Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prohlížela jsem si toho vlka trochu plaše, ale obezřetnost mě opouštěla celkem rychle. Jeho studánkové oči mi připomínaly kohosi, koho jsem dřív znala a o kom jsem možná pořád ještě trochu doufala, že se zjeví zpátky v mém životě. Jeden by si myslel, že dospělá vlčice nebude tak blbá, aby se nechala podruhé ukolébat hlubokou modří očí úplného cizince, žel, já zase tak chytrá nebyla. Brala jsem to jako znamení, že se od toho vlka nemám čeho obávat. A taky jsem byla vážně, vážně ráda, že tu nejsem sama. V tomhle místě nora vlastně nebyla ani tak tmavá, ale přesto to bylo právě takové zákoutí, ve kterém bych nerada skončila o samotě.
A když se zasmál, jako by ze mě zbytky obav úplně spadly. Zůstal jen ten zmatek, co se to se mnou vlastně stalo, ale doufala jsem, že to mi dokáže objasnit vysoký cizinec. Jenže se to akorát více komplikovalo. "Není?" Rozhlédla jsem se kolem. Chodba vypadala veliká a byla cítit králíky. Popravdě vůbec nevypadala jako vlčí nora. Tak co se to se mnou stalo? Jak jsem se sem dostala? Obavy zaťaly své drobné drápky zpět do mé duše, ale přesto se mi na tváři objevil lehký úsměv, když se mi vlk poklonil, jako bych snad byla nějaká dáma a ne jen... já. Adiram. "Hezké jméno, Adiram," rozšířil se úsměv na mé tlamě. "Takové slunečné. Já jsem Jasnava," střihla jsem ušima a znovu přejela očima stěny, které nás obklopovaly i otvor, kterým sem pronikalo světlo. "A octla jsem se tu..." Úsměv ustoupil výrazu poněkud ustaranému a zadumanému. "Já - vlastně vůbec nevím," vyslovila jsem pomalu. "Neviděl jsi mě přicházet? Nepamatuji se, jak jsem se sem dostala." Oči mi sklouzly k vlastním tlapkám. Možná mě vlastní mysl opět začínala zrazovat, tentokrát novými a ještě neznámými způsoby. To byla děsivá myšlenka. Pořád ale byla naděje, že se to všechno rozumně vysvětlí.

//Západní louky (amorek)

Běžela jsem s vlajkou v tlamě, kličkovala, už absolutně uhnaná a vyčerpaná a vyděšená, každou chvíli jsem čekala nějakou ránu, ale přesto (nebo možná proto) jsem nepřestávala běžet. A ono to vážně vyšlo. Nějakým zázrakem, hnutím osudu nebo co za tím asi stálo jsem se nakonec octla na naší polovině hřiště a vlajka na místě, kam patřila. Vyhráli jsme! Vyhráli! Zvesela jsem si poskočila, zaposlouchala se do jásotu a humbuku kolem, ale než jsem vůbec stačila cokoliv komukoliv říct, zahalila mě květinová vůně a zrak mi zastřela růžová mlha. "Ach?" vydechla jsem jen a zavřela před ní oči, jen jsem cítila, jak je moje tělo náhle jaksi lehké a jako by padalo, nebo snad jako by mě odnášel lehký vánek.
Byla jsem snad chvilku mimo sebe? Možná mě únava přemohla a já si na chvíli zdřímla, ale když jsem oči opět otevřela, louka byla pryč. Stejně tak všichni moji společníci. Jásot utichl, zmizelo hřiště i tlusté myšky s vlajkami. Byla jsem náhle v noře pod zemí, ležela jsem na kypré hlíně a oči si pomalu přivykaly šeru. Tělo bylo unavené, nohy bolavé, tiše jsem zakňourala, když jsem se pohnula a ucítila všechny ty rozbolavělé svaly. Ale co bylo nejhorší, byla jsem tu úplně sama, na tomhle šerém místě, které bylo úplně ideální líhní stínů a děsů.
Na chvíli se mi všechno uvnitř stáhlo do vyděšeného uzlu, ale pak jsem uslyšela čísi hlas. Nebyla jsem tedy sama. Vlna úlevy se přese mě přelila jako paprsky teplého slunce. "Hola hej," odpověděla jsem tomu hlasu a přes únavu vstala, abych se podívala, kdo to tu se mnou je. Možná by mi i dokázal vysvětlit, co se to tu děje, protože jsem z toho byla velice zmatená. Za prvním ohybem podzemní chodby jsem spatřila vlka. Ve světle, které sem pronikalo zvenčí, jsem viděla, že má hnědý kožíšek a oči modré jako dvě studánky. Přistoupila jsem k němu blíž s jistou obezřetností, ocas lehce stažený, ale jeho špička sebou přátelsky mrskala a na tváři mi pohrával náznak úsměvu. Nevypadal jako zlý vlk. Určitě nebylo čeho se bát. "Ahoj," pozdravila jsem ho tiše. "Tohle je tvoje nora?" Hm. Mohlo by to tak být? No... nebylo by to poprvé, co jsem se probrala v něčím příbytku. Tentokrát jsem si ale nepamatovala, že bych ztratila vědomí, ba ani že by se mi stalo něco zlého. Zlatá očka tázavě zakotvila na tváře vlka přede mnou v naději, že je to snad on, kdo má v této situaci všechny odpovědi.

//Děkuji moc za akcičku a za odměny, bylo to příjemné zpestření a pěkně to odsýpalo c:

Co to vůbec bylo za sílu, která mě dál poháněla vpřed a zabraňovala mi to vzdát? Srdce mi v hrudi bilo jako splašené, žaludek jsem měla stažený do úzkostného uzlu a vlastně celá moje bytost byla připravená na ránu, na bolest, na sevření tesáků kolem nějakého citlivého místa... ale i tak jsem ze hry nevycouvala. Možná by to nešlo, ale já to ani nezkusila. Nebyl čas přemýšlet nad tím, proč co dělám, všechno se dělo rychle, takže mi stejně nezbývalo nic jiného, než prostě konat.
Černobílá by mě určitě kousla, když jsem se natáhla po vlajce. Její zuby se už po mě natahovaly, ale na scéně se naštěstí objevil další člen mého týmu. Ten šedivý mladík. Vrazil do černobílé, její tesáky cvakly na prázdno a ty moje naopak bezpečně sevřely ten klacek, na kterém modrá vlajka vlála. Vyrazila jsem znovu dopředu, snad už naposledy, snad už se to tentokrát povede, protože mi docházel dech i síly. Zdaleka nebylo vyhráno, ale snad jsem na to teď už nebyla sama. "Braň mě, Šedáčku," zahulákala jsem s plnou tlamou na druhého vlka a hnala jsem se směrem k našemu poli, kličkovala jako zajíc a doufala, že mě nikdo nechytí. Kdoví, jestli bych v sobě totiž vyhrabala dost odvahy na další podobný útok. Moc jsem tomu nevěřila.

//Jasnava kličkuje s vlajkou směrem ke své polovině.

To, co jsem nechtěla, aby se stalo bylo přesně to, co se nakonec stalo skutečností a my dvě jsme se srazily uprostřed letu. Černobílá mě srazila a bezpečně se dostala na druhý ostrůvek, zatímco já se řítila kamsi dolů - klidně to mohla být bezedná propast, asi by mi to připadalo stejné. Naštěstí to ale nebyl prudký pád. Dole mě cosi zbrzdilo. Sníh... teď na jaře? Ani jsem se už nestíhala divit všem těm podivnostem, moje hlava, která nebyla nikdy z nejchytřejších, jimi byla příliš zahlcená. Nejraději bych se na sněhové peřině schoulila do klubíčka a už nevstala, ale nebylo mi to přáno. Sněhová pokrývka rázem roztála, změnila se ve vodu, která se vsákla někam ke kořenům a zem už se znovu zvedala, znovu mě strkala do víru hry. "Ale já už nechci," zaprotestovala jsem, jako by to snad toho, kdo všechno tohle dělal, zajímalo. Co by se asi stalo, kdybych odmítla hrát? Postrkovaly by mě tady hliněné vlny kolem, dokud by mě k tomu nedonutily? Nebo možná něco horšího? Nechtěla jsem to zjišťovat, stejně jako jsem nechtěla čelit zubům černobílé, ale asi mi nic jiného nezbývalo. A tak jsem se opět zvedla a neochotně se rozběhla ke vlajce, která už zase byla na svém místě a strážila ji černobílá. Bylo to jako běžet přímo do náručí medvěda, aspoň z mého pohledu, ale cožpak jsem měla na výběr? Asi moc ne. Alespoň jsem byla o něco hbitější, než ona. S otevřenou tlamou jsem se vrhla po modrém cípku, doufala, že se mi podaří prosmýknout kolem strážkyně a jen jsem čekala, kde se do mě zaboří nemilosrdné tesáky. Koutkem oka jsem ještě zaznamenala nějakou šedou šmouhu, co se k nám hrnula. Pomoc, že by?

Chtěla jsem pryč. Chtěla jsem domů. Do bezpečného objetí hustých propletených větví prastarého hvozdu, pryč z nebezpečného, děsivého světa. Černobílá vrčela a dorážela na mě. Čekala jsem, že každou chvíli zaboří tesáky do některé části mého těla. Naštěstí to vypadalo, že na tlapkách neposkakovala tak lehce, jako já, takže se mi dařilo se jí držet z dosahu. Nikam jsme se ale nedostávaly. Nenacházela jsem v sobě dost odvahy na ni zaútočit a sebrat jí vlajku, na tohle já jsem vůbec nebyla, a moji spoluhráči byli asi zase zaměstnáni něčím jiným. Takže to bylo na mě, na někom, kdo nebyl schopen to vyřešit.
A aby toho nebylo málo, zem se opět roztřásla. Rozkročila jsem se a pevně zaryla tlapy do země v očekávání dalších vln, ale ty nepřišly. Místo toho se kolem mě náhle otevřela hluboká průrva a já zůstala stát na malém ostrůvku, stejně, jako černobílá stála na tom svém. Se staženým ocasem jsem se na svou hroudu hlíny co nejvíc schoulila, aby mi některá tlapa nepodjela a já se nezřítila dolů. Viděla jsem ale, že černobílá se pádu nebojí. Chystala se ke skoku a já si během jediné vteřiny uvědomila, že jí se bojím ještě víc, než průrvy dole. Ale jediné místo, kam jsem mohla uniknout, byl její ostrůvek. Roztřeseně jsem se nadechla, vyskočila a jen doufala, že se ve vzduchu mineme... ale bylo to vůbec možné? V hloubi duše jsem asi věděla, že to může skončit jen kolizí.

//Jasnava se snaží přeskočit na ostrůvek Lilac tak, aby se nesrazily.

Postupně mi došlo, že nohu vlastně zraněnou nemám, můžu na ni normálně šlapat a taky můžu přestat kvičet, jenže ta druhá hrála dost drsně. Nečekala jsem to. Nechtěla jsem to. Myslela jsem, že je to jen přátelská hra, ne něco, při čem budou kolem lítat tesáky a výhružky. Držela jsem vlajku, jak jen jsem dokázala, ale bylo to marné, černobílá ji z mého sevření vyprostila a rozběhla se s ní pryč.
Nejradši bych si v tu chvíli prostě lehla na zem a rozbrečela se, ale to jsem nemohla, protože jediný pohled kolem mi prozradil, že moji týmoví společníci jsou oba zaneprázdněni. Takže jsem se rozběhla zase za vlčicí, štěkavé vzlyky mi vyrážely kdesi z hlubin hrudi. Nechtěla jsem zklamat svůj tým, ale ani jsem si netroufala se znovu přiblížit k černobílé, abych jí mohla vlajku sebrat. I když se mi po tvářích valily slzy, věděla jsem, že musím dělat aspoň něco. Pokusila jsem se tedy vlčici alespoň předběhnout a plést se před ní, abych její návrat s vlajkou alespoň zpomalila. Nechtěla jsem ale, aby mi ublížila, hrozně jsem se toho bála. Mohla mě pokusat, mohla mě převálcovat... Nemysli na to, nemysli na to, připomínala jsem si a dál se snažila černobílé křížit cestu a doufala, že někdo z mých společníků mi přijde na pomoc. Sama jsem to tady už totiž nezvládala.

//Jasnava se neodvažuje přiblížit k Lilac, aby jí vlajku znovu sebrala, ale snaží se její postup alespoň zpomalit tím, že se jí plete do cesty

Všechno bylo najednou špatně. Ne, takhle to nemělo být! Držela jsem vlajku stále mezi zuby, ale kdoví, na jak dlouho, protože převážnou většinu mojí pozornosti si získala příšerná vyceněná tlama, která se po mně hnala a chtěla mi ublížit. Nech mě, nech mě, nech mě být! V duchu jsem hystericky křičela, ale skrze zuby pevně sevřené na cípku vlajky mi vycházelo jen vyplašené kňučení. Se staženým ocasem jsem uskakovala před vlčicí, která z mého pohledu vyhlížela jako lítá nemilosrdná saň. Zdálo se nevyhnutelné, že mě pokouše. To bude hrozně bolet. Poteče krev. Srdce mi v hrudi mlátilo jako splašené. To nemůže, ne, ne, já jí přece nic neudělala, nic jsem neprovedla, tak proč...? Naštěstí to vypadalo, že jsem o něco hbitější než ona, takže se mi dařilo jí unikat a uskakovat. Až do chvíle, než moje štěstí vypršelo. Zuby nakonec přece jen zachytily moji nohu. Uniklo mi zakvičení, jako by mi ji černobílá utrhla, i když sotva zachytila za kůži, zakopla jsem a jen tak tak jsem se udržela na nohou. Snažila se mi sebrat vlajku, ale já ji zoufale svírala a odvracela hlavu od černobílé, ani jsem už nevěděla, proč - kdybych ji pustila, nechala by mě na pokoji, ale já se asi potřebovala držet alespoň něčeho a nic jiného, než tenhle proklatý předmět tu nebylo. Z očí mi znovu vytryskly slzy, pajdavě jsem poskakovala směrem k našemu území a snažila se pořád kličkovat. Zamlženým zrakem jsem ale sotva viděla, kam běžím a nějak jsem do hry už nedokázala dát celé srdce. Jen jsem chtěla, aby to skončilo.

//Jasnava se dál snaží uhýbat Lilac a dostat vlajku na jejich polovinu, ale hysterčí přitom a skoro nevidí, kam běží.

Neměla jsem ponětí, co se dělo kolem nebo jak si vedl zbytek mého týmu. Doufala jsem, že to nějak zvládají, ale já se dokázala soustředit jen na myšky, které prchaly s vlajkou přesně tím správným směrem. Vypadalo to chvíli opravdu nadějně a já se vážně dobře bavila. Cválala jsem po boku černobílé, které ale štěstí nepřálo tolik jako mě. Když se do mě pokusila strčit, lehce jsem se jí uhnula a navíc se mi přitom povedlo dostat přesně do ideální pozice k tomu, abych se zmocnila vlajky. Sevřela jsem její cíp do tlamy, pevně, a pořádně jsem zabrala, abych ji vymanila ze sevření myšek. Ale možná to ani nebylo nutné, protože běžely směrem k naší hranici? Zkrátka, jakýkoliv výsledek pro mě byl zcela v pořádku.
Ovšem radost nad mým malým vítězstvím netrvala dlouho, protože jen co jsem se zmocnila zuby vlajky, rozehnaly se po mě úplně jiné zuby. Zuby černobílé z druhého týmu. Příšerně jsem se lekla a pokusila se útoku uskočit, srdce se mi v hrudi divoce rozbušilo a najednou se všechno začalo rozpadat. Už jsem nehnala vpřed tak plynule, když se po mě sápaly děsivé tesáky. Uskakovala jsem stranou, v zubech jsem se křečovitě snažila udržet cípek vlajky, ale nejspíš to nebylo k ničemu, protože už jsem se nepohybovala směrem k našemu území, jen jsem se snažila jakýmkoliv směrem uniknout před náhlou hrozbou. Ne jen nějakou hravou hrozbou, ale velmi skutečnou. "Ne, ne, to ne," mumlala jsem s plnou tlamou a vrtěla zuřivě hlavou. "Neubližuj mi!" Proč jsem sem jen chodila? Proč jen jsem se do toho pouštěla? Měla to být hra, měla to být zábava! To ne, ne, ne...

//Jasnava se snaží stále udržet vlajku, ale spíš, než na snahu dostat se na svojí polovinu se soustředí na to, aby unikla Lilac, která se ji snaží pokousat

Na srážku s Night jsem rychle zapomněla, jakmile se prvotní bolest vytratila. Soustředila jsem se jen na to, abych se dostala za hranice našeho území a k té plápolající vlajce, kterou střežila ta neznámá šedá vlčice. Ani mě nenapadlo se pozastavovat nad tím, proč tu všichni pobíháme jen proto, že nám to přikázala vypasená myš. Byla to přece zábava!
Hnala jsem se vpřed a země pod mýma nohama už se nevlnila ani mě nikdo z ostatních vlků nepovalil na zem, takže jsem se mohla dostat na stranu soupeřů. Dál jsem si to hnala vpřed, kolečka v hlavě se mi točila o závod, jak jsem se snažila rychle přijít na způsob, kterým bych se dostala přes šedivou vlčici. Ovšem nakonec to ani nebylo potřeba, protože situace se rázem změnila. Z trávy vyběhly další myšky a za chvíli už prchaly s vlajkou pryč. Okamžitě jsem změnila směr a vydala se za nimi, jenže to bohužel neuniklo ani hlídačce, která se za vlajkou rozehnala také - s dost ošklivou nadávkou k tomu. Přidala jsem do kroku, snažila se šedivé co možná nejvíce plést a natahovala jsem se po vlajce - chtěla jsem ji získat první, chtěla jsem, aby vyhrál náš tým!

//Jasnava vybíhá spolu s Lilac za sysly s vlajkou, snaží se zabránit Lilac, aby se jí zmocnila a chce ji získat pro sebe

Valila jsem se kupředu jako vítr, jako řeka po jarním tání! Nikdo, nic a nikdo mě nemohl - Prásk. Zem pod mýma nohama se náhle splašila a začala se divoce vzpínat, což jsem rozhodně neočekávala. Co jsem neočekávala už vůbec bylo, že se proti mě najednou vynoří Night Sea a srazí se s mojí lebkou jako tvrdohlavý muflon. Obě jsme se svalily na zem. "Áu!" zakvílela jsem a chytla se tlapkami za hlavu. Jak to bolelo! Proč? Tiše jsem zakňučela a pomalu jsem se připravovala na to, že už tu holt budu asi muset umřít, než jsem si uvědomila, že se vlastně... vůbec nic nestalo. Pohlédla jsem na Night, v očích už se mi tvořily slzy a prvních pár mi jich ukáplo na tváře, ale neměly vlastně vůbec důvod. Moje hlava byla v celku, bolest se rychle vypařila. "Žiju!" vyskočila jsem opět na nohy, jednou vzlykla, pak jsem se zasmála. "A ty - ty žiješ taky, takže to je bezva, takže já zase jdu," přikývla jsem rozhodně a vyběhla zase vpřed. Ani jsem se nedostala za naši půlku, to Night už byla za svou hranicí, ale za mnou pořád byl Šedáček a Ocasatá, oni ji určitě zastaví. Já se musela vydat vpřed, získat tu vlajku pro náš tým, i když mi nebylo jasné, proč je to vlastně tolik důelžité. Nejlíp o tom moc nepřemýšlet, nejlíp prostě běžet! Vepředu jsem pořád viděla tu šedou vlčici, která vlajku hlídala. Musela jsem se dostat k ní a potom přes ní. Ale nejdřív k ní, na to jsem se soustředila. Takže jsem zase cválala vpřed a těch pár osamělých slz na mojí tváři už usychalo, jako by nikdy ani nebyly.

//Jasnava se sbírá ze země a znovu míří k Lilac a vlajce.

Neměla jsem moc času přemítat nad tím, co tedy Night nosí v životě radost, když dle vlastních tvrzení není ani na tanec, ani na rýmy a nejspíš tedy ani na zpěv, protože kolem se začínaly dít vážně podivuhodné věci. Nejdřív to bylo jen to troubení, které sem asi přivábilo vlky z širého okolí. Trochu jsem znejistěla v takové velké společnosti, kde jsem neznala vůbec nikoho. Bylo to, jako bych ztrácela pevnou půdu pod nohama... a moje pocity jako by se přenesly do celého okolí, protože země se vzápětí opravdu zatřásla. Ale jak se záhy ukázalo, nemohla jsem za to já, mohla za to myška, kterou hliněný podstavec vynesl nad naše hlavy a ona nám začala osvětlovat, co se to tu vlastně děje. Srdce mi divoce bilo, tohle celé bylo dost podivné a nevěděla jsem, jak si to přebrat, ale když to, co myš vysvětlovala, začínalo znít jako hra, tvář se mi pomalu rozjasňovala. Hry nebyly děsivé, hry byly přece zábavné - a já v nich byla dobrá! Tuhle jsem navíc vůbec neznala, ale zdálo se, že by to mohla být celkem švanda.
Myš nás rozdělila na dva týmy a než jsem se vůbec stačila vzpamatovat, vlnění země už mě neslo na naši stranu louky. "Ííí," vypískla jsem napůl radostně, napůl zděšeně, když se tak dělo, a pak už bylo na čase začít. Rychle jsem se rozhlédla, abych vůbec věděla, ke komu patřím - na téhle straně louky se mnou stála dlouhoocasá vlčice a mladý šedáček, který hned prohlásil, že zůstane na místě. "Já to zkusím proběhnout," zahlásila jsem a vyrazila vpřed s úmyslem prokličkovat skrze nepřátelské území a zmocnit se vlajky - to už jsem ale viděla Night, jak se řítí zase na naši stranu. "Pozooor," zahoukala jsem na svoje dva spoluhráče, ale běžela jsem dál vpřed - spíš než na to, abych se někoho snažila povalit a zastavit jsem se rozhodla spoléhat na svoje hbité tlapky. Neměla jsem v hlavě popravdě žádný smysluplný plán, jen jsem kličkovala jako potrefený zajíc a snažila se v tom zmatku dostat k vlajce, kterou hlídala další neznámá vlčice. Jak se dostat skrze ni? Toť otázka. Možná by stačilo odvést její pozornost, aby vlajku čapla Ocasatá? Ale neviděla jsem, zda je za mnou, bála jsem se ohlížet.

//Jasnava vyráží na území červených a snaží se prokličkovat směrem k Lilac a vlajce

"Kdy jsi je vlastně začala vidět?" Elric se hodně zajímal o ty moje stíny, i když on je nazýval "děsy" - bylo to ale to samé, bez ohledu na jméno. Otázka, kterou položil, ale dlouhou chvíli zůstala bez odpovědi, ačkoliv bych mu ráda nějakou dala, nějakou smysluplnou, ne jen prosté pokrčení rameny, na které jsem se omezila. Ale ono nebylo snadné na to odpovědět. Ty stíny se staly mojí součástí rychle poté, co se objevily poprvé a žádnou jasnou vzpomínku na první setkání jsem neměla. Ať jsem se to ze své hlavy snažila vydolovat, jak jsem chtěla, nedobrala jsem se ničeho konkrétního. Omluvně jsem párkrát bouchla ocasem o zem a svěsila uši, než jsem zlatá očka upřela na staršího vlka. "Asi si nedokážu vzpomenout. Ty přece víš, že to mám v hlavě všechno smíchané," pronesla jsem s povzdechem. "Myslím, že tvoje hlava je v takovém pořádku, v jakém po tom všem může být. Ty stíny jsi ale neviděla vždycky, že?" Elric na mě s odpověďmi nikdy netlačil, nechtěl po mě, abych mluvila o ničem, co příliš bolelo, ale ty stíny - ty děsy - ty mu prostě nedaly spát. Trápily ho snad skoro víc než mě, protože dokud jsem byla s ním a Ashtonem, nemyslela jsem na ně, dávaly mi pokoj. Jemu ale ne, nikdy je neviděl a přesto mu pořád vrtaly hlavou. Už od té doby, co jsem mu řekla o jejich existenci, se snažil přijít na to, jak mě jich zbavit. Toužil mi pomoci a já se zas jemu snažila s pochopením celé záležitosti pomoct, jak jsem jen dokázala. Ale bylo to složité, protože ani já sama tomu pořádně nerozuměla. "Asi ne, ne vždycky, i když..." Že bych je vídala odjakživa? Asi ne, pamatovala bych si to, nejspíš, ale mohly se mnou být odjakživa, protože doma jsem nikdy nebyla sama. A ony vylézaly jen tehdy, když nikdo jiný nebyl kolem. Možná se skrývaly mezi hustým porostem v prastarém hvozdě, který byl mým rodištěm a domovem, ale já je nikdy neviděla. A možná právě odtamtud pocházely, na vlka se tam při prolézání mimo vyšlapané stezičky nachytalo kde co, klacíky, listí a kuličky svízele - i ty stíny se tam na mě mohly nabalit. Tehdy jsem je ale ještě neviděla, ani jsem nevěděla, že jsou. "Určitě je nevídám odjakživa," přikývla jsem rozhodněji a dál vzpomínala. "Asi to muselo začít potom, co jsem odešla z domova, nejspíš až potom, co... po-tom co jsem-m-m..." "Můj ty smutku, neplač, to jsem nechtěl," zabručel vlídně Elric a jemně o mě otřel svůj černý nos. Slzy - už jsem je neronila od rána do večera, ale pořád mě přepadaly dost často, všechno pořád moc bolelo. "Omlouvám se, mělo mi to být jasné," řekl tiše a já se k němu přisunula blíž, opřela jsem si o něj tak náhle zase utrápenou hlavu. Už jsme o tom nemluvili, neříkali jsme nic, ani jeden, ani druhý.

//Mahtaë sever přes Mahtaë jih

Jak jsem si tak zvesela vykračovala a pobrukovala si společně se zpěvem řeky a orchestrem bzučícího hmyzu, který už po zimě vylezl ze škvír, nechala jsem nevědomky svou společnici kousek za sebou. Ne, že bych na ni zapomněla, jenom jsem se prostě odtoulala v myšlenkách tak daleko, že jsem nějak výrazněji přestala vnímat své okolí.
Od řeky jsme dorazily na louku a já si vesele poskočila, ovšem rázem jsem se zarazila a moje pozornost se zase vrátila do reality. Přede mnou na zemi cosi sedělo, tvor, kterého jsem neuměla pojmenovat. "Night! Hele na tu myšku!" namířila jsem tlapou na podivné zvíře a ohlédla se, jen abych konečně zjistila, že jsem Night trochu utekla. No, co se dá dělat, bude mě muset dohnat. Já se mezitím podívám na to zvířátko. Sedělo uprostřed louky, na tvářích mělo barevné šmouhy a v pacičkách drželo stejně barevné vlající... věci. Nic podobného jsem ještě nikdy neviděla a navíc se zdálo, že myška - i když jak jsem přišla blíž, už se to myši vůbec nepodobalo - se vůbec nebojí. Naopak, tvářila se zarputile, skoro vyzývavě? Přešlápla jsem na místě a zavrtěla ocasem. "Copak jsi zač?" chtěla jsem vědět pro případ, že by tvoreček dokázal mluvit. Nebo nějak jinak upřesnit svou podstatu. Zatím jsem totiž vůbec nechápala, o co jde - ale určitě se to brzy odtajní! Opodál jsem taky spatřila ještě další vlčici, jenže vypadala, že spí, nechtěla jsem ji tedy rušit. Olízla jsem si čenich a sedla si do trávy - stejně jsem musela počkat na Night.

Ukázalo se, že v Borůvkové smečce borůvky vážně rostou, ale v zimě ne, což byla vážně smůla. Teď už sice začínalo jaro, ale nějak se mi nechtělo věřit tomu, že by ty sladké modré plody stihly vyrašit a uzrát tak hrozně rychle. "Ach, škoda," posteskla jsem si. "Já mám borůvky ráda! Mohla bych je jíst pořád, i další ovoce. Už jsi někdy chutnala lesní jahody? To je aspoň lahoda. Jahoda - lahoda," uvědomila jsem si ten rým, který se ve slovech skrýval, a zasmála se. Nejen, že se to rýmovalo, ale navíc to ještě byla pravda! No není to nádhera? Jahody mě poněkud rozptýlily od původního směru naší konverzace, takže když se Night zeptala, co je tak svělého, nejdřív jsem zmateně zamrkala, protože mi myšlenky odpluly kamsi jinam. "Cože? Aha!" rozsvítila se mi nad hlavou pomyslná žárovička. "A co na tom není skvělého? Tobě se snad nelíbí žít v zemi kouzel?" Já si nedokázala představit, co by snad na něčem takovém mohlo být v nepořádku a rychle jsem tedy šedivé objasnila, že jsem se sem opravdu chtěla dostat.
"No, nemyslím úplně obyčejně - ale netušila jsem, co mám čekat, co kdyby tu byla růžová obloha, řeky tekly do kopce a stromy pučely kořeny nahoru?" Zasmála jsem se, to by byl ale podivný kraj. "Takhle se mi to ale asi líbí víc, když jsou tajemství... inu, tajemstvími, a jsou aspoň trošku skrytá." Doufala jsem, že už je brzy začnu objevovat. Možná, že Night mi nějaká chtěla ukázat, protože vyskočila na nohy a navrhla, že se můžeme jít projít. "Jistě, proč ne," zavrtěla jsem ocasem. Když jsem si chvíli poseděla, alespoň jsem si trošku odpočala, a i když bych tu vydržela sedět a poslouchat řeku klidně i dál, nechtěla jsem zůstat sama. Takže jsem vykročila za ní bez dalšího slova, jen jsem si tiše pobrukovala nějakou veselou melodii, kterou jsem kdesi na cestách zaslechla.

//Západní louky (přes Mahtaë jih)