Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Třešňový háj přes Středozemku

Prchal a já pořád nevěděla před čím vlastně, ale byla jsem mu v patách. Skoro. Divokému tempu jeho úprku jsem tak úplně nestačila. Požár, říkal, ale já necítila ani závan kouře, neviděla jsem jediný plamínek. Jenže on utíkal, jako by mu za patami vážně hořelo. Nechtěla jsem, aby utekl a zmizel. Takhle vyplašený by přece neměl zůstat sám. Už jsem pozapomněla na jeho poznámku o tom, jak se ostatním vyhýbal. Ani mě nenapadlo, že by o mou společnost vůbec nemusel stát.
Dohnala jsem ho až u jezera, kolem kterého nervózně poklusával. Konečně jsem zvolnila divoký běh a začala do rozpálených plic popadat dech. "Počkej," vydechla jsem znovu udýchaně. Zdálo se, že jsem ho znovu překvapila, tentokrát tím, že jsem za ním šla. Možná prostě jen bylo velmi snadné ho překvapit. "Jistě, že jsem šla," pousmála jsem se, ale ten výraz na mé tváři poněkud pohasnul, když o sobě hnědý řekl, že nikomu není nijak užitečný. Že to všichni vědí a proto ho nechávají osamotě. Ucítila jsem tíhu u srdce. "Proč bys mi měl být nějak užitečný, abych chtěla zůstat?" zeptala jsem se tiše. Přece jsem mu už povídala, že nehledám pomoc. Nechtěla jsem ho k ničemu využívat. "Dobře se mi s tebou povídalo. A nechtěla jsem, abys vběhl do nějakých potíží, když jsi najednou začal tak prchat." Naklonila jsem hlavu ke straně, zahleděla se do napjaté tváře, která na sobě nesla tu děsivou jizvu.
Vzdálené hřmení v sobě neslo příslib bouře, která se už brzy přižene. Právě ona byla nejspíš důvodem jeho strachu. Věděla jsem, že blesk občas uhodí do stromu, že ho může rozčísnout vedví jako nic a že není zrovna nejbezpečnější se v bouřce shovávat pod osamělými stromy. O takových požárech, o jakých mluvil, jsem ale nikdy neslyšela. On o tom ale věděl hodně - možná o tom slyšel, ale spíš to znělo, jako by něco takového sám zažil nebo alespoň viděl. A bál se toho. "To se ale stát nemusí," pronesla jsem ve snaze ho uklidnit, i když to vyznělo poněkud chabě. "Bouřka nás třeba obloukem obejde a uslyšíme jen hrom v dálce." Hnědého ale zachvacoval strach, viděla jsem to na něm, zahleděl se kamsi k nebesům a hrudník se mu silně zvedal a klesal. Jestli oheň přijde sem... "Žádný oheň tu není," řekla jsem tiše a přikročila k němu o krůček blíže, až jsem stála vedle něj a hleděla přibližně na stejné místo, k černým mrakům, které se sbíraly nad lesy. "I kdyby přišel, jsme v bezpečí. Sám jsi to přece říkal, ne? Jsme u jezera a u řeky, před námi je veliká louka, kdyby se něco stalo, máme spoustu míst, kam můžeme utéct."

Do tváře jsem mu neviděla, ale podle jeho dalších slov jsem poznala, že jsem ho asi překvapila. Čím? Že jsem nehledala pomoc? Asi to bylo... zvláštní. Dokázala jsem si představit, že ještě před chvílí, tam mezi kořeny stromu, roztřesené uplakané klubko čehosi, jsem nevypadla příliš statečně. Ani teď jsem se tak necítila, pořád ještě trochu roztřesená, ale pomoc - pomoc jsem v tuhle chvíli už nehledala. Nejspíš bych mluvila jinak, kdyby teď stíny vířily všude kolem, to bych ho nejspíš prosila a žadonila a lepila se mu k boku jako vyplašené vlče. Teď ale stíny dávno odletěly a já nebyla sama, aby hrozilo, že se hned zase vrátí. Moje mysl byla možná poněkud pochroumaná, ovšem jistou její výhodou bylo, že se z toho nejhoršího vzpamatovávala celkem rychle, jakmile se situace vylepšila. Rychle si ale také dokázala na to nejhorší vzpomínat. To už tak skvělé nebylo.
Vlk se opět rozhovořil a já poslouchala, ovšem ne všechna slova jsem pochytila a s touhle jeho krátkou řečí jsem měla trošku problém. Asi jsem ale pochytila ten hlavní význam. Trochu jsem si povzdechla. "Vysávají sílu... ano, to asi dělají. Možná z ní žijí? Nebo ze strachu?" to už jsem ale spíše jen přemýšlela nahlas, takže jsem lehce zavrtěla hlavou. "Hádám, že já se to nikdy příliš skrývat nesnažila," uvědomila jsem si. O kolik těžší to muselo být, snažit se za každou cenu udržet ono tajemství skutečně tajným? To musel být nikdy nekončící boj. Pak by se dalo i pochopit, proč se vlk vyhýbal společnosti. Pokud jeho stíny nevylézaly ze samoty, jako ty moje. "Takže... tulák samotář?" pousmála jsem se lehce k siluetě mezi stromy. Já byla na druhou stranu tulák, co se chytal každé společnosti, kterou mohl najít. Možná by bylo snazší si najít nějaký stálý domov... ale všeho do času.
Jeho řeč jsem zvládala více méně rozšifrovávat, ovšem když se dostal k tomu, že v "žízni není mnoho pěkného", zmátlo mě to. Jistě, že žízeň nebyla nic příjemného, ale tušila jsem, že to se mi asi sdělit nesnažil. Jak jsem předpokládala, nešlo totiž vůbec o žízeň. Byl to "život". "Ach," přikývla jsem a dozvěděla se ještě, že v jeho jazyce slovo pro život značí něco úplně jiného. Jestli tohle není pořádně matoucí. Žízeň byla život, protože život byl... asi břicho, možná krk. Tak jsem se v tom zasekla, až jsem si málem neuvědomila, co se mi to prve snažil říct.
"V životě je ale spousta hezkých věcí," namítla jsem trochu smutně, když se mi konečně rozsvítilo. "I když je-" Jenže něco se změnilo. Ve vzduchu už delší dobu visela předzvěst bouřky, ale stín mezi stromy se při tichém zadunění hromu náhle otřásl a pak vzhlédl k obloze, čímž mi konečně odhalil svou tvář. Jakákoliv slova jsem se chystala vyslovit mi zmrzla v hrdle. Celá polovina jeho tváře, kterou přede mnou dosud držel schovanou, byla jedinou jizvou. Vypadalo to... děsivě, ale můj úlek a překvapení vydržely jen chvíli, než je nahradilo bodnutí lítosti. Co hrozného se mu asi muselo stát? Co vůbec mohlo způsobit taková zranění a jak je mohl přežít? Ale nebyl čas na přemýšlení, ani na otázky, protože můj společník se náhle pustil na úprk. "Požár?" vykřikla jsem a rozběhla se za ním. V běhu jsem větřila a rozhlížela se, necítila jsem ale žádný kouř. "Počkej!" natahovala jsem nohy, abych mu stačila. Nechtěla jsem, aby se mi teď ztratil! Ale jeho nohy nesly dál a dál a tak jsem já taky musela běžet, i když už jsem za poslední dny měla naběháno až až.

//Medvědí jezero přes Středozemku

Temná silueta mezi stromy poslouchala. Tedy... předpokládala jsem, že poslouchá. Jaké podivné setkání. Jaký zvláštní rozhovor. Už dlouho jsem však nepotkala nikoho, kdo by rozuměl. Dlouho? Možná se spíš hodilo říct nikdy. Jistě, že Ashton a Elric to chápali, ale rozuměli tomu doopravdy? Tenhle poloskrytý cizinec snad měl zkušenosti z první tlapy. To bylo něco nezvyklého. Něco, s čím jsem se ještě nikdy nesetkala. Nebyla jsem tedy možná sama.
"Nejspíš?" zaváhala jsem. Stíny jsem začala vidět až jako dospělá, po všech těch strašných věcech, co se staly. Ale nečekaly tam už dřív? Předtím jsem nikdy nebyla tak sama, aby se odvážily vylézt, takže jsem o nich ani nevěděla, ale číhaly tam nejspíš odjakživa. To jsem si alespoň myslela. Na jeho další slova jsem jen přikývla. Ano, vždycky jsem si jen přála, aby stíny zmizely, jenže ony nikdy nebyly příliš poslušné. Někdy opravdu zmizely, ztratily se i na dost dlouhou dobu, ovšem nakonec se vždycky vrátily. "Nehledám pomoc," řekla jsem polohlasně. "Už s nimi žiju dlouho. Většinou... si taky umím poradit." Tentokrát se to příliš nepovedlo, že? Setkání s Adiramem vytáhlo na povrch příliš mnoho staré bolesti. Obvykle jsem to ale nějak zvládla. Možná ne vždycky zrovna nejlépe, ale nějak ano. "Jen jsem nikdy nepotkala nikoho, kdo by se potýkal s něčím podobným. Myslela jsem, že jsem sama."
Dosud jsem mu rozuměla celkem v pořádku, i přes jisté podivnosti jeho řeči, ale to, co řekl jako další, mi vážně nějak přeletělo přes hlavu. "V... žízni?" zarazila jsem se a přemýšlela, co jiného by "žízeň" mohla značit, než vyprahlé hrdlo z nedostatku vody. Muselo to být něco jiného, protože takhle to příliš smysl nedávalo. "Asi nerozumím, co myslíš." Naklonila jsem hlavu lehce ke straně. "Nechtěl bys... vyjít z toho stínu? Prosím?" požádala jsem pak opatrně. Chtěla bych vidět, s kým vlastně mluvím. Nutit jsem ho ale taky nechtěla.

Stáli jsme kousek od sebe a já mu stále ani pořádně neviděla do tváře. Jako by ji naschvál skrýval, nedíval se na mě přímo, ale po straně. Možná by mi to mělo být podezřelé, snad to i vzbuzovat obavy, ale moje pozornost se momentálně upínala úplně jinam. Duši jsem měla pořád plnou rozjitřených pocitů, ke kterým se teď přidalo napjaté očekávání. Mohl existovat někdo, kdo zažil to samé, co já? Třeba taky viděl stíny. Třeba alespoň rozuměl tomu, odkud přišly. Snažila jsem se ale neočekávat příliš mnoho. Nesnesla bych asi další zklamané naděje. Už tak jsem jich měla plnou hlavu. Tiše jsem popotáhla a pomalu se posadila, když vlk začal mluvit.
Měl hrubý hlas, ale mým uším nepřišel nepříjemný. Některá slova byla zvláštní - etogo? - rozuměla jsem mu ale bez větších problémů. Možná to byl cizinec, z nějaké daleké země... a podle toho, co říkal, měl nejspíš cizince i ve vlastní hlavě. Nebo alespoň věděl, jaké to je ho tam mít. Jeho slova, jeho vyprávění znělo trochu rozdílně od toho, co jsem zažívala já, ale chápala jsem to i tak. Bylo to podobné, že? Hodně podobné. "Myslím, že já je tam měla už od začátku," špitla jsem. "Ty stíny. Nebo toho... vetřelce," tak tomu přece říkal on, že? "Jen dlouho nebyly vidět. Ani teď tu nejsou vždycky. Ale když se objeví..." Zavrtěla jsem hlavou. Mluvila jsem opatrně, jako by mě vlastní slova mohla pokousat. I tak jsem měla pocit, že všechno nedokážu dost dobře vyjádřit. "Je mi líto, že taky víš, jaké to je. Není to... Není to nic hezkého." Povzdechla jsem si a vzhlédla ke tváři, která se ke mně stále neobracela. Teď jsem si přála, aby se mi ukázal, abych konečně pořádně viděla, s kým mluvím.

Cítila jsem na sobě stále tři páry očí. To bylo trochu moc. Víc, než by se mi líbilo. Nechtěla jsem zůstat sama a prchat před stíny, ale v přítomnosti třech úplných cizinců bych se nejraději propadla do země, když mě zrovna museli vidět... takhle. Vypadali přátelsky, to ano, obzvláště ten světlý vlk a hnědá vlčice - na toho třetího jsem pořádně neviděla, ještě se pořád skrýval ve stínech. Věděla jsem, že to myslí dobře. Byla jsem jim vděčná, že se o mě zajímali, že mě tu jen tak nenechali vybrečet si duši z těla, jen... jen kdyby v tu chvíli všechno prostě nebylo příliš.
Znovu jsem popotáhla, když hnědá vlčice pronesla, že pitomá nejsem. Její slova zněla rozumně, ale ona samozřejmě nevěděla, co se stalo. "Ale jsem," špitla jsem, že mě snad ani nebylo slyšet. Kdybych nebyla pitomá, dávno bych se poučila z vlastních chyb, nebo ne? Neopakovala bych je stále dokola. Pak se ozval hlas vlka, který se skrýval opodál. Byl tam mezi stromy jen o málo víc než schovaným stínem, ale tohohle stínu jsem se nebála. Nezněl nebezpečně, i když hovořil trochu zvláštně - a asi nerozuměl slovu, které jsem použila. "Hloupá," vydechla jsem a konečně se přiměla posadit. Zrak jsem zabořila do země a hlas se mi pořád třásl, ale už dokázala jsem se udržet a znovu se nerozplakat. "A nepoučitelná."
Pozvedla jsem hlavu akorát včas, abych si všimla pohledu, který si vyměnila Hnědá a Světlý. V něčem jsem je vyrušila? Trochu se zdálo, jako by odtud chtěli zmizet. Než jsem ale stihla cokoliv říct, ozval se znovu hlas ze stínů. Ohlédla jsem se po hnědém vlku, který tam stál s podivně vykrouceným krkem... a nasucho polkla. Vetřelec. V mojí duši? Uslzené oči se mi rozšířily. Zdálo se, jako by na to uhodil naprosto přesně. Mohl by snad pochopit? Slova se mi zasekla v hrdle. Rozuměl by? Přejela jsem pohledem zpět ke dvojici vlků, která přišla jako první. "Nechtěla jsem vás v ničem vyrušit," špitla jsem. "Omlouvám se. Já, ehm... nebudu vás zdržovat," pomalu jsem vstala. "Děkuju ale za starost," vyloudila jsem na tváři alespoň náznak úsměvu a lehce jim pokývla, než jsem udělala pár váhavých kroků k siluetě mezi stromy. Nebyla jsem si jistá, co mu říct. Ani proč se skrýval stranou. Nenakráčela jsem ti to tedy přímo k němu, zůstala jsem stát pár kroků od něj. Ohlédla jsem se, jestli se ti druzí dva už vzdálili, než jsem se konečně ohlodlala polohlasně promluvit: "Vetřelec - ty... ty o tom něco víš?"

Div, že jsem si nevyplakala duši z těla, stočená pod třešní, z jejíchž větví se chvílemi snášely k zemi okvětní lístky a pár jich jistě skončilo i v mém kožichu. Jindy bych se jistě obdivovala kráse tohoto místa, rozkvetlým stromům a zajímavým tvarům, do kterých během let dorostly, ale ne teď. Teď jsem mohla jen bulet jako malé vlče ztracené v temném lese - ze strachu ze stínů, které vířily všude kolem, ale i kvůli jiným věcem, pro jiné věci. Pro dávno ztracenou lásku, pro Adirama, který chtěl víc, než jsem mu mohla dát, pro svá vlčátka, která umřela dřív, než mohla žít, pro staré přátele, kteří teď žili své životy jinde zatímco já byla tady, ztracená, vyděšená a sama. Jak jsem si někdy mohla myslet, že tohle všechno zvládnu sama? Nikdy jsem neměla Ashtona s Elricem opustit, nikdy.
Háj kolem mě byl tichý a já příliš nevnímala, když jsem se sem hlava nehlava přihnala, tudíž jsem nejprve ani nezaznamenala, že nejsem tak sama, jak se mohlo zdát. Přes vlastní vzlyky a bušení srdce jsem stejně skoro nic neslyšela. Až když se kousek ode mne ozval neznámý hlas, lehce jsem sebou škubla a otevřela uslzená očka. Hleděla jsem do tváře hnědé vlčice, která se vynořila zdánlivě odnikud. Stíny zmizely, když se ona objevila, jako to dělaly vždycky. Div, že jsem se jí nevrhla kolem krku samou vděčností z toho, že mě zbavila alespoň téhle hrůzy! Ale nevrhala jsem se nikam, zůstala jsem ležet a roztřeseně popotáhla. "Ahoj," pípla jsem a poskočila pohledem kolem - byl tu ještě další vlk, světlejší, a opodál se mezi stromy po chvíli vynořil další cizinec. Najednou jich tu bylo vážně hodně... možná až příliš velké publikum pro mé uplakané usoplené já. Co možná nejméně nápadně jsem si otřela čenich tlapou a snažila se dostat pod kontrolu... no, všechno. Jenže když se nově příchozí zeptal, zda jsem v pořádku, co jsem na to mohla říct? Mohla jsem asi mlčet, protože se neptal mě, ale to jsem si popravdě nejdřív ani neuvědomila. Všimla jsem si jen, že mluví poněkud zvláštně, ale rozuměla jsem mu dobře. "Nejsem," zavrtěla jsem hlavou a cítila jsem, jak se mi už zase křiví tvář. "Jsem pitomá," zabořila jsem si čenich mezi přední tlapy a chtěla se propadnout do země. Věděla jsem, že se na mě všichni tři dívají a kdoví, co si asi myslí? Ale mě to všechno v tu chvíli tak hrozně bolelo...

//Středozemní pláň

Běžela jsem tryskem vpřed a stíny mi byly v patách, všude kolem. Po obou mých bocích, za mnou, nade mnou, takže jsem mohla běžet jenom dopředu. Vítr mi svištěl kolem uší, tlamu jsem měla otevřenou a lapala jsem po dechu, velká otevřená pláň kolem mě ubíhala jen jako rozmazaná šmouha. Nejsou skutečné, snažil se hlas rozumu pořád mi vnutit tu myšlenku, přimět mě k rozumnému chování, ale neměl šanci, protože byl přehlušen vším tím ostatním, co beze slova křičelo utíkej, utíkej, utíkej. Strach převzal vládu nade vším a jako vždycky zvolil strategii útěku, ne útoku. Jenže utíkat se nedá věčně. Obzvlášť, když se ženete vpřed hlava nehlava a skoro ani nekoukáte, kam vlastně běžíte.
Že se ženu proti nízko rostoucí větvi pokrouceného stromu jsem zjistila doslova v poslední vteřině. Začala jsem brzdit, tlapy mi podjely na namoklé půdě. Hlavu jsem si o větev sice neurazila, ale praštila jsem sebou na bok a z té rychlosti to byla pořádná rána, div, že mi nevyrazila dech. Pak už jsem ale neměla sílu se zvedat. Plíce mi hořely, svaly mi hořely, uhnaná jsem lapala po dechu a stíny se stahovaly kolem. "Nejste skutečné," pípla jsem ještě jednou v zoufalé snaze napodobit klidný a rozumný tón, jakým mi to vždycky říkal Elric. Ale já nebyla tak klidná a rozumná jako on a tak to vyšlo jako ubohé zakňučení nakopaného vlčete. A myšlenka na Elrica bylo právě tím, co prolomilo stavidla. "Já jsem tak hloupá," zahučela jsem do mokré hlíny a namáčkla se co nejblíž ke kmeni stromu. "Hloupá hlupačka." Stočila jsem se do těsného rozklepaného klubíčka, křečovitě zavřela oči, abych neviděla stíny, které se blížily, a rozplakala se. Tentokrát ne tlumenými vzlyky jako v noře s Adiramem, ale naplno a ošklivě, až mi z čenichu vytryskla nudle a hrudník mi škubavě poskakoval, jak jsem lapavě vzlykala na tomhle cizím místě, v cizím kraji kde všichni byli cizí a já byla cizí a sama, sama, sama, mimo dohled všech, kdo by mě mohli zachránit.

//Vyhlídka přes Midiam

Krajina kolem byla úplně neznámá a já se ji ani nijak nesnažila poznávat, hleděla jsem jenom přímo před sebe, hypnotizovala jsem pohledem bod vždycky vzdálený několik metrů před svým čumákem. Nerozhlížela jsem se nalevo ani napravo - tam byly stíny, tam tančily a už si na mě dělaly zálusk. Drmolila jsem si bez ustání pod vousy, že není čeho se bát, že tu není žádná opravdová hrozba, že to všechno zvládnu sama... ale tomu všemu by se věřilo mnohem lépe, kdyby ty stíny vážně nebyly a já vážně nebyla sama. Jenže já byla. Ztracená, opuštěná a úplně mrňavá na té otevřené pláni, na které jsem se nějak octla. Kdyby se mě někdo ptal, jak jsem tam došla, nevěděla bych, co mu odpovědět. Prostě jsem šla, krok za krokem, nějak jsem asi překročila řeku... ale dost dobře bych se sem taky mohla teleportovat, protože z té cesty mi v mysli ulpělo pramálo. Příliš jsem se soustředila na to dávat jednu nohu před druhou a opakovat si uklidňující fráze, které mne vlastně vůbec neuklidňovaly. Teď jsem ale byla na pláni a musela jsem z ní zmizet. Připadala jsem si jako ta nejsnazší kořist na světě, odhalená a zranitelná. "Neutíkej," přikázala jsem si... a rozběhla se. A jakmile jsem jednou běžela, povolila otěže panice, která se o mě pokoušela, už měla plnou kontrolu ona. Hnala jsem se vpřed tak rychle, jak jen mi to třesoucí se nohy dovolily.

//Třešňový háj

//Zelené nory

Už jak jsem se k němu otočila zády, spatřila jsem po svém levém boku mihnout se první stín. Mohla jsem si myslet, že se hned objeví, ale přesto jsem se ho lekla, škubla jsem sebou, jako bych ho nikdy předtím neviděla. "Není skutečný," připomněla jsem si a hleděla přímo před sebe, jako bych si ho ani nevšimla. Přímo jsem před sebe zírala, až mě pálily oči. "Nejsi skutečný a já se tě nebojím," oslovila jsem stín, který se mihl tentokrát napravo. Musel stejně dobře jako já vědět, že lžu. Snad každý v širokém okolí musel slyšet, jak mi tluče srdce. Hlavou se mi míhaly zmatené myšlenky, i moje pocity byly rozcuchané do všech strach. Adiram a Elias, Elias a Adiram, ti dva mi vířili hlavou a chvílemi splývali v jednoho, než se zase rozdělili a rozběhli se každý na jinou stranu. Stálo mě to veškerou sílu, kterou jsem v sobě dokázala sebrat, abych se neotočila, nerozběhla se dohnat Adirama a nepřichytila se ho jako lačné klíště. "Nesmím," řekla jsem a ignorovala míhající se černé siluety, kterých teď přibývalo. "Stalo by se něco špatného. Už se to nesmí nikdy stát. A kdyby se znovu zeptal..." Udělala bych to? Udělala. Sama jsem to vlastně chtěla, jen kdybych nevěděla to, co jsem věděla. Ale takhle jsem nemohla. Věděla jsem, že jsem Adirama zklamala, ale jinak to nešlo. Takže jsem se od něj vzdalovala, dál do děsivé samoty, do neznámé krajiny a srdce mi bušilo navzdory mým snahám zůstat klidná.

//Středozemní pláň přes Midiam

Zmizet z nory neznělo jako špatný nápad. Taky to byl jediný nápad, jaký jsem měla a protože něco jsme dělat museli, když mě tu tedy Adiram odmítal nechat, hledání cesty ven bylo asi nejrozumnější. On alespoň měl nějakou představu, kudy se odtud dostaneme. Jen jsem mlčky přikývla a vydala se za ním tmavou chodbou. Párkrát jsem ještě tlumeně popotáhla, ale naštěstí už jsem se nerozplakala. Srdce mě přesto pořád bolelo. Všechno mohlo dopadnout docela jinak, kdyby... Kdyby. Jenže to dopadlo tak, jak to dopadlo a mě to přes to všechno mrzelo, protože Adiram se mi líbil a ve své hloupé dušičce už jsem si začala dělat stupidní naděje na nezlomnou lásku, které by se asi spíše čekaly od mladičkého vlčete a ne od dospělé vlčice, která prožívala své páté jaro. Bohužel jsem neuměla být ničím jiným než právě tím, čím jsem byla.
Chodba se zužovala a temněla. Snažila jsem se příliš nerozhlížet ve tmě kolem, abych nespatřila něco, co jsem nechtěla. I tak jsem měla nepříjemný pocit, všechno se ve mně stahovalo. Snažila jsem se příliš nelepit na Adirama před sebou, i když mě to stálo spoustu přemlouvání. Nakonec se ale před námi objevilo denní světlo a my mohli vylézt ven. Svítalo a ve vzduchu se vznášela vůně, která prozrazovala nedávný déšť, stejně tak jako vlhko pod tlapami. Teď už bylo vážně na čase se rozloučit. Adiram se ale ještě jednou ujišťoval, zda vážně nikam nechci doprovodit. "Já už si nějakou cestu najdu," řekla jsem a sklopila zrak. Kam? Kdo ví. Přešlápla jsem, pak váhavě dodala: "Díky. Žes... mě tam nakonec nenechal." Opět jsem vzhlédla k těm neskutečně modrým očím, pocítila zašimrání kolem žaludku a zároveň bodnutí u srdce a věděla jsem, že se musím otočit a odejít, než si to ještě rozmyslím. "Tak... se měj," vyhrkla jsem, ačkoliv to nejspíš nebylo to nejvhodnější rozloučení po tom všem, co se stalo. Nikdy jsem nebyla nejlepší řečník. Udělala jsem půlkrok pryč, obrátila se a zaváhala, jestli snad nemám Adiramovi věnovat ještě jedno objetí na rozloučenou - ach, chtěla bych, ale nejlepší nejspíš bylo s ničím už vůbec nezačínat, takže jsem jen lehce zavrtěla hlavou, hlesla tiché: "Ahoj," a namířila si to do neznámého někam.

//Vyhlídka

A on nešel a nešel a já nebyla z takového těsta, abych se s ním hádala. Na jednu stranu jsem byla možná i ráda, že mě tady nechtěl nechat. Věděla jsem, že na takovémhle místě a v takovémhle rozpoložení si mě stíny najdou raz dva, jakmile zase osamím. Už takhle jsem je skoro viděla, jak číhají v temných zákoutích a čekají, jen až se Adiram vzdálí z dohledu, aby mohly vylézt. Akorát že on se vzdálit nechtěl. Místo toho začal zpívat. Smutnou písničku, která ale zároveň vnášela do duše jistý klid. Povzdechla jsem si a zabořila pohled ke svým tlapám, ke kterým jsem si tiskla oháňku tak pevně, jak jen to šlo, jako bych se sama sebe snažila nějak neohrabaně obejmout. "Vážně zpíváš moc krásně," vydechla jsem roztřeseně, když píseň utichla a když jsem se pokusila o úsměv, pocítila jsem, jak se mi trochu zavlnila tlama - žádné vodopády slz se už ale naštěstí nespustily.
Na chvíli jsem zůstala mlčet. Nevěděla jsem, co teď říct. Už jsem se nechtěla znovu omlouvat a nic jiného mě nenapadlo. Tedy, napadala mě toho spousta, ale nic z toho se mi nechtělo vyslovovat nahlas. "Asi... asi bychom tedy odtud měli zmizet. Zpátky na denní světlo," špitla jsem nakonec, ačkoliv podle toho kousku nebe, co byl dírou ve stropě vidět, byla právě noc a ne zrovna hezká. I tak jsem ale měla dojem, že v téhle jeskyni na nás nic dobrého nečeká a když se Adiram tedy nechtěl ke mně otočit zády, nemělo smysl trčet tady. Třeba to na čerstvém vzduchu a v jiném osvětlení bude celé vypadat úplně jinak... jako drobné nedorozumění, možná? Asi bylo naivní v něco takového i jen doufat. Pomalu jsem vstala a rozhlédla se na obě strany chodby. "Ale kudy se vůbec dostaneme ven?"

Odtáhli jsme se od sebe, odstoupili jeden od druhého a svým způsobem to byla úleva. Jen kdybych mohla umlčet to cosi uvnitř, co toužilo udělat těch pár kroků zpátky a zase se zabořit do toho hnědého kožíšku. Dát mu, co chce. Nemůžu. Ne teď a ne takhle... Což nejspíš znamenalo, že už nikdy a nijak. Adiram odejde a nebude mít žádný důvod mě znovu hledat. A já bych asi taky neměla. Bylo to jasné, mělo by to být snadné pochopit, ale já z toho byla tak akorát smutná. Bylo tohle všechno, co vlci po vlčicích chtěli? Ne, jistě ne všichni, to jsem věděla dobře. Možná to byli jen ti sladcí a milí, modroocí hezouni, ke kterým mě moje pitomé srdce táhlo... Ale jeho vina to není, že jsem rozbitá.
Chtěla jsem, aby už šel. Ne proto, že bych se na něj zlobila nebo mu něco vyčítala, jen jsem chtěla, aby se vytratil, než se mu přece jen podaří mě přemluvit k nějaké hlouposti, které budu napořád litovat. Takových jsem už víc nepotřebovala. Ale on neodešel. Ne hned. "Můžeš," ujistila jsem ho měkce. "Prosím tě o to." Hrdlo se mi zase stahovalo a nechtěla jsem, aby mě viděl znovu plakat. Držela jsem se jen tak tak. Prosím, jdi. Už mě dál nepřemlouvej. Už... je to pokažené, tak je nejlepší prostě odejít, ne?

Jak se slzy jednou začaly valit, bylo těžké je zastavit, i když jsem se snažila. Neměla jsem pláč ráda. Raději bych byla spokojená, šťastná, v pořádku... ale místo toho jsem se celá sesypala. Přála bych si, aby ty věci z mé minulosti zmizely. Abych mohla být bezstarostná a nebulet na Adiramově rameni. Přála bych si, aby mě o tohle nikdy nepožádal. Nic se ale nedalo dělat, tyhle věci byly zcela mimo mou kontrolu.
Řekl, že se vlastně nemám čeho bát. Věděla jsem ale, že tak prosté to není. "Já vím, proč se bojím," špitla jsem tiše. Měla jsem své důvody a věděla jsem, že to jsou dobré důvody. Aspoň tímhle jsem si má hlava byla jistá, i když jinak třeba nebyla z těch nejmoudřejších.
Adiram se nezlobil, alespoň zdánlivě. Že bych ho tedy hrozně nezklamala? Popotáhla jsem, pomalu jsem přestávala vzlykat jako pominutá. Spolkla jsem další omluvu, která se mi drala na jazyk, protože už jsem si připadala jako zaseknutý kolovrátek. Kdybychom se potkali jindy, za lepších okolností, všechno mohlo být jiné. Takhle jsem to akorát pokazila a Adiram se teď musel vrátit ke své smečce. Možná to taky bylo nejlepší. Když se ale zeptal na doprovod, stejně jsem zaváhala. Pak jsem ale zavrtěla pomalu hlavou. "Víš... asi tu ještě chvíli zůstanu." Ve strašidelné tmavé noře. Sama. Ale když už mě sem osud jednou zavedl, pak to určitě mělo nějaký důvod. Byl ten důvod jen, abych si opět pošramotila srdíčko? Tak to nemohlo být, nebo ano? Odtáhla jsem se od vlka, i když mi to dalo práci. Vážně byl moc milý. Líbil se mi. Nebyla jeho vina, že jsem byla pitomá a čekala od něj kdoví co. "Mrzí mě, že jsme se nepotkali za lepších okolností, Adirame," povzdechla jsem si. "Ale takhle... už tě nebudu dál zdržovat, když na tebe čeká smečka." Jemu jsem nic nevyčítala, ale zjistila jsem, že si vlastně trochu přeju, aby už šel. Bolelo se na něj dívat.

Adiram spustil hotový příval slov o tom, jak nemůže opustit svou smečku, ani kdyby chtěl a já to chápala. Měl povinnosti, které ho poutaly k místu, kam já nepatřila. Musel se nejdřív starat o svůj domov a o ty, co tam žili. Rozuměla jsem tomu. Opravdu ano. Ale znamenalo to, že já bych musela zůstat sama. A kdyby z toho, k čemu se snažil směřovat, vznikla další vlčata, pak bych byla sama i na ně. Věděla jsem, že nic podobného bych už znova nezvládla. Poprvé mě to zlomilo, podruhé by mě to zničilo. "Já to chápu," popotáhla jsem a do očí se mi začaly valit slzy. "Přece tě tady nechci držet. Vím, že máš svůj život jinde." A už to bylo, slzy a vzlyky, a Adiramovy jemné doteky na mé tváři. Sliby, kterým jsem chtěla věřit... ale nemohla jsem. Všechny vzpomínky teď byly na povrchu a před očima mi vířily všechny ty hrůzné možnosti.
"Já - já ti věřím," popotáhla jsem. "I tak ale... nemůžu... nemůžeme-" Zavrtěla jsem hlavou, roztřeseně se nadechla. "Odpusť mi to. Nechtěla jsem tě navést na něco, co ti pak nemůžu splnit. Jsem pitomá, já vím, že jsem pitomá, jen..." Samozřejmě jsem měla pocit, že celá tahle situace je moje vina, že jsem ho zklamala, ale doufala jsem, že pochopí. Chtěla jsem, aby to pochopil. Proč mě osud vodí po takových cestách? Proč? "Kdyby se něco stalo... Kdybych měla vlčata a ty zmizel - ne schválně, ale kdyby se něco přihodilo - pak... Sama bych si neporadila. Neznám tenhle kraj. Neznám tu nikoho." Mluvila jsem tiše, odvracela jsem tvář od toho milého a pohledného vlka, který ode mne očekával příliš mnoho. "Promiň. Je to prostě-" Zavrtěla jsem hlavou a radši vydechla další omluvu. "Promiň."

Jeho váhání mě zaujalo. Byl... roztomilý, když se tak zdráhal. Chtěla jsem slyšet, co má na srdci, co ho napadlo. Netušila jsem žádnou nekalost, nejdřív - a když začal mluvit, nejprve jsem nechápala, kam tím celým míří. Pak mi to ale došlo a ucítila jsem, jak se mi najednou v žaludku formuje kostka ledu. Tak přece jen to chce. Viděla jsem smutek na jeho tváři, snad se zdálo, že se i rozpláče, ale nejdřív jsem nebyla schopná ze sebe vypravit jediné slovo, protože se mi zatočila hlava z toho všeho, co na mě právě vybalil. Kdo ví, kdy se uvidíme. Chtěl odejít? Chtěl... mě nechat samotnou? Myslela, jsem, že - A co ten osud, co nás svedl dohromady? Nezáleželo na tom?
Ale on nechtěl jen odejít. Nejdřív chtěl ještě něco. Chtěla jsem říct jasné a rázné "ne". Jenže já nikdy moc rázná nebyla. Otevřela jsem tlamu, abych konečně promluvila, ale nevyšel z ní žádný zvuk. Možná zůstane, když mu dám, co chce. Možná mi dovolí jít s ním, ozval se ten pitomoučký hlásek, který se tolik bál samoty a který nechtěl ztratit jedinou spřízněnou duši, na kterou jsem v tomhle neznámém kraji narazila. Ale ten pitomoučký hlásek nebyl jediný, který jsem měla v hlavě. Byl tam i ten, který si všechno moc dobře pamatoval. Z hrdla se mi vydral roztřesený povzdech a lehce jsem se nahrbila, jako bych se chtěla schoulit sama do sebe. "A ty pak zmizíš," řekla jsem hlasem, který ho neobviňoval, pouze konstatoval nevyhnutelný fakt. Vzhlédla jsem k Adiramovi a ve zlatých očích mi stály slzy, protože jsem ho chtěla potěšit, byl hodný a milý a líbil se mi, ale když jsem teď na něj hleděla, najednou až příliš splýval s Eliasem - s Eliasem, kterého jsem milovala celým srdcem, kterému jsem dala všechno, co chtěl, a který se potom vypařil jako ranní mlha a zanechal mě jen se spoustou bolesti a trápení a zlámaných snů. "Já - já bych... já ti tohle nemůžu dát. Ne, když... když se pak už nebudeme moci vidět," vypravila jsem ze sebe s tichým vzlykem a první slzy mi skrápěly tváře. Nechtěla jsem zklamat Adirama. Ale víc jsem nechtěla znovu zažít tu strašnou bolest a strach. Nechtěla jsem, aby další vlčátka umřela, než dostanou šanci žít. Nechtěla jsem ani, abych umřela já.