Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Usmála jsem se, když Artyom začal chválit mé lovecké schopnosti. "Ryby zvládnu, jak už jsem říkala. Taky myši a tak podobně. Ale jinak vážně zdatný lovec nejsem." Nikdy jsem v tom nebyla příliš dobrá - už i zajíci mi někdy dělali problém a o lov něčeho většího jsem se zatím ani nepokoušela.
Namířit si to k propasti byl plán, který na mě působil nepříjemně, ale možná to bude nutné nakonec zvládnout. Vrátilo by mi do duše aspoň částečně klid, kdybych věděla, co jsou zač všechny ty podivnosti a odkud se vzaly. Bylo dost možné, že naše odpovědi ležely právě tam. "Třeba se tam už brzy budeme moct vydat a zjistit to. Pořádně pršelo, možná to ten oheň uhasilo," přemýšlela jsem a znovu se usmála, když Artyom slíbil, že se nerozdělíme. Budeme držet spolu. Jaká to hezká myšlenka. Byla jsem ráda, že tu hnědý vlk je se mnou. Sama bych tomuhle nikdy čelit nedokázala.
"Mně to ale nepřipomíná nic, co bych znala," povzdechla jsem si, i když bych byla také ráda, kdyby se ukázalo, že nejde o žádnou prapodivnou záhadu. "Auron? Myslím, že nikoho takového jsem nepotkala," zavrtěla jsem pak hlavou, trochu zklamaná, že s tímhle Artyomovi taky moc nepomůžu. Já tu ale mnoho vlků neznala.
Dojídala jsem rybu a přikyvovala souhlasně na další slova mého společníka. Opravdu bude lepší se o všem přesvědčit na vlastní oči. A taky jsme tu opravdu byli naprosto sami a za celou dobu jsme ani na nikoho nenarazili. "Nojo. Ale většina vlků, co tu žije dlouho, asi zná ta nejlepší místa, kam se schovat," usoudila jsem. "O místních smečkách ale moc nevím. Slyšela jsem vlastně zatím jen o jedné... myslím, že se jmenuje Borůvková?" O ní my vyprávěla Night a potom i Adiram. Kdo a jestli vůbec někdo sídlí tady na jihu, o tom jsem neměla potuchy. Dojedla jsem poslední sousta ryby a složila hlavu na přední tlapy podobně, jako Artyom. Přivřela jsem oči, ale hned se mi zazdálo, že jsem zaslechla čísi hlas, takže jsem se zase hned rozhlédla kolem. Nikde nikdo. Ale s dalším zaševelením větru mezi listovím se hlas vrátil. Slovům jsem nerozuměla, ale znělo to jako řeč. "Ve větvích jsou nějaké hlasy," pronesla jsem s pohledem fascinovaně upřeným nad sebe. Zrovna tohle mě neděsilo. "Stromy si něco šeptají."

//Ústí

Artyom měl ohledně toho, co by se to mohlo vlastně dít, spoustu nápadů a všechno si spojoval mnohem lépe, než já. Já byla především zmatená a chtěla jsem, aby už to skončilo, nebo nejlépe aby se to nikdy nestalo... jenže to asi nikdo jen tak zařídit nedokázal. "Myslím, že bych ji dokázala najít," pokývala jsem hlavou, i když jsem kolem té propasti jen letmo prošla a nezastavovala jsem se, její hlubiny mi přišly děsivé. Ani teď se mi příliš nelíbilo, že bychom se tam měli vracet, ale pokud se tam mohlo skrývat rozluštění téhle záhady, asi by bylo dobré strach překonat. "Ta trhlina mě trochu děsí," přiznala jsem a svěsila uši. "Ale... taky bych chtěla vědět, co se to vlastně stalo. Když půjdeme spolu, snad to zvládnu," usmála jsem se nejistě.
"Možná by z nebes taky mohl padat? Když ho můžou způsobit blesky a ty taky přichází z nebe?" přemítala jsem. "Možná mohl nějaký obrovský blesk kdysi vytvořit tu velikou díru a teď se to stalo znovu." Rozvíjeli jsme jednu teorii za druhou, ale kdoví, co z toho mohla být pravda. Zdálo se to zcela nepochopitelné a Artyom vypadal svými úvahami jaksi zahanben. "Ale vůbec ne, není to hloupost. Přece vůbec nevíme, co to bylo..." zavrtěla jsem hlavou. Mohlo to být cokoliv. Možná jsme to už uhodli a možná za tím mohlo být něco docela jiného. Dokud jsme ale byli tady na jihu, zjistit jsme to nemohli a i když mě to zajímalo, zase tak moc jsem zpátky na sever nepospíchala.
"Ani mně se to nelíbí. Je mi z toho úzko," povzdechla jsem si a poněkud sklíčeně se usmála Artyomovu žertu, který mě příliš nepobavil. Raději jsem se chopila ryby a namířila si to pod nejbližší stromy, protože mi v promočeném kožichu už začínala být při všem tom větru vážně zima. Ve skrytu lesa to přece jen bylo o něco lepší. Zastavila jsem pod stromem s hustým listím a větvemi, kam pršelo jen málo, důkladně jsem se otřepala a lehla si na zem. Rybu jsem si položila k nohám. "Tady snad ten hrozný nečas přečkáme," broukla jsem potichu a pustila se do jídla. Už jsem byla z toho všeho unavená, byla mi zima a neměla jsem žádnou pořádnou náladu na další přemýšlení ani povídání. Alespoň, že toho nejhoršího hladu jsme se teď mohli zbavit.

Podivný déšť skutečně zmizel tak rychle, jak se objevil a zanechal po sobě jen nepříjemný pocit na mé kůži. Podrbala jsem se za uchem, jako bych se toho tím mohla zbavit. Ale kdepak. "To je asi pravda," přisvědčila jsem. Snažila jsem se nevzpomínat na dobu, kdy mě hlad trápil hodně a lov myší a jiných hlodavců nikdy nebyl dost, protože jsem to jídlo nepotřebovala jen já, ale i vlčata, která ještě ani nepřišla na svět. Na chvíli se mi tvář zkřivila bolestnou grimasou a pak... to bylo pryč. Jako by vítr tu vzpomínku odvál pryč. Zapadla zase kamsi do pozadí, kde jsem se ji snažila držet. Bylo hloupé očekávat, že bych ji tam mohla schovávat navždy. Nejspíš byla na tom stejném místě, odkud se vynořovaly ty stíny - mohla jsem na ně zapomenout, tvářit se, že tam nejsou, ale ony se nakonec stejně vždycky připomněly.
Artyom přisvědčil, že by byl dobrý nápad zkusit ulovit pár ryb. "Zkusím to," přikývla jsem a namířila si to k řece. V břiše už mi kručelo a Artyomovi nepochybně taky. Vlezla jsem předníma do čisté vody a zahleděla se skrze hladinu do vodní říše. Zatím jsem žádnou rybu neviděla, ale věděla jsem, že k takovéhle věci je třeba zejména trpělivosti. "Já nevím," zavrtěla jsem hlavou, opravdu jsem netušila, jestli se země může rozpadnout na kusy. "Ale viděla jsem tu takovou velkou díru, trhlinu. Dál na severu. Třeba se mohla roztrhnout a kus země do ní spadnout..." Jenže Artyom měl pravdu. Kde by se pak vzal ten oheň? "Oheň do toho ale nezapadá. Nerozumím tomu," zavrtěla jsem zkroušeně hlavou. Artyom uvažoval, že by se možná ze země mohlo dostat něco ven, kdyby se vázně lámala. "Že by byl oheň pod zemí? Ale kde by se tam, pro pána, vzal?"
Zároveň jsem zachytila ve vodě pohyb ryby. Vrhla jsem se po ní. Zuby se mi pevně sevřely kolem kluzkého těla a já ji vytáhla ven. Nebyla nijak obří, ale jistě bude stačit na zahnání nejhoršího hladu. Na chvíli se mi z tváře i z duše vytratily veškeré starosti a když jsem se se svým úlovkem v tlamě obracela k Artyomovi, v očích mi zářila téměř vlčecí radost a ocas kmital ze strany na stranu. "Povedlo se!" pronesla jsem s úsměvem, když jsem rybu položila na zem. "Na, vezmi si ji. Ulovím další," obrátila jsem se znovu k řece a přiměla se soustředit.
K větru, který kolem fičel, se přidaly znovu dešťové kapky. "Počasí je celé podivné. Jako nemocné," broukla jsem už zase poněkud smutnějším tónem. Tohle byl hodně divný konec léta. Chňapla jsem po další rybě, ale tahle mi proklouzla mezi zuby jako nic. "Možná bude lepší najít si úkryt. Nemá cenu nechat se promáčet na kost... a ten vítr taky není nijak příjemný," otřásla jsem se. Vichr se mi opíral do kožichu, který od posledně ještě ani nestačil uschnout a navzdory tomu, že léto ještě ani neskončilo, mi začínala být celkem zima. Ještě jsem ale chtěla ulovit jednu rybu pro sebe. Čekala jsem a čekala, ale nakonec přece jen jedna vyplula z úkrytu mezi kameny. Tahle mi neunikla. Pevně jsem ji chytila a vytáhla ji nad hladinu, rychle jsem ji zakousla, aby se příliš netrápila. Právě včas, protože se nezdálo, že by se počasí chtělo umoudřit, spíš naopak. "Jdeme?" zahuhlala jsem s plnou tlamou ryby a ani jsem se nemusela příliš dlouho rozhlížet - nedaleko od nás se tyčily stromy lesa.

//Les ztracených duší

Déšť nebyl obyčejný. Svědila z něj kůže a byl podivně cítit. Nepřinášel mi radost a osvěžení jako obvykle. "Je s ním něco špatně," přisvědčila jsem Artyomovi a zkusmo si tiše zabroukala do rytmu pleskajících kapek. Jenže mi přišlo, že tenhle déšť zpívá velice smutnou píseň a tak jsem hned zmlkla. Tenhle déšť nebyl takový, s jakým bych si ráda zazpívala. Byl jakýsi nemocný.
"To ano," přikývla jsem znovu, když Artyom podotkl, že s lovem ryb už musím mít zkušenosti. "Vlastně je to jedna z mála věcí, které opravdu spolehlivě ulovit dokážu." Obvykle jsem přežívala na rybách a malých hlodavcích, občas se mi poštěstilo se zajícem, ale tím to haslo. Nebyla jsem v lovu příliš šikovná. "Jestli... jestli chceš, můžu to zkusit." Věděla jsem, že oba máme hlad. Řeka tady nevypadala příliš divoce, možná by to šlo. Pokud bych se ovšem dokázala dostatečně soustředit. Pomůžeme jeden druhému, zopakovala jsem si. Měla bych to alespoň zkusit.
Pořád mě ale svíral strach. Co byla ta podivná rána? Proč se třásla země pod našima nohama? Artyom ale řekl, že přinejmenším to druhé tak neobvyklé není. "Vážně? Nikdy jsem to nezažila. Bylo to strašidelné, jako by se každou chvíli měla otevřít a spolknout nás," otřásla jsem se. Jen jsem zavrtěla hlavou, když se hnědý vlk zeptal, zda jsem předtím měla na mysli něco konkrétního. "Já nevím. Co když je to něco vážnějšího, než obyčejný požár? Mohla... mohla by se země lámat na kusy?" upřela jsem zlatá očka na Artyomovu tvář, viditelně naprosto ztracená v tom, jestli je něco takového vůbec možné nebo ne. Bylo toho hodně, co jsem o světě nevěděla a tohle se úplně vymykalo všemu, co jsem dosud viděla a zažila.

Strach naplňoval nejspíš každý koutek mé duše, každé vlákenko mojí bytosti. Nebyla jsem ale sama. Musela jsem si to pořád opakovat. Nejsem tu sama. Artyom ví, co dělat. Zvládneme to. Musíme to zvládnout. Ale i přesto jsem pořád cítila, jak se mi chvějí kolena a hrdlo se bolestně stahuje. Možná už jsem mohla dýchat, ale nebylo to zrovna jednoduché.
Hnědý vlk zavtipkoval cosi o svém životě, ovšem mně to příliš k smíchu nepřišlo. Zahleděla jsem se na něj spíš smutně, než cokoliv jiného, ale netušila jsem, co bych mu na to měla říct. Mohla jsem jen doufat, že časem si uvědomí, že jeho život vážně má cenu, tak, jako jakýkoliv jiný život, a že by ho neměl chtít tak lehkovážně zahodit. Ucítila jsem u srdce zvláštní pohnutí, když pak v řeči pokračoval. "Pomůžeme si navzájem," špitla jsem a popotáhla. "Nikdo... nikdo se přece nemusí obětovat." Snad. Protože smrt nám pořád hrozila, že? Nebo mohla hrozit. Kdoví, co se vlastně dělo...? Nechtěla jsem umřít. Bála jsem se smrti.
Artyom ale vypadal dost přesvědčeně o tom, že bychom tu mohli přežít. Upírala jsem k němu pohled a také veškerou naději. On věděl, co dělat, znovu jsem si to připomněla. Znal oheň - asi mnohem důvěrněji, než by chtěl a než by kdokoliv měl. "Snad to tedy bude v pořádku," vydechla jsem, rozhodně ne zcela v pohodě, ale už o něco klidnější. "Moře je přece přímo tady," zvedla jsem pohled k šedivé hladině, která se rozkládala jen o kus dál po proudu řeky. Nejspíš nebylo možné ho přeplavat a utéct přes něj pryč, ale třeba by nás mohlo zachránit. "Jen... jen jestli to vážně je požár," napadlo mě náhle a srdce se mi opět stáhlo. "Ta podivná rána a jak se chvěla země... co když..." Zatřásla jsem hlavou a tlapou si znovu otřela slzy z očí. Ať to bylo cokoliv, nemohli jsme s tím nic dělat. Mohli jsme jenom doufat.
Artyom odvedl náhle řeč jinam. Zeptal se, zda jsme doma také měli nějakou vodu. "Jedna říčka protékala naším lesem. Vlastně to byl spíš potok," zavzpomínala jsem a lehce se pousmála při vzpomínkách na to, jak jsme si v něm s Havranou hrály a chytaly maličké rybky, které tam žily. V bezpečí, pod střechou z listí a větvoví... Ztratit se ve vzpomínkách bylo snadné, ovšem dlouho to nevydrželo, protože mi na čenich náhle dopadla studená kapka. A další a další. Prudce jsem vzhlédla k zatažené obloze. "Prší," vyhrkla jsem a obrátila se s vykulenýma očima na Artyoma. "To... to je dobře, že?" tázala jsem se nejistě, nechtěla jsem si dělat přílišné naděje. S deštěm ale taky nebylo cosi v pořádku. Byl podivně cítit, podivně chutnal a čenich mě z něj trochu svědil. Svěsila jsem uši. Co bylo zase tohle?

Artyom pořád nejspíš nemohl pochopit, že se nemusí obětovat. Navíc mě děsily jeho řeči o tom, že by jeden nebo oba z nás měli umřít. Jistě se to mohlo stát, ale... Může se to stát. A docela snadno. Však ani nevíme, co se to děje. "Nechci tě nechat umřít," zaprotestovala jsem znovu, i když o něco víc chabě, než předtím. Strach mě začínal přemáhat.
Jak jsem vůbec mohla Artyomovi slíbit, že bych mu pomohla a nenechala ho napospas, když jsem nebyla schopná zachovat klid ani ve chvíli, kdy se nám ještě nic hrozného nedělo? Sesbírala bych snad někde dostatek odvahy? Protože momentálně se to zdálo značně nepravděpodobné. Svět kolem mě se smrsknul na rozmazanou šmouhu paniky. Plíce se nechtěly nadechnout, srdce mi bušilo, mozek běžel na plné obrátky. Smrt. Nějaká hrozná bytost. Povídačka... ale co když- Rozhodně jsem byla moc stará na to věřit na pohádky, ale bylo dost těžké se tomu bránit. Viděla jsem věci, které pro ostatní nebyly skutečné. Jak bych mohla nevěřit...? Teď by mi to ale usnadnilo život, protože by mě zmínka o nějakém stvoření, které ani nemuselo existovat, nevyděsila na nejvyšší míru.
Všechno kolem mě šedlo a já se musela posadit, než mě tlapy zradí úplně. Artyom na mě mluvil. Říkal, že jinde nejsme v bezpečí. Říkal... že nechce, aby se mi něco stalo. Musí se taky bát. Roztřeseně jsem se nadechla. Konečně to trochu šlo, když jsem se pořádně soustředila. Chvíli jsem tam jen tak seděla a vší silou se snažila dostat vlastní zběsilé emoce znovu pod kontrolu. Myslela jsem na domov. Na bezpečí mezi propletenými větvemi a prastarými kmeny. Ty vzpomínky mě vždycky uklidňovaly, ale domov samotný už byl dávno mimo dosah. Mohla jsem tam chtít jít, ale už nikdy bych nenašla cestu. "Stejně..." popotáhla jsem po chvíli, která mi přišla dlouhá jako hodina, "stejně není kam jít."
Zvedla jsem oči zalité slzami k jeho zjizvené tváři a přinutila se k čemusi, co se s trochou představivosti mohlo podobat úsměvu, i když se mi tlama třásla a vlnila, jak jsem zadržovala pláč. Cítila jsem se slabá a unavená a chtěla jsem být kdekoliv jinde, než tady, pod hrozbou nějakého nepochopitelného nebezpečí. Ale aspoň jsem nebyla sama. Byli jsme na to dva a i když jsme asi každý byl nějakým způsobem zlomený, mohli jsme dohlédnout jeden na druhého. "Neumřeme tu, že ne?" pípla jsem, i když jsem věděla, že to Artyom samozřejmě nemůže vědět. "To já ještě nechci." Smrti jsem se vždycky bála, stejně jako bolesti. A ať se dělo cokoliv, měla jsem pocit, že mi možná hrozí obojí.

//Velké houští přes Mahtaë jih

Prchala jsem s Artyomem před tím podivným nebezpečím, které ani jeden z nás nechápal. Bojovala jsem s panikou a vší silou se snažila udržet krok s tmavým vlkem, který právě vyslovil něco tak šíleného, až se mi nechtělo věřit, že jsem mu správně rozuměla. "Cože?" vyjekla jsem. "To ses dočista pomátl? Jako že bych tě měla prostě nechat umřít? Ani náhodou!" Teď už mi z očí vážně vyhrkly slzy. Proč si vůbec myslel, že bych na něco takového měla přistoupit? Nemohla jsem ho opustit, kdyby na to přišlo. To přátelé nedělali - a já už Artyoma za přítele považovala. A proč byl tak připraven a ochoten obětovat vlastní život? To v něm skutečně neviděl takovou cenu, jako v životě kohokoliv jiného?
Běželi jsme dál a já se už neohlížela. V hrudi mě z toho úprku už pálilo a docházel mi dech, ale nemohla jsem zastavit. Náš cíl se ale blížil. Zastavili jsme na břehu řeky, která se dál vlévala do obrovského jezera, které muselo být mořem. Jindy bych se mu možná obdivovala, ale dnes byly mé myšlenky úplně jinde. "Já to rozhodně zjišťovat nechci," vyhrkla jsem. Nechtěla jsem se k tomu vůbec přibližovat, ať to bylo cokoliv. Ještě jsem pořád funěla a popadala dech, chvílemi se mi z hrdla vydral nějaký zbloudilý vzlyk, nemohla jsem se vůbec uklidnit. Artyoma napadalo, kdo by za tím mohl stát. Já ale o podobné bytosti nikdy neslyšela. "Smrt? Tu neznám. Myslíš, že..." Chladné spáry hrůzy jako by mě náhle sevřely a začaly drtit. "Myslíš, že... že... Smrt... proč se jí říká Smrt?" Strach, strach, strach se mi už zase zažíral svým chladem až do kostí. "Chce - nás - všechny - zničit?" vyrážela jsem ze sebe jednotlivá slova a cítila jsem, jak se mi roztřásly nohy a vlastně celé tělo. Ani jsem si neuvědomila, že jsem stáhla ocas a krčím se jako nějaký rozklepaný ratlík. Uvědomovala jsem si jen, že se nedokážu pořádně nadechnout, že jen marně lapám po dechu a srdce mi hrozí vyskočit z hrudi. Umřeme? Nemůžeme umřít. Nechci umřít. Nechci, nechci, nechci... Krizové situace jsem nezvládala a tohle krize jistě byla. V uších mi hvízdalo. "Chci... domů," zaúpěla jsem prosbu, která většinou vycházela z tlamy malých vlčat.

Každá příjemná chvíle nakonec musí skončit. Jako bych to nevěděla. Jen jsem na to zkrátka s oblibou zapomínala. Jenže ona skutečnost se ráda připomínala sama od sebe - tentokrát se jí to povedlo v podobě kouřového pachu, který se nám začal pomalu vtírat do čenichů. Byl to hodně podivný večer, tichý, ale až přespříliš tichý. Ptáci zmlkli, všechno ztichlo. Jako by se celý svět nadechoval, napadlo mne, ale... nadechoval se k čemu? Zdálo se mi, že ve vzduchu visí nebezpečí, nějaká zlá, hrozná předtucha svírala moji duši. Zahleděla jsem se na Artyoma, hledala jsem u něj ujištění o tom, že všechno bude v pořádku, možná i nějaké zcela a naprosto nevinné vysvětlení toho, co se děje. I on ale vypadal nejistě. Samozřejmě. Má přece z ohně strach. "Co budeme dělat?" špitla jsem. Neviděla jsem žádný oheň, jen jsem cítila dým.
Ale Artyom naštěstí měl plán. "Věřím ti," bylo jediné, na co jsem se zmohla, než jsem poklusem zamířila za ním ven z křoví. A vtom se ozvala ta rána, jako zadunění hromu kdesi na severu. Na zlomek vteřiny jsem se ohlédla a s hrůzou si uvědomila, že nebe na severu svítí rudou září. Zarazila jsem se jako přimražená. "Artyome! Co se to... co se to děje?" zaúpěla jsem, protože to vypadalo hrozně, děsivě, naprosto příšerně. Umřeme? Co když umřeme? Když jsem se ale ohlédla, Artyom už byl o kus dál. Hrůza z toho, že bych snad měla zůstat sama v takové příšerné chvíli, mě donutila pořádně natáhnout krok. Kam že jsme to mířili? K moři? Hnala jsem se za tmavým vlkem a jen stěží se bránila naprosté panice.

//Ústí přes Mahtae jih

Čas nám ubíhal celkem příjemně. Ve skrytu křoví na nás nemohl ani déšť, ani horké sluneční paprsky, i když teplo tedy bylo pořádné, dokonce i s přicházejícím večerem. Vyměňovat si naše životní pohledy bylo rozhodně zajímavé. Jeden se mohl leccos přiučit a podívat se na věci taky z trochu jiného úhlu.
Zažertovala jsem, že bychom si to mohli rozdělit, jednomu na ostražitosti trochu přidat a druhému ubrat, ale měl pravdu, že kdyby to takhle fungovalo, svět by byl asi o hodně méně rozmanitý. "To asi ano," zasmála jsem se. "Takhle je to nejspíš lepší, když je každý unikátní a jedinečný." Olízla jsem si čenich a široce se usmála, když hnědý vlk se zjizvenou tváří pronesl, že mě rád poznal. "To i já tebe," řekla jsem a myslela to zcela upřímně. "A jsem ráda, že jsem ti mohla pomoct." Trochu - ne, vlastně hodně se mi zpočátku zdálo, že se Artyom domnívá, že si pomoc nezaslouží. Ale to samozřejmě nebyla pravda. Potřásla jsem hlavou: "Kdepak, i ty jsi mi hodně pomohl a za to ti patří dík."
Mohla jsem si myslet, že Artyom nepatří k těm, které by vyděsily nějaké pověsti a pohádky. "No... to asi ano," souhlasila jsem váhavě, ale sama jsem věděla, že já se nechám vyplašit lecjakou děsivou historkou. Jak si jeden vůbec mohl být jistý tím, co je doopravdy skutečné a co je úplný výmysl? Jistě v sobě spousta těch příběhů měla alespoň zrnko pravdy... Lehce jsem se otřásla a radši se soustředila na veselejší věci. Třeba proč se srnám v Artyomově jazyce říká kozulja. "Možná. Je pravda, že jsou srny vlastně takové kozy, jen trochu jinačí," přemítala jsem, na lovnou zvěř jsem expert nebyla, což ostatně vyšlo najevo hned vzápětí. "Jak říkám, možná tady kolem na pláních? Pomohla bych ti, nebo bych to alespoň zkusila, ale nemohu ti nic slibovat..."
Jenže vtom mého společníka cosi zarazilo. "A co?" nechápala jsem nejdřív, ale pak jsem to také ucítila. Kouř? "Vlastně... ano." A také bylo podivné ticho, což jsem si až dosud neuvědomila. Ptáci jakoby zmlkli. Ve vzduchu cosi viselo jako podivná předtucha, zlověstná předzvěst něčeho zlého. "Něco... něco asi není v pořádku," polkla jsem nasucho a obrátila poplašený pohled zlatých očí k Artyomově tváři.

Déšť ustal a naše kožichy začaly pomalu vysychat, zatímco jsme se skrývali v křoví jako dva nějací spiklenci. Trochu jsem se tomu usmála, ale jen tak lehce. Snažila jsem se soustředit a neztrácet se příliš v myšlenkách, jak jsem měla ve zvyku. Dávala jsem pozor, co Artyom říká.
Zdálo se, že můj přístup k životu se mu zamlouval, či to alespoň tvrdil. Věděla jsem, že to občas někomu připadalo hloupé nebo naivní, ale pro mě to bylo zkrátka normální. Měl ale pravdu v tom, že někdy není úplně snadné to dobro najít. "Někdy je jeden musí hledat vážně složitě," přisvědčila jsem tiše a trochu svěsila uši, když jsem viděla, jak Artyom dumá nad mými slovy. Nechtěla jsem v něm nějak vyvolávat starou bolest. Tiše jsem si povzdechla, když konečně promluvil a vysvětlil, že je pro něho po všem co zažil těžké věřit druhým. "Možná... není tak špatné být nedůvěřivý a opatrný. Já prý ostatním věřím zase až příliš," potřásla jsem hlavou. "Možná bychom si měli tu důvěřivost a nedůvěřivost rozdělit nějak mezi sebe a pak bychom byli dva úplně normálně ostražití vlci," zasmála jsem se nápadu, který se mi v tu chvíli vynořil v hlavě. Jen jsem doufala, že hnědý nenabude dojmu, že se snad směju jemu.
Vypověděla jsem mu další věci o svém domově. "Bylo to bezpečné místo," přikývla jsem. "Taky si myslím, že mí rodiče vybrali dobře." Trochu jsem ale nakrčila čelo, když Artyom pronesl o vlcích, kteří věřili strašidelným historkám, za slaboduché. Nebo tak něco. "Hádám, že by ses asi takovými povídačkami nenechal vyděsit, že?" otázala jsem se. Věděla jsem, že já bych se asi zastrašit nechala. Ne, že bych věřila na strašidla, ale... Vlastně jsem na ně asi věřila. Proč by se jich vůbec někdo bál, kdyby vůbec nebyla skutečná? Jistě, byly to skoro určitě jen povídačky pro vlčata, ale kdo si tím mohl být jistý, že? Lehce jsem se otřásla a odolala jsem touze paranoidně se otočit přes rameno, jestli tam nestojí nějaký bubák.
Radši jsem věnovala pozornost cizím názvům zvířat, které na mě Artyom vychrlil. "Kozulja," zopakovala jsem a uculila se: "To se mi líbí." Snažila jsem se všechna ta nová jména zapamatovat a nacpat si je do paměti, aby mi jen tak nevyklouzla, až bych málem přeslechla další otázku. "Zvěř?" vyhrkla jsem, jako bych o ní snad nikdy neslyšela. "Ach, jasně. Zvěř. No... hádám, že na té pláni přes kterou jsme běželi, by nějaká mohla být?" Znejistěla jsem ale tváří v tvář možné hrozbě toho, že bych byla zatažena do lovu. "Já ale nejsem moc zdatný lovec," přiznala jsem. A to bylo ještě řečeno mírně. Nikdy jsem nechytila nic většího, než zajíce.

//Náhorní plošina

Z otevřené pláně jsme došli až do skrytu stromů. Nebo možná spíš křoví. Nebyla jsem si jistá, jak přesně nazvat tu houštinu, která nás objala, ale hlavní bylo, že jsme v ní byli skrytí před výkyvy počasí. Artyom se zamýšlel nad tím, co jsem mu řekla a pak zase vyzval k zamyšlení mne. Že dobro a zlo jsou v rovnováze, tomu jsem asi i věřila - přála bych si samozřejmě, aby vždycky převažovalo dobro, ale bylo mi jasné, že svět nikdy nebude jenom růžový. Také ale nikdy nebude úplně zlý, aby se na něm už nic hezkého nenašlo. Ovšem skoro se zdálo, že to Artyom vidí trochu naopak, než já. "Hm, když kolem mě převažuje dobro, většinou se na nic zlého nesoustředím," střihla jsem ušima. "A na nemilých situacích se snažím najít alespoň něco hezkého, i když to není někdy moc snadné, pravda." Byly chvíle v mém životě, kdy se mi zdálo, že slunce už nikdy nevyjde a už nikdy nebude lépe. Jenže to bylo to - slunce nakonec vždycky vyšlo a teď, když už uplynul nějaký ten rok, ta bolest skoro vymizela. Občas se pořád objevovala, vyplula na povrch, jako když se před nedávnem Adiramovi omylem podařilo zasáhnout bolestivé místo, ale... nebylo to nakonec taky k něčemu dobré? Zavedlo mě to do toho rozkvetlého háje a tam jsem potkala Artyoma, který byl rozhodně nejzajímavějším vlkem, na jakého jsem narazila za opravdu dlouho dobu. "Přece jen se říká, že všechno zlé je k něčemu dobré. I když to spíš asi záleží na tom, jak se na to kdo zrovna dívá."
Zamávala jsem ocasem, když Artyom můj rodný hvozd označil za bezpečné místo pro vlčata. "To ano. Nic nám tam nechybělo," pronesla jsem s úsměvem, jak jsem vzpomínala na ta bezstarostná léta. Trochu jsem se zarazila nad tou poznámkou - od koho jiného by mohlo něco hrozit? Od nikoho z mojí rodiny určitě ne. Přešla jsem to ale bez většího pozastavení a pokrčila rameny, když se vlk začal víc zajímat o ta naše "strašidla". "No, krajem kolovaly různé pověsti. Byl to hodně starý, zarostlý hvozd, asi by se mohl zdát strašidelný tomu, kdo to tam neznal. A myslím, že táta taky po okolí roznášel nejrůznější historky, aby nás nikdo neobtěžoval," zasmála jsem se. Nedocházelo mi, ani teď v dospělosti ne, že vyrůstat v izolaci jediného lesa bez kontaktu se světem není tak úplně normální, stejně jako počínání mých rodičů. Bylo to jediné dětství, jaké jsem znala, a dívala jsem se na něj skrze růžová sklíčka.
Naučit se novou řeč asi nebylo úplně snadné, ale fakt, že se podobala té jeho rodné, to usnadňoval. "Myslím, že ji ovládáš slušně. Rozumím ti skoro bez problémů," usmála jsem se na Artyoma - nějaké slůvko jsem pravda sem tam nepochytila, ale většinu jsem si dokázala domyslet a hlavní bylo, že jsme se domluvili, ne? Usadili jsme se do skrytu olistěných větví a já se zamyslela, jaká slova bych mohla chtít slyšet. "Hmm, já nevím..." Rozhlédla jsem se kolem a nakonec plácla první, co mě napadlo: "Co takhle nějaká zvířata?"

//Medvědí jezero přes Medvědí řeku

Bylo to asi skutečně otázkou štěstí, na koho vlk zrovna narazí. Artyom se na to ale díval poněkud černě. Svou větu sice nechal nedokončenou, ale mohla jsem si to domyslet. "Nojo. Stát se může leccos... ale někdy taky stačí jedno správné setkání a všechno je hned lepší!" nadhodila jsem s nadějí.
Nepřekvapilo mne, že o Morhonském hvozdě nic neví. Bylo to skryté místo, kam nezabloudila živá duše kromě mojí rodiny. "Vlastně bych se dost divila, kdybys o něm slyšel," pronesla jsem a otřásla si rychle přebytečnou vodu z kožichu. Celkem zbytečně, protože dál pršelo a hned se mi v srsti usazoval nový déšť, ale i tak jsem se hned cítila o něco lehčí. "Nikdo tam moc nechodil. Kolem se povídalo, že tam straší, takže se mu vlci vyhýbali - ale já tam žádné strašidlo nikdy neviděla." Kdoví, jak to tam vypadalo dnes? Les byl určitě pořád stejný, ale žila tam moje rodina pořád? Ta myšlenka mě bolestivě bodla u srdíčka, tak jsem ji odsunula stranou.
Zvědavě jsem naslouchala tomu, co Artyom říkal o své rodné zemi a jazyce, kterým tam mluvili. "Ještě jsem vlastně nikdy nepotkala nikoho, kdo by mluvil cizí řečí," přiznala jsem. "Bylo těžké se naučit tu naši?" zajímala jsem se a oči se mi rozzářily, když mi Artyom nabídl, že mě naučí nějaká další slova. "Jistě, to by bylo skvělé! Ráda se něco přiučím," poskočila jsem si v dešti jako malé vlče a tlama se mi roztáhla do zářivého úsměvu.

//Velké houští

Pokrčila jsem rameny. "Možná nechodí. Rozhodně je hodně těch, kteří si hledí jen sami sebe nebo chtějí druhým uškodit... ale těch dobrých je taky spousta," nahlížela jsem na to z trochu optimističtějšího úhlu. Většina vlků, které jsem v životě potkala, mi nechtělo nijak ublížit a spousta mi jich i pomohla. Možná jsem měla jen štěstí, ale chtěla jsem věřit, že na světě je pořád dost dobra. Sama jsem se k němu snažila co nejvíce přispívat.
Konečně jsem se dozvěděla i jeho jméno. Artyom. Moje jméno nejspíš zaznívalo ozvěnou jeho rodného kraje, o kterém jsem ovšem vůbec nic nevěděla. "Ze... Sibíri?" zopakovala jsem a zavrtěla hlavou: "Kdepak. O takové zemi jsem nikdy ani neslyšela. Já jsem se narodila v Morhonském hvozdu, ale myslím, že ten s tou Sibí- s tím Sib- eh... s tou zemí nemá nic společného." Teď jsem ale byla zvědavá. Do hlavy se mi nahrnula spousta otázek, které jsem ještě na chvíli odsunula stranou, i když mi bylo jasné, že se brzy vyvalí do popředí.
Nejdřív jsem ale přednesla svůj nápad s tím, že bychom se mohli porozhlédnout kolem a možná poznat trochu z okolí. Třeba bychom našli i něco k snědku, kdoví? Artyom měl ale nejspíš pravdu, když navrhoval, že nejprve bychom si měli hledat úkryt. Déšť totiž zesiloval a blesky, které každou chvíli rozčísly oblohu, začínaly trochu děsit i mě. Dokud jsem nebyla sama, bouřky jsem se příliš nebála, ale i tak jsem měla pocit, že se mi dušička vždycky trochu zachvěje, když uslyším prásknutí hromu. "Dobrý nápad. Tak vyrazíme, něco tu poblíž jistě bude," zamávala jsem ocasem a vykročila za ním podél řeky. "Takže... ty jsi z té Sibíri?" nedokázala jsem konečně udržet na uzdě svou zvědavost. "Je to daleko? Mluví se tam tím jiným jazykem, kde žízeň je život a život je břicho a... tak dál?"

//Náhorní plošina přes Medvědí řeku

Proč bych se vůbec starala o někoho, koho ani neznám? No. Dobrá otázka. Věděla jsem, že je hodně vlků, kteří si hledí jen svého a na ostatní se příliš neohlížejí, ale já taková nebyla. Nepřišlo mi správné se k vlkům obracet zády, když by mohli potřebovat přítele. Jen díky vlkům, kterým nebyl ukradený osud naprosto cizí vlčice, jsem pořád ještě byla naživu. Bylo jedině dobře snažit se podobnou laskavost rozširovat sama. I když hnědému třeba zrovna nešlo o život. "Asi jsem prostě taková," odpověděla jsem stručně, neboť uspořádat všechny ty myšlenky do slov, která by dávala smysl, bylo trochu nad moje síly. "Imja... jakože jméno?" pokoušela jsem se domýšlet si, jaký by asi mohl být význam toho slova. "To se přece dá snadno napravit," pousmála jsem se a uvědomila jsem si, že ani on moje jméno nezná. Tak jsem se do toho napravování rovnou pustila: "Já jsem Jasnava."
Nebyl zvyklý na pomoc druhých, dokonce s ní ani nepočítal. Věděla jsem už, že nechce, abych ho litovala, ale přesto mě to bodlo u srdce. Svět dokázal být krutým místem. Tiše jsem si povzdechla, ale držela jsem jazyk za zuby. "To nic," broukla jsem, když se omluvil, že mě nazval lhářkou. "Prostě nedorozumění." Zabolelo to slyšet, to ano, ale nejspíš to tak nemyslel. Navíc jsem věděla, že ostatním občas připadám podivná a už spousta vlků měla problém pochopit, o co mi vlastně jde, když mě ve výsledku nešlo vlastně o nic konkrétního. Prostě jsem... byla a snažila se být taková, abych se za sebe nemusela stydět.
Na chvíli se mezi námi rozestřelo mlčení, narušované jen občasným vzdáleným zaduněním hromu. Teď už se to zdálo blíž a noční obloha byla zakrytá černými mraky. Ve vzduchu byl cítit déšť. Brzy to asi začne. Když hnědý zase promluvil, už jsem mu znovu nepřipomínala, že žádnou "odměnu" nechci. Nebyl hloupý, už mu to přece muselo dojít. "Já to tu taky příliš neznám," přiznala jsem. "A zrovna prvotřídní lovec taky nejsem. Možná bychom se ale mohli po nějakých takových místech porozhlédnout, až se ta bouřka přežene?" navrhla jsem a lehce se otřásla, když mi první studená kapka dopadla na čenich. Slíbil, že když budu potřebovat pomoci nebo poradit, udělá, co bude moct. S vděkem jsem se usmála, i když mě zrovna vůbec nenapadalo nic, s čím bych mohla chtít pomoct. "Tak děkuji. A nápodobně," řekla jsem, aby bylo jasné, že i já jsem ochotná pomoci jemu - i když jsem taky nebyla z nejsilnějších nebo nejschopnějších.

Šla jsem za ním prostě proto, že se uprostřed naší rozpravy rozběhl kamsi pryč a já netušila proč. Jistě, že jsem se o něj v tu chvíli bála! Jenže vlk, jehož jméno jsem stále neznala, si to celé vykládal asi úplně jinak, než to ve skutečnosti bylo. "Tak to není," pokoušela jsem se to vysvětlit, ale měla jsem pocit, že akorát zabředám hlouběji do jakého nedorozumění. "Nebála jsem se - tedy, ano, ale ne protože... Prostě jsem netušila, co tě tak vyděsilo." Zamávala jsem krátce ocasem, jen jedno zhoupnutí sem tam a lehce se pousmála: "Přece jsem neřekla, že by sis neporadil. Ale vlk si vždycky nemusí poradit úplně sám, ne? Když má tu možnost?" Doufala jsem, že neříkám něco hloupého. Jeho náhled na svět byl podle všeho od toho mého dosti odlišný.
Jenže pak mě obvinil ze lhaní. Lehce jsem sebou škubla, jako by mě snad plácl po čenichu. "Lhát?" vydechla jsem. Ale ne, co jsem to vyvedla? "Ale já přece nelžu. K čemu by mi to bylo?" To docela zabolelo. Nebyla jsem nikdy lhářkou - a proč bych mu lhala o něčem takovém? "Nešla jsem za tebou, protože jsem si myslela že si neporadíš nebo protože by mi tě bylo líto. Vážně ne."
Vážně o sobě smýšlel tak špatně, že nemohl uvěřit ničemu z toho, co jsem říkala? Věřil, že by s ním někdo mohl chtít trávit čas jen tehdy, když bude k něčemu užitečný? To by mi možná vážně líto bylo. A... opravdu si s ním nikdo rád nepovídal? "Ale byla to přece zajímavá rozprava," pípla jsem, protože už jsem netušila, co říct a co si raději nechat pro sebe. Nemohla jsem ale dost dobře zůstat úplně zticha. Taky jsem jedné části z toho, co říkal, zase vůbec nerozuměla - ili ty pervaja? Nechala jsem to raději být.
Snažila jsem se zklidnit jeho strach, který vyvolávala blížící se bouře. Akorát ho to ale asi více rozesmutnilo. "Nemusela jsem sem běžet," podotkla jsem tiše. "Jsem tady, protože chci. A žádné hlouposti jsem taky neslyšela."