Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sledovala jsem stopu, která se vinula dále krajinou. Nebylo to nijak těžké, stopy byly pevně otištěny v hlíně a byly tak prazvláštní, že se rozhodně nedaly splést s ničím jiným. Nedokázala jsem si představit, jaké zvíře by je tu mohlo zanechat. Tenhle kout světa byl tolik zvláštní! Všude jen samá tráva a křoviny, stromů tu bylo jen málo a také vypadaly zajímavě. Úplně jinak, než stromy, které jsem znala. Cítila jsem se tu lehce nepatřičně, nebudu vám lhát, ale také jsem byla úplně okouzlena vší tou krásou a zvláštností kolem.
Hlavně ti podivuhodní tvorové! Krásně barevní lesklí brouci, kteří nosili na krovkách úplně překrásné barvy. Jako malé drahokamy. Přátelit se se mnou ale nechtěli, když jsem jednomu nastavila tlapku, aby si na ni nalezl a mohla jsem si ho blíže prohlédnout, jen roztáhl křídla a s docela hrozivým hrčivým bzučením odfrčel pryč. A tak jsem pokračovala dál po stopě. Provedla mne křovím a za ním se mi naskytl pohled na snad ta největší zvířata, jaká jsem kdy viděla! Větší než jeleni, dokonce i větší, než losi. Neměli srst, ale zato dlouhé čumáky, obrovská ušiska a hrozivé zuby, které jim trčely z tlamy! Přikrčila jsem se u křoví a chvíli je pozorovala, jak svými čenichy obírají listí z křovin a cpou si ho do tlam. Bylo to neuvěřitelné! Zavrtěla jsem vlastním nosem, ale věděla jsem, že ten by nic uchopit nedokázal. Jim to ale šlo jako nic. Dokonce tam s nimi byl i jeden malinký - i když i ten už byl docela obrovský. Budu jim říkat... nosálové? Nosáčníci? Čumáčníci? Čumáčníci znělo dobře, takže jsem si je tak pro sebe pojmenovala. Hrozně ráda bych se s nimi seznámila z blízka, ale ta jejich zubiska mne odrazovala. Nemuseli být přátelští, takže když jsem se dost vynadívala, následovala jsem stopu dál. Nevedla totiž ani k čumáčníkům, ani k jinému zvířeti, které jsem viděla. Cestou jsem se vyhnula velikým ptákům, kteří vypadali celkem hrozivě.

Prodírala jsem se řekou pruhovaných těl. Ještě, že na mě proužci byli docela hodní a žádný na mě nestoupnul nebo mi jinak neublížil. Možná vycítili, že pro ně nejsem žádným nebezpečím, ani já jim totiž ublížit nechtěla. Ze všeho nejvíc jsem si přála najít zbylé vlčice, ale na mé volání nikdo neodpovídal. "Haló? Zed? Zrzečko?" Nic, jen nekonečný les nohou a kopyt...
A najednou konec. Řeka tvořená zvířaty mě vyhodila ven. Ohlédla jsem se za sebe a viděla, jak proužci kráčí dál a vůbec si mě nevšímají. Nikoho jiného jsem kolem neviděla. Odešly vlčice na druhou stranu stáda? Snad se jim nic nestalo, pomyslela jsem si úzkostně. Chtěla jsem je najít, ale prodrat se skrze proužky zase na druhou stranu by trvalo příliš dlouho. Když jsem navíc prohlédla na zem, spatřila jsem stopu. "Budu ji dál sledovat," řekla jsem sama sobě. "Třeba to tak dělají i ony, možná najdou nějakou cestu kolem a sejdeme se." A také mě popravdě hodně zajímalo, jaké zvíře zanechává takové podivné otisky v hlíně. Mohlo být ještě zajímavější než proužci? To jsem hodlala zjistit.

//přeskakuju, ať se do deadlinu pohnem

Zed zmizela v moři pruhovaných těl. Prostě se mezi zvířata zanořila a byla fuč. "Zed? Zeeed?" hulákala jsem, ale vlčici jsem nikde neviděla. Ze všech těch pruhů mi šla hlava kolem, zvířata splývala v jedno, vlnila se a přelévala a vlastně to byla dosti fascinující podívaná. Nebo by alespoň byla, kdybychom si ji mohly jen tak vychutnávat. Nejdřív však bylo potřeba dostat vlče zpět. Pod kopyty stáda jí mohlo nepochybně hrozit nebezpečí, že skončí jako placička. Proto jsem se ponořila do stáda za ní.
Proužci, jak jsem jim v duchu začala říkat, mi naštěstí uhnuli a já se octla mezi nimi. Všude kolem se tyčily jen pruhované nohy, jako bych procházela obzvlášť hustým březovým hájkem, jenže tento byl také hodně živý... a postrkoval mě vpřed. "Zed? Zed?" kroutila jsem hlavou do všech směrů, každou chvíli mě nějaký proužek dloubnul a přinutil mě pohnout se dál dopředu. "Zed? Zrzečko?" Proudu těl se nedalo vzdorovat... napadala mě jen jediná možnost. Přebrodit se na druhou stranu. Pohybovala jsem se s proužky a kdykoliv se naskytla mezera, vmáčkla jsem se do ní a propracovávala se tak ke druhé straně stáda. Zároveň jsem se ale posunovala celkem dost vpřed. Musela jsem doufat, že se dvě zbylé vlčice také dostanou na druhou stranu a tam se sejdeme.

Zrzečka si mne pamatovala, což mě přimělo opět zvesela zamávat ocasem. "Já vlastně ani nevím. Různě se toulám kolem a nakonec jsem nějak skončila tu." Bylo to vlastně ještě o kus záhadnější, než tohle prosté vysvětlení. Zkrátka jsem se tady zjevila úplně z ničeho nic. Ale teď už to asi bylo jedno. Cestu zpět se mi jistě podaří najít, ale teď mě hodně zajímaly všechny ta podivná zvířata a stopy, které tu byly všude kolem. "Vlastně ani nevím, jestli jsme se posledně představily?" napadlo mě náhle. Zrzečky jméno jsem si každopádně nepamatovala. No, když se náhodou představíme podruhé, určitě to ničemu vadit nebude. "Jsem Jasnava."
Ona a Zed tu byly na výletě ze Sarumenské smečky. O té už jsem slyšela poněkolikáté, dokonce jsem už i po toulkách s Tonresem měla představu, kde by se mohla nacházet. "Ta je někde na jihu, že?" I my teď musely být docela jižně. Rozhodně tu bylo dost teplo. Překvapilo mě ale, že Zed údajně nemluví naší řečí. Zatím se mi totiž zdálo, že docela rozumí a i to, co mi pověděla, dávalo smysl. "Třeba to bude vážně spíš ta druhá možnost," usoudila jsem. Každopádně vydat se po stopách mi přišlo jako skvělý nápad.
I mou společnici nejvíc zaujaly divné válečkovité stopy. Nepřipomínaly mi nic, co jsem dosud poznala. Sledovaly jsme je vpřed, okolo vody a dál, až najednou na naší cestě ležela obří hromada... no, prostě hromada. Nakrčila jsem čenich. Muselo to vypadnout z pořádně velkého zvířete! Raději jsem tu kupu oběhla a následovala dál Zed i stopu, které obě mířily ke stádu podivných pruhovaných zvířat. Až z toho oči přecházely a jeden tvor splýval s druhým. "Vtipné," zopakovala jsem po vlčeti zamyšleně, protože mně to dvakrát směšné nepřišlo. Jak se dostaneme na druhou stranu? Zed si s tím hlavu nelámala, prostě vyběhla přímo k nim. "Zed, počkej!" vyjekla jsem a poplašeně se podívala na zrzečku. Však ji ta zvířata mohla úplně ušlapat! Nebyla jiná možnost, než se vydat za ní. Snažila jsem se nepůsobit moc nebezpečně. Třeba, když budeme v klidu, prostě se mezi pruhované srnky zamícháme. Vydala jsem se stejným směrem, kterým se pohybovalo stádo a snažila se najít nějakou mezeru, kam bych se vmáčkla... a taky kam se poděla Zed.

Vlčátko bylo vážně hrozně roztomilé. Na těle už ale neslo viditelné šrámy, což mě bodalo u srdce. Co se jí asi mohlo stát? Přece by někdo neubližoval takovému malému bezbrannému stvoření! Nechtěla jsem si to ani představovat... Malá vlčice ale vypadala velice vesele a tak jsem se tím rychle přestala trápit i já. Představila se mi jako Zed. "Já jsem Jasnava," představila jsem se a nepřestávala přitom máchat oháňkou a usmívat se na celé kolo. "Ráda tě poznávám!"
Rozhlédla jsem se kolem. Rezavá vlčice toho zatím moc nenamluvila, takže kdoví, jestli vůbec věděla, kde to jsme. Já tedy neměla nejmenší ponětí. Museli jsme ale být někde na jihu, protože tu bylo hrozné teplo. Možná to bylo poblíž toho lesa, kde jsme s Tonresem viděli myšku, která předstírala, že je mrtvá? Tuhle planinu jsem si ovšem nevybavovala ani v nejmenším a bylo mi záhadou i to, jak jsem se sem vlastně dostala. Vypadlo to tu ale zajímavě. "Nechcete se tu trochu porozhlédnout?" navrhla jsem. Chtěla jsem se vrátit za Artyomem, ale teď už jsem ani pořádně nevěděla kudy a jak... a pokud jsem se tu náhle zjevila, muselo to mít jistě nějaký důvod. Zahleděla jsem se na zem a spatřila nejrůznější stopy. Některé z nich vůbec nepřipomínaly zvířata, jaká jsem znala. "Co takhle zjistit, co tady nechalo ty stopy?" zazubila jsem se na obě vlčice a pomalu se vydala po jedné cestičce ze stop, neboť mi zvědavost zkrátka nedala.

//Mahtaë jih - použití teleportačního lístku

Nějak se mi musela zatočit hlava, protože jsem se najednou válela v trávě na zemi. Zmateně jsem zamrkala a nervózně se zasmála. "Huh, trochu se mi zapletly tlapy. To bude asi z toho vedra," otočila jsem se na Novu s úsměvem, aby si nedělala starosti o mé zdraví, jenže... Nova už tam nebyla. Nebyla tu ani řeka. Nacházela jsem se na úplně cizím a hodně divném místě. Vyskočila jsem na nohy a úzkostně se rozhlédla. Už se to zase stalo! Zamrkala jsem, abych zahnala slzičky, které se mi snažily nacpat do očí. Nesnášela jsem, když se tohle dělo. Bylo to strašně děsivé a nerozuměla jsem tomu. Naprosto dezorientovaná jsem kroutila hlavou sem tam, snažila se pochopit, kde to jsem, ale nic mi tu nebylo povědomé.
"Novo?" pípla jsem. Nic. "Artyome?" Jenže i Artyom zůstal někde vzadu, neznámo kde. Jsem tu sama, stáhlo se mi úzkostně hrdlo, ale vtom jsem zaslechla opodál jakýsi hlas. Ušiska mi okamžitě vystřelila nahoru a celá moje hlava je následovala. Skutečně! Z moře trávy opodál vystupoval rezavý kožíšek. Kupodivu ani nebyl úplně neznámý! Hned jsem si to namířila k vlčici, kterou jsem potkala poté, co se mi tohle divné nenadálé přemístění přihodilo poprvé. Tehdy jsme se octly u toho mluvícího ohně. Mohlo tohle být něco podobného? Ale žádná strašidelná kouzla jsem tu tentokrát neviděla. Jen podivné okolí a zvláštní zvířata, kterým jsem zatím moc pozornosti nevěnovala. Byla jsem zaneprázdněná radostí z toho, že i když nevím, kde jsem, alespoň tu nejsem sama.
"Ahoj! My už se potkaly, viď? Při té podivné kouzelné věci..." zdravila jsem vlčici už z dálky a mířila si to k ní. Až když jsem přišla blíž, všimla jsem si, že není sama, ale má u sebe i vlčátko. V tu chvíli bych se málem rozpustila samou něhou, kterou mi pohled na mláďátko vyvolal v srdci. "Ah! No ahoj, maličká," vyskočil mi hlas asi tak o oktávu výš a oháňka se mi rozevlála divoce sem tam, i když jsem měla aspoň dost důstojnosti, abych nezačala šišlat. Zubila jsem se ale na celé kolo. Pro vlčata jsem měla prostě slabost.

Počasí se naštěstí začalo uklidňovat a spolu s ním i já. Vysvitlo slunce a letním žárem začalo snažně vysušovat promočené kožichy. "Vypadá to, že je po bouřce," broukla jsem k Nově. Jenže strach v duši mne opouštěl pomaleji. Co asi bylo s Artyomem? Co když ho to bláto spolklo? Co když zpanikařil při té bouřce a něco se mu stalo? Když teď vysvitlo slunce, ty obavy se začínaly opět zdát trochu přitažené za chlupy. Svět vypadal přívětivě a mně se navracel optimismus do duše. Stejně ale... byl tam už dlouho. Chtěla bych, aby se vrátil zpátky. "Snad abych se šla po Artyomovi podívat. Zdá se mi, že se tam nějak zasekl," pronesla jsem zamyšleně. "Chceš jít se mnou? Pokud tě tedy nebudou ve smečce postrádat, to bych zase nechtěla, abys měla kvůli mně nějaké problémy!" zasmála jsem se, aby bylo jasné, že na Novu vážně nevyvíjím nějaký nátlak. Zamávala jsem zvesela ocasem a vyrazila jsem pomalu kolem řeky, abych jí dala šanci se ke mně připojit, kdyby chtěla, a rozloučit se, kdyby nechtěla. Jenže najednou se mi nějak zamotala hlava. "Eh-" A to bylo všechno, co jsem stačila říct. I ten tichý povzdech najednou odnesl vítr do prázdna, protože já tam už vůbec nebyla.

//Savana - použit teleportační lístek

//Jasnava by taky ráda dorazila c:

Prosím o kytky, mušličky, křišťály

20 mušlí, 25 květin, 2 křišťály,
Styx

Při zmínce o Artyomovi Nova celá nějak ztuhla. Vyvalila na mě oči a chvíli jen zírala, až jsem se musela zamyslet, jestli jsem náhodou neřekla nějakou hloupost. Nepřišlo mi ale, že bych řekla něco až tak podivného. Tak co ji rozhodilo? "Řekla jsem něco špatně?" zjišťovala jsem. "Já bych tu určitě měla zůstat," dodala jsem pak s lehkým úsměvem. "Nebudu tě tu samozřejmě držet, ale nechci, aby mne Artyom musel hledat po všech čertech..." To už tu totiž jednou bylo, i když jsem spíš hledala já jeho. Stejně to bylo nepříjemné a nechtěla jsem to už zažít znovu. Navíc mi u řeky nic nechybělo. Nevadilo mi tu čekat, i když jsem z toho byla dost neklidná. Co se to tam vůbec dělo s tím podivným blátem? Snažila jsem se na to moc nemyslet.
Zajímalo mě, jak se jeden může dostat do smečky, která nemiluje cizince, ovšem Nova to příliš nerozvedla. Pouze prohlásila, že to byl zajímavý proces, což mohlo znamenat cokoliv. Chvíli jsem si to přebírala v hlavě, nebyla jsem si jistá, jak si to vyložit. Představovala jsem si vždycky smečky jako seskupení vlků, která jsou novým členům vždy otevřená... ale to bylo asi dost zjednodušené. "No. Všechny smečky nemůžou být stejné, že," prohlásila jsem nakonec a trochu se zasmála, protože to byla úvaha, která by nejspíš měla být každému od začátku jasná. "Alespoň tam třeba... máte klid od cizinců?" vymýšlela jsem výhody, jaké by tohle uspořádání mohlo mít.
Jenže vtom udeřila bouře, které jsem se nebála ani tak kvůli sobě, jako spíš kvůli Artyomovi - protože on se jí bál. Bál se blesků a požáru a teď byl na to sám. Nova mne začala uklidňovat, protože mou první reakcí bylo začít vyšilovat. Přiměla jsem se zastavit a trochu se zklidnit, i když nohy mi chtě nechtě pořád přešlapovaly na místě. "Děkuju," špitla jsem, protože jsem jí vážně byla vděčná za nabídnutou podporu - dokonce navždy. Jenže... "Jenže kdo bude s Artyomem?" pípla jsem. Věděla jsem, že už není malý. Samozřejmě si poradí. Ale co jsem to byla za kamarádku? Jenže dost odvahy k tomu, abych se vrátila k bahnu, jsem také neměla...

Ulevilo se mi, když Nova prohlásila, že zůstane ráda. Usmála jsem se. "Tak to já taky budu moc ráda," přikývla jsem a zamávala oháňkou. Nechtěla jsem zůstávat sama, obzvlášť, když se každou chvíli mohlo semlít kdoví co! Myšlenky mi pořád zalétávaly k Artyomovi, ale bylo snazší se soustředit i na jiné věci, když tu teď byla Nova.
Byla jsem kupříkladu zvědavá na tu její smečku. Nikdy jsem o ní neslyšela a netušila jsem, kde by se její území mohlo nacházet. Nova mne ujistila, že to není daleko a chystala se mi nabídnout i návštěvu, jenže si to hned zase rozmyslela. "To je v pohodě," usmála jsem se, i když mně to popravdě trochu zklamalo. Těšila jsem se, že bych konečně mohla nějakou smečku potkat. "Já bych se stejně asi neměla moc potulovat, aby mně pak můj přítel, na kterého čekám, našel." Krátce jsem se zamyslela. "Musí být těžké se připojit ke smečce, která nemá ráda cizince, viď?" napadlo mě. "I když já vlastně moc o smečkách nevím, takže kdoví," zasmála jsem se vzápětí, než mne přehlušilo zahřmění.
"Ach ne," zaúpěla jsem, když se spustila bouře, práskaly blesky a hřmělo na všechny strany. Schovat se by rozhodně bylo to nejrozumnější. Ale můj pohled se upíral k severu, odkud jsem přišla. "Artyom se přece bouřky bojí," zakvílela jsem do větru a na chvíli na Novu úplně zapomněla, vzpomínala jsem si jen na to, jak jsme kdysi při našem prvním setkání s hnědým vlkem prchali před blesky, které by mohly způsobit požár. A teď se to dělo znovu a on byl někde sám s tou divnou blátivou záplavou! "To snad ne."

Snad se mi povedlo ji trochu uklidnit. Nechtěla jsem, aby se lekala mého leknutí! Ale protože se usmívala a mávala ocasem, nejspíš to bylo v pořádku. Jenom malé nedorozumění. I tak se ale Nova jevila tak trochu... nebyla jsem si jistá, jak přesně bych to měla nazvat. Snad nejistě? Jakmile jsem řekla, že na někoho čekám, zdálo se, že chce hned zase zmizet. "Ale mě nerušíš," vyhrkla jsem okamžitě. Nechtěla jsem zůstat zase sama. Ani v nejmenším. "Já... budu ráda za společnost, jestli tu chceš chvíli zůstat. Ani nevím, jak dlouho vlastně budu čekat, možná se to trochu protáhne," zasmála jsem se, ale ten smích nesl jasný podtón nervozity. Bála jsem se o Artyoma. Prosím, ať je v pořádku. Prosím, prosím, prosím, ať se mu nic nestane. Dokud tady však byla bílo-šedivá vlčice, strach se zdál alespoň trochu vzdálený. Nebral na sebe podobu stínů a přeludů.
Nova byla také tulačkou - donedávna. Rychle se ve svých slovech opravila a pověděla mi o Bukové smečce. Střihla jsem zvědavě ušima, to jméno bylo pro mně nové. "Buková smečka? O té jsem ještě neslyšela." O některých smečkách tady už jsem zaslechla, třeba o Borůvkové, ale byla jsem si dost jistá, že tahle mi je úplně neznámá. "Sídlí někde tady poblíž?"

Šedivou vlčici vyvedlo z míry, že jsem se jí polekala, což pro změnu zase trochu rozhodilo mne. "Ne, samozřejmě, že nechtěla! To si ani nemyslím," vyhrkla jsem rychle. "Jen jsem nečekala, že se tu někdo tak znenadání objeví. Asi bych měla víc koukat kolem sebe," zasmála jsem se. Starosti z mé mysli odplouvaly tak rychle, jako se tam objevily. Jen strach o Artyoma pořád přetrvával. Jenže co jsem mohla dělat? Nerozuměla jsem ani pořádně tomu, co se vlastně stalo.
Ale šedivá vlčice vypadala jaksi sklesle, nebo možná jen... nesměle? Nebyla jsem si jistá, co přesně mě přimělo vyřknout tu otázku. Snad to bylo cosi v jejím pohledu, který upírala k zemi u svých tlapek. "To... je dobře," vydechla jsem, když potvrdila, že v pořádku vážně je, nebo pokud nebyla, přinejmenším se nezdálo, že by o tom chtěla mluvit. Místo toho se představila, Nova, pěkné jméno, a hned poté se začala vyptávat na nejrůznější věci. "Já jsem Jasnava. Taky tě ráda poznávám!" představila jsem se na oplátku a párkrát mávla oháňkou ze strany na stranu. "Já nežiju asi nikde," zamyslela jsem se nad tím, protože tu skutečně nebylo žádné místo, kam bych se vracela. "Jen tak se toulám po kraji. Ale teď moc na procházce nejsem... vlastně tu na někoho čekám," zatvářila jsem se na moment zase poněkud zkroušeně a vrhla pohledem směrem, odkud jsem čekala, že se Artyom objeví. Stále tam nikdo nebyl. Achjo. Stočila jsem zlatá očka zpátky k Nově. "Ty žiješ někde tady? Nebo se taky jenom tak potuluješ?"

Někdo se blížil, nicméně já si toho hned nevšimla. Měla jsem přece zavřené oči. Tiše jsem si mrmlala pod vousy slova, která mne měla uklidnit, avšak cítila jsem, že to příliš nepomáhá. Bála jsem se oči znovu otevřít, ale i nechat je dál zavřené. Co uvidím? Co když jsou už stíny všude kolem? Co když se po mě jejich temné pařáty sápou právě v tuhle chvíli- Vytřeštila jsem oči a hlasitě se zajíkla prudkým nádechem, protože jsem hleděla do cizí tváře. Příšerně jsem se lekla, i když hned v další vteřině následovalo uvědomění, že nezírám do obličeje žádného stínového monstra. Kdepak. Přede mnou stála vlčice se světlým kožíškem.
Tiše mne pozdravila. "Ahoj," oplatila jsem jí pozdrav, zatímco jsem rozdýchávala ten šok, který mi uštědřila. Nemínila jsem jí to ale vyčítat. Byla jsem ráda, že je tady. S její přítomností se stíny stáhly opět pryč. Alespoň ty, které jsem viděla. Pár jich pořád kroužilo kolem mojí duše. Úzkostně jsem se ohlédla proti proudu řeky, jestli se Artyom už neblíží, ale kdepak. Nebyl vůbec v dohledu. Lehce jsem si povzdechla a otočila se zpět k vlčici, která klopila zraky ke svým tlapkám. Chtěla jsem se jí nejdřív zeptat, jestli náhodou neviděla něco podivného, jako třeba velkou vlnu bláta valící se krajinou. Nemohla jsem být jediná, koho podivnosti pronásledovaly, nebo snad ano? Ale místo toho se mi z tlamy ozvala jiná otázka: "Jsi v pořádku?" I když ona by se možná mohla ptát stejně. Nenápadně jsem si otřela slzy, které mi ještě nestačily zaschnout na tvářích.

//Jižní Galtavar přes Mahtaë sever

Šla jsem podél břehu pomalu a každou chvíli se otáčela. Co když Artyom znovu skočí do vody a proud ho strhne? Co když se to bahno vyvalí za mnou? Co když, co když, co když... všechno mi to vířilo hlavou, vrhala jsem za sebe kradmé pohledy, ale nikdo se neobjevoval, nic se nedělo. Hrdlo se mi svíralo a oči mě pálily, protože toho zase jednou bylo trochu příliš naráz. Další divný úkaz, který jsem nedokázala vysvětlit a který mě děsil, opět jsme se s Artyomem od sebe oddělili... a pak Adiram. Vzpomínky na ty chvíle, které jsme spolu strávili v noře, mě naplňovaly rozporuplnými pocity. Věděla jsem, co po mě chtěl. Bylo to něco, co jsem mu nemohla dát a přesto jsem se kvůli tomu cítila zle, protože byl celou dobu tak milý. Zpíval mi a nechal mě spát v jeho kožichu a chtěl jen tu jedinou věc, kterou jsem mu nebyla ochotná nabídnout. Je to všechno, co vlci od vlčic chtějí? Ztěžka jsem polkla. Pak: Artyom ode mně nic takového nikdy nechtěl. Nasucho jsem polkla, znovu se ohlédla a zastavila se, protože vlci už byli mimo dohled i doslech a já nechtěla riskovat, že ho znovu ztratím. "Ach, Artyome," zajíkla jsem se a sedla si na břeh. Rozhodla jsem se, že na něj počkám zde. Nemohla jsem ho aspoň rozptylovat od té divné blátivé potopy a pokud bude následovat řeku, nebude mě moci minout. Roztřeseně jsem se nadechla a zajíkla se, když jsem koutkem oka spatřila mihnout se stín na pomezí viditelnosti. Už se zase vracely, jakmile jsem byla sama a zranitelná. "Není to doopravdy, pamatuješ?" zašeptala jsem si pro sebe a zavřela pevně oči. "Není to doopravdy."