Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Mahtaë jih - použití teleportačního lístku

Nějak se mi musela zatočit hlava, protože jsem se najednou válela v trávě na zemi. Zmateně jsem zamrkala a nervózně se zasmála. "Huh, trochu se mi zapletly tlapy. To bude asi z toho vedra," otočila jsem se na Novu s úsměvem, aby si nedělala starosti o mé zdraví, jenže... Nova už tam nebyla. Nebyla tu ani řeka. Nacházela jsem se na úplně cizím a hodně divném místě. Vyskočila jsem na nohy a úzkostně se rozhlédla. Už se to zase stalo! Zamrkala jsem, abych zahnala slzičky, které se mi snažily nacpat do očí. Nesnášela jsem, když se tohle dělo. Bylo to strašně děsivé a nerozuměla jsem tomu. Naprosto dezorientovaná jsem kroutila hlavou sem tam, snažila se pochopit, kde to jsem, ale nic mi tu nebylo povědomé.
"Novo?" pípla jsem. Nic. "Artyome?" Jenže i Artyom zůstal někde vzadu, neznámo kde. Jsem tu sama, stáhlo se mi úzkostně hrdlo, ale vtom jsem zaslechla opodál jakýsi hlas. Ušiska mi okamžitě vystřelila nahoru a celá moje hlava je následovala. Skutečně! Z moře trávy opodál vystupoval rezavý kožíšek. Kupodivu ani nebyl úplně neznámý! Hned jsem si to namířila k vlčici, kterou jsem potkala poté, co se mi tohle divné nenadálé přemístění přihodilo poprvé. Tehdy jsme se octly u toho mluvícího ohně. Mohlo tohle být něco podobného? Ale žádná strašidelná kouzla jsem tu tentokrát neviděla. Jen podivné okolí a zvláštní zvířata, kterým jsem zatím moc pozornosti nevěnovala. Byla jsem zaneprázdněná radostí z toho, že i když nevím, kde jsem, alespoň tu nejsem sama.
"Ahoj! My už se potkaly, viď? Při té podivné kouzelné věci..." zdravila jsem vlčici už z dálky a mířila si to k ní. Až když jsem přišla blíž, všimla jsem si, že není sama, ale má u sebe i vlčátko. V tu chvíli bych se málem rozpustila samou něhou, kterou mi pohled na mláďátko vyvolal v srdci. "Ah! No ahoj, maličká," vyskočil mi hlas asi tak o oktávu výš a oháňka se mi rozevlála divoce sem tam, i když jsem měla aspoň dost důstojnosti, abych nezačala šišlat. Zubila jsem se ale na celé kolo. Pro vlčata jsem měla prostě slabost.

Počasí se naštěstí začalo uklidňovat a spolu s ním i já. Vysvitlo slunce a letním žárem začalo snažně vysušovat promočené kožichy. "Vypadá to, že je po bouřce," broukla jsem k Nově. Jenže strach v duši mne opouštěl pomaleji. Co asi bylo s Artyomem? Co když ho to bláto spolklo? Co když zpanikařil při té bouřce a něco se mu stalo? Když teď vysvitlo slunce, ty obavy se začínaly opět zdát trochu přitažené za chlupy. Svět vypadal přívětivě a mně se navracel optimismus do duše. Stejně ale... byl tam už dlouho. Chtěla bych, aby se vrátil zpátky. "Snad abych se šla po Artyomovi podívat. Zdá se mi, že se tam nějak zasekl," pronesla jsem zamyšleně. "Chceš jít se mnou? Pokud tě tedy nebudou ve smečce postrádat, to bych zase nechtěla, abys měla kvůli mně nějaké problémy!" zasmála jsem se, aby bylo jasné, že na Novu vážně nevyvíjím nějaký nátlak. Zamávala jsem zvesela ocasem a vyrazila jsem pomalu kolem řeky, abych jí dala šanci se ke mně připojit, kdyby chtěla, a rozloučit se, kdyby nechtěla. Jenže najednou se mi nějak zamotala hlava. "Eh-" A to bylo všechno, co jsem stačila říct. I ten tichý povzdech najednou odnesl vítr do prázdna, protože já tam už vůbec nebyla.

//Savana - použit teleportační lístek

//Jasnava by taky ráda dorazila c:

Prosím o kytky, mušličky, křišťály

20 mušlí, 25 květin, 2 křišťály,
Styx

Při zmínce o Artyomovi Nova celá nějak ztuhla. Vyvalila na mě oči a chvíli jen zírala, až jsem se musela zamyslet, jestli jsem náhodou neřekla nějakou hloupost. Nepřišlo mi ale, že bych řekla něco až tak podivného. Tak co ji rozhodilo? "Řekla jsem něco špatně?" zjišťovala jsem. "Já bych tu určitě měla zůstat," dodala jsem pak s lehkým úsměvem. "Nebudu tě tu samozřejmě držet, ale nechci, aby mne Artyom musel hledat po všech čertech..." To už tu totiž jednou bylo, i když jsem spíš hledala já jeho. Stejně to bylo nepříjemné a nechtěla jsem to už zažít znovu. Navíc mi u řeky nic nechybělo. Nevadilo mi tu čekat, i když jsem z toho byla dost neklidná. Co se to tam vůbec dělo s tím podivným blátem? Snažila jsem se na to moc nemyslet.
Zajímalo mě, jak se jeden může dostat do smečky, která nemiluje cizince, ovšem Nova to příliš nerozvedla. Pouze prohlásila, že to byl zajímavý proces, což mohlo znamenat cokoliv. Chvíli jsem si to přebírala v hlavě, nebyla jsem si jistá, jak si to vyložit. Představovala jsem si vždycky smečky jako seskupení vlků, která jsou novým členům vždy otevřená... ale to bylo asi dost zjednodušené. "No. Všechny smečky nemůžou být stejné, že," prohlásila jsem nakonec a trochu se zasmála, protože to byla úvaha, která by nejspíš měla být každému od začátku jasná. "Alespoň tam třeba... máte klid od cizinců?" vymýšlela jsem výhody, jaké by tohle uspořádání mohlo mít.
Jenže vtom udeřila bouře, které jsem se nebála ani tak kvůli sobě, jako spíš kvůli Artyomovi - protože on se jí bál. Bál se blesků a požáru a teď byl na to sám. Nova mne začala uklidňovat, protože mou první reakcí bylo začít vyšilovat. Přiměla jsem se zastavit a trochu se zklidnit, i když nohy mi chtě nechtě pořád přešlapovaly na místě. "Děkuju," špitla jsem, protože jsem jí vážně byla vděčná za nabídnutou podporu - dokonce navždy. Jenže... "Jenže kdo bude s Artyomem?" pípla jsem. Věděla jsem, že už není malý. Samozřejmě si poradí. Ale co jsem to byla za kamarádku? Jenže dost odvahy k tomu, abych se vrátila k bahnu, jsem také neměla...

Ulevilo se mi, když Nova prohlásila, že zůstane ráda. Usmála jsem se. "Tak to já taky budu moc ráda," přikývla jsem a zamávala oháňkou. Nechtěla jsem zůstávat sama, obzvlášť, když se každou chvíli mohlo semlít kdoví co! Myšlenky mi pořád zalétávaly k Artyomovi, ale bylo snazší se soustředit i na jiné věci, když tu teď byla Nova.
Byla jsem kupříkladu zvědavá na tu její smečku. Nikdy jsem o ní neslyšela a netušila jsem, kde by se její území mohlo nacházet. Nova mne ujistila, že to není daleko a chystala se mi nabídnout i návštěvu, jenže si to hned zase rozmyslela. "To je v pohodě," usmála jsem se, i když mně to popravdě trochu zklamalo. Těšila jsem se, že bych konečně mohla nějakou smečku potkat. "Já bych se stejně asi neměla moc potulovat, aby mně pak můj přítel, na kterého čekám, našel." Krátce jsem se zamyslela. "Musí být těžké se připojit ke smečce, která nemá ráda cizince, viď?" napadlo mě. "I když já vlastně moc o smečkách nevím, takže kdoví," zasmála jsem se vzápětí, než mne přehlušilo zahřmění.
"Ach ne," zaúpěla jsem, když se spustila bouře, práskaly blesky a hřmělo na všechny strany. Schovat se by rozhodně bylo to nejrozumnější. Ale můj pohled se upíral k severu, odkud jsem přišla. "Artyom se přece bouřky bojí," zakvílela jsem do větru a na chvíli na Novu úplně zapomněla, vzpomínala jsem si jen na to, jak jsme kdysi při našem prvním setkání s hnědým vlkem prchali před blesky, které by mohly způsobit požár. A teď se to dělo znovu a on byl někde sám s tou divnou blátivou záplavou! "To snad ne."

Snad se mi povedlo ji trochu uklidnit. Nechtěla jsem, aby se lekala mého leknutí! Ale protože se usmívala a mávala ocasem, nejspíš to bylo v pořádku. Jenom malé nedorozumění. I tak se ale Nova jevila tak trochu... nebyla jsem si jistá, jak přesně bych to měla nazvat. Snad nejistě? Jakmile jsem řekla, že na někoho čekám, zdálo se, že chce hned zase zmizet. "Ale mě nerušíš," vyhrkla jsem okamžitě. Nechtěla jsem zůstat zase sama. Ani v nejmenším. "Já... budu ráda za společnost, jestli tu chceš chvíli zůstat. Ani nevím, jak dlouho vlastně budu čekat, možná se to trochu protáhne," zasmála jsem se, ale ten smích nesl jasný podtón nervozity. Bála jsem se o Artyoma. Prosím, ať je v pořádku. Prosím, prosím, prosím, ať se mu nic nestane. Dokud tady však byla bílo-šedivá vlčice, strach se zdál alespoň trochu vzdálený. Nebral na sebe podobu stínů a přeludů.
Nova byla také tulačkou - donedávna. Rychle se ve svých slovech opravila a pověděla mi o Bukové smečce. Střihla jsem zvědavě ušima, to jméno bylo pro mně nové. "Buková smečka? O té jsem ještě neslyšela." O některých smečkách tady už jsem zaslechla, třeba o Borůvkové, ale byla jsem si dost jistá, že tahle mi je úplně neznámá. "Sídlí někde tady poblíž?"

Šedivou vlčici vyvedlo z míry, že jsem se jí polekala, což pro změnu zase trochu rozhodilo mne. "Ne, samozřejmě, že nechtěla! To si ani nemyslím," vyhrkla jsem rychle. "Jen jsem nečekala, že se tu někdo tak znenadání objeví. Asi bych měla víc koukat kolem sebe," zasmála jsem se. Starosti z mé mysli odplouvaly tak rychle, jako se tam objevily. Jen strach o Artyoma pořád přetrvával. Jenže co jsem mohla dělat? Nerozuměla jsem ani pořádně tomu, co se vlastně stalo.
Ale šedivá vlčice vypadala jaksi sklesle, nebo možná jen... nesměle? Nebyla jsem si jistá, co přesně mě přimělo vyřknout tu otázku. Snad to bylo cosi v jejím pohledu, který upírala k zemi u svých tlapek. "To... je dobře," vydechla jsem, když potvrdila, že v pořádku vážně je, nebo pokud nebyla, přinejmenším se nezdálo, že by o tom chtěla mluvit. Místo toho se představila, Nova, pěkné jméno, a hned poté se začala vyptávat na nejrůznější věci. "Já jsem Jasnava. Taky tě ráda poznávám!" představila jsem se na oplátku a párkrát mávla oháňkou ze strany na stranu. "Já nežiju asi nikde," zamyslela jsem se nad tím, protože tu skutečně nebylo žádné místo, kam bych se vracela. "Jen tak se toulám po kraji. Ale teď moc na procházce nejsem... vlastně tu na někoho čekám," zatvářila jsem se na moment zase poněkud zkroušeně a vrhla pohledem směrem, odkud jsem čekala, že se Artyom objeví. Stále tam nikdo nebyl. Achjo. Stočila jsem zlatá očka zpátky k Nově. "Ty žiješ někde tady? Nebo se taky jenom tak potuluješ?"

Někdo se blížil, nicméně já si toho hned nevšimla. Měla jsem přece zavřené oči. Tiše jsem si mrmlala pod vousy slova, která mne měla uklidnit, avšak cítila jsem, že to příliš nepomáhá. Bála jsem se oči znovu otevřít, ale i nechat je dál zavřené. Co uvidím? Co když jsou už stíny všude kolem? Co když se po mě jejich temné pařáty sápou právě v tuhle chvíli- Vytřeštila jsem oči a hlasitě se zajíkla prudkým nádechem, protože jsem hleděla do cizí tváře. Příšerně jsem se lekla, i když hned v další vteřině následovalo uvědomění, že nezírám do obličeje žádného stínového monstra. Kdepak. Přede mnou stála vlčice se světlým kožíškem.
Tiše mne pozdravila. "Ahoj," oplatila jsem jí pozdrav, zatímco jsem rozdýchávala ten šok, který mi uštědřila. Nemínila jsem jí to ale vyčítat. Byla jsem ráda, že je tady. S její přítomností se stíny stáhly opět pryč. Alespoň ty, které jsem viděla. Pár jich pořád kroužilo kolem mojí duše. Úzkostně jsem se ohlédla proti proudu řeky, jestli se Artyom už neblíží, ale kdepak. Nebyl vůbec v dohledu. Lehce jsem si povzdechla a otočila se zpět k vlčici, která klopila zraky ke svým tlapkám. Chtěla jsem se jí nejdřív zeptat, jestli náhodou neviděla něco podivného, jako třeba velkou vlnu bláta valící se krajinou. Nemohla jsem být jediná, koho podivnosti pronásledovaly, nebo snad ano? Ale místo toho se mi z tlamy ozvala jiná otázka: "Jsi v pořádku?" I když ona by se možná mohla ptát stejně. Nenápadně jsem si otřela slzy, které mi ještě nestačily zaschnout na tvářích.

//Jižní Galtavar přes Mahtaë sever

Šla jsem podél břehu pomalu a každou chvíli se otáčela. Co když Artyom znovu skočí do vody a proud ho strhne? Co když se to bahno vyvalí za mnou? Co když, co když, co když... všechno mi to vířilo hlavou, vrhala jsem za sebe kradmé pohledy, ale nikdo se neobjevoval, nic se nedělo. Hrdlo se mi svíralo a oči mě pálily, protože toho zase jednou bylo trochu příliš naráz. Další divný úkaz, který jsem nedokázala vysvětlit a který mě děsil, opět jsme se s Artyomem od sebe oddělili... a pak Adiram. Vzpomínky na ty chvíle, které jsme spolu strávili v noře, mě naplňovaly rozporuplnými pocity. Věděla jsem, co po mě chtěl. Bylo to něco, co jsem mu nemohla dát a přesto jsem se kvůli tomu cítila zle, protože byl celou dobu tak milý. Zpíval mi a nechal mě spát v jeho kožichu a chtěl jen tu jedinou věc, kterou jsem mu nebyla ochotná nabídnout. Je to všechno, co vlci od vlčic chtějí? Ztěžka jsem polkla. Pak: Artyom ode mně nic takového nikdy nechtěl. Nasucho jsem polkla, znovu se ohlédla a zastavila se, protože vlci už byli mimo dohled i doslech a já nechtěla riskovat, že ho znovu ztratím. "Ach, Artyome," zajíkla jsem se a sedla si na břeh. Rozhodla jsem se, že na něj počkám zde. Nemohla jsem ho aspoň rozptylovat od té divné blátivé potopy a pokud bude následovat řeku, nebude mě moci minout. Roztřeseně jsem se nadechla a zajíkla se, když jsem koutkem oka spatřila mihnout se stín na pomezí viditelnosti. Už se zase vracely, jakmile jsem byla sama a zranitelná. "Není to doopravdy, pamatuješ?" zašeptala jsem si pro sebe a zavřela pevně oči. "Není to doopravdy."

Dělo se cosi moc divného. Nechápala jsem to a ani jsem to možná chápat nechtěla... jen kdyby byl Artyom se mnou na stejné straně řeky! Jenže já byla tu a on byl tam, na druhé straně, kde se bahno vzpínalo a rozlézalo. Přešlapovala jsem po břehu, ale neodvažovala jsem se řeku překročit v těchto místech a zdálo se mi, že by Artyom měl dávat větší pozor na to, co se děje za ním. Bláto vypadalo nebezpečně. Objevovali se tam i další vlci. V jednom z nich jsem poznala Adirama. Vzpomínky mne okamžitě zanesly zpět do podzemní nory, kde jsme strávili příjemné chvíle, které ale nakonec skončily akorát tak slzami. Cítila jsem, že mi srdce stoupá až do krku, kde se mi dělal nepříjemný knedlík. Adiram na mě koukal a já chtěla zmizet z dosahu těch zrádně modrých očí jako dvě studánky. "Artyome," zavolala jsem přes řeku lehce roztřeseným hlasem. "Dávej pozor na to bláto! Já... jdu zkusit najít jinou cestu! Budu se držet u řeky, abychom se našli!" hulákala jsem. Nechtěla jsem od něj odcházet, děsilo mě, že bychom se měli znovu rozdělit, ale neexistovala šance, že bych se v těchto místech pustila do divokého proudu a chtěla jsem, aby dával pozor na to, co se děje, ne na mě. Co kdyby ho to bahno spolklo? Ani jsem na to nechtěla myslet! Couvla jsem od dost možná podemletého břehu a smutným pohledem jsem hnědého vlka vyprovázela, zatímco jsem se vydala trochu níž po proudu. Třeba to tam bude schůdnější. A nebude tam Adiram. Ty modré oči mě v hlavě pronásledovaly stále dál.

//Mahtaë jih přes Mahtaë sever

//Zrcadlové hory přes Mahtaë sever

Prchali jsme z jeskyně před tím příšerným puchem, který se objevil kdoví odkud, jenže jsme prchli přímo do nepříjemného deště. Kamení pod nohama klouzalo a cesta tedy nebyla vůbec příjemná, nehledě na to, že jsme rázem byli zmáčení jako myši. Přesto to nebylo tak hrozné, protože jsme byli spolu a kdoví? Třeba najdeme nějaké ty ježky. Na to jsem se soustředila, abych nemusela myslet na nepříjemné počasí.
Artyom usoudil, že moje vědomosti o rybách nejsou tak malé, jaké jsem je sama viděla. Pohlédla jsem na něj asi celkem přihlouple a zmateně. "Huh... vážně?" Nepovažovala jsem se zrovna za experta. Jistě, naučila jsem Artyoma ryby lovit, ale ono na tom vlastně nebylo nic tak moc těžkého. Ještě víc mě překvapilo, když řekl, že chtít lovit vysokou zvěř bylo hloupé. Přišlo mi, že po tom tehdy celkem toužil. "Vzpomínám. Ale nerozhodovala jsem se tak kvůli nějaké moudrosti, víš? Prostě mám z takového lovu strach," pronesla jsem, ne nějak vyčítavě, prostě jsem jen uváděla věci na pravou míru. "Nemyslím si, že to byl hloupý nápad." Jenže vlny uznání od hnědého vlka nepřestávaly přicházet a já měla pocit, že se každou chvíli začnu červenat. Usmála jsem se. "Jsem ráda, že jsem ti mohla alespoň v něčem pomoct. Ty jsi mi taky hodně pomohl. A když budeme spolu... tak to takhle může být už napořád," uculila jsem se. Bylo to možná naivní, ale ta myšlenka mě hřála u srdce a minulost už jsem si malovala úplně zalitou sluncem. Už nikdy žádné stíny.
Ta představa vzala za své skutečně rychle. Jak jsme se blížili k řece, všimla jsem si, že je dosti rozvodněná. Déšť ji ještě přiživoval. Možná- Ani jsem nestačila domyslet a Artyom najednou... zmizel. Zřítil se do vody a zmizel v proudu. "ARTYOME!" zavřeštěla jsem z plných plic, ale měla jsem příliš velkou hrůzu z rozvodněného živlu, než abych skočila za ním. "Ne, ne, ne, ne," blekotala jsem a pobíhala po břehu s pohledem upřeným do vody, kde jsem viděla záblesky tmavého kožichu. Z očí mi vyhrkly slzy téměř okamžitě. Měli jsme zůstat spolu, tak co se to zase dělo? Proč? Neutopí se. Nemůže se utopit. Zdálo se mi, že ho sleduju snad celou věčnost, nemohla jsem dělat vůbec nic jiného. Nakonec ale skončil na druhém břehu. Alespoň se to tak zdálo. Ta tmavá skvrna prosvítající skrze déšť... to byl jistě on, že? Ano. Za chvíli na mě zavolal. "Ale... ale jak se za tebou dostanu?" zavolala jsem plačtivě přes řeku. Artyom byl v pořádku, ale každý jsme teď byli na opačné straně rozvodněné řeky. Srdce mi ještě pořád divoce bušilo.

Artyom předpokládal, že nějací ježci už se ze svých zimních skrýší vykulili zpátky do světa, takže bychom se po nich mohli jít podívat už celkem brzy. Smíšené pocity ze mě úplně nevyprchaly, ale chtěla jsem Artyomovu metodu lovu vidět a nechat ho, aby mě něco naučil. Můj pohled na ježky ho ale zaskočil. "To... je asi pravda," odvrátila jsem hlavu stranou a lehce se uculila. Možná to bylo hloupé, ale mě to ani tak nepřišlo. Prostě jsem to tak viděla. "A ano, kdyby na mě udělali smutná očička, určitě bych je nezvládla ulovit. Snad jim to nikdo nepoví," pohlédla jsem zpátky na vlka a zastřihala s úsměvem ušima. Neviděla jsem žádné ježky, kteří by nás mohli poslouchat a předávat tyhle zprávy dál.
"Něco málo o nich asi vím," připustila jsem, i když jsem nad tím nikdy takhle nepřemýšlela. Věděla jsem, co jsem potřebovala a dařilo se mi tak přežívat. Nebylo to vždycky nejsnazší, ale nějak jsem se držela. A teď už jsem navíc nebyla sama... Stejně jako Artyom, který se vzápětí právě o tom rozhovořil. Lehce jsem si povzdechla. Jeho minulost nepochybně skrývala spoustu tíhy a bolesti. "Je těžké snažit se všechno dělat sám. Každý by měl někoho mít," upřela jsem na něj zlaté zraky. "Jsem ráda, že už si to nemyslíš. A že můžeme být spolu. Taky už bych nechtěla, aby se naše cesty jen tak rozdělily." Přála jsem si zůstat s ním. Měla jsem ho ráda.
Artyom pronesl, že ten příběh v sobě má leccos pravdivého. Usmála jsem se tomu. "Taky jsem už nad tím přemýšlela. Vím, že táta říkal, že skutečný není, ale někdy jsem si ho stejně představovala... Říkala si, že nás možná hlídá. Ale asi je to spíš tak, jak říkáš. Byl to spíš samotný les, kdo se o nás staral." Vzpomínky na domov mě hřály u srdce a spokojeně jsem se jim usmívala ještě ve chvíli, kdy jsem si lehala vedle Artyoma. Jeho blízkost, teplo a známá vůně mě ke spánku ukolébaly téměř okamžitě. Odplula jsem spokojeně do dřímoty, přivinutá k vlkovu hustému kožichu a nepochybně bych spokojeně prospala celé hodiny. Jenže to by se náhle nesměla ozvat rána, jako by se nám jeskyně začínala řítit na hlavu. "Ssso to bylo?" zamrmlala jsem rozespale a zamžourala kolem, jenže to už mě do čenichu praštil tak příšerný smrad, že se mi málem obrátil žaludek. "Eeeuh," chytla jsem se za čumák a zavadila pohledem o Artyoma, který na mě vyjeveně hleděl a z nějakého důvodu kroutil hlavou. "Já jsem to nebyla," pronesla jsem, protože mě napadlo, že si třeba myslí- Tohle by ze mě nikdy vyjít nemohlo! Ale co když ano? Přece jsem spala. Cítila jsem, jak se mi hrne krev do tváří a z toho, jak jsem se snažila co nejméně dýchat, už mě chytala křeč do hrudníku, takže jsem neváhala následovat ho ven na čerstvý vzduch. Ostatně se o tom můžeme bavit i venku. Nebo... nejlépe už vůbec. Nemyslela jsem si, že by to přišlo ode mne a jestli to pocházelo od Artyoma, tak to samozřejmě nijak ovlivnit nemohl, ale... uf. Byla to vážně síla.

//Jižní Galtavar přes Mahtaë sever

Hnízdo mně hodně baví, jsem ráda, že tu je taková možnost, protože je to pro mě jednodušší než psací území, asi i díky tomu, že je vždycky zadané téma :D A aspoň se trochu pocvičim v digi kreslení, se kterým furt bojuju a normálně se k němu moc nedonutím. Plus se vždycky ráda podívám na výtvory ostatních.


prosím o mušličky, květiny, křištály

25 mušlí, 30 květin, 2+1 křišťál
Styx

Lovecká taktika, kterou měl Artyom opravdu propracovanou, mě doopravdy zaujala. Měl to skutečně promyšlené a nacvičené. Přemýšlela jsem, jak takový ježek asi může chutnat, ale sama jsem nebyla do jejich lovu úplně žhavá. Znělo mi to zajímavě, ale cosi se ve mně žraní ježků vzpíralo. Nejspíš moje příliš citlivá dušička. Jenže to znělo, jako by mě to Artyom naučit chtěl. Chvíli jsem se nad tím zamyslela. "Mohli bychom to zkusit. Ježci jsou takoví roztomilí... ale asi by se hodilo rozšířit si trochu lovecké obzory," musela jsem nakonec uznat. Zatím jsem přežívala docela dobře pořád o tom stejném dokola, ale trochu se obohatit a naučit se něco nového nemuselo být na škodu. "Byla bych ráda, kdybys mi to ukázal," řekla jsem nakonec a to pravda byla, o tom jsem nemusela pochybovat tak jako o tom, jestli to chci sama zkoušet. Zasmála jsem se Artyomově krátké historce o zajíci. "To ano. Jsou pěkně mazaní, to se jim musí nechat." Hnědý vlk nosil v hlavě ohledně lovu vážně hodně zajímavých nápadů. Třeba to, co pronesl vzápětí o rybách, mě nikdy nenapadlo a přitom se to zdálo tak očividné. "Hm? To mně nikdy nenapadlo! Ale zní to jako dobrý nápad. Něco na tom bude. Třeba za deště se ryby chytají lépe... možná to s tím má něco společného. Že by je kapky lákaly na hladinu?" Dávalo to dokonalý smysl. Jakto, že jsem si to nikdy nedala dohromady? "To bychom taky někdy měli vyzkoušet!" pronesla jsem nadšeně z toho, že se mám rozhodně na co těšit a co ověřovat.
Venku začínalo jaro a vnášelo nám do duší naději. Do té mojí tedy určitě. "Ano. Když odchází zima, většinou se tak cítím, jako by bylo všechno najednou snazší. Ale možná je to taky tím, že jsme tady spolu," pronesla jsem polohlasně. Tak jsem to alespoň cítila. Budoucnost se momentálně zdála být docela příjemná a slibující nejrůznější možnosti.
Rozzářila jsem se, když se Artyomovi moje vyprávění líbilo a ještě k němu navíc měl své vlastní myšlenky. "Přesně tak! Život se najde úplně všude. Je to hrozně fascinující a přijde mi, že spousta vlků si toho vůbec nevšímá." Bylo snadné přehlédnout malé detaily kolem, ale právě ty byly přece ty nejkrásnější a nejzajímavější. Bez nich by byl život fádní a šedý a možná by ani žádný nebyl. "Myslím, že většinu vlků ten příběh vážně odradil. Koloval po okolí tak dlouho, že se mu prostě raději vyhýbali. Třeba na tom celém bylo i něco pravdy? I když já nic tak děsivého nikdy neviděla a moji duši nikdo neuvěznil," pokrčila jsem rameny a usmála se. Ať to bylo jakkoliv, fungovalo to a naše životy nikdo nenarušoval.
Ovšem už toho všeho začínalo být trochu hodně. Sice bych si ráda ještě povídala, ale oči se mi samovolně začínaly klížit. Znovu jsem si zívla a uložila se na zem vedle Artyoma. "Pravda. Událo se toho vážně hodně... už sotva udržím otevřené oči," pousmála jsem se unaveně a pomalu jsem se přisunula až k němu, až se naše kožichy dotýkaly. Doufala jsem, že mu to nebude vadit. Byla jsem připravená se vzdálit, kdyby se mu to nelíbilo, ale doufala jsem, že se to nestane. Cítila jsem se s ním v bezpečí a chtěla jsem mu být nablízku.