na ně zapomněla. Kdo jiný by vůbec mohl jejich památku nosit s sebou, když ne já? Nikoho jiného nikdy nepoznali. A je nepoznal už vůbec nikdo, ani já ne... Tonres měl ale pravdu. Usmála jsem se, i když to nejdřív šlo ztěžka, postupně ale můj úsměv nabíral trochu upřímnějšího tónu. "To ano. Já se snažím hledět vpřed, jak jen to jde. Akorát že občas... občas se prostě něco vynoří," povzdechla jsem si lehce. "Ale máš pravdu. Nedá se to změnit a už je to za námi. Asi nakonec vážně nezbyde nic jiného, než jít dál." Cítila jsem se o něco lépe a lehce zašvihala ocasem. Uvědomila jsem si, že mi hnědý vlk trochu připomíná Elrica, přítele, který teď pobíhal kdoví kde. Ten taky vždy věděl, co má říct. Hodně jsem se od něj naučila, jen bych si to asi měla připomínat častěji.
Sníh padal a padal a mráz rozhodně nijak neustupoval. "To tedy," zakašlala jsem. "Začala nějak brzy. Nebo se mi to možná zdá." Mhouřila jsem oči na padající vločky a mnula si přední tlapy jednu druhou, aby se mi trochu zahřály. Při té naprosté nečinnosti byla zima dost vlezlá. Netušila jsem, jestli se pohybem nezhorší můj kašel, ale když promrznu na kost, určitě to taky nepomůže. Bylo to trochu zapeklité, ale zdálo se mi rozumnější se sebrat a zkusit se přesunout jinam. Tonres to viděl podobně. "To zní rozumně," přikývla jsem. "Třeba bude na jihu i trochu teplejší počasí," zadoufala jsem. Na severskou zimu jsem úplně nebyla zvyklá. "Takže se tam vypravíme spolu?" pohlédla jsem na něj s nadějí, ale já už se rozhodla. Nechtěla jsem znovu zůstat sama, takže i kdyby se vlk chtěl vydat do horoucích pekel, nejspíš bych se na něj stejně přilepila jako kulička svízele. "A když po cestě narazíme na nějaké smečky, jedině dobře. Alespoň obhlédneme situaci."

Tonres měl pravdu, že asi nikdo nebyl bez poskvrnky, beze strachu či bez nějakého problému, který si nosil všude s sebou. I tak mi to ale vždy přišlo líto. Takhle to na světě zkrátka chodilo, ale přála bych si, aby to šlo i jinak... Tonres nicméně vypadal, že se se svým problémem vypořádával zdatně. "To je dobře. Já si na ty svoje vlastně asi taky už nějak zvykla," pronesla jsem, jako bych ještě před chvílí nebyla vyděšenou hromádkou neštěstí. Jenže tak už moje mysl fungovala. Jakmile byly stíny pryč, zdály se vzdálené a strach z nich hloupý a bezpředmětný. Ovšem jakmile se zase objevily... ach jéje, to hned všechen zdravý rozum letěl stranou a veškerá předchozí předsevzetí a ujištění byla rázem zapomenuta. "To... je asi pravda. Vlastně určitě," opáčila jsem trochu zaraženě. Ani ne tak kvůli tomu, co Tonres řekl, jako spíš proto, že to pro něj bylo tak snadné odhadnout. "Ale..." I přes příjemnou společnost jsem ucítila, jak se mi žaludek kroutí do uzlu, když se opět vynořily všechny ty vzpomínky, které nikdy zcela nepřestanou bolet. "Asi to není něco, co by se dalo 'úplně vyřešit'," věnovala jsem Tonresovi úsměv, který však působil poněkud smutně. "Už se to stalo a nejde to změnit." Šlo to vůbec někdy změnit? Snažila jsem se nemyslet na svá dvě vlčátka, která nikdy nedostala šanci žít, na jejich otce, který zmizel a nikdy jsem nezjistila, co se s ním stalo. Dělala jsem, co jsem mohla, abych zachránila alespoň je, ale nakonec jsem je stejně ztratila a s nimi i část sebe. Nedalo se to napravit. Hrdlo se mi stáhlo a rychle jsem zamrkala, abych rozehnala slzy. Nechtěla jsem smutnit. Ne teď. Ale to se snadno řeklo.
Konverzace ale nabrala jiný směr a mě se tak povedlo upnout své myšlenky jinam. Tonres něco málo o zdejších smečkách věděl. "Také bych to nerada uspěchala," souhlasila jsem, "i když teď už možná nebude moc na výběr." Smečka na jihu zněla dobře a kouzelná mlha byla nepochybně velice zajímavá, ale o dalších smečkách už toho Tonres zase tak moc nevěděl. "Asi to budu muset víc prozkoumat, až se zbavím toho protivného kašle," zamyslela jsem se a jako na potvrzení vlastních slov jsem zakašlala. Ležení tady pod převisem začínalo být trochu nepříjemné, jak se chlad vkrádal všude kolem a my se ani nepohnuli. Lehce jsem zadrkotala zuby. "Nebo bychom se odtud měli vydat už teď? Než tady zmrzneme?"

Tonresovy stíny pocházely z jiného místa, než ty moje, ale to neznamenalo, že bych to mínila zlepšovat. Nemoct se pořádně vyspat znělo vážně nepříjemně, obzvlášť když se k tomu ještě připojí noční můry, o kterých mluvil. "To mě mrzí," pronesla jsem upřímně. "Myslím, že ty moje stíny nemají se spánkem společného zase vůbec nic. Ale asi aspoň trochu chápeme, co ten druhý občas vidí," pousmála jsem se - asi jsme na tom byli každý úplně jinak, ale zároveň i malinko podobně.
Cítila jsem se o něco líp a doufala jsem, že brzy se to napraví úplně. Jak dlouho to mohlo trvat? Těžko odhadovat, vskutku, ale snad ne příliš dlouho. Nechtěla jsem zůstat pod tímhle převisem navždy. I když... kam jinam bych se vydala? Spoléhala jsem tak nějak, že strávíme zimu s Artyomem, ale tenhle plán se sesypal rychleji, než listí ze stromů. "Úplně každý asi ne," máchla jsem ocasem a úsměv na mé tváři se ještě o něco rozšířil, i když jsem myšlenkami zabloudila opět k Artyomovi, což poněkud zabolelo. On se zase někde objeví, snažila jsem se držet optimismu. Nebylo to pro mne zas tak těžké.
"To asi ano," přitakala jsem, i když jak jsem se nad tím zamýšlela, možná to rčení trochu přehánělo. "I když pár výjimek by se určitě vymyslet dalo," zazubila jsem se a trochu svěsila uši, když Tonres podotkl, že mě zima zaskočila víc, než jen trochu. "To je pravda. Asi jsem úplně nepočítala s tím, že si do té doby nenajdu žádné místo, kde ji přečkat," potřásla jsem hlavou a odkašlala si. Jenže kde bych s tím vůbec měla začít? Zvědavě jsem pohlédla na svého společníka. "Víš něco o zdejších smečkách? Zatím jsem se o nich od nikoho moc nedozvěděla." Asi bych si neměla dělat příliš velké naděje. Tonres přece sám říkal, že tu moc dlouho není.

Zbytečně jsem Tonrese vyplašila, třebaže to vůbec nebylo naschvál. I tak jsem se za to poněkud styděla. Teď mi to přišlo tak hloupé... ale Tonres to bral s klidem, jako dosud skoro všechno. Pousmála jsem se, když prohlásil, že hlavní je, když se nikomu nic nestalo. "To asi ano," vydechla jsem a snažila se konečně pořádně uklidnit. Strach odplouval tak rychle, jako se předtím objevil. Nedržel se mne, ne teď, když už nebylo ticho a hrozba samoty se neplížila kolem. Všechno bylo přece v pořádku, nebo snad ne? "Vážně?" nastražila jsem zvědavě ušiska, když Tonres prohlásil, že něco podobného zná. Trochu mi ale unikala souvislost mezi spánkem a tím, co se právě stalo. "Ach, to zní nepříjemně. A... kvůli tomu vidíš věci, které nejsou?" otázala jsem se opatrně, protože jsem si nebyla jistá, jestli to správně chápu. Zároveň jsem se ale Tonrese nechtěla nějak dotknout. Ještě, aby si tak myslel, že mu nevěřím nebo tak něco! Vážně to neznělo jako něco, po čem by jeden zrovna toužil.
Lehce jsem si protáhla tlapy kupředu a vysoukala se do sedu, protože vleže mne to více nutilo ke kašli a se spánkem už byl stejně asi konec. Odpočatá a najedená jsem se přece jenom teď cítila o něco lépe, i když to ještě úplně nebylo ono, to jsem cítila. I hlas jsem měla pořád chraplavý. "Myslím, že to je o něco lepší," pousmála jsem se a doufala, že to tak i bude pokračovat. Nechtěla jsem, aby se to zhoršovalo a pak... Nic takového se určitě nestane. "Děkuju za tu lasičku, nevím, co bych si jinak počala," vzpomněla jsem si ještě, protože mé předchozí díky možná vlk ani neměl šanci slyšet. A kdyby ano, raději mu poděkuji dvakrát, než vůbec. Byla jsem mu vděčná za jeho pomoc. Zahleděla jsem se na sněhové vločky snášející se z nebe a uvědomila si, že žádný plán asi nemám. "Ne, do smečky opravdu nepatřím," zavrtěla jsem hlavou. "Ale... možná bych to v některé měla zkusit? Nějak jsem si neuvědomila, jak hrozně už rok pokročil," zasmála jsem se, i když trochu nejistě - asi to nebylo tak úplně vtipné, že? "Vlastně je to první zima, kterou budu trávit takhle na cestách a trochu mě zaskočila," přiznala jsem. Nějak moc rychle se to všechno seběhlo.

Jak už to tak bývalo, najednou toho bylo prostě moc. V tichu se vynořovaly myšlenky a z nich zase obavy, které lákaly stíny, jež většinou v přítomnosti ostatních zůstávaly skryté, ale možná teď vycítily slabost a... Ne. Nejsou skutečné, připomněla jsem si slova starého přítele, ale nepomohlo to a z tlamy už mi uniklo volání na Tonrese. Potřebovala jsem, aby se probral, až bude vzhůru, nebudu sama. A ony se už neobjeví. Nemůžou na mě.
Tonres se skutečně probudil. Co víc, přímo vylítl. Nepochybně jsem ho vylekala a hned jsem se za to zastyděla, protože v momentě, kdy se vzbudil a promluvil začaly moje obavy vypadat neskutečně přihlouple. Jenže ještě před vteřinou tomu bylo zcela jinak. Ještě před vteřinou bylo vše zcela reálné. Tonres samozřejmě nic neviděl. Žádné nebezpečí tu nebylo. Ne takové, které by vnímal on nebo kdokoliv jiný. "Já... ano. Jsem," pípla jsem a upírala k němu zlatavé zraky. "Omlouvám se. Asi... asi jsem tě vylekala? To jsem nechtěla, já jen..." Potřásla jsem hlavou, když jsem viděla, jak Tonres pečlivě zkoumá okolí a věděla jsem, že nic nenajde. Nějak jsem mu to ale nedokázala říct. To až když opět stanul přede mnou a sklonil ke mne hlavu se mi navrátila schopnost řeči. Mírně jsem odvrátila tvář. Ráda bych mu namluvila, že to byl prostě zlý sen, ale bohužel jsem lhát nikdy nedokázala. A navíc si Tonres nezasloužil, aby ho někdo obelhával, tím méně po tom všem, co pro mne udělal. "Asi jsem něco viděla," špitla jsem. "Vlastně určitě. Ale nebylo to tady doopravdy. Někdy, když... Prostě jsem se trochu... Vylekala jsem se," vykoktala jsem konečně, ale nejspíš nic z toho nedávalo pořádný smysl, protože se mi nedařilo dokončit kloudně ani jednu větu. "Tys to vidět nemohl," zahuhlala jsem kamsi mezi své tlapy, kam jsem zabořila čenich.

Ráda bych věřila tomu, že místní kraj přitahuje jen dobré duše. Ostatně, pro mě ani nebylo příliš těžké tomu věřit, neb jsem k tomu neměla žádný důvod. Nic zlého se mi tu nestalo vinou jiných vlků, to jen zdejší příroda a kouzla se občas chovaly tak zvláštně. Netušila jsem, jestli něčemu takovému mohl věřit i Tonres, ale přinejmenším se nezdálo, že by mě kvůli tomu považoval za bláznivou. A to stačilo.
Zamýšlela jsem se, s jakou magií bych mohla mít nějaké spojení. Těžko se mi to odhadovalo, když jsem toho o magiích věděla tak málo, ale když jsem se nad tím víc zamyslela, přišlo mi jedině logické, že by ve mě mohla dřímat magie pojící se k přírodě a zeleni. I Tonres se mnou souhlasil, takže to už muselo být celkem jasné, ne? Já se v otázkách magie sice tolik nevyznala, ale on tu svou přece objevil už dávno. Vkládala jsem tedy v jeho znalosti značnou důvěru. "Určitě to tak bude," zavrtěla jsem spokojeně ocasem a navzdory únavě jsem v sobě pociťovala nemalé nadšení. "Bylo by to skvělé, objevit ji, už si to dávno přeju, ale nikdy jsem pořádně nevěděla, jak na to... Snad to půjde brzy." Už jsem na to byla celá natěšená, tím více, když se Tonres nabídl, že mi pomůže. Měl ale pravdu. Teď hned jsme se do toho pouštět nemohli. Nebo bychom alespoň neměli. Nejspíš by to stejně bylo k ničemu.
"Bohy..." zopakovala jsem zamyšleně, ale rozhodla jsem se schovat si svoje otázky na později. Z mluvení už mě pořádně škrábalo v krku a Tonres už byl stejně připraven vyrazit na lov, takže jsem se rozhodla, že se do toho teď pouštět nebudu. Setkat se s bohy? přemítala jsem ale stejně, zatímco jsem se snažila najít pohodlnou polohu k odpočinku. Něco takového jde? Bylo tu mnohem víc záhad, než jsem si prve myslela a stále se vynořovaly nové. Tonres zmizel na lov a já se ve svých úvahách daleko nedostala, než jsem upadla do dřímoty a posléze do spánku.

Nespalo se mi zrovna nejklidněji. I ve spánku mě kašel rušil, neustále jsem sebou cukala a přesouvala se pod převisem sem tam ve snaze nějak lépe se uvelebit, avšak příliš se to nedařilo. Naštěstí se mi povedlo se při tom všem neprobudit víc, než do malátné rozespalosti, takže alespoň nějakého odpočinku se mi dostalo, byť třeba nebyl úplně kvalitní. A když se kolem náhle záhadně oteplilo a přestalo mi táhnout na záda, všechno bylo rázem lepší. Spokojeně jsem si vydechla a na chvíli konečně pořádně usnula. Mohlo to být pár minut nebo klidně hodina, to jsem netušila, ale nakonec jsem se s cuknutím vytrhla ze sna a chvíli zmateně mžourala kolem. Leccos se totiž změnilo a já se pár prvních momentů vůbec nemohla zorientovat. Déšť a kroupy vystřídal bílý sníh tiše se snášející z nebe. Zima... už je tu? Trochu mě to polekalo. To záhadné teplo u mých zad vůbec nebylo takovou záhadou, to se tam jen uvelebil Tonres a zahříval mne. Vděčně jsem se pousmála, ale mlčela jsem, protože se zdálo, že vlk spí nebo přinejmenším odpočívá.
Před čenichem mi ležela ulovená lasička. V břiše mi hladově zakručelo a tak jsem se do ní zakousla, třebaže sliny se mi úplně nesbíhaly. Hlad jsem zahnat musela a snad mi i dodá sil, abych mohla bojovat s nemocí. S ucpaným čenichem jsem moc necítila její vůni a chuť byla taky poněkud utlumená, ale nasoukala jsem ji do sebe i tak. "Děkuju," špitla jsem k Tonresovi, ale netušila jsem, jestli mě slyší nebo je někde v říši snů. Snažila jsem se být tiše a nerušit ho, pokud tomu tak bylo, ale svůj kašel jsem úplně potlačit nedokázala. Složila jsem si hlavu na přední tlapy a pozorovala padající sníh. Po spánku jsem se cítila trochu osvěžená, ale pořád jsem jasně vnímala, že nejsem v pořádku. Jak dlouho tu budu muset trčet a zdržovat Tonrese? A co když se už neuzdravím? napadlo mě náhle znovu a já poplašeně lapla po dechu - teď, v tom nastalém tichu, mi to najednou připadalo jako zcela reálná možnost. Co reálná, pravděpodobná! Stíny zavířily těsně mimo dohled a mě se zmocnila panika. "Tonresi!" vypískla jsem, protože jsem najednou už vůbec nedokázala snést tu samotu - tedy, sama jsem samozřejmě nebyla, ale můj společník nejspíš spal a mě to ticho děsilo. Cokoliv se z něj mohlo objevit. "Tonresi, vzbuď se!" zaprosila jsem znovu chraplavě a natiskla se úzkostně blíž k jeho zádům, kašlala a odvracela tvář od lesa, odkud se všechny hrozivé stíny mohly každou chvíli zase vynořit.

Ani já, ani Tonres jsme asi nepotkali nikoho, kdo by se tu více vyznal. Já tu celkově moc známostí neměla a jak to s magií vlastně funguje, s tím mi neporadil už vůbec nikdo. "Nejspíš na to tedy budeme muset přijít sami," potřásla jsem hlavou. "Nebo se na nás třeba nakonec usměje štěstí a narazíme na nějakého... místního vševěda." To by jistě bylo skvělé, pokud ale takový vlk vůbec existuje. Mohl vůbec někdo rozumět všemu, co se tu dělo? Zdálo se to skoro nemožné.
Tonres nakonec souhlasil, že tu narazil na moc milou společnost, ačkoliv v rodném kraji na tom byl jinak. Něco podobného mi říkal i Artyom. Nejspíš jsem to tedy byla já, kdo měl neobyčejné štěstí a narážel všude na přátelské tváře. Nebo to bylo tím, že jsem vlastně za celý život mnoho vlků zatím nepotkala? "Možná, že to sem zkrátka táhne přátelské duše," broukla jsem zamyšleně a přivřela oči, protože mě mluvení zase nutilo ke kašli. Už to přestávalo být zábavné. "Třeba to patří ke zdejšímu kouzlu."
Zajímalo mě, jestli Tonres nevěděl o něčem, nějakém triku či cvičení, které by mohlo pomoci s objevením magie. Zdálo se, že ho má otázka pobavila. Automaticky jsem se taky usmála, ačkoliv mi trochu unikalo, co na ní mohlo být směšného. "Spojení?" zopakovala jsem zamyšleně. Jaké jako spojení? Příklad s vodou mi to alespoň trochu přiblížil. Trochu mi přeběhl mráz po zádech, když jsem si představovala koupání uprostřed zimy. Já vlezla do jezera jednou během podzimu a už jsem za to pykala. Hnědý vlk musel mít mnohem tužší kořínek. Alespoň mi jeho vyprávění ale dalo jistý nápad. "Možná... cítím něco podobného k rostlinám? Nebo přírodě obecně?" nadhodila jsem váhavě, protože jsem si nebyla jistá, jestli to je vážně ono. "Mám ráda květiny a stromy, vždycky se cítím líp, když je kolem mě spousta zeleně. Dokonce jsem stromy jednou slyšela doopravdy mluvit," vyhrkla jsem náhle s mnohem větším nadšením, když jsem si vzpomněla na les na jihu, což si vysloužilo další záchvat kašle. Očka mi ovšem nadšeně zářila, když jsem znovu popadla dech. "No jistě!" zachraplala jsem nadšeně. "Ony vlastně mluví pořád, ale tamto bylo jiné. Sice jsem jim nerozuměla, ale... to musí něco znamenat, nebo ne? Magie stromů? Ne... magie země, tak se jí říká, že ano?" Vesele jsem se zubila. Že bychom na to kápli? "Ale jak se taková magie probouzí?" přemítala jsem dál, protože i kdyby ve mě dřímala, nikdy jsem si nevšimla, že bych dokázala přírodou jakkoliv manipulovat. Povzdechla jsem si. Stejně jsem se teď cítila příliš unavená, než abych šla svou magii hned objevovat. Taková škoda.
"Já na ně asi věřila," pronesla jsem nesměle ohledně duchů, "ale nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo je skutečně viděl." Jestli duchy viděl Tonres, asi bylo možné, abych je viděla i já, ale to bylo to poslední, co bych si přála. Znělo to strašidelně, stejně jako Mrtvolka. Kostnatná vlčice, která mohla být skrytě milou dámou. "Je pravda, že zdání může klamat, ale jestli ti říkala tohle... Tedy, zní to celkem zlověstně, nemyslíš?" valila jsem poplašeně zraky. Jaké všechny nadpřirozené bytosti se tu vůbec vyskytovaly? Ona byla asi jednou z nich. Bylo to všechno velice zajímavé, ale taky z toho šel strach, abych byla upřímná.
Tonres mne ujistil, že mu na obtíž nejsem. Opravdu jsem doufala, že to tak je. "Děkuju ti," vydechla jsem vděčně. "Jsi hodný." Pak jsem přikývla na znamení, že tu počkám, a lehla jsem si na zem pod převisem, zatímco on zamířil ven na lov. Položila jsem si hlavu na přední tlapy a ztěžka si povzdechla. Dech mi v čenichu hvízdal a pořádně jsem ani necítila žádné pachy. Pořád jsem pokašlávala a nedařilo se mi pořádně se uvelebit, aby ten kašel ustal. Vleže to asi bylo ještě horší, ale chtěla jsem si odpočinout, než se Tonres vrátí, protože na mě zase padala únava. Nakonec jsem se přece jen pokroutila do nějaké jakž takž pohodlné polohy, přivřela oči a upadla do dřímoty. Snad bude brzy zpět.

Přišla jsem do těchto končin o něco dříve, než Tonres, ale ne o mnoho. Byli jsme tu oba prakticky ještě nováčky. "Hodilo by se nám potkat někoho, kdo tu je déle a má trochu větší povědomí o tom, jak to tu chodí," nadhodila jsem chraplavě a pousmála se: "Já tu zatím mluvila hlavně s vlky, kteří se tu taky nevyznají. Nebo s vlčaty, která ještě neměla čas to poznat," vzpomněla jsem si na setkání s Night. A pak tu byl také samozřejmě Adiram, ale s ním jsme se o podivnostech nebavili. Lehce jsem se zavrtěla, protože se mi na to setkání nevzpomínalo nejlépe. Byl tak milý. Hezký. A teď byl kdoví kde. Stejně jako Artyom. A Elias. Možná jsem měla... Teď ne. Tonresova přítomnost a jeho slova naštěstí zabraňovaly mým myšlenkám, aby se příliš rozběhly do nežádoucích směrů a já se vlastně začínala cítit celkem spokojeně, navzdory Artyomovu nevysvětlitelnému zmizení. Jen ta rýma kdyby si dala odchod... ale to tak rychle nepůjde. "Byla to docela legrace," potvrdila jsem. Chvílemi na mě hra byla trochu moc drsná, ale to v mojí paměti jaksi vybledlo. Teď jsem na to vzpomínala jen v dobrém. Usmála jsem se nad Tonresovými slovy, které byly prakticky lichotkou, ale pak jsem se trochu zarazila. "Nenarazil jsi tu na přátelské tváře? Já tady zatím potkala samé milé vlky," potřásla jsem hlavou. Že by mne jen provázelo vskutku neobyčejné štěstí?
Tonresův příběh o magii mě zaujal, ač byl celkem krátký. Také bych si přála objevit nějakou kouzelnou sílu... ale jak? "Snad ano," vydechla jsem toužebně. "Jen kdybych věděla, jak na to. Myslíš, že na to existuje nějaký fígl, jak to usnadnit?" obrátila jsem k němu zlaté zraky plné nadějí, které jsem do něj vkládala. Přece svou magii objevil, musel vědět, jak se to stane! Tohle bylo téma, které mě vážně zajímalo a na rozdíl od Artyoma o něm byl Tonres ochoten se bavit, takže jsem toho musela využít. Byla jsem pomalu připravená hned vyběhnout do lesů a hledat svou magii, jako by to byla nějaká vzácná muchomůrka, ovšem dalších několik zakašlání v řadě mi připomnělo, že bych si s pobíháním nejspíš měla dát chvíli pauzu. Ale potom...!
Mrtvolka znělo jako zvláštní jméno, které podle všeho patřilo k ještě zvláštnější bytosti. "Ducha?" polkla jsem ztěžka a tentokrát to nemělo nic společného se škrábáním v krku. "Skutečného... ducha?" Přeběhl mi mráz po zádech. A to byl jen začátek. Nejen, že Tonres viděl a hovořil s duchem, ale dokonce i s neživou vlčicí. Přestože se rozednilo do slunečného dne, přišlo mi najednou, jako by les kolem potemněl a přízraky a oživlé mrtvoly mohly být kdekoliv. Mimoděk jsem se natiskla blíž k Tonresově boku. "To je teda pěkně strašidelné," pípla jsem jako vlče, co si vyslechlo svou první duchařskou historku. Valila jsem na vlka oči napůl vyděšeně, napůl užasle. "Řekla ti něco?" Nicméně musela jsem souhlasit, že moje myší dobrodružství bylo určitě veselejší historkou.
Hnědý vlk byl milý a zajímal se, jak by mi mohl pomoci. Lehce jsem se zasmála spolu s ním a pak jsem pokrčila rameny. "Nechci být na obtíž," potřásla jsem hlavou a pak se omluvně zazubila: "I když už se asi stalo." Zamyslela jsem se. Měla jsem hlad? Vlastně asi trochu ano, třebaže jsem neměla úplně největší chuť něco jíst. Ale u jezera jsem ani pořádně nestačila dojíst svůj díl ryby, než nás zastihla bouřka, a to už také bylo nějaký čas. "Možná... by něco k jídlu nebylo špatné," pípla jsem a cítila se kvůli tomu poněkud provinile. Nechtěla jsem s tím Tonrese obtěžovat. Ale umřít hlady taky ne. A nemyslela jsem si, že bych teď něco zvládla ulovit. Kašlala jsem i v klidu, jaké by to asi bylo při nějaké snaze o lov? Navíc jsem se cítila celá unavená a rozlámaná. "Jestli ti to nevadí," doplnila jsem ještě a zvedla koutky do opatrného úsměvu.

Zalezlým pod skálou nám hned bylo lépe. Nemusela jsem se aspoň bát, že se do mě okolní chlad zakousne ještě víc. Snad i ta rýma mě rychle přejde... nebyla jsem v životě mnohokrát nemocná a tak mě to trochu děsilo. Netušila jsem úplně, co očekávat. "Příliš dlouho ne," zavrtěla jsem hlavou. "Dorazila jsem myslím... začátkem jara?" zamyslela jsem se. Nejspíš to tak bylo. Od svých přátel jsem se odloučila, když zima už končila a pak netrvalo příliš dlouho, než jsem dorazila sem. "Ale slyšela jsem o tomhle kraji už dřív, vlastně jsem se ho schválně vydala hledat. Byla jsem zvědavá na zemi kouzel a hned jsem věděla, že jsem našla, co jsem hledala, když mě a několik ostatních vlků zvláštní mluvící myšky zatáhly do svojí hry o kradení vlajky, co hrály na louce," vzpomínala jsem na své první dny tu, jen otravný kašel mě sem tam přerušil. Mluvení bylo celkem nepříjemné, ale nechtěla jsem jen tak mlčet. Chtěla jsem si povídat, abych nemusela myslet na ty ostatní věci. "Vlastně to bylo docela nedaleko, pokud se nepletu," uvědomila jsem si. Nebylo pořád úplně snadné se tu zorientovat, ale byla jsem si téměř jistá, že se nemýlím.
Tonres mě trochu osušil a já mu byla vážně vděčná. I za teplo, které se mi nejspíš snažil poskytnout svou blízkostí. Neodtahovala jsem se. Bylo to příjemné, třebaže Tonres byl skoro cizí. Ale přece mi pomohl. Jistě tedy nebyl nijak zlý nebo zákeřný - a pokud ano, pak by to mé naivní hlavince asi stejně nedocvaklo. Podobné myšlenky mě zkrátka vůbec nenapadaly. Věnovala jsem mu ještě jeden děkovný úsměv a pozorně se zaposlouchala do jeho vyprávění, které jsem se svým pokašláváním snažila rušit co nejméně. Podle všeho svou magii znal už dlouho. "Páni," vydechla jsem, když skončil. "Taky bych si přála svou magii znát už od mládí. Ale nejspíš ani žádnou nemám," posteskla jsem si trochu a nenápadně si po straně otřela mokrý čenich. "A pokud ano, pak jsem ji nikdy nepocítila. Ale máš pravdu, magie je... fascinující," rozzářila se mi očka i přes další nepříjemný kašel, co se mi vydral z hrdla. Skrývala tolik zvláštních možností! Ale Tonresova otázka na vlčici s podivným jménem mi nic nepřipomínala. "Kdepak," zavrtěla jsem hlavou a svraštila lehce čelo. "To zní... zlověstně."

Přikývla jsem - ano, Artyom skutečně utekl. Ale proč, to mi pořád nebylo jasné a Tonres mi s tou záhadou pomoci asi nemohl. Už jen proto, že jsem mu pořád neřekla celý příběh, jenže to bychom tu taky mohli být kdoví jak dlouho, kdybych to vzala skutečně od začátku. Přece jsme se Artyomem toulali celé léto a veliký kus podzimu. Bylo by to vážně dlouhé vyprávění a nakonec bychom se nejspíš stejně nedobrali odpovědi. Prostě jsem tomu nerozuměla. Začínal se z toho stávat skoro vzorec. Vlci, na kterých mi záleželo, ode mě mizeli bez jasných důvodů. Mohla to být moje vina? Vyháněla jsem je od sebe nějak? Zavrtěla jsem hlavou. Bylo mi z toho na nic, ale žádné odpovědi se zázračně neobjevovaly.
Skála se přibližovala naštěstí celkem rychle. Těšila jsem se do sucha a snad i o něco většího tepla, než bylo všude kolem. Nachlazená jsem už byla, ale co bych si počala, kdyby se to mělo ještě zhoršovat, na to jsem radši nechtěla ani myslet. Vmáčkla jsem se pod skálu a sledovala les kolem. Počasí se naštěstí začínalo uklidňovat. Tonres mi mezitím potvrdil, že i on tu zažil spoustu divného. "Je to tu vážně zvláštní kraj," souhlasila jsem a potlačila zakašlání. "Věděla jsem, že je zvláštní, už když jsem ho hledala, ale asi jsem si to všechno představovala trochu jinak. Tedy, spousta těch podivností je vážně úžasná, ale..." Pokrčila jsem rameny a větu nedokončila hlavně proto, že mě přerušil další kašel. "Achjo," povzdechla jsem si. Tohle mi vážně scházelo.
Tonres měl naštěstí nápad, který jsem ho klidně nechala vyzkoušet. Uškodit to asi nemohlo, že ne? Vlastně mě to docela zaujalo. "Klidně to zkus," přikývla jsem. "Páni, magii na mě ještě nikdo nepoužíval," rozzářila jsem se na chvíli jako vlče o Vánocích - ten jeho experiment mou pozornost dokonale odvedl od Artyoma, zimy a nachlazení, které se do mě pěkně zahlodalo. Byl to podivný, šimravý pocit, když vytahoval vodu z mého kožichu. Snažila jsem se moc nevrtět, ale tiše jsem se zahihňala. Vážně to teď bylo o něco lepší. "Je," přikývla jsem. "Děkuju. Jsi hodný, Tonresi," usmála jsem se na něj a zavrtěla ocasem. "Kde jsi se-" pustila jsem se do řeči, ale další nával kašle mě přerušil. Tohle mi vážně kazilo náladu a začínalo to být dost nepříjemné. "Promiň," mrkla jsem na něj omluvně, jakmile jsem znovu popadla dech. "Chtěla jsem říct - kde jsi se naučil svou magii ovládat?"