Příspěvky uživatele

< návrat zpět

393 (22)
Z odrazu na vodě se pokus vyčíst, co tě čeká v příštím roce

Škoda to vážně byla, ale moc jsme s tím nemohli nadělat. Jen doufat, že se někdo takový objeví, ať už to bude ten zrzek nebo někdo jiný. Učit se bylinky metodou pokus omyl by totiž nemuselo dopadnout zrovna nejlíp!
Bylo zajímavé, jak se i taková běžná věc jako je pohlaví, nad kterým jsem se obyčejně vůbec nezamýšlela, dala vnímat i naprosto jinak, než jsem byla zvyklá. "Jémine, to jsi to oko ztratilo už tak mladé?" vyjekla jsem poněkud zděšeně. Sice o tom Zed mluvilo jako by nic, ale mě z toho běhal mráz po zádech. "No, pro mě to je taky těžké pochopit," přiznala jsem. "Ale aspoň je vidět, jak je svět krásně rozmanitý," dokončila jsem s úsměvem. Vlk se pořád učil něco nového!
Konečně jsme se mohli pustit do čaje, který byl už tak akorát k pití. "To tedy. Řekla bych, že se nám vážně povedl," zazubila jsem se a máchla ocasem. Hráškovy otázky nás však zavedly k vážnějším tématům. Sledovala jsem svůj rozvlněný odraz v misce. Vážně budeme muset odejít? Co když už se z hor nevrátím? Co když Waris nevydrží čekat a během zimy sem vtrhne? Co když... Potřásla jsem hlavou. V odrazu nebyly žádné odpovědi, jen jedna ustaraná vlčice. "Musím," odtrhla jsem zrak od své zrcadlové dvojnice a podívala se na Zed. "Já... nechci, aby dělal smečce kvůli mně zle. A potřebuju si s ním promluvit. Pořádně, ne tak, aby on jen řval a já neměla šanci nic říct," povzdechla jsem si. Nevěděla jsem, jestli to bude možné, ale musela jsem to zkusit.
Mírně jsem se otřásla od hlavy až k patě a přiměla se k úsměvu - nechtěla jsem kvůli tomu smutnit a strachovat se, když bylo jaro ještě daleko a spousta věcí se mohla změnit. "Půjdeme na ty rampouchy, ne?" nadhodila jsem směrem k Zed i Hráškovi, který ale vypadal, že by spíš radši zůstal tu. No, nevadí - exkurze na rampouchy přece nebyla povinná!

//Sarumen

392 (21)

"To tedy jsme," zasmála jsem se. "Když dáme síly dohromady, pěkně se doplňujeme." Akorát ve znalosti bylinek to tak úplně nebylo. Zed neměli o moc větší přehled, než já. "Ah, no, tak se nám to třeba časem poštěstí. Nevím, jestli se v nich někdo ve smečce vyzná, ale chodívá sem občas takový rezavý bylinkář... Akorát už jsem ho delší dobu neviděla," pokrčila jsem rameny. S vlkem, který mi víc připomínal nějakého rezavého kojota, jsem vlastně nikdy pořádně nemluvila a ani jsem netušila, kde vlastně žije.
Pak jsem se vytasila s tou náročnější otázkou. Doufala jsem, že se Zed nějak nedotknu, ale já to vážně chtěla pochopit! Nejdřív prohlásili, že jim je to jedno, ale pak se rozpovídali o tom, jak to bylo u nich doma. "Oh, no páni. Nenapadlo mě, že by tohle mohlo někde být jiné," přiznala jsem, popravdě jsem nad tím nikdy takhle nepřemýšlela. Chvíli jsem si to rovnala v hlavě a snažila se představit si to. Nešlo to zrovna snadno, vzhledem k tomu, že jsem celý život byla zvyklá vidět mezi samci a samicemi velké rozdíly. Ale bylo mi jasné, že pro Zed asi musí být zase podivné, jak to vnímáme my. "To pro tebe tedy musel být celkem šok, přijít sem," střihla jsem ušima.
V tu chvíli se u nás zjevil Hrášek a nadšeně popisoval, že rampouchy umějí zpívat. "Skutečně?" podivila jsem se, ale byla jsem naprosto ochotná tomu uvěřit. "To bychom se na to mohli jít podívat, co?" otočila jsem se na Zed - vypadalo z toho taky dost nadšeně. "Vařili jsme čaj a povídali si. Dej si trochu, nechceš? Už bude snad k pití," pobídla jsem Hráška a sama se trochu napila. "Hm, ten podběl to vážně vylepšil," pousmála jsem se směrem k Zed. A... a pak přišla otázka, která mě tížila u srdce. Zhluboka jsem si povzdechla. "Ano. Alespoň já budu muset. Ale vy tam chodit nemusíte, jen, pokud budete chtít. Waristood je váš táta, ale... nemůže vás odtud odervat, když nechcete." V tom jsem si byla jistá a za tím jsem si hodlala stát, jakkoliv těžké nebo i nebezpečné to mohlo být.

Pokud šlo o lásku, nejspíš jsem se musela smířit s tím, že jsem zkrátka smolařka. Ačkoliv jsem celý život měla nejrůznější romantické sny a představy, vždycky to skončilo akorát zlomeným srdcem. Mou první velkou láskou byl Elias, otec mých prvních vlčátek, který ale zmizel ještě předtím, než se vůbec narodila. Ani nevím, co se s ním stalo a nejspíš se to nikdy nedozvím. Mohla jsem jenom doufat, že se zatoulal, nechtěla jsem si připouštět, že by mne mohl opustit naschvál. Láska nás dvou určitě byla oboustranná, tomu jsem věřila z celého srdce, jistě by nebyl tak krutý, aby mne jen podvedl a využil!
Léta uplynula mezi Eliasem a Artyomem, k němuž můj cit nevzplanul s takovou mladickou nerozvážností, ale o to silnější byl. Lámalo mi proto srdce, že i on zmizel bez jakýchkoliv stop. Pořád jsem doufala, že se třeba někdy ještě objeví, ale věděla jsem, že čím delší čas uběhl, tím menší naděje zůstávala. Artyom byl nejspíš mojí největší, nejupřímnější láskou a litovala jsem toho, že jsem nikdy neměla šanci mu to povědět.
Teď tu byl Waristood, k němuž mne spíše než horoucí láska pojila prostá přitažlivost. Ta zimní noc, kterou jsme spolu strávili a z níž se narodili kluci, byla v mé paměti poněkud mlhavá, ale věděla jsem, že to byl příjemný zážitek. Kloudně jsem ale nechápala, co to do něj vjelo, když se nás pokusil unést. Tušila jsem, že tohle ještě nekončí a měla jsem trochu obavy z toho, co bude dál. Leč nedalo se to předem odhadnout. Tiše jsem doufala, že se všechno vyřeší nějak rozumně.

Growing up in a forest that was widely believed to be haunted or even cursed certainly had its perks. The biggest one being, of course, that no one ever bothered us. Sure, there was the occasional foreigner who didn't hear the legends and wandered between the trees, but that was pretty rare. And the local wolves stayed well away from the borders of the woods. Maybe with the exception of young pups who would sometimes dare each other to walk into the forest. They never went as far as the heart of the woods, however, and that's what was important because that's where we lived.
My father deemed himself the protector of the forest. He was known among the locals as a bit (or a lot) kooky because he didn't stay away from the black trees - but he was also respected in a way. He was the biggest authority when it came to the Morhon forest because he seemed to know everything about it. His stories of monsters, wisps, ghosts and other creatures were fantastically creepy and just plausible enough that the superstitous locals believed his every word. And if someone doubted him, well, all you had to do was listen when the night fell! On some nights you could hear such screeching and banging and blood-curdling screams coming from among the trees that even the most bullheaded doubters ended up being scared to set foot in there. It was all a trick, of course.
But... maybe not all of it. I never saw a ghost or a monster. I did sometimes feel something, though. Some other. Some presence you couldn't see nor hear but could clearly feel. Perhaps it was the soul of the forest. Looking out for us, protecting us, just like my family was protecting it. That's what I like to believe, anyway.

Všimli jste si někdy toho, jak jsou šneci rychlí? Vsadila bych se, že ne - hlavně protože zase tak rychlí nejsou. Vlastně jsou dost pomalí, přece tím jsou pověstní. V žádném případě se neříká nadarmo, že je někdo pomalý jako šnek. Vyčítat byste jim to ale mohli jenom stěží. Vláčet s sebou na zádech celý svůj příbytek nemůže být zrovna snadné a oni ještě ke všemu ani nemají žádné nohy, takže se můžou jenom plazit. Víte, plazení není ten nejrychlejší způsob pohybu ani za nejlepších podmínek, natožpak když jste tak přetíženi, jako chudáci šneci.
Věřili byste ale tomu, že šnečí závody můžou být docela vzrušující? V dětství jsme je se sestrou pořádaly běžně. Vlhké kouty našeho milovaného hvozdu byly domovem mnoha všemožných breberek a mimo jiné také hlemýžďů. Vybraly jsme si vždycky každá nějakého, který se nám nejvíc líbil a odnesly jsme je na rovné prostranství. Vytyčili jsme jim dvěma klacíky trať - jeden byl jako startovní čára, druhý jako cíl. Většinou ta trať nebyla moc dlouhá, ale i tak našim závodníkům trvalo nějakou chvíli, než ji "proběhli". Velmi často se stalo, že se jeden nebo oba odchýlili od směru, to potom bylo povoleno je trochu postrčit nazpátek, ale jinak se do závodu zasahovat nesmělo. V případě, že váš šnek nechtěl vylézt z ulity nebo se prostě zastavil, měli jste smůlu, nemohli jste ho postrčit dál. Vítěz potom dostal ty nejhezčí listy, co jsme dovedly najít. Výhra ale zas tak moc neznamenala, protože cenu obvykle obdržel i poražený, bylo by nám ho totiž líto, kdybychom ho ošidili.

391 (17)

Doufala jsem, že jsem svým šramocením po úkrytu nerušila nikoho ze spících vlků - Zed, Hráška ani Wolfi. Snažila jsem se být potichu... a Zed jsem stejně nakonec oslovila sama. No, ale naštěstí se nezdálo, že by jim to nějak vadilo. "Páni, tak to bude skvělé, misku udělat neumím," zasmála jsem se a počkala, až bude dílo dokonáno, než jsem tu bublinu teplé vody se šípky přesunula do naší nové nádoby. Bylo mi jasné, že tomu ještě něco chybí, ale nebyla jsem si úplně jistá co. Zato Zed přišli s nápadem záhy a než jsem to vůbec odkývala, už v čaji plaval i podběl. "To bude určitě přesně to, co tomu schází," střihla jsem s úsměvem ušima. Teď nezbývalo než čekat.
"Úplně bych neřekla, že hodně," přiznala jsem s lehkým úsměvem. "Jen nějaký ten základ. Heřmánek, jitrocel, šípek... to bude snad skoro všechno," uchechtla jsem se. "I když bych se v tom ráda víc vzdělávala, nějak jsem zatím nenašla pořádného učitele," poznamenala jsem a pořád okukovala misku s čajem, jako bych to tím mohla urychlit. "Ty se v nich vyznáš?" zeptala jsem se a přitom mi na mysl přišla i druhá otázka. "A... no, promiň, jestli se ptám hloupě, ale jak chceš, abych tě oslovovala? Totiž... všimla jsem si, že o sobě nemluvíš jako o vlčici, tak bych se tě nerada nějak dotkla." Ach, bylo mi jasné, že jsem to podala trochu neohrabaně, ale ještě jsem se s ničím podobným nepotkala!

390 (16)
Pokus se připravit nápoj pro zahřátí
//Sarumen

Rozloučili jsme se s Nicosem a vypravili se do úkrytu, Zed vlastně o trochu napřed přede mnou a Hráškem. Trochu jsem váhala, jak Zed vlastně oslovovat... brala jsem je dosud za vlčici, ale oni tak o sobě nemluvili, což nebylo něco, s čím bych se kdy dřív setkala. No budu se asi muset zeptat, jinak ze sebe udělám úplnou husu! Prozatím však bylo hlavní jít si odpočinout.
Když jsem vešla dovnitř, Zed už byli uvelebeni na kožešině a jinak zde bylo poměrně prázdno, až na Wolfi, která spala v koutě. "Klidně si běž také odpočinout," vybídla jsem Hráška a sama jsem si chtěla jít lehnout, když tu jsem si vzpomněla na sušené šípky, které jsme sbírali s Tonresem. Tedy... bylo to už docela delší dobu, ale přece byly sušené! Ty vydrží věky! Asi. Každopádně jak mně to jednou napadlo, nemohla jsem to dostat z hlavy. Chvíli jsem ležela na kožešině, ale pak mi to nedalo. Zvedla jsem se a odešla do koutku úkrytu, kde se skladovaly různé bylinky. Pořádně jsem se v tom nevyznala, ale šípky jsem poznala. Přivolala jsem vodní kouli a s trochou soustředění se mi vodu podařilo ohřát - ne tolik, aby byla vřelá, ale to ani nebylo potřeba. Nabrala jsem pár šípků, kterých už vlastně ani tolik nebylo, a strčila jsem je do vody. Doufala jsem, že se z toho stane čaj nebo tak něco... tak to přece fungovalo, ne? Trochu jsem si po chvíli lízla a naznala, že to není tak zlé.
Otočila jsem se k Zed - zdálo se, že spí, ale na tu rýmu by něco takového mohlo být prospěšné. "Pssst, Zed? Spíš? Chceš šípkový čaj?" zašeptala jsem, abych je nebudila, kdyby náhodou přece jen tvrdě spali.

Listopad 10/10

Zamžourala jsem do šera jeskyně. Kolem panoval úplný klid a ticho, všichni buď ještě spali, nebo se vypařili ven do lesa v takové tichosti, že mě ani nevzbudili. Opatrně jsem si protáhla nohy dopředu a zívla na celé kolo. To byl ale zvláštní sen. Vůbec mi to nepřipadalo jako sen, potřásla jsem zmateně hlavou. Pamatovala jsem si ho celý úplně detailně, což nebylo úplně běžné - aspoň ne pro mě. Většinou jsem sny začala zapomínat chvilku potom, co jsem se probudila. Možná to vážně nebyl normální sen. Třeba je doopravdy v Borůvkové smečce malá vlčice jménem Sil, která se teď probouzí úplně stejně jako a já a přemýšlí, jestli to všechno bylo skutečné nebo ne. Pro sebe jsem se té myšlence pousmála. Líbilo se mi to. Ještě jednou jsem se protáhla a pak jsem vstala, abych započala nový den.

Listopad 9/10 - Silja

Sil měla se jmény mých synů trochu problém. "Mrakošlap, Kulihrášek a Hvězdopravec," opravila jsem ji pobaveně. "Neboli Mráček, Hrášek a Hvězdík, pokud to je pro tebe jednodušší." Divila bych se, kdyby nebylo. A opravdu jsem doufala, že někdy budou mít šanci se všichni potkat, protože jsem cítila, že se naše setkání ve snovém světě chýlí ke konci. Sil zívala a sama řekla, že se asi brzy vzbudí. "Vidím to stejně." Pomalu jsem si začínala uvědomovat svět kolem a ten snový se trošku rozpíjel a rozpadal. "Taky jsem tě moc ráda poznala, Sil. Určitě se ještě uvidíme," usmála jsem se a zamrkala. Lesík, kvítí, domeček pro víly, dokonce i malá bílá vlčice - to všechno pomalu mizelo ve stříbrné mlze. Za pár chvil bylo pryč úplně všechno a já zamrkala a otevřela oči ve Skalisku.

Listopad 8/10 - Silja

"Tomu rozumím. Já taky lovím nerada," přikývla jsem. Lov srny, který jsem podnikla se smečkou, byl opravdovou zkouškou na mou psychiku a nevěděla jsem, jestli si to ještě někdy budu chtít zopakovat. Vlastně asi spíš ne. "Zkus to, mohlo by to být i pěkné seznámení pro naše smečky," zamávala jsem ocasem. "No, jsou o něco starší, než ty. Narodili se na konci zimy. Ale určitě by si s tebou rádi pohráli," usmála jsem se. Kdoví, jestli se to někdy doopravdy vyplní? "Jmenují se Kulihrášek, Mrakošlap a Hvězdopravec," prozradila jsem jí ještě, kdyby na ně třeba někdy narazila beze mně.
"Nojo, mech, to je nápad," pochválila jsem ji a sledovala, jak dovnitř cpe měkký mechový polštářek. "Teď tady budou mít hezky útulno. A ten zbytek bychom mohli dát třeba na střechu, co ty na to? Aby byla ta chaloupka pěkně maskovaná." Zvedla jsem zbytek mechu do tlamy a jemně ho položila na kůru, která tvořila střechu naší stravby. "Tak, a máme hotovo. Pěkné, viď?"

Listopad 7/10 - Silja

"Jen si posluž," vybídla jsem Sil, která si pochutnala na jahodách. Nejspíš je ještě neměla, což dávalo smysl, jestliže se narodila koncem léta nebo na podzim, jak jsem odhadovala. "Určitě se to naučit můžeš. Já mám taky ovoce moc ráda, i když maso je taky potřeba. To abys měla sílu." Mně maso chutnalo, ale vadilo mi lovit zvířata, takže jsem Sil svým způsobem chápala.
"Borůvka naštěstí vážně nejsem, to se mi tedy ulevilo," uchechtla jsem se a zamyšleně nakrčila čelo. "Možná se to děje, jen se to ještě nepřihodilo mě. Tady jsou kolem samá kouzla a zvláštní věci, takže je možné skoro všechno," usoudila jsem. "Třeba se někdy potkáme i ve skutečném světě a ukážeš mi váš les, to by bylo fajn. Taky bys mohla potkat moje synky."
Stavění domečku nám šlo od tlapky skvěle. Já pracovala na zdech a Sil odběhla hledat nějakou střechu. Vrátila se za chvíli s pěkně silným kusem kůry, který opatrně naaranžovala nahoru. "To vypadá skvěle. Ale něco by ještě mělo být uvnitř, aby nemusely víly sedět na zemi. Hmm, ale co jen by to mohlo být?" hrála jsem přehnaně zamyšlenou, abych dala Sil šanci něco vymyslet. Byla jsem si jistá, že s něčím přijde.

Listopad 6/10 - Silja

"Přesně tak," pokývala jsem hlavou. Pro mě byla magie docela záhada, když jsem sem přišla, ale Sil se narodila v tom nejkouzelnějším kraji, jaký asi vůbec existoval, takže nebylo divu, že už o magii věděla a nepřišla jí moc podivná. "Umím třeba vykouzlit ovoce, třeba tady jahůdky," usmála jsem se a nechala ze země vyrašit malý keřík lesních jahod. "Taky umím trošku ovládat vodu." S tím jsem ze země vytáhla malou vodní kuličku, která se Sil rozprskla na čumáčku. Šibalsky jsem se pousmála: "Jejda."
"Borůvky já ráda, jsou moc dobré. Máš se na co příští rok těšit," ujistila jsem ji a uskočila před zuřivým útokem borůvkové příšery. "Aaa, ne, borůvkové monstrum, uštetři mě, prosím," předstírala jsem zděšení, ale ocásek mi vlál vysoko jako prapor vítězství na znamení, že to pořád beru jako hru. Byla to asi hra ve snu, což bylo... zajímavé. "Já taky nejsem sen. Bydlím v Sarumenské smečce a jsem úplně opravdová," ujistila jsem ji. "Možná se jedna z nás omylem dostala do snu té druhé? Protože já takovýhle sen ještě nikdy neměla."
Došly jsme k lesíku, já pomalejším tempem, Sil zase splašeně lítala sem a tam. "Samozřejmě, že ukážu. Ale nejsou na to žádná přesná pravidla, můžeš ho udělat jaký chceš. Podívej, vezmeš třeba takhle pár klacíků a zapícháš je do země..." Zvedla jsem pár krátkých větviček do tlamy a začala je upevňovat do lesní půdy.

Listopad 5/10 - Silja

I můj úsměv se ještě rozšířil a ocas rozhoupal sem tam, když jsem viděla, jak se Sil celá nadchla. "Dobrá, dobrá, tak to můžeme podniknout! Poblíž určitě bude nějaký lesík nebo hájek, kde najdeme vhodný materiál," kývla jsem. Moc jsem to tu neznala, vlastně jsem si ani nevzpomínala, jak jsem se tady octla, ale jak znám Gallireu, les nikdy nebude příliš daleko. "Pár kouzel umím, to je pravda. Jsem ráda, že se ti líbí," zavrtěla jsem ocasem. Opravdu teď vypadala jako malá víla.
"Hlavně už to příště nedělej a všechno bude v pořádku," řekla jsem smířlivě a lehce ji pošťouchla čenichem. Ta smutná očka mě tahala za srdce, nemohla jsem se na to dívat! Byla jsem tedy ráda, když vlčí slečna velmi rychle zase pookřála a začala mi vysvětlovat, kde bydlí její rodina. Zprvu jsem z toho moc moudrá nebyla, až po chvíli mi to došlo. "Myslíš v Borůvkovém lese? Ah, ten neznám, ale slyšela jsem o tom, že se tam nachází smečka. Ale-" Zarazila jsem se. Že byl tohle jen sen? Rozhlédla jsem se kolem sebe po překrásné louce, za kterou se teď tyčil remízek stromů, který tam snad ještě před chvíli nebyl. Slunce svítilo a všechno kvetlo, ale ve skutečnosti byl přece listopad. "Asi to vážně bude sen," řekla jsem zaraženě. Že bych si Sil jen vymyslela? Ale všechno to vypadalo tak skutečně. "Ale ty nejsi sen, že ne?"
Sen nebo ne, líbilo se mi se Sil trávit čas a pokud jsme vážně obě spaly a nějak se potkaly ve snovém světě, nemusely jsme se trápit obavami o čas. "Jestli jsi připravená, tak já taky," zasmála jsem se a zamířila k lesíku.

Listopad 4/10 - Silja

Poslouchala jsem, jak mi Sil vypráví o vílách a culila jsem se pro sebe. Třpytlavé kožíšky, zvížata, divušák. Hned bych si tě adoptovala, pomyslela jsem si. Třeba by kluci byli rádi za malou sestřičku! Ale to byly, samozřejmě, jen takové zbloudilé myšlenky. Bylo jasné, že tohle je něčí milovaná dcerka a já bych ji jen tak neukradla. "Tedy to jsem ani nevěděla, že mají víly tolik práce. Možná bychom jim mohly nějak poděkovat, třeba jim postavit domeček, ve kterém by si mohly odpočinout?" nadhodila jsem, když jsme byly se sestrou malé, stavěly jsme v jednom kuse domečky pro vlkoskřítky - ale skřítek nebo víla, pokud šlo o architekturu, vyšlo to nastejno.
"Ale to se dá lehko napravit," zvolala jsem, když se vlčice zatvářila sklesle. "Jen se podívej," vybídla jsem ji. Zaměřila jsem se na nedaleký trs pampelišek, který se začal pohybovat, kroutit a splétat, až z něj byl malý věneček tak akorát na vlčecí hlavu. Přetáhla jsem ho Sil přes uši. "Tadá! Jeden luční věneček pro malou luční vílu."
Pokývala jsem souhlasně hlavou, abych potvrdila její odvahu. Když mi ale strčila tlapku do tlamy, málem jsem vyletěla z kůže - zrovna jsem se totiž chystala tlamu sklapnout. "Sil, to není moc dobrý nápad někomu strkat tlapky do zubů. Málem jsem tě omylem kousla," upozornila jsem ji s vážným výrazem na nebezpečí, kterému se vystavovala. "Navíc by se to ne každému muselo líbit." Zmínila taky svého tátu, což mi nahrávalo k další otázce. "A kde vlastně tvůj tatínek je? Nebo maminka? Že jsi tu tak sama." No a pokud šlo o padání zubů... "Asi se to nestane všem, ale některým vlkům ano. Když ztratíš zub jako dospělá, už ti ale nedoroste. Budeš tam mít díru napořád, ale většinou to moc nevadí."

Listopad 3/10 - Silja

Netušila jsem, odkud se tu ta malá vyloupla, ale byla naprosto rozkošná. Které vlče taky nebylo, že ano? "Dobrá, asi máš pravdu. Já jen žádné víly ještě nepotkala, takže nevím, jak obvykle vypadají, ale ty s tím máš určitě mnohem větší zkušenosti," mrkla jsem na ni. Vypadalo to, že víly má ráda, tak se o tom třeba víc rozpovídá. Ale i kdyby se rozmluvila o něčem jiném, byla jsem jedno velké ucho. Strašně ráda jsem poslouchala vlčecí rozumy. "Řekla bych, že se určitě najdou i nějaké víly, které křídla nemají," usoudila jsem. Tušila jsem, že můj záměr ji přesvědčit o tom, že víla nejsem, úplně nevychází. Dokonce i mé jméno prý sedělo k víle. Což, když jsem se nad tím zamyslela, mohla být dost dobře pravda. "Sil? To je pěkné jméno. To by třeba mohla být taky nějaká víla, viď?" usmála jsem se na ni.
Potom se ale rozpovídala o víle Zuběnce. Buď měla opravdu bujnou fantazii a nebo ji skutečně navštívila. Pod vousy jsem se zachichotala. "Asi myslíš javor a ne lavor," řekla jsem jí vlídně a poslušně se zahleděla na velkou mezeru mezi jejími zuby. "Páni, tak to už jsi velká holka, když ti padají zoubky. Nebolelo to?" nasadila jsem starostlivý výraz. "No, myslím, že mě by víla Zuběnka už vidět nechtěla. Mně už všechny mléčné zoubky dávno vypadaly a narostly mi dospělácké," otevřela jsem tlamu, aby se mohla podívat. "Možná, až budu vážně hodně stará a vypadají mi i tyhle, zkusím ji najít, třeba je bude chtít."