Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sníh se snášel z oblohy dál a dál, až pokrýval všechno kolem. Už teď jsem se těšila na jaro. Nedalo se popřít, že zima měla své kouzlo a příroda si taky potřebovala pod studenou přikrývkou odpočinout, ale mě zeleň chyběla už teď. Alespoň jsem se ale mohla těšit na chvíli, až za pár měsíců sníh zase začne tát a vše rozkvete v novém kabátě. Na to si ale ještě počkáme a jedno bylo jisté - nemůžeme čekat tady. Za chvíli by z nás byly rampouchy. Nezbývalo než vyrazit na cestu někam, kde snad bude lépe.
Tonresovi naštěstí nevadilo, že se na něj míním přilepit a táhnout se za ním krajem. Spokojeně jsem se usmála a zamávala ocasem, když se nahlas rozesmál. "Já budu taky moc ráda za milého společníka," pronesla jsem s nadšením a vyšvihla se na nohy. Ani krátký záchvat kašle, který to vyvolalo, mi náladu nepokazil, ačkoliv už jsem se opravdu těšila, až to celé přejde. "Vyrážíme," odsouhlasila jsem a vykročili jsme na naši výpravu na jih. "Samozřejmě," kývla jsem ještě a kráčela Tonresovi po boku čemukoliv, co tam na nás čekalo. Vzpomínala jsem, co jsme viděli na jihu s Artyomem a jestli by některé z těch míst nemohlo být dobré pro přečkání zimy. Ze všeho nejvíc jsem si ale vzpomínala na moře, které nás mělo ochránit před ohněm šířícím se krajem. Hádala jsem ale, že teď tam bude pořádně fučet a voda bude ledová. Leda že by se tam léto drželo celý rok? Vlastně jsem o tom vůbec nic nevěděla, kromě toho, že to tak v některých jižních krajích chodilo. "Byl jsi někdy u moře?" nadhodila jsem zdánlivě z ničeho nic, protože Tonresovi moje myšlenkové pochody byly samozřejmě skryté.

//Mahtaë sever

Nechtěla jsem myslet na minulost. Kdyby to, co se stalo, šlo nějak změnit, napravit, vymazat... Ale ono to nešlo. Snad bych ani nechtěla úplně zapomenout. Nezasloužili, si abych na ně zapomněla. Kdo jiný by vůbec mohl jejich památku nosit s sebou, když ne já? Nikoho jiného nikdy nepoznali. A je nepoznal už vůbec nikdo, ani já ne... Tonres měl ale pravdu. Usmála jsem se, i když to nejdřív šlo ztěžka, postupně ale můj úsměv nabíral trochu upřímnějšího tónu. "To ano. Já se snažím hledět vpřed, jak jen to jde. Akorát že občas... občas se prostě něco vynoří," povzdechla jsem si lehce. "Ale máš pravdu. Nedá se to změnit a už je to za námi. Asi nakonec vážně nezbyde nic jiného, než jít dál." Cítila jsem se o něco lépe a lehce zašvihala ocasem. Uvědomila jsem si, že mi hnědý vlk trochu připomíná Elrica, přítele, který teď pobíhal kdoví kde. Ten taky vždy věděl, co má říct. Hodně jsem se od něj naučila, jen bych si to asi měla připomínat častěji.
Sníh padal a padal a mráz rozhodně nijak neustupoval. "To tedy," zakašlala jsem. "Začala nějak brzy. Nebo se mi to možná zdá." Mhouřila jsem oči na padající vločky a mnula si přední tlapy jednu druhou, aby se mi trochu zahřály. Při té naprosté nečinnosti byla zima dost vlezlá. Netušila jsem, jestli se pohybem nezhorší můj kašel, ale když promrznu na kost, určitě to taky nepomůže. Bylo to trochu zapeklité, ale zdálo se mi rozumnější se sebrat a zkusit se přesunout jinam. Tonres to viděl podobně. "To zní rozumně," přikývla jsem. "Třeba bude na jihu i trochu teplejší počasí," zadoufala jsem. Na severskou zimu jsem úplně nebyla zvyklá. "Takže se tam vypravíme spolu?" pohlédla jsem na něj s nadějí, ale já už se rozhodla. Nechtěla jsem znovu zůstat sama, takže i kdyby se vlk chtěl vydat do horoucích pekel, nejspíš bych se na něj stejně přilepila jako kulička svízele. "A když po cestě narazíme na nějaké smečky, jedině dobře. Alespoň obhlédneme situaci."

Tonres měl pravdu, že asi nikdo nebyl bez poskvrnky, beze strachu či bez nějakého problému, který si nosil všude s sebou. I tak mi to ale vždy přišlo líto. Takhle to na světě zkrátka chodilo, ale přála bych si, aby to šlo i jinak... Tonres nicméně vypadal, že se se svým problémem vypořádával zdatně. "To je dobře. Já si na ty svoje vlastně asi taky už nějak zvykla," pronesla jsem, jako bych ještě před chvílí nebyla vyděšenou hromádkou neštěstí. Jenže tak už moje mysl fungovala. Jakmile byly stíny pryč, zdály se vzdálené a strach z nich hloupý a bezpředmětný. Ovšem jakmile se zase objevily... ach jéje, to hned všechen zdravý rozum letěl stranou a veškerá předchozí předsevzetí a ujištění byla rázem zapomenuta. "To... je asi pravda. Vlastně určitě," opáčila jsem trochu zaraženě. Ani ne tak kvůli tomu, co Tonres řekl, jako spíš proto, že to pro něj bylo tak snadné odhadnout. "Ale..." I přes příjemnou společnost jsem ucítila, jak se mi žaludek kroutí do uzlu, když se opět vynořily všechny ty vzpomínky, které nikdy zcela nepřestanou bolet. "Asi to není něco, co by se dalo 'úplně vyřešit'," věnovala jsem Tonresovi úsměv, který však působil poněkud smutně. "Už se to stalo a nejde to změnit." Šlo to vůbec někdy změnit? Snažila jsem se nemyslet na svá dvě vlčátka, která nikdy nedostala šanci žít, na jejich otce, který zmizel a nikdy jsem nezjistila, co se s ním stalo. Dělala jsem, co jsem mohla, abych zachránila alespoň je, ale nakonec jsem je stejně ztratila a s nimi i část sebe. Nedalo se to napravit. Hrdlo se mi stáhlo a rychle jsem zamrkala, abych rozehnala slzy. Nechtěla jsem smutnit. Ne teď. Ale to se snadno řeklo.
Konverzace ale nabrala jiný směr a mě se tak povedlo upnout své myšlenky jinam. Tonres něco málo o zdejších smečkách věděl. "Také bych to nerada uspěchala," souhlasila jsem, "i když teď už možná nebude moc na výběr." Smečka na jihu zněla dobře a kouzelná mlha byla nepochybně velice zajímavá, ale o dalších smečkách už toho Tonres zase tak moc nevěděl. "Asi to budu muset víc prozkoumat, až se zbavím toho protivného kašle," zamyslela jsem se a jako na potvrzení vlastních slov jsem zakašlala. Ležení tady pod převisem začínalo být trochu nepříjemné, jak se chlad vkrádal všude kolem a my se ani nepohnuli. Lehce jsem zadrkotala zuby. "Nebo bychom se odtud měli vydat už teď? Než tady zmrzneme?"

Tonresovy stíny pocházely z jiného místa, než ty moje, ale to neznamenalo, že bych to mínila zlepšovat. Nemoct se pořádně vyspat znělo vážně nepříjemně, obzvlášť když se k tomu ještě připojí noční můry, o kterých mluvil. "To mě mrzí," pronesla jsem upřímně. "Myslím, že ty moje stíny nemají se spánkem společného zase vůbec nic. Ale asi aspoň trochu chápeme, co ten druhý občas vidí," pousmála jsem se - asi jsme na tom byli každý úplně jinak, ale zároveň i malinko podobně.
Cítila jsem se o něco líp a doufala jsem, že brzy se to napraví úplně. Jak dlouho to mohlo trvat? Těžko odhadovat, vskutku, ale snad ne příliš dlouho. Nechtěla jsem zůstat pod tímhle převisem navždy. I když... kam jinam bych se vydala? Spoléhala jsem tak nějak, že strávíme zimu s Artyomem, ale tenhle plán se sesypal rychleji, než listí ze stromů. "Úplně každý asi ne," máchla jsem ocasem a úsměv na mé tváři se ještě o něco rozšířil, i když jsem myšlenkami zabloudila opět k Artyomovi, což poněkud zabolelo. On se zase někde objeví, snažila jsem se držet optimismu. Nebylo to pro mne zas tak těžké.
"To asi ano," přitakala jsem, i když jak jsem se nad tím zamýšlela, možná to rčení trochu přehánělo. "I když pár výjimek by se určitě vymyslet dalo," zazubila jsem se a trochu svěsila uši, když Tonres podotkl, že mě zima zaskočila víc, než jen trochu. "To je pravda. Asi jsem úplně nepočítala s tím, že si do té doby nenajdu žádné místo, kde ji přečkat," potřásla jsem hlavou a odkašlala si. Jenže kde bych s tím vůbec měla začít? Zvědavě jsem pohlédla na svého společníka. "Víš něco o zdejších smečkách? Zatím jsem se o nich od nikoho moc nedozvěděla." Asi bych si neměla dělat příliš velké naděje. Tonres přece sám říkal, že tu moc dlouho není.

Zbytečně jsem Tonrese vyplašila, třebaže to vůbec nebylo naschvál. I tak jsem se za to poněkud styděla. Teď mi to přišlo tak hloupé... ale Tonres to bral s klidem, jako dosud skoro všechno. Pousmála jsem se, když prohlásil, že hlavní je, když se nikomu nic nestalo. "To asi ano," vydechla jsem a snažila se konečně pořádně uklidnit. Strach odplouval tak rychle, jako se předtím objevil. Nedržel se mne, ne teď, když už nebylo ticho a hrozba samoty se neplížila kolem. Všechno bylo přece v pořádku, nebo snad ne? "Vážně?" nastražila jsem zvědavě ušiska, když Tonres prohlásil, že něco podobného zná. Trochu mi ale unikala souvislost mezi spánkem a tím, co se právě stalo. "Ach, to zní nepříjemně. A... kvůli tomu vidíš věci, které nejsou?" otázala jsem se opatrně, protože jsem si nebyla jistá, jestli to správně chápu. Zároveň jsem se ale Tonrese nechtěla nějak dotknout. Ještě, aby si tak myslel, že mu nevěřím nebo tak něco! Vážně to neznělo jako něco, po čem by jeden zrovna toužil.
Lehce jsem si protáhla tlapy kupředu a vysoukala se do sedu, protože vleže mne to více nutilo ke kašli a se spánkem už byl stejně asi konec. Odpočatá a najedená jsem se přece jenom teď cítila o něco lépe, i když to ještě úplně nebylo ono, to jsem cítila. I hlas jsem měla pořád chraplavý. "Myslím, že to je o něco lepší," pousmála jsem se a doufala, že to tak i bude pokračovat. Nechtěla jsem, aby se to zhoršovalo a pak... Nic takového se určitě nestane. "Děkuju za tu lasičku, nevím, co bych si jinak počala," vzpomněla jsem si ještě, protože mé předchozí díky možná vlk ani neměl šanci slyšet. A kdyby ano, raději mu poděkuji dvakrát, než vůbec. Byla jsem mu vděčná za jeho pomoc. Zahleděla jsem se na sněhové vločky snášející se z nebe a uvědomila si, že žádný plán asi nemám. "Ne, do smečky opravdu nepatřím," zavrtěla jsem hlavou. "Ale... možná bych to v některé měla zkusit? Nějak jsem si neuvědomila, jak hrozně už rok pokročil," zasmála jsem se, i když trochu nejistě - asi to nebylo tak úplně vtipné, že? "Vlastně je to první zima, kterou budu trávit takhle na cestách a trochu mě zaskočila," přiznala jsem. Nějak moc rychle se to všechno seběhlo.

Jak už to tak bývalo, najednou toho bylo prostě moc. V tichu se vynořovaly myšlenky a z nich zase obavy, které lákaly stíny, jež většinou v přítomnosti ostatních zůstávaly skryté, ale možná teď vycítily slabost a... Ne. Nejsou skutečné, připomněla jsem si slova starého přítele, ale nepomohlo to a z tlamy už mi uniklo volání na Tonrese. Potřebovala jsem, aby se probral, až bude vzhůru, nebudu sama. A ony se už neobjeví. Nemůžou na mě.
Tonres se skutečně probudil. Co víc, přímo vylítl. Nepochybně jsem ho vylekala a hned jsem se za to zastyděla, protože v momentě, kdy se vzbudil a promluvil začaly moje obavy vypadat neskutečně přihlouple. Jenže ještě před vteřinou tomu bylo zcela jinak. Ještě před vteřinou bylo vše zcela reálné. Tonres samozřejmě nic neviděl. Žádné nebezpečí tu nebylo. Ne takové, které by vnímal on nebo kdokoliv jiný. "Já... ano. Jsem," pípla jsem a upírala k němu zlatavé zraky. "Omlouvám se. Asi... asi jsem tě vylekala? To jsem nechtěla, já jen..." Potřásla jsem hlavou, když jsem viděla, jak Tonres pečlivě zkoumá okolí a věděla jsem, že nic nenajde. Nějak jsem mu to ale nedokázala říct. To až když opět stanul přede mnou a sklonil ke mne hlavu se mi navrátila schopnost řeči. Mírně jsem odvrátila tvář. Ráda bych mu namluvila, že to byl prostě zlý sen, ale bohužel jsem lhát nikdy nedokázala. A navíc si Tonres nezasloužil, aby ho někdo obelhával, tím méně po tom všem, co pro mne udělal. "Asi jsem něco viděla," špitla jsem. "Vlastně určitě. Ale nebylo to tady doopravdy. Někdy, když... Prostě jsem se trochu... Vylekala jsem se," vykoktala jsem konečně, ale nejspíš nic z toho nedávalo pořádný smysl, protože se mi nedařilo dokončit kloudně ani jednu větu. "Tys to vidět nemohl," zahuhlala jsem kamsi mezi své tlapy, kam jsem zabořila čenich.

Ráda bych věřila tomu, že místní kraj přitahuje jen dobré duše. Ostatně, pro mě ani nebylo příliš těžké tomu věřit, neb jsem k tomu neměla žádný důvod. Nic zlého se mi tu nestalo vinou jiných vlků, to jen zdejší příroda a kouzla se občas chovaly tak zvláštně. Netušila jsem, jestli něčemu takovému mohl věřit i Tonres, ale přinejmenším se nezdálo, že by mě kvůli tomu považoval za bláznivou. A to stačilo.
Zamýšlela jsem se, s jakou magií bych mohla mít nějaké spojení. Těžko se mi to odhadovalo, když jsem toho o magiích věděla tak málo, ale když jsem se nad tím víc zamyslela, přišlo mi jedině logické, že by ve mě mohla dřímat magie pojící se k přírodě a zeleni. I Tonres se mnou souhlasil, takže to už muselo být celkem jasné, ne? Já se v otázkách magie sice tolik nevyznala, ale on tu svou přece objevil už dávno. Vkládala jsem tedy v jeho znalosti značnou důvěru. "Určitě to tak bude," zavrtěla jsem spokojeně ocasem a navzdory únavě jsem v sobě pociťovala nemalé nadšení. "Bylo by to skvělé, objevit ji, už si to dávno přeju, ale nikdy jsem pořádně nevěděla, jak na to... Snad to půjde brzy." Už jsem na to byla celá natěšená, tím více, když se Tonres nabídl, že mi pomůže. Měl ale pravdu. Teď hned jsme se do toho pouštět nemohli. Nebo bychom alespoň neměli. Nejspíš by to stejně bylo k ničemu.
"Bohy..." zopakovala jsem zamyšleně, ale rozhodla jsem se schovat si svoje otázky na později. Z mluvení už mě pořádně škrábalo v krku a Tonres už byl stejně připraven vyrazit na lov, takže jsem se rozhodla, že se do toho teď pouštět nebudu. Setkat se s bohy? přemítala jsem ale stejně, zatímco jsem se snažila najít pohodlnou polohu k odpočinku. Něco takového jde? Bylo tu mnohem víc záhad, než jsem si prve myslela a stále se vynořovaly nové. Tonres zmizel na lov a já se ve svých úvahách daleko nedostala, než jsem upadla do dřímoty a posléze do spánku.

Nespalo se mi zrovna nejklidněji. I ve spánku mě kašel rušil, neustále jsem sebou cukala a přesouvala se pod převisem sem tam ve snaze nějak lépe se uvelebit, avšak příliš se to nedařilo. Naštěstí se mi povedlo se při tom všem neprobudit víc, než do malátné rozespalosti, takže alespoň nějakého odpočinku se mi dostalo, byť třeba nebyl úplně kvalitní. A když se kolem náhle záhadně oteplilo a přestalo mi táhnout na záda, všechno bylo rázem lepší. Spokojeně jsem si vydechla a na chvíli konečně pořádně usnula. Mohlo to být pár minut nebo klidně hodina, to jsem netušila, ale nakonec jsem se s cuknutím vytrhla ze sna a chvíli zmateně mžourala kolem. Leccos se totiž změnilo a já se pár prvních momentů vůbec nemohla zorientovat. Déšť a kroupy vystřídal bílý sníh tiše se snášející z nebe. Zima... už je tu? Trochu mě to polekalo. To záhadné teplo u mých zad vůbec nebylo takovou záhadou, to se tam jen uvelebil Tonres a zahříval mne. Vděčně jsem se pousmála, ale mlčela jsem, protože se zdálo, že vlk spí nebo přinejmenším odpočívá.
Před čenichem mi ležela ulovená lasička. V břiše mi hladově zakručelo a tak jsem se do ní zakousla, třebaže sliny se mi úplně nesbíhaly. Hlad jsem zahnat musela a snad mi i dodá sil, abych mohla bojovat s nemocí. S ucpaným čenichem jsem moc necítila její vůni a chuť byla taky poněkud utlumená, ale nasoukala jsem ji do sebe i tak. "Děkuju," špitla jsem k Tonresovi, ale netušila jsem, jestli mě slyší nebo je někde v říši snů. Snažila jsem se být tiše a nerušit ho, pokud tomu tak bylo, ale svůj kašel jsem úplně potlačit nedokázala. Složila jsem si hlavu na přední tlapy a pozorovala padající sníh. Po spánku jsem se cítila trochu osvěžená, ale pořád jsem jasně vnímala, že nejsem v pořádku. Jak dlouho tu budu muset trčet a zdržovat Tonrese? A co když se už neuzdravím? napadlo mě náhle znovu a já poplašeně lapla po dechu - teď, v tom nastalém tichu, mi to najednou připadalo jako zcela reálná možnost. Co reálná, pravděpodobná! Stíny zavířily těsně mimo dohled a mě se zmocnila panika. "Tonresi!" vypískla jsem, protože jsem najednou už vůbec nedokázala snést tu samotu - tedy, sama jsem samozřejmě nebyla, ale můj společník nejspíš spal a mě to ticho děsilo. Cokoliv se z něj mohlo objevit. "Tonresi, vzbuď se!" zaprosila jsem znovu chraplavě a natiskla se úzkostně blíž k jeho zádům, kašlala a odvracela tvář od lesa, odkud se všechny hrozivé stíny mohly každou chvíli zase vynořit.

Ani já, ani Tonres jsme asi nepotkali nikoho, kdo by se tu více vyznal. Já tu celkově moc známostí neměla a jak to s magií vlastně funguje, s tím mi neporadil už vůbec nikdo. "Nejspíš na to tedy budeme muset přijít sami," potřásla jsem hlavou. "Nebo se na nás třeba nakonec usměje štěstí a narazíme na nějakého... místního vševěda." To by jistě bylo skvělé, pokud ale takový vlk vůbec existuje. Mohl vůbec někdo rozumět všemu, co se tu dělo? Zdálo se to skoro nemožné.
Tonres nakonec souhlasil, že tu narazil na moc milou společnost, ačkoliv v rodném kraji na tom byl jinak. Něco podobného mi říkal i Artyom. Nejspíš jsem to tedy byla já, kdo měl neobyčejné štěstí a narážel všude na přátelské tváře. Nebo to bylo tím, že jsem vlastně za celý život mnoho vlků zatím nepotkala? "Možná, že to sem zkrátka táhne přátelské duše," broukla jsem zamyšleně a přivřela oči, protože mě mluvení zase nutilo ke kašli. Už to přestávalo být zábavné. "Třeba to patří ke zdejšímu kouzlu."
Zajímalo mě, jestli Tonres nevěděl o něčem, nějakém triku či cvičení, které by mohlo pomoci s objevením magie. Zdálo se, že ho má otázka pobavila. Automaticky jsem se taky usmála, ačkoliv mi trochu unikalo, co na ní mohlo být směšného. "Spojení?" zopakovala jsem zamyšleně. Jaké jako spojení? Příklad s vodou mi to alespoň trochu přiblížil. Trochu mi přeběhl mráz po zádech, když jsem si představovala koupání uprostřed zimy. Já vlezla do jezera jednou během podzimu a už jsem za to pykala. Hnědý vlk musel mít mnohem tužší kořínek. Alespoň mi jeho vyprávění ale dalo jistý nápad. "Možná... cítím něco podobného k rostlinám? Nebo přírodě obecně?" nadhodila jsem váhavě, protože jsem si nebyla jistá, jestli to je vážně ono. "Mám ráda květiny a stromy, vždycky se cítím líp, když je kolem mě spousta zeleně. Dokonce jsem stromy jednou slyšela doopravdy mluvit," vyhrkla jsem náhle s mnohem větším nadšením, když jsem si vzpomněla na les na jihu, což si vysloužilo další záchvat kašle. Očka mi ovšem nadšeně zářila, když jsem znovu popadla dech. "No jistě!" zachraplala jsem nadšeně. "Ony vlastně mluví pořád, ale tamto bylo jiné. Sice jsem jim nerozuměla, ale... to musí něco znamenat, nebo ne? Magie stromů? Ne... magie země, tak se jí říká, že ano?" Vesele jsem se zubila. Že bychom na to kápli? "Ale jak se taková magie probouzí?" přemítala jsem dál, protože i kdyby ve mě dřímala, nikdy jsem si nevšimla, že bych dokázala přírodou jakkoliv manipulovat. Povzdechla jsem si. Stejně jsem se teď cítila příliš unavená, než abych šla svou magii hned objevovat. Taková škoda.
"Já na ně asi věřila," pronesla jsem nesměle ohledně duchů, "ale nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo je skutečně viděl." Jestli duchy viděl Tonres, asi bylo možné, abych je viděla i já, ale to bylo to poslední, co bych si přála. Znělo to strašidelně, stejně jako Mrtvolka. Kostnatná vlčice, která mohla být skrytě milou dámou. "Je pravda, že zdání může klamat, ale jestli ti říkala tohle... Tedy, zní to celkem zlověstně, nemyslíš?" valila jsem poplašeně zraky. Jaké všechny nadpřirozené bytosti se tu vůbec vyskytovaly? Ona byla asi jednou z nich. Bylo to všechno velice zajímavé, ale taky z toho šel strach, abych byla upřímná.
Tonres mne ujistil, že mu na obtíž nejsem. Opravdu jsem doufala, že to tak je. "Děkuju ti," vydechla jsem vděčně. "Jsi hodný." Pak jsem přikývla na znamení, že tu počkám, a lehla jsem si na zem pod převisem, zatímco on zamířil ven na lov. Položila jsem si hlavu na přední tlapy a ztěžka si povzdechla. Dech mi v čenichu hvízdal a pořádně jsem ani necítila žádné pachy. Pořád jsem pokašlávala a nedařilo se mi pořádně se uvelebit, aby ten kašel ustal. Vleže to asi bylo ještě horší, ale chtěla jsem si odpočinout, než se Tonres vrátí, protože na mě zase padala únava. Nakonec jsem se přece jen pokroutila do nějaké jakž takž pohodlné polohy, přivřela oči a upadla do dřímoty. Snad bude brzy zpět.

Přišla jsem do těchto končin o něco dříve, než Tonres, ale ne o mnoho. Byli jsme tu oba prakticky ještě nováčky. "Hodilo by se nám potkat někoho, kdo tu je déle a má trochu větší povědomí o tom, jak to tu chodí," nadhodila jsem chraplavě a pousmála se: "Já tu zatím mluvila hlavně s vlky, kteří se tu taky nevyznají. Nebo s vlčaty, která ještě neměla čas to poznat," vzpomněla jsem si na setkání s Night. A pak tu byl také samozřejmě Adiram, ale s ním jsme se o podivnostech nebavili. Lehce jsem se zavrtěla, protože se mi na to setkání nevzpomínalo nejlépe. Byl tak milý. Hezký. A teď byl kdoví kde. Stejně jako Artyom. A Elias. Možná jsem měla... Teď ne. Tonresova přítomnost a jeho slova naštěstí zabraňovaly mým myšlenkám, aby se příliš rozběhly do nežádoucích směrů a já se vlastně začínala cítit celkem spokojeně, navzdory Artyomovu nevysvětlitelnému zmizení. Jen ta rýma kdyby si dala odchod... ale to tak rychle nepůjde. "Byla to docela legrace," potvrdila jsem. Chvílemi na mě hra byla trochu moc drsná, ale to v mojí paměti jaksi vybledlo. Teď jsem na to vzpomínala jen v dobrém. Usmála jsem se nad Tonresovými slovy, které byly prakticky lichotkou, ale pak jsem se trochu zarazila. "Nenarazil jsi tu na přátelské tváře? Já tady zatím potkala samé milé vlky," potřásla jsem hlavou. Že by mne jen provázelo vskutku neobyčejné štěstí?
Tonresův příběh o magii mě zaujal, ač byl celkem krátký. Také bych si přála objevit nějakou kouzelnou sílu... ale jak? "Snad ano," vydechla jsem toužebně. "Jen kdybych věděla, jak na to. Myslíš, že na to existuje nějaký fígl, jak to usnadnit?" obrátila jsem k němu zlaté zraky plné nadějí, které jsem do něj vkládala. Přece svou magii objevil, musel vědět, jak se to stane! Tohle bylo téma, které mě vážně zajímalo a na rozdíl od Artyoma o něm byl Tonres ochoten se bavit, takže jsem toho musela využít. Byla jsem pomalu připravená hned vyběhnout do lesů a hledat svou magii, jako by to byla nějaká vzácná muchomůrka, ovšem dalších několik zakašlání v řadě mi připomnělo, že bych si s pobíháním nejspíš měla dát chvíli pauzu. Ale potom...!
Mrtvolka znělo jako zvláštní jméno, které podle všeho patřilo k ještě zvláštnější bytosti. "Ducha?" polkla jsem ztěžka a tentokrát to nemělo nic společného se škrábáním v krku. "Skutečného... ducha?" Přeběhl mi mráz po zádech. A to byl jen začátek. Nejen, že Tonres viděl a hovořil s duchem, ale dokonce i s neživou vlčicí. Přestože se rozednilo do slunečného dne, přišlo mi najednou, jako by les kolem potemněl a přízraky a oživlé mrtvoly mohly být kdekoliv. Mimoděk jsem se natiskla blíž k Tonresově boku. "To je teda pěkně strašidelné," pípla jsem jako vlče, co si vyslechlo svou první duchařskou historku. Valila jsem na vlka oči napůl vyděšeně, napůl užasle. "Řekla ti něco?" Nicméně musela jsem souhlasit, že moje myší dobrodružství bylo určitě veselejší historkou.
Hnědý vlk byl milý a zajímal se, jak by mi mohl pomoci. Lehce jsem se zasmála spolu s ním a pak jsem pokrčila rameny. "Nechci být na obtíž," potřásla jsem hlavou a pak se omluvně zazubila: "I když už se asi stalo." Zamyslela jsem se. Měla jsem hlad? Vlastně asi trochu ano, třebaže jsem neměla úplně největší chuť něco jíst. Ale u jezera jsem ani pořádně nestačila dojíst svůj díl ryby, než nás zastihla bouřka, a to už také bylo nějaký čas. "Možná... by něco k jídlu nebylo špatné," pípla jsem a cítila se kvůli tomu poněkud provinile. Nechtěla jsem s tím Tonrese obtěžovat. Ale umřít hlady taky ne. A nemyslela jsem si, že bych teď něco zvládla ulovit. Kašlala jsem i v klidu, jaké by to asi bylo při nějaké snaze o lov? Navíc jsem se cítila celá unavená a rozlámaná. "Jestli ti to nevadí," doplnila jsem ještě a zvedla koutky do opatrného úsměvu.

Zalezlým pod skálou nám hned bylo lépe. Nemusela jsem se aspoň bát, že se do mě okolní chlad zakousne ještě víc. Snad i ta rýma mě rychle přejde... nebyla jsem v životě mnohokrát nemocná a tak mě to trochu děsilo. Netušila jsem úplně, co očekávat. "Příliš dlouho ne," zavrtěla jsem hlavou. "Dorazila jsem myslím... začátkem jara?" zamyslela jsem se. Nejspíš to tak bylo. Od svých přátel jsem se odloučila, když zima už končila a pak netrvalo příliš dlouho, než jsem dorazila sem. "Ale slyšela jsem o tomhle kraji už dřív, vlastně jsem se ho schválně vydala hledat. Byla jsem zvědavá na zemi kouzel a hned jsem věděla, že jsem našla, co jsem hledala, když mě a několik ostatních vlků zvláštní mluvící myšky zatáhly do svojí hry o kradení vlajky, co hrály na louce," vzpomínala jsem na své první dny tu, jen otravný kašel mě sem tam přerušil. Mluvení bylo celkem nepříjemné, ale nechtěla jsem jen tak mlčet. Chtěla jsem si povídat, abych nemusela myslet na ty ostatní věci. "Vlastně to bylo docela nedaleko, pokud se nepletu," uvědomila jsem si. Nebylo pořád úplně snadné se tu zorientovat, ale byla jsem si téměř jistá, že se nemýlím.
Tonres mě trochu osušil a já mu byla vážně vděčná. I za teplo, které se mi nejspíš snažil poskytnout svou blízkostí. Neodtahovala jsem se. Bylo to příjemné, třebaže Tonres byl skoro cizí. Ale přece mi pomohl. Jistě tedy nebyl nijak zlý nebo zákeřný - a pokud ano, pak by to mé naivní hlavince asi stejně nedocvaklo. Podobné myšlenky mě zkrátka vůbec nenapadaly. Věnovala jsem mu ještě jeden děkovný úsměv a pozorně se zaposlouchala do jeho vyprávění, které jsem se svým pokašláváním snažila rušit co nejméně. Podle všeho svou magii znal už dlouho. "Páni," vydechla jsem, když skončil. "Taky bych si přála svou magii znát už od mládí. Ale nejspíš ani žádnou nemám," posteskla jsem si trochu a nenápadně si po straně otřela mokrý čenich. "A pokud ano, pak jsem ji nikdy nepocítila. Ale máš pravdu, magie je... fascinující," rozzářila se mi očka i přes další nepříjemný kašel, co se mi vydral z hrdla. Skrývala tolik zvláštních možností! Ale Tonresova otázka na vlčici s podivným jménem mi nic nepřipomínala. "Kdepak," zavrtěla jsem hlavou a svraštila lehce čelo. "To zní... zlověstně."

Přikývla jsem - ano, Artyom skutečně utekl. Ale proč, to mi pořád nebylo jasné a Tonres mi s tou záhadou pomoci asi nemohl. Už jen proto, že jsem mu pořád neřekla celý příběh, jenže to bychom tu taky mohli být kdoví jak dlouho, kdybych to vzala skutečně od začátku. Přece jsme se Artyomem toulali celé léto a veliký kus podzimu. Bylo by to vážně dlouhé vyprávění a nakonec bychom se nejspíš stejně nedobrali odpovědi. Prostě jsem tomu nerozuměla. Začínal se z toho stávat skoro vzorec. Vlci, na kterých mi záleželo, ode mě mizeli bez jasných důvodů. Mohla to být moje vina? Vyháněla jsem je od sebe nějak? Zavrtěla jsem hlavou. Bylo mi z toho na nic, ale žádné odpovědi se zázračně neobjevovaly.
Skála se přibližovala naštěstí celkem rychle. Těšila jsem se do sucha a snad i o něco většího tepla, než bylo všude kolem. Nachlazená jsem už byla, ale co bych si počala, kdyby se to mělo ještě zhoršovat, na to jsem radši nechtěla ani myslet. Vmáčkla jsem se pod skálu a sledovala les kolem. Počasí se naštěstí začínalo uklidňovat. Tonres mi mezitím potvrdil, že i on tu zažil spoustu divného. "Je to tu vážně zvláštní kraj," souhlasila jsem a potlačila zakašlání. "Věděla jsem, že je zvláštní, už když jsem ho hledala, ale asi jsem si to všechno představovala trochu jinak. Tedy, spousta těch podivností je vážně úžasná, ale..." Pokrčila jsem rameny a větu nedokončila hlavně proto, že mě přerušil další kašel. "Achjo," povzdechla jsem si. Tohle mi vážně scházelo.
Tonres měl naštěstí nápad, který jsem ho klidně nechala vyzkoušet. Uškodit to asi nemohlo, že ne? Vlastně mě to docela zaujalo. "Klidně to zkus," přikývla jsem. "Páni, magii na mě ještě nikdo nepoužíval," rozzářila jsem se na chvíli jako vlče o Vánocích - ten jeho experiment mou pozornost dokonale odvedl od Artyoma, zimy a nachlazení, které se do mě pěkně zahlodalo. Byl to podivný, šimravý pocit, když vytahoval vodu z mého kožichu. Snažila jsem se moc nevrtět, ale tiše jsem se zahihňala. Vážně to teď bylo o něco lepší. "Je," přikývla jsem. "Děkuju. Jsi hodný, Tonresi," usmála jsem se na něj a zavrtěla ocasem. "Kde jsi se-" pustila jsem se do řeči, ale další nával kašle mě přerušil. Tohle mi vážně kazilo náladu a začínalo to být dost nepříjemné. "Promiň," mrkla jsem na něj omluvně, jakmile jsem znovu popadla dech. "Chtěla jsem říct - kde jsi se naučil svou magii ovládat?"

Vlkovi to moje blekotání pochopitelně moc smysl nedávalo. Jenže já na jeho otázky ani neměla pořádné odpovědi. Před čím? "To bych sama ráda věděla," povzdechla jsem si. "Nikdo nás nenapadl a myslím, že jen tak nějaké počasí by ho nezastrašilo, prostě... se sebral a utekl. Říkal, že musí někam daleko... a že já za ním nemám chodit," vzpomínala jsem na poslední, co mi řekl, než se rozběhl kdoví kam. Kdoví proč. Nedávalo mi to smysl. "Ale já jsem mu nic neprovedla," řekla jsem kamsi ke svým tlapám, na které jsem se zahleděla. "Je to strašně divné," zavrtěla jsem hlavou a na okamžik skoro zapomněla, že tady se mnou je Tonres a právě jemu to všechno vykládám. Co jen to Artyoma posedlo? Bylo nám spolu tak dobře. Chtělo se mi zase brečet, ale další rozhovor mě od toho naštěstí odpoutal.
Lehce jsem se pousmála, když Tonres řekl, že se mu líbí moje jméno - poslední dobou se na něj snášela samá chvála, až mi samotné začínalo připadat celkem speciální. Dřív mi to tak nepřišlo, ale už jsem při svých nedlouhých potulkách zjistila, že většina vlků taková jména nemá. "Tak dobrá," souhlasila jsem, když mi záhy popsal, kde našel ten úkryt. "Luxus snad ani není potřeba," otřela jsem si pokud možno nenápadně mokrý nos, "hlavně když tam nebude pršet." I když to možná taky nebude tolik nutné, zdálo se že, bouřka trochu polevuje. Zkoumala jsem pohledem oblohu a tak mi Tonres trochu poodešel. Rychle jsem natáhla krok, abych ho dohnala. Nemohla jsem zase zůstat sama.
Kráčeli jsme směrem, kde by snad měla být skála. Ještě, že jsme se nikam příliš nehnali, protože jsem cítila, že se o mě vážně pokouší nějaká pořádná rýma. Párkrát jsem zakašlala a snažila se kvůli tomu příliš nepanikařit. Určitě ještě neumírám. Nebo ano? Co když ano? "Hodně zvláštní," musela jsem souhlasit. "Ani jsem si nevšimla, že se sbírají mraky a najednou prásk. A kdyby to alespoň byl normální déšť, ale tohle?" zavrtěla jsem hlavou. Ledové kroupy byly o mnoho horší, než nějaká přeprška. "Poslední dobou se tu děje vážně spousta podivných věcí, ale toho sis asi taky všiml," podotkla jsem, když jsem si vzpomněla na celou naši výpravu s Artyomem - nejdřív bouřku, pak ten výbuch, za který mohla ohnivá hora, štiplavý déšť, vichřice... Achjo. Kraj kouzel bych si představovala jinak, povzdechla jsem si a znovu se rozkašlala. Tentokrát to trvalo o něco déle. Umřu? vynořila se znova myšlenka a já ji znovu potlačila, jen jsem následovala Tonrese ke skále, která se už tyčila před námi.

Pořád tu byla jistá naděje, že se Artyom třeba potloukal kolem. Že mě možná v té bouřce nemohl najít a neznámý ho možná mohl zahlédnout někde poblíž. Avšak... ne. Jakékoliv hloupé naděje jsem si dělala, hnědý vlk je vzápětí vyvrátil. Artyoma nikde neviděl. Dodal ještě, že i jeho společník se zatoulal, rozdělila je bouřka. "Já ho neztratila," povzdechla jsem si. "Prostě... odešel. Utekl a-" Lehce jsem zavrtěla hlavou, protože jsem sama pořád nevěděla, co se vlastně stalo a proč se tak můj přítel zachoval. Navíc to neznámému vlku asi nemohlo dávat příliš smysl, protože jsem s tím příběhem, pokud se to vůbec dalo tak nazývat, začínala tak trochu od konce. Jediné, co mě v tu chvíli poněkud utěšovalo, byl fakt, že jsem alespoň nebyla sama a že vlk, který se ke mně nachomýtl, vypadal tak mile a přívětivě.
Dokonce se nabídl, že mi pomůže nalézt úkryt. I když byl sám taky pořádně zmáčený, vypadalo to, že to snáší o něco líp, než já. Tak kupříkladu se neklepal při každém závanu větru jako ratlík, z nosu mu neteklo a nezněl ani trochu nakřáple. Zato já si teď celkem závažně začínala uvědomovat, že tohle bude první zima, kterou budu muset přežít na vlastní pěst jako tulačka bez stálého domova a že na to nejspíš vůbec nejsem připravená. A tak jsem se jeho nabídky pomoci chopila jako tonoucí stébla. "To je," přiznala jsem a začala se soukat ven ze své chatrné skrýše mezi kořeny, abych mohla vlka následovat. "Děkuju ti," vydechla jsem prostě a lehce si odkašlala, abych se zbavila škrábavého knedlíku v krku. Moc to nepomohlo. Přesto se mi na tvář vrátil alespoň mírný úsměv, když se vlk představil. "Já jsem Jasnava. Ráda tě poznávám," mávla jsem párkrát ocasem sem tam. "Víš, kde se tu v okolí dá schovat?" vyzvídala jsem a znovu popotáhla, aby mi netekla nudle až kdoví kam. Jeho předchozí slova o úkrytu pod skalou jsem v tom všem vůbec nezaznamenala.

Usnula jsem neklidným spánkem schovaná před kroupami mezi kořeny statného smrku. Můj spánek ale netrval dlouho. K uším mi doléhal čísi hlas, který mé rozespalé mysli zněl téměř povědomě. Vrátil se za mnou. "Artyome?" zamumlala jsem lehce chraplavě a pozvedla hlavu, srdce se mi rozbušilo rychleji samou radostí. Věděla jsem, že mě jen tak neopustí! "Artyome, t-" Ale ten, koho jsem spatřila, když se mi povedlo zaostřit rozespalé zraky, jak se ke mně sklání a strká do mě čenichem, vůbec nebyl Artyom. Měl obě zlaté oči zdravé a ač také nosil hnědý kožíšek, měl špatný odstín. Nebyl to on. Byl to někdo cizí. Ucítila jsem, jak mi srdce opět těžkne. Nevrátil se. Prostě... odešel. Sklopila jsem zrak od tváře cizince, který mi tak laskavě nabízel pomoc. Byla jsem mu za to vděčná a ještě víc za to, že jsem tu dál nebyla sama, vystavena stínům napospas, ale jakpak by on mohl napravit, co se stalo? "Já nevím, jak bys mi mohl pomoct," pípla jsem. Napadalo mě asi jediná. "Neviděl jsi... někde kolem tmavého vlka? Má na tváři velikou jizvu, určitě by sis ho pamatoval, kdybys ho viděl," popotáhla jsem a tentokrát to určitě nebyla vina pláče. Lezla na mě snad nějaká nemoc? Určitě by tomu nebyl žádný div, když jsem v tom jezeře prochladla až na kost. Slyšela jsem to ostatně i ve svém lehce nakřáplém, lehce huhlavém hlase. Bála jsem se nemoci. Co když to bude něco vážného? Co když umřu? Ztěžka jsem polkla ve snaze potlačit strach a v očích mě opět zaštípaly slzy. Držela jsem se ale naděje, že neznámý Artyoma viděl. Určitě se za mnou chtěl vrátit, ne? Nemohl jen tak... odejít.

//VVJ přes Jižní Galtavar

Ani jsem kloudně nevěděla, kam jdu, kombinace krup a slz mi zastírala zorné pole natolik, že byla spíše náhoda, když jsem se dokodrcala pod stromy lesa. Jejich větve mě zaštítily před nejhorším náporem krup, což bylo dobře. Už i tak jsem nejspíš měla pod kožichem pěkných pár modřin. "Děkuju," zahuhlala jsem ke stromům s vděkem. Nebyla jsem tady přece sama, ne? Byly tu stromy. Tolik stromů, tolik společníků... Popotáhla jsem a pokusila se zastavit příval slz, takže jsem se samozřejmě rozbrečela ještě víc. Opřela jsem si čelo o drsnou kůru smrku a brečela jako malá. "Proč odešel? Proč utekl? Myslela jsem, že... měli jsme přece společně..." mlela jsem nesouvisle jedno přes druhé, huhlala jsem to stromu do kůry, ale on neodpovídal. Ani nezašustil listím, protože jakožto jehličnan žádné neměl. Alespoň nade mnou ale držel větve ochranářsky roztažené. "Udělala jsem něco špatně?" popotáhla jsem a svezla se po kůře až do lehu na zem. Vmáčkla jsem se mezi kořeny. Jejich objetí nebylo zrovna vřelé, ale bylo to alespoň něco. "Myslela jsem, že zůstaneme spolu." Nedokázala jsem zarazit vzlyky, jak jsem jednou začala, prostě jsem nemohla přestat. Byla mi zima, byla jsem úplně sama a už se stmívalo. Věděla jsem, že stíny slídí kolem a hledají mě. Pevně jsem zavřela oči, abych je neviděla a nějakým způsobem se mi tak podařilo usnout. Přeběhli jsme pořádný kus kraje a únava udělala své. Nakonec jsem klidně oddechovala, i když se moje tělo občas ještě roztřáslo chladem. Ta podzimní koupačka určitě nebyla nejmoudřejší nápad, jaký jsem kdy měla.