Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Nějaká by tu být měla," podotkla jsem. Něco jsem o tom určitě slyšela. Hleděla jsem na lesy dole. "Určitě bude někde tam," máchla jsem tlapou k jižním hvozdům, které se rozkládaly v okolí válcovitých hor. Ale v kterém z těch lesů mohla sídlit, to byla celkem záhada. Vypadaly odtud všechny podobně a všechny mohly být pro smečku vhodné. Asi. Zase tak moc jsem v tom nevyznala, ale mému nezkušenému oku to tak připadalo. Nejspíš bylo dobře, že jsem nebyla pověřená vybíráním sídla pro smečku. Zakotvila bych v prvním lese, který se mi líbil, bez nějakého většího rozmyslu. "To ano. Mrazy nebudou tak kruté," olízla jsem si čenich a napínala zrak, jestli neuvidím něco, co by mě zaujalo. Jenže těch možností bylo vážně hodně.
Bílý rys mě z mého zkoumání krajiny dole vytrhl. Aby také ne! Něco takového se jen tak nevidí. Byl to skutečně jedinečný zážitek. Letošní zima byla podobných událostí plná, ale bílý rys se mi asi zaryje do paměti hodně hluboko. Takový krásný tvor... už jen kvůli tomu rozhodně stálo za to podstoupit náročný výšlap. "Určitě tu někde žije. Třeba je to samotný pán hor," usmála jsem se a po očku koukala, jestli ještě nezahlédnu záblesk bílého kožíšku. Kocour byl ale už pryč, šel za svými rysími záležitostmi.
Tonres se ptal, kudy se vydáme dál, ale já pořád netušila. Zajímavého v krajině pod námi bylo mnoho, jak se vůbec bylo možné rozhodnout? "Tak co takhle... přímo za nosem?" zasmála jsem se nakonec a začala hledat cestičku z hor zase dolů. "Můžeme to vzít třeba přes ten les támhle. Vypadá zvláštně," pokývla jsem hlavou k hvozdu, který se rozkládal přímo pod horami. Jak jsme se k němu blížili, vyhlížel stále zvláštněji. Tvořily ho stromy, jaké jsem asi ještě neviděla.

//Eucalyptový les

//Zpěvné věže

Krajina se stále měnila. Válcovité útvary skal nahradily hory, které svým vzhledem víc připomínaly ty na severu. Jen tu tedy scházel sníh, ale jinak se to rozhodně mnohem více podobalo tomu, co znám. Hory, které jsme nechali za námi, vedle těchto působily skoro mimozemsky. "Ani já ne," přidala jsem se k Tonresovi. "Byla jsem sice na jihu, ale asi ne až takhle daleko." On pro to ani nebyl žádný zvláštní důvod, dokud se tedy neochladilo a teplejší podnebí nezačalo vypadat mnohem lákavěji, než v době, kdy horké léto panovalo všude kolem. Tady byla krajina úplně jiná, než v severnějších krajích. Jiná, než cokoliv jiného, co jsem kdy viděla.
Měla jsem hlavu málem ukroucenou, jak jsem netušila, jestli se dřív ohlížet do pouště nebo koukat pod nohy, či jestli se nemám snažit zahlédnout nějaké zvláštní tvory a obyvatele těchto míst. Tonresův nápad s výšlapem se proto zdál ideální. Z některého z těch vrcholků určitě bude výhled přímo skvělý! "Ano! A pak budeme mít všechno jako na dlani, celé tohle prazvláštní zákoutí kraje," usmála jsem se a ochotně vlka následovala do kopce. "Třeba ano. Bylo by to hezké, mít nějaké místo, kam složit hlavu." Pořád jsem víc toužila po smečce, ale možná nebylo nejmoudřejší vydávat se za nimi v zimě. Ještě by si mysleli, že si chci jen ohřát kožich do jara a to je všechno.
Šplhali jsme znovu do kopce a nebyl to žádný med. Alespoň sníh nám neztěžoval cestu, hned se šlo líp, když se jeden nebořil do závějí. I tak jsem ale po chvíli funěla a ozvaly se ještě i poslední záchvěvy kašle, když už jsme se blížili k vrcholku. Rovinka byla holt rovinka, ale věřila jsem, že výhled za to stát bude. Taková šance se přece nenaskytne každý den. "Zvládám," přikývla jsem, i když jsem už supěla jako nějaký buvol. Cíl byl v dohledu a já věděla, že to už vážně dojít zvládnu. A když jsme tam skutečně dorazili, výhled mi skoro vyrazil dech. Před námi se rozkládala poušť, potom kuželové hory a za nimi už začínal sníh. Sever byl ale zahalen v husté bílé mlze a šedivých mracích. "Sněží tam," prohodila jsem a s úsměvem si prohlížela svět pod námi, který byl jako malovaný.
Vydržela bych se asi dívat ještě dlouho, ale cosi se mihlo opodál. Otočila jsem se za tím pohybem a spatřila něco, co asi jen tak někdo nespatřil. Na skále pár desítek metrů od nás stál rys, veliký mohutný kocour - to samo o sobě bylo dosti vzácné, ovšem tenhle měl kožich bílý jako nejčerstvější sníh. Pootevřela jsem v úžasu tlamu a zcela zmlkla, abych ho nevyplašila předčasně. Byl krásný. Jistě vládce zdejších hor. Musel o nás vědět, ale neměl asi zájem se s námi nijak více zabývat. Přišlo mi, že nám jen dovolil, abychom si ho pořádně prohlédli, než beze spěchu sešel níže a zmizel nám z dohledu. "Viděl jsi to?" vydechla jsem, když jsem konečně nabyla zpět schopnost mluvit. "To byla nádhera! Takový rys se jen tak nevidí. Musí být hrozně vzácný... možná jediný na světě."

//Prstové hory

Kráčeli jsme podél hor, které nás vedly kupředu. Blíž k té zvláštní hudbě, která se nesla vzduchem. "Něco asi ano. Ale kdoví, jací podivní tvorové to musí být, aby tam přežili," věnovala jsem další pohled písčité pustině, která se rozkládala dál na jihu. Nebylo by asi chytré se tam vydávat. Ne teď. Možná později.
Hudba se blížila a zdálo se, že vychází přímo ze samých hor. Zvedla jsem pohled k jejich vrcholkům provrtaných dírami a zákoutími. Jak se tam ta melodie brala? Mohl to být vítr, mohli to být nějací tvorové, kteří v těch dutinách žili. Těžko soudit. "Je to krása. Ale co myslíš, že to dělá? Vítr?" Nešlo mi to do hlavy, ale asi by mi ani nevadilo, kdyby to celé zůstalo tajemstvím. Možná to tak bylo i lepší. Záhadnější. Takovéhle záhady mi určitě nevadily. Potichu jsem si pro sebe pobrukovala společně s horami, zatímco jsme pokračovali na naší pouti.

//Konec světa

//Tmavé smrčiny

Směřovali jsme dál a dál k jihu. Snad se tam Tonresovi rozpustí i ten led, co se mu utvořil na zadní půlce. Rozhodně se mi zdálo, že se kolem nás otepluje a sněhu kolem ubývalo, jak jsme se blížili k horám. Které byly hodně zvláštní, mimochodem. "To jsou podivné hory," vzhlížela jsem se zájmem ke kuželovitým vrškům trčícím k obloze. Oproti horám na severu byly úplně jiné. A hlavně nebyly zasněžené. Nahoře na nich by možná foukalo, ale už jsme dorazili tak daleko na jih, že se sníh těmto místům vyhýbal.
Brzy se nám naskytla ještě podivuhodnější podívaná. Za horami se dala zahlédnout rozlehlá planina, ovšem nebyla to žádná obyčejná louka, kdepak. Bylo to podobné spíš moři, jenže tohle bylo moře písku. Neúrodná pustá planina - nebo prostě poušť. "Vypadá hodně rozlehle," přitakala jsem. "Nechtěla bych se tam ztratit, kdoví, jestli tam vůbec je něco k jídlu." Moc jsem si nedokázala představit, že by v takové pustině něco přežívalo, ale věděla jsem, že život si nějakou cestičku vždycky najde. Ale kdoví, jací tvorové tam mohli mít svůj domov? Ba ne, s padající nocí jsem se tam vydávat nechtěla. Škubla jsem zaujatě ušima, když mi k nim dolehl houkavý zvuk, jako nějaká píseň beze slov. "To ano. Odkud to vychází?" rozhlížela jsem se. Zdálo se, že je to někde před námi. Tiše jsem si pro sebe zabroukala melodii, která se k nám větrem nesla a spokojeně jsem zamávala ocasem. Líbilo se mi to.

//Zpěvné věže

(táborák)

//Elypole přes Tenebrae

Tonres mě k použití magie nijak netlačil a za to jsem mu byla vděčná. Sama jsem se těšila, až ji vyzkouším, ale nechtěla jsem to dělat takhle. Necítila jsem, že by mi příslušelo si takhle zahrávat s přirozeným řádem věcí jen tak pro nic za nic. Kdyby to bylo nutné, pak možná... ale teď by nešlo o nic jiného, než prosté pobavení nebo ukojení zvědavosti. Bude lepší nechat magii pro tuto chvíli spát, stejně jako všechno rostlinstvo skryté pod sněhem.
Nerozuměla jsem pohnutkám Tonresovy partnerky. Asi bych je ani pochopit nemohla. Usmála jsem se ale, když prohodil, že třeba jeho syna jednou potkám. "To bych ráda. Snad si sem najde cestu," střihla jsem ušima. Bylo mi jasné, že by Tonresovi udělalo radost znovu svého syna vidět a já bych ho taky ráda poznala. Ale kdoví, jak všechno bude. Osudu se nedalo poručit.
Zima skýtala vážně víc příležitostí k radovánkám, než by se na první pohled mohlo zdát. Poté, co jsme postavili dva baňaté a křivaté sněhové vlky, jednoho zdeformovanějšího, než druhého, rozhodli jsme se, že nastal čas na závod ve sněhu. Už se mi dýchalo celkem dobře, tak jsem doufala, že se to během zase nezhorší. Nijak mi to ale nezabránilo vystřelit vpřed přes pláň a kolem řeky. Jak jsem čekala, Tonresovi trvalo nějakou chvíli, než nabral rychlost a já tak získala docela slušný náskok. Běhat sněhem nebyl žádný med, tlapky se bořily, ale nemínila jsem zastavit, dokud nebudu v cíli.
Ale kudy přes řeku? Běžela jsem podél ní a těkala očima po proudu, který se navzdory mrazu hnal stále dál. V některých místech už se ovšem utvořil led a tak jsem to nakonec riskla. Ledová krusta pode mnou zakřupala a povážlivě se prohnula, ale než se úplně probořila, byla jsem na druhé straně. Hahá! poskočila jsem vesele a vzápětí se polekaně ohlédla přes rameno, když jsem zaslechla šplouchnutí. To by tak scházelo, aby se tam Tonres zřítil! Ale kdepak, vlk se dál hnal za mnou a tak i já pokračovala ve cvalu vpřed, dokud mě neobklopily první stromy lesa. Teprve tam jsem se zastavila, vydýchávala se a čekala na svého společníka, který do cíle dofuněl vzápětí. Vesele jsem se křenila a mávala ocasem. "Příště to třeba dopadne úplně jinak," zasmála jsem se a kecla si vedle něj do sněhu. Ovšem Tonres moc dlouho sedět nevydržel, za chvíli se začal shánět po klaccích a stěžoval si na magii ohně. Či spíš na její absenci. "Jakto?" Až teď jsem si všimla ledových kalhot, které na vlkově kožichu vyrostly. Tak to bylo to šplouchnutí? "Však ty úplně omrzáš!" zhrozila jsem se. "Ale oheň taky rozdělat neumím," povzdechla jsem si a pomáhala alespoň nosit klacky na hromadu, ačkoliv jsem úplně nevěděla, jaký je plán. Vzápětí jsem se to ale dozvěděla. Když oheň doopravdy mít nemůžeme, mohli jsme si ho alespoň představovat. "Rozhodně to můžeme zkusit," usmála jsem se. Zdálo se nemožné, aby nás imaginární oheň zahřál a rozpustil led v Tonresově kožichu, ale kdoví, co vše bylo možné?
Ovšem ať jsem nastavovala našemu "táboráku" tváře, jak jsem chtěla, nebylo to úplně ono. Představovala jsem si, jak mě jeho teplo hladí po tvářích a ohřeje mi ledový čenich, ale bohužel, dál jsem zůstávala zmrzlíkem a Tonres taky. "Smůla. Ale míříme přece pořád na jih, za chvíli se určitě musí začít oteplovat, nebo ne?" Možná jsem si jen nalhávala, že tu mráz tolik nehryže. Když jsme ale vykročili dál, začínalo se mi to zdát jasnější a jasnější. "Řekla bych, že je tu o něco tepleji. Pokud se mi to tedy nezdá... ale přijde mi, že i sněhu ubývá, vidíš?"

//Prstové hory

(sněhová socha)
//Kiërb

Asi to vážně byl zimní zázrak. Jak jinak se to dalo vysvětlit, že se moje magie rozhodla probudit a dát o sobě vědět právě teď? Ať už za tím stálo cokoliv, byla jsem spokojená a rozhodně připravená svou magii dál zkoumat. Tonrese ovšem zaráželo, proč se do toho nechci pouštět hned. "No... v zimě přece rostliny spí," pokrčila jsem rameny, jako by to byla samozřejmost. Protože pro mě vlastně byla. "Nemyslím, že bychom je teď měli vyrušovat. Když vypučí takhle v mraze, stejně zase za chvíli umrznou." Nepřipadalo mi to zrovna fér. Příroda měla svůj řád z nějakého důvodu a já nechtěla být tím, kdo ho jen tak ledabyle narušuje.
Kráčeli jsme podél řeky a já se nakonec musela zeptat, kdo je to ten Tristan, na kterého Tonres volal. Nějak mi to nedalo klid. Ukázalo se, že je to Tonresův syn. Ovšem to, co řekl o jeho matce, mě upřímně šokovalo. "Cože? Jaká matka by udělala něco takového?" zavrtěla jsem hlavou, skutečně jsem tomu nemohla uvěřit. Ucítila jsem k vlčici beze jména a bez tváře uvnitř vztek, který mě překvapil. Byla to emoce, která se ve mě vynořila málokdy. Ale... ona dostala šanci být mámou, narodilo se jí zdravé vlčátko, synek, a místo, aby za to byla ráda, vážila si ho a milovala ho, chtěla se ho zbavit? Nedokázala jsem to pochopit. "Ještě, že měl tebe, aby ses o něj postaral," vydechla jsem a přiměla se k úsměvu. "Určitě je někde spokojený a šťastný a má se dobře." Zprávy předávané po sněhových vločkách byly další podivností, se kterou se jeden asi nikde jinde na světě nesetká. "Třeba ji nějak dokázal poslat přímo on? Abys věděl, že je v pořádku?" napadlo mě.
Mezitím už jsme došli na louku a Tonres dostal další skvělý nápad. Postavit něco ze sněhu. "Tak jo!" chytila jsem se toho a začala plácat ze sněhu vlastní veledílo. Nedokázala jsem se ale ubránit myšlenkách na Tonresova syna, který vyrostl a už někde žil vlastní život. Už tolikrát jsem přemýšlela, jaké by teď byly moje děti, kdyby někdy dostaly tu šanci... Zavrtěla jsem hlavou a snažila se raději soustředit na sněhovou sochu. U srdce mě ale pořád trochu tížilo, i když jsem plácala různé tvary ze sněhu. Šišaté baňaté tělo připomínalo asi spíš buvola, než vlka, kterého jsem se snažila postavit a když jsem mu uplácala hlavu, která se vyboulovala k jedné straně, bylo to celé ještě horší. "Chudák vlkulák," ušklíbla jsem se a pokusila se to zachránit aspoň sněhovými ušisky, ale zdálo se, že tohle dílko už zachránit moc nepůjde. Sněhový vlk se skládal z několika hrud ve tvaru různě velkých brambor a když jsem s ním byla hotová, povážlivě se nakláněl k jedné straně. Alespoň si mohli dělat společnost s Tonresovým šišovlkem, který možná vypadal o něco líp, než ten můj, ale ani jeden z nich nebyl zrovna obrazem dokonalosti. "Ze mě taky ne," zasmála jsem se. "Ale aspoň si tihle dva nemají co vyčítat."
Když jsme se sochami byli hotoví, přemítala jsem, co dál, ale Tonres byl jako obvykle rychlejší. Chtěl si dát závod k lesu. "Proč ne? Jestli jsi tedy připravený nacpat se sněhu, co za sebou rozvířím," zasmála jsem se a přiskočila vedle něj, abychom mohli náš závod odstartovat. Popravdě jsem nedokázala odhadnout, kdo z nás bude rychlejší. Oba jsme měli celkem dlouhé nohy, Tonres byl trochu mohutnější, ale to mohlo taky znamenat, že jakmile nabere rychlost, už ho nic nezastaví. No zkrátka... uvidíme!

//Tmavé smrčiny přes Tenebrae

(nechat si zmrznout mozek)

Naštěstí Tonresovi mozek neumrzl úplně do zmrzla a rychle se z toho vzpamatoval. "Tak to je dobře," zamávala jsem ocasem a ustoupila, aby si svůj díl ryby mohl převzít teď on. Kapr byl dost veliký pro oba a s plným žaludkem ta zima kolem hned vypadala příjemněji a snesitelněji. Chtěla jsem začít vyprávět o domově, na jehož prastaré stromy, propletené kořeny a poklidné bezpečí jsem pořád s láskou vzpomínala, ovšem nedostala jsem se ve svém vyprávění příliš daleko, protože se stalo cosi hodně podivného a naprosto nečekaného. Růst a vzkvět takové míry a rychlosti, že se to nevidí ani na jaře - ale tohle bylo uprostřed zimy! A udělala jsem to já! Zcela jasně jsem cítila, jak se to stalo, i když jsem to vůbec nezamýšlela. Zvedla jsem pohled k Tonresovi a tvářila se naprosto nadšeně, ačkoliv lehký výraz zmatení pořád přetrvával: "To je skvělé! Skvělé!" Poskočila jsem si kolem, když jsem trochu nabyla zpět zracenou rovnováhu po tom, jak to se mnou zamávalo. "Vůbec sice, nevím, jak se to stalo... ale je to skvělé," nemohla jsem se přestat zubit.
Přimotala jsem se k řece, abych se napila, protože mi po tom výbuchu magie trochu vyschlo v hrdle, ale v samém nadšení jsem si hltla trochu moc zprudka. Voda byla ledová a za chvíli jsem i já mohla okusit, jaké je zmrznutí mozku, přesně jako předtím Tonres. "Huuuh," chytila jsem se za čelo a zkřivila tvář, bylo to hrozné, jako by mi čelo mělo puknout! Snažila jsem se moc nedat znát, stála jsem ostatně k Tonresovi zády. Jen jsem čekala, než to přejde. Naštěstí to netrvalo příliš dlouho a já s k hnědému vlku obrátila právě ve chvíli, kdy vyslovoval něčí jméno. Tristan? Rozhlédla jsem se, ale nikoho jsem neviděla. Stejně jako on. Pomalu jsem se k němu od řeky vrátila zpět. "Ano, vážně je to tak," znovu se mi na tvář vrátil úsměv a oháňka se mi rozhoupala sem tam. "Nemůžu se dočkat, až ji na jaře vyzkouším víc." Tonres navrhnul, že už bychom vážně mohli zamířit do nížin a já nebyla proti. "Tak jo! Třeba se tam i trochu ohřejeme," pronesla jsem zvesela a vykročila za ním. Něco mi ale pořád vrtalo hlavou a tak jsem to nakonec i vyslovila, protože mi ta otázka nedala klidu. "Tonresi? Kdo je Tristan?" Mluvil předtím, jako by čekal, že se před námi každou chvíli zjeví, ale nikdo se neobjevil. Jen jsem doufala, že jsem se tím netrefila do nějakého citlivého místa... ale teď už bylo pozdě, už jsem to vyslovila.

//Elypole

(kapřík)
//Křišťálová louka

Podařilo se nám nějak dát zase dohromady po té trochu krkolomné jízdě z hor a vydali jsme se na cestu za svačinou. Nebo snídaní? Začínalo totiž opět svítat do nového dne plného sněhu. Z nebe se opět začaly sypat sněhové vločky ve velkém. Tlapy nás nesly na další docela podivné místo. Drželi jsme se u řeky, ale opodál se čas od času ozvalo hlasité zahučení. Ohlédla jsem se tím směrem a spatřila... Na co se to vlastně dívám? Zamrkala jsem a to už se to stalo znovu. K obloze vyletěl vysoký sloupec vody. "Co je to?" naklonila jsem hlavu ke straně, protože tohle jsem ještě nikdy neviděla. "Je to jako malé sopky, ale místo ohně plivou vodu," nakrčila jsem čelo. A také neměly podobu kopečků, ale zdálo se, alespoň z místa, kde jsme byli my, že voda chrlí přímo ze země. Proto jsem se tam taky hned nerozběhla. Co kdyby mě nějaký ten proud vody nabral? Nechtěla bych být zase zmáčená.
Naproti tomu Tonres se vrhl do vody zcela neohroženě, bez ohledu na chlad, a začal po dně hledat ryby, zatímco já přešlapovala na břehu. Do vody se mi nechtělo. "Chceš nějak... asistovat?" ptala jsem se, protože jsem se cítila poměrně hloupě, když jsem jen tak stála na břehu. Tonres se rozhodl, že rybu, kterou objevil, nažene ke mně. Připravila jsem se, abych to nepokazila a přemýšlela, jak asi šupináče chňapnu, aniž bych se celá zmáčela. Přikrčená jsem čekala, ale když Tonres křikl "teď", stejně se všechno odehrálo tak rychle, že jsem nad tím ani nedokázala přemýšlet. Než jsem se rozkoukala, už se na mě řítila ryba vymrštěná z vody. Chňapla jsem po ní zcela automaticky, bez přemýšlení a se spoustou štěstí se stalo, že jsem kapra opravdu pevně sevřela v tlamě. Radostně jsem poskočila na břehu a vesele zamávala ocasem. "Mhmhhhm mh!" oznámila jsem Tonresovi zvesela, ačkoliv nemohl rozumět jedinému slovu. Oba jsme se ale radovali a měli jsme dost jídla pro každého z nás a to bylo vážně skvělé.
Pustila jsem se do jídla, zatímco Tonres se sušil a cosi hledal okolo. Po očku jsem ho sledovala a pořádala přitom svoji polovinu kapra. Najednou si ale můj společník nabral plnou tlamu sněhu a vzápětí se mu tvář zkřivila snad do všech směrů. Nemohla jsem si pomoct a nezasmát se, i když jsem se přitom snažila tvářit soucitně, takže i já měla asi v obličeji najednou dost vtipný výraz. "Pozor, je to ledový," zazubila jsem se a odhopsala od kapra, abych se přece jen ujistila, že to Tonrese nezmrazilo úplně. Cítila jsem se ostatně trochu provinile, že jsem se mu smála. Věděla jsem, jak tohle děsně bolí. "Dobrý?" broukla jsem. "Zajez to kaprem, já už nebudu," kývla jsem hlavou k polovině nedojedené ryby.
Tonres se mě potom zeptal na moje dětství. "Bylo moc hezké. Žili jsme se sestrou a rodiči v prastarém hvozdě, o kterém si vlci v okolí mysleli, že v něm straší, ale nebyla to pravda. Ve skutečnosti to bylo moc hezké a příjemné místo, rostlo tam vš-" S vyvalenýma očima jsem se zarazila v půli věty. Ucítila jsem ve svém těle podivný šimravý pocit a kolem mě vybuchla jakási síla. Tráva vyrazila skrze sníh všude kolem mě, sotva jsem se ve svém vyprávění zmínila o růstu. Nejdřív jsem se pořádně lekla. "Tonresi!" vypískla jsem, couvla od nového trávníku a spadla na zadek, protože se mi nohy zapletly náhlou slabostí. V další chvíli mi to ale došlo. "To jsem udělala... já? To jsem udělala já!" Šokovaně jsem pohlédla na vlka a oháňka se mi rozkmitala sem tam, rozmetala sníh na všechny strany. "Tonresi! Magie! Funguje!"

(ledové květiny)
//Sněžné velehory

Informaci o tom, že Smrt má slabost pro blyštivé předměty, jsem si zapsala za uši, nicméně nebyl moc čas to více rozebírat. Pustili jsme se totiž do sjezdu hor... a byla to hodně divoká jízda. Mnohem šílenější, než bych čekala. Asi se zrovna utvořily nějaké ideální podmínky, nebo se ta stará kůra rozhodla, že si musí ještě pořádně vyhodit z kopýtka než se definitivně rozpadne, každopádně takovou rychlost jsem ještě nikdy nezažila. Měla jsem pocit, že mi před očima proletěl celý můj život, který se nyní zdál žalostně krátký. Zdálo se nevyhnutelné, že se řítím do náručí jasné zkázy... a nebo možná ne?
Moje boby mě vyhodily ze sedla a já dopadla do celkem měkké peřiny ze sněhu. Zahučela jsem do závěje a chvíli zůstala zcela nehybně ležet, jen jsem lapala po dechu a vstřebávala skutečnost, že jsem tohle nějakým zázrakem přežila. Jsem naživu. Živá. Srdce mi ještě pěknou chvíli zběsile bušilo, ale nakonec jsem se dala dohromady dost na to, abych se začala hrabat ze sněhu ven. Závěj naštěstí nebyla moc hluboká a za chvíli se ke mně připojil Tonres, který sníh kolem začal taky odhrabávat. Vynořila jsem se na denní světlo obalená jako sněhulák. "To tedy! Bylo to... bylo to... zábavné a taky naprosto příšerné!" Zasmála jsem se a důkladně se otřepala, abych se zbavila sněhu z kožichu. "Jsi celý?" zajímala jsem se, protože jsem v té rychlosti, kterou jsem prosvištěla kolem, jen zahlédla, jak se Tonres nekontrolovatelně kutálí z kopce dolů. Vypadalo to ale, že má všechny končetiny na svém místě, takže jsme si asi mohli oddechnout.
Než jsem si vyklepala sníh z kožichu, můj společník už objevil cosi dalšího. Hned jsem mu nakukovala přes rameno, protože jsem nechtěla o nic přijít. Byly to jakési útvary z ledu, ale nepodobaly se obyčejným rampouchům nebo námraze. "Vypadají jako květy," řekla jsem v odpověď na Tonresovu otázku. "Jako ledové květiny." Nic podobného jsem ještě nikdy neviděla, což se pomalu stávalo tématem letošní zimy. Viděla a zažívala jsem spoustu nových věcí a asi vážně jen tak nezapomenu na všechna tahle dobrodružství. Ještě chvíli jsem obdivovala křehkou krásu květin, které se nějak utvořily z ledu, než jsem se vydala za Tonresem. "Vlastně celkem ano, ze všech těch dobrodružství jednomu vyhládne," usmála jsem se. Pořád jsem nevěděla, jak ulovit rybu, aniž bych se přitom zmáčela až za ušima, ale snad na něco přijdeme, až budeme u řeky. Hučení vody bylo slyšet všude kolem.

//Kiërb

(bobování)
//Sviští hůrky kolem Sopky

Nebyla jsem si tak jistá tím, jestli zahrávat si se Smrtí skutečně stojí za to. Tonres v tom měl ale podle všeho celkem jasno. "Ale co by tak mohla chtít, nevíš?" Klidně bych jí něco nabídla, kdyby to znamenalo, že mě pak nerozdrtí v prach nebo co vlastně dělala s vlky, kteří jí co nabídnout neměli. Jenže co mohl mít rád někdo, kdo sí říkal Smrt? Lebky? Možná náhrdelník ze zubů nebo kostí? Nic z toho se mi příliš získávat nechtělo. "Rozhodně je to ale zajímavé. Pomoc s magií... jistě by se hodila. Časem. Zatím pořád ani nevíme, jestli nějakou magii vůbec mám." Snad bychj ji raději nejdřív objevila, než se vydám k bohům.
Výhled na ohnivou horu, která se správně asi nazývala sopka, odtud byl skutečně dobrý. Procházeli jsme vlastně přímo okolo ní a já se v jejím stínu necítila úplně příjemně. Dávala jsem pozor, jestli se země zase nezačne třást a z jejího nitra se nevyvalí další oheň, ale asi se už vyřádila dost a teď spala. "Byla. Právě až na jihu u moře," usmála jsem se, tohle právě byla ta událost, která mne ke zdánlivě nekonečnému slanému jezeru zavedla.
Šplhat se po kopcích bylo značně náročné, obzvlášť ve sněhu. Abych byla upřímná, začínaly mě hory celkem otravovat. Nechtěla jsem to říkat nahlas, protože Tonres tu vypadal celkem spokojeně a jako by mu kopce ani zima nedělaly žádné problémy, ale já toho měla už celkem plné zuby, trmácení se po nerovině mě nutilo kašlat a taky tady bylo o dost chladněji, než dole. Naštěstí mě napadlo, jak by se pobyt tady dal zpříjemnit. Tonrese můj nápad viditelně překvapil, ale rozhodl se k němu taky přidat, což mě rozhodně potěšilo. "Jasně!" zamávala jsem ocasem. "Myslím, že to bude v pohodě. Když už jsem vylezla až sem, dolů to taky zvládnu," opáčila jsem na jeho obavy a doufala, že je to i pravda. Hned jsme se začali rozhlížet po nějakém vozítku a Tonres brzy spatřil velký kus kůry, který nám mohl posloužit úplně skvěle. Rozhodla jsem se mu pomoci naše "sáňky" vytáhnout na kopec.
Byla to celkem fuška a trvalo nám to nějakou chvíli, než jsme se dostali na místo, které bylo dost vysoko. Nakonec jsme to ale zvládli. Kromě kůry, která v půlce praskla a staly se z ní dva kousky, každý tak akorát pro jednoho vlka. "Tak tedy závod" zasmála jsem se, chvíli se ještě vydýchávala a pokašlávala po výstupu a vlezla si na své boby. Jednu tlapu jsem zabořila do sněhu, abych se nerozjela dřív, než by bylo zdrávo, ale jakmile můj společník zavelel, pořádně jsem se odpíchla a už to svištělo. A jak! Byla to vážně rychlost. Hrozná. Žaludek jsem měla rázem až v krku a srdce mi možná ani netlouklo. "Ííííí," kvílela jsem napůl hrůzou, napůl veselou rozjařeností, nemohla jsem se rozhodnout, co převažuje, ale teď už to stejně bylo jedno. Boby se nedaly zastavit, řítily se vpřed rychleji a rychleji, prosvištěly kolem Tonrese, který se valil z kopce stylem kutálející se klády a v tu chvíli už jsem si byla celkem jistá, že převažuje hrůza. "Jak se to brzdí? Jak se to brzdíííí?" Ale nešlo ani brzdit, ani nijak zatáčet. Pevně jsem zavřela oči, protože jsem nechtěla vidět svou nevyhnutelnou smrt. Moje kůrové boby vzápětí najely na hrbol, nadskočily, kůra se konečně rozlomila a já zalítla do závěje někde u paty hor.

//Křišťálová louka

(rozjímání)
//Ageron přes Ragar

Zaujatě jsem poslouchala Tonresovo povídání o bozích, kteří byli asi blíže, než bych si představovala. "Smrt?" přeběhl mi mráz po zádech a kdoví, jestli to bylo jen zimou kolem. "To vážně zní dost zlověstně." Určitě jsem neměla v plánu hned běžet do náručí někomu, kdo si říká Smrt. "Pomoc s magií by se hodit mohla, ale vyplatí se to?" uvažovala jsem nahlas. Podle všeho měla tahle bohyně ještě bratra někde na jihu. Ten si zase říkal Život, což už znělo trochu optimističtěji. "No, v setkávání s bohy bych asi raději začala s ním," pousmála jsem se. Už jen proto, že měl přívětivé jméno a žil někde na jihu. Na který jsme, mimochodem, pořád jaksi nedošli. Ale držela jsem zatím jazyk za zuby. Naše okružní vycházka se mi líbila a jak postupně ustupoval i kašel, nezdála se myšlenka jihu už tak urgentní, jako předtím.
Po událostech pod jmelím jsme se oba asi cítili poněkud zvláštně. A to se toho ani tak moc nestalo... a přesto to byla taková milá a příjemná chvíle. Raději jsme se ale od magické moci jmelí začali vzdalovat a terén pod našima nohama se stával náročnějším. I sněhu přibývalo a ochlazovalo se, jak jsme teď šplhali do nefalšovaných hor. Jak jsem víc funěla, kašel se znovu připomínal častěji, ale bylo znát, že už to vážně není tak hrozné jako předtím. Stočila jsem pohled směrem, kterým ukazoval Tonres, a z lesa pod námi jsem skutečně spatřila trčit jakousi kamennou strukturu, věžičku zříceniny, kde by měla žít bohyně. Jen jsem nad tím užasle zavrtěla hlavou. Kolik podivností se tu dalo spatřit!
Stoupali jsme výše a já přemýšlela, jaká zvláštní souhra podivných náhod mě vlastně přivedla sem, na toto místo. Letošní rok byl naplněný podivnostmi a rozhodně to byl ten nejzajímavější, jaký jsem kdy zažila. I když ne ve všem byl příjemný. Kdybych to mohla změnit, šla bych znovu za těmi myškami, co hrály hru s vlajkami? Asi ano, to byla přece zábava. Možná bych potom ale nenásledovala Adirama do podzemní nory... bylo to milé setkání, které ale na povrch vyplavilo hodně vzpomínek. Nemohla jsem mu dát, co chtěl a zklamala jsem nás oba... Na druhou stranu, kdybych se nepotkala s ním, nejspíš bych nikdy nenarazila na Artyoma a potom by asi všechno bylo úplně jinak. Bez něj bych asi nikdy nedokázala přečkat ten dým a oheň a podivné počasí. A jak by si poradil on? Kdepak, nejlepší asi bylo nic neměnit. Nechat vše plynout. Jen mě pořád mrzelo, že jednooký vlk ode mne utekl kdoví kam. Díky tomu jsem zase potkala Tonrese, ale i tak jsem z toho pořád byla jaksi nalomená. Ani jsme se pořádně nerozloučili, prostě nic. Nerozuměla jsem tomu. Mohla jsem jen doufat, že je v pořádku, ať už byl kdekoliv.
Tonresův hlas mne vytrhl ze zamyšlení. "Takže za to mohla ta kouřová hora," pokývala jsem hlavou a otřásla se při vzpomínce na výstup na ni a na tu ohavnou díru, která do ní zela. "Sopka. Za tu obří ránu a oheň a dým... nejdřív jsem vůbec nechápala, co se to vlastně děje. Bylo to jako konec světa," zatřásla jsem hlavou. Lepší na to snad vůbec nemyslet. Hory se kolem nás zvedaly výš a před námi se tyčily ještě mnohem vyšší vrcholy. "Mohli bychom se někde sklouznout z kopečka," napadl mě náhle návrh na další zimní aktivitiu, kterou bychom mohli spáchat.

//Sněžné velehory kolem sopky

(jmelí)

Samotnou by mě asi nikdy nenapadlo hrát si na krvelačného děsivého upíra. Už jen proto, že na mně nebylo děsivého ani krevlačného vůbec nic. Ale byla to vážně celkem legrace, obzvlášť když se Tonres rozhodl mi sým "zděšením" přizvukovat a hrát to se mnou. Hádala jsem, že krvelační upíři obvykle nezvedají zadek v hravé úkloně, široce se nezubí ani zvesela nemávají ocasem, ale takový byl holt asi rozdíl mezi mnou a skutečnými upíry. A taky ten, že opravdoví upíři měli opravdové zuby a ne jen kusy ledu, které se po chvilce rozpustí a vypadnou z tlamy ven. Zasmála jsem se. "To asi ano. Ale chtěli jsme si ji přece užít, ne? Zatím se nám to daří náramně," střihla jsem ušima a olízla si omrzlé dásně. Brr, takhle ocumlávat led asi nebyl úplně ten nejlepší nápad, ale stálo to za to.
Kráčeli jsme dál lesem, který vypadal vážně moc hezky. Některé stromy vypadaly staré, tak prastaré jako ty, které jsme měli doma. Rozhlížela jsem se po jejich větvích a spokojeně se usmívala, než Tonres poznamenal něco, co můj výraz okamžitě přetvořilo v překvapený. "Skutečně, bohyně?" Chvíli jsem si to přebírala v hlavě. "Myslela jsem, že bohové žijí na obloze a nikdo je nikdy ve skutečnosti neviděl." Rozhodně mě to zaujalo a doufala jsem, že to Tonres bude chtít rozvést více.
Došli jsme ještě o kousek dále, než se Tonres zakoukal na cosi na stromě. Následovala jsem jeho pohled tím směrem a spatřila zelenou rostlinu s bílými plody zamotanou ve větvích stromu. Bylo to samozřejmě jmelí. A byla zima. I já věděla, co jmelí v tuto dobu značí - doma jsme ho měli spoustu a táta s mámou se pod ním vždycky tak cukrovali, že div všechen sníh kolem nich neroztál. Cítila jsem, že se mi valí krev do tváří, už jak Tonres poukázal na přítomnost rostliny. "Ano? No... já vlastně taky. Tradice by se měla ctít," zahihňala jsem se nervózně, ale byla to dobrá nervozita. Taková příjemná a šimravá. S jiskřičkami očekávání v očích jsem hleděla na Tonrese, který se octl v dosti svízelné situaci a snažil se nějak porovnat si slova. Můj úsměv se postupně rozšiřoval. Byl... roztomilý, když se tak snažil vykoktat své "vyznání" pod jmelím. "A já jsem zase ráda, že můžu tohle zimní dobrodružství prožívat s tebou," začala jsem, "a těší mě, že jsme se potkali a doufám, že... že naše přátelství vydrží ještě hodně dlouhou dobu!" Na konci jsem se i já trochu zakoktala. Možná to dělalo to jmelí? Nutilo vlky koktat? Tonres už si to mířil zase dál, ale cestou se otřel o můj bok. Krátce jsem k němu na oplátku přitulila svou tvář, když kolem mne procházel a ucítila jsem přitom příjemné zašimrání kolem žaludku. Ach, mé hloupé srdíčko, už by se zase k někomu upínalo. Jenže Tonrese bylo tak snadné si oblíbit. Pořád ještě s trochou horkosti v tvářích jsem radši natáhla krok, aby na nás už jmelí nemohlo. "Zvláštní rostlina, to jmelí, co?" zasmála jsem se a ocas se mi spokojeně pohupoval sem tam.

//Sviští hůrky přes Ragar

(rampouchy)
//VVJ přes Severní Galtavar

Vyrazila jsem za Tonresem, ale trošku jsem se za ním zdržela. Mezi prsty na tlapě mi zajel kousek ledu z té vylámané díry, kterou tam můj společník vytvořil, a jé! Jak to studilo, to si ani neumíte představit. "Ík," kníkla jsem a hned zastavila, abych toho vetřelce vydloubala ven. Nebo by mě vzali všichni čerti, i tak jsem měla pocit, že mě z toho mrazí snad až někde v hlubinách páteře. Opatrně jsem se ho zuby snažila vyhryzat, aniž bych si přitom ukousla nohu. Tonrese jsem pořád viděla koutkem oka, kutil cosi u stromu. Snad ne další past na svůj ubohý jazyk, zahihňala jsem se. Chvíli trvalo, než na půl rozpuštěná ledová štěpinka vyjela konečně ven. Spokojeně jsem položila tlapu zase na zem... a na krátký okamžik mě polila panika. Tonres byl pryč. Lapla jsem po dechu. "Tonresi?" pípla jsem přiškrceně a zakašlala. Se staženým hrdlem to zabolelo, ale skoro jsem to nevnímala. Ale jakto? Kam zmizel? Proč-
Ale než jsem stačila začít skutečně vyšilovat, že mi další dobrý kamarád utekl, spatřila jsem za nedalekým křovím trčet hnědá záda. Hned mi spadl kámen ze srdce a lehce jsem se hravě přikrčila. Co to tam ten vlk zase chystá? Přimhouřila jsem oči, přikročila o kousek blíže a v tu chvíli z křoví vyskočil... nějaký krvesajný upír! Akorát, že vypadal dost podezřele jako Tonres. Rozesmála jsem se. Vypadal vážně vtipně. "Ach, ne, nevysávej mě, upíre," zažadonila jsem, ale nemělo to úplně onen efekt, protože jsem se přitom zubila na celé kolo. "Zkusím to taky! Můžeme být upírské duo," napadlo mě hned a pokusila jsem se naaranžovat si do tlamy také dva rampouchy z větví kolem. Nebylo to ale jen tak. Jeden jsem měla o hodně kratší než druhý a trčely mi každý na jinou stranu, nehledě na to, že příšerně studily do dásní. Takovýhle upír by toho asi moc nevycucal, ale protože jsem ve skutečnosti neměla žádný o kradení cizí krve, příliš to nevadilo. "Há huhu hupírka!" zahuhlala jsem vesele a nesrozumitelně a otočila se na svého kamaráda, kterému se už ale zuby rozpadly. Ty moje nevydržely o moc déle. Jeden vypadl, protože moc roztál a ten druhý jsem spíše dobrovolně pustila, protože mi už úplně trnuly zuby. Led byl... ledový. Kdo by to byl čekal? "Škoda," povzdechla jsem si, "ledové zuby nám asi nebyly souzeny." I tak mi ale ocas spokojeně vlál jako vlajka, když jsme společně mířili hlouběji do lesa. K jihu jsme pořád nesměřovali, ale asi to ani tolik nevadilo. Byl krásný den a vítr nefoukal a zdálo se, že můj kašel se konečně začíná uklidňovat. Už se ozýval jen chvílemi.

Opatrně jsem se klouzala a světe div se, ono to opravdu šlo! Tonres mi byl po boku a to mi dodávalo jistoty. Odvážila jsem se trošku zrychlit. Tlapky se mi chvílemi rozjížděly do všech směrů, rozhodně to nebylo žádné krasobruslení. Jednou se mi nějak podařilo chytit smyk, úplně se otočit a chvíli svištět po ledu pozadu, ale už jsem si hlavu nenatloukla. A jaká to byla zábava! Pohihňávala jsem se, když jsem projížděla kolem Tonrese, který se rozhodl zastavit a jen sledovat. "Tohle je vážně bezva, nevím, proč jsem to nikdy dřív nezkusila," smála jsem se a zlatá očka mi jen jiskřila. "Díky, žes mi to ukázal," chtěla jsem zastavit vedle svého společníka a poděkovat mu, ale nějak se mi to nepovedlo a pomalu jsem odklouzala až o kus dál.
Tonres se zatím pustil do vyhrabávání čehosi v ledu. Po očku jsem koukala, co to tam má, ale zatím jsem se příliš bavila bruslením, než abych tam hned běžela. Na chvíli jsem tedy potom odhlédla a když jsem se otočila zpátky, Tonres byl chycený! Na jednu vteřinu jsem se otočila a už se cosi semlelo! "Tonresiii," vykvikla jsem a rozklouzala se zpět k němu, protože to vypadalo, že mu tam snad přimrzla tlama. Jenže jsem jsem začala spěchat, tlapy se mi rozjížděly a tak jsem tam sebou akorát zmatečně mrskala a než jsem se k němu doplácala, vlk už byl volný. Na jazyku mu ale pořád visel kus ledu. Vyjeveně jsem na to kulila oči. "Tohle jezero! Je jistojistě prokleté. Snaží se všem vlkům krást jazyky, něco podobného už se tu stalo podruhé - a to nevím, co se tu děje jindy!" Vzpomněla jsem si na Artyoma, kterého zase do jazyku kousla ryba. Chudák Tonres vypadal, že se mu jazyk snad vytahá až ke kolenům. "Nešel by rozpustit?" zkoumala jsem to z jedné i druhé strany, ale kus ledu vypadal moc veliký, než aby se Tonresovi vešel do tlamy a tam neškodně roztál. I tak se ale bude nakonec muset rozpustit, ne? Snad dřív, než mu jazyk upadne...
Ale zdálo se, že mého společníka nic nemůže odradit. Začal mávat zmatečně tlapou ve vzduchu a cosi huhlat, což mě nakonec přimělo zasmát se, i když jsem se rozhodně nechtěla bavit na jeho neštěstí. Jenže ono to znělo, jako by mluvil nějakým cizím jazykem! Jako ti vlci za mořem. Z jeho zuřivé gestikulace jsem ale asi pochopila, co chce. "Jdeme do lesa?" ujistila jsem se, že to dobře chápu, a vyrazila jsem za ním.

//Ageron přes Severní Galtavar

(jít k ledovému jezeru)
//Armanské hory přes Jižní Galtavar

Shodli jsme se, že bylo skutečně štěstí narazit na sebe. Možná dokonce osud. To znělo celkem tajuplně a záhadně, ale proč by to tak nemohlo být? Neříkal něco podobného i Adiram? Nebo to byl někdo jiný? Trochu mi to začínalo splývat dohromady, ale vlastně to nakonec bylo jedno. Hlavně, že jsme teď byli tu, oba společně.
Tonres prohlásil, že už prožil horší věci, než bylo nějaké obyčejné uvaření na sluníčku. Nemohla jsem tvrdit, že by mě trochu nezajímalo, co přesně tím myslí, ale obávala jsem se, že jde o něco bolestivého, třebaže se pořád tvářil normálně, snad i usměvavě. "Rozumím. Takže nějaké slunce tě jen tak nepoloží," pousmála jsem se a sledovala, jak se kolem nás projasňuje. Začínal nový den, bezvětrný a s modrou oblohou. Žádná sněhová bouře ani příliš krutý mráz se s novým ráne nepřihnaly a za to jsem byla skutečně ráda.
Mířili jsme k jezeru a já se rozhlížela kolem poněkud úzkostně. Bude tu Artyom? Třeba se vrátil, aby mě našel... ale jestli tu bude, co když zjistím, že se úplně zbláznil? Ale svého kamaráda jsem nikde neviděla. Netušila jsem, jestli je to takhle lepší nebo ne. Nevrátil se. Prostě utekl. Povzdechla jsem si a taky zrychlila do klusu, když Tonres přidal. Zastavili jsme až na okraji jezera, které ale nebylo vidět. Zamrzlé a zasněžené splývalo s plání. Stála jsem a vydýchávala se, i když to byl jen krátký běh, ale nechtěla jsem dostat další záchvat kašle. Stejně jsem si po tom klusu párkrát zakašlat musela.
Tonres zatím pod sněhem hledal led a také ho našel. "Neláme se?" otázala jsem se trochu s obavou, aby můj nový kamarád každou chvíli nezahučel do ledových hlubin, ale vypadalo to, že led drží, alespoň u kraje. Vyrazila jsem tedy za ním a téměř okamžitě se mi rozjely nohy a rozplácla jsem se na kluzké ploše. Tiše jsem se zasmála. "Já tohle jako malá nikdy nezkoušela. Ve hvozdě jsme jezero neměli," řekla jsem Tonresovi. Bylo asi dost očividné, že v tomhle moc cviku nemám. Na nohy jsem se vyškrábala až na několikátý pokus, předtím jsem tam bruslila jako koloušek, co se snaží poprvé vstát, ale když jsem přišla an to, jak se správně zachytit drápky, povedlo se to. Opatrně jsem se zkusila odpíchnout podobně jako můj společník, který záhy také skončil na zemi ve sněhu. Zasmála jsem se. "Je to nějaké zrádné!" Můj skluz byl jen krátký, protože jsem se pořádně nerozběhla, ale nespadla jsem. Opatrně jsem pošupovala tlapy po ledě a snažila se pro to získat trochu cit.