Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Kojotí břeh

Wizku se bála, aby se mi něco nestalo při tvorbě úkrytu, ale já byla docela zvědavá. "Dám si pozor a nebudu to přehánět," slíbila jsem. Po těch květinách jsem cítila únavu, ale trochu mě to přešlo, jak jsem tak chvilku seděla na louce. Moudré by jistě bylo se o velká kouzla chvíli nepokoušet, ale to jsem ani neměla v plánu. "Jenom chci zkusit, jestli by to šlo." Zvědavost mi prostě nedala. Jaké byly možnosti téhle kouzelné síly, co mi kolovala v žilách? Nejraději bych to všechno hned věděla a vyzkoušela. Jenže to samozřejmě nešlo. Jako ostatní věci v životě, i toto si žádalo čas a trpělivost.
Zamávala jsem ocasem, když mě Wizku ujistila, že jí krkem nelezu. "V tom případě je všechno v pořádku," zazubila jsem se. Snad až na to, že ani jedna z nás tak úplně neměla na zimu kam jít. Loni jsem většinu chladných měsíců přečkala s Tonresem, ale co kdyby se nějak stalo, že tentokrát zůstanu sama? Ani jsem na to nechtěla myslet. "Třeba ano! To by bylo skvělé," usmála jsem se na možnost, kterou má kamarádka nadhodila. "Možná bychom se mohly trochu porozhlédnout po okolí, až si odpočineme? Třeba nenajdeme smečku, ale aspoň nějaké příhodné místo, kde by se dala zima přečkat," přemýšlela jsem nahlas. Vlastně jsem ale ani nevěděla, jak by takové místo mělo vypadat. Doufala jsem, že to ví aspoň Wizku. Začínaal jsem si uvědomovat, že kdybych zůstala osamotě, byla bych asi skoro bezmocná.
"Nevím, jak to předem poznat, ale doufám, že moc ne," povzdechla jsem si. "Nemám zimu moc ráda." Poznámka o dlouhé hladové zimě, která zde asi před pár lety byla, mne tudíž příliš nepovzbudila. "To zní hrozně. Snad se to nebude letos opakovat," otřásla jsem se, jako by se do mne chlad už už zakusoval. Nechtěla jsem se bát dopředu, ale skoro už jsem viděla nekonečnou záplavu vloček, bílou tmu a stíny, které se v ní plížily. Brr.
Naštěstí nás brzy obklopily stromy lesa, což mne trochu povzbudilo. Začala jsem se totiž rozhlížet po nějakém pěkném místečku, kam bychom se mohly schovat a kde bych třeba mohla zkusit použít trošku magie. Les byl hustý, propletený a trochu mi připomínal rodný hvozd. Snad proto jsem se hned ve stínu mohutných větví cítila lépe. "Co třeba tady?" zaujal mne po chvilce kout zarostlý křovím a mladými stromky. Jejich větvičky byly dost propletené a vytvářely pod sebou takové provizorní doupě - před silným větrem by asi moc neuchránilo, ale dalo se tam schovat alespoň trošku a kdyby začalo pršet, asi bychom nezmokly. Požádala jsem pár větviček, aby se naklonily trochu stranou, udělaly nám tak místo a zároveň trochu kryly ze strany. Kupodivu se to vážně povedlo, ale teď už jsem byla vážně unavená. "Uhh, není to jen tak... ale funguje to!" zaradovala jsem se a zaplula do větvového úkrytu. Musela jsem si chvíli lehnout, než mi zase začnou tančit mžitky před očima. Stejně to ale bylo naprosto skvělé! Nemohla jsem se přestat usmívat. "Až se to naučím trochu líp, mohl by z toho být hotový bunkr... i mech by pod námi mohl vyrůst a všechno," fantazírovala jsem o tom, co třeba jednou dokážu. Teď jsem ovšem nechala magii už na pokoji.

Mezi stromy lesa by nám jistě bylo lépe. Návrh Wizku mě ale překvapil - příjemně, protože mě to nenapadlo. Zasmála jsem se, ale ta myšlenka se mi v hlavě usadila. "Hm! Třeba bych to dovedla? I když si tím nejsem ještě úplně jistá," postrčila jsem váhavě drápkem jednu květinu. "Mohly bychom se podívat do lesa a možná bych to zkusila." Tady na pláni bych kolem nás asi nedokázala nechat vyrůst nějaký úkryt z křoví nebo cosi podobného, netroufala jsem si, obzvlášť když jsem se unavila těmi květinami, ale v lese by to třeba mohlo být snazší. Neexistovala lepší možnost, než to vyzkoušet.
Wizku se bála, že jí budu mít za chvíli plné zuby. "Toho bych se nebála," usmála jsem se na ni. "Pokud tedy nepolezu krkem já tobě," dodala jsem ještě trochu žertem. Zatím se mi nezdálo, že bychom si měly jít na nervy. Naopak. S Wizku mi bylo fajn.
Moje otázka byla neuvážená, ale vlčice se naštěstí nerozzlobila. Místo toho mi trochu váhavě vyložila, jak se to mělo s ní a Borůvkovou smečkou. Pokývala jsem pomalu hlavou. "Musí být těžké se někam po dlouhé době vrátit. Někdy si říkám, že to možná ani nejde." Už kolikrát jsem přemýšlela o tom, že bych našla cestu zpátky domů. Ale co bych řekla? A co bych dělala, kdybych se tam vrátila a všechno, všecičko už bylo jinak? A hlavně... já už byla jiná. Nejspíš jsem se prostě nemohla vrátit. Ne doopravdy. Třeba se Wizku cítila podobně ohledně svojí smečky. Co se týkalo těch dalších smeček, mnoho toho také nevěděla. Trochu mě to zklamalo, ale nechtěla jsem to dát najevo. Vypadalo to totiž, že ji to trochu trápí. "To nevadí," mávla jsem tlapkou. "Však ony se ty ostatní smečky dřív nebo později určitě ukážou. Teď bych se ale vážně už šla schovat," upřela jsem pohled na zapadající slunce. Bylo celkem příjemně, ale s příchodem noci už byl cítit podzimní chlad. "Než se přižene nějaké další divné počasí," zazubila jsem se ještě a zamířila směrem k lesu.

//Východní hvozd

"Mohly bychom," souhlasila jsem a stejně jako Wizku se rozhlédla. "Ale možná raději někde na skrytějším místě," dodala jsem. Podzim už byl v plném proudu a kdoví, co všechno by se na nás mohlo přihnat? Neměla jsem ale strach, že bychom úkryt nenašly. Kolem byly lesy a hory plné jeskyní, ze kterých jsme vyšly, také nebyly příliš daleko, kdybychom někam musely vážně narychlo zmizet. Zkoumavě jsem se na Wizku zahleděla, když se začala znovu ujišťovat, jestli mě něčím neobtěžuje. Tentokrát jsem ale vůbec nechápala, proč. "Jistě, že neotravuješ. Proč bys měla?" naklonila jsem hlavu na stranu a pousmála se.
Rozkvetlá louka kolem mi dělala radost. Doufala jsem, že takto vydrží ještě dlouho, třeba až do prvního sněhu. S přispěním Wizku a její magie to tak určitě bude. Pokud nepřijde velký mráz, snad květy neuvadnou. "To asi ne," přikývla jsem s úsměvem. "Ale někoho tu hledat je těžké. Už jsem to párkrát vyzkoušela." Osud měl takový podivný zvyk mě a Artyoma neustále rozdělovat. Proč? Měla bych si to snad nějak vykládat? "Oh, vážně?" podivila jsem se, že Wizku bude trávit zimu jako tulačka po dlouhé době. "Bývala jsi v některé ze zdejších smeček?" vybreptla jsem bez přemýšlení a hned se zarazila. "Promiň, asi mi po tom nic není," zasmála jsem se nervózně. "Jen... se už delší dobu snažím o místních smečkách zjistit více a zatím mi nikdo nedokázal moc povědět." Tonres něco málo věděl, stejně tak Night Sea, která mi pověděla o Borůvkové smečce, ale Wizku už se tu pohybovala delší dobu. Určitě musela mít lepší informace! Nechtěla jsem ale vyzvídat, kdyby se jí o tom nechtělo mluvit.

Magie růstu a rozkvětu mi dělala radost. Bylo to tak... krásné! A šlo mi to skoro samo, jakmile jsem přišla na to, jak správně květiny popostrčit. Na složitější věci bych magii musela asi více trénovat, ale tohle bylo celkem snadné. Jako by kvítka sama chtěla ze země vypučet. Rychle jsem ale zjistila, že používat magii pořád nejde jen tak, vybíralo si to svoji daň v podobě únavy, takže jsem si nakonec sedla mezi květiny a popadala dech. "Jsem v pohodě," usmála jsem se na Wizku. "Jen jsem z toho trochu unavená." Kéž by to šlo donekonečna! Rozkvetla bych celou louku.
Wizku zatím přivolala odněkud další kapky vody, které se začaly snášet mezi kvítky, jako by se rozpršelo jen na tomhle malém kousku světa. Vesele jsem zamávala ocasem. "Ano, to je skvělé! Děkuju! Takhle hned tak nezvadnou." Měla jsem z toho vážně radost. Proč se Artyom magie tolik bál? Vždyť na tomhle nebylo vůbec nic špatného. Ba naopak. Musela jsem se zasmát další poznámce Wizku: "To tedy ano. Vypadá to tady, jako by na tenhle kousek louky podzim dočista zapomněl."
Ale pak se má nová kamarádka zeptala na otázku, která mě přiměla se dočista zarazit. Ano. Podzim byl tu a zima vlastně byla již téměř za bukem. A mé plány... Neexistovaly. "No, já... já úplně nevím. Hledala jsem vlastně jednoho svého kamaráda - Artyoma - ale vůbec netuším, kam se poděl ani kde s tím hledáním vlastně začít. Takže to byl asi můj jediný plán. Jinak... nevím. Jen se tak toulám kolem, ale možná bych ráda konečně někde zakotvila," přemýšlela jsem nahlas. Bylo by to pěkné, mít zase domov - jenže co Artyom? Bez něj by to stejně nebylo ono. Trochu jsem svěsila uši.

Wizku prohlásila, že by s magií dokázala i jinačí věci. Zajímavější. Mě ale i tahle ukázka bohatě stačila. Magie pro mě byla zajímavá a jen málokdy jsem ji viděla v akci. "Určitě se do něj časem zase dostaneš. A myslím, že i tak ti to jde skvěle. Ani by mě nenapadlo, že jde magií vytáhnout vodu i z rostlin," rozhlédla jsem se po zvadlých stéblech trávy, která posloužila k tvorbě těch vodových koulí. Wizku si možná ohledně magie tolik nevěřila, ale mě její ukázka bohatě stačila. Byla jsem vlastně docela nadšená.
A to i ze svých nově nabytých schopností, které jen čekaly na to, až je otestuji. "To nevím. Ale můžu něco dalšího zkusit," navrhla jsem a zamyslela se. Co všechno vůbec mohlo být možné? Zaměřila jsem se na kousek země u své tlapky a nechala ze země vyrůst bílou kopretinu. "Vážně to jde celkem snadno," nadchla jsem se. Už žádné šedivé dny, žádná temná místa, kde nebude ani kvítek a kde se budu sama bát někde v koutě. Srdce mi radostně poskočilo a po chvíli váhání kolem nás rozkvetly další kopretiny, modré chrpy i rudé máky, všechno luční kvítí, co mi jen přišlo na mysl. Zvesela jsem se zasmála, otočila se kolem vlastní osy, až květiny pokrývaly celý kus země kolem nás a tenhle kus louky tedy hrál všemi barvami. Až když se mi zatočila hlava a trochu roztřásla kolena, nechala jsem toho. "Uh," vydechla jsem a raději si sedla, než to se mnou praští. "Je to... trochu náročné," prohlásila jsem udýchaně, ale usmívala jsem se. Bylo to krásné! Tak krásné!

Zapadla jsem do trávy, která vůbec nerostla tak líně, jako vždycky. Vyrazila přímou čarou k nebesům! Byla jsem z toho úplně vyvedená z míry, ale když se Wizku rozesmála, musela jsem se smát také, i když jsem pořád nechápala, co že se to vlastně stalo. "Nojo! Vždyť já přece Života prosila, aby mi s magií pomohl. Jen jsem nečekala, že to bude až... takhle silné," rozhlédla jsem se kolem po trávě, která byla snad silnější a zelenější, než jakákoliv jiná tráva v tuhle podzimní roční dobu. Zubila jsem se na celé kolo, měla jsem z toho vážně radost. Kdoví, co všechno dalšího teď mohu dokázat? Skoro jsem se třásla nedočkavostí, až to všechno vyzkouším. Teď ale byla řada na Wizku, takže jsem jí přenechala prostor.
Netrvalo dlouho a věci se začaly dít. Tráva kolem nás pomalu uvadla a sklesla zase k zemi, místo ní se ve vzduchu začaly vznášet malé bubliny, koule tvořené z vody. Koukala jsem na ně s úžasem, jak se leskly a vlnily ve světle večerního slunce, i když mi bylo popravdě trochu líto té trávy. Na druhou stranu... "Stejně by s podzimem asi rychle uvadla," usoudila jsem a sledovala, jak vodní bubliny svou existenci končí rozšplíchnutím o zem. Otřela jsem si pár kapek, které mi dopadly na čumák, a široce se usmála: "To je skvělé! Ještě jsem nic takového neviděla! Tys tu vodu dokázala vytáhnout ze stébel trávy?" vyptávala jsem se zvědavě.

"Snad máš pravdu," povzdechla jsem si a párkrát pomalu mávla ocasem. Třeba to příště vážně bude lepší - možná se jednou naučím pořádně lovit i jiné věci, než myši a ryby. I když to bude asi o kus později, než tohle umění zvládli všichni ostatní. A nejdůležitější bylo, že se to nakonec povedlo. Bažantice už se netrápila a mohla posloužit tomu, aby zahnala náš hlad.
Zatímco Wizku jedla, čistila jsem si tlamu od zbytků krve a potom jsem jen tak koukala po okolí. Na tomhle místě jsem asi ještě nikdy nebyla, ale hned se mi tu zalíbilo. Panoval tu hezký klid. Až otázka ze strany mé společnice mě vytrhla z mého zadumání. "Ehm... tedy, popravdě by to chtělo ještě trénovat. Hodně," zasmála jsem se. "Když jsem to zkoušela naposledy, dokázala jsem jenom přimět trávu o kousek povyrůst, ale to bylo všechno. Vážně bych se tomu měla víc věnovat, přála bych si být v magii lepší," posteskla jsem si a rozhlédla se po zeleném koberci u mých tlap. "Vlastně bych to mohla zkusit hned, že?" napadlo mě. Nevěřila jsem ovšem ve valný výsledek. Od posledně se totiž nic nezměnilo, proč by měl výsledek být jiný?
Přimhouřila jsem oči a s obvyklým urputným soustředěním se zahleděla na trs trávy před sebou. Vložila jsem do své snahy spoustu duševní síly, protože to dosud bylo pokaždé potřeba - soustředit se, div mi nepraskla hlava, jen aby stébla trávy o centimetr povylezla. Tentokrát se však stalo něco docela jiného. Tráva doslova vyletěla vzhůru, trs rázem dosahoval až nad moje uši. "Á!" vyjekla jsem, překvapeně uskočila vzad, zamotala si zadní tlapy jednu přes druhou a plácla sebou na zem. S výrazem mimořádného zmatení jsem zírala na trávu trčící k obloze. Zamrkala jsem, ale oční klam to zjevně nebyl. "H- ha? Jak...?" Vyhrabala jsem se zpátky na nohy. "To já?" pohlédla jsem na Wizku, jako bych snad věřila, že si ze mě utahuje. To jsem si samozřejmě nemyslela, ale přišlo mi neuvěřitelné, že bych tohle mohla dokázat.

Všechno se změnilo v naprostý chaos - alespoň mě to tak přišlo. Z pohledu někoho třetího to mohlo jistě působit dost komicky, avšak já se nesmála. Hystericky se mrskající křídlo bažanta v mém sevření docela dobře vystihovalo moje vnitřní rozpoložení. Nejistě jsem o pár krůčků couvla, jako bych snad tím mohla uniknout před peřím, které mě tlouklo do čenichu. Ne, ne, ne... Jistě se to dalo nějak snadno vyřešit, ovšem já zpanikařila. Zamrzla na místě. Zdálo se mi, že se to vleče dlouhé minuty a pak-
Pak byl najednou konec. Pták v mém sevření ochabl, šum a bušení křídel ustalo. Peří zmizelo z mého zorného pole a místo něj se objevila tvář Wizku, trochu zamlžená mými slzami. Rychle jsem zamrkala a pustila slepici na zem. Vypadala tak nějak... uboze. "To jsme," polkla jsem knedlík v krku a přiměla se taky pousmát. "Ale... trochu jsem to zpackala. Chtěla jsem, aby to bylo rychle. Ne takhle," povzdechla jsem si a věnovala opeřenci pohled, který byl skoro omluvný. Což byla možná trochu ironie, vzhledem k tomu, že jsme se ji chystaly sníst. "Dobře," kývla jsem hlavou a pustila se do jídla. Jeden bažant pro dva vlky nebyl žádná velká hostina, ale snad postačí. A navzdory všemu chutnalo maso moc dobře. Nebyl to ten nejpreciznější, nejčistší lov, jaký kdy kdo viděl, ale nakonec se to podařilo. Zarazila jsem se, jakmile z ptáka zbývala přibližně půlka, a přistrčila zbytek k Wizku. "Dobrou chuť," popřála jsem jí s úsměvem, který byl už o poznání uvolněnější, a olízla si krev z čenichu a tlamy.

Pustily jsme se do lovu a dál už nerozebíraly, zda Wizku moc mluví či podobné věci. Aspon se zdálo, že po mých slovech se tím černobílá vlčice už tolik netrápí. Pustila jsem to ale všechno z hlavy, jakmile jsem se začala plížit trávou k ptákovi, který se tam skrýval. Snažila jsem se uvolnit, ale cítila jsem napětí po celém těle. Byla jsem nervózní. Co když to zkazím nám oběma? To chce klid, napomenula jsem se, ale nebylo to samozřejmě tak snadné. Hypnotizovala jsem bažantí slípku pohledem, nespouštěla jsem ji z očí ani na vteřinu, zatímco jsem čekala na znamení od Wizku. Ta se nejspíš plížila z druhé strany. Počínala si tiše, ale koutkem oka jsem viděla její pohyb, i když jsem se nekoukala přímo na ni. Pak nastala chvíle napjatého klidu, následovaná - teď!
Má společnice vyrazila a bažantice poplašeně zamávala křídly a začala vzlétat nízko nad zemí. Mířila si to přímo ke mně. S bušícím srdcem jsem po ní chňapla, protože si to mířila přesně nad mou hlavu. Mělo by to být snadné, jenže jsem zazmatkovala a tak místo toho, abych ji čapla za krk nebo aspoň za hrudník, stáhla ji ze vzduchu k zemi a rychle ji zakousla, čapla jsem ji za křídlo. A začala mela! Bažantice poplašeně křičela a mávala hystericky křídlem, které jí zůstalo volné, zatímco já svírala to druhé a nevěděla jsem, jestli mám vyděšeného ptáka radši pustit, nebo se ho pokusit nějak zakousnout a ukrátit mu trápení. Jenže jak? Z pozice, ve které jsem se octla, to dost dobře nešlo. Zoufale jsem pohledem hledala Wizku, ale přes mrskající se slepici a její zuřivě máchající křídlo jsem toho moc neviděla. Ach ne, ach ne, ach ne, běželo mi hlavou - chtěla jsem to udělat rychle, ne ji chudáka takhle trápit!

//Zrcadlové hory

Pořád ještě jsem nevěřícně kroutila hlavou, když mě Wizku ujišťovala, že mé oči jsou vskutku zelené a nejspíš už takové budou nějakou chvíli. Musím najít nějakou kaluž a pořádně se prohlédnout! Kdoví, jak jsem teď vypadala? Aspoň, že kožich zůstal nedotčený, jinak bych už asi vůbec nebyla k rozeznání.
Kráčely jsme dolů z hor, následovala jsem Wizku, která nám vybírala cestu. Poslouchala jsem její pohled na lov. "Asi tomu taky nerozumím, ale už jsem zvyklá, že nerozumím spoustě věcí, které ostatní dělají," pokrčila jsem s mírným povzdechem rameny, ale pak jsem se pousmála. Zdálo se, že máme s Wizku hodně společného. Už jsem si ji stačila celkem oblíbit, i za tu krátkou dobu. Že bych si našla kamarádku? Do mých úvah náhle vtrhla slova černobílé vlčice, která měla teorii, proč ostatní dokáží lovit tak rychle a bez přemýšlení. "Vlastně... to asi dává smysl," zamyslela jsem se nad tím chvíli. "Tak tomu pocitu prostě utíkají..." Wizku se ale rázem začala omlouvat, načež jsem se já zatvářila zmateně. "Neomlouvej se, já... mě to nevadí. Nepřijde mi, že bys mluvila moc. Baví mě tě poslouchat," pronesla jsem upřímně, její úvahy mi připadaly zajímavé.
Zastavily jsme a zavětřily kolem. Vskutku se tu nějaké pachy zvěře vznášely, nejspíš vážně ptáci. "Mhm," přikývla jsem a rozhlížela se, jestli nějakého neuvidím. Wizku už stačila vymyslet plán, který byl vcelku prostý, ale s lepším bych určitě nepřišla. "Souhlas. Můžeme to zkusit. Snad nám neuletí," nakrčila jsem čelo, v tu chvíli jsem úplně zapomněla, že mi Wizku chtěla ukazovat nějaké magie. Jen jsem se pomalu začala plížit po louce a rozhlížet se, kde se nějaký opeřenec skrývá. A netrvalo dlouho, skutečně jsem cosi spatřila! Z trávy vykoukla hnědá hlava. Byla to bažantí slípka? Nejspíš ano. Zamrzla jsem na místě a beze slova Wizku tlapou ukázala tím směrem, abych ptáka nevyplašila. Pohledem jsem se ujistila, že jsme pořád ve shodě, než jsem se vydala vykonávat náš plán - obklíčit kořist z obou stran. Vydala jsem se nalevo a čekala na pokyn.

"Cože? Odkdy?" vykulila jsem na Wizku překvapeně své - zelené? - oči, i když na tu otázku samozřejmě odpovědět nemohla. "Já mám oči zlaté! Tedy měla jsem. Nevěděla jsem, že... huh?" Zatřásla jsem hlavou, až mi uši zapleskaly. Byla jsem z toho trochu v šoku. Co ještě za změny se se mnou událo? Něco, co jsem neviděla? Alespoň jsem si ale byla docela jistá, kdy se ta změna udála. "Muselo se to stát potom, co jsem navštívila Života. To se mi objevil ten flíček na čumáku, ten jsem taky dřív nemívala strakatý." V sedě jsem zkroutila hlavu do různých úhlů, abych zkontrolovala, zda zbytek mého těla už má barvy normální. Alespoň na místech, kam jsem dohlédla, však všechno vypadalo tak, jako tomu bylo vždy.
Wizku mě ujistila, že jí lov s ukázkou magií nevadí. Naštěstí to vypadalo i tak, že jí příliš nevadí ani moje trochu neohrabané lovecké schopnosti. "Také to nemám moc ráda," přikývla jsem s mírně svěšenýma ušima. "Radši hledám něco jiného, když to jde, ale jenom z bobulí a ovoce vlk asi nepřežije." Trochu jsem si povzdechla. Kéž by to šlo! Kdybych se mohla pást jako králík, byla bych nejspíš úplně nejšťastnější. Když ale Wizku prohlásila, že z nás bude dobrý tým, trochu jsem opět ožila a rozzářila se. "Určitě bude!" zamávala jsem ocasem. "Zvládneme to levou zadní."
Pak už bylo skutečně na čase vyrazit a protože Wizku se zde určitě vyznala mnohem lépe, než já, nechala jsem na ní, aby zvolila nějaký směr naší výpravě. "Snad ano," usmála jsem se a přitom ji následovala z jeskyně ven na denní světlo, do dne bez písku. "Zvyknout se dá asi na leccos."

//Kojotí břeh

Magie byla tak... inu, magická! Wizku skutečně dokázala magií ovládat hned několik. Pořád ještě mi navíc nebylo jasné, jak dokázala rozeznat tu moji. "To je úžasné. A poznávání cizích magií mezi ně také patří? Jak jsi věděla, že mám magii země?" vyptávala jsem se, stále lehce vykolejená. Neměla jsem ponětí, co za změny se se mnou událo - krom toho flekatého čumáčku, toho se nedalo nevšimnout.
Černobílá vlčice navrhla, že bychom mohly najít něco k jídlu a ona by mi přitom předvedla některé ze svých kouzel. Zamávala jsem ocasem. "To zní jako skvělý nápad. Vážně bych to ráda viděla - tedy jestli ti to nevadí? A něco bych taky už docela snědla." Wizku pak prohlásila, že je příšerným lovcem. Trochu jsem si povzdechla a teprve až teď se v duchu zalekla, že možná chtěla jít ulovit nějakou srnu nebo něco. "Jistě nejsi horší, než já," střihla jsem ušima. "Vlastně největší zvíře, jaké jsem kdy lovila, je zajíc. A i ten mi většinou uteče, když ho lovím sama," pousmála jsem se omluvně, ale určitě bylo vhodné, aby Wizku měla realistickou představu o mých schopnostech. Nebo spíš neschopnostech.
"Takže to není nic neobvyklého? Asi ne, když se to děje pravidelně," odpověděla jsem si vzápětí sama na svou otázku a zasmála se. "Je to ale dost zvláštní. Možná si na to také jednou zvyknu," zadoufala jsem. Wizku každopádně vypadala, že je s tím zkrátka smířená. Pak prohlásila, že je to tu asi nejlepší místo, jaké zatím navštívila, a já jí musela dát za pravdu. "Rozhodně. Je to tu sice podivné a někdy vážně děsivé, ale řekla bych, že to za to stojí." Pomalu jsem se posbírala na nohy a protáhla si tělo ztuhlé dlouhým sezením. Čekala jsem, že se vyrazíme podívat po něčem k jídlu, ale nechávala jsem směr na Wizku.

Se svým odhadem magie Wizku jsem se trefila, i když jsem pouhým pohledem nedokázala odhalit všechno. "Ovládáš jich více? To je zajímavé! Netušila jsem ani, že to je možné," zakroutila jsem hlavou, jistě jsem teď dávala zřetelně najevo, že opravdu o magiích vím jen úplné minimum. "Jistě, tomu rozumím, určitě nic takového neriskuj. Ale... až se na to budeš cítit, ráda bych něco z magie viděla," nedokázala jsem se ubránit zvědavosti. Samozřejmě jsem nemínila vlčici do ničeho nutit, ale vážně mě to zajímalo. Že je Wizku vážně kouzelnice mi dokázala vzápětí - nebo jsem si to alespoň myslela. "Ano," přikývla jsem zmateně. "Jak jsi to poznala?" zamrkala jsem, netušíc, že právě mé oči mne prozradily nebo že kdy vůbec změnily barvu.
"Hmm, asi na tom něco bude," uznala jsem, protože i mě se stalo pár podivných věcí, ačkoliv nic, co bych označila za katastrofu a ani počasí v tom nikdy nehrálo roli. "I když mě se zde spíš stává, že se najednou ocitám na náhodných místech," dodala jsem. Třeba se to Wizku už také někdy stalo. "Ale už to vypadá na klidné počasí, takže je to nejspíš v pořádku."
Černobílá vlčice zde už byla o dost déle, než já. "Páni, to už je vážně docela dlouho," usmála jsem se. "Asi je tu těch tajemství vážně víc, než by se mohlo zdát," podotkla jsem potom, když se potvrdilo, že odhalit všechny zdejší záhady je pro jednoho vlka možná až nemožné. "Ale nuda tu vážně není... je tu toho k vidění tolik! Nejen kouzla, ale i podivní tvorové, kteří jinde snad ani nežijí... na každém rohu se narazí na cosi zajímavého." V duchu jsem si představovala proužky, dlouhokrky i to velké prasátko, které jsem potkala na travnaté planině na jihu. Nebo tu divnou myšku, která hrála mrtvou, když jsme na ni s Tonresem narazili. A také všechna ta kouzla a ostatní věci. Bylo to tu skutečně výjimečné.

Nastával klid, v našich duších i venku, kde pískovou vichřici nahradil osvěžující déšť. Snad odnese všechen ten písek pryč z míst, kam nepatří. Měla jsem z deště radost, ale Wizku nejspíš těšil ještě více, podle toho, co prohodila vzápětí. Krátce jsem se nad tím zamyslela. Pro mě asi voda nebyla úplně tou nejlepší věcí na světě, ale něco na tom přece jen bylo. "Rozhodně je moc důležitá. Bez ní by nic nepřežilo," zauvažovala jsem nahlas a lehce se pousmála: "Asi ovládáš magii vody, viď?" otázala jsem se. Měla tmavomodré oči, ale já si nebyla tak úplně jistá, jestli to značí magii vody, nebo nějakou jinou. "Tak k ní máš hodně blízko..."
Jenže co mohla ta písečná bouře znamenat, to jsem netušila. Mohla jsem jenom bezradně krčit rameny. "Vůbec nevím. Myslíš, že za tím opravdu je něco víc, než jen větrné počasí?" vykulila jsem trochu oči. Tohle mě zrovna vůbec nenapadlo, ale možná... možná měla Wizku pravdu. Pomyslela jsem na Artyoma, který se vše naopak snažil vždy vysvětlit logicky a rozumně, bez toho, aby do věcí zatahoval magii. Že by Wizku byla pravý opak? A co já? Já jsem akorát pěkně zmatená.
"Ano, i když jsem na něj asi narazila spíš náhodou. A jsem tu... hm, myslím, že od loňského jara," zamyslela jsem se, kdy jsem si kolem sebe začala všímat zvláštních věcí, které značily, že jsem došla do země kouzel. "Svým způsobem to asi je dlouho, ale upřímně mám pocit, že jednomu musí trvat celé roky, než trochu přijde na kloub tomu, jak zde věci fungují. Aspoň pro mě jsou všechna ta kouzla a magie a bohové pořád hotovou záhadou," zakroutila jsem hlavou. "Ty jsi tu dlouho?"

Celá naše situace byla jaksi... divoká. Vůbec jsem si nebyla jistá, co dělat, vždyť se mi ani samotné příliš nedařilo uklidnit se. Už vůbec jsem si ale nepřála, aby Wizku musela být smutná kvůli tomu, že jsem řekla víc, než jsem měla. Naštěstí se zdálo, že už se začíná trochu ovládat. Bude to v pohodě. Než jsem však stačila přijít na nějaká rozumná slova, kterými bych přerušila mlčení náhle naplňující jeskyni, Wizku vyprskla smíchy. Trochu překvapeně jsem sebou škubla a o kousek ucouvla - stalo se snad něco vtipného? V mém momentálně přecitlivělém rozpoložení však ten smích byl jaksi nakažlivý. Také jsem se uchechtla, aniž bych pořádně věděla, čemu vlastně.
Tohle bylo dosti... podivné setkání, jen co je pravda, ale vzhledem k tomu, že poslední dny mi přišlo podivné všechno, nejspíš to dávalo docela smysl. A Wizku vypadala jako milá vlčice. "Mě taky těší," zamávala jsem ocasem a naposled si otřela tlapou oči. Doufala jsem, že je to naposled. Už žádné slzy a žádný nepochopitelný smích. Chtělo to klid, klid a trochu rozumného chování - jenže v tom jsem nikdy příliš nevynikala. "Přece jen byla ta písková bouře k něčemu dobrá," dodala jsem a vyhlédla ven, kde právě plácaly kapky deště. "A nejspíš už skončila." Voda písek určitě smyje, alespoň jsem v to doufala. Nerada bych, aby byla poušť všude kolem. Zase tolik se mi tam nelíbilo.