Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prosinec 5/10 - Regis

Měla jsem nemalou radost z toho, že se mi konečně povedlo narazit na toho skoro nepolapitelného léčitele. Jako bychom se o něm nedávno nebavili se Zed! Teď jsem z něj mohla vytahat všechny možné rozumy a přemluvit ho, aby mi ukázal nové bylinky a všechno. Fakt, že byl leden, mi nijak nepřekážel. Léčitel má určitě svoje způsoby, no ne? I v zimě vlci potřebují pomoc, možná i víc, než po zbytek roku.
Než jsem se ale stačila začít vyptávat, vlk jednu otázku položil mně. Čekala jsem docela dlouho, až dokončí větu, ale nevypadalo to, že by se k tomu chystal. "Tedy, jak jsem říkala. Jsem taková unavená, to je všechno. A mám oteklé tlapky. Jenže to se mi děje už delší dobu," povzdechla jsem si s pohledem upřeným na nohy, které byly viditelně napuchlé, když jste se na to soustředili. Pak jsem ale s nadějí v oku vzhlédla k ušatému ryzáčkovi. "Ale musí existovat nějaká bylinka, která by s tím mohla pomoct, že jo?" Třeba by mě dokázal úplně uzdravit! Zatím jsem nepotkala nikoho, kdo by se v bylinkářství vyznal natolik, abych v něco takového mohla doufat.

Prosinec 4/10 - Regis

Vlk byl vážně docela milý. Nebyl důvod se ho bát, až jsem se pomalu zastyděla, jak moc jsem se lekla. To ty parohy. Nečekala jsem je, ani trochu! Pořád jsem ještě popotahovala, ale když řekl, proč se ke mně tak přihrnul, musela jsem se zasmát. "Aha! Asi není moc těžké udělat takovou chybu," máchla jsem oháňkou. "Já zase nečekala, že se za mnou zjeví kdosi s parožím." Něco na tom vlkovi bylo vzdáleně povědomého, ale nedovedla jsem ho zařadit. A on nedával nijak najevo, že bychom se už někdy potkali. Možná jsem se spletla?
Neprotestovala jsem, když mi pomáhal na nohy, abychom mohli zamířit ze zamrzlého jezera pryč. Od ledu vážně stoupal nepříjemný chlad, i když byl pokrytý sněhem. Nechala jsem se odvést zpátky na pevnou zem a ke svému hnízdečku ve sněhu, do kterého jsem se taky spokojeně uvelebila. A teprve když vlk řekl svoje jméno mi došlo, proč mi je tak povědomý. "Aha! Ty jsi ten rezavý léčitel!" zvolala jsem. "Jednou jsem tě viděla u nás v lese. Jsem Jasnava - ze Sarumenské smečky." Zavrtěla jsem ocasem tentokrát s mnohem větším nadšením. Tak jsem ho konečně potkávala tváří v tvář.

Prosinec 3/10 - Regis

Ležela jsem na sněhu a brečela a nejhorší bylo, že jsem ani pořádně nevěděla proč. Nechtěla jsem fňukat před tím neznámým vlkem a ani jsem k tomu pořádně neměla důvod. Nic mě totiž zase tolik nebolelo, dokonce jsem si ani moc nenatloukla, jen to mnou pěkně zatřepalo. Vlk, který mě tak vylekal, se doklouzal z vrcholku břehu ke mně, nesouvisle se omlouval a zajímal se, jestli jsem si neublížila. "To nic, ty za to nemůžeš," vypravila jsem ze sebe a zuřivě si utírala oči, do kterých se mi hrnuly další a další slzy. "Nic... nic jsem si ne-ne-neudělala, já jen... nemám prostě dneska dobrý den," vysvětlovala jsem, popotahovala a snažila se dostat zase trochu do klidu. "Jen jsem asi unavená, to je vše-vše-všechno," snažila jsem se ho přesvědčit o tom, že to není jeho chyba a věnovala jsem mu malinko křivý úsměv, který mě stál dost námahy. Jakmile se mi ale povedlo zkroutit obličej aspoň do náznaku úsměvu, trochu jsem se přece uklidnila. Tohle setkání nezačalo zrovna na té nejlepší notě, ale doufala jsem, že to ještě dokážeme napravit. Znovu jsem si otřela slzy a tentokrát je hned nenahradily nové. "Jsem v pořádku, vážně," prohlásila jsem už přesvědčivěji.

Prosinec 2/10 - Regis

V klidu jsem si ležela a snažila se chytit nějaké sluneční paprsky, když jsem za sebou uslyšela přibližující se kroky. Křupání sněhu nově příchozího prozradilo už zdálky, vůbec se nesnažil být nenápadný. Kráčel nejspíš přímo ke mně a tak jsem zvedla hlavu a ohlédla se, abych viděla, kdopak to je a co chce. A pěkně jsem se lekla! Vlk totiž najednou vykřikl, což jsem nečekala, stejně jako jsem nečekala, že mu z hlavy bude trčet obrovské paroží. Zkrátka a dobře, vyděsila jsem se ho asi stejně, jako on mě. Jediný rozdíl byl v tom, že on se nenacházel na vrcholku strmého břehu. Jak jsem sebou škubla, posunula jsem se až moc blízko ke křehkému okraji. Ten se pode mnou začal drolit a než jsem se nadála, už jsem se překulila a zřítila se přímo dolů na zasněžený povrch jezera. Nebyl to pád zrovna do peřinek, to vám tedy povím! Nic jsem si sice naštěstí neudělala, ale pěkně to mnou otřáslo, jak jsem zhučela na led. V kombinaci s tím, jak mizerný byl začátek mého dne, to na mě bylo najednou trochu moc. Zůstala jsem ležet na jezeře a do očí se mi nahrnuly slzy, které jsem nedokázala zadržet. Popotáhla jsem, zamrkala... a pak se prostě naplno rozbulela.

Prosinec 1/10 - Regis

Vypravila jsem se na procházku kolem zamrzlého jezera, jako jsem to udělala už mockrát. Ale tentokrát jsem se cítila tak trochu mizerně. Ne, že by mi bylo úplně špatně, nebo že bych byla nějak hodně smutná, jen to prostě nebylo ono. Byla jsem taková jakási unavená, to bylo to. Jako by na mě možná lezla nějaká rýma nebo něco podobného, akorát se to ještě úplně neprojevilo. A taky se mi po dlouhé době připomněl ten můj problém, který jsem měla od doby, co jsem... inu, umřela, nazývejme věci pravými jmény. Trochu mi otékaly tlapky a věděla jsem, že i k únavě jsem od těch dob náchylnější.
Proto jsem ani nedokončila svůj okruh okolo jezera, jako jsem měla ve zvyku. Vylezla jsem na vyvýšené místo na břehu, odhrabala trochu sněhu a lehla si do toho sněhového "hnízdečka", které tím vzniklo. Zhluboka jsem si povzdechla, zavřela oči a nastavila tvář zimnímu slunci, které však vůbec nehřálo. Už aby tu bylo zase jaro, posteskla jsem si v duchu. Nemohla jsem se ho dočkat. Když se svět zazelenal, přece jen se všemožné trable snášely lépe.

Dopadnout to vážně mohlo hůř. Snad raději ani nemyslet na to, kolika způsoby se to mohlo pokazit. Zed bylo v bezpečí a to bylo to hlavní, nebylo třeba nad tím příliš dumat. "Já mu asi taky úplně nerozumím," povzdechla jsem si. Obrázek, který jsem si o Warisovi udělala během našeho prvního setkání, se od reality o kus posunul. "Ale snažím se to vidět i z jeho strany. Nevím, je to celé dost... zamotané," nervózně jsem se zasmála. "Na jaře se to snad vyjasní," uzavřela jsem to. Teď bychom se stejně nikam nedobrali pouhými úvahami a omýláním toho, co jsme už dávno věděli. Museli jsme počkat, to bylo celé.
Rampouchy jsme našli rychle a zkusili jsme na ně i zahrát, což se mi povedlo možná o něco lépe, než Zed. Měla jsem o něco drobnější tlapky, v tom to možná bylo? "Ále, s trochou cviku bys určitě zahrálo celou píseň!" zasmála jsem se a střihla ušima. "Je fakt, že Hrášek má ty tlapky menší," i když o moc menší než moje už nebyly. "Škoda, že tu není Mrakošlap, ten byl na ty písničky z mých synků vždycky nejnadanější, určitě by hned věděl, jak správně na to," pousmála jsem se. Jenže Mráček s Hvězdíkem si hráli v hloubi lesa. "No, to nevadí. Můžem zkusit něco jiného. Třeba postavit vlkuláka?" zazubila jsem se na Zed.

When I was a small pup, I heard that no two snowflakes are exactly the same. I can't remember anymore who said this to me - it was probably my dad, if I had to guess. He always had a lot of those random facts ready to go. Anyway, that's not really important. What matters is that for a short while I got completely obsessed with trying to find two that are the same. Surely it was not possible for them all to be different, right?
Once it started lightly snowing, I walked out and started looking at the snowflakes that landed on my fur. It was kind of hard to see due to how small they were, but it didn't appear as if any of them really were the same. I spent most of that afternoon staring at tiny snowflakes until my eyes hurt. I couldn't be sure, but it seemed to be true. None of the snowlakes were the same. But how could that be?
There were millions of them everywhere! Billions even, gajillions! So how could each of them be truly unique? It seemed like magic to me. The most fascinating magic trick I experienced in my short life. Every day I was learning more and more about how truly amazing nature really was. What it was capable of. It was honestly unbeliavable for me then and it still is to this day. In all the years in between, I don't think I ever did find two identical snowflakes. Just like I never met two identical wolves. There are probably not even two trees that are the same... or two rocks. Nature is endlessly creative and inventive. We can all learn so much from her.

Co lepšího v zimě podniknout než si postavit vlkuláka? Ačkoliv se to mohlo zdát jako aktivita pouze pro vlčata, já z toho nikdy nevyrostla. Ani jsem po tom vlastně netoužila, však šlo přece jenom o zábavu! Už jsem vlkuláků postavila za život moc a moc, ale rozhodla jsem se, že tenhle bude ze všech nejlepší.
I sníh, který byl tak akorát mokrý, aby držel pohromadě a nerozpadal se, mi pěkně napomáhal. Lehko se tvaroval a lepil k sobě, brzy jsem uplácala velký váleček, který měl být tělem vlkuláka. Ale to byla samozřejmě jen ta nejjednodušší část, to složitější mě teprve čekalo. Obličej, uši, tlapky - to všechno byly ty náročnější kousky, které nebylo tak snadné vytvarovat. Tím jsem se ale nenechala odradit a sochařila jsem dál.
Ledový sníh pod mými tlapkami pomalu nabíral nových tvarů a netrvalo to ani příliš dlouho, už měl vlkuláček hlavu i nohy, dokonce i ocásek jsem mu uplácala. Ačkoliv byl takový trochu šišatý, dalo se jistě poznat, o co jsem se snažila a začínalo to už nabírat nějaký ten tvar. Rozhodně teď přišel čas na to zábavnější a tím byly nejrůznější detaily, které měly mého sněžného vlčka doplnit. Tím byly třeba tmavé kamínky, které jsem mu přilípla místo očí a čumáčku nebo korunka ze spletených větviček a suché trávy, kterou jsem mu posadila na hlavu. Už mi docházely nápady, když jsem se rozhodla ještě mu trochu vykreslit srst na těle pomocí drápků, které ve sněhu zanechaly pěkné rýhy a tím naznačily vlčí kožich. Chlouba dnešní zimy tímto byla hotová! A jistě jsem dostála svému předsevzetí a udělala toho nejhezčího vlkuláka ve svém životě.

Co vás napadne jako první, když se řekne jaro? Celkem bych se nedivila, kdybyste řekli květiny. Či to je jen proto, že přesně to napadne jako první mě? Copak o to, ono by vlka mohlo napadnout ještě spoustu dalších věcí, která se k jaru pojí. Cinkavý mráz nahradí jarní tání. Celá krajina ožívá, vyraší zelená tráva, zvířata se zase konečně pořádně nají a rodí se nová mláďátka. Crčení tisíců malých potůčků, jak se sníh rozpouští, přeruší až prapodivný klid, který se na kraj snáší během zimy. Cvrčci se možná začnou více ozývat až v létě, ale už během jara můžeme zase pozorovat zástupce hmyzí říše, jak se pustí znovu do svojí hmyzí práce.
Co vlastně brouci přes zimu dělají? Cupitají někde v podzemí nebo spí kdesi v puklinách jako medvědi až do jara? Celou zimu jen spát, no, to je jedna z věcí, které by se mi svým způsobem líbily, ale vlastně jsem si to nedokázala představit. Copak potom nejste úplně ztuhlí? Čím to bylo, že medvědi neumřeli ve své jeskyni hladem? Cítila jsem, že v tom musí být něco víc, nějaké tajemství přírody, ale nikdo mi na tuhle otázku nedovedl nikdy pořádně odpovědět. Čmuchat v zimě kolem medvědích skrýší a snažit se na to přijít se navíc zdá jako dost hloupý nápad.

Prosinec 10/10

"Ale kdepak," zasmál se vlk, jen co si svůj úlovek odložil na chvíli do sněhu. "Měl jsem je schované už od včerejška. Každý rok to je stejné, víš? Ash se rozhodne, že uloví štědrovečerního kapra, ale ještě jsem nezažil, že by se mu to povedlo. Takže jsem radši vždycky připraven," mrkl na mě, zvedl bažanty a zamířil do jeskyně. S vrtícím ocáskem jsem ho následovala.
Byl to tehdy moc pěkný večer. Najedli jsme se do sytosti a bavili se až dlouho do noci. Na tváři mi pohrával mírný úsměv, jak jsem na to vzpomínala. A usmívala jsem se ještě víc, když jsem si představovala, že i letos se Ashton vydal marně k řece na kapry a Elric mezitím už měl připravenou svoji vlastní hostinu. Ať už byli kdekoliv, tohle se jistě nikdy nezměnilo.

Prosinec 9/10

"Teď tu chvíli počkej a uvidíš," řekl mi jenom a kamsi odběhl. Posadila jsem se vedle našeho vlkuláka a poslušně čekala, ačkoliv jsem vůbec nevěděla, co si o tomhle celém mám myslet. Elrica očividně vůbec netrápilo, že budeme mít k večeři jenom hlad, ba ani se nezajímal o svého promrzlého, smutného přítele... A teď mě ještě nechal sedět venku na mraze? Ale v tu dobu už jsem oba vlky trochu znala a tak jsem byla ochotná tomu dát šanci. Elric totiž většinou věděl, co si počít v každé situaci.
Netrvalo dlouho a Elric se vynořil zpod kopce. V tlamě nesl tři vypasené bažanty, jednoho pro každého z nás. Vyskočila jsem s radostí na nohy. "Elricu! To není možné, to jsi ulovil teď?" Nemohla jsem tomu uvěřit, však mu to netrvalo snad ani pět minut!

Prosinec 8/10

Už jsme měli sněhového vlka skoro postaveného, když se Ashton konečně objevil. Vypadal zamračeně a žádného obrovského kapra s sebou netáhl. Za ocásky držel dvě malinkaté rybky. I když byl zmáčený od hlavy až k patě, vypadalo to, že se mu lov moc nevydařil. Bylo mi líto, že jeho snaha přišla vniveč, ale nemohla jsem zakrýt, že jsem byla i trochu zklamaná. Opravdu jsem doufala, že si dáme dobrou slavnostní večeři a takhle... takhle to vypadalo, že budeme mít spíše slavnostní hladovku. Ashton navíc jen cosi nesrozumitelně bručel a šel se schovat do tepla jeskyně, aby rozmrznul. Ustaraně jsem se otočila k Elricovi, nejistá si tím, co dělat - a ještě více nejistá jsem byla, když jsem na jeho tváři viděla pořád ten stejný potutelný úsměv.

Prosinec 7/10

Šlo nám to proto rychle od tlapky a brzy byla jeskyně i její okolí vyzdobené tak, až z toho oči přecházely. Ozdobili jsme i křovinu rostoucí před vchodem, dokonce i ten jeden osamělý smrček, který se v kopcích uchytil. To už den o něco pokročil... a Ashton se nevracel. Začínalo mi to být trochu divné. Určitě se nemohl ztratit, abyste se dostali k řece, stačilo sejít kopec a jít přímo za čenichem. To jsem zvládla dokonce i já, natožpak vlk, který tu žil kdoví kolik let. Že by se mu něco stalo? Ale Elric mě ujišťoval, že mám být v klidu a trpělivá, že se Ashton brzo ukáže. A protože Elric většinou věděl, o čem mluví, nechala jsem se uchlácholit a šla jsem mu pomoct se stavěním vlkuláka, což byl jeho další nápad na společnou aktivitu.

Prosinec 6/10

Vzpomínala jsem teď na jednu zimu, kterou jsem s nimi prožila. Na slavnostní večeři, kterou uspořádali a která málem nebyla. Ashton se už od rána kasal, že půjde na ryby a donese nám toho největšího kapra, jakého jsme kdy viděli. Elric se nabízel, že půjde s ním, ale kdepak Ashton! On to zvládne sám, však uvidíme. A s tím zmizel venku v pohádkově zasněženém dni, s takovou jistotou a sebevědomím, že jsem neměla nejmenších pochyb o tom, že toho kapra vážně donese. Nerozuměla jsem tomu, proč se Elric tak pobaveně culí.
Zatímco byl Ashton na rybách, já a Elric jsme uklízeli okolí nory a trochu jsme ho i vyzdobili - ukázalo se, že Elric má pro tyhle příležitosti v koutě nory schované sušené květiny od léta, barevná pírka, šišky, všechno možné.

Prosinec 5/10

Kde teď byli? Podařilo se jim najít nějakou smečku, která je přijala mezi sebe? Nebo založili nějakou vlastní? V tom by určitě byli dobří. Nebo se možná po čase rozhodli, že jim tulácký život přece jen vyhovoval více a vrátili se do své útulné jeskyně, kde žili jen oni dva spolu. Teď už měli určitě kožíšky prošedivělé, vždyť ani já už nebyla takovou mladicí, jako když jsem je potkala. Neuměla jsem si ale představit, že by třeba už nebyli jeden druhému po boku nebo že by dokonce mohli být po smrti. To jistě ne! V mé mysli byli Ashton a Elric věční. Ach, ale co bych dala za to mít možnost s nimi ještě jednou promluvit. Vždycky, když přišla zima, zdálo se, jako by se mi po nich stýskalo víc. Možná proto, že zima byla takovým obdobím reflexe a vzpomínání.