Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Díky moc za osudovku a prosím o odměnu do magie země

Nechtěla jsem brečet. Bylo to tak hrozně hloupé. Ale nemohla jsem si pomoct. Tak ráda jsem byla, že jsem se setkala se svým přítelem, jen proto, abych ho vzápětí zase ztratila. Bez vysvětlení, bez jediného slova... lámalo mi to srdce. Copak už ho nikdy nenajdu? Nebudu si s ním moc promluvit? Jen na půl ucha jsem poslouchala, co nám vykládá vlk z plamenů. Káral nás, že jsme zapomněly na to, co nám prve říkal, ale jakpak bych na něco takového mohla myslet, když se přede mnou objevil ztracený kamarád? Copak to ten vlk nechápal? Řekl, že jsem vynikla a že mě čímsi vylepší, ale mě to v tu chvíli už nezajímalo. Chtěla jsem, aby se vrátil Artyom, ale to plamen asi zařídit nemohl a než jsem ho o to stihla poprosit, zmizel.
Otřela jsem si tlapou mezi vzlyky mokré oči a právě v tu chvíli jsem ucítila nězný dotek. Byla to ta mladá rezavá vlčice. "Asi ano," fňukla jsem. "Nechala jsem se nachytat..." Otřela jsem si znovu oči a zamžourala na černobílou vlčici, která se také vrátila. Asi jako jediná nezapomněla na to, co nám plamen říkal. "Já jsem Jasnava," představila jsem se alespoň zrzečce Danie, která už byla na odchodu. "Hodně štěstí," hlesla jsem za ní ještě a obrátila se na černobílou vlčici. "Asi... bych také měla jít. Musím najít kamaráda. Kamarády," opravila jsem se zmateně, protože jsem si vzpomněla ještě na Tonrese. Ach, co on si jen pomyslí? Doslova jsem se mu vypařila před očima! Jenže jsem nevěděla, kde hledat ani jednoho, ani druhého. Věděla jsem jen, že když zůstanu na místě, asi se dočista zblázním. Musela jsem zjistit, kde jsem a kde se nachází mí přátelé. Vyrazila jsem kupředu, jen jsem černobílé kývla na rozloučenou. Určitě musela také jít někoho hledat. V tu chvíli mě ani nenapadlo, že bychom mohly jít spolu. Byla jsem zkrátka a dobře úplně mimo.

//Ranský les přes Márylouku

Čekala jsem s napětím, co mi Artyom odpoví a jestli se nakonec dozvím i proč tak najednou utekl, ale místo toho se stalo něco zcela jiného. Z plamenů zahřímal hromový hlas a vyšlehly k nebi, až v jejich světle zmizel celý svět. "NE!" Vykřikla jsem hlasitě s pevně zavřenýma očima a odvrácenou tváří. "Artyome!" Jenže když světlo pohaslo, Artyom byl pryč. Zase. Tlama se mi protáhla, zavlnila a už jsem měla slzy přímo na krajíčku. Co se to dělo? Ničemu jsem nerozuměla. Nechápala jsem to. Vůbec, ani trošku. Nebyla jsem tu teď už sama, byla tu i ta rezavá vlčice, která se tu objevila na začátku. Nejspíš ani ona moc netušila, o co tu vlastně jde, ale nevypadala z toho tak strašlivě rozhozeně, jako já. Pokud něco, působila spíš nazlobeně. "Já... já nevím," popotáhla jsem a zamrkala v marné snaze zadržet pláč. "Byla jsem... tam a pak jsem byla tady a a a... a Artyom zase zmizel a bhúúúh," rozbulela jsem se konečně naplno, protože na moji dušičku už toho bylo vážně příliš. Takové šoky jsem prostě nemohla snášet.

Artyom vypadal zmateně. Pravda, asi jsem to nevysvětlila zrovna nejlépe, ale chtěla jsem ze všeho nejvíc vědět, proč mi utekl a nechal mě tam. To se snad dalo pochopit, ne? Nezlobila jsem se na něj, ale cítila jsem se kvůli tomu... asi trochu ublíženě. Možná, když mu to nejdřív vysvětlím, dočkám se potom odpovědí i já. Jenže to bych tomu nejdřív musela sama rozumět. "Vlastně sama pořádně nevím, co se stalo. Šla jsem se s Tonresem - to je jeden vlk, co se tu v okolí toulá - schovat do lesa, ale najednou kolem mě byl všude oheň. Nespálil mě, ale odnesl mě sem. Ještě tu byly další dvě vlčice, ale ty tu tady teď nevidím. Asi vyhrály... Ale to zase předbíhám," zasmála jsem se nervózně, protože jsem vážně nervózní byla. Uvědomovala jsem si, že vážně nemám nejmenší ponětí, co to vlastně dělám. "Z ohně se zjevil obličej starého vlka a ten nám řekl, že... jsme byly vybrány do soutěže, kde poměříme své síly psychické i fyzické? Nebo něco takového, ale na konci měla být odměna. Vyřešila jsem docela těžké hádanky, ale nakonec jsem skončila zpátky tady a už vůbec nevím, jak dál... plamen neodpovídá a další nápovědu taky nevidím." Upřela jsem na Artyoma svá zlatá očka: "Nenapadá tě něco?"

Nenacházela jsem vůbec nic, žádnou nápovědu, žádnou odpověď. Takhle to tedy asi mělo skončit. Nejspíš jsem prostě prohrála a pokud ne, pak tahle hádanka byla tak strašlivě zapeklitá, že jsem neměla šanci ji vyřešit. Ztěžka jsem si povzdechla. Achjo. Tohle dobrodružství bylo tedy u konce a já neměla nejmenší ponětí, kde vlastně jsem ani kudy bych se měla vydat, jestli se chci vrátit do míst, kde jsem opustila Tonrese. Co ten si asi pomyslel, když mě najednou spolkly plameny? Nebo bych měla jít raději hledat Artyoma?
Jako by snad slyšel mé myšlenky, hnědý vlk se zjizvenou tváří se náhle vynořil mezi stromy. Srdce mi radostně poskočilo. "Artyome! Jsi v pořádku!" zaradovala jsem se, když jsem ho viděla živého a zdravého. Když předtím tak utekl, dělala jsem si starosti, ale vypadalo to, že se mu nic nestalo. Vyhlížel poměrně zaraženě, že mě tady našel. "Já... nevím, vlastně. Zanesla mě sem nějaká magie a měla jsem se účastnit nějaké soutěže či co, ale myslím, že už je konec." Pokrčila jsem rameny, ale když tu teď byl Artyom, cítila jsem se mnohem líp. Rozhodně mnohem méně zkroušeně z toho, že jsem nejspíš všechno úplně poťapala. "Ale kde se tu bereš ty? A proč jsi... Artyome, proč jsi ode mě utekl? Měla jsem strach," svěsila jsem lehce hlavu. Nechtěla jsem mu to vyčítat, ale rozhodně mě zajímalo, jaký k tomu měl důvod.

Z plamenů se nic neozvalo. Žádná odpověď, nic. Bylo pořád stejné ticho, nikdo se neobjevoval, nikdo se neozýval. Byla to další hádanka, nebo skutečně konec? Pokud to byla hádanka, proč se neukázala nová nápověda? Možná jsem na to tentokrát musela přijít sama. Jenže jak? I s nápovědami jsem s tím měla problém a vlastně jsem ani netušila, jestli bych měla vůbec pokračovat dál. Možná jsem prostě prohrála. Třeba jsem tu poslední hádanku vyřešila špatně, nebo mi to šlo moc pomalu a tak to se mnou vlk v plameni vzdal. "Takže mám odejít?" zeptala jsem se skoro plačtivě a čekala, doufala, že aspoň tentokrát dostanu nějakou odpověď nebo něco... "Chtěla bych ale ještě pokračovat. Chtěla bych to dokončit, šlo by to?" špicovala jsem uši, jestli něco zaslechnu. "Nebo aspoň vědět, co by byla ta odměna, kdybych se dostala až na konec," zkusila jsem snížit své nároky. I když tohle dobrodružství bylo dosti děsivé, byla jsem zároveň hodně zvědavá. To byla asi taková moje metla, zvědavost. Kvůli ní jsem se nemohla jen tak sebrat a odejít odtud. Skoro se ale zdálo, že nic jiného mi nezbude, když vlk z ohně zmizel. "A jestli mám vážně jít, mohl bys mi alespoň říct, kde jsem, prosím?" uvědomila jsem si, že nemám nejmenší ponětí, kde se vlastně nacházím. Tohle nemohl být konec, ne a ne...

Netušila jsem, co se stane. Mohlo to být úplně to nejhloupější rozhodnutí. Mohlo to dopadnout zcela a naprosto příšerně... ale asi nedopadlo. Bála jsem se, co uvidím, až znovu otevřu oči, které jsem předtím křečovitě zavřela. Opatrně jsem nadzdvihla víčka a škvírkami pohlédla kolem sebe. Když jsem nezahlédla nic hrozného, otevřela jsem oči úplně a rozhlédla se. Ale... tady už jsem byla? Poznávala jsem tu mýtinu a rozhodně jsem si vzpomínala na pařez zachvácený modrým ohněm. Tady to všechno začalo. Jenže teď jsem tu byla sama. Úplně a dočista. Dvě vlčice, které tu se mnou byly předtím, se nevrátily. Nebo už odešly? A... bylo to vlastně všechno? Pomalu jsem se postavila a zvolna se otočila kolem své vlastní osy. "Haló?" zavolala jsem a špicovala uši, jestli se neozve nějaká odpověď. Bylo mi to divné. To nemohlo být všechno, nebo ne? Že bych se spletla a udělala špatné rozhodnutí, byla jsem tím pádem vyloučena ze soutěže? To by mě asi mrzelo. Byl to prozatím dost hrozivý, děsivý zážitek, to ano, a ani jsem ho vlastně nechtěla, ale přišlo mi, že už jsem se dostala docela daleko, než abych teď skončila! Pohledem jsem se zastavila na modrých plamenech. "Pane vlk? Jste tam ještě?" zkusila jsem to.

Proběhla jsem ohněm v naději, že to ztělesnění mých strachů alespoň na chvíli nechá za mnou. Jistě by nikdy nečekaly, že se vrhnu do ohně, že? Ale když nepálil, nebyl to žádný problém. Bylo to prostě jako proběhnout obyčejným světlem. Srdce mi pořád divoce bušilo, ale když jsem se soustředila na cestu přede mnou, šlo se mi docela dobře. Vpředu už bylo vidět světlo. Zajásala jsem nad možností, že se konečně zase podívám ven. Už by bylo na čase! Temné, vlhké jeskyně jsem v lásce rozhodně neměla a tak jsem přidala do kroku, abych už byla venku. Ovšem má radost neměla dlouhého trvání. Nadechla jsem se sice opět čerstvého vzudchu, ale kde byla cesta dál? Přede mnou byl pouhý sráz a pak také voda, nekonečná hladina, která se táhla do všech stran. Couvla jsem od okraje, který vypadal nebezpečně, a zahleděla jsem se dolů. "Co teď?" zeptala jsem se jen tak do větru, který tu fičel docela slušně. Jako v odpověď na mou otázku se pode mnou začaly vlny formovat do slov, které se ukázaly být další nápovědou. Ale co znamenala? Ach, začínalo to být složité a měla jsem pocit, že se mi mozkové závity pletou a zamotávají s každou další hádankou. Po chvíli mi asi začínalo být jasné, co bych měla udělat. No... dobře. Dobře. Tak pojďme na to.

Musela jsem doufat, že mě zdravý rozum nezklamal a že jsem tu zapeklitou hádanku vyřešila správně. Polykala jsem bobulku s opravdu velkým přemáháním. Čekala jsem, co se stane. Zhroutím se k zemi dočista mrtvá, zachvátí mě ten slibovaný bolehlav nebo ještě něco jiného? Co když se mi udělá tak špatně, že se z toho zblázním? Koutkem oka jsem zahlédla, jak se cosi mihlo a potom cosi dalšího na druhé straně. Bylo to z té bobule, nebo už mě stíny našly? Ustoupila jsem blíž k průchodu, který by se měl otevřít, jestliže jsem zvolila správně. Alespoň tak jsem to pochopila. Oheň však hořel dál a plameny nemizely. Zpackala jsem to? Umřu?
Chtělo se mi schoulit do maličkého klubíčka na zemi a brečet. Do čeho jsem se to namočila? Já přece nebyla žádný bojovník nebo hrdina, nebo co že jsem to vlastně měla být. Chtěla jsem jen jít s Tonresem prozkoumat ten další les a teď jsem byla tady, na tomhle strašidelném místě a stíny se začínaly stahovat. Ucouvla jsem, ještě o krůček a ještě... až jsem si s leknutím uvědomila, že stojím v samotných plamenech. Rychle jsem z nich zase vyběhla, ale nebylo to třeba. Nepopálily mě. Natáhla jsem opatrně tlapu zpátky k ohni, ale plameny byly skutečně úplně chladné a neškodné. "Vybrala jsem dobře," vydechla jsem a nemusela dlouho přemýšlet. Jestli jsem si měla vybrat mezi proběhnutím nepálivým ohněm nebo jeskyní plnou stínů, bylo to zcela jasné. Vrhla jsem se skrze plameny. Tam mě snad nemohou následovat, alespoň chvíli!

S vyschlým hrdlem jsem přistoupila k rovné kamenné ploše a nahlédla na ni. Ležely na ni nejrůznější drobné plody, bobulky různých barev, tvarů i velikostí. Trošku jsem zadoufala, že se bude jednat o nějakou příjemnou ochutnávku, ale to bylo značně naivní, jak mi vzápětí potvrdil hlad, který se ozval z ohně. Trochu jsem sebou trhla, rozhodně se mi nelíbilo, když plameny znenadání začínaly mluvit. Hned jsem ale začala zase poslouchat, neboť tohle bylo nepochybně velice důležité pro postup vpřed.
Brzy mi bylo jasné, že mě má podivná pouť zavedla k další hádance. Většina bobulí byla jedovatá, některé dokonce smrtelně. Jen jedna jediná mi mohla pomoci v mé cestě dál. Vyslechla jsem si celou rýmovanou nápovědu, o mnoho moudřejší jsem se potom však necítila. Naklonila jsem se blíže k bobulkám a pořádně si je prohlédla. Doufala jsem, že bych třeba poznala některé jejich druhy, avšak bobule mi nepřipomínaly nic, co jsem kdy viděla. "První sice hezká, ale jedovatá je..." zopakovala jsem si a hloubala nad tím. Opravdu hodně jsem se bála jakoukoliv bobuli okusit, protože jsem nechtěla, aby mi bylo zle a už vůbec jsem nechtěla umřít! Ale zdálo se, že jediná cesta je vpřed. Zpátky už se asi vrátit nešlo, neměla jsem tušení, jak jsem se do téhle jeskyně vůbec dostala. Nerozhodně jsem tam přešlapovala dost dlouho, už jsem měla slzy na krajíčku, protože jsem měla pocit, že by těch správných voleb mohlo být několik a co když jsem něco pochopila špatně či přeslechla? Ale zdálo se mi, že z básničky některé volby vyznívaly lépe, než jiné, takže jsem se nakonec přiměla jednu z bobulí vzít do tlamy a ztěžka jsem polkla. Pevně jsem zavřela oči a vzývala svého andělíčka strážného, aby nade mnou podržel ochrannou tlapku.

Myslela jsem, že jsem přišla na to, co s větvičkou dělat a tak jsem se do toho prostě pustila. Nestačila jsem se ani představit těm dvěma ostatním vlčicím - sotva jsem byla s větvičkou hotová, cosi se zase stalo. Jen jsem mrkla a les byl náhle pryč, stejně jako předtím řeka. Trochu jsem zakolísala, tyhle přesuny mě vyváděly z rovnováhy a vůbec, vůbec se mi nelíbily. Navíc mě teď obklopila jeskyně, slizká a vlhká a páchnoucí, nepříjemná a odporná... "Artyome? Tonresi?" zavolala jsem do hlubin chodby a stáhla oháňku mezi nohy. "Haló? Tonresi! Artyome! Kdokoliv!" Ale k uším se mi vracel jenom můj vlastní hlas. Něčí oči se mi zapichovaly do zad, ale když jsem se ohlédla, nikoho jsem neviděla. Slyšela jsem, jak mi tluče srdce, hrdlo se mi stahovalo. Byla jsem tu sama a stíny se každou chvíli začnou pokoušet o můj zdravý rozum. Musela jsem se pohnout. Nějakým zázrakem se mi podařilo přimět tlapy, aby vykročily kupředu.
"Pane vlk? Pane vlku z plamenů?" zkusila jsem po chvíli cesty chodbou, která naštěstí nebyla vůbec temná, oslovit tu divnou figuru, která na nás mluvila z ohně. Ale asi tu také nebyl. Nikdo tu nebyl. Jen já. A stíny... ale hleděla jsem přímo před sebe, nedívala se nalevo nebo napravo, jestli tu byly, nechtěla jsem je vidět, musela jsem se odtud nějak dostat a jestli mě dřív dostanou ony, už tu asi zůstanu navždy. Tiše jsem si pro sebe celou cestu mumlala. "Nebojím se. Nebojím se ničeho. Čeho bych se tu měla bát? Je to jen jeskyně, jen chodba s mechem a slizem a kamením..." Chodba byla dlouhá, ale nakonec končila a změnila se v rozlehlou místnost. Přes ni musela vést cesta dál! Ovšem cesta byla blokovaná ohněm. Jistě, že to nebylo jen tak. Že by další hádanka? Kamenná formace před průchodem by tomu nasvědčovala. Na chvíli jsem skutečně skoro zapomněla na strach a přistoupila zvědavě blíž, abych to prozkoumala.

//teleport od Tenebrae

Přehopsali jsme po kamenech řeku a já si vážně dělala starosti, aby se Tonresovi z té vody něco nestalo. Normálně a zdravě totiž rozhodně nevypadala. Možná jsem si ale měla dělat starosti spíš se sebou. Náhle ze země totiž vyšlehly modré plameny a ovinuly se kolem mých nohou. "Co to je?" vyjekla jsem, ale než jsem stihla říct cokoliv dalšího, plameny mě pohltily úplně celou. "Tonresi!" zavřískla jsem, jako bych vážně hořela, v tom leknutí jsem si vůbec neuvědomila, že necítím žádnou bolest. "Co to je, co se to děje?" Plameny kolem mne zmizely a odhalily les, který jsem vůbec nepoznávala. Tonres byl pryč. Docela v tahu. V takovéto chvíle bylo nejlepší zachovat klid. Takže jsem samozřejmě okamžitě začala vyšilovat. Ani jsem si nevšimla, že tu nejsem sama. "Tonresi! Kde jsi? Tonre-"
Odkašlání kdesi za mnou mě přimělo zmlknout a přestat kvílet. Konečně jsem se trochu lépe rozhlédla kolem a uvědomila si, že se tu se mnou nachází ještě dvě další vlčice. Srdce mi divoce bušilo a lapala jsem poplašeně po dechu a když se z ohně, který kolem hořel, zhmotnil vlčí obličej, okamžitě jsem se pár přískoky octla těsně po boku rezavé vlčice a s vykulenýma očima na to zjevení hleděla. Poslouchala jsem to sice zvědavě, ale s rostoucí nejistotou. "Souboj? Ale-" Jenže ohňová tvář mluvila dál, vysvětlovala, že soutěžíme o skvělou odměnu, ale že nám nikdo nesmí pomáhat. Náhle ke mně přiletěl další oheň. "Né!" zapištěla jsem znovu a uhnula tlapou, jenže už bylo pozdě. Na noze mi zůstalo vypálené znamení, ale opět to nebolelo. Zkoumala jsem ten divný znak na svojí tlapě. Nechápala jsem, co se to se mnou děje a byla jsem z toho příliš vyjevená, než abych zvládla dále protestovat.
Jen jsem sebou škubla, když se k nebi vznesla záplava jisker a pak jsem se zahleděla na vrbové proutí, které leželo před námi s podivnou nápovědou. Pohlédla jsem zmateně nejdřív na jednu, pak na druhou z vlčic, které nejspíš byly mými... společnicemi? Soupeřkami? Nebyla jsem si jistá. Slova vznášející se nad proutím mi ovšem nedávaly vůbec žádný smysl. Lzrčrhkdzq...? To nejsou žádná slova. Přimhouřila jsem oči a svraštila čelo, tak moc, až mě z toho skoro rozbolela hlava. Co to mohlo znamenat? Převracela jsem tu změť písmen v hlavě tak či onak, na jednu stranu a na druhou, ale dlouho jsem z toho nebyla moudrá. Až po notné chvíli mě možná cosi napadlo a nakonec jsem váhavě udělala to, co jsem si myslela, že se mi ohnivé písmo snaží sdělit.

"Ani to moc nebolí," pokývala jsem hlavou. Poškrábaný čenich trochu štípal, ale hned jsem na to zapomněla, když jsem se mohla pustit do čerstvého masa. Zajíc byl chutný a zahnal hlad raz dva. Podělila jsem se o něj sice s Tonresem, ale i tak jsem se najedla celkem dost. Ostatně jsem nikdy nebyla žádný velký jedlík. Zatímco Tonres pořádal svůj díl zajíce, já si očistila špinavou tlamu a zahnala žízeň trochou sněhu, protože voda v řece se mi ani za mák nelíbila. A určitě nebyla o nic teplejší, než sníh, kterého všude leželo dost a navíc neměl divnou zlověstnou barvu. Rozhlížela jsem se po pohádkově zasněžené krajině a vydržela bych takhle mžourat kolem asi dost dlouho, kdyby Tonres náhle nepromluvil a nenavrhl, abychom se vydali do nedalekého lesa. "Tak jo! Třeba tam taky najdeme něco zajímavého a určitě se tam líp schováme," pokývala jsem hlavou a vyhrabala se zpět na nohy.
Vyrazili jsme hned zase kupředu. Klidně bych snesla i delší odpočinek, ale byla pravda, že v lese nám určitě bude líp než tady venku u řeky, od které se ještě navíc vznášel pořádný chlad. "Nebodáš," střihla jsem ušima, "i když nevím, co víc bys chtěl ještě slyšet? Jak jsem říkala, Havrana byla vždycky z nás dvou ta zvědavější, strkala do všeho čenich a tak toho spoustu objevila. Ráda bych ji ještě někdy viděla," povzdechla jsem si. "Ale vůbec nevím, kde skončila."
Tonres došel k řece a napil se z ní. Nakrčila jsem čenich. "To bych radši nepila, však je ta voda úplně černá," podotkla jsem, ale už se stalo. Jen jsem doufala, že se mu z toho neudělá špatně. Přeskákali jsme po kamenech na druhou stranu, což nebylo nic snadného, protože to pořádně klouzalo. Tentokrát jsem si i já trochu namočila tlapky, ale Tonres se opět vymáchal víc. Čekala jsem, jestli se zase dočká ledových kalhot, zatímco jsem si to zvesela tlapala dál k lesu.

//Houbový ráj

Nebyl čas na vzpomínání ani na žádné povídání, pokud jsme nechtěli skončit s prázdnými žaludky. Což já tedy rozhodně nechtěla a divila bych se, kdyby po tom toužil Tonres. Kdepak, bylo třeba se soustředit na lov. Šlo to víceméně podle plánů, nicméně zajíc byl tvorem mazaným a tak se chvílemi zdálo, že celá akce míří k nezdaru. Nedivila jsem se mu, že využíval všechnu svoji chytrost. Kdyby mě chtěl sežrat nějaký zubatý obr, určitě bych se taky snažila vší silou uprchnout. Nebo... bych možná spíš brečela někde v koutku a doufala, že se zázrakem zachráním. Asi bych nebyla moc dobrý zajíc.
Nakonec se mi podařilo ušáka dohnat a také ho chytit, i když ne úplně ideálním způsobem. Držela jsem ho za zadní nohu a on kopal a vzpouzel se, párkrát mě jeho drápky zasáhly do brady a do čenichu, ale já ho nepouštěla. Za chvíli se už přivalil Tonres, prohnal se sněhem a rafl zajíce za krk. Sníh se okamžitě začal zbarvovat do ruda. Pořád jsem pevně svírala zaječí nohu, až teprve když se zvíře docukalo, jsem ucouvla a pustila ho. "To tedy bylo," odsouhlasila jsem a sedla si na zadek do sněhu. Čenich mě pálil a štípal. "Nevím. Asi nic vážného," nakrčila jsem čelo a olízla si čenich. Ucítila jsem na jazyku pár kapek krve. "Oh. Asi mě trochu poškrábal?" Otřela jsem si krev do sněhu, což příjemně chladilo. Naštěstí ty škrábance nebyly moc hluboké a příliš to nebolelo, takže jsem se snažila kvůli takové hlouposti nevyšilovat. "Dobrá," mrkla jsem na Tonrese a pustila se do jídla. Zajíc byl dobrý, chutný a rozhodně už jsem něco do žaludku potřebovala. Dávala jsem si ale pozor, abych ho nezhltala moc velký kus. Chtěla jsem se s Tonresem podělit hezky půl na půl a tak jsem to také udělala. Po chvíli jsem zajíce odstrčila k hnědému vlku. "To už je tvoje. Tak dobrou chuť," pousmála jsem se na něj a začala si čistit čenich a tlamu od zaječí krve.

//Kopretinka

"Ano," přikývla jsem s úsměvem. "Ona z nás byla vždycky ta odvážnější a zvědavější, takže mi toho hodně ukázala," zavzpomínala jsem na Havranu, která vždy prolézala i ty nejmenší koutky a zákoutí a měla o všem, co se v lese šustlo, dokonalý přehled. "Někdy mi pořád chybí," povzdechla jsem si. Kéž by tu tak byla se mnou! Snad se měla dobře, ať už byla kdekoliv. Přála jsem jí všechno štěstí, protože si ho rozhodně zasloužila. Kdoví, jestli zůstala pořád ve hvozdě? Ale nějak se mi tomu moc nechtělo věřit. Když jsem odešla já, určitě se pak na cesty vydala i ona. Přece jen ji okolní svět vždycky zajímal mnohem víc, než mě, takže byl docela div, že já z nás dvou byla první, kdo se do něj vydal.
Prošli jsme kolem území smečky, která byla nejspíš smečkou Sarumenskou a brzy jsme poblíž lesa narazili na zajíce. Už jsem měla pořádný hlad, takže jsem vážně doufala, že toho ušáka dostaneme. Jen aby nám nevběhl mezi stromy hvozdu! Určitě by nás tamní obyvatelé nepochválili, že jim krademe jejich zajíce... Vyrazili jsme vpřed a chvíli se zdálo, že přesně to se stane. Že ušák zahučí do lesa a budeme mít po jídle. Ale Tonres ho nakonec odříznul a zajíc, protože nechtěl skončit v řece, si to namířil ke mně. Natáhla jsem skoky, i když to bylo ve sněhu zatraceně náročné a blížila jsem se k němu. Zajíc se chystal nahodit kličku a zamířit si to zpátky na otevřenou louku, ale to už jsem ho měla na dosah. Odrazila jsem se ke skoku a málem minula. Klopýtla jsem, překulila se do sněhu, ale zajíce jsem držela. Rafla jsem ho za zadní nohu a nepouštěla, ale nedařilo se mi ho dostat do nějaké lepší pozice, ve které bych ho mohla dorazit. Doufala jsem, že se sem Tonres brzy dostane a pomůže mi.