Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Z plamenů se nic neozvalo. Žádná odpověď, nic. Bylo pořád stejné ticho, nikdo se neobjevoval, nikdo se neozýval. Byla to další hádanka, nebo skutečně konec? Pokud to byla hádanka, proč se neukázala nová nápověda? Možná jsem na to tentokrát musela přijít sama. Jenže jak? I s nápovědami jsem s tím měla problém a vlastně jsem ani netušila, jestli bych měla vůbec pokračovat dál. Možná jsem prostě prohrála. Třeba jsem tu poslední hádanku vyřešila špatně, nebo mi to šlo moc pomalu a tak to se mnou vlk v plameni vzdal. "Takže mám odejít?" zeptala jsem se skoro plačtivě a čekala, doufala, že aspoň tentokrát dostanu nějakou odpověď nebo něco... "Chtěla bych ale ještě pokračovat. Chtěla bych to dokončit, šlo by to?" špicovala jsem uši, jestli něco zaslechnu. "Nebo aspoň vědět, co by byla ta odměna, kdybych se dostala až na konec," zkusila jsem snížit své nároky. I když tohle dobrodružství bylo dosti děsivé, byla jsem zároveň hodně zvědavá. To byla asi taková moje metla, zvědavost. Kvůli ní jsem se nemohla jen tak sebrat a odejít odtud. Skoro se ale zdálo, že nic jiného mi nezbude, když vlk z ohně zmizel. "A jestli mám vážně jít, mohl bys mi alespoň říct, kde jsem, prosím?" uvědomila jsem si, že nemám nejmenší ponětí, kde se vlastně nacházím. Tohle nemohl být konec, ne a ne...

Netušila jsem, co se stane. Mohlo to být úplně to nejhloupější rozhodnutí. Mohlo to dopadnout zcela a naprosto příšerně... ale asi nedopadlo. Bála jsem se, co uvidím, až znovu otevřu oči, které jsem předtím křečovitě zavřela. Opatrně jsem nadzdvihla víčka a škvírkami pohlédla kolem sebe. Když jsem nezahlédla nic hrozného, otevřela jsem oči úplně a rozhlédla se. Ale... tady už jsem byla? Poznávala jsem tu mýtinu a rozhodně jsem si vzpomínala na pařez zachvácený modrým ohněm. Tady to všechno začalo. Jenže teď jsem tu byla sama. Úplně a dočista. Dvě vlčice, které tu se mnou byly předtím, se nevrátily. Nebo už odešly? A... bylo to vlastně všechno? Pomalu jsem se postavila a zvolna se otočila kolem své vlastní osy. "Haló?" zavolala jsem a špicovala uši, jestli se neozve nějaká odpověď. Bylo mi to divné. To nemohlo být všechno, nebo ne? Že bych se spletla a udělala špatné rozhodnutí, byla jsem tím pádem vyloučena ze soutěže? To by mě asi mrzelo. Byl to prozatím dost hrozivý, děsivý zážitek, to ano, a ani jsem ho vlastně nechtěla, ale přišlo mi, že už jsem se dostala docela daleko, než abych teď skončila! Pohledem jsem se zastavila na modrých plamenech. "Pane vlk? Jste tam ještě?" zkusila jsem to.

Proběhla jsem ohněm v naději, že to ztělesnění mých strachů alespoň na chvíli nechá za mnou. Jistě by nikdy nečekaly, že se vrhnu do ohně, že? Ale když nepálil, nebyl to žádný problém. Bylo to prostě jako proběhnout obyčejným světlem. Srdce mi pořád divoce bušilo, ale když jsem se soustředila na cestu přede mnou, šlo se mi docela dobře. Vpředu už bylo vidět světlo. Zajásala jsem nad možností, že se konečně zase podívám ven. Už by bylo na čase! Temné, vlhké jeskyně jsem v lásce rozhodně neměla a tak jsem přidala do kroku, abych už byla venku. Ovšem má radost neměla dlouhého trvání. Nadechla jsem se sice opět čerstvého vzudchu, ale kde byla cesta dál? Přede mnou byl pouhý sráz a pak také voda, nekonečná hladina, která se táhla do všech stran. Couvla jsem od okraje, který vypadal nebezpečně, a zahleděla jsem se dolů. "Co teď?" zeptala jsem se jen tak do větru, který tu fičel docela slušně. Jako v odpověď na mou otázku se pode mnou začaly vlny formovat do slov, které se ukázaly být další nápovědou. Ale co znamenala? Ach, začínalo to být složité a měla jsem pocit, že se mi mozkové závity pletou a zamotávají s každou další hádankou. Po chvíli mi asi začínalo být jasné, co bych měla udělat. No... dobře. Dobře. Tak pojďme na to.

Musela jsem doufat, že mě zdravý rozum nezklamal a že jsem tu zapeklitou hádanku vyřešila správně. Polykala jsem bobulku s opravdu velkým přemáháním. Čekala jsem, co se stane. Zhroutím se k zemi dočista mrtvá, zachvátí mě ten slibovaný bolehlav nebo ještě něco jiného? Co když se mi udělá tak špatně, že se z toho zblázním? Koutkem oka jsem zahlédla, jak se cosi mihlo a potom cosi dalšího na druhé straně. Bylo to z té bobule, nebo už mě stíny našly? Ustoupila jsem blíž k průchodu, který by se měl otevřít, jestliže jsem zvolila správně. Alespoň tak jsem to pochopila. Oheň však hořel dál a plameny nemizely. Zpackala jsem to? Umřu?
Chtělo se mi schoulit do maličkého klubíčka na zemi a brečet. Do čeho jsem se to namočila? Já přece nebyla žádný bojovník nebo hrdina, nebo co že jsem to vlastně měla být. Chtěla jsem jen jít s Tonresem prozkoumat ten další les a teď jsem byla tady, na tomhle strašidelném místě a stíny se začínaly stahovat. Ucouvla jsem, ještě o krůček a ještě... až jsem si s leknutím uvědomila, že stojím v samotných plamenech. Rychle jsem z nich zase vyběhla, ale nebylo to třeba. Nepopálily mě. Natáhla jsem opatrně tlapu zpátky k ohni, ale plameny byly skutečně úplně chladné a neškodné. "Vybrala jsem dobře," vydechla jsem a nemusela dlouho přemýšlet. Jestli jsem si měla vybrat mezi proběhnutím nepálivým ohněm nebo jeskyní plnou stínů, bylo to zcela jasné. Vrhla jsem se skrze plameny. Tam mě snad nemohou následovat, alespoň chvíli!

S vyschlým hrdlem jsem přistoupila k rovné kamenné ploše a nahlédla na ni. Ležely na ni nejrůznější drobné plody, bobulky různých barev, tvarů i velikostí. Trošku jsem zadoufala, že se bude jednat o nějakou příjemnou ochutnávku, ale to bylo značně naivní, jak mi vzápětí potvrdil hlad, který se ozval z ohně. Trochu jsem sebou trhla, rozhodně se mi nelíbilo, když plameny znenadání začínaly mluvit. Hned jsem ale začala zase poslouchat, neboť tohle bylo nepochybně velice důležité pro postup vpřed.
Brzy mi bylo jasné, že mě má podivná pouť zavedla k další hádance. Většina bobulí byla jedovatá, některé dokonce smrtelně. Jen jedna jediná mi mohla pomoci v mé cestě dál. Vyslechla jsem si celou rýmovanou nápovědu, o mnoho moudřejší jsem se potom však necítila. Naklonila jsem se blíže k bobulkám a pořádně si je prohlédla. Doufala jsem, že bych třeba poznala některé jejich druhy, avšak bobule mi nepřipomínaly nic, co jsem kdy viděla. "První sice hezká, ale jedovatá je..." zopakovala jsem si a hloubala nad tím. Opravdu hodně jsem se bála jakoukoliv bobuli okusit, protože jsem nechtěla, aby mi bylo zle a už vůbec jsem nechtěla umřít! Ale zdálo se, že jediná cesta je vpřed. Zpátky už se asi vrátit nešlo, neměla jsem tušení, jak jsem se do téhle jeskyně vůbec dostala. Nerozhodně jsem tam přešlapovala dost dlouho, už jsem měla slzy na krajíčku, protože jsem měla pocit, že by těch správných voleb mohlo být několik a co když jsem něco pochopila špatně či přeslechla? Ale zdálo se mi, že z básničky některé volby vyznívaly lépe, než jiné, takže jsem se nakonec přiměla jednu z bobulí vzít do tlamy a ztěžka jsem polkla. Pevně jsem zavřela oči a vzývala svého andělíčka strážného, aby nade mnou podržel ochrannou tlapku.

Myslela jsem, že jsem přišla na to, co s větvičkou dělat a tak jsem se do toho prostě pustila. Nestačila jsem se ani představit těm dvěma ostatním vlčicím - sotva jsem byla s větvičkou hotová, cosi se zase stalo. Jen jsem mrkla a les byl náhle pryč, stejně jako předtím řeka. Trochu jsem zakolísala, tyhle přesuny mě vyváděly z rovnováhy a vůbec, vůbec se mi nelíbily. Navíc mě teď obklopila jeskyně, slizká a vlhká a páchnoucí, nepříjemná a odporná... "Artyome? Tonresi?" zavolala jsem do hlubin chodby a stáhla oháňku mezi nohy. "Haló? Tonresi! Artyome! Kdokoliv!" Ale k uším se mi vracel jenom můj vlastní hlas. Něčí oči se mi zapichovaly do zad, ale když jsem se ohlédla, nikoho jsem neviděla. Slyšela jsem, jak mi tluče srdce, hrdlo se mi stahovalo. Byla jsem tu sama a stíny se každou chvíli začnou pokoušet o můj zdravý rozum. Musela jsem se pohnout. Nějakým zázrakem se mi podařilo přimět tlapy, aby vykročily kupředu.
"Pane vlk? Pane vlku z plamenů?" zkusila jsem po chvíli cesty chodbou, která naštěstí nebyla vůbec temná, oslovit tu divnou figuru, která na nás mluvila z ohně. Ale asi tu také nebyl. Nikdo tu nebyl. Jen já. A stíny... ale hleděla jsem přímo před sebe, nedívala se nalevo nebo napravo, jestli tu byly, nechtěla jsem je vidět, musela jsem se odtud nějak dostat a jestli mě dřív dostanou ony, už tu asi zůstanu navždy. Tiše jsem si pro sebe celou cestu mumlala. "Nebojím se. Nebojím se ničeho. Čeho bych se tu měla bát? Je to jen jeskyně, jen chodba s mechem a slizem a kamením..." Chodba byla dlouhá, ale nakonec končila a změnila se v rozlehlou místnost. Přes ni musela vést cesta dál! Ovšem cesta byla blokovaná ohněm. Jistě, že to nebylo jen tak. Že by další hádanka? Kamenná formace před průchodem by tomu nasvědčovala. Na chvíli jsem skutečně skoro zapomněla na strach a přistoupila zvědavě blíž, abych to prozkoumala.

//teleport od Tenebrae

Přehopsali jsme po kamenech řeku a já si vážně dělala starosti, aby se Tonresovi z té vody něco nestalo. Normálně a zdravě totiž rozhodně nevypadala. Možná jsem si ale měla dělat starosti spíš se sebou. Náhle ze země totiž vyšlehly modré plameny a ovinuly se kolem mých nohou. "Co to je?" vyjekla jsem, ale než jsem stihla říct cokoliv dalšího, plameny mě pohltily úplně celou. "Tonresi!" zavřískla jsem, jako bych vážně hořela, v tom leknutí jsem si vůbec neuvědomila, že necítím žádnou bolest. "Co to je, co se to děje?" Plameny kolem mne zmizely a odhalily les, který jsem vůbec nepoznávala. Tonres byl pryč. Docela v tahu. V takovéto chvíle bylo nejlepší zachovat klid. Takže jsem samozřejmě okamžitě začala vyšilovat. Ani jsem si nevšimla, že tu nejsem sama. "Tonresi! Kde jsi? Tonre-"
Odkašlání kdesi za mnou mě přimělo zmlknout a přestat kvílet. Konečně jsem se trochu lépe rozhlédla kolem a uvědomila si, že se tu se mnou nachází ještě dvě další vlčice. Srdce mi divoce bušilo a lapala jsem poplašeně po dechu a když se z ohně, který kolem hořel, zhmotnil vlčí obličej, okamžitě jsem se pár přískoky octla těsně po boku rezavé vlčice a s vykulenýma očima na to zjevení hleděla. Poslouchala jsem to sice zvědavě, ale s rostoucí nejistotou. "Souboj? Ale-" Jenže ohňová tvář mluvila dál, vysvětlovala, že soutěžíme o skvělou odměnu, ale že nám nikdo nesmí pomáhat. Náhle ke mně přiletěl další oheň. "Né!" zapištěla jsem znovu a uhnula tlapou, jenže už bylo pozdě. Na noze mi zůstalo vypálené znamení, ale opět to nebolelo. Zkoumala jsem ten divný znak na svojí tlapě. Nechápala jsem, co se to se mnou děje a byla jsem z toho příliš vyjevená, než abych zvládla dále protestovat.
Jen jsem sebou škubla, když se k nebi vznesla záplava jisker a pak jsem se zahleděla na vrbové proutí, které leželo před námi s podivnou nápovědou. Pohlédla jsem zmateně nejdřív na jednu, pak na druhou z vlčic, které nejspíš byly mými... společnicemi? Soupeřkami? Nebyla jsem si jistá. Slova vznášející se nad proutím mi ovšem nedávaly vůbec žádný smysl. Lzrčrhkdzq...? To nejsou žádná slova. Přimhouřila jsem oči a svraštila čelo, tak moc, až mě z toho skoro rozbolela hlava. Co to mohlo znamenat? Převracela jsem tu změť písmen v hlavě tak či onak, na jednu stranu a na druhou, ale dlouho jsem z toho nebyla moudrá. Až po notné chvíli mě možná cosi napadlo a nakonec jsem váhavě udělala to, co jsem si myslela, že se mi ohnivé písmo snaží sdělit.

"Ani to moc nebolí," pokývala jsem hlavou. Poškrábaný čenich trochu štípal, ale hned jsem na to zapomněla, když jsem se mohla pustit do čerstvého masa. Zajíc byl chutný a zahnal hlad raz dva. Podělila jsem se o něj sice s Tonresem, ale i tak jsem se najedla celkem dost. Ostatně jsem nikdy nebyla žádný velký jedlík. Zatímco Tonres pořádal svůj díl zajíce, já si očistila špinavou tlamu a zahnala žízeň trochou sněhu, protože voda v řece se mi ani za mák nelíbila. A určitě nebyla o nic teplejší, než sníh, kterého všude leželo dost a navíc neměl divnou zlověstnou barvu. Rozhlížela jsem se po pohádkově zasněžené krajině a vydržela bych takhle mžourat kolem asi dost dlouho, kdyby Tonres náhle nepromluvil a nenavrhl, abychom se vydali do nedalekého lesa. "Tak jo! Třeba tam taky najdeme něco zajímavého a určitě se tam líp schováme," pokývala jsem hlavou a vyhrabala se zpět na nohy.
Vyrazili jsme hned zase kupředu. Klidně bych snesla i delší odpočinek, ale byla pravda, že v lese nám určitě bude líp než tady venku u řeky, od které se ještě navíc vznášel pořádný chlad. "Nebodáš," střihla jsem ušima, "i když nevím, co víc bys chtěl ještě slyšet? Jak jsem říkala, Havrana byla vždycky z nás dvou ta zvědavější, strkala do všeho čenich a tak toho spoustu objevila. Ráda bych ji ještě někdy viděla," povzdechla jsem si. "Ale vůbec nevím, kde skončila."
Tonres došel k řece a napil se z ní. Nakrčila jsem čenich. "To bych radši nepila, však je ta voda úplně černá," podotkla jsem, ale už se stalo. Jen jsem doufala, že se mu z toho neudělá špatně. Přeskákali jsme po kamenech na druhou stranu, což nebylo nic snadného, protože to pořádně klouzalo. Tentokrát jsem si i já trochu namočila tlapky, ale Tonres se opět vymáchal víc. Čekala jsem, jestli se zase dočká ledových kalhot, zatímco jsem si to zvesela tlapala dál k lesu.

//Houbový ráj

Nebyl čas na vzpomínání ani na žádné povídání, pokud jsme nechtěli skončit s prázdnými žaludky. Což já tedy rozhodně nechtěla a divila bych se, kdyby po tom toužil Tonres. Kdepak, bylo třeba se soustředit na lov. Šlo to víceméně podle plánů, nicméně zajíc byl tvorem mazaným a tak se chvílemi zdálo, že celá akce míří k nezdaru. Nedivila jsem se mu, že využíval všechnu svoji chytrost. Kdyby mě chtěl sežrat nějaký zubatý obr, určitě bych se taky snažila vší silou uprchnout. Nebo... bych možná spíš brečela někde v koutku a doufala, že se zázrakem zachráním. Asi bych nebyla moc dobrý zajíc.
Nakonec se mi podařilo ušáka dohnat a také ho chytit, i když ne úplně ideálním způsobem. Držela jsem ho za zadní nohu a on kopal a vzpouzel se, párkrát mě jeho drápky zasáhly do brady a do čenichu, ale já ho nepouštěla. Za chvíli se už přivalil Tonres, prohnal se sněhem a rafl zajíce za krk. Sníh se okamžitě začal zbarvovat do ruda. Pořád jsem pevně svírala zaječí nohu, až teprve když se zvíře docukalo, jsem ucouvla a pustila ho. "To tedy bylo," odsouhlasila jsem a sedla si na zadek do sněhu. Čenich mě pálil a štípal. "Nevím. Asi nic vážného," nakrčila jsem čelo a olízla si čenich. Ucítila jsem na jazyku pár kapek krve. "Oh. Asi mě trochu poškrábal?" Otřela jsem si krev do sněhu, což příjemně chladilo. Naštěstí ty škrábance nebyly moc hluboké a příliš to nebolelo, takže jsem se snažila kvůli takové hlouposti nevyšilovat. "Dobrá," mrkla jsem na Tonrese a pustila se do jídla. Zajíc byl dobrý, chutný a rozhodně už jsem něco do žaludku potřebovala. Dávala jsem si ale pozor, abych ho nezhltala moc velký kus. Chtěla jsem se s Tonresem podělit hezky půl na půl a tak jsem to také udělala. Po chvíli jsem zajíce odstrčila k hnědému vlku. "To už je tvoje. Tak dobrou chuť," pousmála jsem se na něj a začala si čistit čenich a tlamu od zaječí krve.

//Kopretinka

"Ano," přikývla jsem s úsměvem. "Ona z nás byla vždycky ta odvážnější a zvědavější, takže mi toho hodně ukázala," zavzpomínala jsem na Havranu, která vždy prolézala i ty nejmenší koutky a zákoutí a měla o všem, co se v lese šustlo, dokonalý přehled. "Někdy mi pořád chybí," povzdechla jsem si. Kéž by tu tak byla se mnou! Snad se měla dobře, ať už byla kdekoliv. Přála jsem jí všechno štěstí, protože si ho rozhodně zasloužila. Kdoví, jestli zůstala pořád ve hvozdě? Ale nějak se mi tomu moc nechtělo věřit. Když jsem odešla já, určitě se pak na cesty vydala i ona. Přece jen ji okolní svět vždycky zajímal mnohem víc, než mě, takže byl docela div, že já z nás dvou byla první, kdo se do něj vydal.
Prošli jsme kolem území smečky, která byla nejspíš smečkou Sarumenskou a brzy jsme poblíž lesa narazili na zajíce. Už jsem měla pořádný hlad, takže jsem vážně doufala, že toho ušáka dostaneme. Jen aby nám nevběhl mezi stromy hvozdu! Určitě by nás tamní obyvatelé nepochválili, že jim krademe jejich zajíce... Vyrazili jsme vpřed a chvíli se zdálo, že přesně to se stane. Že ušák zahučí do lesa a budeme mít po jídle. Ale Tonres ho nakonec odříznul a zajíc, protože nechtěl skončit v řece, si to namířil ke mně. Natáhla jsem skoky, i když to bylo ve sněhu zatraceně náročné a blížila jsem se k němu. Zajíc se chystal nahodit kličku a zamířit si to zpátky na otevřenou louku, ale to už jsem ho měla na dosah. Odrazila jsem se ke skoku a málem minula. Klopýtla jsem, překulila se do sněhu, ale zajíce jsem držela. Rafla jsem ho za zadní nohu a nepouštěla, ale nedařilo se mi ho dostat do nějaké lepší pozice, ve které bych ho mohla dorazit. Doufala jsem, že se sem Tonres brzy dostane a pomůže mi.

//Ježčí mýtina přes Liliový palouk

Uvědomila jsem si, že jsem Tonresovi vlastně nedovyprávěla o svém domově až ve chvíli, kdy se na to znovu zeptal. Ten nečekaný a náhlý projev mé magie jeho otázku předtím úplně zastínil a pak už se na to zapomnělo. Zavrtěla jsem hlavou. "Já vyrůstala s rodinou. S mámou, tátou a se sestrou ve starém hvozdě. Takže tam jsme nic velkého lovit nepotřebovali a ani to nešlo, nanejvýš táta občas vyrazil pro větší kořist mimo les," objasnila jsem, jako by bylo zcela normální strávit celé dětství v jednom lese a nikdy neopustit jeho hranice. Pro mě to totiž normální bylo. Dodnes jsem na tom neviděla nic zvláštního.
Sníh ležel všude kolem a nejspíš odrazoval všechny tvory od toho, aby se vydávali na otevřená prostranství. Ani na další louce, kam jsme došli, jsme neviděli žádného ušáka a vlastně ani nic jiného. "To ano. Všechna zvířata se asi zrovna někde schovávají," povzdechla jsem si, protože už mi taky v žaludku povážlivě kručelo. Hvozd, kolem kterého jsme procházeli, také úplně nepřicházel v úvahu, i když bylo dobré si ho zapamatovat z jiného důvodu. Vznášel se z něj totiž jasný a pronikavý pach smečky. "Sarumenská, Sarumenská... něco mi to říká, nejspíš jsem o ní už také slyšela," přemýšlela jsem, ale úplně se mi to nevybavovalo. Říkal to Artyom? Nebo někdo jiný? Achjo, měla bych dávat asi větší pozor. "Každopádně to rozhodně vypadá jako území smečky a mlhy tam je také dost. Nevím, co jiného by to mohlo být, než území Sarumenské smečky." Určitě tu nebylo víc smeček s kouzelnou mlhou. Nebo... mohlo, ale znělo to dosti nepravděpodobně.
Do mých úvah ale vstoupil nečekaný, leč vítaný narušitel. Zajíc! Tonres hned měl plán nachystaný. "Jistě. Tohle by mohla být naše šance," blýsklo se mi v očích nadějí. Přes řeku by se snad dostat neměl a pokud se nám povede ho dostat mezi nás, neměl by být problém ho lapit. Připravila jsem se a vyrazila křupavým sněhem za ušákem. Běhat sněhem bylo náročné pro nás, ale snad i pro zajíce. Tonres si to namířil blíž k lesu, takže já šla z druhé strany. Už se mi sbíhaly sliny.

//Tenebrae

Měla jsem sice už také hlad, ale na lov srny jsem si nevěřila. Samozřejmě, že bych ji nelovila sama, ale ani za pomoci Tonrese jsem si tím nebyla jistá. Zkrátka a dobře to nebylo nic pro mě. Naštěstí se zdálo, že to mému společníku nevadí a že ani zajícem nepohrdne. Přikývla jsem. "Tak dobře. I zajíc stačí a snad se nám bude i lovit lépe," pravila jsem s úlevou. Nejspíš někdy v mé budoucnosti přijde chvíle, kdy budu muset zkusit ulovit nějakého kopytníka, ale byla jsem ráda, že to ještě není dnes.
Rampouch, který se mi přilepil k jazyku, mě dostatečně zaměstnal na příštích několik chvil, takže jsem neměla ani čas se strachovat o nějakou srnku nebo se obávat lovu. Spíš jsem se obávala, aby mi neumrzla tlama nebo neupadl jazyk. Bylo to vážně hodně nepříjemné! Nakonec se však led rozpustil a podařilo se mi jazyk znovu osvobodit. "Brrr," třásla jsem hlavou a olizovala si tlamu, aby se mi do ní navrátil cit. "Ano, je to v pořádku. Jen mám trochu zmrzlou tlamu," zazubila jsem se, jazyk jsem měla trochu necitlivý a lehce jsem si na něj tedy šlapala, což bylo v mé řeči jasně slyšet. Brzy to ale určitě přejde.
Mezitím se slunce už opět vyškrábalo na oblohu, což by nám náš plánovaný lov mělo usnadnit. Ale zdálo se, že na téhle planině nás příliš velké štěstí v lovu nečeká. Žádného ušáka tu nebylo cítit ani vidět, tohle bylo zkrátka sídlo srnčí zvěře. "Můžeme to zkusit," pokývla jsem. "Možná se tam vážně schovávají a jestli ne, třeba na ně narazíme po cestě. Ale vypadá to, že tady se jim úplně moc nelíbí." Asi tu pro zajíce zkrátka nic nebylo a tím pádem ani pro nás. Nemělo smysl tu dále prodlévat. Vykročila jsem za Tonresem, který se znovu ujal vedení a mě to takhle vyhovovalo. Vždycky jsem byla spíš tím, kdo následuje než někým, kdo by se cpal do popředí a přebíral iniciativu.

//Kopretinka přes Lilový palouk

"Rozhodně je to zvláštní strategie," musela jsem souhlasit. A asi i fungovala. Přinejmenším na mě ano... ale já tu myšku nechtěla sežrat už od začátku, takže se to možná nepočítalo. Jen jsem souhlasně pokývala hlavou, že mezi zdejšími živočichy se najdou skutečně nejrůznější podivnosti. Obzvlášť na jihu, jak se zdálo. Kdoví, co by tam odhalil další průzkum? Ale to jsem se rozhodla nechat si na později.
"Zajíce bych zvládla," řekla jsem svému společníku, ale bylo na čase jít s pravdou ven, obzvlášť, když chtěl posléze slyšet, na co konkrétního bych měla chuť. "Srnku jsem ale popravdě ještě nikdy nelovila. Ani žádné jiné větší zvíře. Neumím to." Zároveň jsem ale s lovem chtěla pomoct, takže nezbývalo, než doufat, že na nějakého toho ušáka narazíme. Nebyla jsem si jistá, jestli se chci do svého prvního lovu na srnu pouštět v zimě. A... chtěli jsme to přece zkoušet s Artyomem, bodlo mě trochu u srdce při myšlence na mého přítele, který tak nečekaně odběhl a zmizel. Snad byl v pořádku. Bála jsem se, aby neudělal nějakou hloupost.
Jenže možná jsem se měla bát spíš o sebe, protože do hlouposti jsem se napletla vzápětí. Nalepila jsem se na rampouch a teď jsem tam stála s ním v tlamě, zatímco mi mrzl jazyk a trnuly zuby. Tonres se mi nevysmál, i když by to asi bylo pochopitelné - muselo to vypadat komicky. Ovšem pomoci nemohl a stejně tak ani nikdo jiný. Jenom čas. Natáhla jsem hlavu vpřed, aby mi voda z rozpouštějícího se rampouchu netekla po krku a po náprsence. Moc mi totiž s přilepeným jazykem nešlo polykat a tak to vypadalo, jako bych mimořádně slintala. To je odporné, zkřivila jsem tvář, ale zastavit to nešlo. Alespoň dokud se konečně rampouch dost neohřál a můj jazyk se neodlepil. "Fuj," vyplivla jsem zbytek ledu do sněhu a olizovala si čenich a zmrzlé zuby, abych zahnala ztuhlost ze své tlamy. "To byla ale hloupost," odfrkla jsem si, ale po chvíli jsem se tomu zasmála. Vážně to bylo hloupé. Úplně na hlavu.

(přimrznout k ledovému povrchu)
//Eucalyptový les

Náhlé úmrtí zvláštní myšky, na kterou jsem ani nesáhla, mě dost vyvedlo z míry, narozdíl od Tonrese, který se div nevyrátil smíchy. "Ale... ale já jsem ho nechtěla zabít!" bránila jsem se. Mě to k smíchu moc nepřišlo, bylo mi toho zvířete líto. Asi jsem se se svými rozjitřenými pocity ale unáhlila, protože myška náhle ožila a pelášila pryč. To už jsem si myslela, že se Tonres snad udusí, jak strašně se chechtal. A protože to nakonec dobře dopadlo, rozesmála jsem se také. "Hah. To asi ne," souhlasila jsem a s úsměvem sledovala, jak tvor zmizel v lesním podrostu. Jen utíkej, malá myško. Jaké prazvláštní zvíře! Vyrazila jsem raději z lesa pryč. "Aspoň jsme si ho mohli pořádně prohlédnout," pokrčila jsem rameny a snažila se na tom najít něco pozitivního. Pořád mi to nešlo do hlavy, ale hlavně, že to celé mělo dobrý konec. Nakonec.
U kraje lesa už se dalo opět narazit na sníh a led, otevíral se na rozlehlou louku, která už vypadala docela obyčejně. Zastavila jsem se na okraji stromového porostu a rozhlížela se kolem, jestli neuvidím něco, co by se dalo ulovit. Cítila jsem tu srny, ale s lovem vysoké jsem neměla žádné zkušenosti. I kdyby byla tak malá, jako srnky, žádní obrovští jeleni nebo něco podobného. "Co vlastně chceš lovit?" otočila jsem se na vlka. K nějakému pořádnému lovu se mě snažil přemluvit už i Artyom a nakonec na to nedošlo. Od té doby se můj postoj nijak nezměnil. Neuměla jsem ulovit nic většího, než byl zajíc a moc jsem si nevěřila na zkoušení něčeho většího.
Rozhlížela jsem se po pláni a pak jsem se otočila ke spadené větvi, která se při nějaké vichřici musela ulomit z některého stromů lesa. Byla plná rampouchů a já jeden olízla, abych zahnala žízeň. Jenže ouha! Ani jsem se nenadála a zůstala jsem k němu přilepená. "Uh?" zahuhlala jsem. "Hhhhh!" Jenže ani protesty mi nijak nepomáhaly. Byla jsem doslova chycená v ledové pasti! Couvla jsem, abych se odlepila, ale jazyk držel jako přibitý. Zabrala jsem trochu víc, opatrně, aby to moc nebolelo. Doufala jsem, že se mi přilepený jazyk postupně odloupne, ale místo toho se ulomil celý rampouch a zůstal pořád přilepený. Chytla jsem ho do zubů, takže mi trčel z tlamy po obou stranách ven a s poněkud přiblbým výrazem jsem se otočila k Tonresovi. Asi nezbývalo, než čekat, až se rampouch v mé tlamě rozpustí. Takhle jsem rozhodně nemohla lovit vůbec nic.

//Konev světa

Scházeli jsme z hor níže nerovnými stezkami. Přemýšlela jsem pořád nad bílým rysem. "Možná? Ale nevypadal příliš magicky. Choval se docela obyčejně. I když významný byl určitě." O tom jsem nepochybovala, byl zkrátka výjimečný už od pohledu. Teď si ale už šel po svém a my bychom měli jít také. Měli jsme štěstí, že jsme ho vůbec zahlédli. "Taky bych si něco snědla," souhlasila jsem. "Uvidíme, co tam najdeme."
Brzy už nás obklopily stromy podivného lesa. Ani tady nebyl sníh, vzduch byl poměrně vlhký a les opravdu z větší části tvořily stromy, které jsem vůbec neznala. Bloudila jsem očima po větvích, ve kterých se chvílemi míhali ptáci. Čenich se mi jen chvěl - ve větvích i po zemi bylo cítit spoustu pachů. "Asi tu žijí nějaká zvláštní zvířata," obrátila jsem se po Tonresovi. "Cítíš to? Ty pachy mi nic nepřipomínají." Snažila jsem se zahlédnout obyvatele lesa ve větvích, proto jsem tiše našlapovala po mechu, abych je nevyplašila, ale kromě ptáků jsem neviděla nic.
Nakonec se ale jeden obyvatel lesa přece jen objevil, jen ne na stromě, ale na zemi před námi. "Hele! Co to je?" špitla jsem jen tak na půl tlamy a lehkým poklusem se rozběhla za tím tvorem, který vypadal jako velice podivná přerostlá krysa se světlou hlavou a tmavýma nohama. Nechtěla jsem zvíře sežrat, jen si ho prohlédnout, ale nejspíš jsem si to měla odpustit. Jakmile jsem totiž zvíře začala dohánět, svalilo se najednou nehybně do mechu a zůstalo ztuhlé ležet. "Ne! Co se stalo? Já mu nic neudělala!" ohlédla jsem se poněkud zoufale po Tonresovi a přišla až k přerostlé myšce, která teď byla dočista mrtvá, aniž bych se jí byť i jen dotkla. "To jsem nechtěla," špitla jsem a ucouvla. "Jen jsem si ho chtěla prohlédnout." Vzdálila jsem se od toho zvláštního zvířátka o pár kroků a necítila jsem se z toho zrovna moc dobře. Nikdy jsem takového tvora neviděla a rozhodně jsem nechtěla zavraždit toho prvního, s kterým jsem se setkala. "Jak se to vůbec stalo?" Jenže stalo se vůbec něco? Jakmile jsem od něj byla pryč, zvíře ožilo, vyskočilo na nohy a pelášilo pryč. Jen jsem zamrkala, jak zmizelo mezi stromy. Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou, ale oháňka se mi párkrát zhoupla sem tam. Hledali jsme sice něco k jídlu, ale byla jsem ráda, že to nemusela být tahle zvláštní myška. Co když byla vzácná? "Myslím, že tady jen tak něco k jídlu nenajdeme. Nic známého tu necítím, krom ptáků." Ale lov ptáků byla námaha, která za to obvykle nestála. To jsem věděla ze zkušenosti. "Třeba budeme mít štěstí jinde," řekla jsem ještě a vykročila po mechovém porostu lesa dál k jeho okraji.

//Ježčí plácek