Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nebe se zatáhlo a pak dočista protrhlo, aniž bych se toho nadála. Najednou na naše hlavy dopadaly kousky ledu, bily do našich těl a do všeho kolem nás. Jako bych už tak nebyla promrzlá na kost. "Au, au, Artyome, musíme odtud zmizet," krčila jsem se pod náporem nepřízně počasí, ale hnědý vlk jako by mě vůbec nevnímal. Hledal pohledem po okolí... něco. Mihl se kolem v těch kroupách stín, nebo se mi to zdálo? Nasucho jsem polkla a udělala nenápadný úkrok blíž k Artyomovi, jako by mě snad mohl před tím vším skrýt. Nelíbilo se mi to. Do duše se mi začínal vkrádat strach a pohled mého společníka tomu nijak nepomáhal. "A-artyome? Co se-" Promluvil kamsi k jezeru. Zavřela jsem oči, protože jsem si náhle byla jistá, více než jistá, že nechci, nemůžu vidět to, co tam vidí on. Protože bych se mohla dost dobře zbláznit. "Není to doopravdy, musíme odtud zmizet, Artyome, prosím..."
Nejdřív jsem si myslela, že se mnou souhlasí. Dostat se daleko odtud, co nejdál. Jeho další slova ale zastudila jako led. "Cože? Ale proč? Ne, říkali jsme, že společně všechno zvládneme! Společně!" Do očí se mi draly slzy a netrvalo dlouho, aby mi vytryskly na tváře. "Řekni mi, co se děje, třeba - třeba - třeba se to dá nějak napravit..." Ale moje blekotání nedokázalo Artyoma zastavit. Rozběhl se pryč, dál do bouře a narůstající tmy. "Artyome, počkej!" křikla jsem za ním, až mi hlas hystericky přeskočil a rozběhla se také, ovšem na smekajících se kroupách jsem mu neměla šanci stačit. Běžela jsem, natahovala krok, ale on už zmizel. Nakonec jsem musela zastavit. "Neopouštěj mě," špitla jsem ještě. Zcela zbytečně. Zmizel. Odešel. Byla jsem zase... sama. Sama se stíny, které slídily kolem. Vzlykajíc a přikrčená před kroupami, které mě nepřestávaly mlátit do zad, jsem se naslepo vydala kolem jezera kamsi pryč. Proč, proč, proč? Byla mi zima, kožich jsem měla pořád ještě mokrý a z nosu mi teklo, ačkoliv jsem nemohla vědět, jestli je to pláčem nebo se o mě pokouší nějaká nemoc. Musela jsem pryč z toho krupobití, ale to také znamenalo pryč od Artyoma. Ale já ho mám ráda. Proč... proč to vždycky končí takhle?

//Smrkáč přes Jižní Galtavar

Náš lov byl možná nezvyklý, ale nakonec skončil úspěchem a to bylo vůbec nejdůležitější. Možná jediné důležitější bylo, že se Artyom teď usmíval a zdálo se, že se ten výraz na jeho tváři neobjevil jen na prchavou vteřinu, jako tomu bývalo povětšinou doposud. Zdál se skutečně spokojený a to těšilo i mě. Vytáhla jsem naši maxi rybu na břeh a poslouchala přitom výklad o nebezpečenstvích lovu vysoké zvěře. Lehce jsem se otřásla a tentokrát to nebylo zimou, i když i ta mi prostupovala snad až do morku kostí. "To zní příšerně," odpověděla jsem svým upřímným názorem. "A strašidelně. Ještě, že ryby nemají kopyta," potřásla jsem hlavou a vrhla po rybě podezíravým pohledem, jako bych čekala, že jí nějaké to kopyto snad spontánně vyraší. Ale ryba zůstávala rybou, bez kopyt a taky bez hlavy, takže už nikomu ublížit nemohla.
Už se mi sbíhaly sliny na náš úlovek a tak, jakmile Artyom rybu rozdělil mezi nás, pustila jsem se do jídla. Pak mi ale sdělil ještě něco. "Vážně?" zvedla jsem k němu zlatá očka a usmála se. To od něj bylo vážně milé! "To je od tebe hezké," zamávala jsem zvesela ocasem. "A vlastně se to tak napůl i povedlo, ne? Sama bych tu rybu nedostala. A příště už se ti to určitě povede tak, jak chceš," snažila jsem se ho povzbudit, než jsem ještě dodala: "I když bych další pokusy o rybolov možná nechala na nějaké teplejší období." Byla jsem zmáchaná až za ušima a bylo těžší a těžší snažit se skrýt třes celého těla, který mě zachvacoval. Ochlazovalo se a mému tělu promrzlému ze studené vody se pořádně nedařilo zahřát.
Radši jsem pokračovala v jídle svého dílu ryby, takže jsem si nejdřív ani nevšimla divného pohledu, který Artyom vrhal kamsi dál po břehu. Až když se rozhodl, že mi rybu prostě přenechá, zvedla jsem k němu zrak a povšimla si, že se tváří jaksi... divně. Nebo se mi to možná jen zdálo? Byla to jen taková vteřinka. "Co?" spolkla jsem zaraženě svoje sousto. "Ale co ty? Neříkej mi, že už nemáš hlad. Budeme-" zadrkotala jsem zuby, když se o mě otřel chladný závan větru, "budeme přece sílu potřebovat oba." To byla pravda. Zima se blížila mílovými kroky a já si na ni nepřipadala příliš připravená. Však jsem mrzla už teď! Asi byl hloupý nápad se celá rozmáchat v jezeře... Jedla jsem teď už pomaleji, se svojí půlkou jsem byla skoro hotová a dávala jsem větší pozor na to, co dělá Artyom. Sledovala jsem jeho pohled po břehu a zazdálo se mi, že jsem tam spatřila čísi siluetu. Mohlo to být tím, co Artyoma vyvádělo z míry? Náhle totiž úplně ztuhl. "Co se děje?" špitla jsem.

"To... to bychom měli," potvrdila jsem a na začátku věty se lehce zajíkla, ne snad proto, že bych váhala, ale zkrátka ze samé radosti, kterou jsem jen těžko mohla potlačovat. Široce jsem se usmívala a oháňka se mi pohupovala ze strany na stranu. Artyom nechtěl, abychom se rozdělili a já také ne. Oblíbila jsem si ho, bylo mi s ním dobře a mohla jsem jen doufat, že i jemu je dobře se mnou. Cítila jsem, jak mě všechny tyhle pocity hřejí u srdce. Nebylo to poprvé, co jsem se takhle cítila, ale tentokrát se všechno dělo jaksi... pomaleji. Plynuleji. Klidněji. Mohla jsem se soustředit na ten hřejivý pocit uvnitř a jen si ho užívat, nenechat se jím spalovat a ovládat, jako tomu bylo jindy. "Poradíme si," zopakovala jsem. "Samozřejmě."
Úvahy nad dokonalostí se rozvíjely ještě chvíli, ale vlastně jsem k těm Artyomovým ani neměla co dodat. Měl pravdu. Bylo dobře, že dokonalost ve skutečnosti nejspíš vůbec neexistovala, i když někteří se jako bezchybní vnímali. Pak jsme ovšem padli na otázku důvěry, která pro mne žádnou velkou otázkou ani nebyla. Jistě, že jsem Artyomovi věřila. Na tvář se mu vrátil ten úsměv, který ji dokázal úplně proměnit. "Zasloužíš si ji," zamávala jsem ocasem. "A určitě to tak bude i dál."
Rybolov nás začal zaměstnávat natolik, že na další tlachání nebyl čas. Artyomovi se nedařilo a mne zprvu také ne. Ani jsem nezaznamenala vlkův pohled, který se místo na dno jezera začal upínat k mé maličkosti, tolik jsem byla soustředěná na lov. Už se začínalo zdát, že dnes možná není ten šťastný den na lov ryb, ale pak se mi podařilo chytit toho naprostého macka! Tedy... napůl chytit. I když byl v mém sevření, vyhráno ještě nebylo. Kdoví proč se rybě nezamlouvala představa, že by měla být sežrána a tak se mnou bojovala ze všech svých sil. To už se ale ke mně vodou přihnal hnědý vlk a připojil se k mojí snaze. Zahryzl se rybě do hlavy, já já cukla dozadu a bylo to - rybí tělo sebou brzy škubat úplně přestalo. Jak by ne, chyběla mu přece hlava. Zato Artyomovi jedna přebývala! Ryba se mu zahryzla do jazyka! Vyvalila jsem oči, nic podobného jsem ještě neviděla. "Jfi v povádku?" zahuhlala jsem s rybím ocasem pořád v tlamě a začala se plácat ke břehu i s úlovkem, abych ho mohla odložit a pořádně mluvit. "Rozhodně ten nejzajímavější!" pronesla jsem, když jsem měla tlamu konečně volnou a lehce jsem se zasmála, když se zdálo, že mu jazyk neupadne úplně. "Rozhodně to nebyl úlovek zadarmo. Ale podívej na ni!" mávla jsem tlapou k naší společně udolané rybě. "Z té se určitě najíme oba. Takže to přece jen byl úspěch!" Otřepala jsem si důkladně vodu z kožichu a lehce se otřásla. Byla jsem zmáčená od hlavy k patě a na to už nebylo počasí. Radši jsem svou pozornost obrátila k rybě s nadějí, že když si naplním břicho, třeba mě to i zahřeje... i když jsem příliš nedomýšlela, jak by to mělo fungovat, když ryba byla stejně studená jako všechno kolem.

Ucítila jsem, jak se ve mně cosi pohnulo, když Artyom řekl, že nemohl potkat nikoho lepšího, než mě. Bylo to cosi hřejivého a příjemného a milého. Nejdřív jsem se na vteřinku zarazila, než se mi na tváři roztáhl široký úsměv. "Já jsem taky ráda, že jsem tě potkala. A moc ráda, že jsi zůstal. Že jsme zůstali spolu," usmála jsem se na něj. Vypadal... spokojeně a říkala jsem si, že mu to takhle moc sluší, když se pousměje a přestane se alespoň na malinkou chvíli tolik strachovat.
"Ne, to není," souhlasila jsem. Nedokonalosti se daly nalézt na všem. "Možná je to ale tak dobře? Kdyby všichni byli dokonalí, asi by ani nemělo cenu snažit se někoho poznat. Všichni by byli stejní," olízla jsem si zamyšleně čenich. Sama jsem měla k dokonalosti daleko a stejně tak jakýkoliv jiný vlk, kterého jsem kdy potkala. Většinou jsem se na to tak ale nedívala. Každý byl zkrátka jiný, každý měl jiné slabosti a přednosti a svět tak byl rozmanitý a zajímavý. Na mou další otázku ale Artyom odpověď neměl. Samozřejmě. Jak by mohl? Nikdo nemohl vědět, co se stane dál... "Já ti věřím," řekla jsem tiše. Byla to pravda. Možná, že on sám sobě nevěřil, ale já jemu ano. Nijak mi zatím neublížil a kdyby chtěl, už k tomu měl spoustu příležitostí. Věřila jsem, že by nic takového neudělal. Určitě ne schválně. Už dřív mne má důvěra spálila a přesto jsem byla vždy připravena ji svěřit někomu dalšímu. Možná to byl jen projev naivity či snad hlouposti, ale já chtěla věřit v dobro ve vlcích kolem sebe. A Artyomovi jsem neměla nejmenší důvod nevěřit. Nikdy mi žádný nedal, bez ohledu na to, co si možná myslel.
Náš rozhovor plyně přešel v rybolov. Voda byla ledová a vzduch kolem jakbysmet, ale když jsem se začala soustředit na ryby, ustoupil pocit chladu do pozadí. V břiše už mi začínalo kručet a tak utišení hladu bylo to nejdůležitější, na co jsem teď myslela. Stála jsem ve vodě a vyčkávala, ale byl to Artyom, kdo udeřil jako první. Ohlédla jsem se po něm, ale tlamu měl pořád prázdnou. "Na to určitě brzo přijdeš," pokoušela jsem se ho povzbudit. Kvůli tomu oku to pro něj nejspíš bylo těžší, než pro mne, a taky v tom neměl cvik. Znovu jsem sklopila zrak pod vodu a spatřila jsem rybku, která se ke mne přiblížila. Chňapla jsem po ní... a taky minula. Ryba odsvištěla při dně někam pryč. Zasmála jsem se: "Taky se mi to nepovede pokaždé!" Znovu jsem nabyla soustředění. Chvíli se nic nedělo, neobjevila se poblíž žádná ryba, prostě nic. Začala jsem si víc uvědomovat chlad, který se mi zakusoval do nohou, lehce jsem se otřásla... a pak jsem spatřila o kus dál ve vodě stín, který byl nepochybně rybou. A nejen to, byl to docela macek!
Čekala jsem, jestli nepřipluje blíž, ale vypadalo to, že do mělčí vody se jí nechce. Zůstávala těsně mimo dosah. Tu kdybychom tak chytili... "Notak, rybko, notak," zamrmlala jsem si tiše pod vousy, nejistě přešlápla, ale pak jsem se odhodlala. Přinejhorším uplave. Počkala jsem, až bude velká ryba v místech přímo přede mnou a pak jsem skočila vpřed. Zajela jsem pod vodu skoro úplně celá, chlad vody mi skoro vyrazil dech, ale k vlastnímu úžasu jsem v tlamě sevřela rybí ocas. Vynořila jsem hlavu nad hladinu, tlapami už jsem v těch místech dosáhla na dno jen tak tak a ryba sebou divoce mrskala ve snaze se osvobodit. "Urťhmmuhhh!" zahuhlala jsem naléhavě na Artyoma, na kterého jsem poulila oči s naprostým úžasem, protože jsem nevěřila, že toho macka vážně chytnu! Jenže ještě nebylo vyhráno. Držela jsem rybu sice za ocas, ale nemohla jsem ji zakousnout a ona sebou divoce mrskala, bojovala o svůj život ze všech svých rybích sil! Doufala jsem, že Artyom mi přijde na pomoc. Sama jsem asi neměla šanci velikou rybu přemoci, když jsem ji džela tak nešikovně a ona sebou zmítala, až jsem měla problém udržet ve vodě rovnováhu.

//Aina

Artyom se prostě nemohl zbavit pocitu, že... co? Že druhým překáží? Nebo ubližuje? Nezaslouží si jejich přítomnost? Nevěděla jsem, co přesně to je, ale stále ho to pronásledovalo a vycházelo to v naší řeči najevo. "Nevím, jak se to zdá jiným vlkům, ale já to takhle opravdu necítím," usmála jsem se. Alespoň si také sám uvědomil, že už se zase pustil do srážení sebe sama a hned se také opravil. Třeba si tedy časem uvědomí, že tyhle myšlenky nejsou pravdivé? Musel sám sebe vidět úplně jinak, než jsem ho viděla já. "Taky jsem ráda," vydechla jsem. "Hlavní je, že jsme to zvládli. Spolu. I když to třeba nebylo úplně dokonalé." Možná, vlastně skoro určitě, tu byli i vlci, kteří to celé zvládli naprosto hrdinně. Kteří nezačali vyšilovat jako já a hned myslet na zkázu světa. Oba jsme se snažili, jak jen to šlo, podle vlastních schopností a možností a nakonec to dobře dopadlo. Nebo to alespoň nedopadlo špatně.
Artyom chtěl, abych mu něco slíbila. Ne - abych něco udělala. Kdyby náhodou provedl něco hrozného a já se ho chtěla i přesto dál držet. Mohla jsem něco takového s čistým svědomím slíbit? Vlastně asi ano, protože jsem nevěřila, že by mi něco takového udělal. Určitě ne. Bylo jen málo věcí, které bych nedokázala odpustit. Možná jsem v sobě odpuštění nalézala až příliš snadno. "To se ale nestane, že ne?" upřela jsem na něj zlatá kukadla, ačkoliv to vůbec nebyla žádná odpověď. Spíš další otázka.
Rozhodli jsme se, že nejlepší bude vyrazit na ryby. Třeba při tom přijdeme na trochu veselejší myšlenky. Vykročila jsem podél smradlavé řeky bez ryb a Artyom mě hned následoval. "No, ono to není zas tak složité, určitě se to rychle naučíš," střihla jsem ušima. Před námi se rozléhala hladina obrovského jezera jako krásné hladké zrcadlo, které se zvolna ztrácelo v mlze, která ne a ne se rozptýlit. "Tady určitě budou ryby," zaradovala jsem se a zamířila si to hned na mělčinu. Voda byla pěkně ledová a den také pěkně chladný, ale v tu chvíli jsem si to ani neuvědomovala, zajímalo mě jen, jak nám oběma naplnit břicha a zároveň naučit Artyoma chytat ryby. Poodešla jsem od břehu trochu dál, až jsem byla ve vodě skoro po břicho a zahleděla jsem se pod hladinu. Netrvalo dlouho a zaznamenala jsem mihnutí rybky. "Vážně, jsou tu!" Ohlédla jsem se po svém společníkovi a pousmála se, ale... jak vlastně začít? Lovit jsem ryby uměla, ale vysvětlovat moc ne. Většinou ostatní učili mě a ne naopak. "Takže... no. Jak začít? Nejdůležitější je asi... trpělivost!" rozhodla jsem se konečně, od čeho se odpíchnout. "Musí se čekat a čekat a nehýbat se, dokud ryby úplně nezapomenou, že tam stojíš. Ne, že by byly tak hloupé, ale myslím, že toho pod vodou zase tolik nevidí, takže jim naše nohy asi připadají jenom jako nějaké klacky nebo kořeny..." zaběhla jsem trochu do úvah, které nebyly tak podstatné, ale rychle jsem se vrátila zpátky do reality: "A když se pak přiblíží, už ji stačí jenom chňapnout." Takhle to znělo snadně a celkem snadné to také bylo, jen to chtělo trochu cviku. Ale Artyom to určitě dokáže. Odšplouchala jsem se vodou kousek opodál, abychom si ryby vzájemně neplašili, a zůstala jsem nehybně stát, abych se do toho hned pustila. Chlad vody se mi zakusoval do nohou, ale já se jím nechtěla nechat rozptylovat. Třeba tu budou velikánské ryby, mnohem větší, než v řece. Jedna taková ryba by nás zasytila na kdoví jak dlouho, snila jsem o obrovské rybí pochoutce a už se mi sbíhaly sliny. Ale i kdybychom nachytali jen malé čudly, určitě to bude stát za to.

Artyom pořád jaksi nemohl pochopit, že jeho společnost není něčím, co by měl nějak ospravedlňovat nebo že bych z toho měla zkrátka něco mít. "Nemůžu s tebou chtít zůstat prostě jen tak?" střihla jsem ušima a pousmála se. "Navíc to, co jsi vyjmenoval, jsme přece nijak ovlivnit nemohli. Na tu horu jsme přece lezli dobrovolně a ta bouřka a pak ten výbuch... to by se stalo i tak." Na chvíli jsem zmlkla, shlédla ke svým tlapkám v trávě, než jsem zase pampeliškově zlaté zraky zvedla k jeho tváři: "Kdybych byla při té explozi sama, zbláznila bych se. Tys mi přece taky pomáhal," připomněla jsem mu.
Ujistila jsem Artyoma o tom, že s jeho plánem zařídit se raději na zimu a nechat si hon za hvězdou na později, souhlasím, jenže on mi to jaksi nevěřil. "Já nelžu," sklopila jsem znovu zrak. "A... a... a neměním se a nic nepotlačuju. Prostě máš pravdu. Je hloupost jít teď hledat nějakou hvězdu a nechat zimu, aby nás přepadla. Neuvědomila jsem si to. To je celé." Nelhala jsem. Určitě ne vědomě. Nebyla jsem žádnou lhářkou, ale to snad už Artyom musel vědět?
Byly chyby, které se nedaly odpustit? Když vám někdo způsobil opravdu hodně, hodně bolesti, asi byste mu neměli odpouštět. Já možná dávala druhých šancí až moc. Ale neměla jsem dojem, že by mi Artyom způsobil něco tak zlého. Vůbec ne. "Nic takového jsi ale přeci neudělal," usmála jsem se na něj. Pak se naše konverzace zase stočila k věcem poněkud hmatatelnějším. Jako napříkald lovu. Obávala jsem se, že se bude Artyom chtít pustit do lovu jelenů, ale on místo toho navrhl, že bychom mohli jít lovit ryby. Nejen to, také, že bych ho mohla učit. Zamávala jsem ocasem. "To je skvělý nápad! Ještě nikdy jsem nikoho nic neučila," zamyslela jsem se na chvíli, ale hned jsem se zase zazubila: "Ale tak těžké to být nemůže!" Tenhle nápad mi skutečně zvedl náladu. Hned jsem se zahleděla do vod říčky, ale v téhle teplé a smradlavé vodě to životem příliš nehýřilo. "Akorát musíme najít lepší místo," pokývala jsem si a vyrazila po proudu říčky dál, kde se z mlhy brzy začala vynořovat rozlehlá hladina jezera.

//Velké vlčí jezero

U řeky byl klid a její výpary byly sice smrduté, ale ne tak nepříjemné, jako ty na ohnivé hoře. Bylo tu lépe, dalo se snáze dýchat a kráter, který vedl kamsi do hlubin země, zůstal za námi. Nebo spíš nad námi, tam, kde se hora zlověstně tyčila a zdálo se, jako by se mračila. Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem k ní zvedla zrak. Už tam nepůjdu. Nikdy.
Artyom vážně viděl, kam ta hvězda dopadla. Přišlo mi to zajímavé. "Většinou padající hvězdy až k zemi nedoletí, ne? Alespoň já to nikdy neviděla." Na sliby o tom, že se od hory budeme držet dál, jsem jen horlivě přikyvovala. Rozhodně jsem neměla v úmyslu se tam ještě někdy přibližovat. Zarazilo mě ale, když se zmínil o tom, že bych s ním snad už nechtěla cestovat? "Jistě, že chci," ujistila jsem ho. Proč bych neměla chtít? Připadalo mu zase, že něco provedl? Chtěla jsem s ním cestovat dál. Přece nám to tak dobře šlo. Lehce jsem potřásla hlavou.
Hledání hvězdy možná nebylo tak úplně nejlepším nápadem. Blížila se zima, to byla pravda. Tak nějak jsem na to zapomněla - jak jsem jen mohla, když jsem nad tím ještě před chvílí rozjímala? Možná proto, že tuto zimu jsem trávila jinak, než ty předešlé. Nebyla jsem doma, nebyla jsem ani s Ashtonem a Elricem, byla jsem ve zcela cizí zemi a kdybych se měla o sebe postarat sama, kdoví, jestli bych to vůbec dokázala. Ještě, že jsem narazila na Artyoma, který mi připomněl, co je v tuhle chvíli důležité. "To je asi pravda," souhlasila jsem hned, ale když mě celkem rázně požádal, abych se ozvala s vlastním názorem, lehce jsem sklopila hlavu. "Já přece souhlasím," odpověděla jsem tiše. Občas jsem možná spíš připomínala poslušného psíka, než vlčici s vlastním rozumem, zodpovědnou za vlastní osud... ale Artyom přece věděl lépe, co je nejlepší si počít. Vzhlédla jsem k němu a poslouchala, co dalšího říká. Opět se zdálo, že mu nálada úplně poklesla. "Chyby dělají všichni," pípla jsem a posunula se k němu po břehu trochu blíž. Ne tolik, abych se ho dotkla, ale přece. "Ale rozumíme si přece dobře, ne?" Nezdálo se mi, že by Artyom nevěděl, jak se vyjadřovat nebo něco takového.
Voda v řece vážně nebyla jen tak ledajaká. Byla teplá, byla smradlavá... něco na ní nehrálo a úplně klidně mohla být zakouzlená. "Se špatnou vodou není radno si zahrávat," přitakala jsem. "Obzvlášť, jesli je kouzelná. Jsi kouzelná?" obrátila jsem se k říčce, ale zas tak kouzelná, aby mi odpověděla čímkoliv jiným, než bubláním, zase nebyla. Zato můj žaludek se ozval s kručivým dotazem na to, kdy už ho něčím zase nakrmím. Poněkud nervózně jsem se otočila na hnědého vlka. "Zkusíme... z-zkusíme tedy něco ulovit?" Pořád jsem si nebyla jistá, jestli se mi ten nápad líbí, ale hladem jsme přece umřít také nemohli...

//Sopka

Já padající hvězdě, nebo co že to vlastně bylo, přestala víceméně věnovat pozornost, jakmile jsme se octli na vrcholu dýmové hory. Příšerné místo. Klidně mohlo být původcem všech stínů na světě. Netušila jsem tedy nejdřív, o čem to Artyom mluví, když se zmiňoval o nějakém dopadu. Až když pokračoval, konečně se mi pomalu rozsvítilo. "Viděl jsi ji dopadnout? Vážně?" vyzvídala jsem, ačkoliv jsem se pořád cítila značně zklíčeně a nemohla jsem se dočkat, až budeme od téhle příšerné hory co nejdál. Brr. Artyom chtěl prozkoumat i onu hvězdu. Jestli viděl, kam spadla, asi by nás mohl vést... Ale on se mi hned vzápětí omluvil. Pomalu jsem potřásla hlavou. "Já sem chtěla jít přece také. Chtěla jsem vidět, odkud se ten oheň vzal. Netušila jsem, že to tu bude tak... příšerné." To už jsem mířila z kopce dolů po zrádně smekavém povrchu ze štěrku a volně loženého kamení. "Nenutil jsi mě k tomu. A jestli chceš jít hledat tu hvězdu, klidně jít můžeme." Hvězdu jsem zblízka ještě nikdy neviděla. Stěží to mohlo být horší než hora s ohněm uvnitř... Ale hlodal ve mě také strach, který jsem si plně vědomě neuvědomovala. Co kdybych řekla ne a Artyom pak šel sám a já zůstala sama? Podzim už byl tu, hrozivá mlha se plazila po pláních, dny se zkracovaly a byly temnější a temnější... Nechtěla jsem být v tuhle dobu sama. Ani trochu. Artyom si mohl vymyslet jakoukoliv šaškárnu a já bych za ním stejně šla. Protože byl můj kamarád, ano, ale také proto, že jsem byla prostě taková. Nedokázala jsem si dupnout a postavit si hlavu.
Smekali a klopýtali jsme dolů z kopce a čím dále jsme se vzdalovali té dýmící díře, tím lépe jsem se cítila. Vzduch kolem byl trochu čistší a když jsem stanula na pevné zemi na břehu řeky, pořádně jsem si oddechla. Ale i když to tu tolik nepáchlo výpary, něco se přesto ve vzduchu vznášelo. Podivný zápach vycházel z řeky a v chladném ránu z ní pomalu stoupala k nebi pára. Bez rozmyslu jsem do divné vody strčila tlapu a zjistila, že rozhodně není tak ledová, jak by nyní měla být. "Páni," vydechla jsem a ohlédla se po Artyomovi. "Je úplně teplá. Že by za to mohl ten oheň?" přemítala jsem a tlapu zase vytáhla. Dalo by se tady určitě koupat celý rok, kdyby ta voda tolik nepáchla a kdyby jeden nikdy neplánoval znovu vylézt na studený vzduch. Chvíli jsem si sedla, protože mě nohy po výstupu a sestupu bolely. Pohledem jsem zakotvila na svém společníku. "Viděl jsi tedy, kam ta hvězda dopadla?"

//Východní hvozd

Zvláštní věc na obloze byla fascinující, ale odpovědět jsem Artyomovi úplně nedokázala. "To viděla, ale nikdy ne takovouhle. Je obrovská. A jak září." Ano, skutečně na tom bylo cosi hrozivě krásného, i když to taky mohlo zavánět pořádným nebezpečím. Co kdyby se přiblížila ještě více...? Ale dokázala jsem si dělat starosti jen s omezeným počtem věcí najednou a tak, když se terén pod našima nohama začal zvedat a krajina byla spálenější a spálenější, na nějakou podivnou hvězdu jsem docela zapomněla.
Můj společník měl pravdu. Opravdu to tady bylo cítit jako dým a spálenina. Nebylo divu, když v okolí bylo tolik ohořelého. "Taky to cítím. Ale odkud se ten pach bere?" Před námi byl jen strmý svah a vysoká hora. Zaváhala jsem, ale Artyom vypadal odhodlaně ten kopec pokořit a na takovémhle místě jsem rozhodně sama zůstat nechtěla, takže jsem ho rychle zase následovala. "Ostatní sem ten pach kouře třeba taky dovedl," nadhodila jsem, zatímco jsem funěla do kopce. Zem pod tlapami podivně hřála a po kamení se nešlapalo zrovna příjemně. Nepostupovali jsme tedy žádným závratným tempem.
"Vlci s tmavomodrýma očima dokážou ovládat vodu," přihodila jsem svůj kousek vědomostí. "A ti se zelenýma zase rostliny. To by se mi líbilo," zasnila jsem se na okamžik. Artyom v tom ale měl jasno. Žádnou magii neobjevil a ani se mu nezdálo, že by tím byl o něco ochuzen. "Ani vyzkoušet bys to nechtěl? Mě by to celkem zajímalo... jaký to asi je pocit, co všechno se s kouzly dá zvládnout..." Ale tohle nebylo to nejlepší místo na snění o magii. Vrchol kopce se totiž už přiblížil a ukázalo se, že jsme vážně narazili na cosi zvláštního. Ve vrcholu hory zela obrovská díra, ze které vycházel žár a dým. "Ne. Nic podobného jsem nikdy neviděla," pípla jsem a s obavou sledovala, jak se hnědý vlk přibližuje k otvoru, od kterého jsem se já držela hezky v povzdálí. "Nespadni tam," neudržela jsem se, ale představu, že se Artyom zřítí do ohnivé tlamy hory jsem nemohla dostat z hlavy. Tohle místo se mi nelíbilo. Byl mi tu strašný hic a z toho pachu všude kolem se mi dělalo na nic. "Myslíš, že ten oheň vyšel z téhle hory?" Dávalo to smysl. A zároveň nedávalo. Kde se v hoře octl oheň? "Něčím jiným? Co tím myslíš?" Ne. Nelíbilo se mi tady, ani trochu. S každým dalším slovem, které padlo, mi to bylo jasnější. "Nechci. Vůbec ne," vyhrkla jsem a jen stěží krotila paniku ve svém hlase. Tohle místo bylo příšerné. Zdálo se mi, že se tu peču zaživa a točila se mi hlava z výparů. "Na tomhle kopci není něco v pořádku. Pojďme odtud," naléhala jsem a ani pořádně nepočkala na odpověď, než jsem začala po kamení klopýtat zase dolů.

//Aina

//řeka Midiam

Pokrčila jsem rameny. Netušila jsem, co by ostatní vlci řekli nebo neřekli, ale já v tom měla celkem jasno. Když pak hnědý vlk dodal, že na mém názoru mu stejně záleží více, široce jsem se usmála. Těšilo mne to. Doufala jsem, že i on jednou pochopí, že vážně slabý není. Pořád o tom mluvil, ale zatím jsem toho neviděla jediný důkaz.
"Tak to si určitě poradí i teď," zastřihala jsem ušima. "A kdoví? Třeba na něj vážně i narazíme." Zatím ale kolem nebyl nikdo. Cítila jsem pár vlčích pachů, ale kromě nás dvou jsem z nikoho nezahlédla ani chlup. Co jsem ale uviděla byla obloha, na které se každou chvíli mihla světelná čára padající hvězdy a také tam zářilo veliké nafialovělé těleso, které tam určitě normálně nebývalo. Chvíli jsem na to omámeně hleděla, než jsem přidala do klusu, abych dohnala Artyoma a nikde mi nezmizel. "To nevím. Ale vypadá to zvláštně. Snad se to ale už víc nepřiblíží," olízla jsem si poněkud nervozně čenich. Ať to bylo cokoliv, doufala jsem, že to jen prosviští kolem. Bylo to sice krásné a fascinující, ale byla to poněkud děsivá krása.
K bolesti a zoufalství už jsem se radši víc nevyjadřovala, jen jsem rychle zamrkala, protože mě začaly pálit oči. Byly to vzpomínky, které jsem nechtěla jitřit. Pořád bolely a nejspíš budou navždy, i když už byly minulostí. Naučila jsem se s nimi žít, ale nejspíš nikdy úplně nezmizí. Artyom se to na konci pokusil pozvednout do trochu optimističtějšího tónu a já mu za to byla vděčná. Lehce jsem se pousmála. Život šel dál. Tak to prostě bylo.
"Také jsem si všimla, že jsme vůbec nikoho nepotkali. Že by to ani nikdo další nešel prozkoumat? Podivné," zavrtěla jsem hlavou. "Myslela bych si, že tu zvědavců bude víc." Sama jsem na to byla svým způsobem zvědavá, i když jsem měla i trochu obavy. Stejně jako z lovu, ke kterému se mě Artyom dále snažil přesvědčit. "Vyzkoušet to asi můžeme," řekla jsem nakonec, protože jsem zkrátka nebyla ten typ, který by se s ním hádal. "A uvidíme, jak to půjde." Děsivá, děsivá představa. Ale prozatím nás čekal průzkum severu, takže jsem ji mohla odsunout do pozadí.
Artyom měl na "výmysly" úplně jiný pohled, než já. Vždycky jsem tak nějak věřila, že je na světě více než jen to, co dokážeme vidět na vlastní oči. Pro něj ale musel být dost šok, setkat se s tímhle vším, co tu číhalo. Kouzla, magie, hotové zázraky... i pro mě to bylo všechno nové a překvapivé, ale já alespoň jistým způsobem očekávala, že se s tím mohu setkat. "Nevím," zamračila jsem se lehce. "Nemyslím si ale, že magie vlky zkazí. I když já sama žádnou ještě neobjevila, takže to nemůžu asi pořádně posoudit," přemýšlela jsem. "Ale když vlk s dobrým srdcem objeví magii, nemyslím si, že by se kvůli tomu stal zlým nebo zákeřným. Jen... pokud to někdo chce, je možná snazší druhým uškodit s pomocí magie," povzdechla jsem si. A ta pohádka? "Třeba se o naší úloze ještě dozvíme," zasmála jsem se. "Nebo jsme v ní možná jen náhodní poutníci, kteří projdou kolem a tím hlavním hrdinou je někdo jiný." Krajina kolem se začínala měnit a místy už jsem viděla spálenou zemi a černý popel. Blížili jsme se, nebylo pochyb.

//Sopka

//Medvědí řeka přes Šakalí pahorkatinu

Lehce jsem nakrčila čelo, když se Artyom opět nazval slabým. "Ty přece nejsi slabý," připomněla jsem mu. "A zachránit čas od času potřebuje každý. I když bych samozřejmě byla radši, kdyby byl v pořádku a zachraňovat nepotřeboval," doplnila jsem ještě rychle. Nechtěla jsem na toho Alexeie nějak přivolat neštěstí, ze kterého by potřeboval vytáhnout. Když prohlásil, že mám silnější vůli než on, jen jsem lehce sklonila hlavu. "Myslíš?" Nevěděla jsem, co si o své vůli mám myslet. Byla silná? Tehdy, ve svých nejtemnějších dnech, jsem přežívala jen pro svá vlčátka, držela jsem se života jen proto, aby ona měla šanci žít. Když se ukázalo, že ji nedostanou, vlastně jsem se vzdala. Byl jen zázrak, že kolem šel Elric a zachránil mě. Takže to nakonec možná nebyla síla vůle, která mě udržela při životě. Byla to laskavost a starost ostatních. "Možná je toho, co nás drží naživu víc, než si myslíme," řekla jsem nakonec. Těžko se to asi dalo svést jen na jednu věc. Nejdůležitější bylo, že jsme nakonec přežili.
Artyom zněl kolem toho lovu celkem optimisticky. Jeleni by dle jeho slov měli nyní být vyčerpaní a mohli bychom mít šanci uspět. Pořád jsme ale byli jen dva a jeleni byli obrovští, jejich parohy a impozantí těla ve mě budila nemalý respekt. "Nebylo by lepší, kdyby nás na to bylo alespoň o něco víc? Já to vážně neumím, nikdy jsem takový lov ani pořádně neviděla." Mé zkušenosti s tímto byly vskutnu nulové a nechtělo se mi do toho pouštět, rozhodně ne tehdy, kdy by na mě závisela celá polovina našeho úspěchu.
Pro mě magie nebyla ničím nemyslitelným a nepředstavitelným, ale můj společník na tom byl zcela jinak. "No, já nikdy pohádky neviděla jako nic, co by nemohlo být pravdivé. Svět je hrozně velký, přece se na něm musí dát nalézt skoro všechno, co si jeden vymyslí," zamávala jsem ocasem a poslouchala, jaké zkušenosti Artyom s magií měl. Já žádnou špatnou zatím nezískala, naštěstí. "Tak je to ale nejspíš s každou mocí, že? Někteří vlci prostě tíhnou ke špatnostem, ale ráda bych věřila, že většina jich magii použije lépe. K pomoci druhým se určitě může hodně hodit," přemýšlela jsem nahlas. Kdybych já nějakou magii dokázala ovládat, žádné zlo bych s ní nekonala. Artyomovi se ale nezamlouvali ani ty kouzelné myšky. "Řekla bych, že ona tu patří ke krajině. Tenhle kraj je jiný, než jiné kraje. Je... nevím, ale myslím, že ta kouzla jsou tu zkrátka všude kolem. Je to jako krajina z těch pohádek. Možná v nějaké pohádce právě jsme taky?" vzhlédla jsem zasněně k šedivému nebi. Ale o čem by taková pohádka byla? To by se asi muselo teprve odhalit.

//Východní hvozd

//Les ztracených duší přes Náhorní plošinu

Ten vlk, kterého Artyom hledal, se jmenoval Alexei a byl to podle všeho nějaký jeho přítel či známý z dětství. Ovšem ani jeho jméno mi vůbec nic neříkalo. "Bohužel, myslím, že jsem o něm asi neslyšela," zavrtěla jsem hlavou. Škoda, že jsem Artyomovi nemohla pomoct. "Ale pokud na něj narazím, řeknu mu, že ho hledáš!" slíbila jsem alespoň. Artyom se navíc domníval, že není vyloučené, abychom na Alexeie narazili na severu, kam jsme právě mířili. Pravda, třeba ho taky bude zajímat, co ten oheň způsobilo, nebo se půjde podívat, jak to tam teď vypadá. Popravdě jsem se trochu i bála, co tam uvidíme. Co když velká část kraje lehla popelem? Zatím se ale okolí zdálo nedotčené a v pořádku.
Artyom mínil, že s tím svým okem neměl moc na výběr. "Nojo, to asi ne," povzdechla jsem si. Stejně ale bylo dobře, že to zvládl. O tom, že občas vlci dokážou přežít skutečně leccos, že tělo někdy zvládne mnohem víc, než by se mohlo zdát, jsem taky něco věděla. Už jsem se sama jednou octla na samé hranici smrti. Nervózně jsem si olízla čenich. "A někdy ti to nedovolí spíš jen síla tvojí vůle," vydechla jsem tiše. Ale zkoušet znovu, co všechno se dá a nedá přežít, jsem vskutku nemínila.
Blížili jsme se k řece a vlk mě varoval, že musíme být ostružiny. Trochu nechápavě jsem se na něj zahleděla, ale on svoje varování hned doplnil slovy o medvědech, kteří se mohli potulovat kolem. "Snad žádného nepotkáme," rozhlédla jsem se kolem a pustila se do proudu za hnědým vlkem. Voda měla sílu a táhla moje kroky do boku, takže jsem z vody lezla o pěkný kus dál, než Artyom. "Mohli bychom to zkusit," připustila jsem a oklepala se. "Ale opravdu nevím, jestli se mnou jako loveckým společníkem nebudeš jen plýtvat silami." Jeleni mi přišli obrovští a nezdolní. Docela bych se i bála pouštět se do jejich lovu... Artyom se naproti tomu podle všeho zase bál mluvících stromů. Nebo ne že by se jich přímo bál, ale zpátky k nim už nechtěl. "Proč ne? To není nic nebezpečného," střihla jsem ušima. "A magie tu doopravdy je. Rozhodně existuje. Viděla jsem to na vlastní oči - podivné myšky na louce na severu s námi hráli zvláštní hru, dokázaly zvednout kopce z hlíny nebo z ní udělat vlny, aby ti podrazila nohy... bylo to skvělé!" A zároveň strašné, když se do mě pustila ta černobílá vlčice, ale to nemělo s magií nic společného.

//Midiam přes Šakalí pahorkatinu

Když jsem mluvila o životě o samotě, neměla jsem na mysli v první řadě lov, ale spíše prostě ten bezútěšný, osamělý pocit, vzpomínky na vlky, po kterých se mi stále stýskalo... Jenže Artyom to celé měl jinak. Jemu jeho smečka nechyběla a domníval se, že ani on jim nechybí. Svěsila jsem lehce hlavu, to neznělo příliš vesele. Možná ale přece jen byla nějaká duše, se kterou se cítil více spřízněn. Bohužel mi však jeho popis nic neříkal. "Obávám se, že nikoho takového jsem nepotkala," zavrtěla jsem hlavou. "Jak se jmenuje? Možná jsem mohla něco zaslechnout," nadhodila jsem pak s novou nadějí, i když ta šance asi nebyla moc veliká. Příliš vlků jsem tu neznala a ani jsem neslyšela o nikom, kdo by mluvil stejnou řečí, jako Artyom.
Zajímalo mě, jaké to bylo, zvykat si náhle na život jen s jedním okem. Přesně jak jsem odhadovala, neznělo to jako nic snadného ani příjemného. "Ach. Hlavně, že jsi to tedy zvládl," vydechla jsem, když domluvil. Zaujalo mě ale, co říkal o svém čichu a sluchu. "Je to zvláštní, s čím vším se vlci dokážou vypořádat, a jakými roztodivnými způsoby."
Artyom vstal a protahoval si nohy, ale já zůstala ještě ležet. Poslouchala jsem, co říkal o smečkách, a zapsala jsem si to za uši, ale nemohla jsem tvrdit, že jsem mu věnovala svou plnou pozornost. To ty stromy. Ty hlasy v nich. Jejich tajemství... "Oheň?" vytrhla jsem se z říše denního snění, kam jsem nevědomky odplula, když Artyom naléhavě promluvil. "Jistě, oheň, samozřejmě," přikývla jsem v další vteřině, když mi to konečně došlo. "To bychom měli. Třeba něco objevíme." Vstala jsem a také se protáhla, pak jsem společně s Artyomem zamířila ven z lesa. Na jeho okraji jsem se ale ještě zastavila a naposledy se ohlédla do korun stromů. "Nashledanou," špitla jsem polohlasně do větví a byla bych přísahala, že mi hlasy odpovídaly vlastním pozdravem, třebaže rozumět jim nebylo.

//Medvědí řeka přes Náhorní plošinu

Jakékoliv nepohodlí, který můj výbuch smíchu mohl Artyomovi přivodit, mi zcela uniklo. Nemínila jsem tím nic špatného a nepřišlo mi na mysl, že by to mohlo být vyloženo i jinak. Náš hovor hned poté pokračoval a stáčel se opět k minulosti. Tentokrát ale k jejím částem, které pro mne nebyly nijak bolestivé. "To byl," souhlasila jsem. V mých očích to vypadalo, že táta dokázal skolit skoro cokoliv. Artyom se pak ještě trochu víc rozpovídal o své minulosti a já trochu zvážněla. "Je to těžké si najednou zvykat na život o samotě," přitakala jsem mu tiše. Otázka, jak vlastně o oko přišel, se mi drala na jazyk, ale obávala jsem se, že tím vyvolám příliš tíživé vzpomínky. Nechtěla jsem zasahovat citlivá místa. "Bylo hodně složité si na to zvyknout?" zeptala jsem se nakonec a s jedním okem zavřeným jsem se rozhlédla kolem, snažila jsem se představit si, jaké to je, každým dnem procházet takto. Jistě zvláštní. Dalo se na to zvyknout?
Počasí se uklidnilo a skoro jsem byla připravená věřit tomu, že všechno bude zase pokojné jako dřív. Artyom si ale všiml čehosi podivného na obloze. "Taky jsem nic neslyšela," upřela jsem na to podivné světlo pohled a dušička se mi opět zachvěla. "Možná právě z toho odlétl ten oheň..." Lehce jsem se otřásla. Pokud ta věc vážně jen tak poletovala na obloze, mohlo se to stát znovu. Mohl oheň spadnout kamkoliv? "Já si předtím ničeho nevšimla. Snad už to míří pryč. Ať je to cokoliv." Mohla to být nějaká zbloudilá hvězda? Či podivný tvor pokrytý ohněm, nějaký obří pták? Odtrhla jsem od toho zrak až, když si Artyom odfrkl nad mou poznámkou. Zatvářila jsem se poněkud překvapeně, jestli jsem něco řekla špatně, ale mlčela jsem. "Inu... i tak se asi časem zkusím po místních smečkách porozhlédnout," řekla jsem, třebaže mě jeho zhodnocení smečkového života trochu zklamalo. Nejspíš jsem si to malovala trochu moc růžově.
A pak tu také byly stromy. Stromy, které si cosi povídaly, ačkoliv si Artyom myslel, že ony to být nemohou. "Nepotřebují ústa, aby si mohly povídat," namítla jsem. "Stejně jako déšť a řeka můžou zpívat a vítr kvílet a taky k tomu tlamu nepotřebují," dodala jsem zcela vážně a pohlédla mu do tváře. "To jsi nikdy neslyšel?" naklonila jsem tázavě hlavu ke straně a pak jí zavrtěla při další otázce. "Myslím, že mají svou vlastní řeč. Já jí nerozumím." Někdy mi přišlo, že jsem tomu porozumění blízko, že se význam šumu listí skrývá těsně mimo můj dosah, ale nikdy jsem nedokázala rozluštit jediné slovo.

Upřímně mě rozesmálo znechucení, které při zmínce myší zaznělo z Artyomova hlasu. Kdoví, co na tom mi přišlo tolik komické - snad, že cosi tak drobného a z mého pohledu zcela normálního a obyčejného v něm vyvolalo takovou reakci. "Asi záleží, na co jsi víc zvyklý," pokrčila jsem rameny, když Artyom začal popisovat své zkušenosti, které byly skoro úplně opačné, než ty moje. "U nás v lese se velká kořist lovit nedala. Stromy rostly moc blízko u sebe a všechno bylo příliš propletené. Táta sice někdy přinesl domů něco většího, ale myslím, že tehdy jsem ani netušila, odkud tu kořist vůbec nosí," zasmála jsem se, jako by nebylo vůbec nic podivného na tom, že jsem jako malá neměla absolutní ponětí o světě mimo bezpečné hranice jediného hvozdu. Pro mě to totiž vůbec podivné nebylo.
Artyom navrhl, že bychom mohli vyrazit zase na sever, pokud se počasí trochu umoudří. "Možná to bude už brzy. Přijde mi, že déšť už ustává," zaposlouchala jsem se do zvuku kapek dopadajících na listí. Jejich tempo bylo pomalejší a pomalejší.
Ani jeden z nás toho příliš o smečkách netušil a můj společník o ně podle všeho ani velký zájem neměl. Jen, aby se jim mohl vyhnout. "Proč by tě v žádné smečce neměli chtít? Určitě bys jim měl co nabídnout," podivila se té poznámce, ale pak zatřásla hlavou: "Ale chápu, že tě to do smečky třeba netáhne. Sama ještě pořádně nevím, jestli se k nějaké pokusit přidat. Líbí se mi ta myšlenka, ale o smečkovém životě toho vím hrozně málo." Povzdechla jsem si, ale moji pozornost vzápětí upoutaly stromy, které zde byly jaksi upovídanější, než bylo zvykem. "Jistě, že to slyším. Ale co si asi říkají? Haló?" zavolala jsem do větví a ševel v tu chvíli ustal. "A jéje. Pardon - nechtěla jsem vás přerušit," pronesla jsem omluvně a zahleděla se na Artyoma, v očích mi poskakovaly jiskřičky: "Ještě jsem neviděla stromy, které by toho tolik namluvily, jako tyhle."