Příspěvky uživatele

Shodly jsme se na tom, že jaro se blíží, i když v chladném větru pořád ještě byly patrné stopy zimy. Sníh už ale nahradil déšť a z toho jsem vážně měla radost. Jen se zdálo, že Night to bohužel příliš nechápe. Netušila, o co přichází, což mi bylo trochu líto - měla by to aspoň zkusit, doufala jsem trošku, že se ke mně přidá. "Ale to je přeci hloupost," zasmála jsem se. "Nemusíš vyrůstat vůbec z ničeho. To, že máš najednou delší nohy, vůbec neznamená, že se musíš vzdát životních radostí," objasnila jsem jí, ale brzy už mě unavené tlapky vážně bolely a déšť navíc s novým dnem ustal, takže pokud si bude chtít šedivá zkusit zatančit s kapkami deště, nejspíš si bude muset počkat na další srážky. Škoda. Třeba její tlapky netančí. Ne každého tlapky to umí, toho už jsem si taky všimla, i když mi to přišlo podivné.
Sdělila mi, že opravdu je odtud a dokonce že bydlí hned za řekou. Pohlédla jsem směrem k lesu, ke kterému ukazovala. "Borůvková, to je ale krásné jméno!" zavrtěla jsem ocasem a hned si představila, jak to tam asi vypadá. Určitě tam měli největší a nejsladší borůvky, co se daly najít v širém okolí - jinak by si jistě dali jiné jméno. Mlsně jsem se olízla, ale na borůvky bylo bohužel ještě brzy. Pokud ovšem - "Rostou vám tam borůvky celý rok?" zajímala jsem se, to by mohl být další důvod pro ono ovocně voňavé jméno.
Když začala vzpomínat na jméno tohoto kraje, nastražila jsem uši. Znělo to slibně. Nadějně. A pak to z Night konečně vypadlo a já překvapeně vyvalila oči. "Gallirea? Opravdu, tohle je Gallirea? No to je ovšem naprosto výtečné!" Kdyby mě tolik nebolely nohy, začala bych poskakovat kolem, takhle jsem ovšem jen párkrát nadšeně vsedě přešlápla a ocasem jsem vrtěla tolik, že se mi vlastně vrtěl celý zadek. "Ach, a z toho se ti v hlavě udělal nepořádek? To nevadí, já v ní mám taky leccos," rozhodně jsem vlčici nemínila soudit, jestliže to měla chudák v kebuli celé pomotané. "Já vlastně původně mířila sem, což tedy znamená, že už jsem na místě! Jen jsem asi čekala... hm, nevím," rozhlédla jsem se. Bylo tu krásně, opravdu, ale nejspíš jsem příliš popustila uzdu fantazii, když jsem slyšela o zemi kouzel. "Vypadá to tu zcela obyčejně. Vítr tu vane stejně a voda stejně zpívá na kamení. Ale asi bylo hloupé čekat, že se mi všechna tajemství odhalí hned, že? Jsem si jistá, že jich tu spousta číhá hned na dosah."

Vypadalo to, že se šedivá trošku uklidnila, i když... asi nebyla úplně přesvědčená o tom, co ten její kamarád vlastně dělá. "Určitě to tak je," usmála jsem se povzbudivě, nechtěla jsem, aby se trápila. Nikdo by se neměl trápit v takovém krásném deštivém dni, pomyslela jsem si zvesela, zcela zapomínaje na to, že ještě před pár minutami jsem měla svoje vlastní trápení, dost veliké. Jenže to teď už bylo pryč, zahnané a pro tu chvíli zapomenuté, jen aby se mohlo vynořit znovu, až přijde jeho chvíle.
"Už se blíží," zavětřila jsem ve vzduchu, jako bych snad jaro mohla vyčenichat. A víte co, opravdu bych přísahala, že už ho dokážu cítit, v čenichu, v duši, v srdci, rozkvetlé louky, bzukot hmyzu, paprsky slunce zapletené v kožichu... Přivřela jsem oči, jak jsem si představovala lehký dotek slunečních paprsků na tváři, ale ony tu samozřejmě nebyly. Jen déšť. "Hm, ale i průtrž mračen má svoje kouzlo. Jen musíš umět tančit rychleji," mrkla jsem na vlčici, jako bych jí sdělovala nějaké velké tajemství, a vyskočila, abych jí to názorně předvedla. Měla jsem sice unavené tlapky, ale na krátký taneček s deštěm měly sil ještě dost a dost. Navíc tu nebyla žádná průtrž mračen, takže nebylo třeba žádných divokých pohybů. Začala jsem zlehka poskakovat kolem, točila jsem se s dešťovými kapkami a tiše si pobrukovala melodii, kterou jsem v nich slyšela. Nevadil mi mokrý kožich, bylo to příjemné. "Já?" obtančila jsem šedivou. "Já jsem Jasnava. A zkrátka jsem se tu objevila. Tlapky mě sem donesly," střihla jsem ušima, jako by to snad něco vysvětlovalo, a dohopkala jsem zpět na původní místo před vlčicí, kde jsem se posadila. "Těší mne, Night." Krátce jsem se zamyslela. "Bydlíš asi ve zdejších končinách, viď? Neznáš jméno tohohle kraje? Mám dojem, že jsem se vlastně trochu zatoulala ze svého zamýšleného směru."

Dostala jsem se pomalu do blízkosti té neznámé mladé vlčice, která vypadala tolik smutně. Co ji asi tížilo na duši? Možná bych jí mohla pomoci, kdybych to věděla. Možná si ale taky bude chtít svoje trápení ponechat pro sebe. Ukázalo se ale, že to není ten případ. Vlčice mi hned ochotně začala sdělovat, o co jde a naštěstí se zdálo, že nejde o nic příšerného, o nic neřešitelného, co by lámalo duši na kusy a drtilo srdce pod nezměrnou tíhou smutku bez jakékoliv šance na nápravu. Na tváři se mi objevil mírný povzbudivý úsměv. "Ach tak. Inu... asi tě mohl slyšet, ale jsi si jistá, že není jenom ospalý? Těžko se leze z vyhřátého doupěte, to určitě sama víš moc dobře, hlavně, když máme pořád takovou zimu." Navíc začínalo pršet. Mě déšť nevadil, vlastně jsem ho měla ráda, ale ležet ve skrytu nory a poslouchat tanec dešťových kapek, to bych vydržela dělat hodiny. A jistě bych přitom taky byla schopná zapomenout na svět, na všechno a na všechny kolem. "Třeba se tu ještě ukáže. Můžeme tu na něj zkusit počkat," navrhla jsem.
Šedivé ale neuniklo, jak poplašeně jsem k ní předtím přistupovala. Moje obavy se ale už stačily rozplynout jako ranní mlha - stíny byly pryč a vlčice se mě nesnažila zahnat ani se nezdálo, že by mi chtěla ublížit, takže jsem na předešlý strach rychle zapomněla. Jako by tu nikdy ani nebyl. "Jistě, úplně v pořádku," zamávala jsem vesele ocáskem a ve chvíli rozptýlení vyplázla jazyk, abych na něj chytila pár kapek deště. "Máš ráda déšť?" zeptala jsem se vlčice, jejíž jméno jsem ani neznala. Nechtěla jsem, aby řeč mezi námi stála a třeba by taky mohla přestat myslet na toho svého lenošného kamaráda. "Já ano. Hezky zpívá. A taky tančí."

Nemohla jsem tam ale prostě jen tak stát, přikrčená, oči zavřené, tlapky přimrazené k zemi. Takhle jsem nemohla zůstat. Ale nechtěla jsem ani utíkat. Bála jsem se ale, že jakmile oči otevřu a kolem mě se mihne další stín, už to nevydržím a všechny rozumné myšlenky se mi z hlavy vypaří, zatímco budu prchat před nočními můrami, co se mi poženou v zádech. Cítila jsem, že se mi do očí derou slzy. Neměla jsem odcházet, neměla jsem odcházet... ne, to jsem neměla. Ale už na to bylo pozdě a teď jsem byla sama, úplně sama a ani jsem nevěděla, kde jsem nebo kudy se dostat zpět, odkud jsem přišla. Nepamatovala jsem si cestu. Podobné věci se mi vždycky hrozně snadno vykouřily z hlavy.
Nakonec můj vnitřní boj, zda zůstat nebo prchnout, vyřešilo něco - nebo někdo - za mě. Zaslechla jsem nedaleko jakési šustění a s vylekaným poskočením jsem otevřela oči... a spatřila jsem kus před sebou ten největší stín, na jaký mi kdy padl zrak. Tlumeně jsem vykřikla. To musel být můj konec! Ocas jsem hned stáhla mezi nohy a samou hrůzou se skrčila ještě níž k zemi, takže mi břicho drhlo po žluté trávě. Hned v příští vteřině mi došlo, že to není žádný stín, žádná příšera, co si pro mě po letech pronásledování konečně přišla, ale že je to šedivá vlčice, docela mladičká. Pomalu jsem se narovnala, srdce mi chtělo vyskočit z hrudi po tom prožitém leknutí a nohy se pode mnou třásly, když jsem udělala pár pokradmých kroků směrem k šedivé. Ocas jsem měla stále stažený, ale jeho špička sebou smířlivě mrskala. Už jsem tu nebyla sama, ale nebyla jsem si jistá, jestli mě třeba vlčice nebude chtít zahnat. Nebo co kdyby se mě polekala stejně, jako já jí, a utekla mi? Přistoupila jsem k ní blíž tedy pomalu, opatrně, zatímco se zběsilý tep mého srdce postupně zklidňoval. "Nic se nestalo," pošeptala jsem sama k sobě a zaslechla jsem Šedivé smutné povzdechnutí. To mě přimělo nastražit k ní ouška, která jsem zatím nechávala svěšená. Trápilo ji něco? "Copak tak smutně?" otázala jsem se tiše a napětí v mém těle se znatelně uvolnilo. Když se má mysl zaměřila jinam, začala jsem zapomínat na prožitý strach. Ostatně, už k němu nebyl důvod. Nebyla jsem sama a opuštěná. A ty stíny nejsou skutečné, připomněla jsem si - jenže bylo mnohem snazší tomu věřit teď, když kolem mě nevířily.

//Náhorní plošina přes Mahtaë jih

Stále dokola jsem si polohlasně mumlala slova svého přítele, který byl teď asi někde hodně daleko, a kráčela jsem pomalu vpřed. Slyšela jsem, jak mi tluče srdce. Ale neutíkala jsem, aspoň to. Ani když jsem koutkem oka na hranici viditelnosti zahlédla mihnout se tmavou stínovou skvrnu, nedala jsem se do běhu. Přišlo mi, že přes tu louku jdu aspoň sto let, ale nemohlo to být tak dlouho, protože světlo dne se sotva změnilo. Alespoň, že bylo světlo. Zatažené, podmračené, ale přesto světlo... v noci bych nezvládla jen tak jít a vzdorovat strachu. Věděla jsem, co by se stalo v noci, a nechtěla jsem to. Do té doby určitě na někoho narazím. Pak už nebudu sama a nebudu se bát. Všechno bude v pořádku.
Vpředu jsem zaslechla další hučení vody. Tentokrát to nebyl bublavý zpěv lesního potůčku, tohle bylo hučení řeky. Ne píseň, ale řev, jak se napojená tajícím sněhem její proud dravě hrnul vpřed a hltavě polykal všechno, co se mu připletlo do cesty. Na jaře byly řeky chamtivé a lačné, spěchaly a na nikoho se neohlížely. Brzy jsem stanula na jejím břehu a až se mi zamotala hlava, když jsem pohlédla do špinavé rozbouřené vody. "Na druhou stranu mě nepustíš, viď," povzdechla jsem si. Jistě tu bylo místo, kde byl proud méně prudký, ale to stejně nic nezměnilo. Na plavání jsem byla moc unavená. A nechtěla jsem, aby se mě proud zmocnil, nechtěla jsem svou duši nabídnout jako obětinu řece. Možná jednou, až zestárnu tolik, že mě nohy nebudou chtít nosit a oči mi zakryje šedá mlha, možná potom... ne teď. Odvrátila jsem se od uhánějící vody, roztřeseně, a koutkem oka jsem nečekaně zahlédla další stín. Tenhle mě opravdu polekal. Tiše jsem vyjekla a couvla, ale on se mihl hned zase na druhé straně. Cítila jsem, jak se mi svaly v nohách napínají, jak chtějí začít utíkat. "Nesmíš," napomenula jsem sama sebe a zcela navzdory všem varováním a výzvám k útěku, co mi hučely v hlavě, jsem zůstala stát na místě. Křečovitě jsem zavřela oči. "Nedívám se, nevidím vás, nevidím, protože nejste doopravdy," oznamovala jsem stínům a zaháněla představy toho, jak se po mě natahují a svírají se kolem, když mám zavřené oči. Nevěděla jsem, jestli se takhle bojím míň, nebo víc. Třásly se mi nohy. Co teď? Budu tu navždy stát jako přikovaná, oči zavřené, v hlavě jen hukot řeky a vlastního strachu? Buď to, nebo uteču. Ale utéct znamenalo prohrát. Co znamenalo zůstat stát? A bylo tak špatné prohrát?

//Ronherský potok přes Zlatavý les

"Přesně tak, poradím si i sama," opakovala jsem si, zatímco jsem nechával za zády nejen tiše zurčící potůček, ale i les, kterým protékal. Vyšla jsem z něj na otevřenou pláň, kde se vítr proháněl, jak se mu zachtělo a pochmurně šedavá obloha visela snad nekonečně vysoko nad mou hlavou. Srdce mi znovu poskočilo, připadala jsem si na takovém místě ještě osamělejší, ještě menší a ztracenější... Nesměla jsem ale podlehnout strachu. Jenže to bylo těžké. Jakmile jsem na to jednou začala myslet, moje myšlenky se neustále obracely a oklikou se vracely stále na to samé místo. "Elric říkal, že si poradím sama. Ashton to taky říkal." Nebyly tu stromy ani nikdo jiný, ke komu bych mohla mluvit, tak jsem se obracela k pomyslnému někomu, jakési imaginární figuře, kterou jsem si představovala po svém boku. "Věřili tomu, že to zvládnu. Přece měli vždycky ve všem pravdu, nebo snad ne? Jistě, že ano." Ale přesto ve mně byla malá dušička. Neměla jsem ráda dny, jako byl ten dnešní, zamračené a deštivé. Bylo mi z nich smutno. Už jsem se těšila, až zima skončí a takových ubrečených dní bude méně, ale ještě nebyla úplně pryč, její zuby pořád ještě hryzaly ve studeném větru. Sníh už byl skoro všechen pryč, takže ani radovánky v něm nepřinášely žádnou útěchu. Svět teď vypadal šedý a bezútěšný. "Ale já se nebojím," řekla jsem tiše, skrze stažené hrdlo. Musela jsem si připomenout, co mi vždycky opakoval Elric: "Není to doopravdy. Je to jen v tvojí hlavě." Ale on ty stíny nikdy neviděl. Pro mě byly skutečné dost. Zrovna jsem koutka oka jeden zahlédla, ale jako vždycky zmizel, jakmile jsem po něm otočila hlavu. "Nemůžou ti nic udělat, protože nejsou skutečné," těkala jsem za chůze pohledem kolem, snažila se zachovat klid. "Nemají zuby ani drápy," recitovala jsem dál, hlas se mi trochu třásl, "a když se jich nebudeš bát, tak ti neublíží." Kráčela jsem kupředu, pomalu. Věděla jsem, že když začnu utíkat, tak vyhrají. Někdy se nechaly zahnat, daly se přeprat, i když to nebylo snadné - ale nesmělo se začít utíkat. "Není to doopravdy..." začala jsem znovu a pomalu, tak uvolněně, jak jsem to dokázala, jsem se metr po metru prokousávala přes tu velkou pláň, uprostřed které jsem byla jen malým nepatrným zrnkem písku. Aspoň tak mi to připadalo.

//Mahtaë sever přes Mahtaë jih

//neznámo

Zurčení potůčku jsem zaslechla mnohem dřív, než jsem ho uviděla. Kolem totiž panovalo dokonalé ticho - až na zpěv vody, která si poskakovala po kamenech. Jen, co mi její zvuk dolehl k nastraženým uším, zaradovala jsem se. Potřebovala jsem uhasit žízeň a smýt si bahno cest ze svých tlapek. Tiše jsem si pobrukovala spolu s bublající vodou a hopkala směrem, kterým mě její píseň vábila. "Tak tady jsi," zasmála jsem se tiše, když jsem konečně spatřila potok, který se jako lesklá stužka vinul přes les. Sklonila jsem hlavu a osvěžila se pár hlty vody. Tvář se mi zkřivila do šklebu. "Jsi pěkně ledový," otřásla jsem se, "ale to se určitě už brzy změní. Myslím totiž, že ve vzduchu už je jaro. Co?" Potůček v odpověď jen dál vesele bublal a zurčel, ale já bych od něj ani nic jiného neočekávala. Chvíli jsem si lehla na břeh a máčela ve studeném proudu přední tlapky, které byly celé zablácené a unavené. Vlastně já celá byla celkem unavená. A taky hladová. A sama... Dušička se mi v hrudi zatřásla jako osikový list. "Nejsem tady sama," pronesla jsem pevně. "Je tu přece potůček. Ptáci ve větvích. Ryby ve vodě. Nejsem sama." Ale stíny věděly, že sama sobě lžu a já zase věděla, že brzy vylezou. Už teď jsem cítila, jak se strach tiše plíží někam do mého nitra. Že zůstanu opuštěná napořád. Že se ztratím a nikdo mě už nikdy nenajde. "Neměla jsem odcházet. Neměla jsem opouštět svoje kamarády," posteskla jsem si tiše někam k vodní hladině a ucítila, jak mě v očích pálí slzy. Zamrkala jsem, abych je zahnala. Jednou už jsem se takhle rozhodla, takže jsem to nemohla vzít zpátky. Pomalu jsem vstala, tlapy jsem po té studené koupeli už skoro ani necítila. "Co je hotovo, to je hotovo, že ano?" pronesla jsem k holým korunám stromů. "Poradím si přece i sama. Nejsem hloupá. Kdepak." Ale statečná slova nedokázala zahnat všechen smutek a strach. A tak jsem se raději vydala zase dál s nadějí, že další společník třeba čeká hned za dalším stromem.

//Náhorní plošina přes Zlatavý les