Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Tenebrae

Rozhodně jsem neměla žádných námitek proti tomu udělat si na vzdálenější jih ještě další výlet. "Ráda! Taky bych to chtěla vidět znovu, a třeba objevit i další zvláštní zvířata, co tam jsou," střihla jsem ušima. Wizku asi mívala pocit, že ji už nemůže nic překvapit. Mně se tohle nedělo - ze světa jsem zatím poznala jen kousek, těch tajemství, která skrýval, muselo být ještě mnohem, mnohem víc. "Asi se vždycky najde nějaké nové překvapení, i když už si myslíš, že to ani nejde," zasmála jsem se krátce a moje soustředění se postupně přesunulo spíše k tomu, kde bychom si mohly alespoň trochu osušit kožichy a dál nemoknout.
Kmen přes řeku byl kluzký a zrádný. Nebylo to určitě moc bezpečné a když jsem stanula na druhém břehu, pořádně mi bušilo srdce. Fuj. Naštěstí jsme si mohly oddechnout. Ani já, ani Wizku jsme se do vody nezřítily a už na nás čekal úkryt pod hustými větvemi hvozdu, který se rozléhal před námi. Zalezla jsem mezi kmeny stromů a důkladně se otřepala.
V očích mi musely snad viditelně svítit hvězdičky, když jsem se rozhlédla kolem a viděla všechny ty pokroucené stromy a propletené kořeny a větve. Tady to je skoro jako doma! napadlo mě - ještě víc, než v lese, kde jsme si s Wizku postavily úkryt. Už už jsem se ke své kamarádce otáčela, abych s ní své nadšení sdílela, když od ní přilétla otázka, která mě přiměla se zarazit. "Čenich? No-" Zavětřila jsem. Ano, bylo to tady cítit docela silně. Spousta vlčích pachů se tady mísila. Nepoznala jsem to jako charakteristický pach smečky, zkrátka proto, že jsem na žádném smečkovém území nikdy nebyla, ovšem nebyla jsem ani tak hloupá, aby mi to nedošlo. Výraz nadšení vystřídal mírný úlek. "Myslíš, že jsme vlezly k nějaké smečce přímo domů?" vykulila jsem na Wizku oči. Ne, že bych místní smečky nechtěla poznávat, ale jaksi jsem na to v tuhle chvíli nebyla mentálně připravená. "Ajaj. Bude to průšvih?" Nebyla jsem si popravdě jistá, jak tohle funguje.

//Hadí ocas přes Esíčka

Wizku se pruhovaným srnkám taky podivila. "Podivnost, že? Vlastně se ani srnkám tak moc nepodobaly, ale... vážně nevím, k čemu jinému bych je přirovnala," kroutila jsem nad tím hlavou, kterou mi teď kráčely zástupy všech těch prapodivných tvorů. Tenhle výlet jsem si ještě musela někdy zopakovat. "Ano, bylo to pěkné! Až na to, že jsem se ztratila od těch dvou... Ale nic strašného se tam nestalo. Asi to bude bezpečné, když k těm zvířatům nechodíš moc blízko a neprovokuješ je," zazubila jsem se a spokojeně mávala ocasem. "Nejspíš vlky nežerou. Asi ani neví, co jsme vlastně zač a jestli jsme k jídlu." Ne, že bych to chtěla zjišťovat. To prasátko by mě možná spolklo i vcelku.
Naše cesta postupně přestávala být tak příjemná, když spustil déšť a z nebe vytrvale padaly chladné kapky deště. Brzy jsem měla kožich úplně mokrý. Od řeky, kolem které jsme šly, navíc docela táhl chlad, ale já začala okolí poznávat. "Aha, já asi už trošku vím, kde jsme," pokývala jsem hlavou. Někde tady poblíž jsem s Tonresem lovila v zimě zajíce! A šli jsme kolem lesa, který by nám mohl momentálně být vážně vhod. "Kdyby se nám povedlo přelézt přes tu řeku, mohly bychom se před tím deštěm schovat v lese. Nemělo by to už být daleko," radovala jsem se, že jednou taky něco užitečného vím. Nikdy jsem v tom lese nebyla, ale to by bylo, aby se tam nenašla žádná skrýš.
Jenže řeka byla divoká, její proud černý a zrádný. Přeplavat ji nepřipadalo v úvahu. Nacházely se tady ale staré kmeny stromů, některé z nich vypadaly docela pevně. Zkusmo jsem na jeden položila přední tlapy a opřela se do něj. "Zdá se, že drží... snad nebude moc klouzat," pravila jsem úzkostně a ohlédla se s obavou na Wizku. Nechtěla jsem... no, umřít. To by se nepochybně stalo, kdybych tam zahučela. Opatrně jsem se vyškrábala na kmen a vydala se po té nejisté lávce na druhou stranu, zarývala jsem drápy do mokré kůry, jak jen to šlo. Zadní noha mi v jednu chvíli trochu podjela. Vyjekla jsem jako podsvinče, rychle nabrala ztracenou rovnováhu a prakticky už přeskočila na druhý břeh, jen abych už stála zase na pevné zemi. Neumřela jsem. Obrátila jsem se a čekala na Wizku. Snad ani ona neumře. Skrýš pod stromy lesa už na nás totiž čekala a byla lákavější, než kdy jindy. Déšť a chlad totiž vlezle zalézal pod kůži.

//Sarumen

//Východní hvozd

Po důkladném (a křupavém) protažení nastal nejvyšší čas vyrazit na cestu za snad teplejšími krajinami. Nechaly jsme náš úkryt za sebou, jen jsem se na něj ještě jednou ohlédla, abych si dobře zapamatovala, kde je a vtiskla si do paměti i to, jak vypadá. Kdoví, třeba vážně poslouží nějakým jezevcům, liškám nebo dalším vlčím poutníkům, co na něj třeba náhodou narazí. Ta myšlenka mi přinesla úsměv na tvář, ale pak už jsem se otočila dopředu, k další cestě, co nás čekala.
"Mhm," přikývla jsem. "Byla. A bylo to vážně zajímavé dobrodružství." Wizku podle všeho chtěla slyšet víc a proč bych jí to neměla vyprávět? Pořádně jsem ještě neměla šanci to nikomu říct. "Ani nevím, jak jsem tam vlastně došla, ale octla jsem se na takové velké louce, kde pořádně nic nebylo, jen spousta trávy, sem tam křoví a stromů jenom pár. A potkala jsem tam dvě vlčice, jednu dospělou a druhou ještě vlče - a ta malá potom vběhla přímo do stáda takových pruhovaných srnek! Žádné takové zvíře jsem ještě neviděla. Byly černobílé a pohybovaly se v ohromném stádu, takže skoro vypadaly jako jedno obří pruhované zvíře. Měla jsem strach, že tu malou rozšlapou, takže jsem taky vlezla mezi ně, ale bylo to jako proud řeky... úplně jsme se od sebe všechny tři oddělily," povzdechla jsem si. Doufala jsem, že Zed a Zrzečka byly v pořádku.
"Najít jsem je nemohla, tak jsem sledovala takové divné stopy. Obrovské a kulaté... nic podobného jsem ještě neviděla. Těch divných zvířat tam ale bylo víc. Obří ptáci s dlouhými krky a ještě obrovitější... no nevím ani co to bylo, ale měli nohy jako kmeny stromů, úplně mega ušiska a čumáky jim visely skoro až k zemi. Ale ty stopy patřily takovému divnému prasátku, co se tam válelo v bahně a mělo obrovskou hubu, kterou by asi klidně překouslo vlka vejpůl. Naštěstí to asi nechtělo udělat." Zakroutila jsem nad tím hlavou, tolik podivných tvorů na jednom místě jsem prostě do té doby nikdy neviděla. "Určitě tam toho musí být mnohem víc, ale bylo léto a hrozné vedro, takže jsem se pak radši šla někam ochladit," dokončila jsem a rozhlédla se kolem.
Tyhle končiny jsem úplně přesně nepoznávala, ale asi jsem přibližně tušila, kde jsme. Rozhodně jsme mířily na jih, o tom nebylo pochyb, a tak jsem zkrátka pokračovala kupředu. Někam dojdeme a obrátit se zpátky jsme mohly kdykoliv, kdyby to náhodou už dál nešlo. Slyšela jsem už šumění řeky, která nás klidně mohla kousek cesty vést.

//Tenebrae přes Esíčka

Jakkoliv příjemně bylo v našem krásném úkrytu, začínalo se ukazovat, že vážně není doupětem, ve kterém by se dala přečkat zima. Ještě ani nebyla tu a chlad z okolí už si hledal skulinami cestu dovnitř. Obzlvášť, když jsme tu jen tak ležely a nic nedělaly. Tlapky už mi začínaly pomalu dřevěnět. Protáhla jsem si je vležel, jak jen to šlo, ovšem moc to nepomohlo. I když jsem z toho byla trochu smutná, bylo mi jasné, co to znamená. Bylo na čase nechat naše místo snění za zády. Asi až do jara. Ale vždycky se sem můžeme vrátit, připomněla jsem si.
Wizku navrhla, že bychom mohly zamířit k jihu. "To zní jako dobrý nápad," přikývla jsem s úsměvem. "Třeba zimu ještě na chvilku předběhneme." Vysoukala jsem se z úkrytu ven za Wizku a s četným křupáním si protáhla celé tělo. Musela jsem se tomu zašklebit. Byla jsem moc mladá na to, abych byla takhle křupavá! Ale dlouhá nečinnost udělala své. "Ani nevím, jestli na úplný jih zima vůbec přichází," zamyslela jsem se, zatímco jsem pomalu vykročila. "Všechno je tam tak jiné." Zavzpomínala jsem na svůj výlet, cestu mezi neznámá zvířata, jaká jsem nikde jinde neviděla. Co by si na sněhu počala? Vždyť to prasátko, co jsem viděla, ani nemělo chlupy...

//Hadí ocas

Odkud se vzala u vlků magie byla skutečně záhada. Snad bychom dokázaly i něco vymyslet, ale byly by to všechno jenom pouhé dohady. Možná by něco víc věděl Život, ale měla jsem takový dojem, že by mi to asi nepověděl, ani kdybych se zeptala. Třeba to mělo prostě zůstat tím, čím to bylo. Tajemstvím. Nezbývalo, než doufat, že v tom celém byl nějaký větší smysl. Chtěla jsem tomu věřit a Wizku mne v tom jenom utvrzovala. Na tlamě se mi opět rozáhl úsměv. "Ano, to je pravda. Ať už to bylo jakkoliv, asi je to takhle správně." Představila jsem si jezevčí rodinku, jak se usadí v našem úkrytu, a musela jsem se tomu pousmát. Ne, nebylo by dobře se magie bát. Stačilo jen dávat pozor na to, jak se používá. Musím to pak ukázat Artyomovi. Aby viděl, že to není jen zlé, napadlo mě a trochu mě bodlo u srdíčka při myšlence na to, kde asi Artyom je a co dělá. A to jsem nechtěla, abychom se jeden druhému zase ztratili... Když jsme se ale našli jednou, určitě to zvládneme znovu.
Hvozd kolem nás tiše šuměl a já přemýšlela nad tím, jaká to je vlastně náhoda, že tu vůbec jsme a můžeme tohle všechno vidět. Nevěděla jsem, kdo nebo co o tomhle rozhoduje, ale byla jsem v tuhle chvíli ráda, že jsem zrovna já a zrovna tady. Byla jsem spokojená. Měla jsem po boku novou kamarádku, ozkoušela jsem síly své magie, měly jsme krásné místo, kam jsme se mohly kdykoliv schovat. Co ještě scházelo? Nejspíš už vůbec nic.
Jenže problém byl v tom, že ani snít se nedalo napořád. Cítila jsem chlad, který se dral do úkrytu škvírami a mezírkami. Zdál se hryzavější, než dřív. Zima byla na spadnutí. Snad by to ani nebylo tak zlé, ale když jsem tu jen tak ležela, začínala mi být docela zima a taky už jsem měla tlapy úplně zdřevěnělé, nemluvě o ztuhlosti zbytku těla. Vleže jsem se protáhla, jak nejlépe to šlo, ale přestávalo to stačit. "Uh," otřásla jsem se trošku. "Začíná trochu přituhovat, že? Možná bych si šla trochu protáhnout tlapy, rozproudit krev," navrhla jsem a otočila se k Wizku, jestli je na tom podobně, jako já. "Nechtěla bych se tu proměnit v ledovou kostku," zazubila jsem se, ale měla jsem obavy, aby v sobě moje slova neskrývala víc pravdy, než by bylo zdrávo. Co když to opravdu hrozilo?

"Ano. To každopádně," souhlasila jsem s tím, co říkala Wizku. Dokud jsme magii ovládali my a ne ona nás, nejspíš to nebylo tak zlé. Přesto pořád bylo otázkou, co už je příliš, co už překračuje hranici a jestli nějaká hranice vůbec doopravdy existuje, kromě té, co si každý sám vytvoří v hlavě.
Proč jsme měli magii zrovna my vlci, to byla také věc, která mne už napadla. Proč ne jeleni nebo medvědi nebo ptáci? "Snad ano. Asi jsem nikdy ani neslyšela žádné příběhy o tom, jak vlci vlastně přišli k magii. I kdyby to měly být jenom pohádky. Doufám ale, že ať už se to stalo jakkoliv, vážně to mělo nějaký smysl a nebyla to třeba jenom náhoda." Co by to pak znamenalo? Že jsme ji třeba mít ani neměli? Zavrtěla jsem hlavou. Nemohla jsem takhle přemýšlet. Zkrátka jsme magii měli a byla jsem za to ráda. Skutečně, i když jsem se nad jejím používáním k některým účelům možná až moc stresovala.
"A proč tu jsme..." Proč vlastně? "Asi jsem nad tím nikdy nepřemýšlela. Řekla bych, že to je trochu moc složité na moje chápání," zasmála jsem se. "Ale ať to je jak chce, jsem ráda, že tady jsme. Jinak bychom nic z toho, co je na světě hezké, nikdy neviděli. Nebo bychom třeba byli jenom... mech nebo kamení, které si toho moc neužije."

Poslouchala jsem, co Wizku říká, a musela jsem uznat, že je na tom něco pravdy. Možná hodně pravdy. "Nejspíš máš pravdu," sledovala jsem zamyšleně bublinu z vody, která se vznášela ve vzduchu. "Já... Artyom, ten můj kamarád, kterého jsem hledala, má z magie taky strach. Nebo ji jen nemá rád. Nejsem si úplně jistá, ale myslím, že má pocit, že kouzla dokážou ve vlcích probudit zlo. Já sama si nemyslím, že by byla magie špatná, jen nad tím možná trochu moc přemýšlím," sklopila jsem pohled trochu stranou. "Myslím, že je to prostě nástroj, ne? Jako všechny ostatní. Tesáky se taky dají použít k dobru i ke zlu, jen... nevím. Cítila jsem se trochu provinile, i když jsem loni v zimě objevila magii a nechala vypučet trochu trávy, protože jsem věděla, že hned zase zmrzne," zasmála jsem se trochu nervózně.
Přišlo mi to trošku hloupé, když jsem to řekla nahlas, ale byla to pravda. Asi jsem nad tím vážně moc přemýšlela, ale nechtěla jsem magií způsobit nic špatného. "Říkám si, že když zvířata nemají žádnou magii, kterou by se mohla bránit, asi není fér ji na ně používat a nedat jim ani šanci si zachránit život. Ale to, co říkáš, taky dává smysl." Asi to zkrátka nebylo černobílé. Každý to mohl vidět úplně jinak a mít vlastní zásady, jak magii používat. I když Wizku slova byla rozumná, v hloubi duše jsem cítila, že kdybych magii použila k tomu, abych něco připravila o život, nepřišlo by mi to správné.

Borůvky vzniklé magií skutečně kyselé nebyly. Byly sladké a dobré, až jsem ani moc nepřemýšlela nad tím, jak to je nepřirozené, mít čerstvé borůvky takhle pozdě na podzim. Nebylo to nějaké pohrávání si s zákony přírody? Na druhou stranu, byl to jen jeden borůvkový keřík... a ty borůvky vážně chutnaly skvěle. Kdyby byla příroda proti tomu, určitě by byly kyselé a nedobré. "To tedy, ani jsem to nečekala," zasmála jsem se a nacpala si jich do tlamy ještě pár. Na hostinu to nestačilo, ale nejhorší hlad se zahnat dal. A chuť na ovoce jakbysmet.
Hleděla jsem na ten keříček skoro zamilovaně. Znamenal totiž, že se mi otvírá spousta nových možností. "To asi ne. Leda bych toho borůvčí musela nechat vyrůst vážně, vážně hodně, ale i tak si nejsem jistá, jestli bych na to stačila," zazubila jsem se na Wizku a doufala, že nemám všechny zuby úplně fialové od borůvek. Její druhá poznámka mě však přiměla se zamyslet. To mě totiž vůbec nenapadlo. "To by vlastně šlo, že? Hlavně v zimě by se zvířata určitě jen hrnula. Ale..." Trochu jsem se zarazila. "Já nevím. Bylo by to správné? Takhle si pomáhat magií?" Přišlo mi to jaksi nefér. To už by určitě bylo zahrávání si s přírodou.

Takže odchod z lesa se nekonal. Alespoň ne teď hned. Spokojeně jsem se usmála a zamávala ocasem. "Jasně, zůstáváme. Ostatně, zatím se nikdo nepřihnal, takže si na to třeba až takové nároky nedělají." Protáhla jsem si trochu tlapy dopředu a začala pohledem zkoumat náš úkryt, místa, která by se dala ještě vylepšit. Asi by to ale nešlo všechno na jeden zátah. Zase tolik jsem si s tou magií ještě nevěřila. A nebylo by lepší začít něčím na zub?
Wizku v tom měla celkem jasno. "Já taky," zasmála jsem se, když při zmínce borůvek vyletěla málem do stropu. "Neboj se. Myslím, že jsem si od toho posledního pokusu odpočinula snad dost," zauvažovala jsem. Dokonce jsem se i prospala a všechno, to muselo určitě stačit. "A kdybych náhodou přece jenom omdlela, tak bych se určitě za chvíli zase probrala. I když to není nic moc zážitek, takže si radši vážně dám pozor," zazubila jsem se. Párkrát už se mi to stalo, ale moc jsem na to teď nechtěla myslet. Radši jsem se soustředila, vytvořila si v hlavě docela jasný obrázek a za chvíli kousek od vchodu začal rašit malý borůvkový keřík. Lezl ze země pomalu, jak jsem se přitom zároveň snažila i soustředit na nějaká varovná znamení vlastního těla, avšak nic dramatického se nekonalo. Keřík vyrostl a já neomdlela, ani mě to nijak dramaticky nezmohlo, i když jsem pocítila malý úbytek energie. To mi ale nezabránilo v širokém úsměvu, když jsem spatřila velké modré borůvky, které na kouzelném keříku rostly. "Povedlo se! Teď ještě, aby nebyly kyselé jako šťovík," cukla jsem koutky a hned si jednu opatrně uhryzla do tlamy, abych ji vyzkoušela. Kyselá vůbec nebyla. Byla... povedená.

Kdoví, co by si smečka myslela o nových sousedech. Vzhledem k tomu, že jsme nikoho odtamtud asi neznaly, se to nedalo moc odhadnout, mohly jsme o tom akorát polemizovat. "Asi ne," prohlásila jsem trochu zklamaně, když Wizku mínila, že to bude lepší neriskovat. "Ale byla by škoda to tu opustit třeba úplně zbytečně. Třeba by jim to opravdu nevadilo. Mohly bychom se jich prostě zeptat," navrhla jsem, i když jsem ze setkání se smečkou byla trochu nervózní. Konec konců jsem pořádně netušila, co to asi obnáší. "Nebo budeme tak nenápadné, že si ani nikdy nevšimnou, že jsme tady," usmála jsem se na ni spiklenecky. Wizku měla zase vlastní nápad. Zasmála jsem se: "Taky možnost! Že by z nás byly dobyvatelky?" Bylo mi celkem jasné, že to se nestane. Já tedy o dobývání smeček neměla žádný zájem a celkem jsem věřila tomu, že Wizku taky ne.
Měla jsem ale radost, že si na tu smečku vzpomněla. Všechno to tam určitě v hlavě měla, hezky bezpečně uložené! Složila jsem hlavu na tlapy a odfoukla žlutý list, který spadl z venku přímo přede mě. S večerem se připlazila i větší zima. Rozhlédla jsem se po děravých místech v našem úkrytu. Možná by to chtělo ještě zalátat. "Hm, co myslíš? Měla bych to křoví zkusit ještě trošku rozkošatit, ať nám sem nefouká? Nebo... nebo bych mohla zkusit nechat vyrůst nějaké borůvčí nebo tak něco." Ne, že bych měla vyloženě hlad, spíš jen takový počátek pocitu, že bych něco málo snědla. A jít ven a zase lovit se mi nechtělo. Možná tu rostly houby? Ale moc jsem nikdy nedokázala poznat, které jsou jedlé a které ne.

Dvacet minut, nebo hodinu, nebo ještě víc... hlavní bylo, že jsme se shodly na tom, že zatím nikam pospíchat nebudeme. Kam taky? Naše doupě bylo už hezky vyhřáté a venku to momentálně nevypadalo zrovna nejpřívětivěji. Když fouklou správným - nebo asi spíš špatným - směrem, mohla jsem na vlastní čumák okusit tu zimu, jaká tam panovala. Ne, díky. Dřív nebo později budeme muset asi vylézt, ale prozatím jsem byla zcela spokojená tam, kde jsem byla.
Hvozd byl ale opravdu skvělým místem, kde bych si dokázala představit zůstat. Jenže to nebylo jen tak jednoduché. "Aha... Myslíš, že by jim to vadilo? Že tu jsme?" zeptala jsem se trochu zklamaně. Asi dávalo smysl, že v takovémhle pěkném kousku kraje už se nějací vlci usadili. Byl by to skutečně takový problém? "Však jsme jenom dvě. A určitě toho ani tolik nesníme," posteskla jsem si trošku, jak se můj barevný sen začal trošičku rozplývat. Taková smůla.
Vzápětí jsem se ale rozzářila, když mi došlo, že svým způsobem to, co Wizku řekla, jsou dobré zprávy. Možná ne pro osud našeho snu, ale rozhodně pro černobílou vlčici. "No vidíš! Určitě to všechno v hlavě máš uložené a postupně to vyplyne na povrch," zazubila jsem se a zavrtěla ocasem. Byla jsem ráda, že Wizku na všechno nezapomněla. Nakonec to snad nebude tak zlé.

Tiše jsem se zasmála. "To ano. Někdy závidím ježkům, že se prostě na podzim zahrabou do listí a prospí celou zimu," zazubila jsem se. Museli být na jaře celí rozlámaní, chudáčci, ale jak odpočatí se asi musejí cítit - a navíc nezažijí nic z toho období roku, které jsem osobně považovala za nejhorší.
"Samozřejmě, že je," střihla jsem ušima. Nechtělo se mi z naší skrýše, bunkru nebo jakkoliv jsme to chtěly nazývat, vystrkovat ani čenich. Ty květiny tu sice chyběly, ale jinak to všechno úplně odpovídalo. "Nebo deset," souhlasila jsem a trochu si protáhla nohy, než jsem s tichým zamručením přeskupila svoje tělo do pohodlnější polohy. Nikam se nešlo - s tím jsem byla naprosto spokojená. Zůstaneme tady. "Vlastně nenapadlo. Ani jsem o tom nepřemýšlela, abych řekla pravdu," přiznala jsem. "Tady se mi líbí. Nejen v naší skrýši, ale i v tom lese. Trochu mi připomíná můj rodný hvozd - i když hádám, že o tomhle lese nekolují pověsti, že v něm straší," zazubila jsem se k větvím nad hlavou a potom i k Wizku vedle sebe. Třeba bychom tu vážně mohly zůstat?

Spánek mě osvěžil a dodal mi potřebných sil, o které mne připravilo používání magie v mnohem větší míře, než na jakou jsem byla zvyklá. Teď jsem se cítila už zase poměrně čilá a zcela probuzená, ale vůbec mi nevadilo ještě chvíli si jen tak poležet a čekat, než se Wizku probudí. Nemusela jsem vyčkávat ani moc dlouho. Nevšimla jsem si, kdy přesně se probudila, ale jakmile se ozval její hlas vedle mě, natočila jsem k ní s úsměvem hlavu. "Dobré," popřála jsem jí také a párkrát plácla ocasem o lesní podloží. "Dobře. Vlastně přímo skvěle," pousmála jsem se a protáhla si přední tlapy tak daleko, jak jen to šlo, abych z nich trochu vyhnala ztuhlost. "A co ty?" zajímala jsem se.
Z náhlého popudu jsem se zcela spontánně překulila na záda a zahleděla se na "střechu" našeho úkrytu. Mezi větvičkami křovin byly mezery, kterými byly místy vidět větve stromů nad námi a mezi nimi zase prosvítající malé kousky oblohy, i když té skrze všechen ten porost vážně nebylo vidět moc. "Tady to je vážně jako úplná tajná skrýš," zasmála jsem se a vykroutila hlavu do strany, abych i ze své trochu krkolomné pozice viděla na Wizku. Na takových místech jsem se cítila nejbezpečněji, snad proto, že mi tolik připomínala domov. "Ale asi z ní nakonec budeme muset vyléz, co?" povzdechla jsem si, zachvácená náhlou leností. Kam bychom vůbec šly? A co nám tu chybí?

Wizku věděla, jak to s přijímáním do smečky funguje - pochopitelně, vždyť v ní sama žila, tudíž se tam musela nějak dostat. Pokud by se tam ovšem nenarodila, což ale ke zbytku náznaků o její minulosti moc nesedělo. "To asi dává celkem smysl," zazubila jsem se. Ale chtěli by mě v tom případě do nějaké smečky? Neuměla jsem pořádně lovit a už vůbec ne bojovat. Co jsem pro ně vůbec mohla udělat? "Třeba to jednou vážně vyzkouším. I když kdoví, co bych vůbec mohla nabídnout," pronesla jsem svou obavu nahlas. Ale to bylo nejspíš součástí toho doufání, poté, co přijdu a zeptám se.
Wizku se na chvíli odmlčela, než prohlásila, že jí samota vůbec nevadí, ba že ji má dokonce celkem ráda. Pomalu jsem přikývla. "No... to není nic špatného. Taky bych si občas přála, abych si dokázala samotu víc užívat, ale já ji zrovna moc nezvládám," zazubila jsem se. Nevykládala jsem Wizku o stínech, které jsem vídala, jakmile jsem si začala uvědomovat vlastní osamělost. Co kdyby si začala myslet, že jsem bláznivá? To bych vážně nechtěla, protože i já jsem s ní byla ráda. Široce jsem se usmála, když to řekla. "Tak to máme stejně," zamávala jsem ocasem. Neměla jsem zrovna moc kamarádů, takže jsem byla vážně ráda, že jsem narazila na Wizku. Když vysvětlila, co to je na tuláctví, co ji doopravdy děsí, začalo mi to dávat mnohem větší smysl. Zamyslela jsem se nad tím. "Hm... vždycky si můžeš někde vyhloubit noru nebo si zabrat nějakou jeskyni či kousek lesa. Pokud vím, v tom ti nikdo bránit nemůže," pronesla jsem zadumaně. Vždyť moje rodina si zabrala celý jeden "strašidelný" hvozd. Jistě to nemohlo být nic tak komplikovaného.
Už se mi trochu klížily oči a naše slovní snění se pomalu přelévalo ve snění opravdové. "Nebo aspoň kousku světa," broukla jsem ještě s úsměvem, než se mi oči definitivně zaklaply. Slyšela jsem slova Wizku, ale už jsem na ně jaksi nestačila nijak reagovat, než jsem definitivně odplula do říše snů.

Kdoví, jak dlouho jsem vlastně spala? Mohlo to být pár hodin stejně dobře jako celý den. Avšak po nějaké době jsem zkrátka přišla zpátky k vědomí. Zůstala jsem tiše pro případ, že Wizku také ještě spí, ale vůbec mi to nevadilo. Nechala jsem hlavu složenou na předních tlapách a poslouchala šum větru ve větvích a sledovala žluté, oranžové a červené listí okolních listnáčů, jak se snáší k zemi. Bylo to tu skutečně krásné a se svou kamarádkou po boku jsem necítila na duši nejmenší starost.

Byla jsem ráda, že Wizku souhlasí. S úsměvem jsem zamávala ocasem. "Taky si myslím. Vlastně... jsem ani nikdy v žádné smečce nebyla, možná bych ani nevěděla, jak se k ní vlastně připojit," zasmála jsem se, i když to byla pravda. Vážně jsem o opravdových smečkách moc nevěděla. Zdálo se ale, že teď, když byl domov daleko za mnou, stejně jako mí dva přátelé, bylo připojit se ke smečce jedinou možností, jak nezůstat každou chvíli někde sama. Ale třeba ne. Třeba existovaly i jiné způsoby, a Wizku vlastně právě nepřímo prohlásila, že zůstaneme spolu. Alespoň jsem si to tak chtěla vykládat, protože jsem si to opravdu přála. "O tom nepochybuji. Musí být těžké se toulat úplně sama," svěsila jsem na chvíli uši. Bylo mi líto, že to Wizku musela zažít. Já bych to nezvládla. Vždycky jsem se musela přilepit na nejbližšího vlka, který šel kolem, kdybych zůstala sama v širém světě, netrvalo by dlouho a stíny by mě dočista pohltily... Otřásla jsem se. Nechtěla jsem na ně myslet. Dlouho už jsem je neviděla a doufala jsem, že to tak taky zůstane. Třeba se rozhodly mi dát pokoj.
Našla a upravila jsem nám místečko pro skrýš, kde bychom si mohly odpočinout. Kéž bych toho svedla víc! Ale cítila jsem, že mi únava začíná jít až do morku kostí. Kdybych se snažila dál a dál, kdoví, co by se mohlo stát. Už takhle jsem si musela hned lehnout a sbírat síly. Wizku to musela vidět, protože v zemi vytvořila důlek, který se rázem kouzelně naplnil vodou. "Ano, děkuju, to přesně potřebuju," vydechla jsem vděčně a napila se. Vážně se z nás stával dobrý tým.
Pak jsem začala fantazírovat o tom, co by třeba jednou mohlo být a Wizku se ke mně hned připojila. "To by bylo skvělé! Kolem by mohlo vyrůst borůvčí a maliní, možná i nějaké ovocné stromky, a na hladině tůňky lekníny..." Všechno jsem to viděla před sebou a uvědomila si, že to je proto, že se mi oči zaklaply a já začala odplouvat do říše snů. Se škubnutím jsem se navrátila do bdělého stavu, ale oči se mi hned znovu zavíraly. "Omlouvám se," zahuhlala jsem skrze potlačené zívnutí. "Asi se potřebuju trochu prospat." Jen jsem se ještě pousmála. "Jsme víc, než dost," zopakovala jsem tiše a nechala hlavu klesnout na přední tlapky. Usínalo se mi příjemně, jako už dlouho ne.