Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Duben 10/10

Vůbec jsem toho nedosáhla způsobem, jaký bych čekala. Cesta sem byla tak zvláštně klikatá, trnitá a vedla občas i hodně temnými místy. Na to jsem však teď myslet nechtěla. Hlavní bylo, že jsem nakonec všemi těmi útrapami a zkouškami prošla živá. A vyplatilo se to, nebo ne? Vyplatilo se počkat si a nevzdat se. Protože teď jsem konečně poznala opravdové štěstí. Tiše jsem se zasmála, když jsem sledovala hru vlčat. Momentálně se všichni tři váleli na jedné hromadě a kdosi si stěžoval, že má Hrášek nohu v jeho uchu. Povzdechla jsem si a složila hlavu na přední tlapy. Oči jsem měla stále otevřené a ušiska v pozoru. Jen se nebojte. Já vás ohlídám. Oháňkou jsem zašvihala sem tam a doufala, že tohle štěstí vydrží už napořád.

Duben 9/10

Ležela jsem na mýtině a užívala si sluníčka. Hladilo mne v kožichu, zatímco kolem poletovali barevní motýli a vzduch byl naplněný bzučením roztodivného hmyzu. Nedaleko bylo slyšet zurčení potůčku. Mráček, Hrášek a Hvězdík se přetahovali v kvítí o okousanou větev a vesele povykovali. Spokojeně jsem se usmívala a pozorně je sledovala, aby nepřišli k žádné úhoně. Věděla jsem ale, že si nemusím dělat příliš velké starosti. Bylo tady bezpečno, pod ochranou smečky nám nic nehrozilo. Vlčata si mohla klidně hrát a nemusela jsem je hlídat úplně jako ostříž, i když jsem to stejně dělala. Cítila jsem, jak mi duši naplňuje klid a radost, na jakou jsem čekala snad celý život. Tohle bylo to, co jsem si vždycky přála mít.

Duben 8/10 - Shahir

Byla jsem ráda, když jsme to smutné téma nechali za sebou. Nechtěla jsem, aby se Shahir musel trápit minulostí a litovala jsem, že jsem se na to vůbec kdy zeptala. Mluvit o Životovi mě ale těšilo. "To je pravda. Ale já jsem radši mezi vlky, víš. Samota se mi nikdy tak moc nelíbila, i když je pravda, že se Životem jako společníkem by ti osamělost nehrozila." Srdce se mi zatetelilo, když jsem si vzpomněla na velikého bílého vlka. Byl tak krásný a milý... a jakožto nadpřirozená bytost samozřejmě naprosto nedosažitelný, takže snění bylo bezpečné a nehrozilo, že by se mohlo proměnit v komplikovanou realitu.
Zapsala jsem si za uši, že až na to budeme mít čas, musíme se Shahirem tu výzdobu jeskyně provést. Přišlo mi to jako naprosto skvělý, brilantní nápad. Určitě i vlčata by se do toho ráda zapojila! Jé, mohli by udělat pacičkami blátivé otisky někde v zapadlém koutku. Abysme si pak mohli porovnat, jak vyrostli, napadlo mě. I tuhle myšlenku jsem si zapsala za uši. Ale kdoví, jestli se nevytratí, jako spousta věcí, které jsem si tam během let zapsala.
Doufala jsem, že Shahir pochopí, co se mu snažím naznačit. Rozebírat zrovna tohle téma mě uvádělo do rozpaků. Jenže se naopak zdálo, že vlk vůbec netuší, o čem mluvím. "No... no... no my nejsme partneři, víš? Potkali jsme se jen jednou," vysvětlovala jsem a pod kožichem jsem byla rudá jako rajče. Oči jsem stydlivě sklopila stranou. "Potkala jsem ho v zimě a nechali jsme se - no, unést. Vznikli z toho naši synkové, ale já ho od té doby neviděla, takže jsem mu o nich nemohla říct." Zvedla jsem zrak k Shahirově tváři a doufala, že pochopí.

//Sarumenské skalisko

Mráček a Hvězdík ještě na chvíli upadli do spánku, zatímco se Kulihrášek dál vyptával na to, jak vlastně funguje to střídání dne a noci. Nebo spíš proč to tak je. "Hmm, je to zkrátka jeden z takových koloběhů na světě. Takových je docela hodně. Je důležité, aby se střídalo světlo a tma, abychom si mohli během noci odpočinout. Stejně tak i ostatní zvířata, i když některá zase raději vylézají za noci." Ostatně i někteří vlci byli spíš noční tvorové, ale já dávala přednost tomu být vzhůru se sluncem.
Pak už ale nastal čas vypravit se ven. Hvězdík, Mráček i Hrášek byli vzhůru a víc připravení asi nebudeme. "Samozřejmě, že jsou. Písniček je vážně hodně, nemusíš se bát, že by nám došly," zasmála jsem se. Mrakošlap se ve zpívání opravdu našel a kdo jsem byla, abych mu tu radost upírala? Šlo mu to skvěle! A určitě jsem nebyla vůbec zaslepená mateřskou láskou! Zato Hvězdík byl pořád dost tichý, neslyšela jsem ho prozatím říct snad jediné slůvko. Vypadal ale spokojeně, sledoval všechno, co se dělo kolem a pletl se mi pod tlapkami. "Taky se těšíš ven, Hvězdíku?" pocuchala jsem mu jemně srst mezi ušima. "Bude se vám to líbit, však uvidíte."
Já s Mráčkem jsme se dali do zpěvu, ale Hrášek se stačil znovu rozplácnout na zemi, než jsme vůbec vyšli z jeskyně ven. Moje zpívání tak vzalo předčasného konce. "Hlavně pomalu," sklonila jsem se k němu starostlivě a koukala na jeho tlapky, které ho prostě nechtěly pořádně poslouchat. "Zkus se o mě trochu opřít," nabádala jsem ho, "a hezky pokládej jednu tlapku před druhou. Takhle," předváděla jsem názorně velice zpomalenou chůzi, aby měl lepší šanci si to pořádně prohlédnout a nacvičit.
Mezitím už jsme vyšli do denního světla. Toho ale rychle ubývalo, neboť se schylovalo k večeru a navíc bylo nebe šedivě zatažené. Pod hustými korunami stromů jsme ale byli snad dostatečně chránění před nepřízní počasí. "Tak. Tohle je Sarumenský hvozd, kde bydlíme. V lese pod stromy je bezpečno, ale mimo něj se zatím sami netoulejte, jasné?" přejela jsem všechny tři tak přísným pohledem, jaký jsem dovedla vykouzlit. Takže nepříliš.

Tak jsem tedy sestoupila s liškou dolů do nory. "Pozor, někdy to tu klouže, dívej radši pod nohy." S varováním v duši šla jsem jen co tlapka tlapku mine. Zvládla jsem to bez problémů, a pak dole - no jémine! Liščí nora jako tahle nejspíš nikde jinde není. Tam snad celá stovka vlků by mohla mít posvícení. Dobrá, možná přeháním, chápejte můj údiv. Nora, jako byla tahle, zaslouží si obdiv. Útulná a pěkná, světlá, s vysokými stropy. Po straně pak komůrka a v ní samé dobroty.
Liška mrkla, kam se dívám, zasmála se honem. "Neboj, já se postarám bys nezašla hladem. Tadyhle se pěkně usaď, jenom žádné strachy. Za chvíli nachystám oběd pro hladové břuchy." Hop a skok, skok a hop, liška je v jednom kole. Skáče po noře sem tam, chvíli nahoře, chvíli dole. Pod čenich mi nanosila ryby, tuk i ořechy. Byl tam bažant, ostružiny, suchých hříbků dva měchy. Hostina jak pro královnu, čím jen si to zasloužím? "Neptej se tak hloupě, milá, každého já obsloužím. Chovej se tu jako doma, hostit je můj koníček. Ráda mám, když do mé nory zabloudí návštěvníček." Otázky jsem tedy spolkla a dala se do jídla. Nesluší se přec odmítnout, co mi sama nabídla.

Když jsem dokončila jarní úklid v úkrytu, šla jsem spát. Tiché šumění deště mě ukolébávalo. Odpočívala jsem spokojeně a v poklidu, jen jsem doufala, že dalšího dne už se mi nebude na paty lepit smůla. Ačkoliv se mi den nakonec docela vydařil, ten jeho začátek byl opravdu něčím strašným.
Mlhavé ráno přišlo brzy, déšť už ustal a celý svět se třpytil. Les byl plný kapek po dešti a také ranní rosy, která padla ještě před svítáním. Měkký mech pod tlapkami se napil deště a teď se vesele zelenal jako o život. Tiše jsem vylezla ven do lesa a rozhlížela se po těch krásách. Chladno sice bylo, ale to mi nevadilo. Opatrně jsem našlapovala po jehličí. I v kostech jsem cítila, že dnešek opravdu bude lepším dnem. Mrzké neštěstí už si na mne nepřijde, ne dnes, když svítalo takové svěží ráno.
Opláchnutá deštěm se krajina tvářila hned veseleji. I ptáci to cítili, vylétali ze svých skrýší a vesele ve stromech zpívali, štěbetali a poletovali divoce vzduchem. Měla jsem opravdu radost ze všeho, co jsem viděla kolem. Motýli vyletěli, jak den postoupil trochu dál a vykouklo sluníčko. Opřelo se svými paprsky do mlhy, kterou rozehnalo a tak nastalo úplné jasno. Oblohou plulo pouze několik málo osamělých beránků, jinak byla jako vymetená. A po žádné smůle dneska opravdu nebyla ani stopa. Ačkoliv jsem se vypravila ke stejné tůňce, jako včera, nepřihodilo se mi nic neobvyklého. Obratně jsem prošla lesem, aniž bych do čehokoliv stoupla či třeba jen zakopla. A u vody jsem se hezky občerstvila a ochladila.

Déšť padal celý den a potom ještě celou noc. Dopadání stovek a tisíců malých kapek jsem poslouchala, zatímco jsem se snažila nějak zabavit uvnitř v jeskyni. Důkladně jsem tam alespoň uklidila, když už jsem měla takový smolný den a ke všemu ještě lilo jako z konve. Divili byste se, kolik všemožného haraburdí se ve vlčím úkrytu postupně nastřádá. Dokázalo se to tam snad objevovat úplně samo od sebe. Dala jsem se tedy do jarního úklidu.
Dřina to moc nebyla, ale bylo to zdlouhavé. Dělat si s tím ale těžkou hlavu nemělo smysl, když byl stejně den tak deštivý, že se k ničemu jinému využít nedal. Dávala jsem na hromádku na starou kožešinu všechno, co bude potřeba vyhodit. Dubová větev tak ohryzaná, že se skoro rozpadala, staré kosti z nějaké zapomenuté kořisti, kusy kůry, které jsem nashromáždila za účelem, který jsem zapomněla. Dokonce jsem objevila i šnečí ulity a skořápky z ořechů. Dávno už jsem si nezpomínala, proč jsem je donesla, stejně jako kůru. Dřív mi to určitě muselo dávat smysl, jinak bych ty věci nikdy nenasbírala, ovšem ten nápad už byl ztracený v propadlišti paměti. Dnes jsem tedy uvolnila místo, aby mohl celý proces kumulace nesmyslů začít nanovo.

Duben 7/10 - Shahir

Svěsila jsem uši a srdce jsem měla rázem těžké, když mi Shahir vyjevil, co se mu v dětství přihodilo. "To je mi moc líto," špitla jsem. Viděla jsem tu smutnou tíživou modř, která ho obalovala jako plášť. Jeho smutek jsem cítila až u srdce. "Mrzí mě, že jsi tím musel projít." Kdo by vůbec udělal něco takového? A jaký to musel být bůh, když po vlcích chtěl takovéhle věci? Já bych nikdy nenásledovala boha, který by tohle chtěl. Nikdy, nikdy, nikdy.
Byla jsem ráda že náš gallirejský bůh, Život, byl jiný. Přátelský a milý. Samozřejmě tu byla ještě Smrt, ale... na tu jsem raději myslet nechtěla. Setkání s ní jsem měla ve vzpomínkách zamlžené a byla jsem tomu jedině ráda. "To ano. Ale myslím si, že nakonec by tam vlk začal být osamělý," usoudila jsem. Žít tam nahoře, zatímco všichni ostatní chodili volně světem... Nějaký čas by to mohlo být pěkné, ale ne napořád.
Rozzářila jsem se nad Shahirovým nápadem. "Ach, to bychom měli! To by vypadalo moc hezky," rozplývala jsem se a v duchu už to viděla. "Určitě by se to všem líbilo. Ne, že by snad naše jeskyně byla ošklivá, ale nějaká úprava by jí nezaškodila," zasmála jsem se a zamávala ocasem.
Ze zprávy o vlčatech byl Shahir trochu zaražený. Popravdě to byla asi nejčastější reakce na ně, jaké jsem se dočkala. Byla to taková vlčátka plná překvapení, dokonce i pro mě samotnou. Ale přišlo mi, že Shahir to bere jaksi jinak. Tvářil se... zvláštně. Nedokázala jsem ale rozluštit, co se mu honí hlavou. "Ten o tom ještě neví," sklopila jsem zrak stranou a trochu přešlápla. Věděla jsem, že se budeme za Warisem muset vypravit, zasloužil si vědět o svých dětech, ale měla jsem z toho trochu strach. Jak bude reagovat? "Nebylo to tak docela, no, plánované, víš?" přiměla jsem se zvednout zrak zpátky k Shahirovi, i když jsem cítila, že se trochu červenám. Pod srstí se to naštěstí schovalo, ale stejně to bylo nekomfortní téma k hovoru.

Duben 6/10 - Shahir

Musela jsem s ním souhlasit. "To vážně ne," potvrdila jsem. Rozkvetlé louce se nevyrovnalo jen tak něco. Byl to jeden z nejpěknějších pohledů, které jsem na světě znala. Všechny ty vůně, barvy, bzučení včel a poletující motýli... Byla to vážně nádhera.
Zajímalo mě, jak se žilo u Shahira v rodném kraji. Spíše mne zaujali ti bohové, které zmínil, i když to byl nakonec jen jeden bůh. Jenže to, co říkal, byla s každým slovem hroznější a hroznější. Barvy vznášející se kolem vlka nabyly ponurých odstínů. Zalapala jsem po dechu. "Cože?! To je hrozné, kdo by něco takového dokázal vlastním vlčatům udělat," zvolala jsem pohoršeně. Nemohla jsem tomu uvěřit. "Shahire, promiň, kdybych věděla, že- že to bylo takové, tak bych se na to neptala," zavrtěla jsem hlavou, nechtěla jsem ho nutit k tomu, aby znovu prožíval nepříjemné vzpomínky.
Pousmála jsem se však, když mi pochválil můj věneček. "Děkuju. Od Života se vážně odchází těžko, je to tam u něj tak příjemné," povzdechla jsem si trochu zasněně. "Ukázal mi svoji krásnou květinovou zahradu. Někdy se tam ještě musím zastavit." Nedovedla jsem si představit, že bych se tam už nikdy nevydala.
Shahir si nedal říct. Trval na tom, že se trápím, i když jsem se netrápila. "Já nevím, každý má nejspíš něco, co ho trápí... Ale já se teď cítím docela v pořádku. Ale když to budeš pořád opakovat, tak nad tím budu moc přemýšlet a pak se třeba trápit začnu," řekla jsem s mírným úsměvem, ale doufala jsem, že mi přestane říkat, jak se cítím. Obzvlášť, když to tak vůbec nebylo.
Jakmile jsem zmínila vlčata, zatvářil se vlk naprosto zaraženě. Vypadalo to, že vůbec neví, co má na to říct. "Ano, tři synky. Mrakošlapa, Hvězdopravce a Kulihráška. Není to skvělé? Až budeme oba v Sarumenu, musím ti je představit," usmála jsem se zářivě a oháňka se mi sama od sebe rozkývala sem-tam.

The black clouds seemed to come out of nowhere. They were so dark and ominous when they rolled in I immediately stopped what I was doing and I could only stand and stare at the sky for a while. The sun dissapeared. The whole world fell quiet. No bird was singing, no animal made a noise. Even the wind died and the trees stood silent, their leaves not rustling even slightly. The whole world was taking a breath. And I was holding mine, too scared to move or make a sound in this strange moment when time ceased to exist and everything stood still. The heavy air seemed to be pressing down on me. Crushing me. It must have only been a few seconds but it felt like forever.
Then the first flash of lightning broke the darkness and a loud crack of thunder followed shortly after. It was so loud after the complete stillnes I actually screamed. But the silence was no longer there. The wind picked up and was picking up still, it was now attacking everything. Another flash of light and rolling roar of thunder. Then the rain came. In seconds I was soaked to the skin. The raindrops felt like little needles trying to pierce my skin. That broke my paralysis. I tucked my tail and ran as fast as I could while the sky was being torn apart by that ferocious storm.

Duben 5/10 - Shahir

Poslouchala jsem Shahirův popis zážitku z prvního sněhu. Bylo to zajímavé, na chvíli mi přišlo, že dokážu vidět svět úplně jeho očima. "Ano, má to svoje kouzlo, že? A svět je takový tichý, skoro je slyšet, jak příroda pod tou peřinou spokojeně pochrupuje," střihla jsem ušima s mírným úsměvem, ale když zmínil, že nejradši má jaro, rozzářila jsem se úplně. "Taky ho mám ze všech nejraději! Je to úplně to nejlepší období z celého roku. Moc ráda sleduju, jak se všechno probouzí k životu," zasmála jsem se zvesela. I teď se kolem nás tráva zelenala a vykukovaly jarní rostlinky.
Shahir mi více přiblížil, jak se žilo v jeho rodném kraji. Hvězdy a měsíc je vedly a napovídaly jim. Zvědavě jsem naklonila hlavu. "To zní vážně zajímavě, a docela pěkně. Takový kalendář na obloze. Takže jste u vás doma měli také bohy? Já se s jedním taky setkala, s Životem. Dal mi tenhle věneček," dotkla jsem se tlapkou svojí ozdoby. "Ale do té doby jsem nemyslela, že existují bohové, kteří chodí mezi vlky."
Říkala jsem Shahirovi, že se netrápím, ale přišlo mi, že mi to jaksi nevěří. "Ale vždyť já se přece netrápím," zopakovala jsem mu ještě jednou s větším důrazem. "Už vůbec ne nad časem, který jsem strávila tady. Jsem tu šťastná, víš? Mám svou smečku a svou rodinu... Svoje vlčátka," zazubila jsem se, zároveň jsem tím odpovídala Shahirovi na otázku, co se mi přihodilo od posledně. "Budu se k nim muset brzo vrátit, ve smečce mi je hlídají," dodala jsem rychle, aby si nepomyslel, že jsem snad nějaká nezodpovědná matka. Ani nápad!

Zdálo se, že to bude úplně bezchybný den. Zářilo sluníčko, na nebi nebyl ani jediný mráček. Zpěv ptáčků ve větvích jen dokresloval idylickou atmosféru. Z rána jsem se vzbudila, vykoukla z nory a protáhla si hřbet. Začínal krásný nový den, jenže to jsem ještě netušila, jaká mě bude pronásledovat smůla!
Začalo to tím, že jsem hned kousek od jeskyně šlápla do něčeho vážně nechutného. Zamazala jsem si tím celou tlapku. Znechuceně jsem ohrnula čenich a šla si ji omýt k tůňce, protože takhle jsem přece nemohla chodit mezi vlky! Zašla jsem tedy až ke břehu a strčila postiženou končetinu pod vodu, jenže ouha. Zatočila se mi hlava a šplouch, už jsem se koupala celá. Zmáčená a poměrně rozčarovaná jsem se vyškrábala na břeh.
Zpátky na souš jsem se sice vyškrábala, ale hned se mi smekly tlapky na kluzkém blátě a rozplácla jsem se v něm. Zatrolená smůla, teď se můžu jít celá koupat znovu. Zdeptaně jsem si povzdechla a rozhodla se, že se přece jen vykoupu. Zmáčená už jsem byla a teď jsem byla ke všemu ještě špinavá od bahna. Zatímco jsem se rozhodovala, obloha se nečekaně zatáhla. Zahřmělo a černá mračna se najednou táhla od obzoru k obzoru. Zvedla jsem hlavu k nebi a okamžitě se spustila průtrž mračen s kroupami, jakou jsem snad ještě nezažila. Zahájila jsem v tu chvíli ústup zpátky do jeskyně a po zbytek dne jsem nevystrčila čenich z pelechu.

Duben 4/10 - Shahir

Shahir chudák asi moc nechápal, cože se mu to vlastně snažím sdělit. "Na tom nesejde, zkrátka jsem doopravdy do ničeho nenabourala," zasmála jsem se a zamávala ocasem.
Zvláštnější už mi přišlo, že vlastně sám neví, kolik zim mu je. Nenapadlo mě totiž, že by mohl pocházet z krajů, ve kterých zimy nemají. Protože jsem sama prožila celý život v mírných polohách, kde v zimě sněžilo, nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jak se vlastně v tomto orientují vlci jinde. "Aha, tedy, jaké to bylo, vidět poprvé sníh?" ptala jsem se zvědavě. "Já byla ještě docela mrně, takže si to ani tolik nepamatuju." Zajímalo mě, jak to viděl on, když poznal sníh až jako dospělák! Prozradil mi také, že čas se u nich počítal podle měsíce. "To dává smysl, měsíc je asi všude stejný," zasmála jsem se. "Takže místo zim bys počítal, kolik je ti úplňků?" Znělo to tedy o hodně složitěji. Sama bych se toho asi nikdy nedopočítala.
"Já se netrápím," zamrkala jsem překvapeně. Vypadala jsem utrápeně? "Jen jsem byla překvapená, jak ten čas letí. Necítím se vůbec staře," zazubila jsem se na Shahira.

Duben 3/10 - Shahir

"S realitou," zopakovala jsem trpělivě a trošku pobaveně, když jsem viděla, jak se Shahir rozhlíží do všech světových stran po tom, do čeho jsem vrazila. "To se jen tak říká," broukla jsem potom, abych to zastavila, než si chudák hlavu ukroutí. Nikam jsem se nepraštila a byla jsem skutečně v pořádku.
Zvědavě jsem šmikla ušima. "Vím. Ty ne?" To bylo zajímavé. Možná to nepočítal. Třeba by to tak bylo i lepší, konec konců na tom určitě moc nezáleželo, dokud se vlk sám cítil mladý, že? Nějaké šedivé chlupy na čenichu ať vezme čert. "Přesně tak. Podle toho vím, kolik roků jsem na světě, protože zima je jen jednou do roka." Huh, možná to tedy Shahir vážně neznal? No, to nevadilo. Byla jsem ráda, když jsem mohla někomu rozšířit obzory.
Zavlnila jsem spokojeně oháňkou a usmála se. "Vážně nic, ale děkuju za starost. Je to milé."

Ve vidličce z větví bylo malé ptačí hnízdo. Sledovala jsem ho od samého začátku, když ho ptačí rodiče začali stavět. Dokonce jsem si vydrbala chomáče jarní srsti a nechala jim je poblíž, aby je mohli použít ke stavbě a ptáčátka měla pěknou teplou peřinku. Když bylo hnízdo hotové, netrvalo dlouho, než ptačí máma usedla na vajíčka. Vyklubalo se jim pět ptáčat. Chodila jsem tam potichu skoro každý den a sledovala, jak se ptačí rodince daří. Rodiče mláďata krmili hmyzem a housenkami a ta rostla jako z vody.
Než jsem se nadála, nastal čas, aby mladí vyletěli z hnízda. Jednoho dne jsem přišla a oni seděli na větvičkách kolem. Ale... byli jen čtyři! Kde bylo poslední ptáče? Hned jsem se začala bát, že se mu něco stalo. Určitě ho něco sežralo. Přišlo mi to líto a do očí se mi hrnuly slzy, když tu jsem zaslechla tiché zapípání z vysoké trávy pod stromem. Opatrně jsem tam nakoukla - a tam seděl ztracený ptáček! Nejspíš chudák spadl ze stromu, kde seděli sourozenci. Tlapkou jsem ho podebrala a vysadila na jednu z nižších větviček. Od té doby už rodince přálo jen štěstí a nakonec všechna mláďata úspěšně vyletěla z hnízda a do širého světa.