Gallirea - Příspěvky uživatele

Se zájmem jsem naslouchala Artyomovým poznatkům o ježcích a jejich způsobech. "Páni. To muselo dát spoustu práce, naučit se něco takového. Mně vlastně ani nikdy nenapadlo, že by se ježek dal ulovit. Tedy, pokud si přitom nechceš pořádně popíchat čenich. Chutná dobře?" zajímala jsem se. Nikdy jsem ježka neochutnala a nebyla jsem si jistá tím, jestli bych to vůbec chtěla. Ježci se mi zdáli docela roztomilí. Ne jako něco, co bych měla jíst. Ale to byl můj věčný problém. Kdyby to šlo, nejraději bych přežívala jen o bobulích a ovoci a nechala všechny tvory, ať si vesele běhají po světě. Bohužel, takový nebyl řád věcí. Také jsem se pousmála, když Artyom poznamenal, že se mu to celé zdálo snazší, než lovit zajíce. "Tak to chápu. Se zajíci to je těžké. Také radši strávím delší dobu čekáním na ryby, až připlavou blíž, než honěním se za ušáky." Sice se mi to občas povedlo, ale když jsem lovila sama, většinou jsem zajíce vynechala. Většinou to totiž dopadlo neúspěchem a zbytečně vyplýtvanými silami.
Náš hovor na chvíli dost posmutněl, když jsme se začali bavit o minulosti. Necítila jsem se připravená říct Artyomovi, co přesně se tehdy stalo, ale byla jsem ráda za jeho slova útěchy. Měl pravdu. Nedalo se to vzít zpátky. Dalo se jen... poučit z vlastních chyb. Alespoň to jsem snad dokázala. Ano? Povzdechla jsem si a když jsem ucítila dotek na svém krku, přitulila jsem se tváří k tmavému kožichu vedle sebe. Bylo to příjemné. Artyom byl takovou... skálou. Byl silný a zdál se na první pohled možná hrubý nebo spíš ošlehaný osudem, ale teď jsem v něm nacházela bezpečí a oporu. "Šťastná... to jsem," špitla jsem, odtáhla se a opětovala mu jeho úsměv. "To jsem." Stočila jsem oči ven z jeskyně. "Asi máš pravdu. Cesty životem jsou takové nevypočitatelné. Nikdy nevíš, kam tě zavanou. Ale musíme vždycky věřit, že to dobře dopadne." Zahleděla jsem se ven. Zima už pomalu končila, blížilo se jaro. I to mě těšilo. Momentálně jsem byla zkrátka spokojená asi se vším. Nic mne netrápilo.
Artyom si chtěl vyslechnout některý z příběhů, které jsem znala já. Třeba ten o strašidlech. Zasmála jsem se. "Tak dobrá. I když ten táta spíš vykládal vlkům, které potkal v okolí - nás hned ujistil, že ve skutečnosti žádná strašidla nejsou. Ale povědět ti ho můžu. Tak tedy," odkašlala jsem si, zatímco jsem se rozvzpomínala na to, jak to vlastně bylo. Nikdy jsem moc šancí vyprávět tu povídačku neměla.
"Morhonský hvozd je prastarý les. Jeho první stromy začaly růst spousty a spousty let předtím, než se v okolí objevili první vlci. Nevyrostl ale jen tak od sebe, ale vysázel ho tam schválně zvláštní tvor. Říká se mu Morhon a podle něj se také jmenuje celý les. Hvozd je jeho domovem a zároveň také součástí. Je veliký, obrůstá listím, kapradím i šlahouny ostružin a dokáže se pohybovat velice tiše a rychle. Mezi stíny a stromy dočista zmizí, umí mluvit se zvířaty lesa, která jsou jeho očima a ušima. Kdysi, před těmi mnoha a mnoha lety, býval přítelem vlků, avšak pak se cosi stalo. Vlci se rozhodli, že si hvozd i všechnu zvěř v něm zaberou pro sebe a Morhona z něj vyženou. Jenže tvor byl mnohem mocnější, než se jim prve zdálo. Uvěznil jejich duše a oni od té doby musejí v lese strašit všechny vlky, kteří se tam odváží jen vkročit. A když je někdo tak bláhový, že vejde až do hlubin hvozdu, stihne ho stejný osud a připojí se k duchům lesa." Odmlčela jsem se a trochu se nad tím zamyslela. "Žádného ducha jsem tam nikdy neviděla, ale ta legenda vlky vážně odrazovala. On náš hvozd totiž vážně vypadal jako místo, kde by dost dobře strašit mohlo." Pousmála jsem se při vzpomínce na domov. Pro mne strašidelný nikdy nebyl. Bylo to to nejbezpečnější a nejlepší místo, jaké jsem znala.
Artyom měl ještě jeden příběh, o Černogovi a Bělogovi. Znělo to také zajímavě, ale vážně to asi byla jenom pohádka, protože přesně jak říkal Artyom, nikdo nebyl ani jen dobrý, ani jen zlý. Nebo vážně mohly existovat takové bytosti? "Hm... asi vážně nikdo není takhle jednoznačně dobrý či zlý. Ale možná se to tak dá soudit podle těch činů, které si vlk vybere?" Ze všeho toho vyprávění a přemýšlení se mi začínaly klížit oči. Široce jsem si zívla.

Kdoví, co nás to vlastně poštípalo. Nějak už mě to přestalo zajímat. Mou pozornost upoutala spíš Artyomova slova o ježcích. "Skutečně? No páni. Toho jsem si nikdy nevšimla. Hádám, že asi proto, že se mě ježci vždycky bojí... a přitom bych jim ani nechtěla nic udělat, jen si je prohlédnout," zakroutila jsem hlavou, netušila jsem, proč to bodlináči nikdy nechtěli pochopit. To jsem vážně vypadala tak nebezpečně? "Mají to prostě promyšlené. Ještě, že takhle obrněných zvířat moc není. Jinak bychom se už asi jen tak nenajedli," zasmála jsem se a doufala, že zajíce, myši nebo ryby nenapadne nechat si také narůst ostny nebo pancíře. Pak by pro nás život byl pořádně těžký.
Přemýšlení nad minulostí nebylo úplně příjemné a Artyomova otázka mě poněkud zaskočila. Koutky mi klesly lehce dolů. Přemýšlela jsem a přitom poslouchala, co na to říká on sám. Pokývala jsem hlavou. "Rozumím. Ale sama... nevím. Jsem teď spokojená. Poznala jsem svět, který bych jinak asi neviděla, vlky, které bych jinak nepoznala, nechtěla bych o to všechno přijít. Ale... kdyby šlo vzít zpátky to, co- Kdyby šlo nějak mít všechno tohle bez toho špatného, co se stalo..." Zavrtěla jsem hlavou. Nevyslovila jsem ani nahlas, co vůbec bylo to špatné, co se stalo. Bylo mi jasné, že bych o tom nedokázala mluvit bez slz. "Asi bych se nevrátila," řekla jsem nakonec. "Ono to stejně nejde. Musí se jít jen dopředu." Dokázala jsem konec konců přežít. Ne bez jizev na duši, ale přežila jsem. To jistě také něco znamenalo.
Tahali jsme kamzíka nahoru. Bylo to dost náročné. Artyoma ale pobavilo to, co jsem řekla o bozích. Pokrčila jsem rameny. "Ještě ne. Ale nemyslím si, že by si je všichni vymýšleli. Navíc... není to až tak neuvěřitelné, když se rozhlédneme kolem a vidíme všechny ty podivnosti. Odněkud přece musí pocházet." Nevadilo mi, že tomu nevěří. Třeba se někdy doopravdy přesvědčíme o tom, co je skutečnost.
Usadili jsme se v jeskyni s kamzíkem a Artyom začal vyprávět příběh o Vesně. Uždibovala jsem kusy masa z kořisti, která byla spíše nálezem, a zaujatě poslouchala jako vlče, které poslouchá pohádku na dobrou noc. Už mi dávno nikdo žádný příběh nevyprávěl a tak jsem mlčela jako zařezaná, zlatýma očima jsem přímo visela na Artyomově tlamě krom momentů, kdy jsem si utrhávala kousek z kamzičího masa. Byl to docela smutný příběh. Jeho konec byl alespoň pro jedno z vlčat šťastný, ovšem jeho sourozenci takové štěstí neměli. "Měli jste o dost drsnější pohádky, než my doma," řekla jsem po krátké odmlce, když vlk dořekl, a pomalu jsem se usmála: "Ale jsem ráda, že jsi mi ten příběh vyprávěl. Je zajímavý. Nikdy jsem o těch bytostech neslyšela - o Vesně, Moreně a tak. Jsou i další takové?"

Záhada. Zkrátka záhada. Nic, co by nás oba mohlo kousnout do zadku jsem tady kolem neviděla. "Možná nějaký předčasně probuzený ježek? I když to zní taky nepravděpodobně." Jak by to to zvířátko dokázalo? "Tak nějaký ostrý kamínek, co vyletěl- hm. Nevím. Možná máš pravdu. Je to prostě záhada... ale tahle je naštěstí jen malá," usmála jsem se. Nic jiného se totiž nedělo. Nic hrozného jsem po tom štípnutí necítila. Bylo mi prostě dobře. Krásně. A protože jsem tu byla s Artyomem, svět se zdál být v naprostém pořádku. Proto, když se Artyom zeptal, jestli necítím něco nenormálního, po krátkém zamyšlení jsem zakroutila hlavou. "Ani bych neřekla. Cítím se prostě... hezky. Příjemně."
Pokývala jsem pomalu hlavou. Svým způsobem jsem naprosto chápala, co má na mysli. "Asi jsem to měla podobně. Já když byla malá, nikdy jsem ani netušila, že svět je vlastně tak velký a zvláštní. Vyrostla jsem v jediném lese a možná bych v něm také zůstala až do smrti, kdyby se nestaly... nějaké věci." Jen jsem tohle téma rychle přeběhla. Nechtěla jsem na to myslet. "Asi jsem se potom také dost změnila. I když dost z toho, co se stalo, nebylo vůbec hezké. Hodně jsem toho ale taky objevila, naučila se..." Artyom řekl, že všechny hrůzy, které prožil, měly svůj účel. Bylo to skutečně tak? Myšlenky na minulost a na vše, co mohlo být a nebylo, mne bolely. Byla to až příliš velká cena za svobodu, za změnu. Nebylo správné, že se to stalo. Ale stalo se to a už se to změnit nedalo... a nakonec jsem dokázala pokračovat dál. "Asi je nejdůležitější prostě... jít dál dopředu, když se něco špatného stane. Nebát se té změny. A nakonec nás ta cesta třeba zavede někam, kde se dá začít znovu." Usmála jsem se. Doufala jsem, že já tam třeba už dorazila. Mohla bych tu najít své místo? Nejraději po boku Artyoma?
"Možná ano. Třeba to ale ani nejde. Jsou tu ty mocné bytosti, bohové... oni by je určitě ovládli, kdyby to bylo možné. Nebo jsou to všechno zrovna jejich žerty," přemýšlela jsem, jak se to s magií vlastně má. Jenže to byla nekonečná otázka, nad kterou bychom mohli polemizovat nekonečně dlouho. Artyom se raději rozhodl najít něco k snědku. A také našel. Brzy byl zpátky s kamzíkem, kterého dle vlastních slov neulovil, jen našel. Mně na tom ale nesešlo, byla jsem prostě ráda, že ho donesl! Vděčně jsem se o něj otřela a to mu jaksi přerušilo řeč. Trochu jsem se tomu zasmála a nejraději bych se v tu chvíli zachumlala zpět do jeho kožichu, ale to už měl kamzičí nohu v tlamě. Chopila jsem se tedy té druhé a vyrazili jsme v úkrytu, který jsem viděla o kousek výš v horách. Artyom mi mezitím vysvětloval, kdo a co je to ta Vesna. Na jeho mluvu už jsem si docela zvykla, ale některá slova mi zůstávala pořád trochu záhadou. "Vesna" například byla jarem, ale zároveň i vlčicí z pověstí, které Artyom nazval pohádkami pro vlčata. "A to já bych si takovou pohádku zrovna ráda poslechla," zahuhňala jsem s nohou kamzíka v tlamě. "Zní to moc hezky." Táhnout zvíře do kopce nešlo moc snadno, ale byli jsme na to dva a jeskyně se s každým krokem blížila.

//Esíčka

Otázka, kterou mi Artyom položil, byla docela podivná. "Není na to trochu zima?" rozhlédla jsem se kolem, ale nezahlédla jsem vůbec nic, dokonce jsem ani nezaslechla bzučení, které by přítomnosti hmyzu nasvědčovalo. On ale tvrdil, že ho cosi štíplo. Zavrtěla jsem hlavou. "To je divné, já nic - jau!" vypískla jsem a nadskočila, protože vzápětí jsem ucítila hryzanec na hýždi i já. "Taky mě to kouslo! Ale co to je? Vůbec nic nevidím," kroužila jsem hlavou do všech stran, ale ať už byl záhadný útočník kýmkoliv, nespatřila jsem ho. Ani mihnutí. Ani nic. A štípanec už se také neopakoval. "Nejspíš už to zmizelo," stočila jsem nakonec pohled zpátky k Artyomovi, když se zdálo jasné, že se hmyz už prostě nevrátí. "Ať to bylo cokoliv." Usmála jsem se a celé mé nitro se tetelilo blahem, že jsme zase spolu. Proč bych měla myslet na nějakou sněžnou včelu? Ta nebyla vůbec podstatná.
Cítila jsem jistou hrdost, když jsem se doslechla, že se mi nejspíš povedlo ukázat něco nového někdejšímu nejlepšímu lovci toho... Sibíru, nebo jak se ta země vlastně jmenovala. Alespoň tak jsem si to přebrala. Zamávala jsem ocasem. "Řekla bych, že je vždy čemu se přiučit. Svět je vážně plný překvapení a nikdy nevíš, o co náhodou zakopneš nebo co se naučíš." Já věděla, že je toho hodně, co o světě ještě nevím. Můj svět byl nejprve docela malý a teprve v posledních letech se začal rozšiřovat, zvětšovat a odhalovat mi všechna svoje tajemství. Některým z nich jsem pořádně nerozuměla, ale asi to tak bylo v pořádku. Moc mě to netrápilo.
Vyposlechla jsem si všechno, co mi Artyom říkal a zdálo se, že ho to celé nějak dojalo. "Za to mi nemusíš děkovat. Proč bych měla něco 'vzdávat'? Já jsem s tebou ráda," řekla jsem s širokým úsměvem a doufala, že skutečně pochopí, jak vážně to myslím. "Ale... máš pravdu. Jestli se zase stane něco podivného, kterémukoliv z nás, neměli bychom to před tím druhým skrývat. Měli bychom si všechno říkat, společně nám to vždycky jde líp- ah," zajíkla jsem se náhle, když se mne dotkl jeho čenich. Příjemné zachvění proběhlo celým mým tělem. Zahihňala jsem se a přitulila se k jeho tváři, která byla náhle velice blízko. Bylo to poněkud nečekané, ovšem měla jsem z toho nesmírnou radost. Chtěla jsem být Artyomovi nablízku, ale nechtěla jsem tlačit na nějaké jeho hranice. Netušila jsem, jestli se on cítí taky tak. Ovšem když ty zdi bořil on sám... inu, nejspíš jsem měla svou odpověď. A byla jsem s ní šťastná. Ač to prozatím byly jen chvilky, momenty, které za chvíli vyprchaly. Mohl to však být začátek čehosi hezkého.
"Nemyslím ale, že kouzla musejí být jen špatná. Dala by se použít ke spoustě dobrého. Jen se mi zdá, že si tady dělají, co chtějí. Jenže tomu my asi nijak zabránit nemůžeme." Už jsem věděla, že Artyom na pohádky moc nevěří. V těchto krajích však bylo těžké nevěřit něčemu, co se přímo před vašima očima měnilo na skutečnost. Dlouho jsme nad tím však nerokovali. Místo toho jsme se vypravili směrem do hor, kde bychom mohli najít úkryt a místo k odpočinku. Výstup po horských stezkách ale nebyl úplně snadný. Pěkně to klouzalo a musela jsem našlapovat vážně opatrně, abych se neskutálela zase až úplně dolů. Určitě bych si pořádně natloukla a tak jsem si dávala dobrý pozor, abych našlapovala po stejných stezičkách, jaké vybíral Artyom. Náhle však zastavil, zavětřil a vybídl mě, ať čekám. "Dobře. Děje se něco?" zajímala jsem se, ale hnědý vlk už mizel z kopce dolů.
Povzdechla jsem si a chvíli jsem čekala jen tak nečinně, než jsem začala pomalu bloumat kolem, protože mne nehybné sezení trochu uspávalo. Netušila jsem, co má Artyom za lubem, ale určitě to brzy zjistím. Prozatím jsem se koukala kolem a hřála se tím příjemným pocitem, který se uvnitř mne rozléval. Moc dobře jsem ho uměla pojmenovat. Zamilovat se pro mě bylo vždycky snadné. Možná až příliš. Nejspíš bych měla být opatrná, po všem, co se mi stalo, ale to já nějak neuměla. Chtěla jsem dát lásce šanci, ne ji držet zpět a utlačovat ji... co by to bylo za život? Vzpomněla jsem si na to, jak se mne předtím hnědý vlk dotkl. Jistě musel také něco cítit. Spokojeně jsem se usmívala a ztratila se v myšlenkách a představách, až dokud jsem nezaslechla kroky. Ohlédla jsem se. Artyom se vracel a táhl s sebou mrtvé zvíře, ve kterém jsem záhy poznala kamzíka. "Páni!" byla jsem zpátky u něj. "To je tedy úlovek!" Vypadalo to, že ho cesta do kopce se zvířetem pořádně zmohla. Aby také ne. Vždyť kamzíka byl pořádný kus! Vděk mne zaplavil jako vlna a bez zábran, které se nejspíš kamsi vytratily, jsem se mu vděčně otřela o bok a krátce opřela svou tvář o tu jeho. "Moc děkuju. Netuším, co bych si bez tebe vůbec počala," vydechla jsem a na jeho pokyn se pustila do jídla, i když jsem toho moc nesnědla. Po té rybě jsem ještě neměla velký hlad. "Jeskyni jsem viděla jen o kousek výš," vzpomněla jsem si náhle. "Trochu jsem se porozhlédla kolem. Vypadala dost velká pro dva vlky a snad i ten kamzík by se tam nacpal." Olízla jsem si čenich a na moment se zadumala. Něco mi možná trochu uniklo. "No... a kdo je vlastně ta Vesna, která má přijít?" otázala jsem se, abych zjistila, čí příchod že to vlastně Artyom očekává.

Artyomova slova mě trochu zabolela. Ne proto, že mne nehledal, ale protože si myslel, že už bych ho nikdy nechtěla vidět. Lehce jsem svěsila uši. "To bych neudělala," špitla jsem, dlouho jsem si ale smutný výraz na tváři neponechala. "Ale nakonec jsme se našli, takže už není třeba se tím trápit," dodala jsem a trochu se pousmála. Byla jsem ráda, že mi věří a hlavně, že jsme zase spolu. S potěšením jsem také poslouchala, jak se Artyomovi dařilo lovit ryby a že to pro něj bylo jednodušší, než předtím. "S trochou cviku v tom budeš za chvíli přeborník," povzbuzovala jsem ho. Ovšem jeho další slova mě přiměla opět nasadit poněkud ustaraný výraz. Znělo to, že mu nebylo zrovna do skoku v ten čas, co jsme strávili od sebe. Mrzelo mě to. Kéž bych mu mohla tehdy nějak pomoct, kéž bych tu byla... Jenže já s ním nejspíš byla i tak. "Vážně?" vydechla jsem a našpicovala ouška. Připadalo mu, jako bych byla s ním, i když jsem byla pryč? To... bylo moc hezké. Zahřálo mne to u srdce, i když jsem si pořád přála, aby to nebylo nutné a skutečně jsem tu byla. "To je dobře, že jsi na to nebyl sám," pousmála jsem se nazpět. "A že jsem ti mohla nějak pomoci."
Artyom mi pak začal vysvětlovat, co se to stalo u jezera. Nebylo to vůbec veselé vyprávění. Poslouchala jsem ho napjatě, ani jsem si neuvědomila, že mi trochu poklesla brada, jak jsem se zatajeným dechem poslouchala, co všechno se Artyomovi přihodilo. "To je ovšem hrozné! Duchové by měli odpočívat v pokoji a nechat živé na pokoji... Dějí se tu někdy vážně strašidelné věci." Zdálo se, že je ale zahanbený tím, že utekl. Naklonila jsem se o něco blíž k němu. "Myslím, že něco takového by asi vyděsilo každého. Není se za co stydět. Nejspíš se ani nedá dělat nic jiného, než utéct. Jsou to přece duchové, nedá se s nimi bojovat." Zavrtěla jsem nad tím hlavou. "Mrzí mě, že jsi měl těžkou zimu. Snad se to teď už trochu zlepší," zadoufala jsem.
Pustila jsem se do ryby a také já jsem povyprávěla o svých zážitcích. Byly rovněž dost podivné, což uznal i Artyom. "Snad bych to také raději nevěděla a nemyslím si, že se to vůbec kdy dozvíme. Jsou to prostě kouzla a čáry, obyčejně mi to připadá dost zajímavé, ale... někdy mám pocit, že to trochu přehánějí," zvedla jsem koutky do nejistého úsměvu, který se o hodně rozšířil při Artyomových dalších slovech. "Ano, to bychom měli! Společně nám to jde všechno mnohem líp a taky se nemusíme strachovat, co je s tím druhým," pokývala jsem hlavou a doufala, že spolu opravdu zůstaneme. Byla jsem s Artyomem ráda a doufala jsem, že teď už to ví i on. A že je se mnou snad také rád. "No, kdyby ses náhodou v nějakou iluzi měnil, dej mi vědět," zasmála jsem se a zamrskala ocasem. Když se o mě otřel, srdce se mi v hrudi zatetelilo. Otočila jsem po něm pohled plný radostných jiskřiček a nejradši bych mu to hned oplatila, nicméně zdál se z toho být jaksi rozpačitý, tak jsem to zatím nechala být. Zatím.
Hledat úkryt před zimou znělo vážně náramně a chvíle klidu jakbysmet. "Prosím! To by bylo skvělé, myslím, že si teď nic nepřeju víc, než chvíli klidu bez podivností," pronesla jsem vděčně a připojila se k hnědému vlku, když si to namířil k horám. Za chůze jsem si spokojeně pohupovala ocasem. Nebylo, na co si stěžovat. "Myslím, že bychom tam mohli mít štěstí. Přišla jsem z tamté strany a zdálo se mi, že v těch horách by se nějaká skrýš mohla nalézt celkem snadno."

//Zrcadlové hory

Loterie - Golden Ticket č.1

Zakašlání z Artyomova hrdla na mé tváři vykouzlilo ustaraný pohled. Snad není nemocný? Napodruhé už se mu podařilo otázku vysoukat ven. Akorát, že to nebyla tak úplně otázka, spíše konstatování skutečnosti. "Jistě, že jsem tě hledala," zavrtěla jsem zmateně hlavou, jako by to byla naprostá samozřejmost. Pro mě totiž byla. Jak bych ho totiž mohla nehledat? Myslel si, že se na něj prostě vykašlu, nebo že ho už nebudu chtít vidět? Po tom všem, co jsme spolu prožili? Ach, Artyome. Pořád o sobě smýšlel v tak špatném světle? Povzdechla jsem si, ale úsměv se mi rychle vrátil na tvář. Byla jsem šťastná, že jsem ho znovu našla, šťastná, že jsme opět spolu. Zdálo se, že on je na tom stejně a to mi dělalo radost ještě větší. "A já tebe," vydechla jsem. Už jsem mu to sice řekla, ale neuškodilo to znovu zopakovat. Chtěla jsem, aby to opravdu věděl a opravdu tomu věřil.
Zrak mi padl k jeho úlovku. Povedlo se mu nalovit ryby, i když s tím byl teprve začátečníkem, když jsme se naposled viděli. Něco z toho, co jsem ho učila, s ním tedy zůstalo, což ve mně vyvolávalo trochu hrdosti. Podle jeho slov to všechno bylo ještě důležitější, než se na první pohled mohlo zdát. "To je dobře, že ti to k něčemu bylo," usmála jsem se, ale pak jsem se trochu zarazila, když řekl, že nejde jen o ryby. Že jsem ho naživu držela... já. "Já? Myslíš jako..." Zamyšleně jsem nakrčila čelo. Nebyla jsem si jistá, že tomu správně rozumím. "Jsem ráda, že jsem ti mohla pomoct," řekla jsem nakonec a usmála se. "I když jsem s tebou nebyla." Zaznělo to omluvným tónem. Kéž bych ho našla dřív! Ale stalo se toho tolik, že jsem se k němu dříve prostě dostat nedokázala. Vždyť jsem ani nevěděla, kde vlastně je. "Slyšela bych to ráda. Pokud mi to chceš říct," přikývla jsem, opravdu mě to zajímalo.
Už jsem to ale dál nemohla vydržet. Musela jsem jít k němu a věnovat mu objetí, alespoň krátké... potřebovala jsem se ujistit, že vše vážně už je v pořádku. Zdálo se mi, že strnul, když jsem se ho dotkla, ale hned jsem se neodtáhla. Je mu to nepříjemné? Měla bych toho nechat? Ale Artyom nic neřekl, neucukl. Zdál se jen trochu zaskočený. Přesto jsem to raději příliš nenatahovala. Odstoupila jsem od něj a pousmála se. Zajímala jsem se, jestli je v pořádku, ovšem on odvětil, že to není důležité. "Myslím, že to důležité je," potřásla jsem hlavou, ale snad by mi nezatajil, kdyby se s ním něco vážného dělo, ne? Nevypadal zraněný ani na pokraji smrti, snad tedy vážně byl v pořádku. V rámci možností. "Nejsem. Je to v pohodě," ujistila jsem ho, že zraněná ani unavená nejsem. "Stalo se toho ale vážně hodně," musela jsem uznat a zahleděla jsem se na rybu, kterou ke mně Artyom přišoupl po sněhu. "Děkuju," pousmála jsem se. "Nebude ti chybět?" Byli jsme ale hned u řeky, mohli jsme si kdykoliv chytit další. Kousek jsem si z ní tedy ukousla a zatím si rozmýšlela, jak to všechno odvyprávět. Bylo toho hodně, ale nejlogičtější se jevilo začít zkrátka na úplném začátku.
"Když jsme se u jezera rozešli, utíkala jsem, abych se schovala před deštěm a kroupami. Určitě tě ta bouře taky zastihla, bylo to děsné," otřásla jsem se už i jen při té vzpomínce. "Schovala jsem se aspoň pod stromy do lesa a tam jsem se potkala s takovým tulákem, Tonresem. Nevěděla jsem, kam jsi šel, ani kde tě hledat, tak jsem šla s ním a doufala, že tě třeba někde najdu. Většinu zimy jsem se potulovala s ním - narazili jsme na pár pěkně podivných míst a věcí, jen co je pravda," zavzpomínala jsem na podivnou myšku, která předstírala smrt a taky na výbuch magie, který jsem zažila u řeky. "Ale pak se stalo něco moc divného a plameny, které nepálily, mě odnesly pryč." Znělo to šíleně, ale líp jsem to vysvětlit neuměla. Pokrčila jsem rameny a pokračovala: "Pořádně nechápu, co se vlastně stalo. S dalšími dvěma vlčicemi jsem skončila v neznámém lese, musely jsme řešit divné hádanky a úkoly, už se mi to všechno plete dohromady... ale bylo to divné a strašidelné. A pak... pak ses tam objevil ty. Jenže jsi to nebyl doopravdy ty, byla to jenom nějaká iluze, která si se mnou zahrávala a pak zmizela a já byla zase sama." Povzdechla jsem si. Bylo to děsivé a nejraději bych na to vůbec nevzpomínala. "No a potom... potom už jsem tě našla. Přímo tady. A to je všechno." Usmála jsem se a ukousla si další kousek z ryby. Hodně detailů jsem osekala, ale nechtěla jsem, aby Artyomovi z toho vyprávění praskla hlava. I tak to bylo vážně hodně. "Jsem ráda, že nejsi jenom iluze," dodala jsem. To... byla asi trochu divná věc na vyslovení nahlas, ale už se stalo. Pustila jsem se do ryby a brzy jsem ji měla v sobě celou. Něco k jídlu mi vážně přišlo k duhu. Zajíc, kterého jsem jedla s Tonresem, už byl jen vybledlou vzpomínkou a od té doby jsem nic pořádného nesnědla, i když jsem si ani neuvědomila, jaký hlad vlastně mám, dokud jsem nezačala jíst. Ryba byla vždycky dobrou svačinou.

Řeka tiše bublala svou vytrvalou píseň, její šumění mě uklidňovalo. Den se pomalu překlápěl k večeru, rychle se stmívalo, ale nezdálo se, že by dnes v noci měl přijít takový hrozný mráz, jako v posledních dnech. To byla docela úleva. Už jsem se začínala bát, že zima snad nikdy nepoleví a co bychom si potom počali? Nebyla jsem stavěná na takové mrazy a nakonec by to určitě udolalo většinu z nás. Teď však už bylo jasné, že to byly plané obavy. Zima panovala stále, ale už mnohem snesitelnější. Sníh pod tlapami se zdál mokřejší a těžší, trochu odtával a povoloval.Doufala jsem, že to je znamením blížícího se jara. Už aby bylo tu! Vykvetou kvítky, ptáci zazpívají svoje jarní písničky, svět se zazelená a hned bude živější a veselejší. A já taky, to jsem věděla najisto! Už jsem se nemohla dočkat, až na jaře víc prozkoumám, co dokáže moje magie. Teď, když jsem ji objevila a věděla, že dřímá i ve mně, zajímalo mě, co může dokázat. Věděla jsem ale, že v zimě s ní moc nezmůžu. Nejspíš by fungovala i na rostliny pod sněhem, ale nechtěla jsem je vyrušovat. Spaly a odpočívaly. Sama bych nechtěla, aby mě v takovou chvíli někdo rušil. Nelíbila se mi myšlenka, že bych nějak zásadně zasahovala do chodu věcí v přírodě. Taková už asi byla podstata magie - nejspíš bylo narušením přírodního řádu jakékoliv její používání. Pokud jsem ji plánovala zkoumat, procvičovat a používat, nejspíš se tomu nevyhnu. To ale neznamenalo, že jsem se nemohla držet v nějakých mezích. Chtěla jsem k tomu přistupovat zodpovědně. Tak, jak to jen půjde.
Vzhlédla jsem k Artyomově tváři a musela se znovu usmát. Spadla ze mně veliká tíha, teď, když jsem ho našla. Ze všech vlků, které jsem tu potkala, jsem k němu měla nejblíž. Tolik jsme toho spolu prožili a tolikrát si navzájem pomohli... Byla jsem ráda, že jsem ho našla živého a zdravého. Nechtěla bych ho ztratit navěky. Byli jsme přece přátelé. Nikdy jsem mnoho přátel neměla a nechtěla jsem ztratit žádného z nich, ale u Artyoma by to asi bolelo ze všech nejvíc. Možná by s tím nesouhlasil, kdybych to řekla nahlas, třeba by i řekl něco ve smyslu, že bych si určitě mohla najít nové a lepší kamarády, ale já věděla, že to není žádná pravda. Tonres byl taky můj kamarád, a doufala jsem, že ho moje zmizení moc nevykolejilo a že si nedělá příliš velké starosti, ale s ním to bylo něco jiného. Byl milý a hodný a byla jsem mu vděčná za všechnu pomoc, avšak k Artyomovi mě pojilo cosi jiného. Cosi... Měla jsem ho prostě ráda. Byli jsme asi trochu podivná dvojka, ale to mi vůbec nevadilo.

Běžela jsem sněhem k Artyomovi a zdálo se mi, že mi to trvá věčnost. Našla jsem ho! Opravdu tu byl a byl naživu! Měla jsem z toho hroznou radost. Když mi tam u jezera tak zmizel, vyděsilo mě to. Cválala jsem sněhem a čím jsem byla blíž, tím zřetelněji jsem viděla užaslý, zmatený výraz na Artyomově tváři. Ten výraz a jeho otázky byly jediným, co mě přimělo zastavit kousek před ním a ne se mu zrovna vrhnout předníma nohama kolem krku, ačkoliv přesně to jsem toužila udělat, abych se také přesvědčila, že to není další přelud, že toto je skutečný Artyom. "Jsem to já! Jistě, že to jsem já!" vyhrkla jsem a ocas se mi divoce komíhal ze strany na stranu. "Nic se ti nezdá," broukla jsem ještě. "A ty... jsi tu. Našla jsem tě! Vidím, že s rybolovem se ti dařilo," plácla jsem takový náhodný nesouvisející poznatek, když mi zrak padl na ulovenou rybu, která se válela pozapomenutá na sněhu. Hned jsem se ale pozorností vrátila k hnědému vlku. "Ani nevíš, jaký jsem měla strach, když jsi tak najednou zmizel," zakroutila jsem hlavou ze strany na stranu, ale můj tón nezněl nijak vyčítavě, prostě jsem jen Artyomovi sdělovala, jak se věci mají. "Bála jsem se, že už tě nenajdu. Tolik se toho stalo a... to je teď jedno. Tak ráda tě vidím!" vydechla jsem s nesmírnou úlevou a posledním krokem jsem konečně překonala vzdálenost mezi námi a opřela se hlavou o vlkovo rameno. Prostě jsem se potřebovala ujistit, že tohle už není hrátka magie a skutečně jsme se zvládli znovu setkat. Ale tohle byla skutečnost. Vůně kouře a soli z Artyomova kožichu mi naplnila čenich a já si konečně mohla být jistá. Je v pořádku, usmála jsem se pro sebe a pomalu od něj o kousek poodstoupila. V očích mi poskakovaly jiskřičky radosti. Mírně jsem ale zvážněla, když jsem se pořádně zahleděla do Artyomovy tváře. "Jak se máš? Je všechno v pořádku?" Opravdu jsem to chtěla vědět. Vždyť jsem ani nevědla, proč předtím tak narychlo zmizel. Měla jsem starost.

//Mahtaë sever přes Zrcadlové hory

Kdoví, jestli to byla nejlepší strategie, s písničkou linoucí se bez ustání z tlamy se prostě bezmyšlenkovitě hrnout kupředu prvním směrem, který vypadá třeba jen trošku přijatelně. Dovedla mě totiž k horám, ve kterých byla cesta dost náročná, ale jakmile jsem jednou vylezla dost vysoko, už se mi nechtělo otáčet a zkoušet to jinudy. Musela jsem skrz. Hledala jsem tedy alespoň co nejkratší a nejschůdnější cestu, nechtěla jsem se v horách ztratit. I tak jsem musela několikrát odpočívat a popadat dech. "Škoda, že je tak zateženo. Ani ten výhled si jeden moc nevychutná," povzdechla jsem si v jednu chvíli a otřásla se, protože vítr tady nahoře vůbec neváhal zahryznout se do mého kožichu a skrze něj až hluboko do kůže. Už abych byla dole!
Trvalo mi, než jsem se konečně dostala zase na schůdnější a rovnější terén. Byla jsem u další řeky, která se klikatila směrem k jihu. Tuhle jsem nepoznávala, alespoň ne v téhle části, jinak bylo dost možné, že jsem ji už někde překračovala a ani si to neuvědomila. Pomalu jsem vykročila po břehu a povzdechla si. Tohle hledání bylo asi od začátku odsouzené k neúspěchu, co? Až se začne stmívat, musím si najít úkryt. V noci bude asi mrznout ještě víc. Představa, že jsem v mrazivé temné noci někde úplně sama se mi nelíbila. Otřásla jsem se, přeběhl mi mráz po zádech a tentokrát to nebylo způsobeno okolní teplotou. Nemohla jsem si takové myšlenky vůbec připouštět. Ale jak jsem na to jednou začala myslet, těžko se přestávalo. Zamrkala jsem a... a nejspíš mě šálil zrak? Zastavila jsem se a našpicovala uši. Vpředu, dál po proudu, jsem spatřila vlka. Se svým tmavým kožichem na bílém sněhu úplně vyčníval. Zavětřila jsem, zmrzlý čenich příliš nechtěl spolupracovat, ale já si byla téměř jistá. "Artyome?" zavolala jsem a udělala váhavý krok kupředu. Jistota ve mně narůstala a ocas se mi úlevně rozkmital sem a tam. "Artyome!" vypískla jsem s radostí a dala se do běhu, aby mi vlk už nestačil nikam zmizet. Je živý! Je tady!

//Ranský les přes Mahtaë jih

Tlapy mě z lesa donesly přímo k řece. U ní rozhodně nebylo tepleji, ba naopak, od vody šel ještě větší mráz. Ovšem i tak jsem byla ráda, že jsem na ni narazila. Znamenalo to, že se blížím do končin, které znám. Stačilo řeku následovat na jednu či na druhou stranu. Koho hledat prvního? Artyoma? Tonrese? Tonrese jsem naposledy viděla na jihu, Artyoma na severu. Jenže teď už tam také vůbec být nemuseli. Chvíli jsem nejistě přešlapovala na břehu, uniklo mi i frustrované zakňučení. Na taková rozhodnutí jsem prostě nebyla stavěná, ba ne. Stát jsem tu ale jen tak nemohla. Nakonec jsem proto vyrazila k severu, proti proudu řeky. Byl zvolený směr nakonec tolik důležitý? Stejně jsem netušila, na kterého z vlků narazím jako na prvního a jestli vůbec na některého. Znovu jsem natáhla krok do klusu a začala si pobrukovat, nepřestávala jsem ani tehdy, když jsem po kluzkých kamenech přeskákávala na druhou stranu řeky. Věděla jsem, že pokud si přestanu zpívat a začnu moc přemýšlet, věci budou jen horší. A tak jsem moc nepřemýšlela o tom, kam jdu, prostě jsem jen šla, vedena náhodou, intuicí nebo něčím úplně jiným.

//Esíčka přes Zrcadlové hory

//Čáryles přes Márylouku

Pořád jsem plně nerozuměla tomu, co se právě stalo. Dalo se tomu vůbec porozumět? Byla to prostě magie. Magie, která mě přemístila do končin, které jsem vůbec nepoznávala. Úzkostně jsem se rozhlédla na okraji lesa, ale okolí mi nebylo nikterak povědomé. Navíc mrzlo, až praštělo. Lehce jsem se otřásla, než jsem vyběhla na louku, která oddělovala dva lesy. Musím je najít. Nebo alespoň jednoho z nich. Nechtěla jsem být sama a měla jsem starost o oba své přátele. O Tonrese, jestli ho mé náhlé zmizení příliš nevyděsilo a jestli náhodou zmateně nepátrá všude možně, nebo se snad nebojí, že jsem mu utekla naschvál. O Artyoma jsem se ale asi strachovala více. Pořád jsem nerozuměla tomu, proč utekl a doufala jsem, že je v pořádku. Že neudělal žádnou hloupost nebo se nedostal do potíží. Musela jsem najít alespoň jednoho z vlků, ale vůbec jsem si nebyla jistá tím, kde začít. Prostě jsem klusala přímo za nosem, udržovala jsem svižné tempo, abych se zahřála a pobrukovala jsem si písničku, abych nešla v úplné tichosti. Pomáhalo mi to nesoustředit se na vlastní samotu. V takovémhle chladném a zataženém dni to bylo dost těžké. Stíny mě ale nesměly najít. To by byl veliký průšvih.

//Mahtaë sever přes Mahtaë jih

//Díky moc za osudovku a prosím o odměnu do magie země

Nechtěla jsem brečet. Bylo to tak hrozně hloupé. Ale nemohla jsem si pomoct. Tak ráda jsem byla, že jsem se setkala se svým přítelem, jen proto, abych ho vzápětí zase ztratila. Bez vysvětlení, bez jediného slova... lámalo mi to srdce. Copak už ho nikdy nenajdu? Nebudu si s ním moc promluvit? Jen na půl ucha jsem poslouchala, co nám vykládá vlk z plamenů. Káral nás, že jsme zapomněly na to, co nám prve říkal, ale jakpak bych na něco takového mohla myslet, když se přede mnou objevil ztracený kamarád? Copak to ten vlk nechápal? Řekl, že jsem vynikla a že mě čímsi vylepší, ale mě to v tu chvíli už nezajímalo. Chtěla jsem, aby se vrátil Artyom, ale to plamen asi zařídit nemohl a než jsem ho o to stihla poprosit, zmizel.
Otřela jsem si tlapou mezi vzlyky mokré oči a právě v tu chvíli jsem ucítila nězný dotek. Byla to ta mladá rezavá vlčice. "Asi ano," fňukla jsem. "Nechala jsem se nachytat..." Otřela jsem si znovu oči a zamžourala na černobílou vlčici, která se také vrátila. Asi jako jediná nezapomněla na to, co nám plamen říkal. "Já jsem Jasnava," představila jsem se alespoň zrzečce Danie, která už byla na odchodu. "Hodně štěstí," hlesla jsem za ní ještě a obrátila se na černobílou vlčici. "Asi... bych také měla jít. Musím najít kamaráda. Kamarády," opravila jsem se zmateně, protože jsem si vzpomněla ještě na Tonrese. Ach, co on si jen pomyslí? Doslova jsem se mu vypařila před očima! Jenže jsem nevěděla, kde hledat ani jednoho, ani druhého. Věděla jsem jen, že když zůstanu na místě, asi se dočista zblázním. Musela jsem zjistit, kde jsem a kde se nachází mí přátelé. Vyrazila jsem kupředu, jen jsem černobílé kývla na rozloučenou. Určitě musela také jít někoho hledat. V tu chvíli mě ani nenapadlo, že bychom mohly jít spolu. Byla jsem zkrátka a dobře úplně mimo.

//Ranský les přes Márylouku

Čekala jsem s napětím, co mi Artyom odpoví a jestli se nakonec dozvím i proč tak najednou utekl, ale místo toho se stalo něco zcela jiného. Z plamenů zahřímal hromový hlas a vyšlehly k nebi, až v jejich světle zmizel celý svět. "NE!" Vykřikla jsem hlasitě s pevně zavřenýma očima a odvrácenou tváří. "Artyome!" Jenže když světlo pohaslo, Artyom byl pryč. Zase. Tlama se mi protáhla, zavlnila a už jsem měla slzy přímo na krajíčku. Co se to dělo? Ničemu jsem nerozuměla. Nechápala jsem to. Vůbec, ani trošku. Nebyla jsem tu teď už sama, byla tu i ta rezavá vlčice, která se tu objevila na začátku. Nejspíš ani ona moc netušila, o co tu vlastně jde, ale nevypadala z toho tak strašlivě rozhozeně, jako já. Pokud něco, působila spíš nazlobeně. "Já... já nevím," popotáhla jsem a zamrkala v marné snaze zadržet pláč. "Byla jsem... tam a pak jsem byla tady a a a... a Artyom zase zmizel a bhúúúh," rozbulela jsem se konečně naplno, protože na moji dušičku už toho bylo vážně příliš. Takové šoky jsem prostě nemohla snášet.

Artyom vypadal zmateně. Pravda, asi jsem to nevysvětlila zrovna nejlépe, ale chtěla jsem ze všeho nejvíc vědět, proč mi utekl a nechal mě tam. To se snad dalo pochopit, ne? Nezlobila jsem se na něj, ale cítila jsem se kvůli tomu... asi trochu ublíženě. Možná, když mu to nejdřív vysvětlím, dočkám se potom odpovědí i já. Jenže to bych tomu nejdřív musela sama rozumět. "Vlastně sama pořádně nevím, co se stalo. Šla jsem se s Tonresem - to je jeden vlk, co se tu v okolí toulá - schovat do lesa, ale najednou kolem mě byl všude oheň. Nespálil mě, ale odnesl mě sem. Ještě tu byly další dvě vlčice, ale ty tu tady teď nevidím. Asi vyhrály... Ale to zase předbíhám," zasmála jsem se nervózně, protože jsem vážně nervózní byla. Uvědomovala jsem si, že vážně nemám nejmenší ponětí, co to vlastně dělám. "Z ohně se zjevil obličej starého vlka a ten nám řekl, že... jsme byly vybrány do soutěže, kde poměříme své síly psychické i fyzické? Nebo něco takového, ale na konci měla být odměna. Vyřešila jsem docela těžké hádanky, ale nakonec jsem skončila zpátky tady a už vůbec nevím, jak dál... plamen neodpovídá a další nápovědu taky nevidím." Upřela jsem na Artyoma svá zlatá očka: "Nenapadá tě něco?"

Nenacházela jsem vůbec nic, žádnou nápovědu, žádnou odpověď. Takhle to tedy asi mělo skončit. Nejspíš jsem prostě prohrála a pokud ne, pak tahle hádanka byla tak strašlivě zapeklitá, že jsem neměla šanci ji vyřešit. Ztěžka jsem si povzdechla. Achjo. Tohle dobrodružství bylo tedy u konce a já neměla nejmenší ponětí, kde vlastně jsem ani kudy bych se měla vydat, jestli se chci vrátit do míst, kde jsem opustila Tonrese. Co ten si asi pomyslel, když mě najednou spolkly plameny? Nebo bych měla jít raději hledat Artyoma?
Jako by snad slyšel mé myšlenky, hnědý vlk se zjizvenou tváří se náhle vynořil mezi stromy. Srdce mi radostně poskočilo. "Artyome! Jsi v pořádku!" zaradovala jsem se, když jsem ho viděla živého a zdravého. Když předtím tak utekl, dělala jsem si starosti, ale vypadalo to, že se mu nic nestalo. Vyhlížel poměrně zaraženě, že mě tady našel. "Já... nevím, vlastně. Zanesla mě sem nějaká magie a měla jsem se účastnit nějaké soutěže či co, ale myslím, že už je konec." Pokrčila jsem rameny, ale když tu teď byl Artyom, cítila jsem se mnohem líp. Rozhodně mnohem méně zkroušeně z toho, že jsem nejspíš všechno úplně poťapala. "Ale kde se tu bereš ty? A proč jsi... Artyome, proč jsi ode mě utekl? Měla jsem strach," svěsila jsem lehce hlavu. Nechtěla jsem mu to vyčítat, ale rozhodně mě zajímalo, jaký k tomu měl důvod.